Misantrop: der Feuerteufel - 4. díl

27. ledna 2010 v 15:19 | Misantrop |  der Feuerteufel
6. prosince 43
V noci jsem v práci pohodlně dočetl Flaubertova "Bouvarda a Pécucheta", ten slavný filosofický román, plný pochmurné misantropie a děsivých paradoxů. Někdo je schopen v něm vidět komické příhody dvou strejců, či snad jakousi donkichotiádu nemetodické vědy, věc tedy v podstatě k zasmání, nicméně Já, Feuerteufel, nikolivěk. Komično tam je, ale jen nehumánní. Proto se mi ta kniha tak líbí.
Ale včera to byl zase den! Hloupý jako v oněch románových Chavignolles a blbý jako ve filmu "Idiokracie".

Nejdřív jakýsi psohlavec nejapný čuměl jak blb na naši vzrostlou břízu před barákem pitomým a divil se, čím to, že se její naklánějící se kmen nezřítí převážen svou vlastní vahou. Asi blbec netuší, že stromy mají také své pevné kořeny hluboko pod zemí ("ve zlu", podle Nietzsche), které jsou mnohdy stejně velké a mohutné jako sám strom nad povrchem! To jsou pitomci!

Vyjdu před barák a samozřejmě koho nepotkám jako Navrátilovou, naštěstí bez čubky. Prý:
"Ať vás nevezmou čerti!", bylť právě mikulášský předvečer.
"Já jsem čert! Ohnivý čert!", odsekl vztekle Feuerteufel.
Satanský humor mě přešel v parku na mostě. Připletl jsem se tam do stohlavého stáda svátečně naladěného a rozjařeného póvlu. Noční můra všech misantropů, aristokratů ducha, samotářů a vůbec všech vyšších bytostí na tomto zhumanizovaném světě! Určitě se mi o tom ještě bude zdát!

Chtěl jsem prchnout, vyhnout se jim, ale na úzkém mostě mě ta pakáž lidácká sevřela mezi sebe - mezi sebe! - a nebylo úniku. Musel jsem jít s nimi pomalu v jejich tempu, ó hrůzo vtělená, a vyposlechnout všechny jejich žvásty, vycítit všechnu jejich ohavnou blízkost a přičichnout k jejich odporným zápachům lidskosti! Byl jsem zralý k zhroucení, málem jsem omdlel tou ošklivostí a byl bych s chutí vraždil. Ještě k tomu všude bouchaly práskací kuličky. Celý park smrděl po střelném prachu. Ach, kéž máte skutečnou válku, vy bastardi! Chci vás vidět chcípat! To pak bude moje slavnost a moje ďábelské povyražení!

Byl jsem nakonec rád, že jsem došel do fabriky. Tam jsem beze slova zalezl do svého prostoru a oddal se hojivé četbě mého Flauberta.
16. prosince 43
Včera to bylo v práci k nevydržení. Nebylo co dělat, a tak se uklízelo, čistilo, umývalo. Hrůza. Ale většinou se nedělalo nic. Někdo říká o práci, že je to nutné zlo. Tohle však nebylo nutné zlo, to bylo zbytečné zlo.

Četl jsem si střídavě Pludkův pozoruhodný román "Nepřítel z Atlantidy", procházel se po podniku nebo se bavil hraním hry "Bubble Breaker" na svém kapesním počítači. Za osm hodin jsem tím do poloviny vybil baterii.

Měl jsem takto chodit každý den až do pátku. Měl.

Ale ta představa, že zítra a další tři dny budu muset absolvovat totéž mučení, se mi stala nesnesitelnou. V noci jsem nemohl samým přemýšlením usnout. Dumal jsem, jak to zařídit, abych se tomu peklu v práci vyhnul.

Nakonec mě napadlo, že se na práci jednoduše a sprostě vyseru. Vyhodnotil jsem situaci ve fabrice jako zmatečnou, takže nikdo by neměl zjistit, že jsem tam nebyl a nikomu bych neměl tudíž chybět.

Svůj měsíční výkaz práce mám už odevzdaný, sestavu zaměstnance s docházkou už jsem také dostal k podpisu, výplatu mám též, a už včera, kdybych tam nebyl, nic by se podle mého mínění nestalo. Kromě toho, podle mých informací, nikdo jiný z naší směny tam nebude, což je podivné, protože se mi nezdá, že bych měl o tolik méně dovolené než oni, spíš víc. Je to prostě zmatečný podnik.

Radiměřská se zase rozčilovala, že je to od podniku protiprávní jednání takhle žonglovat s pracovní dobou a s řádnými dovolenými o státních svátcích (v čemž jí dávám za pravdu) a končí; ona už nemusí do práce. A Já ano?

Ne. Dnes ráno jsem sice vstal a odešel jako do práce, ve skutečnosti jsem však místo do fabriky zamířil potmě na Šibeniční vrch. Tam jsem se posadil na plochý kámen pod křížem, nasnídal se a vrátil jsem se zpátky domů.

Toto divadýlko jsem sehrál pro tátu (máma jela do Brna na arthroskopii), abych ho neznepokojil a měl od něho pokoj. Zahrál jsem to dobře, přirozeně. Nic netuší.

Můj čin - snad přečin či zločin - mi vrátil ztracenou sebedůvěru. Naplnil mě dlouho nepoznaný hřejivý pocit nadlidské svobody a moci. Ještě si stále dovedu dělat, co se mi zachce. To je oblažující poznání. Dělal jsem to tak v Ingstavu, dělal jsem to v p@kárně, dělal jsem to všude. Já už jiný nebudu.

Jsem zvědav, jestli z toho budu mít nějakou nepříjemnost. Vsadil bych se, že ne. Jinak bych to nedělal, kdyby tu nebyla taková možnost. Maximálně mi vezmou peníze, dovolenou, anebo mě vyhodí. Nic z toho by mi nevadilo. Radši bych bral tu výpověď.
21. prosince 43
Teda, poučil jsem se již dávno, že není radno chodit do města na nákup v předvánočním šílení, ale ukazuje se, že ani po internetu není možné si nic koupit již od začátku prosince. Neboť to je jedním slovem chaos. Blázinec chorých hlav nyní panuje úplně všude a ve všem. To bylo letos naposledy, co jsem si něco objednával v internetovém obchodě před vánoci! S Telemannem byly potíže s dodávkou, přičemž Setherial ztratili či nenašli, a s mými dvěma objednanými filmy a jedním stolním kalendářem se to má zrovna tak. Když po těch blbcích něco chcete, tak jsou blbí jako tágo, ale běda, když nezaplatíte: to jsou najednou chytří a vynalézaví až hrůza!
6. ledna 43
Po třítýdenních pololegálních prázdninách jsem šel ráno do fabriky s vědomím, že dnešní zápis rozhodně nebude jalový, protože buď dostanu vyhazov za mé absence, nebo ne. Každopádně že to bude v práci napínavé, možná zajímavé a bude o čem psát.

Výpověď jsem nedostal, ani ji Já sám nepodal, nedělo se nic, ticho po pěšině. S vedoucím jsem se jako by nic pozdravil, prohodil pár slov, ale o mém útěku se nezmínil. Já taky ne.

Takže to dopadlo přesně tak, jak jsem očekával. Nikomu jsem nechyběl, nikdo zatím nezjistil, že jsem nebyl čtyři dny v zaměstnání.

Býval bych se zbytečně trápil čtyři dny ve fabrice! Dobře jsem udělal. K tomu očnímu jsem rovněž nemusel vůbec chodit (ještě k tomu dvakrát a o víkendu, o svém osobním volnu!); to potvrzení od očního ode mne také dosud nikdo nevyžadoval.

Chvála chaosu za ten bordel! Stále ještě existují malé skulinky v tomto totalitním století! Jen je čím dál obtížnější je najít a vměstnat se do nich. Ale jsou. Lidužel už jistě někdo někde pracuje na jejich zatmelení.

Jsem prostě dobrej. Jsem však také trochu zklamaný, protože už jsem si maloval, jak si udělám zase minimálně roční oraz od veškeré otročiny, a teď, když mi pracovní místo zřejmě zůstane, cítím jakési nenaplnění a ztrátu. Kdo z těch otroků by mohl mít stejné pocity a myšlenky jako Já v této situaci?
Nikdo.

Místo toho podnik zázračně sehnal hromadu práce (nebo se toho za ty tři týdny tolik nashromáždilo?), navíc nás bylo málo, takže jsem skoro celou šichtu lítal a dřel, ani jsem se pořádně nenajedl.
Nu, aspoň to lépe uteklo.

Takže otročím dál. Nikdo o mém prohřešku neví a jede se dál, nanovo, dokola, donekonečna, do zbláznění, doblba. Ach jo, kdy to skončí?
17. ledna 43
Do práce chodím dál, ale jen s největším odporem. Nejradši bych cestou zabočil do lesa a ...
Nicméně mé sebevědomí po mém nedávném úspěšném kousku stouplo a mám lepší náladu. Ještě se stále dokážu chovat svobodně a vzpurně. A na všechno a všechny zvysoka srát. Víc se také bavím se ženskými a vtipkuji. Jsem také víc drzý a uštěpačný.

Práce mě ovšem jednoznačně sere! Nejenom to pravidelné docházení do fabriky, ale začíná mi vadit i vůbec druh činnosti, již vykonávám. Stroje zmetkují, kdo se v tom má věčně přehrabávat! Na výliscích se pak ještě navíc musejí skalpelem ořezávat různé přestřiky, no hrůza. Je to zbytečně a úmorně pracné a za každou drobnou chybičku vás každý jen peskuje. Tohle pocení není nic pro mne. Chtělo by to změnu. Začínám o tom uvažovat, zvlášť poté, co jsem se zase pohádal s kontrolorkou Olinou, která mě očividně nenávidí a která si nenechá ujít jedinou příležitost, aby mě za nějakou pitomost nesjela. Řekl jsem jí, že dělá kolem všeho akorát zbytečné zmatky a křiky, že ničemu nerozumí a že je tam jen do počtu. Je to pravda. Její rozkazy neposlouchám. Řekl jsem, že to neudělám, otočil jsem se a šel jsem si po své práci. Nezmohla se na nic.
20. ledna 43
Události poslední doby, zvláště mé duševní rozpoložení, jež si žádá zase jednou nějakou "osvobozovací akci", mě přiměly, abych vážně uvažoval o výpovědi z fabriky. Mám toho dost. Nemám už sílu pokračovat v té nesmyslné frašce. Je to kriminál. Už se mi tam nelíbí.

Jednou tam kdosi z legrace nakopíroval prázdné formuláře na podávání výpovědí a už tenkrát jsem si jeden list prozřetelně schoval. Věděl jsem, že dříve či později jej využiji. Teď ta chvíle nastala. Dnes jsem si ten blanket vzal domů, o víkendu jej pravděpodobně vyplním a v úterý na ranní směně jej zřejmě odevzdám.

Uvažuji o tom už pár dní dost intenzívně. Dalších několik dní mám ještě na rozmyšlenou.
A tři týdny po "novém roce" přišel konečně můj stolní kalendář "Život stromu", objednaný již od prosince. Dobré je na tom jen to, že ho alespoň dodali bezplatně, když už tak pozdě. Špatné je však to, že došel mírně poškozený: jeden růžek je trošku odtržený.

No, hlavně že už ho mám. Ty filmy, které jsem měl dostat s ním, ti blbci ovšem nesehnali. Lepší po nich nic nechtít, nic neočekávat.
27. ledna 43
Výpověď jsem nedal. Nakonec jsem přemýšlel tak dlouho, až jsem si to rozmyslel. Zase zvítězil chladný rozum nad horkou hlavou. Možná je to škoda. Snad mě to jednou nebude mrzet. Dokonce jsem dostal přidáno. Mezi mnou a kontrolorkou panuje chladné příměří. Musíte být na ně zlí, abyste měli od nich pokoj! Pakáž jedna!
30. ledna 43
Rozvržením směn v podstatě fabrika kopíruje nepovedený model sovětského revolučního kalendáře. V Rusku s tím ovšem tehdy ve třicátých letech za nejtužšího stalinismu pohořeli. Je to stěží uvěřitelné, ale je to fakt. Negramotní mužici, vesničtí blázni a rudý proletariát to odmítnul. Všichni to zamítli a nikdo to nedodržoval. Celý týden měl namísto sedmi dní pokusně jen pět dní, všechny pracovní, avšak pracující byli rozděleni do pěti směn. Takže na každou směnu vycházel za každých těch pět dní jeden den volna.

Neujalo se to. Tradice volných neděl byla ještě tehdy tak silná, že nikdo v neděli nechtěl pracovat. A také příbuzní nebo přátelé se nemohli setkávat, jestliže nepatřili do stejné směny.

Ani za toho Stalina se s lidmi nic nesvedlo! Dnes si nechá každý všechno líbit, jen aby náhodou neztratil tu mizernou vyčerpávající práci, která jen oblbuje, nebo aby si vydělal o pár drobných korun víc. Sovětský revoluční kalendář se tak v podstatě podařilo uvést v život až sedmdesát let poté a dokonce dvacet let po oficiálním pádu komunismu. To jsme to dopracovali!

Já bych to ovšem bral. Nynější volné víkendy mi už tolik nevyhovují. A mým důvodem je pravý opak toho, co ostatním již od dob Sovětského svazu tolik vadí: že nemají volno všichni zároveň. Já právě nejvíc nesnáším, když mám volno a mají ho i všichni ostatní.

Ovšem udělat ze světa jeden velký koncentrák nebyla jen praxe takzvaných totalitních režimů: také liberálně demokratická první československá republička tatíčka Masaryčka zaváděla pracovní povinnost a dokonce i lágry nucených prací pro lidi, kteří přitom nebyli vůbec žádní zločinci! A kdyby se například s cikány zacházelo dnes jako tehdy, to by bylo křiku!
13. února 43
Banka už mě za patnáct měsíců okradla o 2 388 korun. Přesně tolik peněz se utopilo někde mezi povinným zůstatkem a bankovními poplatky. Další "služba", kterou jsem nechtěl, ale kterou musím živit ze svého!
1. března 43
Pohár přetekl! V mém záměru dát v práci výpověď mě po právě minulé noční šichtě už nic nezviklá. Ve středu jdu na ranní a dávám výpověď. To, co se dnes ve fabrice dělo, překročilo meze mé ochoty hrát si dál na otroka. Doba mého účinkování ve zdejším absurdním kabaretu chorých mozků se chýlí ke konci. Končím.

Ženské zase nalezly něco špatného. Jenže vinit z toho jako vždy mne tentokrát nemohly - a stejně jsem si to vypil Já!

Viděl jsem ty jejich naštvané obličeje, jež se po mně nenávistně otáčely a které jako by říkaly:
"Stejně za to určitě nějakým způsobem může tenhle Feuerteufel! Určitě to očaroval, zaklel nebo uhranul! To není samo sebou! Jistě již jen sama přítomnost tohoto nečistého ducha zde způsobuje všechny naše nezdary! Ukřižovat, upálit, lynčovat ho!"
To jsem zřetelně vyčetl z jejich verbežovitě znetvořených tváří.

Když mě kontrolorka nemohla buzerovat za něco, co jsem ve skutečnosti neudělal - i když podíl na všeobecném chaosu a pádu industriální civilizace bych rád přiznal - našla si náhradu v neustálém navážení se do mne, při každé příležitosti a za každou maličkost. Buzerovala mě jako malého kluka! Snad si nemyslí, že si to Feuerteufel nechá líbit!

Zatím jsem se ovládnul, ale dlouho mi to nevydrží, jak se znám! Schyluje se k něčemu velice nepěknému!

Ta ženská je obtížná jako veš. Škoda, že ji nemůžu také jako tu bídnou, nanicovatou veš zamáčknout!
Jediné správné a rozumné řešení je prostě bez řečí odejít. Vykašlat se na práci si mohu naštěstí s klidem dovolit; peněz mám za ty měsíce nezvířecí dřiny našetřeno dost; odhadem až na šest let prázdnin!

Takže jdu do toho. A od toho. Ať si dál hrají ty svoje choré hry - ale beze mne! Přeju jim to z celého srdce. Jejich otrocký úděl si nadělili sami. Jeden má moc nad druhým a všichni se bojí druhého.

Pro příklad nemusím chodit daleko, neboť mi jej poskytl dnešek: bylo už dávno šest hodin, ale ženské stály před píchačkami jako stádo tupohlavých lidáků, dokud nebyla alespoň jedna minuta po šesté. Já jsem si odpíchnul přesně o šesté a šel jsem. Ony čekaly poslušně dál.

Vím, že mě právě za takové drobné svobodomyslné projevy nenávidí, ale Já jimi pro jejich ustrašenost na oplátku pohrdám. Kdyby byli všichni tak nespoutaní a neposlušní jako Já, nikdy by nic tak chorého, jako je ta jejich civilizace, nevzniklo. Až sem to jejich vinou dospělo: od malých rodinných skupinek lovců a sběračů po tyto choré krysí dostihy ve smradlavé fabrice! Asi se jim to líbí. Ať to tedy mají! Já se budu opět svobodně toulat po lesích jako rohatý faun Feuerteufel!
3. března 43
Dnes na mě byla kontrolorka výjimečně hodná jako milius - asi proto, že jsem přišel na dílnu první (za což se upřímně stydím) a možná i proto, že přenos myšlenek skutečně funguje, neboť jsem byl na ni po víkendu přichystaný a i s ostatními jsem jednal stroze.

S prací však končím, i kdybychom se, nedejbože, spřátelili, což nehrozí. Už tu nekonečnou dřinu prostě nenávidím. Nedokážu si představit, že bych ji vykonával bez přerušení celý život až do důchodu. Ne, při takové představě mě zachvacuje panika jako ve smrtelném ohrožení. Strašné bude již jen to závěrečné odpočítávání počtu směn do konce. Zbývá mi přetrpět nějakých třicet směn, zbytek zbývá na řádnou dovolenou a na víkendy. A že to bude ještě krušných třicet směn, o tom mi poskytl názornou představu již dnešek:

Práce bylo jako na kostele. Měli jsme ovšem výpomoc v osobách dvou převelených chlapů z horní haly. Výpomoc málo zdatná, neboť jim byl každému přidělen pouze jeden lis a na nás ostatní - tedy hlavně na mne - zbylo po dvou, po třech mašinách. Hrůza. Lítal jsem jako hadr na holi. A samozřejmě se mnou ženské zase vymetly tu nejhorší práci, přičemž samy chrápaly s hlavou na stole, telefonovaly, čuměly do pitomých ženských časopisů nebo klábosily. Tak tak, že jsem se najedl a přečetl si pár stran z mého Zápisníku mrtvého muže. Práce je příšerná a dělníci mě nenávidí. Doma jsem se vyčerpaně svalil na lože a tvrdě usnul komatickým spánkem, jenž se podobal smrti.
4. března 43
Dnes je ten den, kdy zvítězil jsem! Podal jsem ve fabrice výpověď, takže k 31. květnu jsem zase volný jako pták.

Kolegyně asi zatím nic nevědí, nebo to na sobě nedávají znát - nevím. Jsem zvědavý na jejich protáhlé obličeje, až si uvědomí v plném rozsahu, že jsem jim unikl. Jim všem, lidákům! Už ani ty další dnešní hrozné "krysí dostihy" mi tolik nevadily. Když znám přesné datum konce toho do dnešního dne zdánlivě nekonečného utrpení, snáší se hned lépe.
10. března 43
Výplatní den přinesl opět patrný pokles mzdy a nárůst práce. Jsem utahaný jako čokl. Dobře jsem udělal, že odcházím. Konečné odpočítávání započalo. Ještě 25 a půl šichty.
12. března 43
Furt v nenáviděné práci! Počítám už i hodiny. Po dnešní noční mi zbývá 24 a půl šichty. Není to mnoho, ale - po vojácku řečeno - ještě se z toho ojebu. Příliš se to vleče.

Tolik ponížení a ústrků jsem snad nikde jinde nezažil! Není dne, aby mě někdo za nějakou maličkost nenapomenul nebo mi něčím nevyhrožoval.

Nyní nám dokonce vyhrožují až dvoutisícikorunovými pokutami za nějakou přehlédnutou vadu. Kdybych byl nepodal výpověď, udělal bych to teď. Nebudu čekat, až na mne zase něco svedou, protože stroje, kontrolorka i seřizovač jsou v tomto směru nespolehliví a všechno nechají na mně. Nakonec by ještě docílili toho, že bych dělal zadarmo, jen na pokuty. To je však jejich chorý sen, nikoli můj!

Nevím, nevím, jak by mi má hrdost Feuerteufela velela zareagovat na takovou zřejmou urážku! Výpověď už jsem podal (mírně pozdě, ale přece), tak co by mi zbylo? Asi bych se neudržel, ještě týž den bych si jednoduše sbalil věci a víckrát bych se v té fabrice hnusné neukázal.

Poměry ve fabrice mi připomínají závěry olduvajské teorie, podle níž má industriální civilizace svůj vrchol za sebou a nyní ji čeká sestupný pád, přičemž všechny pozdější pokusy o znovuzavedení masové průmyslové výroby fatálně selžou.

V naší fabrice už bezchybná výroba selhává teď. Není snad výrobku, u něhož by se nevyskytla alespoň malá závada. Ale na někoho se to svést musí, a tak se to svádí na ty nejníž postavené nekvalifikované proletáře, kteří s tím nemohou nic udělat, totiž na nás, hlavně pak ovšem na mne.

Dnes na mne kromě toho všeho ještě navíc svedli, že špatně vypočítávám výrobu - na mne, který už přitom tolik chyb ve výpočtech odhalil u jiných a uvedl je do pořádku! To už je opravdu choré! Takže podle těch chorých mozků jsem to nakonec Já, kdo neumí počítat a kdo dělá zmatky! To je neuvěřitelné! Ano, pro toho, kdo nezná lidáky a jejich choré mozky se to může opravdu zdát neuvěřitelným! Já tomu však říkám pomsta idiotů. Klasické spolčení hlupců. Choré mozky vidí, že nejsem jeden z nich, a tak musím být podle nich jedině Já ten nejhorší a nejhloupější. Zřejmě se ze mne stal okamžikem nástupu do této odporné fabriky naprostý idiot. Možná to tak je, protože chytrý "člověk" by tam v životě nevlezl.

A ty mezilidské vztahy tam! Hrozné! Jako v kriminále, jako za trest!
Jeden z chlapů, přidělených k nám z vedlejší dílny na výpomoc, se dnes na šatně vyjádřil před kolegy o svém novém zařazení jako o "očistci".

Docela to vystihl, až na to, že ten očistec nikoho neočistí, spíš naopak, udělá z něj stejně podlou a úskočnou verbež jako ze všech ostatních otroků tam. To jsem se zase dostal mezi pěknou verbež! Nevím, co tam ještě pohledávám. No, však už ten omyl napravuji. Ještě 24 a půlkrát...
13. března 43
Očistec pokračuje. Dnes se za mnou přiřítil jako velká voda mladý pán vedoucí, ten analfabet Zezula, a že prý jestli budu mít hodně zmetků, že si je zaplatím! Bránil jsem se, že Já přeci zmetky nedělám; dělá je stroj. Ještě jsem po ránu nezačal pořádně pracovat a už mě zase někdo napomíná pro nic za nic a vyhrožuje mi předem! To mám strašně "rád"! K někomu jinému by si nedovolil se takhle hrubě chovat. Najde-li se na něčem nepatrná chybička, vynadají vám a pohrozí sankcemi. Vyřadíte-li tedy každou nepatrnou chybičku mezi zmetky, je to špatné také a zase vám vynadají! Tak kde to jsme? Kde jsem se to ocitl? V blázinci, nebo na galejích? Tohle přesahuje meze snesitelnosti. Každou směnu nyní blahořečím sám sobě, že jsem dal výpověď. Jak slastný pocit u vědomí toho, že mi může být každý tyran na světě ukradený!

Ostatně, od té doby, co jsem podal výpověď, mám v tom analfabetovi Zezulovi dalšího zavilého nepřítele. Chtěl by mě nějak ztrestat za moji "zradu" a za moje vysvobození, ale zžírá se svou zmenšující se bezmocí nade mnou. Vidím mu to na očích i na jeho chování ke mně. Nenávistně po mně čumí a už se mnou nežertuje jako dřív a neptá se, jak se mi daří. A už také vím, že to on na mne svádí co může i co nemůže! Musím si dát na něj pozor.

S kontrolorkou jsem se naopak trochu udobřil, s ostatními také jakžtakž vycházím v dobrém. Je to asi hlavně tím, že teď, když už to mám takzvaně "za pár", snažím se "sekat latinu" a proplout těmi zbývajícími několika šichtami bez zbytečných kolizí a konfliktů. Teď už si to mohu dovolit. Zahojím se na svobodě. Ještě 23 a půlkrát...
16. března 43
Kleté číslo 16, které dědičně stíhá náš rod, se znovu projevilo. Šestnáctého mám vždycky smůlu. Dnešní šichta v očistci byla tak odporná, že jsem proklínal den, kdy jsem tam nastoupil. Práce je den ode dne odpornější, a není to jen tím, že už odpočítávám počet směn do konce a že se tudíž nemůžu dočkat vytoužené svobody. Ne, druh, množství a povaha práce je opravdu horší a horší. Už abych byl pryč!

Dnes mě poslali do vedlejší haly na ten otřesný poloautomat, který "člověku" nedá vydechnout. Oproti poslední práci u tohoto nezvířecího stroje si choré mozky opět přivymyslely něco trápení navíc, víc dokumentace, víc byrokracie, víc pracnosti. Vůbec jsem to nestíhal, kazil jsem to a bolely mě nohy a v kříži. Kontrolorka pak naštěstí přišla na to, že s těmi výlisky je cosi v nepořádku, a tak tu strašnou mašinu nakonec zastavili asi po třech hodinách a po velké poradě "chytrých hlav". Olduvajská teorie o pádu industriální civilizace tedy opět zabodovala. Dokonce dvakrát, protože pak jsem přešel na jiný automat a ten se nepodařilo spustit vůbec! Nejvyšší čas vypadnout!

Myslím, že jsem to tam na té hale špatně spočítal, takže doufám, že se na to v tom zmatku nepřijde a že se jim to už nikdy (po nejméně šest týdnů, co tam ještě budu muset být) nepodaří spravit a zprovoznit. Byl jsem z toho tak zmatený a furt se mi u toho někdo pletl a rušil mě, že jsem byl úplně vedle a zapomněl jsem počítat. Číslo do výkazu práce jsem si v podstatě vymyslel podle zdání největší pravděpodobnosti.

Na naší dílně jsem pak neměl dvě hodiny co dělat, a tak jsem měl pomáhat jednomu dělníkovi, který je u nás na výpomoc. A jemu také mašina pořádně nešla!

Já nevím, kde ta fabrika bere peníze na výplaty, když jde všechno takhle mizerně. Však co se divím; vždyť plat také měsíc od měsíce klesá!

Strašná fabrika! Jak si tohle mohl někdo vymyslet! Takhle to chtěli mít? To však není nic pro mne.
Ještě 22 a půlkrát...
18. března 43
Druhá polovina noční šichty byla opět strašná. Zase jsem stál celých šest hodin na nohou a nemohl se urvat od mašiny. A myslím, že jsem zase něco zvoral. Nevím to jistě, ale doufám, že se na to nepřijde, dokud tam budu. Teď už je mi to jedno; můžou mě klidně vyhodit na hodinu; budu jenom rád. Melu z posledního. Každý den, každá noc v práci znamená jen jedno: bolest a utrpení. Nedokážu se soustředit na práci, jsem myšlenkami jinde. Kde? No přece tam venku na svobodě!
Ještě 21 a půlkrát...
19. března 43
Celý den se v práci nezastavím; málem nemám čas ani se najíst, dojít si na záchod, přečíst si kousek ze Zápisníku živého muže...

Ještě k tomu mě kontrolorka zase hned po ránu nasrala tak, že jsem měl sto chutí začít jí tykat a sprostě jí vynadat. Byli jsme spolu sami dva, výtečně by se to hodilo! Ale ovládl jsem se. Určitě by to žalovala ostatním, a ještě si k tomu něco dramatičtějšího přimyslela (jako bych to neznal!), a ti všichni by se jistě postavili na její stranu. Kdo by se zastal camusovského "cizince"? Schovám si pro ni pár pěkných slov od plic až na poslední šichtu.

Ale samozřejmě jsem se nedal jen tak pro nic za nic buzerovat a ve vší slušnosti jsem jí statečně oponoval. Ona patří k lidem, kteří prvně mluví a pak teprve přemýšlejí. Takové týpky přímo nesnáším neb jsem jejich pravý opak. A že moc ráda všechno svádí na mne, to vím dávno.

Dneska měla taky nějaké honičky a vypadala vystresovaně. Přeji jí to z celého srdce. Ona sama stresy pořád vyvolává, tak ať taky zakusí jejich tíži!

Ale kdyby to byla jen ona! Jen dělníci na mé nejspodnější hierarchické stupnici si nedovolí jednat se mnou spatra, přísně a přehlíživě jako s póvlem. Jinak úplně každý ve fabrice, kdo se mi cítí být aspoň trošku nadřazen, ať z pozice vyššího zařazení nebo vyšší funkce, se na mne mračí jako na trestance, který má tu práci uloženu za trest. Jsem teď v takovém citovém rozpoložení, že bych radši zemřel než znovu ještě někdy pracoval.

Ještě 20 a půlkrát... - a nerozloučím se na vrátnici jako vždy slovem "nashledanou", nýbrž "sbohem na věčné časy a nikdy jinak".
21. března 43
Noční šichta proběhla kupodivu bez obvyklých stresů a konfliktů se zaměstnanci. Celou směnu mě však sužovala jiná věc: naprosto hrozná a příšerná rýma! Teče mi z nosu, teče mi z očí. Zlý osud a bůh schválnosti se zřejmě spokojili jen touto malou nepříjemností. Trpím však jako člověk. Měl jsem se hodit marod. Ještě 19 a půlkrát...

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm