Misantrop: der Wandervogel - 4.

30. ledna 2010 v 17:11 | Misantrop |  der Wandervogel
čtvrtek, 9. července 43
Ráno odcházím potichu z domu, nikým neviděn a tudíž i bez obvyklých hysterických scén, jež mi rodiče vždy přehrávají. Mířím samozřejmě opět na vyzkoušené místo v Sádeckém polesí. Cestou vidím tři srnky, jednoho zajíce a také všech osm koní v ohradě před Sádkem. Koně stojí nepohnutě jako sochy, jen jejich velké moudré hlavy se za mnou otáčejí. Je to trochu tajemný výjev. Koně zřejmě takto spí. Stoupaje nahoru k lesu, najednou cítím a slyším za sebou auto. Je to asi nějaký první dnešní houbař. Zastavil vedle mne a optal se mě, kam jdu. Nebyl jsem na to připravený, a tak jsem nesouvisle blábolil cosi o tom, že kupředu za nosem. Až když mi pomohl a zeptal se mě, zda do Telecího, ihned jsem se vzpamatoval a přisvědčil. Nejlépe lidáky oklamete tím, co sami považují za pravděpodobné. To bylo první varování. Červenec - pohody konec. Protože jak začne červenec, každým rokem, vyvalí se všude davy houbařů a potom, ať to bylo kde chce sebevětším rájem, ze dne na den se to tam může stát rejdištěm lidáků. A, jak praví Shakespeare, je-li jeden, jsou všichni. Avšak o tom jsem se měl přesvědčit až následujícího dne. Ve čtvrtek byla ještě pohoda, jako minulé tři měsíce, kdy jsem tomuto polesí mohl ještě právem říkat pustý ostrov.

Počasí nebylo příliš příznivé: oblačno, chladno a přeháňky. Poblíž tábořiště jsem objevil novou noru, čerstvě vyhrabanou; ale ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na to, komu by mohla patřit. Na lišku nebo na jezevce mi připadá dost malá. Nejspíš bude patřit nějakému obyčejnému hraboši, který má rád prostor. Já ho mám rád taky. První den jsem jako vždy skoro celý prospal. Ráno mělo být hůř.

pátek, 10. července 43
V osm hodin ráno mě budí asi pětičlenná horda houbařů. Šmejdí to kolem stanu dobrou půl hodinu! (Zrovna na výroční den Olžiny pomsty: ta věděla, co a proč dělá! Dnes je to přesně na den 36 let, co provedla svou zoufalou, leč zcela pochopitelnou pomstu. Lidi jsou prostě odporná a otravná sprostá pakáž.) Říkám si, ještě jedna taková výprava a balím a stěhuji se jinam! Však také ano! Je-li jeden, jsou všichni. V deset hodin další šmejdilové. To už jsem rozhodnut odejít, až oni odejdou. Jenže byl to fořt s čoklem a se ženou, a že prý co tam dělám. Řekl jsem, že jsem turista a že jsem tady pouze jednu noc přespal; natolik už jsem na lidáky v tomto směru připraven. Fořt mi komisně oznámil, že se nacházím v chráněné krajinné oblasti, kde je stanování zakázáno, a že se mám raději přestěhovat jinam. To mi nemusel ani říkat; šel bych sám i bez jeho blbých rad. "Chráněná oblast"! Inu jistě, známý bič na svobodné tuláky jako jsem Já. Mimo chráněnou oblast je zase zakázáno stanovat bez souhlasu majitele lesa, to známe; kam se má potom chudák nepřítel lidí vrtnout a před nimi schovat? Samozřejmě, že můj stan přírodě nijak neškodí, alespoň ne víc než sezónní nájezdy houbařů, běžné lesnické práce nebo rajtování na motorkách po lesích. To však nikomu nevadí. Běda ale, když si postavíte někde stan.

To mi připomíná podobnou právě aktuální "aféru" se squattery z domu "Milada". V jejich případě slouží k jejich vyhánění zase jiná stará a otřepaná výmluva: lidé v sousedství si stěžují na nepořádek a hluk. Podle stejných kritérií, a z týchž důvodů, bych Já musel nechat vystěhovat polovinu našeho sídliště; také tady lidáci tropí kravál a znečišťují ulice psími výkaly! Jenže oni za to platí! To je ten problém! Já taky bydlím po lesích zadarmo, nic nikomu neplatím. A obvyklá lidácká forma neuvažování, která z nich dělá zfašizované parchanty, je ponouká k takovým výrokům, jakých se dopouští například i moje vlastní matka, když o záležitosti se squattery zcela nepokrytě prohlašuje: "Já jsem musela celý život za bydlení vždycky platit, zatímco oni neplatí nic. To je pořádek?" Ano, to je přesně ono: "Když musím platit já, ať platí všichni." To je jejich morálka, to je jejich pořádek. Nevím, je-li to víc otrocká morálka, nebo fašistická, ale jedno vím určitě: vztahuje se i na mé svobodné potulky. Také Já neplatím. Ale že by to nebylo v pořádku? Nepořádek hledám spíš v zákonech, které umožňují od někoho vybírat peníze jen proto, že má střechu nad hlavou. To je pořádek? Majitel domu vybírá činže a stačí mu to bohatě na živobytí; do práce nechodí, tam ať si chodí nájemníci, v podstatě jen kvůli panu domácímu. Toto je v nepořádku, ne že někdo neplatí furt jako mourovatý za něco, co by mělo být správně zadarmo! Ale co by dělali všichni ti příživníci, kteří odírají ostatní? Neříkejte mi, že každý ze šesti miliard lidáků může mít normální poctivou a smysluplnou práci, z níž skutečně povstávají nějaké hodnoty. To je prostě nemožné. Když jsem byl nedávno v úřadovně zdravotní pojišťovny, abych si tam osobně domluvil placení výpalného, viděl jsem na vlastní oči, kolik (a jakou) má naše všemocná byrokracie práce: úřednice tam sedí sama, nudí se, prohlíží si internet a nic nedělá, jenom má na starosti sledovat, jestli všichni chudáci pojištěnci řádně a včas zaplatili. V tom spočívá jejich takzvaná poctivá práce - odírat zdravé, dokonce nezaměstnané lidi. To nedělá ani mafie. To je však jejich "práce". A kolik takových, kteří pobírají nemalé platy od nás poctivě a tvrdě pracujících, všude sedí! To je v pořádku? Nikoliv: úředníci, lidé ve službách a další paraziti by neměli co dělat, kdyby bylo všechno v pořádku. Co jde nad zemědělství a produkci potravin je v podstatě příživnictví, podle hesla homo homini lupus[1], jak se to děje již odpradávna. Odpradávna však přeci jen ne. Vzpomeňme na řeckou demokracii, kterou si teď berou všichni neprávem do huby jako svůj vzor, aniž vědí, o co tehdy šlo. Jenže tehdy, ve starém Řecku, to byly malé samosprávné obce, ne miliardové státy či dokonce soustátí, jako dnes! Řídit miliardovou obec nejde pravidly převzatými z malých starořeckých obcí, kde si opravdovou demokracii ještě mohli dovolit, zatímco my ne. V té době, kdy antický svět ovládal otrokářský systém (na to nesmíme zapomínat!), žili barbaři, například staří Slované a Germáni, rovněž v malých rodových svazcích, v žádných monstr-byrokratických režimech fašistického typu, jako my dnes, my ubozí světoobčané přelidněného světa. Staří byli ještě svobodní i uvnitř svých domovských obcí, protože svobodní být mohli; bylo jich málo, tomu málu je snadné dát pravidla a řád, ale co dnešek s jeho multikulturní smíchaninou, kde soused souseda nezná a nenávidí? V tomto miliardovém galimatyáši prostě nemůže být nikdo svobodný. Všichni musí někomu za něco platit, a tedy být něčím otrokem. A jít někam za město, do lesů, a postavit si tam stan jako svobodný člověk, byť na pár dní, týdnů či měsíců, je již dnes něco jako pravěký atavismus, téměř ilegální činnost, skoro zločin! A to nechávám stranou ještě například takový prazákladní lidský počin, jako je rozdělání ohně: to by byl vůbec dnes doslova oheň na střeše! Bojím se dne, kdy budu muset zaplatit pokutu za vztyčení kousku stanového dílce nad hlavou a kdy mě zavřou pro potulku. Tak to už kdysi bylo a nechtěl bych se toho věru dočkat znovu. Kdyby například dnešní milovníci cikánů měli jim opět povolit kočování, jako kdysi, asi by se to nikomu už nezamlouvalo, i přes všechny rádoby humanistické řečičky a pozitivní diskriminaci Romů. Všichni musí platit za to, že žijeme v přelidněném světě. Kde jsou ty časy, kdy si jednotlivci i celé národy (malé, mnohem menší než dnešní milionové) mohli svobodně hledat svou vlast; země byla ještě velká a pustá, místa bylo pro každého dost; války a otroctví vypukly až s přelidněním. Také fašistické nátury dnešních lidáků mají původ a počátek někde s početním rozmachem lidstva, řekněme nad pravěký milion lidáků na celou zeměkouli. Pak musely vypuknout války a otroctví a vykořisťování člověka člověkem, jež léty, ani koncem ani nástupem demokracie nezmizelo. Neodstranil je ani komunismus, ani žádný jiný režim na světě. A bude hůř! Nám se může již jen stýskat, jako po zmizelém ráji dávno ztraceném, po malých rodinných skupinkách lovců-sběračů. To byl život! Ale dnes? Za civilizační pokrok platíme (doslova!) tak nesmírnou cenu, že to v historii lidského rodu nemá obdoby!

Prostě jsem se s fořtem na ničem nedohadoval, nepřel se s ním, sbalil jsem se a po krátkém rozvážení jsem se vydal lukami dolů, přes dolní Telecí, Lačnov a Kateřinky nahoru za Korouhev. V jedenáct hodin jsem vyšel, za dvě hodiny jsem byl tam, opět v lese, opět sám a svobodný. Namohl jsem si ale krční páteř, jak jsem spěchal před deštěm s velkou polní na zádech. Nicméně tady je fajn, hezky liduprázdno. Stan jsem postavil zcela náhodně na kraji lesa mezi břízkami, kde ven vidět je, ale dovnitř ne. Bylo v tom trochu zoufalství, ale jak se v dalších dnech ukázalo, byla to volba více než šťastná. Tady je klid. Ostatně, zdá se mi, že tuším jakousi zákonitost v lidském jednání. Není to poprvé, co mohu sledovat jev, při němž se zdá, jako kdyby se lidáci naráz na něčem domluvili a že se pak chovají jako jeden organismus. Vždyť tolik lidáků jsem v Sádeckém polesí nikdy tolik pohromadě neviděl, jako dnes. A jinde ve stejnou dobu přitom nepotkáte človíčka. Umění tedy spočívá jen v tom vystihnout největší jejich městnání a jít prostě jinam. Přesně to se mi povedlo tady za Korouhví: stopy po lidech tu jsou také, ale ve srovnání se Sádkem tu není nikdo. Je tu klid a znám to tady dobře, takže jsem i tady jako doma.

sobota, 11. července 43
V noci mě vzbudilo úplňkové světlo Měsíce, jež mi svítilo přímo do stanu. Ráno, jako dobré znamení, putovalo kolem mého stanu hejnko sojek, jako kdybych tam vůbec nebyl. Jako v rajské zahradě. Byl jsem se podívat na starém místě, odkud mě před dvěma roky vypudily zmije. Našel jsem to místo i po tak dlouhé době na první pokus. Hadů jsem se dnes kupodivu vůbec neobával, ale radši bych se sem stejně podruhé nevracel; navíc je to na sluneční výhni. Dnes je ovšem převážně zataženo, i když skoro neprší. Líbí se mi zdejší osamělé nerušené procházky po lesích nebo údolíčkem bystrého potoka, odkud dychtivě piji vodu chladivou a sladkou jako med.

neděle, 12. července 43
Ve dvě hodiny v noci je na jasné obloze Měsíc v konjunkci s Jupiterem. Vstal jsem a šel jsem se na kraj žitného pole podívat dalekohledem na ten úchvatný pohled. Všude vládne tichá noc. Mám odsud znamenitý rozhled; vidím až do Jimramova.

Den je beze srážek. Objevil jsem ještě jedno alternativní tábořiště na zastrčené, divoce zarostlé louce se skupinkou olší. Zajímavé je, že o kousek výš jsem tady před sedmnácti lety tábořil poprvé. Jak vidno z předvčerejší příhody, úročí se zkušenosti z toho, že kudy procházím, tam to zkoumám z hlediska možného tábořiště. V krizi se pak mohu lehce a téměř bez přemýšlení přesunout jinam. Znám už zdejší kraj i s jeho skrýšemi jako vlastní boty.

Večer jsem si udělal krásnou procházku s výhledem na srnu a tři mláďata. Srně se něco nezdálo, a tak s jedním srnčetem, zřejmě jediným vlastním, odběhla z louky nad rybníčkem do lesa. Ostatní dvě mláďata se ještě chvíli pásla, ale pak i ona odběhla. Tady nahoře na hřbetu kopce byly procházky hezké i přede dvěma roky, jen výhled západním směrem je odsud již rušen výše vzrostlým porostem stromů. Třešeň tehdy na jaře sice krásně bíle kvetla jako japonská sakura, ale plody nemá žádné. Její potomci také ne. Sterilní krása. I o tom ostatně píše Schopenhauer.

pondělí, 13. července 43
Dnes je krásně, teplo, přímo na koupání. V tom rybníčku by to šlo, i když je malý a blízko něj je oplocená chata se včelínem, ale chce se mi spát. Navíc mi došlo jídlo, a proto šetřím síly na návrat. Vždycky se nejvíc těším na zeleninovou polévku; ta mi chybí po pár dnech suché stravy ze všeho nejvíc. Jinak mi nechybí vůbec nic.

V 16:15 se dávám na pochod. Je vedro. Překvapivě je všude málo lidáků, což jsem nečekal a kvituji to s povděkem. Po cestě vidím ve vesnici ovce s jehňaty a za vesnicí hodně krav, některé jdou dokonce kousek cesty se mnou podél ohradníku. Jdu na lačno, a tak jsem rád, že mohu ochutnat i pár prvních letošních chudých malin. Na rybníce Ráj pod Jelínkem loví na břehu osamělá volavka. Z druhé strany se k rybníku přibližují asi tři parchanti s čoklem. Přicházejí se koupat. Taky bych se s chutí osvěžil koupelí, kdyby tady nikdo nebyl. Já a ti přicházející parchanti jsou pro milou volavku příliš, a tak odlétá. Rozumím jí.

Domů jsem dorazil o půl sedmé. Zemřela sousedova družka. Na rakovinu slinivky. Zato Čubka pořád žije a má se čile uřvaně k světu.

K četbě jsem měl v lese samozřejmě druhý díl Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. K nezbytnému poslechu pak vypálené CD-RW se skupinami Zyklon a Within Temptation. Z mého počítače. Mám už tolik mp3, že je nestíhám naposlouchat. Pouštěl jsem si je v náhodném pořadí, takže ten brutální a rychlý black metal se dobře doplňoval s romantickou gotikou a s vynikajícím přednesem zpěvu v podání krásné a ušlechtilé Sharon den Adel.

Co se týče Schopenhauera, tak musím říct, že už mi nepřipadá tak hloupý jako v prvním díle. Zde v druhém jsou již jen dodatky, ale jaké! Velice se mi líbí například kapitola O géniovi, kterou si asi budu muset opsat celou, jak je skvělá. Schopenhauer je také asi první filosof, nebo spisovatel vůbec, kdo se, jako Já, zajímá o život podivuhodného krtka (viz můj Reinlebensborn, neděle 10. června 41). Je zvláštní, kolik toho máme se Schopenhauerem společného. Také kapitola O historii (v podstatě se nic nového neděje) nebo K metafyzice hudby mi mluví přímo z duše. Schopenhauer je asi jeden z nejchytřejších filosofů všech dob. Jeho styl psaní, často příliš rozvláčný, s málem takzvaných úsečných, leč výstižných vět-perel, jakož i některé jeho sporné jednotlivosti mi nevyhovují a nesouhlasím s nimi (polemický rozbor každé z nich by vydal na tisícistránkový spis), ale jinak to musel být vskutku velký duch. Kapitolu O smrti a jejím poměru k nezničitelnosti naší podstaty o sobě, jak zní celý její název, mám doma v jiné, samostatné edici z brněnského nakladatelství "Zvláštní vydání..." (a v distribuci firmy MAŤA) pod zkráceným názvem O smrti. Jen krátké a letmé srovnání tohoto překladu od Heleny Veselé s patlavým "překladem" Váňovým poučuje o tom, jaký to je blb ten Váňa. Úplně to zkurvil. A nejen to: také výběr malé ukázky z textu na zadní straně obálky vypovídá výmluvně o tom, že "překladatel a editor" v jedné osobě Váňa, vůbec nepochopil co překládá, natož aby to přeložil správně a s opravdu důkladným pochopením. Vybrat jako ukázku textu pouhou marginální ad hoc úvahu, která nijak nesouvisí a neilustruje hlavní téma Schopenhauerovy filosofie, to může udělat jen blbec. Já bych vybral úplně jinou část knihy, tu nejtypičtější. Také text ze záložek je falešný: zde chce pro změnu blbec Váňa Schopenhauerovi podsunovat jakési "hlásání potřeby soucitu se vším živým a potřebu lidské solidarity". Nikde nic takového ze Schopenhauerovy filosofie nevyplývá, spíše naopak. Ba ještě lépe bych řekl, že Schopenhauer dospívá leckde dokonce až k misantropii, kdyby se ji nebál otevřeně hlásat, což mu mám naopak za zlé. Dále bych mu vytkl ještě jednu menší nectnost: totiž jeho jistou přílišnou přeplácanost slov; lepší výraz mě nenapadá. V jistém momentě dobře, přímo geniálně prostě začne s nějakou myšlenkou, ale místo aby ji v nejlepším ukončil, pokračuje v ní dál až do naprostého blábolení o ničem, čímž veškerou nadějně se rozvíjející úvahu zkazí. Zde mohu uvést analogii z mého vlastního života, totiž z dětství, kdy jsem projevoval jistý geniální talent v malířství. Také jsem vždy začal dobře, ale aby obraz také tak dobře dopadl, museli mi ho včas odebrat, jinak jsem ho přeplácal a nenapravitelně zkazil. Totéž dělá často i Schopenhauer: zbytečně svůj text přeplácává, ale není nikdo, kdo by mu vzal v ten pravý čas pero z ruky. To můžu udělat jedině Já tím, že - například při výpiscích - ty jeho přeplácané bláboly vypouštím; teprve pak nemají jeho myšlenky chybu. Čeká mě hodně dalšího vypisování z této mimořádně podnětné knihy!

pondělí, 20. července 43
Velká vrba pod kopcem, dominanta zdejšího kousku přírody, je o jednu silnou haluz chudší; pravděpodobně ji ten častý dlouhotrvající déšť rozmočil, ona uhnila a odpadla. Slabí odpadají, ale té vrby, v její staré celistvosti a rozložité kráse, je škoda. Hlavně že se nepoložila celá.
Jdu zase časně ráno, ale přesto už potkávám dva houbaře deroucí se z křoví. Strašná verbež.
Na rybníce Ráj vidím volavku, kačeny a většího černého ptáka, jenž by mohl být kormoránem.


Jdu zatím bez přestávky, ale dostávám pomalu hlad. Maliny podél starého zarostlého úvozu mi přicházejí velmi k chuti. Dále vidím krávy a ve vesnici též ovce. Jsem však zase celý urousaný, nohavice mám mokré a v botech mi čvachtá. Ve vesnici mě, lidužel, viděl přicházet nepřátelsky vyhlížející domorodec. Možná i potom při odchodu. To není dobré.

První a jedinou přestávku jsem si udělal až za dědovým stavením, pod takzvanými "borkami".
Na louce u lesa loví kočka. Přicházím na místo v 8:30.

Ke čtení jsem si vzal knížku esejí od Stanislava Komárka. To je jediný novější český filosof, který mi vyhovuje. Nejznámější čeští myslitelé, jako je například Havel, Neubauer, Bělohradský, Kohák a další mě ničím neoslovují, ba jsou mi odporní. Komárek je z nich všech asi nejlepší. Nacházím u něho mnoho společného se mnou, a naopak málo toho, s čím bych nesouhlasil, nebo co by mi bylo z duše protivné.

Z hudby jsem poslouchal opět vypálené CD-RW, a to alba skupin Laibach a Marduk. Nesourodá dvojice, ale právě proto jsem si je nahrál spolu, abych měl poslech pestřejší. - Vlastně mají obě skupiny přece něco společného. Obě dvě, ačkoli hrají jiný styl hudby (první industriál, druhá metal), mají společné využití nacistických symbolů ve své umělecké tvorbě.

První den zase skoro celý prospím. Při večerní procházce mě obtěžují roje bodavého hmyzu: komáři a ovádi (zvaní hovada). Míjím obrovské houby a proudy vod, na rybníčku je volavka, na louce dvě srnky. Přehání se déšť, jenž spolu se sluncem vytváří čarokrásnou duhu.

úterý, 21. července 43
Zaznamenávám také, že ptáci jaksi utichli oproti jaru. Zkusil jsem stan přestěhovat pod olše. Jsem zvědavý, jak se mi pod nimi bude líbit. Panuje krásné tropické počasí, vlády se ujala hvězda Sirius. Procházím se lesem jen tak v batikovaném tričku (snad poprvé letos!) a rozjímám na starém posedu. Pomalu usínám pod olšemi. Nízko nad stanem přesvištěl nějaký pták, pod drny kutá krtek.

středa, 22. července 43
Je hezky. V noci byla menší bouřka s deštěm. V deset hodin začíná výheň. Svlékám se donaha. I ptáci pojednou víc zpívají. V 11 hodin už je vedro ve stanu k nevydržení, třebaže olše drží mé nové stanoviště v mírném polostínu. Zdá se, že to nestačí. Jdu se svlažit do rybníčka. Jsou tam však lidáci; musím chvilku počkat než odjedou všichni čtyři (dva staří a dva parchanti) traktorem pryč. Rybařili: ten nejmenší parchant si nese vítězoslavně v podběráku rybu, zatímco starý řve na toho většího:
"Neser mě, nebo...!"

Ten výjev mi připomněl sekvenci z jednoho skandálního, staršího, ještě němého filmu Luise Buñuela jménem Zlatý věk (z roku 1930), v kteréžto sekvenci otec "ztrestá" neposlušného synka tím, že ho odstřelí na dálku puškou. Taky nechtěl přiběhnout na zavolání. Nepřátelská povaha člověka se opět projevuje. Jsme lidstvem odmalička vychováváni (v podstatě drezúrováni) k víře v člověka; že je to ten nejlepší možný živočich pod sluncem, vlastně ani ne živočich, nýbrž spíš cosi jako polobůh, a jsme sváděni k víře v humanitu; ale historie, skutečnost i každodenní zkušenost nás poučuje, jak je to všechno falešné a lživé. Stačí lidáky jen letmo a na dálku zahlédnout či zaslechnout, a máme jasno, co jsou zač. Zvláště v přírodě, někde v liduprázdné krajině, když je misantrop pár dní nevidí, je jejich pravá povaha nabíledni, když se náhle projeví.

Hned, jakmile ta verbež odtáhla, jsem se smočil, až to zasyčelo. Voda byla ovšem ledová, přímo od pramene, jako by z tekoucího potoka, na to, že to je tak malý rybníček. Nicméně průtok má zřejmě rychlý. No nic: voda byla sice ledová, leč mimořádně osvěžující. Jen jsem se ponořil celý pod hladinu a už jsem z ní musel hned vylézt ven. Nad hlavou mi krouží dva černí čápi, nedočkavě čekající, až odejdu. Chudáci: mně je fajn, mně stačí se jen smočit, ale oni se musí někde najíst. Při představě, že téměř všude u nějaké stojaté vody čumí lidák, od nějž se každé chytré zvíře, včetně mne, drží raději stranou, pak je s podivem, že se třebas takový černý čáp dokáže vůbec uživit a rozmnožit.

Nicméně mohl jsem zůstat u rybníčku o trochu déle, neboť vedro ve stanu trvá i po 13. hodině, kdy se vracím, nabrav předtím vodu v potoce. Ve 14:45 je stále ve stanu takové parno, že jsem rozhodnut vrátit se zpátky nahoru do stínu vysokého lesa, odkud jsem přišel, jen co se trochu k večeru ochladí - to nejde vydržet. Usínám. V 17:30 se blíží bouře; ze stěhování tedy pro dnešek sejde.

čtvrtek, 23. července 43
Ve 4 hodiny do mne ze spodu do boku vrazil krtek. Nadskočil jsem leknutím jako janek. Po probuzení a po osušení rosy sluncem balím stan. Nacházím na něm desítky živých tvorů a tvorečků. Počínám si opatrně, abych ani jednoho z nich zbytečně nepřipravil o život. Je to pestrá směsice různých měkkýšů a broučků. Na velkém děhelu se pak sešlo hned po ránu rozmanité hmyzí společenství letních forem baboček síťkovaných, tesaříků skvrnitých, čmeláků, vos, much a mušek. To všechno jen na jednom rozkvetlém koncovém stvolu děhelu, neboli anděliky lesní.

V 11 hodin už jsem zase zpátky nahoře na původním místě. Dnes je znovu krásný tropický den. Po 13. hodině se musím jít svlažit, i když tady nahoře fouká vítr a je tu i větší chládek. Voda v rybníčku je tentokrát teplejší, Já odvážnější a užívám si lázní déle. Naprosto bez obav a v pohodě zcela nahý, jako kdyby lidstvo přestalo existovat. Však tady a teď vskutku neexistuje. Pěšky teď nikdo nepřijde a traktor majitele uslyším na velkou vzdálenost. Vedro je však šílené. Ještě večer je v lese horko k zalknutí. Neměl jsem se vůbec oblékat. Plně chápu, že indiáni chodí po pralese nazí. Veškeré šatstvo je v tomto počasí pouze na přítěž.

Aspoň, že jsem zpátky nahoře. Dole pod olšemi to bylo sice dobře schované, ale dost vlhké, nehledě k té výhni. Navíc jsem se tam uvelebil přímo nad podzemní dráhou krtkovou. Tady nahoře se také nikdo nepotlouká, ale zase to tu má tu nevýhodu, že tu neustále fouká silný vítr. Někdy už jde ten nepřestajný hlasitý ševel na nervy. Raději bych byl někde v závětří, ve stínu a poslouchal ptáčky, než tohle dutí. No ale nemohu si moc vybírat a na všem se něco najde. Hlavně že se tu nepromenují lidáci, to by bylo ze všeho nejhorší, ba důvod k ústupu. Kvůli tomu vytí větru jsem si ani nevšiml, že se obloha zatáhla mračny. Bouří, ale zatím neprší. Přesto se raději vracím z procházky po lese dřív. Stejně je šero, příliš horko a komáři dotírají. V 19:30 už jsem zpátky ve stanu a začíná pršet. Ve 21:30 se rozběsnila bouře. Živly řádí, blesky ozařují zčernalé nebe. Jsem těm živlům vydán na pospas. Je to vzrušující, trochu děsivá, stroboskopická podívaná, jaká se dá vidět a zažít jen v přírodě. Trochu se bojím, například, že se zlomí větev, strom že vyvrátí blesk a zasáhne mě ležícího, bezmocného uvnitř stanu jako v pasti. Bojím se, ale je to fascinující zážitek. Liják bije zuřivě do střechy, pár kapek propouští. Za dvacet minut jsme z nejhoršího venku; bouře se vzdaluje. Ze zpráv se později dozvídám, že nejméně dva lidáky tato bouře zabila, když na jejich tupé hlavy svrhávala stromy a větve. Jeden z nich se utopil, dva parchanty zranil a ohlušil blesk uhodivší do autobusové zastávky, kde se schovali, a tak dále. Zase jsem měl štěstí. Mne se žádná přírodní živelnost netkne.

pátek, 24. července 43
Je opět krásně, ráno zatím ještě ne tak vedro. Po 11. hodině odcházím domů pro nové zásoby, stan nechávám pokusně na místě. Během dvou týdnů tudy žádný lidák ani neprošel, a tak doufám, že během mé nastávající několikadenní nepřítomnosti stan nikdo neponičí nebo neukradne. Než se s ním vláčet pořád tam a zpátky... Krom toho nechci budit s velkým rancem na zádech příliš velkou pozornost dole ve vsi. Jak si vás lidáci všimnou, začnou být nepříjemně zvědaví a ptát se, kam že to furt pravidelně chodí ten divný patron v maskáčích a s velkou polní? Příště jdu ale co nejdřív ráno, protože jednak je později k polednímu příliš horko a za druhé je v tu dobu ve vesnici příliš živo. Když jsem tudy dnes procházel, nějak moc si mě obyvatelstvo všímalo. Lépe projít neviděn a netušen. Znám lidi, je to pakáž. Vedro je ovšem zase hrozné. K chuti mi přicházejí divoké maliny velikosti zahradních. U rybníku Ráj nikdo není, ale stojí tam pod hrází zaparkovaný traktor. Nebýt jeho, hned bych se šel opláchnout a zaplavat si. Letos je to s tím koupáním nějak na levačku: když to šlo, bylo škaredě a zima; když to nejde, je tropická výheň. Ale dvěma volavkám ten traktor nijak nepřekáží, kačce s kupou kačátek kolem ní také ne. Kdysi by to nevadilo ani mně, ale lidákům už se úplně podařilo změnit moje dřívější bezstarostné chování. Naučili mě, že je lepší být plachým, ostražitým a nedůvěřivým tvorem. Jak by také ne: zatím mi všechnu radost dovedli jen zkazit.

Za rybníkem v lese zkouším prozkoumávat a nalézt stará má tábořiště. Za pět let to tu pěkně zarostlo a zdivočelo. Ovšem pakáž houbařská tu šmejdí pořád, až je to patrné. Chvilku jsem si sednul pod můj oblíbený strom a opřel se zády o jeho důvěrný kmen. Je tu hezky. Žádní komáři, žádní hadi... Škoda, že to nemohu říct i o lidácích. Jen co se vyprostím z houští, už vidím na cestě nějaké auto a deset metrů od něj lidáka, který hledá okolo houby. Už jsem zase doma. Na chvilku jsem uvažoval o tom, že bych se sem mohl vrátit tábořit, ale hned mě z toho omylu vyvedli. Sem tedy ne. Cestičku lesní sem mají pěkně proježděnou (nemohu říct ani prochozenou), dokonce při okrajích pokosenou, aby byly ty houby dobře vidět, nebo co. Jsou tu tedy, šmejdilové, nepochybně ráno, o půl druhé odpoledne, jak vidno, a po práci a večer tu budou jistě šmejdit zas. To známe. To už tu jednou bylo. Hned na další křižovatce další výprava výletníků v bílém. Hrůza. Přidávám do kroku. Dole pod kopcem, u koupaliště a u zahrádek naštěstí nikdo není. Jen tři bílí čápi se procházejí po čerstvě posekané louce. Divím se, že je odsud ještě nikdo nezahnal. Blízké koupaliště je kupodivu také docela poloprázdné. Ale platit vstupné, být celý den na sluníčku a hlavně poslouchat to lidácké řvaní, to už by pro mne také nebylo.

pokračuj další částí

zpět na předešlou část


Poznámka:

[1] Člověk člověku vlkem. - Toto staré latinské rčení je ovšem zcela nesprávné. Správně by mělo znít "homo homini homo", tj. člověk člověku člověkem, neboť neexistuje horší nepřítel nad člověka. Vlk je oproti člověku (nebo i např. oproti psu) zcela milé a neškodné zvíře, pravý ušlechtilý tvor divoké přírody se všemi atributy, jež se k tomuto pojmu víží. Říkejme tedy pro příště jednoznačně vždy jen "homo homini homo", jak je to příhodnější a výstižnější.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm