Misantrop: der Weltabwender - 1.

31. ledna 2010 v 14:49 | Misantrop |  der Weltabwender

ten, jenž se s hnusem odvrátil od "světa"



neděle, 26. října 43
Právě se vrátil čas o hodinu nazpět. Někomu tyhle každoroční změny času vadí, mně je to však jedno. Mám dovolenou, celopodnikovou, již mi vnutili, a tak aspoň chodím na procházky. Jsou mi nutné, i když je neděle a pod kopcem rachotí ta verbež motokrosová. Nahoře v lese panuje mrtvolné ticho a chlad. Jen společné hejnko sýkorek a mlynaříků mi dělá radost. Hrají si na přežití důvěrně blízko mne, skoro mě nevnímají. Také brhlík tesá do kmene stromu. Postávám pod posvátným dubem, jako bych navštěvoval svůj vlastní hrob. Veverky sice nevybíhají do polí, což podle lidové pranostiky zvěstuje tuhou zimu, leč zima se blíží. Co nevidět začne prvně sněžit. Jeden psík se za mnou zatoulal až do otevřeného baráku a dokonce vběhl i k nám do bytu! Musel jsem toho neposedu bezcitně vzít do náruče a beze slova vynést za dveře. Ať si ho ten jeho lidácký moula najde! Také jsem byl kdysi jako tohle štěně. Teď je ze mne to, co jednou bude i z něj: rozmrzelý mrzout, který chce mít od každého pokoj. Svět je čím dál horší. Například pod kopcem se už prohánějí auta ve třech směrech tam a zpátky: po silnici, po louce podél potoka a po úzké cestě mezi zahrádkami. Vím, že bude ještě hůř. Nyní je mou poslední nadějí již jen dvacet let čekat na důchod, abych byl osvobozen od práce a mohl se na pokojné dožití odstěhovat někam na samotu, kde civilizace ještě tolik nedotírá. Těším se na to bezpracné, svobodné stáří jako na nové požehnání mladosti. Jako stařík s dlouhými bílými vousy i vlasy ožiju jistě novou bujarostí.

pondělí, 27. října 43
Je zima, leč jsem dobře oblečen: rukavice, čepici, spodky i bombera mám na sobě; lehkou snídani sestávající z půlky rohlíku a jedné mrkvové pomazánky si nesu rovněž s sebou. V přírodě chutná nejlépe. Na Berlíně je zase psinec a vidím tam toho psohlavého vola, kvůli jehož otravnému čoklovi jsem ho jednou málem zmlátil. Když jsem se tudy asi za dvě hodiny vracel, utrhoval se na mne pro změnu zcela jiný pes. Potíže s tímto "nečistým škodlivým zvířetem, jehož existence spočívá ve znečišťování", jak píše Strindberg, jejž teď čtu - potíže se psy měl i tento švédský spisovatel, jak se dočítám. Rozlévá se mi zrovínka teplo na duši, když vím, že mám svého bližního, svého spolutrpitele. Strindberg měl aspoň to dobové štěstí, že ještě nepoznal nevýhody přebujelého automobilismu. Dnes jsem zase málem nepřešel silnici, dělící mne a les od civilizace. Je to strašné. Valí se jedno auto za druhým. Nevím, nevím, jak to tady ještě víc než dvacet let vydržím. Bojím se i toho, jak to tady bude vypadat za deset let, za rok, za dva! Věšet se kvůli tomu nebudu. Počkám. Jsem zvědavý, jak píše Strindberg. Ale mé odvrácení se od "světa", čti od světa lidí, je alespoň vnitřně úplné. Musím tu s nimi sice pořád být, ale nezajímá mě jejich svět. Nečtu noviny, nedívám se na televizi, nezajímá mě politika, veřejné dění. Uzavřel jsem se v duchu těmto věcem. Chci se věnovat nějakým pozitivním věcem, ty negativní mě tak jako tak dostihnou samy, těm naproti nemusím chodit a taková chůze by mi byla již odporná, jako byla ostatně vždy. Nejradši bych vstoupil do nějakého toho kláštera pro intelektuály, jak navrhoval Strindberg. August Strindberg má ostatně také něco společného s Nietzschem: dopisoval si s ním.

Na dnešní procházce jsem vyrušil zajíce ze spánku. Ten jeho spánek musel být věru tvrdý, protože jsem došel skoro až k němu, aniž bych o něm věděl. Zajíc pak náhle vyrazil pryč a bylo to jen kousek ode mne. Jinak bylo v lese dost přelidněno: dva lidáci tam cosi rvali - zřejmě chvojí na hrob, nebo dřevo do kamen. Příště zas budou škodit přírodě před vánoci oškubáváním stromků. Furt něco. A pokoje nedají.

Stáhnul jsem si z internetu mp3 Bachových Brandenburských koncertů. Je to jiná nahrávka než ta, kterou mám na gramofonové desce. Tahle nová mi připadá horší, než ta starší, jako všechno nové a moderní. To už snad nemůže být jen subjektivní dojem! Horší se všechno. Za pět set let - bude-li tu ještě smrdět lidstvo (doufám, že ne!) - to zde bude vypadat jako ve filmu Absurdistán (v originále "Idiocracy" - zas to nemístné a nesmyslné přejmenovávání! Název "Idiokracie" - vláda idiotů - by byl možná lepší): lidáci budou už tak zdegenerovaní, že dnešní největší tupci by byli budoucností považovaní za největší mozky. Poslední mezi prvními. Já už v tom absurdistánu žiji léta. Nicméně mám v plánu vypálit si ty nové koncerty na disk. Booklet jsem si k tomu už vytisknul.

pátek, 31. října 43
Je krásně jako na jaře. Vskutku mi všechno připomíná jaro: je trochu vlhko po posledních deštích, svítí ostré sluníčko, stromy jsou bezlisté a sem tam se ozve i nějaký ten vrabčák nebo uhelníček. Po obloze krouží několik kání.

Donutil jsem se vstát po půl desáté a šel jsem do lesa. To je nejlepší doba, poněvadž lidáků je venku málo a nastal dokonce i ten "historický okamžik", kdy jsem nerušeně přešel silnici, aniž by se odněkud na mne valilo nějaké vozidlo.

V lese vládne ticho. Odložil jsem svrchní šatstvo a vyšplhal nahoru do větví mého starého přítele - do koruny posvátného Misantropova dubu. Dosud má listí, i když značně zažloutlé. Vyskočil jsem na jeho nejnižší záchytnou haluz až na několikerý pokus. Asi budu muset víc trénovat, jinak jednoho škaredého dne zjistím, že už na svůj vlastní dub nevylezu! Buď mi chybí cvik, nebo je ten dub vyšší než býval; ale nakonec jsem se na něj přece jen vyhoupnul silou svých svalů a pružností těla. Jinak bych musel použít židli, což by byla ostuda.

Sundal jsem z dubiska poslední zbytky horolezeckých lan; takhle je hezčí a přirozenější (což je vlastně pleonasmus). Poseděl jsem hodnou chvíli na jedné z jeho mohutných větví. Cítil jsem se jako divoké dítě ze včera shlédnutého stejnojmenného francouzského filmu. Ten příběh se skutečně odehrál. Skončí ale špatně: z hocha, chyceného v lese lovci, jenž kdysi přežil své úkladné zavraždění a jenž žil pak několik let divoce jako zvíře po lesích, vydrezúrovali lidáci způsobného civilizovaného občana porevoluční Francie. Pokusím se ještě dohledat nějaké další informace na internetu.

Seděl jsem na dubu a cítil jsem se naprosto šťastný - pocit, který mi byl dlouho odepřen. Snad si za to mohu sám. Po dočteném Strindbergovi si nyní říkám stejně jako on: "Jen vpřed, stále vpřed!"

A stejně jako mein Leidensgenosse August Strindberg, i Já putuji krajem za pomoci dalekohledu, i když na rozdíl od něho to nemohu dělat z okna mého bytu, nýbrž musím vyjít ven na kraj lesa. Odsud krásně vidím - neb je to na dohled - místo mého letního pobytu.

Z posedu jsem dnes pozoroval osamoceného samečka hýla. Upoutal mou pozornost hned jak se zjevil, protože v jinak dost fádním opadaném lese vyhlížel tento živoucí karmínový drahokam jako ojedinělé červené jablíčko na zimní holé větvi.

18:04
Je hodně webových stránek věnovaných jak samotnému "divokému dítěti z Aveyronu" tak i ostatním "divokým dětem", jež vychovala divočina, nebo různá zvířata, jako jsou psi, vlci, medvědi, laně, ptáci, opice, klokani atd. atd. Mnoho stránek jsem přečetl též o tom francouzském filmu, ale i o knize, na jejímž obalu je tento obrázek (je to zřejmě plakát k filmu):


Přečetl jsem toho mnoho na toto mé celoživotní téma. Četl jsem a brouzdal po internetu nejméně tři hodiny! Úplně mě to pohltilo! Myslím, že kdyby mě dnes nebo kdykoli jindy někdo z lidáků viděl na stromě (šedovlasého třiačtyřicetiletého chlapa!) nebo nahého chodit po lese, zařadili by mě jistě do seznamu "divokých dětí" též. Mnoho zajímavého a poučného jsem se dozvěděl z této četby! Je to zajímavé téma. Člověk je totiž umělý výtvor. Kdyby s ním šlo všechno přirozeně, podle přírody, kdybychom žili podle přírody, byli bychom všichni "divoké děti" a nebyli bychom lidmi. Lidmi jsou někteří z nás jen násilím ze strany lidáckých utlačovatelů. "Lidskost", se vším, co k tomu kletému výrazu patří, nám byla pouze vnucena - výchovou, rodinou, školou, společností, kulturním prostředím; ale není naší přirozeností. Lidskost je spíš získaným zlozvykem, na který bych rád zapomněl, zřekl se ho, či se ho zbavil jako neřesti nehodné přírodního tvora. Je veskrze zajímavé, řekl bych až mysticky, že něco podobného píše i Hölderlin, k němuž jsem se právě vrátil:

Člověk se nemůže zapřít, že býval kdysi šťasten jak volný jelen v lesích, a ještě po nesčetných letech v nás doutná toužení po dnech pravěku, kdy každý procházel zemí jak bůh, než člověka nevím co? zkrotilo, kdy místo zdí a mrtvého dřeva ho ještě všude laskala duše světa, posvátný vzduch.

Nu, co na to říkáte? Nemohu rozhodně zapřít, že jsem také duší velký německý romantik - to minimálně! U mne však platí to, co povídají o Hannibalu Lecterovi: neexistuje slovo pro to, co jsem.

sobota, 1. listopadu 43
Znovu jsem dnes vylezl na dub; tentokrát jsem na první záchytnou větev vyskočil na první pokus. Vítr s námi oběma kolébal jako bychom byli bratři. Tehdy nejlépe cítím, že můj posvátný dub je také živá bytost.

Škodné je dnes v revíru hodně, ale na to, že je sobota, není to tak hrozné s těmi lidáky. Pouze srnky nejsou vůbec vidět. Vždycky tu přitom byly. Asi už je tady na ně také moc rušno. Z ptáků jsem dnes pozoroval hlavně sojky, a to dost nezvykle zblízka. A odnesl jsem do města jednu povalující se plastikovou flašku, která mě už dlouho iritovala. To lidské hovado, které ji odhodilo, se sem možná už nevrátí, aby vidělo po sobě ten člověčník, ale Já, který sem chodím mnohonásobně častěji, bych se na to musel dívat pořád.

18:45
Dozvídám se právě, že zemřel Miloslav Mareček, nejslavnější český hladovkář. Bylo mu teprve čtyřiapadesát. Našli ho doma sedícího v křesle, lampičku rozsvícenu, zapnuté rádio. Asi ho "klepla pepka" nad nějakou rozhlasovou "Jobovou zvěstí".



Tak tedy další ušlechtilý weltabwender opustil tento svět. Nemusí ničeho litovat, aspoň už se nebude trápit nad tím, co kolem sebe vidí. Problémy s mocnými tohoto světa měl za každého režimu - naposledy se zdravotní pojišťovnou kvůli neplacení výpalného čili takzvaného "pojistného" - jako Já. Kdyby si ovšem mohl přečíst ty "nekrology", které k jeho úmrtí sepsali diskutéři na internetu, ranila by ho mrtvice znovu. Urážejí jen jeho památku a nic nechápou.

neděle, 2. listopadu 43
V práci to vypadalo jako v univerzitní čítárně, pouze s tím rozdílem, že tam se nečtou (aspoň si to myslím) pitomé ženské časopisy. Jen Já jsem si četl kvalitní literaturu: Hölderlinova Hyperiona. Bylo holt málo práce. Tedy, ne že by nebylo co dělat; ale každý měl na starosti jen jeden lis - což je pro vedení málo. Jak nelítáme od jednoho lisu ke druhému, tak je zle. Už se něco chystá proti tomu, proti nám.

pondělí, 3. listopadu 43
Nemůžu uvěřit, že je listopad! Jindy by už padal sníh, ale letos je počasí jako někde ve Středomoří!
Ptákem dne je straka.

pátek, 14. listopadu 43
V souvislosti s hospodářskou krizí vyhlásila fabrika dovolenou. Využívám ji k procházkám po Šibeničním vrchu. Pod kopcem se každého rána pase stádo krav. Celá louka je úžasně provoněna tím libým pachem, jímž voní všechna zvířata.

středa, 26. listopadu 43
Ke čtení jsem objevil v městské knihovně známého českého lovce beze zbraní, Jaromíra Tomečka. Jeho knížka Doteky ticha jsou krátké příhody a zážitky z přírody, prokládané hezkými poetickými obrazy, hlubokými myšlenkami, odkazy na bájesloví a znalostí hvězdného nebe. Žádný misantropismus, ale líbí se mi to. Psát tedy umí, to klobouk dolů. Ostatně, vždy se nechápavě divím tomu, že někdo, kdo je natolik ušlechtilý a moudrý, že zbožňuje přírodu i s jejími všemi tvory, dokáže být přesto tak polovičatý, že necítí ani trochu nenávist k těm, kteří na tomto světě jako jediní rozsévají jen zmar a zkázu - tedy k lidem, k lidské rase vůbec. Je to slepota, nebo jen obyčejná zbabělost přiznat si, jakou úlohu hraji já a lidstvo v přírodě? Jak to, že podobní lidé nikdy nenahlédnou a nepřiznají si ten jediný logický závěr, že dokud bude žít na Zemi jediný člověk, ničení světa nepřestane a svoboda nebude dotud existovat? Snad to je jen strachem ze samoty, strachem před lhostejností přírody, do níž se člověk misantropický vrhá, odvrací-li se s hnusem od lidského světa. On sám přírodu sice miluje, ale sám bez lidí by v ní nepřežil. Ani by jej ti lidé nenechali, aby se takto rozhodl. Nežít už jako člověk, jako Ničitel Světů? Vždyť by to byla sebevražda! Proto musí být k lidem shovívavý, i když není proč, i když to je zhoubné. Miluje přírodu, avšak on sám je již nenapravitelně také zkažený, jako všichni lidé. Vědoucímu člověku by bylo líp, kdyby se raději zajímal o motocykly, o žrádlo či o děvky. Protože jinak jej z toho bludného okruží jímá trudný smutek, jejž nic nezažene nadobro. Zdá se mi, že jen blbec se může na tomto zkaženém polidštěném světě ještě z něčeho bezvýhradně radovat.

Jinak je Jaromír Tomeček jako Já: chodí na výlety do přírody, "do volnosti", jak sám říká, "pryč z kamenného vězení město zvaného", vyzbrojen jen dalekohledem, používá dokonce i stejné výrazy jako Já. V mnoha věcech je naopak úplně jiný, allzumenschlicher, příliš lidský, například houbaří, rybaří, nezlobí se na lesníky a myslivce, na lidi vůbec, o kočkách nemá valné mínění, zatímco psi mu nevadí a tak podobně. O moru automobilismu nebo přelidnění se ještě nezmiňuje, možná jen proto, poněvadž jeho zápisky se vztahují asi tak k šedesátým létům takzvaného dvacátého století, a ta i Já pamatuji coby celkem pohodová - oproti dnešku a zítřku...

V jiných momentech je až odporně lidský, často také bezpříkladně naivní, například když zimní krmení lesní zvěře považuje za výraz dobroty lidského srdce, a ne za to, co doopravdy, tedy za pouhé sobecké vykrmování, aby bouchalové měli pořád po kom střílet. Vylézt si jen tak pro radost na strom shledává Tomeček "nevážným a dospělého člověka nedůstojným nápadem" - prostě v mnoha ohledech se při četbě jeho povídek ošívám odporem.

Jsou knihy, po jejichž přečtení mívám neodolatelnou chuť začíst se do mých vlastních spisů. Neboť jsou knihy a lidé, kteří jsou nadějní, avšak tím víc pak zklamou, protože jsou jaksi nedotažení, a moje spisy jsou pak tou pravou náplastí na chybějící místo. Chci říct: kdyby existovaly dokonalé knihy, v životě bych nenapsal ani řádku.

pondělí, 1. prosince 43
Včera jsem dočetl Tomečkovy Doteky ticha a vrhnul jsem se hladově opět po rozečteném Flaubertově filosofickém románu Bouvard a Pécuchet. Musím však podotknout, že na to, jak jsem byl zpočátku Tomečkem nadšen, tak jsem byl nakonec zklamán. V závěru se totiž Jaromír Tomeček projevil jako naprostý hajzl. Žádný "lovec beze zbraní"! Nýbrž skutečný lovec, bouchal a idiot! Na závěr se tedy odhalil, jen co je pravda! Popisuje hon na divočáky. A ačkoli žádného nezastřelil, vystřelil alespoň do země, protože co by si ostatní lovci pomysleli, že prasata kolem něho proběhla a on správně nezareagoval, že? No, tady se přímo odkopal! Proč tam s těmi bouchaly tedy lezl, když - jak nám později vysvětluje - se v něm hnulo v tu chvíli svědomí, nebo co to bylo. Tohleto nesnáším. Tu neupřímnost, tu přetvářku, to hraní si na mravného a útlocitného. Nesnáším tento druh lidí, kteří si hrají na něco lepšího než je člověk, ale přitom to jsou v podstatě stejná hovada jako všichni ostatní lidé. Zvláště u takzvaných "milovníků přírody" bývá tato odporná hajzlovitost přímo pravidlem. Vždycky se z nich nakonec vyklube humanistický zmrd. Jejich lidskost vyplave znenadání na hladinu.

Poslední povídka je ještě horší. V ní se utápí ve vánoční náladě, v tom nejhorším smyslu slova. A jak jinak v takovém případě, opět dochází k nevyhnutelnému poznání, že jedině člověk má cit, velkodušnost srdce, a aby se to nepletlo, také nezapomíná připomenout, že je mezi lidmi málo lásky.

"Málo lásky"? Jaképak "málo lásky"? Mezi lidmi je naopak málo bojů a násilí a nevraživosti a hněvu! A proč? Protože hrají divadýlko a snaží se od věků namluvit sami sobě, že jsou něco víc než příroda. U sebe se jim to možná daří - vždycky tak kolem těch posraných vánoc. U mne to však nepůjde, holánci.

Tomečkův vlastní doslov je potom už úplný blábol, navazující na předchozí, takže jsem rád, že jsem knihu odložil. Hodně dlouho se k ní nebudu vracet - pokud vůbec.

Tak a teď si s ohromnou chutí přečtu všechny mé spisy! V nich je všecko: vášeň, láska, nenávist, poetika i humor, a hlavně pravda pravdoucí - a má to styl i filosofickou hloubku! Jsem prostě nejlepší.

středa, 3. prosince 43
Včera jsem se odhodlal zase vyjít do lesů Šibeničního vrchu. Měl jsem před noční, bylo hezky jako na jaře... V lese je ovšem mrtvo, semtam ptáček. Objevil jsem čerstvý zaječí trus, pak další, ještě čerstvější. Doslova se z něj ještě kouřilo. Ten zajíc musí být tady někde poblíž... A skutečně! Stanul jsem nehybně na místě a větřil jsem, rozhlížel jsem se kolem. Vtom kousek ode mne vystartoval zajíc. Kdyby byl zůstal nehybný, vůbec bych ho nezpozoroval. Vyskočil a kalupem pryč. Asi se mu přitom zamotala hlava, protože zpočátku běžel jaksi šejdrem, nakřivo, bokem.

Na posed mi někdo evidentně chodí, poněvadž jsem na něm nalezl stopy po polystyrenu. Menší polystyrenová deska se ostatně válela nedaleko dole pod jasany; zřejmě ji tam odfoukl vítr.

neděle, 7. prosince 43
Na dnešní procházce jsem trochu kličkoval před lidáky. Pod kopcem venčila své dva vlčáky ta děvka, s kterou jsem se kdysi střetl v otevřeném slovním konfliktu, právě kvůli jednomu z těch vlčáků. Proto jsem u koupaliště prošel cestičkami mezi zahrádkami a na svou posvátnou horu jsem vstoupil od Liboháje. Bubnoval tam zrovna strakapoud a lidáci žádní tam nebyli. Počasí se však zhoršilo a začal pršet déšť se sněhem. Nevadilo mi to. Poblíž mého dubu jsem nalezl podezřelé lidské stopy. Někdo tudy prošel. A silou obrazotvornosti jsem se pojednou zděsil: dub nikde! Neviděl jsem ho! ...Ne - oddychl jsem si a podivil se nad silou fantazie, která nás jednou klame, zatímco jindy nám zjevuje budoucnost. Naštěstí je dubisko dál na svém místě. To by byl konec jedné epochy, kdyby ho lidáci zlikvidovali! Na to nechci ani pomyslet! Stačí, že odsud vyhnali mne.

Když už jsem sestupoval zpátky do koncentráku (štěkot stovek psů je dnes obzvlášť intenzívně slyšet) a myslel si, že snad dnes nespatřím jediného většího obyvatele lesa, přeběhli mi přes cestu rovnou tři srnci.

pátek, 12. prosince 43
Pokusil jsem se získat na poslední chvíli nějaký pobytový zájezd někde na jihu, ale nepodařilo se. Už je pozdě. Příliš jsem otálel. Měl jsem začít shánět dřív. Hotely jsou o prázdninách na konci roku plné. Vyhlédnul jsem si přitom naprosto senzační malý penziónek uprostřed divokých hor na kanárském nejmenším ostrově Hierro! Velká škoda, že je už obsazený! Je to v malebném prostředí, blízko vesnice a hlavně nedaleko od neporušené přírodní rezervace. Něco takového by bylo přímo ideální pro zimní pobyt přírodního filosofa! Musím si jeden pokoj zajistit dlouho předem aspoň na příští rok a nechat si dostatek řádné dovolené a peněz. Takže se zřejmě znovu vrhnu do studia španělštiny, abych tam pak němě nečuměl jako úplný negramotný idiot. Němců - chci říct Germánů, abych neurážel - tam ostatně bude jistě také dost. Takže budu moct uplatnit znalost obou těchto jazyků - španělštiny i němčiny.

Venku padá sníh s deštěm. Rozmrzelost nad tím, že zimní prázdniny budu muset strávit zase doma, v baráku a v koncentráku, mi pomáhá zmírnit jen mé nové 3CD s Telemannovou hudbou.

sobota, 13. prosince 43
Na zemi leží jemný poprašek měkkého sněhu. Se stromů opadává noční námraza. V lese čtu stopy zvěře. Mdlé zimní slunce rozlévá po obloze šikmou, podivně žlutavou záři. Jak putuje denní slunce nízko nad obzorem, o tolik výš ční v noci měsíc. Právě byl v perigeu, a i když bylo zataženo, stejně byla díky jeho jasu nezvykle jasná noc. To jsou divy.

Viděl jsem velké stádo srn. Rozuteklo se přede mnou do všech stran. Jen jedna srnka zůstala na dohled a po chvíli si dokonce lehla na sníh a odpočívala zády ke mně. Ten úprk celého stáda mi připomněl nesmysl, který jsem včera slyšel v televizi v pořadu Živé srdce Evropy: Podle "odborníků" se stáda zvěře cítí v lesích bezpečně, protože je neohrožují šelmy. Což je nesmysl, neboť nejpodlejšího nepřítele mají právě v člověku. A před ním musejí být stále ve střehu, stejně jako Já, ježto je všude a početný - početnější než zvěř je tato lidácká sběř.

Dole na předměstí jsem se stal svědkem rvačky dvou kavek. Pustily se do sebe zuřivě. Jedna z nich měla zřetelně navrch: Podařilo se jí přitisknout vahou svého těla soupeřku k zemi a nemilosrdně ji zasypávala sprškou úderů zobákem. Na místo se slétly všechny kavky z okolí a byl z toho všeobecný povyk a rámus.

úterý, 16. prosince 43
S hnusem jsem se odvrátil nejen od "světa", ale i od práce. Celý týden jsem měl chodit každý den na ranní směnu od šesti do dvou hodin. Včera to byla v práci taková nuda, že jsem se od ní s hnusem odvrátil a dneska už jsem do fabriky nešel. Představa, že tam budu muset být ještě čtyři dny po celých osm hodin, nemít co na práci a nemít se kam zašít v zalidněné továrně, se mi stala nesnesitelnou. V noci v posteli jsem o tom všem přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že tam nikomu chybět nebudu a že na to možná ani nikdo nepřijde. Alespoň včera to tam tak vypadalo; kdybych tam nebyl, nic by se nestalo. Výkaz práce mám odevzdaný, sestavu zaměstnance jsem také už dostal, výplatu též; navíc tam zřejmě z naší směny nikdo nebude; všichni mají záhadně nějak moc dovolené a do práce tento týden před svátky nemusejí. A Já ano? To je nějaké divné.

Buď jak buď, ráno jsem normálně vstal a vypravil se jako do práce, abych nezneklidnil tátu (máma je ode dneška v Brně na arthroskopii), odešel jsem tmou na Šibeniční vrch, místo do fabriky, tam jsem si sednul pod kříž, nasnídal se a odebral jsem se zpátky domů. Tátovi jsem nakukal, že nás poslali pro nedostatek práce domů - což se ostatně velmi podobá pravdě, takže jsem až takové divadýlko nemusel před ním sehrát. Nicméně sehrál jsem tu etudu znamenitě; táta nemá nejmenší podezření.

Doma to mám tedy v klidu. Horší to bude v práci (jestli to někdo vůbec zjistí - neudělal bych to, kdyby tu ta možnost nebyla!). Ale mně už je všechno jedno. Když tak řeknu, že jsem si to spletl. Maximálně můžu přijít o dovolenou, o peníze, nebo mě mohou vyhodit, což by mi nevadilo.

Za ten pocit svobody, který se ve mně rozhostil, to stálo. Najednou jsem si dnes ráno, když jsem mířil tmou do lesa místo do fabriky, připadal tak svobodný jako už dlouho ne. Zase jsem dobrej. Ten nadlidský pocit, to vědomí, že divoká příroda se ve mně ozve silou silnější než všechna lidská pouta, je mimořádně povznášející. Já nikdy nebudu otrokem, jenž by líbal své drahé okovy! Vždycky ze mne čas od času vyvře a vysoptí nespoutaná divočina jako žhavá láva z jícnu zlé hory! Co na tom, že pohřbí vše, čemu dovolila vyrůst v době své relativní mírnosti a bezpečnosti! Svoboda se vždycky přihlásí o slovo.
Jsem zvědavý, co z toho bude. Vsadil bych se, že nic.

Je to zvláštní, ale podobné osudové věci se mi stávají právě šestnáctého dne v měsíci. Dělal jsem to v Ingstavu, dělal jsem to v p@kárně, dělal jsem to všude. Já už jiný nebudu.

Takže mám teď plné tři týdny prázdnin, až do šestého ledna. Paráda! Škoda jen, že není jaro či léto, nebo že není volný pokoj v tom pěkném penziónku na Hierru. Zvláštní, ale když nyní čtu Pludkův popis Atlantidy, vidím Kanárské ostrovy.

další část >>>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm