Misantrop: der Wandervogel - 3.

30. ledna 2010 v 16:58 | Misantrop |  der Wandervogel
středa, 17. června 43
Startuji tentokrát na "pustý ostrov" do Sádeckého polesí o hodinu později, to jest v 6:00. A vyplatilo se: provoz je minimální.

Za Šibeníkem na lukách je stále vysoká tráva. Suchou nohou to nepůjde projít; jsem od rosy mokrý až nad kolena. Ovšem zvěře je tady hodně, jako kdyby člověk neexistoval: tři srnky, kočka, pět zajíců, kteří se vzájemně honí (dva z nich proběhli přímo přede mnou); dále před Sádkem vidím v elektrické ohradě osm koní. Ti koně už tu budou asi nastálo, protože majitel blízkého Lidmilova mlýna zřejmě dává bývalý hotel zase do pořádku. Koně jsem zaujal natolik, že s velkým dusotem přicválali blíž k ohradníku, aby se na mne podívali. Jsme si nevšední podívanou navzájem.

Na stanoviště jsem dorazil přesně v 8:00. Pouštím se okamžitě do četby útlé knížečky o Bachovi.
Není to až tak špatná četba, trochu víc sentimentální než mám rád, trochu hůře napsaná než mám rád, ale jinak ujde. Za pět dní v lese jsem jejích 146 stránek přečetl skoro dvakrát. Lituji jen, že jsem nebyl uvážlivější při výběru hudby. Měl jsem si vzít třeba Braniborské koncerty, o nichž je v knížce pěkná historka. Místo toho jsem si vzal s sebou do discmana In Extremo, německou kapelu středověkého zaměření s historickými nástroji. No, alespoň jsem zůstal s hudbou v Německu, a dokonce i v lepších, svobodnějších starých časech. Náladu na barokní hudbu jsem však přece jen vyřešil tak, že jsem si často pouštěl jednu instrumentálku od In Extremo, a to Miss Gordon Of Gight, dvouminutové to vynikající sólo na harfu. To mi trochu, i když vzdáleně, připomínalo Bachovy podobné skladby. Zpívalo se tam také: "Nur ein Traum...", takže i Schopenhauera, zanechaného hloupě doma, jsem si oživil; víte proč: život je sen.

Když už jsme u těch snů, také bych nabídnul jeden, který se mi zdál hned jako první poté, co jsem se v přírodě natolik zharmonizoval, že jsem okamžitě po jídle a po četbě usnul. Zdálo se mi o hyeně čabrakové a pěti močových měchýřích. Ta hyena obcházela kolem mého domku na samotě u lesa jako pes, dokud jsem ji nezahnal metáním kamení. (Myslím, že není třeba mému dlouholetému čtenáři nijak zvlášť připomínat, koho že měla ta hyena symbolizovat, že?) No a těch pět močových měchýřů mi narostlo po čas snění proto, poněvadž jeden nestačil, praskaje pod tlakem přeplnění a málem by byl i překonal pevný stisk svěračův.

Stan jsem nestavěl kompletní, nýbrž střechu jsem nechal ležet opodál a bytoval jsem jen tak pod širým nebem, kryt před dotěrným hmyzem pouze vnitřní moskytiérou. Vydrželo mi to takto celé dva dny, třetího dne ráno už zase začalo pršet. Ale i ty dva dny pod volnou oblohou byly krásné; stále jsem hleděl do korun stromů a do nebe, což bylo zvláště kouzelné za jasných nocí plných hvězd. Přemýšlel jsem a přemýšlel, až jsem zjistil, že jsem vůbec nepřemýšlel, nýbrž spal! Zamyslil jsem se nad tím, proč v lese tak často, snadno, lehce a dlouho pospávám. Pokud je má úvaha správná, tak je to jednoznačně tím, že - v souladu se Schopenhauerovou filosofií - netrpím. V přírodě, zbaven všech pout a vystaven tomu nejpřirozenějšímu, co může vůbec v životě existovat, netrpím, a tudíž lehce ztrácím vědomí. Člověk, a vůbec veškerý život, si sám sebe nejvíc uvědomuje, právě když nejvíc trpí. A Já když najednou po příchodu do lesa ničím nestrádám, ani žádnou touhou, ani žádným tělesným nedostatkem, rázem jsem si sám sebe méně vědom - a usínám. Je to vlastně zákon schválnosti: právě tehdy, když by se vyplatilo být nejvíc při vědomí, to znamená, když jsem nejvíc harmonický a v souladu sám se sebou a s přírodou, a když bych si to dokonalé naladění mohl nejvíc užívat, není vlastně proč být při vědomí, bdít, ba vůbec žít. Neboť žít vědomým životem znamená nebýt v harmonii, nebýt vyrovnaný, nebýt v pohodě. - Něco na tom bráhmanismu bude; není to až tak uhozená filosofie, pomineme-li všechen ten odpad pro nechápavou většinu, jako jsou všechny ty směšné rituály, zamotané slovní hříčky a vymyšlení bůžci. Samotné jádro této orientální nauky, zbavené nepoživatelné slupky, vhodné jen pro výživu nemyslícího dobytka, je jistě správné. Ne každý však dovede to jádro objevit a vyloupnout. Říká se tomu "dostat se něčemu na dřeň". Také jeho ekologický aspekt se ukazuje být nadmíru správným, dokonce i eticky správným: neboť i život toho nejmenšího tvorečka je třeba chránit jako významný a jako náš vlastní!

Novinkou v lese je to, že dozrávají borůvky. Není jich mnoho, ale na chuť to stačí, stejně jako jahod. Někdy jím též jetel, hlavně tehdy, když dlouho pozoruji nějakou srnu, která se jím přímo cpe, takže se potom i mně dělají laskominy. Musím uznat, že čerstvý jetelíček chutná i mně. Ale živit se jím pořád... a s mými zuby... Srnky se mají, že mohou.

Dny jsou dlouhé. Bez střechy stanu mohu nyní pohodlně číst až do půl desáté!

čtvrtek, 18. června 43
Druhého dne je krásně teplo, mířím proto kolem poledne k Jezírku se koupat. Ihned na prvý pohled chápu, co měl minule znamenat ten vor, připevněný na laně ke břehům. Samozřejmě to je molo pro velké hejno hnědých domácích kachen. Letos tu jsou tedy zas. Chuděrky se bojí každého šustnutí, každého pohybu, a drží se úzkostlivě pospolu. Jsou mimořádně plaché, avšak uletět z jakési příčiny nemohou. Krmení mají nasypáno jak na jednom z břehů, tak i na tom pontonu. Sesedají se nejčastěji právě na něm a na rozdíl od divokých kachen se stále probírají peřím. Jsou tak živé! Je příjemné je sledovat, byť trochu skličující, u vědomí toho, jaký zlý osud jim lidáci asi uchystali. Ale teď se radují ze života a na smrt nemyslí. Jako my všichni.

Jedna úchylárna je tedy vysvětlena, další však asi zůstane záhadou navždy. Kolem Jezírka jsou totiž všelijak úchylně rozvěšeny malé igelitové sáčky s lidskými vlasy uvnitř. Nevím, co to má znamenat a o jaký potrhlý rituál tu jde; po pravdě řečeno ani to nechci vědět, protože vím, že to je nejspíš jen další z podobných samoúčelných úchyláren, jimiž se lidské dějiny, myšlení a konání hemží jako červi v hnijícím mase. Člověk je prostě perverzní pako, úchylák. Zvedá se mi z těch sáčků s vlasy žaludek. Asi je to dílo nějakého šíleného holiče, jenž se tu snaží pomocí nějaké vúdú magie přikouzlit si víc zákazníků. Chudáci zákazníci: kdyby tak věděli, co se tu provozuje za zvrhlosti s jejich vlasy a kdo je pln předstírané ochoty a úslužnosti stříhá. Však co: lidáci jsou schopni tolerovat i vraha mezi sebou, jen když umí každého uctivě pozdravit. Je opravdu tak nepochopitelné, že spatřuji v každém lidském konání a jednání, a v myšlení, jež k němu vede, zvrhlost a zvrácenost?

Leč koupání mi nekazí ani úchylné sáčky s vlasy všude kolem, ani neustále se plašící kachny. Voda je totiž nádherně teplá, díky polovypuštěnému Jezírku! Do třetice všeho dobrého se spouštím u výpusti do vody a plavu si spokojeně ke břehu a zpátky, jednou kraulem, podruhé prsa, potřetí pod vodou. Sluním se bez ostychu a bez obav úplně nahý na prkenném můstku. Nad hlavou krouží dva černí čápi. Kachny se shlukují vždy na opačném břehu než jsem Já, jen když se vleže opaluji, připlouvají blíž. Zvednu-li se, zpozorní, postaví se všechny, a když se vnořím do vody, rychle o překot plavou jako jeden cákající organismus na opačnou stranu, odkud mě ostražitě pozorují, dokud nevylezu opět z vody a nelehnu si na prosluněná prkna. Tak se to třikrát opakovalo.

Můj "ostrov" je pustý. V noci jsem na kraji lesa pozoroval hvězdy na nebi. Nic zvláštního jsem neviděl, ani Měsíc ještě nevyšel, takže jsem si šel ještě před spaním číst. Dozvěděl jsem se, že Bachovi se nikdy nepovedlo setkat se osobně s Händelem, třebaže dvakrát je dělila pětimílová vzdálenost. Avšak vzdálenost mezi oběma osobnostmi světové hudby byla zřejmě daleko větší než by se zdálo. Händel byl mondénnější, agilnější a víc do světa než Bach. Také byl poživačnější, rád jedl a pil, a byl vznětlivější, což mu vyneslo přezdívku Medvěd. (Další osobnost světového formátu, která má něco společného s mým totemovým zvířetem! Vypráví se o něm například historka, jak při jedné z hádek se vzpurnou zpěvačkou vystrčil tuto z okna a držel ji tam chvilku, leč neupustil. Typická scéna, již zažili i jiní skladatelé se svými primadonami. Hlásek to má jako andělíček, ale povahu jako čert!) Tak už to se mnou občas bývá, že se mou nejsympatičtější osobou nestane hlavní hrdina románu, nýbrž jiná, zajímavější postava vedlejší. Tou je nyní jednoznačně Georg Friedrich "Medvěd" Händel!

Händel


pátek, 19. června 43
Brzo ráno jsem musel vstát a přikrýt moskytiéru střechou tropika. Celý den prší. Bavím se knihou, muzikou a pozorováním rozličného hmyzu, jejž nesmírně přitahuje prostor mezi vnitřní moskytiérou a vnějším stanovým pláštěm. Shromažďuje se tam mnoho zajímavých exemplářů: kromě mnoha roztodivných mušek, broučků a pavoučků, též černý motýl, jehož jméno jsem dlouho, avšak úspěšně, hledal na Internetu: lišejníkovec černý (Atolmis rubricollis):

lišejníkovec černý

Tento zvláštní černý motýlek s oranžovým nákrčníkem a bříškem vypadal jediný ze všech nešťastně a evidentně hledal kudy ven. Jenomže se mu to nedařilo; stále se snažil lézt či vzlétat směrem vzhůru, místo dolů. A tak teprve až jsem mohl otevřít dveře od stanu, když na pár okamžiků přestalo lít jako z konve, našel milý motýlek konečně cestu na svobodu. Ostatním návštěvníkům sucho a dočasné uvěznění pod střechou vyhovovalo. Mně též. Jen ať si lije.


sobota, 20. června 43
Zataženo, leč klidno, beze srážek, večer vyjasnění. Bál jsem se víkendového řádění houbařů, ale nakonec zbytečně. Jen dvě houbařky s čoklem jsem potkal, ačkoliv jsem se jim vyhýbal, jak jen to šlo. Oblačnost jako šedý monolit se protrhává. Nejdelší den v roce končí, nastává nejkratší noc.


neděle, 21. června 43
Den letního slunovratu, Evropský den hudby, Den květů. V tolika znameních se nese dnešní den. Hudby jsem měl dost, jak na poslech, tak i ke čtení; a květy? Jejich nejkvětnatější čas byl spíš brzy z jara, ale našinec se může nádherou různých květů a květin těšit i teď. Mně se kupříkladu velmi líbí prostá a drobná nádhera mateřídoušky. Ta mi tu nyní roste a kvete v celých kobercích.

mateřídouška


A pokud se týká toho nastavšího léta, žádné tropické léto podle mých představ zatím není. Prý je to chladné počasí způsobeno výbuchem sopky Mt. Redoubt, kdož ví? Rozhodně je letos opravdu chladno.

Odpoledne mi došly potraviny, a tak odcházím domů, dá-li se koncentrák jménem Políčka považovat vůbec za domov. Balím se o půl šesté. Na okraji lesa stojí houbařské auto - slyšel jsem odtud lidské hlasy už dlouho dopředu. Někde vysoko nad nimi se vznáší nešťastný černý čáp a bezradně krouží, zjevně vyrušený z hnízda. Úplně mu rozumím; s tímto lidáckým sezónním přívalem mám také své neblahé zkušenosti, i když odsud zatím ještě ne. Je to tu holt dobré, nový ráj, o čemž svědčí již jen přítomnost tolika černých čápů, jejichž plachost a tajnůstkářský životní styl je přímo pověstný.

Cesta ubíhala dobře a klidně až pod Jelínek, kde mě přepadl déšť od severovýchodu, jenž nabýval na síle. Nechtělo se mi čekat kdoví dokdy někde pod stromem až se to přežene; srnka na Šibeníku se vesele pásla dál, déšť nedéšť, a tak jsem si z ní vzal příklad a nechal jsem se bez odporu také smáčet teplým deštěm. Vždyť je to jen voda. Přesto nadávám na zkurvené počasí a na zkurvenou zemi.

pondělí, 29. června 43
Týden lije a bouří, potopa se šíří zemí, zahubivši již celkem dvanáct lidáků. Dobře jim tak, to mají za všechno. Hůř jsem na tom Já, jenž jsem kvůli tomu deštivému počasí zůstal uvězněn doma. Naštěstí mám stále co dělat a čím se bavit; leč po přírodě se stýská...

Dnes už jsem to nevydržel a prostě jsem šel ven, třebaže na obzoru se zase kupí temná mračna. Nakonec jsem zmoknul až při návratu těsně před sídlištěm.

Viděl jsem Pod kopcem na louce dva bílé čápy. Nahoře za Šibeníkem lovila kočka. Z lidáků tu coural jen jeden, pletoucí se mi do cesty, a také jeden školní výlet se hlučně přehnal okolo. Po víkendu jsou všechny zdejší lesní cestičky tak hrozně rozrajtované od motorek, jak nikdy. Tady to muselo vypadat! Ještě že v ty dny nikam zásadně nevycházím - však vím moc dobře proč! Houby rostou jako z vody. Procházím se, snídám pod modřínem a čtu na posedu druhý díl Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Styl a myšlenkové postupy jsou stejné jako u prvního svazku, to znamená "střídavě oblačno": někdy nadšeně souhlasím, jindy nevěřícně a odmítavě kroutím hlavou. Nicméně výpisků už mám k dnešnímu dni 53 stran!

Překládatel pokračuje v hrubých chybách, dokonce i v němčině a češtině (!), tiskárna v chybách tiskových v neztenčeném množství. Jako ty paskvily na Internetu. I tam jsem našel jakéhosi Váňu, avšak ne Milana, nýbrž Zdeňka. Netuším, zda se nejedná o blízké příbuzné, nicméně v psaní nesmyslů a chyb jsou si velice blízcí. Tento internetový Váňa Zdeněk kurví pro změnu studie o předkřesťanském Slovanstvu.

Máme vskutku bohatou historii i mytologii, podobnou té indické, z níž jsme konec konců jako Indoevropané vyšli; ale dobrá polovina z těch takzvaných "poznatků" je prostě vycucaná z prstu, neb to jsou jen pouhé, většinou nevěrohodné, dohady. Zde musí nastoupit jedině geniální mozek schopný nashromáždit obrovské množství dat, protřídit je a ve zlomku vteřiny porovnat. Kdo však má takovou výkonnou počítačovou mezioperační paměť, aby z nepřeberného množství nesmyslů a nesprávných dohadů vybral jen to pravé a historicky správné? Připomíná mi to moje někdejší úsilí dopátrat se v husté mlze lží a propagand, jaké že byly skutečné dějiny poslední (prohrané) války a odhalit pravdu o ní. Vždyť i dosud žijící pamětníci té strašné osudové války si dnes "pamatují" jen to, co si později nechali naivně namluvit!

Ze vznešeného praslovanského pohanství, na něž bychom měli být právem hrdi a jež bychom neměli zrazovat ve prospěch v podstatě cizáckých židokřesťanských parodií na všeobjímající světové náboženství pokroku, lásky a otroctví - tedy z tohoto našeho duchovního odkazu předků nezbylo téměř nic a zbytek je jen to špatné, to jest různé škodlivé pověry, a i ty s převážně židokřesťanskými příměsemi a cizího původu vůbec. Jak veliká, slavná a moudrá byla naše původní přírodní víra, to se můžeme jen dohadovat z náznaků či z fragmentárních pozůstatků anebo srovnáním s kulturou indickou, jakožto kulturou původní.

U Schopenhauera se mi zalíbila stať o hluku a jeho rušivém vlivu na geniální hlavu. To, co říká například o nepřetržitém štěkání psů, o domovním randálu a o tupcích, jimž žádný kravál nevadí, to je přesně to, co říkám i Já. Schopenhauer měl však štěstí, že se nedožil dnešní motorizované, nadzvukové a rozhlasovo-televizní doby. V podstatě nechápu, že jsem se ještě nezbláznil. Snad je to tím, že mám svoje "nervové sanatorium" v Sádeckém polesí. Ach jo..., kdypak se tam zase podívám a o samotě pár dní a nocí pobudu? Stále prší...

úterý, 30. června 43
Dnes jsem se šel zkusmo vykoupat v novém rybníku Ráj. Po cestě míjím zase dva bílé čápy. Dnes se tedy odvažuji poprvé vnořit se do vod nového rybníka. Nezdálo se mi to, protože když jsem přicházel, slyšel jsem zdálky vzdalující se zvuk motorky. U rybníka však nikdo nebyl, všude kolem bylo ticho, a tak jsem se svlékl do naha a vstoupil jsem statečně do vln. Voda byla teplá, jen příliš mělká. Ale dále od břehu se plavat dalo. Doplaval jsem na ostrůvek, porostlý mladými doubky, olšemi a různým býlím. Kachny a poláci se samozřejmě přede mnou přesunuly na druhý konec rybníka. Líbilo se mi to. Ale sotva jsem se vrátil na břeh a trochu oschnul na slunci, už jsem zase nejen slyšel, ale záhy i viděl blížit se tři motorky. Ležel jsem ve vysoké trávě, takže tři parchanti projeli těsně kolem mne, aniž by mě spatřili. Stejně jsem byl na odchodu; nikterak spěšně jsem se oblékl a s klením jsem odešel. Parchanti mají prázdniny - s koupáním tady je tudíž konec. Na obloze krouží vedle sebe černý čáp a káně. Nesourodý párek, ale sluší jim to spolu. Já kráčím zklamaně k posedu. Na louce, v sedě, číhá na kořist dravý pták s bílou hlavou. Vidím ho dobře, ale stejně si nejsem jistý, zda je to nezvykle zbarvená káně nebo moták pochop. Přede dvěma lety jsem zde téhož světlohlavého ptáka pozoroval také. Teď jsem dokonce viděl, jak nějakého hraboše chytil do pařátů a zobákem se ho jal hned trhat. Ale blížící se banda tří lidáků s čoklem mu nedopřála klidu k hostině, a tak nechal kořist ležet a odletěl pryč. Já jsem také před lidáky uhnul do lesa.

Ochutnávám pár lesních jahod i borůvek. Babočky admirálové musejí mít v těchto dnech novou generaci, protože jako nové i vypadají ve svých jásavě sytých zbarveních. Také vidím jednu poměrnou vzácnost mezi motýly, a sice pěkného přástevníka pryšcového.

přástevník pryšcový

Vracím se domů přes Liboháj, o prázdninách liduprázdný, bez zdejších internovaných čůz. Na stejném místě co včera mě opět zastihuje tropická bouře a polévá mě od hlavy až k patě. Dokonce i kniha Svět jako vůle a představa trochu namokla uvnitř batohu. Řádně jsem tuto knihu odpanil. Přede mnou ji nejspíš podle zachovalého stavu a nezprohýbaných, neušmudlaných stránek ještě nikdo nečetl. Možná že ji nebude číst ani nikdo další po mně. Takové složité rozumování čítá málokdo. Já se Schopenhauerem nacházím společnou řeč mimo jiné i co se kurvení jazyka a pravopisu týče.

středa, 1. července 43
Louky jsou pod vodou, čvachtá to pod nohama, koryta potoků jsou plná. To je něco pro slimáky. Dva bílé čápy však Pod kopcem nevidím. Ze sedátka pod modřínem mě zvedá lidská houbařská tsunami a nutí mě k ústupu. Po nich už naštěstí nikdo. Ten bělohlavý dravec bude přece jen káně, a ne moták pochop. Škoda, že nevzlétne, abych viděl, zda se vskutku v letu "motá" jako moták. Ale ne: tohle je káně; moták má hlavu celou bílou, tenhle pták má bílé jen temeno a vaz. Na Internetu jsem zaznamenal hned několik takto zbarvených kání. Také jsem dnes viděl po dlouhé době srnku.

Přísně dodržuji denní penzum dvaceti stránek ze Schopenhauerova druhého dílu Světa jako vůle a představy, nutných k tomu, abych to stihnul za jeden vyměřený měsíc přečíst, prosekat se přitom zároveň hustou trnitou buší Váňova příšerného překladu a nalézt v něm a v jeho chybách původní význam a záměr Schopenhauerův, dále abych udělal rozsáhlé výpisky a měl ještě čas na Internet a svoji vlastní knihovničku, včetně mých vlastních děl. Zatím to zvládám bez problémů. Ještě že mám prázdniny. Kdybych měl u toho ještě docházet do nějakého nesmyslného zaměstnání, kde bych ztratil denně polovinu a víc drahocenného času na nesmysl zvaný "práce", nepřečetl bych nic a prožil bych zbytečný život nevzdělaného hlupáka. Užívám si toho. Líbilo se mi například podrobné objasnění aristokratického principu přírody, podle něhož je na světě těch nejlepších velmi málo, zatímco většinu tvoří lůza. Toto učení převzal Nietzsche od svého velkého vzoru beze zbytku. Já ostatně též. Dobrá je také kapitola o nedokonalosti intelektu a srovnání kynismu se stoicismem. Jelikož mám ke starověkému kynismu velmi blízko, jak jsem již nesčetněkrát prohlásil, potvrdil a dosvědčil vlastním životem, zajímají mě podobné úvahy přirozeně ze všeho nejvíc. "Člověk" se vždycky rád podívá na sebe očima jiných.

Dnes jsem se vrátil asi o hodinu dřív než obvykle, takže další pravidelná odpolední tropická cyklóna, která se přehnala krajem, mě zastihla až doma.

pátek, 3. července 43
Včera se mi nechtělo jít ven, třebaže bylo hezky a poprvé po dlouhé době nespadla za celý den ani kapka. Myslel jsem si, že budu mít aspoň víc času na čtení, ale doma, bez procházky na čerstvém vzduchu, to není ono. Jednak se v baráku nelze vůbec na nic soustředit, za druhé tu nelze ani spát. A za třetí, jak píše Schopenhauer, bez fyzické námahy neproudí do mozku dostatek krve na jeho optimální činnost.

Dnes, po jedenácté hodině, když jsem pomohl rodičům a prodavači s novým sklo-keramickým sporákem nahoru, jsem šel opět ven a výsledek se dostavil: v tichu lesa a v nerušené samotě čtu mnohem snáz.

Zabodnul jsem u posedu ulomenou vrcholovou větev jasanu do ztrouchnivělého pařezu, abych zjistil, zda se ujme a zda z ní vyraší nový stromek. Možné by to mohlo být. Ještě středověké pověsti hovoří o takových zázracích, že stačilo, aby někdo vrazil do země pouhou hůl a vyrostl z ní celý strom. Zdá se mi ostatně nanejvýš pravděpodobné i to, co tvrdí Hésiodos: že dříve, ve zlatém věku, plodila země sama od sebe chutné pokrmy a v řekách že proudilo víno. Ve srovnání s tím, co tam teče teď, to jistě muselo být sladké mléko matky přírody.

Počasí se uklidňuje. Dnes také vůbec nepršelo. Po svátcích odcházím do lesa.

neděle, 5. července 43
Schopenhauer na jednom místě uvádí tezi německého biologa Tiedemanna, podle níž je cerebrální nervový systém v podstatě parazitem na těle člověka. Jak píše Schopenhauer, "srovnání je výstižné, neboť mozek, vedle míchy a jemu příslušných nervů, jako by byl organismu téměř zasazen a od něj živen, aniž by přímo sám nějak přispíval k zachování jeho ekonomie." To je ve velkém v podstatě shodné s mým tvrzením, že i celý člověk je v přírodě tímž parazitem a v podstatě patologickým jevem jako jeho chorý mozek sám. Člověk je rakovinou Země. Zdá se to potvrzovat i nejnovější objev vědců, kteří zkoumali, proč šimpanzi, člověku geneticky nejbližší zvířata, trpí na rakovinu daleko méně než lidé. Nehledě na rozdílné životní prostředí, v nichž oba živočichové žijí - jedni v čistých lesích, druzí v znečištěných městech -, vědci zjistili, že mezi lidmi a šimpanzi je podstatný rozdíl v expresi genů, které ovlivňují takzvanou programovanou buněčnou smrt. Proč mi to však naznačuje, že je člověk parazit, rakovina Země? Protože programovaná buněčná smrt, děj, známý též jako apoptóza, je jedním z hlavních mechanismů, pomocí kterých se organismus zbavuje nádorově změněných buněk, tedy těch patologických, ve velkém měřítku tedy totéž co smrt člověka. Buňka, která se závažným způsobem odchýlí od normálu, jednoduše obdrží signál, po kterém spáchá sebevraždu. Tak to funguje u všech živých organismů, kromě člověka. Ten sice vidí, že svým životem škodí celkovému organismu Země, avšak sebevraždu ani jako jednotlivec, ani jako živočišný druh přesto nepáchá; to, co dělá, je spíš společná sebevražda, do níž zatahuje i ostatní tvorstvo, jež by rád vzal do hrobu s sebou. Ale to už je jiný problém. Potíž je v tom, že by možná chtěl činit pokusy o ozdravění, jak to dnes a denně vidíme u všech neúčinných a neúspěšných ekologických aktivit, avšak není toho schopen, jednoduše proto, že nechce připustit eliminaci těch nejvýznamnějších patogenů, svou vlastní smrt. Proto se jeho patologické buňky, stejně jako on sám, nekontrolovatelně množí, čemuž se říká rakovinné bujení. Člověk však, ani jeho nádorové buňky, žádný sebedestruktivní signál neobdrží, nebo je k němu hluchý, slepý, necitelný, blbý - a lidský. Vědci v tom naopak vidí výhodu, že díky této buněčné vadě, nízké úrovni apoptózy, programované buněčné smrti, mohl lidský mozek dosáhnout tak patologických rozměrů, takže se jeho intelekt stal bezpříkladně chorým. Oni však té přebujelosti, té chorobě, říkají vysoká inteligence, a dokonce ji mají za hlavní poznávací znamení toho, čím se ("v dobrém") liší člověk od zvířete. Že je to ne v dobrém, nýbrž naopak ve zlém, si rakovina nepřipustí ani tváří v tvář zchátralému stavu celkového organismu, tedy Země. Rakovina parazituje a bují dál.

další část >>>

<<< předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm