Misantrop: der Feuerteufel - 1. díl

27. ledna 2010 v 15:14 | Misantrop |  der Feuerteufel

"...A ať se podívám kam chci,"
pokračoval čert,
"všude vidím choré mozky."
- Alain-René Le Sage: Kulhavý ďábel



12. května roku 42 misantropické éry (2008 podle jejich chorého křesťanského letopočtu)
Ano, choré mozky jsou všude; nevidí je jen Asmodej, kulhavý ďábel ze stejnojmenného satirického románu Alaina-René Le Sage, ale i Já se s chorými mozky střetávám téměř denně a stále mě udivují svými nekonečnými metamorfózami a svými neustále novými projevy, jejichž ohavná látka je snad nevyčerpatelná. Zrovna jako dnes v robotě: Starý vrátný - nebo spíš strážný -, který působil na první pohled docela rozumně, se projevil, odhaliv plnočelnou nahotu svého chorého mozku. Prý mám po směně zavřít všechna okna. Namítl jsem, že po mně přijde další směna, která jistě bude chtít mít také otevřená okna, neboť počasí je teplé jako v létě, a je proto bláznovský nesmysl zavírat okna jen proto, aby si je vzápětí někdo další musel zase otevřít. Ne, prý to tak musí být - a odešel, zanechav mě naprosto konsternovaného nad tím výplodem chorého mozku. Nechápu, že někdo může vydat tak nesmyslné nařízení. A nechápu, že někdo další vás ještě s takovým nesmyslem otravuje dál; že si to předávají dál od jednoho chorého mozku k druhému, aniž by se našel jeden jediný zdravý mozek, který by se jako Já, ohnivý čert Feuerteufel, vzepřel nerozumu a absurditě a který by řekl:
"Basta! Takové šílenosti po mně nechtějte! Odmítám ze sebe dělat většího blázna než jste vy. Ještě by mi to zůstalo. Tenhle příkaz Já nesplním. Odporuje to mému náboženství. Ptáte se, jaké je moje náboženství? Inu, moje náboženství spočívá v přesvědčení, že vy máte choré mozky a Já že jsem božská bytost vyššího řádu, jíž člověk říká odnepaměti Ďábel, ohnivý čert, der Feuerteufel!"

Samozřejmě že jsem se na toho starého strážného vykašlal a jeho chorý příkaz nesplnil. Nejsem člověk; nemám na to dost chorý mozek; jsem Feuerteufel - mám svou tvrdou hlavu, opatřenou trkavými rohy nezávislého rozumu; mám svou infernální důstojnost! Nevím proč, ale najednou se mi v hlavě rozezvučela jedna píseň od Rammstein:

"Feuer und Wasser
kommt nicht zusammen..."

Tvrdím sice, že nevím proč mě napadla právě tato píseň, a právě v této situaci, avšak tuším. Pro stoika Zénóna duše byla oheň. Já jsem ten oheň a oni, ty choré mozky, jsou ta voda. Oheň a voda nejdou dohromady. Zpíval jsem si tu píseň až do konce šichty.


29. dubna 42
Ve fabrice je málo práce, a tak byla vyhlášena celozávodní dovolená. Naše parta se poslední noc sesedla v kanceláři nad lahvemi piva. Mne také holky a seřizovač pozvaly, i když jsem se jim o to neprosil. Vnutily mi pivo, třebaže ho nemám rád a není mi po něm dobře. Vnutily mi ten odporný patok, ale musel jsem ho zaplatit! 20 korun mě to stálo! Taková drahota za něco, co nesnáším!

Pivo jsem, budiž, s krajním odporem vypil, aby se neřeklo, že jsem protiva, ale vůbec jsem se u toho a s ostatními nebavil. Akorát mě ještě navíc zbuzerovaly za to, že cvrndám po zemi. Pachuť hořkosti mi zůstala: v ústech po pivu, v duši po spolcích s lidáky.

A co Feuerteufel nechtěl, příští týden se chlastalo zas! Ale toho už jsem se ve vší slušnosti odmítl zúčastnit. Škoda nadarmo hrdlem prolitých dvaceti korun. Škoda každé minuty strávené ve společnosti lidí. Ráno po šichtě jsem měl jít k zubaři a nechtěl jsem, aby ze mne táhlo pivo. Doktor trhá zuby, jež mě nebolí; ty nejbolavější si zřejmě nechává naposled a mne nechává trpět. Přesně opačně. To je taky chorý mozek. Už aby ty zuby byly venku!

"Češi jsou hrozní", hlásá titulek novin. "Chtěli by pracovat až do sedmdesáti let."

Kampaň na zpracovávání chorých mozků začala. Já neznám nikoho, kdo by chtěl pracovat takhle dlouho. Neznám ani nikoho, kdo by nechtěl jít do důchodu okamžitě! Pravdou ovšem je, že znám dobře jen sám sebe.


12. května 42
Dnes jsem byl zaplatit fakturu za opravu počítače a za novou klávesnici. Stálo mě to dohromady 1 143 korun. Ta takzvaná "nová" klávesnice je samozřejmě nějaká stará, protože u ní trochu drhne klávesa pro písmeno P, ale rozhodl jsem se s těmi chorými mozky dál nejednat a nedohadovat se s nimi víc. To je taky debilita. Klávesnice funguje jinak dobře a až se zase rozbije, což jistě nebude dlouho trvat, vezmu ji, vyhodím do popelnice a koupím si fungl novou v nějakém jiném obchodě. Takhle by to jen opravovali a opravovali a nebralo by to konce ani rozumu - jen by ze mne tahali další peníze.

13. května 42
V robotě si sám pan ředitel pozval celou naši partu k sobě nahoru do zasedací místnosti. Myslel jsem, že nám bude kvůli něčemu pro mne bezvýznamnému nadávat a vyhrožovat sankcemi za nízkou kvalitu práce, ale bylo to naopak. Tedy ne že by nás chválil, to ne, ale nabídl nám zvláštní peněžní prémii 800 korun měsíčně, když dokážeme pracovat bez reklamací. To je férová nabídka, ale na mne žádný ohromující dojem neudělala. Kdybych tam byl sám, tak bych mu to všechno odkýval, jen abych už byl pryč a měl to z krku, ale kvůli zbytečně a nemoudře upovídaným kolegyním se ta schůze neúměrně své důležitosti natáhla a protáhla. Nebavilo mě to. Všichni blbě pindali úplně v podstatě o ničem. Já bych to vyřídil během minuty jednou holou oznamovací větou. Ale ženské málem svými nemístnými připomínkami ředitele naštvaly tak, že užuž chtěl svůj návrh stáhnout! Já bych se neozval ani tak. V práci je mi všechno fuk. Chodit sem musím a zbytek jsou nepodstatné podružnosti. Dívám se na věc z filosofického hlediska. Hlavní, základní chybou je to, že vůbec nějaká práce a fabrika musí být a Já že do ní musím docházet. To je ten základní, kardinální problém! Podružnosti neřeším. Co pro mne znamená pár drobných peněz k výplatě navíc? Nic. Míň než nic. Vždyť si ani výplatnici nikdy nepročítám a neštuduju "kolik mi to hodilo tentokrát" a jestli to mám správně a zda mě náhodou neošidili. Ne, nic takového mě nezajímá; pouze si přečtu, jakou výslednou částku mi převedli do banky na konto, zanesu si ji doma do počítače a tu částku si pak následně co nejdřív celou vyberu na hotovosti.

Ředitel je tak trochu mladý diktátor, ale mluvil docela rozumně a zpříma. Je to asi rovnej chlap. Drží, zdá se, fabriku pevně v rukou a ví, jak na to.

Ano, to jsou všechno pěkné věci a někomu to možná imponuje, ale mně tohle všechno není ani sympatické, natož abych tomu věnoval sebemenší pozornost. Jde to všechno mimo mne. Já patřím do jiného světa, do jiné doby; jsem anachronismus, jak říká Ignácius ze Spolčení hlupců.

Seděl jsem tam tři čtvrtě hodiny, koukal jsem nepřítomně z okna na rozkvetlé stromy a na poletující ptáky a neřekl jsem ani slovo, třebaže ostatní byli hovorní až moc. Obával jsem se jen jednoho: aby po mně, proboha, nechtěli, abych se také zapojil do těch nesmyslných plků! V duchu jsem si již proto připravoval cosi jako závěrečnou řeč, která by celý ten nesmysl rázně ukončila. Jakkoli to možná byla plodná a rozumná diskuse, Já o tom nic nevím; šlo mi to všechno jedním uchem dovnitř a druhým zase ven - bez účinku. Přes všechen rozum, přes všechnu objektivitu, přes všechnu nevyhnutelnost, Já spatřuji daleko obšírnějším zrakem než mají lidé, že celá civilizace a všechno v ní je jen opět výplodem takových chorých mozků, které tu diskutují usazeny v dutých hlavách těch debilů tady kolem mne. Nejraději bych se byl zvedl, omluvil se, nebo taky ne, a beze slova odešel za zvířaty do lesů. Ta mají víc rozumu. Už jen tím, že nežijí tak uboze jako tady ti blbci okolo. Jsou to prostě kreténi. Ano, rozumní možná jsou - ale jen v rámci člověčenstva. V širším rámci přírody to jsou pořád choré mozky a tahle fabrika je pořád něco mezi kocourkovským blázincem a táborem nucených prací. Celý lidský život, tak jak jej žijí lidáci, jejichž reprezentativní vzorek teď spolu se mnou zasedá v rokovací místnosti - celý lidský život je jeden obrovský omyl. Omyl, jejž není nikdo z lidí ochoten napravit a neschopen pochopit. To je celá jejich tragédie.


15. května 42
Můj dentista tvrdí, že to, co mě sužuje dole vlevo v ústech není od nemocných zubů, ale že to je prý "jen" zánět dásně.
A to nemá nic společného se zuby? Když jsem měl zuby zdravé, žádnými záněty dásní jsem netrpěl, to je zajímavé!

To jsou doktoři, to jsou odborníci! Seděl jsem po noční šichtě v čekárně a usínal tam hodinu a půl než na mne přišla řada. Doktor mi stále trhá zuby, které mě nebolí, i když jsou špatné, to uznávám. Ale už se mu to nějak zajídá. Nejraději by mě už odbyl, aby mě měl z krku. Představuji pro něj moc práce. Doporučil mi na ty záněty odvar ze šalvěje nebo z řepíku. Zkusil jsem si vypláchnout ústa řepíkovým čajem a zdá se, že zánět trochu povolil. Stejně je to však od zubů, nikoliv z nedostatku řepíkových průplachů, to mi žádný chorý mozek nevymluví.

"Čert" byla moje přezdívka v Hradci Králové, "Požár" - po francouzsku - mi říkali na vojně. Odtud mé příjmení Feuerteufel - Ohnivý čert.


19. května 42
V knihovně jsem si půjčil nové vydání Nietzscheova "Ecce Homo" z roku 2001. Je to reprint původního českého vydání z roku 1929, jež jsem kdysi vlastnil, avšak hloupě prodal "Židákovi". Obálka tohoto nového vydání je tak zmršená, až je to zarážející i u takových moderních degénů s chorými mozky jako jsou dnešní lidé! Jsou na ní jakési blbé omalovánky, zvané "mailart", s ničím uvnitř knihy nesouvisející, naprosto se k této knize nehodící, naprosto debilní a blbé. Další důkaz chorých mozků lidstva.

Dnes mi zubař vytrhl tři horní přední zuby, takže vypadám jako bezzubý dědek a i tak šišlavě mluvím. Horní špičáky mi nahoře zbyly jako jediné, takže si teď s nimi připadám jako upír. Naposled jsem takhle vypadal v kojeneckém věku. Jsem zvědavý, jak se mu povede ta protéza. Nečekám od něj žádné zázraky. Hlavně, že mě každá návštěva v zubní ordinaci stojí třicet korun.

Dalšího chorého mozka jsem poznal v lese o den později. Jezdil tam po lesní silničce jakýsi magor v zeleném autě sem a tam a za pomalé jízdy neustále troubil. Smysl jeho chorého počínání jsem nepochopil, ať jsem se snažil a kombinoval různé možnosti sebevíc. Asi, chudák, chtěl, aby se nad jeho trápením konečně někdo slitoval a zastřelil ho. Já bych to udělal hned a s chutí.

V bulvárním tisku se objevila zpráva o "tajemném Mauglím z Asie". V Číně prý žije čtrnáctiletý napůl kluk, napůl zvíře! Zpráva vypadá vzrušující, ale málo pravděpodobná. Když navíc uvážím, z jakého nedůvěryhodného zdroje ta zpráva pochází (deník Aha!), nebudu daleko od pravdy, ba nemohu se mýlit, když ji budu považovat za podvod. Bylo popsáno již mnoho takových případů a všechny byly podvodné. Obvykle celou "senzaci" připraví a sehrají chudí rodiče, kteří svůj podvod prostě výhodně prodají novinářům, kteří jsou vždy lační po podobných "sólokaprech" pro své slabomyslné čtenářstvo a platí za takové "příběhy" přímo královsky. Téměř jistě je to podvod, pokud zvířecí dítě vyrůstá v rodině. Něco jiného by bylo, kdyby dítě vyrůstalo skutečně mezi zvířaty. Pak by však dlouho nepřežilo. Nezvítězilo by silou své lidskosti nad svými "méněcennými" zvířecími pěstouny a neovládlo by jako člověk, Mauglí či Tarzan, zvířecí říši. Ne, mezi zvířaty by žádný člověk, slabý a slaboduchý, dlouho nepřežil, pokud by musel žít jako skutečné zvíře. To je možné jen ve vybájených příbězích. Zvíře uvězněné v lidském těle nikdy nezvítězí; je to totiž neživotná zrůda, jež je odsouzena trpět svou polovičatostí až do konce života. Nezapírám, že lidé-zvířata existují. Vždyť jsem jeden z nich! Avšak tyto obojaké zrůdy trpí nedostatky obou světů, zvířecího i lidského, a radují se též z obou těchto světů, nenáleží však plně žádnému z nich. Vím o čem mluvím, mluví ze mne má vlastní zkušenost.


6. června 42
Nedaleká munička, skrytá v lesích, dostala nové ohrazení z ostnatého drátu a výstražné cedule hlásající striktně "nepovolaným vstup zakázán!" s výmluvnou siluetou volajícího muže s černě napřaženou odmítavou dlaní.
Ta cedule by se měla stát exponátem muzea chorých lidských mozků. Jenže do muzeí se umisťují jen předměty dobově vysloužilé a nefunkční, kdežto tady je to žhavá funkční současnost. Ale stejně bych dovedl dovnitř podlézt, kdybych chtěl. Kdysi jsem se po tom zalesněném areálu s jezerem procházel sám a nahý. Kdysi. A i tehdy mě tam málem načapali! Vloni mě odtud křikem zahnal jakýsi rybář. Tehdy jsem měl sto chutí se za ním rozeběhnout a ztrestat jeho opovážlivost smrtí. Dalo mi to hodně přemáhání, ale ještě že jsem to neudělal. Kdysi jsem si chtěl pořídit pořádný lovecký nůž, něco okrasného v pouzdře za pas. Ještě že jsem si jej nekoupil. Jednoho dne bych se v podobné situaci neovládl a vážně bych někoho zabil!...


10. června 42
Pravidelná kontrola u očaře, na niž jsem byl vyslán podnikem ve svém volném čase, dopadla katastrofálně! Jak jinak s těmi chorými mozky! A na vině je opět moje pravdomluvnost, která mi už v životě nadělala tolik problémů!

Začalo to celkem nevinně; všechno šlo zpočátku docela dobře: Já se dostavil v určenou hodinu, čekal jsem jen asi půl hodinky, Já úspěšně absolvoval vstupní kontrolu zraku pomocí čtení písmenek z tabule, jejíž dobrou polovinu jsem neviděl, leč pamatoval si z čtení mých předchůdců a předchůdkyň, Já úspěšně prodělal i zírání do temné komory, opřen bradou a čelem a zíraje na stromeček uvnitř... - zkrátka všechno šlo jako na drátkách... - dokud jsem se neprořekl, že mám doma brýle. Od toho okamžiku byly všechny ty zkoušky k ničemu a neplatné, i když jsem byl přítomen Já osobně i s mýma očima i s mými právě změřenými výsledky. Ale pro ty choré mozky, které se vyžívají ve zbytečném buzerování, to najednou bylo málo; najednou jsem musel mít s sebou i ty brýle, které nepoužívám, nenosím a o nichž ani nevím, kdy a kde jsem k nim vlastně přišel! Ale najednou, když jsem tak neprozřetelně prozradil, že je vůbec mám, najednou nestačila ani má přítomnost, ani mé dvakrát změřené oči.

Tak to už je fašismus, tohleto! To je týrání obyvatelstva! Nejenže mi zkazí víkend, to minimální volno, na něž mám nárok, ale ještě budu muset celé to představení absolvovat podruhé nebo potřetí znovu. Ani vlastní oči, které toho už tolik za život musely shlédnout, ani moje vlastní oči už mi nepatří, protože patří státu!

Jsem rozlícen a nepříčetný. Jsem zralý na to odejít do lesa a už nikdy se nevrátit. Máma mě doma chlácholí, že prý je to pro mé dobro. Takže Já navíc ani nepoznám rozdíl mezi dobrem a zlem? Kdyby aspoň držela hubu a nepopuzovala mě ještě víc! Takže Já jsem ten nechápavý, který nic nechápe! To je fašismus! To je velmi křesťanské, velmi lidské, velmi fašistické, velmi civilizované! Vždyť oni se mě takto snaží zcivilizovat! Jako Římané takzvané "barbary", jako křesťané takzvané "pohany" a jako všichni ostatní moderní světoobčané poslední zbytky přírodních národů, takzvaných "divochů"! Ale Já chci být barbar, chci být pohan a chci být divoch! Chci dokonce ještě víc: chci se vrátit ke zvířeti! Chápete to?
Nikoho jsem se o nic neprosil; proč mám chodit na nějaké zdravotní prohlídky, znovu a znovu? Proč? Protože vám prostě nedají pokoje, proto. Protože chtějí, abyste jim patřil a nežil samostatný život. Budou vás buzerovat neustále, abyste si nemyslel, že jste svobodný člověk, který si může dělat co chce. A to dokonce ani ve svém volném čase! I ten vám zkazí a ukrátí, stejně jako celý život. Lékaři nás úspěšně zbavili vší, ale nastěhovali se nám tím do uprázdněné hlavy sami. Z osvoboditelů se stali noví tyrani. Nepřipomíná vám to něco?

Příště vás budou povinně vyšetřovat na kapavku, nebo se vám budou šťourat v jídle, v řiti, v nose, v mozku, v soukromí; budete podávat zprávu o tom, jak trávíte volný čas mezi prací, examinací u nějakého místního Mengeleho a zase prací? Budete povinně odevzdávat krev, sperma, vzorky ranní moči a stolice, či duplicitní orgány? Už přece odevzdáváme na různých daních a poplatcích polovinu majetku, polovinu výdělku - tak v čem bude rozdíl? Je to fašismus, povídám, spiknutí chorých mozků - a všem se to tak zřejmě líbí, to je to nejhorší. Až jim budou vpalovat do těch jejich chorých mozků čipy na dálkové ovládání, také se to všem bude líbit a také budou všichni říkat, že je to pro jejich pochybné "dobro". Už to mají přece vyzkoušené na domácích zvířatech, která musejí mít čipy povinně, brzy dojde i na lidi. A smíří se s tím, jako se po teroristických útocích muslimů smířili občané hrdého britského impéria s ponižujícími průkazy totožnosti, do té doby neznámými. Cui bono? Cui prodest? Však to víme, komu to prospívá. Až nás všechny pošlou do koncentráku, kde už vlastně stejně jsme, také v tom budou ty choré mozky spatřovat dobro. A mít čip voperovaný do mozku může přinášet i výhody; jen je potřeba lidi dostatečně zblbnout nějakou reklamní kampaní. Ztratí se, dejme tomu, dítě, nebo je unesou, a hned se nadhodí žhavá otázka dne, zda by nebylo lepší, kdyby rodiče, policie, úřady mohly pohřešované dítě vysledovat satelitním vyhledáváním pomocí pěkného levného čipu v mozku, a to skoro zdarma! Pohleďte, lidé, na ty nekonečné výhody! Pověříme ministerstvo zvláštních záležitostí, aby dbalo o to, že toho nikdo jiný nezneužije. A zanedlouho to bude povinné pro všechny. Hlaste se u svého obvodního lékaře! Nástup! No tak, bude to?

Ale samozřejmě, že to bude! Svět se stane jednou velkou přehlídkou domácího zvířectva. Všichni budou krásní a čistí a pojištění a načesaní s brýlemi a zářivým úsměvem a bez viditelné vady - ale všichni budou také naprosto přešlechtění, zdegenerovaní a neschopní svobodného života. Přesně o to jim ale jde! A teď tuhle neživotnou stvůru chtějí udělat i ze mne! Ze mne! Já, který tíhnu naopak k úplně protilehlé straně životního principu! Já, který nikdy nepřijal již jen jakýkoli náznak lidskosti za svůj! Já, který bych nejraději žil se zvířaty v lese a pásl se večer na loukách se srnkami! Ze mne chtějí udělat - člověka?

Kdybych se tak hloupě neprořekl, že mám doma brýle, co by se stalo? Nic; až na to, že by mi je chtěli vnutit. Myslel jsem, že se tak vyhnu tomu, že by mi chtěli brýle předepsat, ale ono by to bylo jedno, jak vidím. Já bych řekl, že žádné brýle nechci, oni by mi je vnutili. Až se tam příště dostavím s brýlemi, řeknou jistě, že jsou nedostačující a stejně mi budou chtít předepsat jiné. Zas budu platit za něco, co nechci a co nepotřebuji! Zas budu živit ty krvežíznivé bestie, jež mi pijí krev a užírají nervy! Příště půjdu asi ještě na psychiatrii! Jenže tam by to dopadlo podobně, jak je tak znám. Ne-li hůř. Na psychiatrii by mi taky nepomohli a ještě by mi sebrali poslední zbytek svobody a rozumu. Slyšel jsem o tom dost. S čerty ani s lidáky nejsou žádné žerty. Lépe si s nimi nezačínat, nic od nich nechtít a hlavně všude tvrdit, že nic nemám a nic nechci; že nemám brýle; že nemám bankovní konto; že nemám žádné zájmy, žádný majetek, žádné schopnosti, žádné vědění, žádné myšlenky, nic, co by mi mohli vzít a na čem by se mohli přiživit. Žít ve skrytu, jak doporučoval Epikúros. Stane se ze mne notorický lhář. Ode dneška budu ve všem lhát a zapírat, všechno jejich snažení sabotovat nebo budu němý. Jako ve válce. Nenápadné, zato však pádné sabotáže. Skryji svého misantropického ducha za závoj neproniknutelných lží a vzdorovitého mlčení. Je to fašismus!


11. června 42
V práci taky:
Den co den nějaké školení kvůli tomu, že se někde našlo smítko. Pořád vás za nějakou pitomost sekýrují a nedají vám pokoje.

Jednou byly reklamovány špatně ořezané kusy. A zase jsme za to mohli jedině my - my nejnižší. Konečný výsledek výroby celého podniku leží na nekvalifikovaných silách, všechno. Tudíž také všechno odneseme - za ně, za ty "nahoře". Já tedy nevím, vzdělání nemám, ale i Já znám hlavní ekonomické pravidlo, které říká, že chcete-li zmenšit množství zmetků, musí být lidský podíl na výrobě co nejmenší. Chcete-li strojově přesné výrobky, musí je vyrábět stroje, ne různě šikovní lidé. Říká se tomu "eliminace lidského faktoru". U nás všechno závisí právě na tom nejvíc omylném "lidském faktoru". Stroje jsou špatně seřízené, nebo dokonce ve špatném stavu, ale je na nás, na omylných lidech bez kvalifikace, abychom tyto procesní nedostatky zachraňovali se skalpelem v ruce a hráli si na umělecké řezbáře, jimiž nikdo z nás s rozdílnými schopnostmi není! "Nahoře" v tom mají bordel, ale všechny jejich základní chyby si odpykáme nakonec my "dole". Tomu se lidově říká "zákon padajícího hovna".

Dnes jsem koukal na jednu takovou "školící důstojnici", kterou "zhora" vyslali podle zákona padajícího hovna, aby nám udělila ponaučení o kvalitě práce. Taková hezká, na pohled sympatická žena, mladá, zdála se i inteligentní... - a také má chorý mozek, jako všichni ostatní; také se nechala semlet systémem. Díval jsem se na ni, pronikal jsem pohledem až na dno její zmatené duše a říkal jsem si: Myslíš to vážně, co nám povídáš? Nebo jsi prostě dostala nepříjemný úkol, který musíš splnit, ale o němž si myslíš své, zrovna jako právě nyní Já si o něm myslím cosi zhanobujícího, avšak s tím rozdílem, že Já se k tomuto blázinci chorých mozků nevyjádřím jediným slůvkem, jež bych ztratil na takovou choromyslnost, kdežto ty, milá paní přešlechtěné rasy, ty musíš mlet pantem úplně zbytečně, protože mně už je všechno naprosto lhostejné, co se děje uvnitř fabriky. Nejsem na tom, řeklo by se, ne snad přímo "hmotně zainteresován", zato však "ideově" je mi to všechno zcela jistě naprosto fuk. Pro mne za mne, fabrika se může třeba položit, mohou mě třeba na hodinu vyhodit, sebrat prémie... - z toho si nic nedělám. Horší by bylo, kdyby mi vzali volný čas - a ten mi vzít nemohou. Měl jsem chuť porušit mé zatvrzelé mlčení a vpálit jí do toho jejího chorého ksichtu:
"Každý dělá chyby. I příroda je dělá. Důkazem jste vy, lidé vašeho ražení, vašich chorých mozků! U vás právě udělala příroda největší svou chybu: že stvořila lidi, jako jste vy. Tuto chybu byste měli nejprve napravovat!"

Ale na ně je škoda slov; stejně by to nepochopili. Hůř, kdyby to pochopili! S nimi je lepší stavět se hloupým a nevykazovat příliš ducha. Nic jakoby neumět, ničemu jakoby nerozumět, nic jakoby nevidět, neslyšet... - jen počítat minuty do konce šichty, přežít ji co nejsnáze, pokud možno bez zbytečných konfliktů, řečí a komplikací. Udělat své nutné a jít od toho. Do ničeho se nehnat a třebas i nechat všechnu nepříjemnou práci na nich. Mysli si své, nemluv raději zbytečně, ať se ani slůvkem neprozradíš, flákej to, jak se dá, a potichu se jim za zády směj a utahuj si z nich - to je nejlepší taktika přežití mezi tou chorou spoustou. Jednoduchého jedince mezi sebou ještě snesou, lépe než zvídavého a vědoucího, který jim vidí zřetelně pod lebky. Hlupáci mají s nimi snazší život. Doma v nejhlubším osamělém soukromí mohu klidně za zamčenými dveřmi v nočním tichu sepisovat vrcholná filosofická díla epochálního významu, zabývat se hlubokomyslnými úvahami, číst ty nejduchaplnější a nejsložitější texty, studovat cizí jazyky, učit se přírodním vědám a kochat se nejvyššími druhy umění - jen oni, ti tupci s chorými mozky o tom nemusí nic tušit. Vše co umím a znám si schovávám jen pro sebe a pro svou vlastní potřebu. Vědění je moc, obrovská moc. Je to jediný majetek, který vám žádná fašistická obec na světě nemůže nikdy vzít. Ani nevědí, že máte v hlavě takové bohatství a v těle takovou ďábelskou moc! Jsem Feuerteufel, a ať si říká kdo chce co chce - Já vím, že lžou a že to není pravda!

I když to někdy zabolí, podceňují-li mne, ale takové ješitnosti jsem dalek. Ambice jsou totiž na prd: jakkoli vysoko se dostanete, nadřízených, kteří vás buzerují, máte pořád hodně a práce a odpovědnosti tím víc, čím výše jste postaveni. A dosáhne-li někdo úplně nejvýš, pak ho buzerují všichni. Dosáhne-li někdo vysokého postavení, neosvobodí ho to od ničeho - spíše naopak se stane ještě větším otrokem než člověk na úplném dně. Tam se nacházím Já a nestěžuji si, nezávidím nikomu jeho "vyšší" posty. Oni se musejí bát o své postavení, kdežto Já nemám co ztratit. Vykonávám jednoduchou práci, nad níž po krátkém zaučení nemusím už dál příliš přemýšlet, a proto mohu myslet na co chci a být duchem jinde. Nemusím se s nikým na ničem mnoho dohadovat, pracuji sám a samostatně a mám od každého pokoj. I v práci tak zůstávám alespoň vnitřně svobodný. Lidé s ambicemi jsou otroci své vlastní ješitnosti. Já jsem svobodný.

Za komunistů na spoustu věcí lidé kašlali, protože už věděli, kdo je jejich nepřítel. Teď to ještě nevědí. Ale až se jim v těch makovicích prázdných jednou rozsvítí, jako se jim nakonec matně rozsvítilo za komunistů, budou to také sabotovat na všech frontách jako Já a systém se znovu položí. A ode dneška teprve začnu! Na práci jsem kašlal sice už dřív, ale teprve teď začnu pořádně podrývat tu jejich fašistickou mašinérii!

Nietzsche chtěl z lidí vypěstovat vyšší rasu. To jsem Já nikdy nechtěl - kromě sebe. Nechci lidi nadlidské, chci je mrtvé.
- Tak pravil Feuerteufel.


19. června 42
V práci nějaká ženská pitomá žení syna a musí o tom samozřejmě každý vědět, jako by to nebyla její věc, nebo věc jejího syna, ale jako by to byla věc nás všech! "Podarovala" nás všechny sladkou výslužkou; ale co je to za "podarování", když to pohoštění nebylo zadarmo? Očekává se samozřejmě, že se na oplátku udělá finanční sbírka a ta že se jí zpětně předá. Takže jsem přišel lehko k cukroví a k dortu, ale také jsem přišel o čtyřicet korun. Já jsem ty zákusky nechtěl - a zase musím platit za něco, co nechci! Kdyby to bylo jen tady, v malém, tak bych nad tím mávnul rukou, jenomže ono je to tak všude a ve všem - a ve velkém! Co je komu do cizí pitomé svatby nějakého vola, který si nedával pozor! Jak může mít někdo tu drzost ještě se tou hloupou, ubožáckou ordinérností chlubit! Já bych se styděl. Co je to za podlidi, že nevidí, co se děje a kam svět spěje? Ženit se a vdávat se a mít rodinu a děti může v dnešní zfašizované době a v dnešním přelidněném a zdevastovaném světě jen úplný blbec a kretén. Kdybych jim to řekl, měli by mě za nelidskou stvůru, za zvrácence, který "nemá rád děti". Natolik jsou svými nečistými "pudy", nebo co to mají, odtržení od reality! Vidím-li někde těhotnou ženskou nebo matku s dětmi, vždy je to na pohled primitivní osoba, hovado, jemuž se ve tváři nezračí žádná vyšší myšlenka, kromě myšlenky na hrubé plození čili "touha po miminku", jak tomu ony eufemisticky říkají. Zachraň se kdo můžeš! Hloupost se chce stát nesmrtelnou a ještě se chce rozmnožovat! Nebo je ta "touha po miminku" jen touhou vzdorovitého klacka po živé hračce. Jsou to automati, pouhé plodnice a výtrusnice. Chlapi to samé: jsou to pouzí tupí trubci, mrdáci, kteří myslí jen na jedno a kteří by "ojeli" i vlastní matku, kdyby nebylo do čeho "píchnout".


Pak mi ještě vnutili pivo, ale to už jsem vyzunknul docela s chutí. Kdyby mi podali bolehlav, jako Sókratovi, možná bych se také nevzpouzel. S kolegyněmi se ovšem nedá vůbec o ničem kloudném mluvit. Obvyklé lidové pověry, znamení zvěrokruhu, dětičky, podprsenky, pracovní otázky, výše platu, drby a pomluvy a další neslušnosti, o kterých ani přede mnou jistě nemluví - a vše skončí zase jako vždy u "žrádla", v jejich podání, totiž u grilování prasete!

Zase mám kromě toho další "hrozný průser", že jsem neodhalil jakési závady na výliscích, jako kdybych za to mohl Já, a ne ten stroj, chybně nastavený, chybně fungující, chybně vyrábějící. Já jsem bytost chybující, jako celá příroda, jako celé člověčenstvo, ale tady se z každé chybičky dělá "záležitost". Ani stroje nepracují bez chyb, i když by měly (pročpak asi ne, což?, není za tím zase nějaký naschvál?). Ani ty stroje nepracují bez chyb - a Já mám být jiný? Kdyby mi radši dali dovolenou! Nebo kdyby mě chtěli vyhodit! Tři roky prázdnin bych bral! Seru na práci, seru na systém! Neudělal jsem to přeci schválně, takové okaté naschvály nedělám. Bohatě stačí nebrat si nic příliš k srdci a nedělat nic navíc, co nemusím. Holt tu máme zase klasický pád hovna, který nejvíc postihne ty dole, ačkoli vyšel zhora a příčiny má také nahoře.

Člověk se stane strojem, jak předpovídá francouzský spisovatel Gustave Flaubert ve svém románu Bouvard et Pécuchet.

Ano, to se již stalo smutnou skutečností - lidužel. Ba co víc: stroje jsou na tom líp než člověk. Stroje jsou totiž zbaveny jednak odpovědnosti a za druhé nemají povinnost pracovat bezchybně - na rozdíl od lidí, tedy od těch, kdož se pletou neustále. Stroj se může splést - nebo ten, kdo jej možná záměrně tak blbě zkonstruoval, nastavil či seřídil -, ale Já se nesmím unavit, zmýlit, ani trošičku přehlédnout? Vždyť je to absurdní! - Ano, absurdní - avšak zcela v duchu chorých mozků! Absurdní pro mne - jim, lidem, to připadá normální. Celá organizace práce, celý plán výroby je založen na tom, že stroje budou kromě bezvadných výrobků vyrábět také zmetky - proč? Dopředu se s tím automaticky počítá - proč? A považuje se za zcela samozřejmé, že to bude až omylný člověk z masa a kostí, ten nejobyčejnější dělník na nejnižším stupni, kdo teprve bezchybně roztřídí, co stroj vyrobil - proč to tak je? A že tentýž nejposlednější ze všech nádeníků mezi dělníky to rovněž po stroji bezchybně zváží a zabalí a popíše o tom stohy kontrolní dokumentace - proč to tak musí být?

Řeknu vám proč: protože jinak by člověk neměl co dělat a jeho místo by se stalo přebytečným jako je on sám nebo by byla jeho práce příliš snadná. A lidi je přece nutné nějak zaměstnat na dlouhé hodiny, přidělat jim starosti, ujařmit je jako tažná zvířata a dát jim pocítit, že si nemohou dělat co chtějí a že si svoje živobytí musejí nějak zasloužit, aby k němu nepřišli moc snadno. Lidé nesmějí dostat mnoho volného času, aby nezačali myslet. Jinak by je třeba mohlo také napadnout, že nepotřebují tolik pracovat anebo že možná ani nepotřebují mít nad sebou žádného nadřízeného ani žádného pána. A to nelze připustit - to by byla anarchie, noční můra každého státu, každého rozeného bafuňáře, vydřiducha, politika a jiných vší na hlavě lidstva.

další část >>>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm