Misantrop: der Weltabwender - 3.

31. ledna 2010 v 15:37 | Misantrop |  der Weltabwender

čtvrtek, 15. ledna 43
Od té doby, co jsem se vysral na práci a prošlo mi to, mnou zmítají dva protichůdné pocity: V prvé řadě pocit frustrace z toho, že mě nevyhodili, neboť už jsem s tím potají počítal a těšil se, že si udělám rok prázdnin; do práce teď chodím s největším odporem, při němž nemám daleko podat výpověď sám a dobrovolně; druhý, protichůdný pocit, je ten, že nesmírně vzrostlo moje sebevědomí, dokonce jsem dostal i veselou náladu, jsem mírně přidrzlý, čtu si v práci klidně i na ranní šichtě před šéfy a ostatními, vtipkuji se ženskými, střílím od boku mými slavnými ironickými šlehy, jsem najednou výřečný. Myslím, že mě tam nepoznávají, jaká se se mnou udála změna. Co je toho příčinou jsem samozřejmě nikomu neprozradil.

Najednou jsem dostal opět chuť do cestování; chuť do opětovného hledání ráje. Nesmím se vzdávat. Jednou přece jen najdu úrodný ostrov pod příjemným podnebím, kde bych se mohl skrýt před lidáky, usadit se tam a žít divoce v zalesněných horách jako zvíře. Jednou to určitě vyjde! Nesmím se jen nikdy vzdát hledání!

Zima teď nabyla té nejhnusnější podoby: mrzne, sněží, sníh se pod nohama rozbředává do odporné břečky, věčná sychravá mlha svírá zemi i nebe.

Avšak už mám zase cíl! Prachy se mi pěkně hromadí a mohl bych se vším seknout hned a utéct, utéct daleko od lidáků do teplých krajin! Nějaký čas bych vydržel... A pak...?

Cítím, že už to dlouho takhle nevydržím. Nemůžu. Nemůžu dál. Tohle není život pro mne. Pořád do práce a z práce a návrat do společné ubikace v psinci... Nevidím v tom pinožení žádný smysl.

Kráčím ležérním krokem do fabriky - skrz park u rybníka - a ptám se sám sebe, a snad i toho nepřívětivého nebe nad hlavou, k čemu to všechno je. Vždycky mě napadne otočit se zpátky domů, odbočit ven z města a do lesů... Bylo by to tak snadné! Jenže je mi zima a nemám žádnou letenku v kapse.

Jsem v pasti. Ale zahlédl jsem v posledních dnech cosi jako záblesk světla na konci temného tunelu.

Zatím šetřím potměšile penízky. A až jich bude opravdu hodně... Kdoví? O příštích vánočních prázdninách si musím určitě zajistit ubytování v tom malém venkovském penzionku "El Sitio" na ostrově Hierro. Nejprve pod střechu, abych prozkoumal okolní terén; potom třeba pod stan; a nakonec... Kdo ví? Každopádně jsou i jiné ostrovy. Nejdůležitější je neztrácet naději - už nikdy! - a hledat, hledat, i kdyby to hledání zabralo dalších patnáct dvacet let a i kdybych tím utratil kupu peněz!

Bojím se, že jednoho dne budu muset provést něco velmi bezhlavého a nerozumného, něco velice afektovaného, skoro až bláznivě sebevražedného, co mě buď vyvede na světlo svobody, nebo do temné náruče smrti. Opravdu, šílený jsem z této nuzoty už dost!

úterý, 20. ledna 43
Události poslední doby a hlavně můj duševní stav mě přiměly zabývat se vážně tou možností, že podám v práci výpověď a udělám si roční prázdniny. Potřebuju to už jako sůl. Celé jaro a léto bych měl volné a v zimě bych ještě mohl letět na Hierro. Pak bych přijal místo vrátného v pivovaru. Myslím, že tam je to lepší zaměstnání, bez stresů, bez honiček. V Ponasu si už ani nemůžu jít lehat o nočních šichtách, neboť bachaři neustále obcházejí, fabrika je pořád plná lidí, navíc nám zkrátili přestávku o polovinu, skoro nemám čas na četbu, stroje jdou špatně - zřejmě schválně -, abychom to měli pracnější... - zkrátka a dobře, už to tam není taková ulejvárna jako dřív, hodně se toho zhoršilo. Je čas zvednout kotvy, zpřetrhat řetězy...

Jednou kdosi ve fabrice nakopíroval z legrace formuláře na podání výpovědi. Tenkrát jsem si ten list papíru prozřetelně schoval; věděl jsem, že se mi bude hodit! Dnes jsem si ho vzal domů. O víkendu tu žádost pravděpodobně vyplním a v úterý podám. To bude překvapení! Za dva měsíce můžu být opět volný!

Zima mezitím polevuje; venku je obleva, 10°C, ptáčci pějí. Těším se na jaro. Teď dvojnásob.

úterý, 27. ledna 43
Nový čínský rok se nese ve znamení buvola. Můj - ve znamení vola. Výpověď jsem pochopitelně nepodal, spíš jsem ještě dostal přidáno: o celých 80 haléřů na hodinu víc! Radši bych bral o osmdesát minut kratší pracovní dobu; nebo o osmdesát dní dovolené navíc. Těch pár haléřů víc je stejně k ničemu a utratí se jako osm korun nebo osm set. Ale volný čas je k nezaplacení. Ten jediný.

Výpověď jsem nicméně nedal, poněvadž jsem si to všechno pečlivě rozvážil a posléze i rozmyslel.
Musím cestovat. Musím se do toho znovu pustit. A to již letos. Stůj co stůj. Musím "do akce".

Zůstávat v této severní ledové krajině a vázat se na ni jako na osudem určený a neměnný domov, neřkuli dokonce "vlast", to by byl pouze začarovaný kruh, a to i tehdy, měl-li bych či neměl právě rok či dva prázdnin. K čemu to? Ty zdejší zimy jsou prostě příliš dlouhé a deprimující. Potřebuju prachy, abych si mohl najít jiný, lepší domov, kde bych přežil bez práce a divoký. Tenhle stávající "život" nenazývám plnohodnotným životem. Aspoň kdyby už bylo jaro, abych mohl vypadnout na pár dní ven z lágru do přírody! Alespoň to! Není nic přirozenějšího. Abych se měl nač těšit.

Ale takhle? Jen z práce a do práce, a když přijdu domů, jsem zde jako ve vězení.
Horké hlavy se ve fabrice poněkud zklidnily a vládne celkem pohoda. Což je štěstí, protože kdyby to bylo jinak, možná bych tu výpověď přece dal - a pak by mě to mrzelo.

Ne že bych se s kontrolorkou skamarádil - protivná je pořád -, ale poté, co jsem na ni byl minule trochu "zlý", dává teď na chvíli pokoj. Ovšem jen na chvíli! S takovými lidáky nemáte pokoj nikdy a vy na ně musíte být "zlý" čas od času vždy, když zapomenou, že to umíte taky, a ještě víc. Jen to není v mé přirozenosti. Je to prostě pakáž.

Zůstávám tedy dál v Ponasu. Doufám, že neprohloupím. Mezi chlapy sedět v pivovaru na vrátnici mě také moc neláká. Měl jsem se narodit v lese jako zvíře - to by bylo nejlepší.

středa, 4. února 43
Kontrolorka mě ráno před odchodem ze šichty zase tak nakrkla, že jsem zalitoval, že jsem tu výpověď přece jen nepodal. Stejně to budu muset jednoho dne udělat, protože jasně vidím a chápu, že jsem se tu opět "nesžil s kolektivem".

V knihovně mě zase buzerovali za to, že si knížky půjčuji zadarmo na tátovu průkazku. Příště si tu jejich blbou průkazku konečně koupím, abych měl od nich pokoj - peníze jsem s sebou dnes neměl.

Drtí mě to všechno. Naštěstí se aspoň začalo oteplovat, led a mráz a sníh povolují své sevření a ode dneška se v parku dokonce rozezpívali kosi.

V knihovně jsem šel najisto za novou sbírkou humorných povídek Woodyho Allena, s povzbudivým titulem Čirá anarchie (vydalo opět skvělé nakladatelství Argo). Je to velmi pěkně provedená kniha čtvercového formátu, v pevných tvrdých deskách, s velkými literami uvnitř. Kousek jsem si už přečetl na záchodě, a je to dobré. Kosi a Woody Allen mě odvrátili od sebevražedných chmur.

Těším se na Hierro, a proto to musím ještě rok ve fabrice vydržet. Aspoň nějakou malou naději na zvířecí volnost musím nechat hořet, jinak by byl takovýto "život" nesnesitelný. Nejvíc mě na cestování baví právě ta nadějná možnost, to svůdné pomyšlení, že ta cesta může být poslední, najdu-li někde přívětivé podnebí, rajské liduprázdno a zdroj potravy; že se tam můžu jakoby "ztratit" a víckrát se už nevrátit k nenáviděnému životu mezi lidáky. Začal jsem si proto opakovat španělštinu.

čtvrtek, 5. února 43
Cestou z práce jsem potkal dávného známého, kamaráda punka Bukvu. Střetli jsme se v úzké středověké uličce vedoucí městskou branou ven ze starého města k hradbám. Je to moje oblíbená trasa, poněvadž je stylová, má ducha a málokdo tudy chodí. V té uličce se nachází bar, nu a před tím barem jsem potkal kamaráda Bukvu. Prý do toho baru chodí s ostatními punky každý den. Nabídl mi mimo jiné možnost autorského čtení. Naoko jsem se zdráhal - ostatně moje spisy jsou většinou příliš osobní, důvěrné, dokonce intimní -, ale třeba Rakovinu na kůži Země nebo Boha nesmiřitelného hněvu a jiné nedeníkové spisy (z těch novějších) bych mohl zkusit někde přednést. Rozhodně bych však mohl seznámit užší společnost s Hnutím za dobrovolné vyhynutí lidstva. V cizině se tohoto stébla tonoucího chytají hlavně punkové a anarchisti, tak proč ne tady.

Po krátkém rozhovoru se mi jej podařilo rychle setřást za pomocí nejrůznějších výmluv. Zase mě zval na nějakou punkovou pitku a dokonce na pivo. Vykroutil jsem se lehce, protože na mne musel být šíleně utrápený pohled. Byl jsem ještě z fabriky celý zdrcený a nebyla se mnou kloudná řeč. Někdy se tam možná zastavím "na jedno".

Doma jsem ovšem obživnul jako polit živou vodou z předhumánních časů! Čekala na mne zásilka se dvěma novými deskami:

1. Within Temptation - The Silent Force
2. Benátské baroko, s různými vybranými skladbami od Vivaldiho, Albinoniho a Tartiniho.

Within Temptation jsem si hned pustil v počítači ke gymnastice - tolik jsem se na tohle album těšil! Miluji tuhle hudbu!

Na desce za pouhé dvě stovky je i video, zvuk je úchvatný. Zpěvačka je krásná, oduševnělá a nádherně zpívá - raduje se oko, sluch i fantazie, raduje se celý svět.

No a to baroko je prostě klasika. Mohu to poslouchat celou noc a celé ráno a pořád nemám dost. Přitom je ještě tolik dalších hudebních skvostů z tohoto historického údobí, že vážně nevím, kdy bude moje rozsáhlá sbírka desek nasycena, natož aby kdy byla vůbec kompletní.

sobota, 7. února 43
Na obloze můžeme pozorovat novou zvláštní kometu. Jmenuje se Lulin a její zvláštností jsou dva ohony, jeden prachový, druhý iontový.

kometa Lulin


Na Kanárských ostrovech napadl sníh. Lidé jsou z toho celí rozjívení a odvážejí si sníh z hor domů jako suvenýr. U nás naopak sníh hromadně taje a je teplo jako v předjaří (10°C).

neděle, 8. února 43
Na Kanárských ostrovech včera, u nás dnes. Po poledni jsem procitl do sněhem zavátého dne. Ovšem takovou dětskou radost, jakou měli ze sněhu obyvatelé Kanárských ostrovů, Já nemám. Co naplat: takhle to teď bude až do jara - jednou sníh, podruhé nadějeplná obleva. Důležitější, než pozorovat počasí, bude spíš sledovat kalendář, protože pořádné jaro stejně nastane zase jako vždy až v druhé půli dubna.

V noci, kterou jsem celou probděl nad dílem a osobou malíře, grafika, spisovatele, vlastnoručního knihtiskaře, tuláka v Pošumaví a svérázného umělce Josefa Váchala - tedy v této čarokrásné probdělé noci ještě pršelo, bylo teplo a jen kos pískal, když jsem se výhledem z okna kochal tím nelidským tichem a samotou. Tím tichem a samotou, jimiž se rád opájel i Josef Váchal, můj takořka předchůdce a spolčenec. On to ticho a samotu viděl pomalu umírat již počátkem minulého století, zvláště na jeho milované Šumavě, jejíž slatistní miazmata kolují po otci i v mé krvi. Oba spatřujeme příčiny zlořádů v tomtéž: v přelidněnosti, v automobilismu, v neposlední řadě v lidské chamtivosti, v té odvěké chorobné mysli člověka-lidáka.

Váchal


pondělí, 16. února 43
Dočetl jsem Woodyho Allena Čirou anarchii. Sranda, ale v závěru už mě to nudilo. Mám pár výhrad k překladu, v knize se vyskytují časté tiskové chyby. Zase si to po sobě někdo nepřečetl. V povídce Tak jedl Zarathustra paroduje Woody Allen německou filosofii z hlediska gastronomie, což je docela zábavné a ne tak zcela od věci: třeba takový Nietzsche se otázkou správné výživy a jejího vlivu na životní postoj jednotlivců i celých národů zabýval dost často.

Nyní jsem se vrátil ke knize o starých pohlednicích z Políček. Tady už jsem také na konci. S chybami je to zde podstatně lepší; první tiskovou chybičku jsem našel až teď k závěru; věcná chyba je tam jen jedna, a to v popisku u jedné fotografie, kde se uvítací srbský nápis ДОБРО ДОШЛИ vykládá chybně jako ruský. Rusky se ale "vítejte" řekne jinak než srbsky: добро пожалуйте!

Zajímavý je též dodatek o dějinách výroby pohlednic a o různých metodách tisku. V podstatě to vše začalo u nás ve střední Evropě. Mám chuť experimentovat.

Venku pořád sněží, kupy sněhu se hromadí kolem baráku. Čubka mě svým nesnesitelným hulákáním budí každé ráno, a co horšího - zdává se mi o práci. Ještě rok to tam v té hrozné fabrice vydržím - kvůli penězům - a končím. Je to kriminál. Nechybí mnoho, aby nám zakázali se spolu bavit. Práce je víc, je pracnější, ale lidí na ni i peněz za ni je míň. Stroje zmetkují a ještě se ti snaží podsunout pocit viny za to, že občas nějaký zmetek v tom nezvířecím frmolu přehlédneš. Většinou mi povaha práce připadá jako kdybych ji měl uloženu za trest. Jsem si jistý, že rok prázdnin by se mi hodil a že v pivovaře na vrátnici by to bylo lepší a hlavně důstojnější: dělám mezi samými ženskými a mám vtíravý dojem, že si proto každý o mně myslí, že jsem nějaký debil. Kdejaká čůza nevzdělaná si dovolí otevřít si na mě svoji nevymáchanou hubu. Je to verbež. Také se mi zdá, že už jsem na ty místní "krysí dostihy" poněkud starý. Rozhodně se taková otročina neshoduje s mou představou o důstojnosti misantropa. Ještě rok a končím.

čtvrtek, 19. února 43
Knihu o políčských pohlednicích už mám také přečtenu. Objevil jsem tam na závěr jednu pohlednici z dvacátých let dvacátého století, jejíž nenápadný dekorativní motiv tvoří řady svastik. Autoři knihy to nijak nekomentují; zřejmě si toho nikdo jiný nevšiml. Možná i díky tomu přestála takto ozdobená pohlednice pozdější poválečné nálady. Tehdy, ve dvacátých letech, byla svastika ještě docela nevinným symbolem, možná dokonce běžnějším než dnes, a rozhodně s jiným významem.

Vrhl jsem se s chutí nyní do mých vlastních memoárů, konkrétně do Zápisníku mrtvého muže. A je mi přitom jako kdybych se vrátil z dlouhé cesty domů. Nemůžu si pomoct, ale moje spisy mě prostě baví ze všeho nejvíc.

V úterý večer po práci jsem se konečně setkal v baru Relax s kamarádem Bukvou. Byla tam s ním docela dobrá parta kluků i holek. Zpočátku jsem se nudil, později, s přibývajícími čárkami na lístku, se rozproudila zábava. Vypil jsem šest piv. Hrála se ruská ruleta s pistolkou na kapsle, karetní hry "prší" a "záchod", hry se zápalkami. Počastoval jsem některé jedince přiléhavými přezdívkami a stáčel hovor na hnutí VHEMT a na psy. O VHEMT projevili živý zájem, a co se týče psů, souhlasili se mnou. Na pár minut vypadnul proud. My ale neseděli při svíčkách, nýbrž při světlech mobilních telefonů. Já jsem také vytáhnul svoje PDÁčko.
Druhý den jsem se probudil se ztěžklým mozkem a bolavou hlavou. Ale špatně mi nebylo.

Po dnešní noční šichtě jsem se však vůbec v klidu nevyspal, poněvadž Čubka byla sama doma a pět hodin v kuse bez ustání štěkala a vyla. Strašný barák.

Proud znovu vypadnul, což mě též probudilo, neboť se tím přerušila hudba barokních Benátek, která jediná jakžtakž rušila rušivý vliv Čubčina nesnesitelného hulákání.

Stále sněží (také bez ustání) a kupící se sníh už pomalu není kam odhrnovat. Jsem zvědavý, za jak dlouho ty bílé spousty roztají. To bude vody! Tím sušší by mohlo být jaro.

pátek, 20. února 43
Asi budu muset jezdit do práce na lyžích. Chodit se v těch závějích totiž normálně nedá. Dnes nad ránem jsem se tím měkkým sněhem vláčel do fabriky jako raněný sob. Probíjel jsem si cestu těmi bílými nepřátelskými spoustami statečně jako polárník na pokraji smrti vysílením, ale stejně jsem přišel na dílnu pozdě. Samozřejmě mi to nezapomněli připomenout a pokárat mě za to. Zajímavé: víc by mi vadilo, kdyby mě chválili. Beztak vím moc dobře, jak přišli všichni ti otroci ke svým bezúhonným existencím, závratným postupům a výnosným kariérám: Oni jsou prostě poslušní a nikdy v ničem a nikomu neodporují. Já jsem naproti tomu ztělesněná neposlušnost a odpor. I když mě proto stále kvůli něčemu buzerují, nesu svůj osud hrdě a s pýchou. Nechtěl bych být tak servilní jako ostatní. Jsem rád tím, kým jsem.

Jinak dobrá zpráva: Ta píča březí z fabriky právě samovolně potratila, a tak se vrací zpátky do výrobního procesu (pro nechápavé podotýkám, že ta dobrá zpráva je ukrytá ve významu první věty v předešlém souvětí; to jest, že potratila!). Ano, opět jeden z důkazů jednak zničeného životního prostředí, když na pohled zdravá a mladá žena neudrží v sobě foetus, a za druhé důkaz naprosté zdegenerovanosti člověka. Není totiž první ani poslední!

Náhodou se nyní těmito věcmi zabývám, v souvislosti s překládáním propagačních materiálů Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, a proto vím, o čem mluvím: kupříkladu stav kostní dřeně současného člověka je v tak povážlivém stavu, že kdyby byl takový morek u prasat, neodpovídalo by to veterinárním normám! Jsme tedy nemocní a zdegenerovaní doslova a do písmene "až do morku kostí"! Je také změřeno, že průměrné lidské IQ klesá pravidelně a nezadržitelně o jeden bod u každé následující generace. To znamená, že ve víceméně blízké či vzdálené budoucnosti lidstvo buď zahyne na degeneraci, neboť nebude už schopno plodit mladé, nebo zhloupne natolik, že se jednoho krásného dne zařadí někam za opice. I na to ostatně existují některé dosti životaschopné teorie: podle jedné z nich zažíváme (s útrpností) právě vrchol technických a populačních možností, a pro příště nás čeká již jen úpadek a návrat do původního zvířecího stavu.

K tomu jen dodávám moje oblíbené: jen aby nebylo pozdě! Stejně to je jen další neskonalý lidský optimismus, touha rakovinového viru přežít a množit se dál v jiné podobě! Jako bych to neznal!

Světem teď hýbou jiné teorie a jiná hnutí než za našich mladých let! Bestsellerem se stávají představy o tom, jak by Země vypadala bez nás (viz Alan Weisman: Svět bez nás). Mládež se už nezajímá ani tak o to, jak chránit přírodu, jako spíš o to, jak snížit počty lidí, aby k dalšímu ničení už nedocházelo.

Při překládání narážím na odkazy na sebevražedné kulty (i na vražedné ostatně!), na Unabombera (jehož Manifest vlastním!), na Gaia Liberation Front (a my víme, od koho chceme Gaiu osvobodit!), nebo na Euthanasijskou církev (Church Of Euthanasia), jejíž jedno jediné přikázání zní: nebudeš ploditi! Čtyři nosné pilíře hnutí pak tvoří sebevražda - potrat - kanibalismus - sodomie (pod tímto pojmem rozuměj homosexualitu a další sexuální aktivity, jejichž následkem se nemůže stát zrození dalšího člověka).

Church of Euthanasia


Jako výstraha a stálá připomínka toho, kam se řítí svět, je na stránkách Euthanasijské církve umístěno on-line počítadlo celosvětové populace. V přímém přenosu tak vidíte, jakým enormním tempem přibývá lidáků. Číslice se míhají jedna za druhou a nemá to konce.
Kam se ovšem hrabe Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva na tuto Euthanasijskou církev! Tamto je ještě příliš umírněné oproti Euthanasijské církvi! Alespoň Já jsem byl velmi příjemně překvapen, jak jsou její členové otevření a nekompromisní. To je ono!

Jedno z jejich videí - ale co jedno!: všechny jejich materiály jsou až drsně úchylné, ale přitom právem! Šokuje to, ale takový je prostě svět jednadvacátého století - doufejme, že na konci času, neboť svět si ten konec času, konec lidstva na Zemi, začíná dokonce přát! - svět šokující a úplně úchylný. Ekonomové a historici (například A. J. Toynbee a jiní) hledají, kde se stala chyba a dospívají k tomu, že lidé jsou prostě špatní, neschopní jako živočišný druh žít jako ostatní zvířata v rovnováze a harmonii se svým životním prostorem. Konečně na to kápli! To je objev na Nobelovku!
Tohle je konec lidstva, ne konec světa!

Máma si stěžovala sousedce na včerejší nesnesitelné vytí její Čubky a Já ji před barákem potkal, když jsem se vracel domů z fabriky.

Býval bych si už nevzpomněl, kdyby s tím nezačala sama. Prý jak jsem se včera vyspal. Udivilo mě, na co se mě to ptá, načež to z ní začalo lézt: Že prý se omlouvá a kdesi cosi. Hned jsem se upamatoval živě na tu hrůzu a řekl jsem jí, že se to, lidužel, děje až příliš často a že by to chtělo tu Čubku dát jinam nebo jí dát výcvik. Nemyslím, že by si moje výtky vzala k srdci a zařídila se podle nich, ale aspoň to ví.
Já ti dám! Žádné omluvy nepřijímám! Budeš to mít na talíři denně!

středa, 25. února 43
Konečně se trochu otepluje na 10°C. Také sníh trošičku mizí, hlavně z povrchu střech, ulic, silnic či parkovišť. Ovšem ty obrovské a do výše člověka se tyčící vyházené sněhové bariéry kolem chodníků - ty budou odtávat asi hodně dlouho. Jsem zvědavý, do kdy. Takové kupy sněhu snad nepamatuji!

Po parapetu se prochází několik broučků, s nimiž je sranda. Pobíhají živě semo tamo, občas rozevřou své krovky či vzlétnou a občas se nešikovně překlopí na záda a chvilku jim trvá, než se zase dostanou zpátky na třepotající se nožičky. Otevřu-li okno, abych se podíval po místních kavkách, zvoncích, sýkorkách a strakách, broučci sborově utíkají dál od dovnitř proudícího studeného vzduchu zvenku. Říkám těm broučkům "moje malá fauna".

Po "rozhovoru" se sousedkou je od její Čubky zdánlivě pokoj. Už ji tolik nenechává celé dny hulákat pod mými okny. Slyším ji ovšem pořád a někdy mě i dál budí. Ale pokrok k lepšímu je už jen to, že nehuláká dole venku celý den. Už to je pokrok! Hrozné, že? Lidi prostě potřebují jednou za čas seřvat, aby byl od nich aspoň na chvíli pokoj. Jsem zvědavý, jak dlouho jí to vydrží. Navždy to není, tím jsem si jist.

Další novinkou je to, že vyšel český překlad knihy Alana Weismana Svět bez nás. Na okamžik jsem zaváhal, zda si ji nemám koupit, ale je samozřejmě dost drahá - přes tři stovky. Taková kniha by možná neměla chybět v mé soukromé knihovničce, ale ta už je plná, a tak lepší a levnější bude si knihu za pár korun vypůjčit.

Ostatně, nyní čtu svůj Zápisník mrtvého muže, což je tak oslňující četba, že v jejím světle všechny ostatní knihy blednou. Tudíž jsem se zařekl, že cizí knížky budu číst jen na střídačku s mými vlastními spisy. Ty jsou nejlepší, jim chci být věren. V noci ve fabrice jsem si udělal malou povinnou přestávku pěkně v tichu a o samotě na šatně s dvěma hutnými stránkami Zápisníku mrtvého muže a na dílnu jsem se vrátil odpočatý a občerstvený jako po dlouhém sladkém snu. Mimořádně vzpružující záležitost!

Na noční obloze by měla být vidět kometa Lulin, jenomže je pořád zataženo. Takto ji vyfotil jeden šťastnější amatér v Arizoně:

kometa

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm