Misantrop: der Weltabwender - 2.

31. ledna 2010 v 15:10 | Misantrop |  der Weltabwender
středa, 17. prosince 43
Obloha je zatažená, šedivá, na zemi bláto. Fouká studený vítr. V lese jsem viděl celkem pět srn. Na zpáteční cestě se tam vyrojili dva lidáci. Jeden šel za mnou až na předměstí. "Strašně příjemné" mít na zadku přilepeného lidáka, to vám povím! U zahrádek jsem odbočil doprava nahoru do svahu, ve snaze ho setřást, ale on jako by schválně šel furt za mnou! To je neuvěřitelné! Cožpak nepochopil, že mi není jakožto ocásek milý? Že chci být sám? Řekněte mi, co to je za netaktní vlezlá hovada! Měl jsem se k němu zprudka otočit a zahartusit na něj:
"Co za mnou lezeš!"
Ale raději jsem se zastavil a nechal ho přejít před sebe. A ani potom nijak nespěchal! Jako kdyby mě miloval, nebo co! Možná to byl teplouš. Fuj! Zkazil mi celou procházku. Lidáci už mají asi taky volno. No, to se mám na co těšit.

pátek, 19. prosince 43
Po nevlídném deštivém dni a noci jsem procitl do sněhově bílé krajiny. Hlavně že nic dalšího mokrého nepadá a že nejsou žádné velké závěje. Musím jít ven pokaždé, kdy to jen trochu jde. Jinak bych se asi zbláznil. Jinak bych si připadal jako ve vězení a měl bych pocit promarněného života. Nechápu, jak jsem mohl dřív vydržet být celou zimu doma. Ne že bych se doma nudil; že bych se nedovedl zabavit; ale svobodným procházkám přírodou se prostě nic nevyrovná.

V lese je plno zvířecích stop. Také bílý zimní les má své kouzlo. Občas se dokonce skrze bílou oblačnost proderou šikmé paprsky zimního slunce a na nebi se zjeví i kousek toho blankytu. Což mi připomíná, že se blíží zimní slunovrat.


Tady nahoře panuje ticho a skoro mrtvolný klid. Přesto je tu zvěře k vidění celkem dost. Míhají se přede mnou srny i zajíci, dvě samičky hýla a na obloze se vznáší poštolka. Dole pod kopcem se plíží podél potoka kocour. Za chvíli odtud odchází vítězoslavným krokem panské šelmy a v zubech si jako kořist odnáší uloveného hraboše. Jako nějaký tygr v džungli.

Horší je to na předměstí: zde neustává psinec. Jako v cikánské čtvrti. Nelíbí se mi žít s lidmi. Čubka v baráku také ještě pořád žije a uštěkaná je čím dál víc. Někdy huláká od rána do noci. Často si uštěkne i v noci. Dřív měl člověk na ulici jen teoretickou možnost, že ho přepadne nějaký násilník. Nyní máte zaručeno, že ať vyjdete v kteroukoli dobu ven, vybafne na vás odněkud nějaký čokl, a i když vám třeba nijak tělesně neublíží, určitě vám pokazí náladu. Konečně lidáci přišli na způsob, jak vám legálně ztrpčit život.

Přemýšlím pronajmout si na tyto volné dny alespoň nějakou chatu na samotě, kde bych mohl být sám a nemusel denně podstupovat toto martyrium misantropického světce, který je nucen dívat se na lidáky, procházeje kolem nich v odpuzující blízkosti. Hlavou se mi také honí myšlenky na práci, v níž jsem měl být ještě i dnes. Nevím, co si počnu. Jsem ve fabrice zaměstnán teprve třináctý měsíc, ale už toho mám po krk. Stále mezi cizími nepřátelskými lidmi - to misantropa snadno a brzo omrzí. Práce je to sice asi tak druhá nejlepší, již jsem kdy měl, ale přesto si stále víc uvědomuji, že ten prvotní nápad odstěhovat se, utéct někam do tropické divočiny a víc už se nevracet byl stejně bezvadný jako nevyhnutelný. Je to každopádně alternativa, k níž se mohu kdykoli obrátit, ať už jako k pouhé naději, nebo jako k všespásnému východisku. Tušil jsem to, že když tady zůstanu, ocitnu se jako v pasti. A teď to mám.

Ve dvě hodiny přivezla mámu sanitka. Nohu má obvázanou, po operaci. Mně už také občas otékají kolenní klouby. Jestli jednou nebudu invalida "na hlavu", budu jím nejspíš kvůli nohám.

sobota, 20. prosince 43
Vydal jsem se do lesa jinou trasou, abych nemusel procházet kolem té verbeže na Berlíně před krámem. Šel jsem tedy podél pámelníkových keřů, širokou alejí do koule seřezaných javorů. Jdu středem kavčího hejna, kolem kosů, čížků a švitořících sýkorek. Čokl nikde žádný. Nahoře v lese se to hemží srnkami. Jediná vada tohoto dopoledne je ta, že začíná hustě chumelit. Sedím na posedu, snídám a pozoruji volně se snášející sníh mezi štíhlými kmeny jasanů. Připadám si jako v japonské zahradě.

neděle, 21. prosince 43
Ve 13.03 vstoupilo slunce do znamení Kozoroha. Nastal zimní slunovrat, začala astronomická zima. Více potěšující formulací tohoto každoročního přírodního jevu by bylo spíše konstatování té radostné zvěsti, že slunce se přestalo vzdalovat a naopak se začalo opět přibližovat a dny tudíž prodlužovat. To je to nejradostnější zjištění každého slunovratu. To je ta radostná zvěst, z toho se kdysi radovávali naši pohanští předci, a ne z indoktrinovaných narozenin jakéhosi hebrejského šarlatána!

Počasí je větrné. Srnky i Já v takovém studeném povětří oceňujeme, že les na Šibeničním vrchu je stále ještě poměrně hustý a že do něj tudíž neprofukuje. Také proto se tu ty srnky drží ve velkém množství. Mají tu svůj krmelec se senem a kamennou solí a v závětří jim není zima. I když sem každý den dopoledne chodím, zůstávají a vyhnat se nedají.

čtvrtek, 25. prosince 43
Sluníčko svítí, je polojasno, bez sněhu, ale teplota sotva nad nulou. Zmrzlé listí křupe pod nohama. V lese se opět vídám s několika srnami. Panuje vzácné ticho. Na placaté kameny pod křížem položila nějaká dobrá duše nadílku pro zvířátka: malá červená jablíčka a jednu velkou fialovou kedlubnu. Tu nevím, kdo si na ní pochutná... Snad jedině zajíc by ji mohl ukousat, srna těžko. Té by přišla vhod spíš voňavá otýpka sena, ale tu najde v blízkém krmelci. Koneckonců, když všechno nepokrývá sněhová závěj, nějaká ta zelená rostlinka k snědku se vždycky najde. Ta snůška zvířátkům, položená tak trochu neobratně na ploché kameny pod křížem u stezky, mi připomíná oltář pohanskému božstvu. Nebyly to tak úplně špatné zvyky. Rozhodně lepší než vánoční orgie nakupování, uklízení, šílení a přežírání, homofilie a zkaženého televizního programu. Nesnáším vánoční náladu, "vánočního ducha"! Letos to bylo naposledy, co trávím celé vánoce doma! Je to strašné. Rodiče mě otravují a ostatní lidáci mě štvou taky, ježto mají volno a jsou tím pádem rozlezlí všude po venku. Na Berlíně před krámem na mne zase skočil čokl. Hrůza. Máma koupila domácí kino, táta obrázkovou knížku se starými pohlednicemi Políček. To domácí kino má skvělý zvuk; nicméně můj počítač má zvuk ještě lepší. A stará Políčka měla své kouzlo malých útulných městeček uvnitř hradeb. Nyní je z ní psinec, obehnaný satelitními předměstími a paneláky, po ulicích a silnicích už nešpacírují důstojní vašnostové v nedělních šatech a se slaměnými kloboučky na hlavách; tam se teď prohánějí jen auta a chodníky a trávníky osrávají čokli. I ten starý táta už je se mnou zajedno.

pátek, 26. prosince 43
Pořád hlásí polojasno, ale pořád je zataženo. Pouze z počátku noci se vždycky krásně vyjasní, takže hvězdy září pronikavě jako kdysi v pravěku, kdy obloha ještě nebyla zlidštěna průmyslovými exhalacemi a světelným znečištěním. Mrzne, ale nesněží.

Na "Putinovce" vyrábějí generátory umělý sníh. Pakárna. Bál jsem se, že to bude nahoře v lese slyšet, ale ono to pracuje poměrně tiše. Dělá to podobný zvuk, jako když kupříkladu prší nebo je puštěná sprcha. Kolik ta protipřírodní monstra asi stojí?

Nahoře v lese vládne naprostý klid a mrtvolné ticho. Vidím se opět s mnoha srnkami. Půda je zmrzlá natolik, že nic netlumí mé kroky a každý došlap zní dutě a hlasitě jako od několikatunového zvířete. Srnky jen poodběhnou, aby se mi vyhnuly, ale zůstávají opodál. Možná si už na mne a na moje pravidelné dopolední procházky zvykly. Nikdo jiný kromě mne jim sem do lesa neleze.

Společnost při sezení na posedu mi dnes dělal jeden šoupálek. Šoupal se po kmenech jasanů, k nimž je připevněn posed, takže jsem ho mohl pozorovat pěkně zblízka, i bez dalekohledu. Byl mi přímo nad hlavou. Štěbetal si něco jen tak pro sebe a jednou dokonce i krátce zapěl.
Stejně ty zimy nesnáším. Oblečený jsem dobře, ale omrzá mi obličej.

pondělí, 29. prosince 43
Mrzne až praští. Je sice jenom -5°C, ale mně to stačí ažaž.
V uplynulých hodinách mě však "praštilo" něco zcela odlišného od typicky zimního počasí: Jde o objev, jejž bych mohl směle nazvat "epochálním", kdyby to nebyl jen můj soukromý problém. Ale to je vlastně totéž. Zkrátka, objevil jsem radikální ekologickou skupinu, která vykazuje mnoho společných znaků se mnou, jakož i s mým zavilým misantropismem. Říkají, že nejsou žádná organizace, nýbrž pouze hnutí. Toto hnutí se jmenuje Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, anglicky - protože se jedná zřejmě o Američany - The Voluntary Human Extinction Movement, zkráceně VHEMT, čti "vehement". Jejich heslem je "Ať žijeme dlouho a vymřeme". Jak název a další indicie napovídají, je to přesně totéž, o čem sním již dlouhá léta a ještě delší zimy. Zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodl všechny jejich dostupné materiály přeložit. Zatím pro soukromou potřebu, později se s tím možná podělím se "světem".

Moje seznámení se s tímto celkem nedávným hnutím byla složitá. Začalo to tím, že jsem hledal podobnou obrazovou publikaci, jakou jsem dostal od táty o starých Políčkách, jen tentokrát na oplátku o jeho rodném městě, o Klatovech.

Nenašel jsem, co jsem hledal, ale při procházení nabídek výborného nakladatelství ARGO (kdoví, zda by nevydali mé dosud nevydané spisy?...) mi padla do očí chystaná kniha, kterou musím mít, až vyjde.

Kniha se jmenuje Svět bez nás a pojednává o tom, jak by svět vypadal bez lidáků. Já to sice vím, že lépe až nejlépe, ale zajímá mě názor jiných mozků, které se touto epochální myšlenkou zabývají. A že to musejí být zvláštní mozky! Cynické, misantropické, zkrátka skvělé a nejlepší.

Na Slovensku už tato kniha - světový bestseller! - vyšla, a tak jsem si už nyní mohl přečíst krátkou ukázku ve slovenštině. Líbilo se mi to.

V souvislosti s touto knihou, nebo spíš s autorem té knihy, jsem narazil právě na to Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, o němž je v knize také zmínka.

No a pak už to šlo ráz na ráz: Internetová stránka onoho hnutí, různé odkazy na další zajímavé materiály... - prostě mě to pohltilo.

Zakladatel jménem Les U. Knight je anarchista, asi tak v mém věku, určitě od pohledu bývalý punk. Když jsem ho poprvé uviděl účinkovat v diskusním pořadu jedné americké televize, hned mi byl sympatický, jako kdyby to byl nějaký můj přítel. Působí vyrovnaným dojmem a třebaže redaktor onoho pořadu vypadal zjevně otřeseně a pobouřeně nad tím, že může existovat někdo takový, kdo zcela vážně hodlá nechat lidstvo vyhynout, Les U. Knight se nenechal žádnými sebedotěrnějšími a sebehloupějšími dotazy a narážkami vůbec zviklat a odpovídal věcně, zpříma a dokonce s humorem. To Já bych nedokázal. Příliš nenávidím lidi, na to abych s nimi mohl takto ležérně diskutovat. Já bych je nejradši vyhladil jedním stiskem tlačítka. A bez řečí.

VHEMT


Samozřejmě, že se toto nové hnutí nestane žádnou masovou záležitostí (VHEMT v to ostatně také nedoufá). Když jsem před dvaceti lety v podstatě zahajoval v českých zemích veganství, také se to rozšířilo jen mezi ušlechtilé lidi, jichž je v každé době mizivé množství bez nároku na ovládnutí toho nesmírného stáda kreténských hovad, jež si říká lidstvo. Debilů je vždycky převaha, a ta převaha bude "do toho bušit" děj se co děj, bez ohledu jaké škody na Zemi lidstvo způsobuje a ještě způsobí. Oni svět stejně jednoho dne zničí, to je jisté. Všechny ekologické snahy prostě selhávají, dokud je na Zemi teď už skoro sedm miliard kusů toho nejzhoubnějšího, nejškodlivějšího, nejničivějšího, nejnebezpečnějšího a zároveň nejrozmrdanějšího viru, to je marné. Selže i tohle hnutí, ale aspoň je projeven nesouhlas, odpor, nenávist k lidskému rodu, který si zaslouží vyhynout a nechat svět zvířatům. Lidstvo už má stejně nejlepší časy za sebou. Nyní a potom mu zbude již jen bídná existence v znečištěném prostředí, v nesnesitelné lidské tlačenici, bez kouska živé divoké přírody, bez politické svobody, bez svobody pohybu, s čím dál dražšími a nedostupnějšími životními potřebami, až nakonec život omrzí i ty největší a nejposlednější hlupáky mezi lidáky a tím lidstvo skončí tak jako tak, jen - místo s čistým štítem - v bolestech a nedůstojně. Nechci se dočkat takového konce, i když pro mne už ten konec nastal a odvrátil jsem se od "světa", jenž jej přivolal.

středa, 31. prosince 43
Je jasno, nadále bez sněhu; ale ten mráz! Nabalil jsem se jako pumpa: čtyři spodní slabší vrstvy, navrch bombera a na něj ještě zimní péřový kabát; pod kalhotami mám dvoje podvlíkačky a na rukou dvoje rukavice. A stejně mi bylo za chvíli vsedě na posedu zima! Okolo se to hemží srnkami a také dva zajíci spolu boxují na zadních jako klokani. Vyplašili tím srnky, ale pak se svorně usadili vedle sebe a něžně se dotýkali jeden druhého čumáčky jako nejlepší přátelé. Závidím jim. Já bych tu umrznul za půl dne, možná i dřív, tak za šest hodin; tři hodiny bych možná přežil zachumlán v mnoha vrstvách oblečení. Z "Putinovky" je ovšem malý ráj a středisko zimních sportů, poněvadž monstra vytrvale vyrábějí umělý sníh. A těch aut kolem! Počítám, že nikdo tam není pěšky, jako jsme to dělaly my, coby děti. Pamatuji se, že mi vždycky "zalezlo za nehty". Kdepak, Já pro zimu nejsem stvořený!

Dočetl jsem Nepřítele z Atlantidy. Slušný román. Alexej Pludek v něm skvěle vystihuje podstatu a mechanismus úpadku velkých světových říší. Takový byl nevyhnutelný osud starověkých civilizací, takový byl osud Říma, podobné události čekají USA, Evropskou unii a vůbec celou lidskou civilizaci. Ovšem autor doslovu román vůbec nepochopil - jako téměř vždy. Hlavní postava, kronikář Hero, není na straně "pokrokových sil", nýbrž naopak jako představitel nejvyšší kasty je rozený konzervativec, který bojuje proti novotám, cizincům, všude vidí rozklad tradičních hodnot, není to žádný demokrat a zřídil koncentrační tábory pro pobudy, flákače a pouliční kazatele podvratného křesťanského typu. Ostatně Platónova Atlantis byla stejná. A když si dnešní demokrati berou do huby například řeckou demokracii, mýlí se, poněvadž nevědí, o čem žvaní. Tehdy to zdaleka nebyl takový bordel jako dnes, nebyl to však ani takový fašismus jako dnes!
Teď si čtu a prohlížím tu mou novou knihu o pohlednicích ze starých dobrých Políček. Ach, kdeže jsou ty idylické časy!

Zajímavé je také překládat propagační materiály Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva. Myšlenka je správná, ten příměr lidstva jako rakoviny na kůži Země padne jako ulitý, Já to tvrdím už dávno. Zemi by bylo opravdu líp bez lidáků. Ale je někdo skutečně tak nesobecký, aby si přál vlastní smrt pro dobro života na naší planetě, kde lidstvo hraje úspěšně roli parazitujích vetřelců? Je to sice trochu pseudosektářské, trochu kompromisní (Já takové kompromisy nedělám, ani netvrdím!); něco nešikovně napsaného, neobratného či redundantního jsem vynechal, ale jinak zatím dobré. Je to na mne také ještě hodně humanistické a antropocentrické; zase prý totiž záleží jedině na lidech, což je začarovaný kruh; na "lásce", na "sjednocení" a podobné pokrytecké žvásty, při nichž jde zřejmě o to přitáhnout co největší spektrum lidí, neboli "dobrovolníků dobrovolného vyhynutí", což je nechutný kompromis, který Já nedělám. Já lidstvo prostě nenávidím čistou neposkvrněnou nenávistí a nebojím se to říct těmi nejprostšími slovy - často i nejsprostšími - a chci lidáky do jednoho vidět mrtvé, nebo ještě lépe zmizelé. Na lidech naopak vůbec nezáleží. O nich, o jejich osudu, rozhodne něco jiného - a jinak. Toto století bude misantropické, ať chtějí nebo ne! Přesně podle mé předpovědi! Jde o uzavřený systém, který nepotřebuje žádný zásah zvenčí, protože se spouští a doplňuje automaticky vlastní silou. Jako příroda, jako Gaia. I pro člověka ještě platí přírodní zákony. Je to nevyhnutelný proces. Tak zní mé proroctví.

pátek, 2. ledna 43
Lidáci bouřlivě oslavili takzvaný "Nový rok". Sice nelze očekávat, že by měl být lepší a přinést něco dobrého a že tudíž není co slavit, přesto se nesla silvestrovská noc jako vždy ve znamení ohňostrojů a novoročních přípitků. Ti kreténi by oslavovali, i kdyby byl konec světa na dosah. A vůbec jim nevadí, že už svět dávno skončil - aspoň pro mne. Oni si to však ve své hlouposti a zabedněnosti naneštěstí neuvědomují - tak jako mnoho jiných zřejmých věcí.

Já jsem si musel také alespoň symbolicky přiťuknout a připít sklenicí červeného vína, abych měl pro letošek od rodičů pokoj. Jen jsem si usrknul; to víno bylo odporně trpké. Takový bude určitě i "nový rok" - odporný a trpký. Příští zimní prázdniny musím stůj co stůj odletět na Hierro, i kdybych na to neměl peníze nebo byl bez práce! Včera jsem několik hodin cestoval alespoň virtuálně po internetu. Nehledě na tu protivnou zimu, furt k nám lezou nějací příbuzní, na které nejsem zvědavý, které jsem nezval a které už málem ani neznám a znát nechci.

Chumelí a mrazy polevily. Zarůstám vousem. V knihovně jsem si půjčil Takových tisíc let, další Pludkův antimýtus, v němž se snaží si představit, jak by svět vypadal po vítězství Velkoněmecké říše. Nepochybuji o tom, že v té sci-fi zřetelně rozeznám prvky žhavé současnosti roku 2009 po Kristu.

sobota, 3. ledna 43
V noci se vyjasnilo a hodně mrzlo (-10°C). Ráno je jasno, sníh křupe pod nohama. Moc se mi do toho mrazu nechtělo, ale nakonec jsem nelitoval. Ostré šikmé světlo zvolna, ale jistě se navracejícího slunce vytvářelo na pozadí bíle zamrzlého lesa a azurově čisté oblohy úchvatné scenérie. Krásně je vidět až na moji "posvátnou horu" za Sádkem, kde mám svůj letní "srnčí pelíšek". Stálo za to vypravit se na procházku.
Všude je plno stop zajíců a srnek, ale viděl jsem jen pár živých kopýtek.

Krajina je zmrzlá jako na Klondiku. Dokonce jsem viděl i jedno psí spřežení! Směrem od přehrady k psinci si to šinul chlápek, stoje na vozíku na kolečkách, který táhlo pět bílých psů. Nevěřil jsem vlastním očím: asi nějaký místní Jack London! Čokli na zahrádkách se mohli z toho neobyčejného výjevu pominout.

neděle, 4. ledna 43
Sněží, leč nemrzne. K posedu mi vlezl myslivec. Věděl jsem, že se to jednoho dne stane. Byl to ten, který tu bývá často, poněvadž sem chodí krmit zvěř. A je to ten samý myslivec, který mi kdysi před lety vlezl znenáhla do tábora, právě když jsem v ranním chladu cvičil úplně nahý v trávě sklapovačky. Ptal se mě tenkrát, jestli se tam tak sám nebojím. Podruhé jsem ho viděl nevěřícně čumět zdálky mezi stromy na můj stan pod dubem. Tehdy se nepřiblížil a neoslovil mě jako dnes.
Prý jestli jsem "něco" viděl.

Nechtěl jsem se s ním příliš vybavovat, a proto jsem odpovídal jen na přímý dotaz a jen jednoslovně:
"Neviděl."
"Já jsem tady teď viděl šest kusů srnčího."
Nemohl jsem si nepovšimnout, že mluvil o lesních vílách srnkách jako o kusech masa - prostě lidák, prostě bouchal.
"Díval jsem se i po prasatech, ale žádné jejich stopy tu nejsou," pokračoval.
Neodpověděl jsem, abych neprozradil, co nemusí vědět každý, zvlášť ne myslivec: že prasata se tu nikdy nevyskytují, protože je zde na ně příliš rušno, a kromě toho bych je musel vidět v první řadě Já, když tu v podstatě žiju.

Nedokážu říct, jestli si mě taky pamatoval a jestli mě poznal jako Já jeho. Snažil se být milý. Nevybavoval jsem se s ním vůbec a hleděl jsem hned zmizet. Naštěstí už jsem byl najezený a skoro na odchodu. S lidáky se nebavím, zvlášť ne s hajnými. Nepřítel zvířat je i mým nepřítelem. Každý lidák je mým nepřítelem!

S postupujícím překládáním propagačních materiálů vehementního Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva zjišťuji, že i to je na mne moc humanistické. Není to ani tak hnutí misantropické, jako spíš malthuziánské (s Malthusem jsem se vyrovnal již dávno, krátce a geniálně ve spise Zpátky ke zvířeti). Já bych nechtěl děti, ani kdyby nebyla Země přelidněná. Nevím, jaká představa mě děsí víc: zda by moje děti byly po mně, nebo nebyly. Obojí by bylo hrozné. Buď pro ně, nebo pro mne. A vůbec - tvrdím to pořád - pro filosofa jsou jeho dětmi jeho spisy. Mé spisy jsou jako mé děti: zpočátku je nikdo nezná, pak je nikdo nebere vážně, pak dospějí, zvážní a žijí si dál svým vlastním životem i po mé fyzické smrti. Samy ponesou dědictví misantropismu a antihumanismu dál.

pondělí, 5. ledna 43
Poslední den prázdnin. Kéž bych dostal výpověď z práce! Ach jo, co jen se mnou bude?
Sněží dál a ještě víc. Většina lidáků je už naštěstí zpátky v práci, a tak mám celý les pro sebe. Musím si to ještě naposledy užít. Mám divný pocit odsouzence na smrt. Zítra zase do toho vězení...

úterý, 6. ledna 43
Vyhazov jsem nedostal, nikdo na nic nepřišel. Zůstávám v práci. Škoda.

čtvrtek, 8. ledna 43
Dočetl jsem Pludkův "román" Takových tisíc let. Bylo to krátké. Ona je to spíš novela než román. Nicméně skutečně jsem v tom fiktivním obraze světa po vítězství nacistického Německa nalezl něco ze žhavé přítomnosti! A to debilin, který si občané píchají do žil, aby šli vesele do práce, do války, do plynových komor. Ovšem takový debilin je ve skutečném světě zbytečné extrahovat kdoví z čeho, vyrábět a intravenózně aplikovat. Takový debilin je totiž trvale přítomen v krvi obyčejných lidí. Jen mně se ho jaksi nedostává...

Dostává se ho například Marice, mé kolegyni z fabriky? Nevím. Dnes jsme neměli co dělat, a tak jsme si docela pěkně popovídali. Svěřovala se mi zase se svou starostí o stav a budoucnost světa; se starostí, již spolu sdílíme. Došli jsme k závěru, že svět je přelidněn a že by se s tím mělo konečně něco dělat.

Byla to docela akademická rozprava na to, že jsme ti nejposlednější z posledních. Mají takové starosti i přední mezi prvními? Toť otázka. Přednášku jsem tedy držel hlavně Já, protože Marika nemá takové přesné encyklopedické znalosti co Já. Ona to spíš chápe srdcem, než mozkem. Já obojím.

Jiná moje kolegyně, Monika, je březí a tudíž už nemusí do práce.
To je právě ono. Vlády tu katastrofu ještě podporují, místo aby ji řešily.
Nevím, jak k tomu přišla, ale už to bezmyšlenkovité fabrikování dalších a dalších přebytečných fakanů považuji za hloupost, za schválnost proti mně, dokonce za ekologický přečin! Nevím, na co myslela. Většina lidáků prostě neuvažuje. Holt, když je čurák v kundě, je rozum v prdeli. Asi si píchla debilin. Monika je holka, která nikdy neztrácí veselou náladu a věčně se na dílně chichotala. Teď už dochichotala. A Já donkichotuju! Fabrika vůbec právě zažívá úplnou epidemii v tomhle zvráceném směru: slečna Markétka Dostálová je březí taky. A taky už se ani neukázala!

Marika říká, že je to částečně tím, že zdejší pracovní prostředí má být škodlivé; že by prý ty čůzy mohly potra
tit.

To by byla ztráta! Kéž by potratily všechny! Venku také není kdovíjak zdravé ovzduší, zvlášť takhle někdy o dopravní špičce. Však to znám. Pro těhotné čubky je tu nezdravo, a my ostatní to můžeme dýchat?

Avšak zpátky k Pludkovi:
"Román" Takových tisíc let začíná tak, že jsme v podezření podsunout autorovi nezastřené sympatie k nacismu a k společnostem, rozděleným hierarchicky na rasovém základě. Což by nebylo nic divného: v Nepříteli z Atlantidy má k tomu také náběh (tady ostatně Atlantidu také zmiňuje!); a také známe například jisté jeho extrémistické názory, které se pokoušel prosazovat, coby poslanec
sněmovny za Komunistickou stranu (konkrétně návrh odebrat sociální dávky takzvaným "nep
řizpůsobivým" občanům - návrh ne až tak špatný).

Ve vlastní fabuli příběhu se schyluje k tomu, že Willi Thieme, takto kdysi dávno poněmčené dítě jménem Milan Tůma, odebrané rodičům, kteří byli "anihilováni pro anarchismus" - tedy že tento Willi Thieme má státem přidělenou nordickou manželku Helgu, která je ve skutečnosti, nějakým byrokratickým omylem, náhodou jeho sestra Olga. Ani jeden z nich to však netuší a na své dětství si uchovali jen mlhavé vzpomínky. Willi své pravé rodné české jméno zjistil jednoho dne v počítači, ale svou ženu prověřit zapomněl. To Já bych
Takových tisíc let
nezapomněl. To asi nikdo.
To je snad jediná vada románu, nebo spíš malá nedotaženost.
Nakonec se v tomto poslušném převychovanci ozve stará anarchistická krev a namíří a vypustí při ostrém cvičení atomovou raketu přímo do hlavního štábu.
"Ano, svoboda je to! Svoboda, jež je projevem šílenství."

Pěkný románek! Na dvou místech je tam zmínka i o Nietzscheovi. Je to v souvislosti s jeho učením o nadčlověku. Mýtus, který ovšem nacisté pouze přejali a zneužili, a se svobodomyslným a v podstatě protiněmecky naladěným filosofem Friedrichem Nietzschem nemá mnoho společného. Nietzscheho neustálé výpady proti vlastnímu národu (nejvíc asi v Ecce Homo) se ostatně týkají německého sklonu k bezvýhradné poslušnosti, k stádovitosti a k uctívačství všeho druhu - vlastnost, která není vlastní jen jednomu určitému národu, nýbrž všem. Spojovat Nietzsche s nacismem může jen někdo, kdo jeho geniální dílo nezná nebo nechápe.

Nietzscheho výborné Ranní červánky jsem si vzal na čtení do práce. Opět po dlouhé době v této knize nacházím nové a jiné myšlenky, jež mě dříve tolik neoslovily. Jako bych je četl poprvé.

"Ranní červánky?" říká Marika. "To je nějaká romantika?"
"Ne. Filosofie. Chceš si v ní číst?"
"Ach, ty tvoje složité knížky..."

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm