Misantrop: der Weltabwender - 4.

31. ledna 2010 v 15:54 | Misantrop |  der Weltabwender
pátek, 27. února 43
V přírodě se pozvolna otepluje. V práci mi bývá také občas horko, když (jako včera) se něco dělá a ke konci šichty se zjistí, že to je špatně a že se to musí honem přerovnat. Používám sice trpný rod, ale může za to kontrolorka, poněvadž nic nezkontroluje, ničemu nerozumí, nicméně to prosazuje s vehemencí všemocného všeználka. Já taky ničemu nerozumím a čerta starýho vím, jak má co vypadat a kdy je co špatně a kdy ještě ne. Ta práce mě nebaví. Ty věčné stresy nenávidím. Náš vzájemný vztah je tedy to jediné, co zůstává chladným na bodu mrazu. Ten pracovní stres mě ničí. Po včerejšku opět uvažuji o výpovědi. Jsem unavený a mám toho dost. Ta divná únava a chronické nevyspání z poslední doby jistě pramení z mé narušené psychiky. Nejsem v pohodě. Pár měsíců prázdnin by mi v tom pomohlo. Ale příští zimu chci letět na Hierro. Nemohu se rozhodnout. Asi bych o tom neměl tolik přemýšlet a prostě udělat, co mě prvního napadne. Ach jo. Nejlepší by bylo, kdyby mě sami vyhodili!

sobota, 28. února 43
Pohár přetekl! V mém záměru dát v práci výpověď mě po právě minulé noční směně už nic nezviklá. Ve středu jdu na ranní a dávám výpověď. To, co se dnes ve fabrice dělo, překročilo meze mé ochoty hrát si dál na otroka. Končím.

Nejdřív to vypadalo, že se situace i kontrolorka uklidnily; pak však ženské zase nalezly něco špatného. Jenže vinit z toho mne tentokrát nemohly - a stejně jsem si to vypil Já!

Když mě nemohla buzerovat za něco, co jsem neudělal, našla si náhradu v neustálém navážení se do mne, při každé příležitosti. Buzerovala mě jako malého kluka! Snad si nemyslí, že si to nechám líbit!

Zatím jsem se ovládnul, ale dlouho mi to nevydrží, jak se znám! Schyluje se k něčemu velice nepěknému!

Ta ženská je obtížná jako veš. Škoda, že ji také nemůžu jako tu veš zamáčknout!
Jediné správné řešení je odejít. Vykašlat se na práci si mohu naštěstí s klidem dovolit; peněz mám našetřeno odhadem na šest let prázdnin!

Teplota se drží dál nad nulou, sníh pomalu taje, občas prší. Čtyři kraje už mají povodňovou pohotovost.

Ve 14:44 minula neškodně naši planetu západně od Tahiti ve vzdálenosti pouhých 63,5 tisíce kilometrů planetka 2009 DD45, tedy ve výšce necelého dvojnásobku vzdálenosti, ve které obíhají stacionární družice. Podle odhadů astronomů se jedná o obrovský balvan o průměru necelých 30 metrů.
Uf! To by byla šlupka!

úterý, 3. března 43
Po dlouhé době vysvitlo sluníčko. Krásný předjarní čas. Chodníky a ulice jsou již bez sněhu. Tím se ovšem odhalila nespočetná psí lejna, jež aby jeden hnedle přeskakoval jako v nějaké poblblé dětské hře na panáka. Ale to je už něco jiného. O prasatech, o těch ubohých zotročených tvorech, zavřených nadosmrti, leč krátce, do přeplněných špinavých kotců, říkají s pohrdáním, že si serou pod sebe, ale co dělají sami lidi? Prasatům nic jiného nezbývá - ostatně víc než o prasečí špinavosti svědčí jejich takzvaný chlívek spíše o vrozené špinavosti lidí, kteří je v špíně chovají -, ale lidi si nechávají pod sebe srát naprosto normálně a běžně, přičemž jako další důkaz lidské špinavosti těla i mysli nemohu neuvést například stav záchodků ve fabrice a vůbec veškerých veřejných "sociálních zařízení"; jak to pak asi musí vypadat u lidáků doma, to si nechci raději ani představovat.

Ale dnes je hezky a čím víc se odvracím od špíny lidského světa, tím víc se přimykám ke světu naturálnímu.

Ve zdi baráku se znovu rojí vosy. Ptáčci zpívají. Například na naší střeše se usadil jeden vytrvalý zpěvák a vyluzuje ze svého hrdélka líbeznou melodii. Sice ho z okna nevidím, ale podle zpěvu jsem jej určil jako rehka zahradního.

rehek zahradní

Z noční jsem šel v mlžném přísvitu nového dne. Právě se zhasínaly pouliční lampy. Ten břeskný přísvit mi byl zároveň i příslibem, symbolem toho, že i mně jednou nastane nové jitro. V takovémto dychtivém předjarním rozpoložení mě už nemůže nic odvrátit jak od samotného odvrácení se od "světa", z nějž jsem právě vyšel, to jest ze světa lidí a jejich fabrik, tamních krysích dostihů a potlačování přirozené svobody, tak od úmyslu skončit s prací. Výpověď jsem ještě nepodal, ale už ji mám na zítřek přichystánu v šatně ve skříňce. To bude překvapení!

Už mohu téměř odpočítávat, kolik směn mi zbývá do konce všeho utrpení - jako na vojně, jako v kriminále! Dělá to přibližně "jen" třicet směn, zbytek zbývá ještě na řádnou dovolenou a víkendy! Letos se mohu těšit na jaro dvojnásob!

Ne že by těch "pouhých" třicet směn ale nebylo hrozných! Dneska jsem kupříkladu lítal zase jako hadr na holi. Kontrolorka byla na mne výjimečně milá jako milius - přenos myšlenek tedy zřejmě funguje, protože jsem byl na ni nachystaný - , ale Já nekončím s prací jenom kvůli ní; snad bych měl napsat spíš díky ní! Ta práce je prostě i tak hnusná, fabrika je hnusná, jakož i lidáci v ní. Nikdo ještě nic o mém úmyslu neví, maximálně tuší. Baví mě to povznášející vědomí, že tam sice musím ještě být, ale již jen dočasně. Také jejich všech dočasná a chabá moc nade mnou je oslabena, slábnout bude s přibývajícím časem dál, až zmizí úplně.

Televize vysílá perfektní Večerníček: jmenuje se Podivuhodná cesta ježka Aladina. Koukám na to každý den v počítači. Ponechám-li stranou dosti naivní průvodní slovo (je to koneckonců pohádka pro děti), pak je tu konečně dokonalý seriál z naší přírody se spoustou tuzemských zvířat. Dalším dobrým pořadem je také Živé srdce Evropy.

ježek Aladin

středa, 4. března 43
Den s velkým "V" - "V" jako výpověď! Nebo snad "V" jako vítězství?

Šlo to hladce jako po másle: Donesl jsem na osobní oddělení svou výpověď, ta byla přijata bez zbytečných řečí... - a to je vlastně všechno. Zvítězil jsem. K 31. květnu jsem zase volný jako pták! Ani další dnešní "krysí dostihy" mi už tolik nevadily u vědomí toho, že toto utrpení brzy skončí. Už se na ten slavný den těším. Nechám si znovu narůst dlouhé vlasy...

Teď jsem však unavený. Večer po takové nesmyslné a nezvířecí honičce už ani nemívám chuť na gymnastiku. Strašná práce. Už abych byl pryč! Těším se, až si po poslední šichtě před branou fabriky pěkně s chutí odplivnu!

pátek, 6. března 43
Prší a sníh mizí i z trávníků. Špinavé hromady sněhu však odolávají jako antarktický ledovec.
Při cestě do práce si na mne na přechodu pro chodce zatroubil nějaký hulvát v autě. To je spěchu! Aby ti něco neuteklo, debile!

Každý den je to tu přitom stejné: vrhám se jako nějaký ekoterorista střemhlav do vozovky, abych vlastním tělem sabotoval automobilový provoz. Jenomže Já chci jenom přejít na druhý chodník!

Auta zlevňují a ekonomové kolem hospodářské krize mají největší starost o to, aby se výroba a prodej dalších aut nepropadla, nýbrž aby dál stoupala. Tomu se říká "krize" tváří v tvář hrozícímu biosférickému kolapsu! To jsou starosti! Aspoň že Já už dlouho v automobilovém průmyslu nebudu zaměstnán!

Vylidněnou zónu kolem Černobylu zaplnila divoká zvěř. Zakázaná oblast vytýčená v třicetikilometrovém rádiusu kolem černobylské jaderné elektrárny, kde 26. dubna 1986 vybuchl jaderný reaktor, je nyní přírodní rezervací. Hemží se to v ní vlky, losy, zubry, divočáky a medvědy. V lesní oblasti na hranicích Ukrajiny a Běloruska, kontaminované po výbuchu před třiadvaceti lety, člověk zvířata neruší. Je to tedy jako v té knize Svět bez nás, která právě vyšla v češtině. James Lovelock, autor teorie Gáia, zastává názor, že přírodu lze zachránit již jen masivním zavedením jaderných elektráren. U takového ekologa jsem se nejdřív zhrozil nad tím šíleným nápadem, ale teď si začínám myslet, že to asi myslel jinak: Až to vybuchne všude, zaplní svět zvířata, která přírodu neničí.

Ve Vysokém Mýtě káceli stromy v zahradě místní léčebny dlouhodobě nemocných, aby tam postavili domov důchodců. Pár aktivistů proti tomu protestovalo, jeden dokonce vylezl na jeden zbylý strom a nechtěl slézt, ale dělníkům to nevadilo: porazili prostě všechny stromy okolo. Chtělo by to jaderný reaktor ve Vysokém Mýtě.

Tu knížku Svět bez nás zatím v políčské knihovně nemají - a kdoví, jestli vůbec kdy mít budou - , a tak jsem si půjčil náhradní řešení: Gogolovy Petrohradské povídky. Jsou v nich zařazeny i Bláznovy zápisky, povídka, kterou jsem jednou slyšel v rozhlase a líbila se mi. Doufám, že se mi bude líbit i ostatních pět povídek.

Gogol


Petrohradské povídky

Vypláznul jsem knihovnici sto korun za svou vlastní průkazku. Konečně se dušinka úzká uklidní, neboť měla "kolosální problém" s tím, že jsem celá léta chodíval do knihovny na tátův bezplatný důchodcovský čtenářský průkaz.

neděle, 8. března 43
Na internetovém portálu MySpace.com jsem objevil profil bývalého zpěváka z anarcho-punkové skupiny CRASS Steva Ignoranta. Potěšilo mě, že ho stále ještě systém nesemlel, tak jako jiné, a stále je to takový rebelantský Weltabwender jako Já. Píše tam o sobě, že je mu 45 let, nekouří a nepije, je svobodný, bydlí ve stanu na mámině zahradě a ze zálib uvádí jednoznačně jedinou: ANARCHII!!! Tím vším je mi tedy blízký a je mi obrovskou vzpruhou do dalšího nezávislého života.

Při dalším průzkumu jsem shlédl zase jedno hrůzostrašné video o "životních" podmínkách a zacházení s takzvanými "hospodářskými" zvířaty. Sice to pro mne nebyla žádná novinka, ale přesto jsem byl znovu naprosto šokován otřesnými záběry z jatek a z farem, kde nejsou zvířata jen zabíjena a držena v zajetí, ale také surově mučena a mrzačena. Opět jsem si tak připomněl, proč jsem se kdysi stal vegetariánem, proč jsem jím i nadále a proč tolik nenávidím lidi. Už jen za to, co provádějí se zvířaty, si lidáci zaslouží, aby trpěli až do posledního dne, dokud všichni nevychcípají! To peklo na Zemi, jež lidáci stvořili pro zvířata, by jim měl někdo vrátit i s úroky! Ano, chci vidět lidáky trpět stejně a víc; žádný soucit s nimi! Kéž by se mi někdy dostala do rukou taková moc nad lidáky! Ó, to bych si užil!

Na stěně pokoje jsem našel malého broučka rušníka muzejního. Nežiji sice v muzeu, ani mě nijak neruší, ale je to on. Další přírůstek do mé "malé fauny"; maličký kousek živé přírody, který mi dělá milou společnost v mé hibernaci. Ještě tak šest týdnů do jara! Ještě 26½ směny ve fabrice!

rušník

úterý, 10. března 43
Střídavě sněží, prší a svítí sluníčko.

Došla mi další várka hudebního mistrovství Johanna Sebastiana Bacha. Znovu jeho vynikající koncerty pro cembalo a znovu 3CD za báječně nízkou cenu 247 korun.

Je to však nejspíš nadlouho poslední album, které si kupuji, poněvadž teď před naplánovanými šesti roky prázdnin nehodlám za nic zbytečně utrácet. Hudbu mohu docela dobře poslouchat i z internetu nebo z toho nepřeberného množství mých vlastních nahrávek, jež už stejně nemám kam dávat. Vydělávám peníze příliš těžko a pak potřebuji dlouhý odpočinek na zotavenou od všech těch "hrůz, jimž jsem denně vystaven v zaměstnání" - řečeno s Tooleovým Ignáciem. Od nynějška budu muset vydávat peníze jen za naprosté nezbytnosti, jako je výpalné státem podporované zdravotnické mafii, internet, občas náplň do tiskárny či půjčovné v knihovně. Musím vydržet bez práce co nejdéle. Už žádné zbytečnosti, žádné cesty do zahraničí, nic, co není naprosto nezbytné nebo vynucené. Beztoho bych se musel zase vrátit z teplých krajin zpátky - a bez peněz. Na cestu do tropů - na opravdu poslední cestu bez možnosti návratu! - si našetřím peněz, teprve až mě tady nebude nic držet, až mě tady nebude nikdo očekávat a až mi nic jiného ani nezbude, budu-li se chtít dál držet své doživotně nastavené linie svobodné existence. Je lepší se trošku víc uskromnit a být aspoň na čas svobodný a užívat si krás života, než utrácet za zbytečnosti a pak kvůli nim tím déle úpět v nějaké smradlavé fabrice mezi smradlavými lidáky.

Předseda vlády Topolánek řekl, že vláda potřebuje, aby lidi utráceli, ne aby si cpali peníze doma do strožoku. Jinými slovy, vláda nepotřebuje "lidi", jako jsem Já. Vláda potřebuje masu nevolníků, kteří obratem ruky celou výplatu utratí, prochlastají, prožerou, prohrají a probendí za "produkty" pochybné kvality z klamavých reklam. Samotný vládní program je klamavá reklama na něco, co nechci, co nedostanu, ale co stejně zaplatím. Do slamníku sice prachy necpu, ale jim do chřtánu také ne. Už jsem to řekl několikrát: peníze měním zásadně jen za svobodu. Už aby to bylo - ještě 25½ směny.

Právě čtu Gogolovu povídku Portrét. Upamatovávám se matně díky ní na její zdařilou českou filmovou podobu, tam ovšem pod názvem Podobizna. Byl to docela dobrý horor.
Dobře se čte zatím ten Gogol.

čtvrtek, 12. března 43
34. výročí Olžiny popravy. Vzpomínám a nezapomenu.
Pokouším se představit si ji dnes po letech stále živou. Nemožnost. Nějak mi do současného světa ne a ne zapadnout.

Já také nezapadám. Stejně jako u Olgy, i u mne je osudově předurčeno rozloučit se se "světem" po zlém, v mém případě odvrátit se od něj.

Když jsem šel včera jako na pohřeb na noční šichtu do fabriky, ptal jsem se sám sebe, co to dělám. Byla to zoufalá otázka, na kterou neexistuje odpověď, protože vyhnout se tomu a utéct daleko na jih za hory a lesy v tuto dobu nejde. Ale vím, že to jednou přijde; že je to nevyhnutelné. A po pravdě řečeno, ani bych to jinak nechtěl.

Co čert nechtěl, před fabrikou jsem navíc narazil na kontrolorku, která se tam muckala s nějakým chlapem. Trapné. Já jsem celý nešťastný z toho, že se ze mne pomalu, ale jistě, stává otrok jako oni, kdežto jim jejich nevolnictví nijak nevadí a přijímají ho, jak je vidět, jako normální část života, jinak by se nemuckovali, nechtěli by se rozmnožovat, ani z ničeho radovat. Já na takové věci už dávno nemám ani pomyšlení; není to prostě, jak se říká, moje priorita. U člověka mi to přijde jaksi neadekvátní, nepřirozené, hloupé, dokonce perverzní. U zvířat je to něco jiného; ta mají aspoň nějaký život - a to báječný život! Ale u člověka? Na co to? Ta uřícená existence člověka - to není život podle mých zvířecích měřítek.

Furt v nenáviděné práci! Počítám už i hodiny. Do konce mi po dnešku zbývá 24½ šichty. Není to mnoho, ale - po vojácku řečeno - ještě se z toho ojebu. Příliš se to vleče.

Tolik ponížení a ústrků jsem snad nikde jinde nezažil! Není dne, aby mě někdo za nějakou maličkost nenapomenul nebo něčím nevyhrožoval.

Nyní nám dokonce vyhrožují až dvoutisícikorunovými pokutami za nějakou přehlédnutou vadu. Kdybych byl nepodal výpověď, udělal bych to teď. Nebudu čekat, až na mne zase něco svedou, protože stroje, kontrolorka a seřizovač jsou v tomto směru nespolehliví. Nakonec by ještě docílili toho, že bych dělal zadarmo, jen na pokuty. To je však jejich sen, nikoli můj!

Nevím, nevím, jak by mi má hrdost velela zareagovat na takovou zřejmou nespravedlnost! Výpověď už jsem podal (mírně pozdě, ale přece), takže bych si asi ještě týž den sbalil věci a druhý den bych už nepřišel.

Poměry ve fabrice mi připomínají závěry olduvajské teorie, podle níž má industriální civilizace svůj vrchol za sebou a nyní ji čeká sestupný pád, přičemž všechny pozdější pokusy o znovuzavedení průmyslové výroby selžou.

V naší fabrice už bezchybná výroba selhává teď. Není snad výrobku, u něhož by se nevyskytla alespoň malá závada. Ale na někoho se to svést musí, a tak se to svádí na ty nejníž postavené, kteří s tím nemohou nic udělat, totiž na nás, hlavně pak ovšem na mne.

Dnes na mne kromě toho ještě svedli, že špatně vypočítávám výrobu - na mne, který už přitom tolik chyb ve výpočtech odhalil u jiných a uvedl je do pořádku! To už je opravdu absurdní! Takže jsem to nakonec Já, kdo neumí počítat a dělá zmatky! To je neuvěřitelné! Tomu říkám pomsta idiotů! Klasické spolčení hlupců! Zřejmě se ze mne stal okamžikem nástupu do této fabriky naprostý idiot. Možná to tak je, protože chytrý "člověk" by tam v životě nevlezl. To jsem se zase dostal mezi pěknou verbež! Nevím, co tam ještě pohledávám. No, však už ten omyl napravuji.

Směna jinak proběhla docela bezpracně, což bylo sice tím víc zdlouhavé a nudné, ale měl jsem aspoň dost času na četbu Gogola.

V lecčems připomíná Stendhalovy úvahy o malířství a dalších druzích umění, avšak na rozdíl od republikána Stendhala, kloní se Gogol spíše k monarchii, jako záruce a podpůrkyni vysoké kultury. Já si myslím totéž. Nemám rád lidskou spodinu, jsa sám duševním aristokratem. V humorných pasážích vystrkuje Gogol anarchické růžky, což je mi také blízké. Nepřehlédnutelným znakem Gogolova slohu je i jakási čechovovská úsměvná melancholie, doslova smích v slzách. Je to pěkná knížka a dobře se čte. Už jsem téměř u konce.

pátek, 13. března 43
Začal jsem číst poslední Gogolovu Petrohradskou povídku Bláznovy zápisky. Autor v ní používá deníkovou formu, což je mi samozřejmě blízké. Myslím, že bych si s Gogolem rozuměl i v názoru na francouzskou revoluci, na duševní aristokratismus, na umění, a blízký je mi i jeho zvláštní smysl pro humor. Například o francouzské revoluci se zmiňuje několikrát a nikdy pochvalně, avšak ani ji nijak zvlášť nerozebírá. Jen tu a tam nenápadně prohodí ústy jedné z jeho postaviček, že by patřilo všechny Francouze zmrskat a byl by pokoj, nebo jiná jeho postava utrousí o prasatech v blátě, že to jsou Francouzi a podobně. Prostě se nevnucuje, nýbrž baví. Vysmívá se banalitě a lidské hlouposti. Naopak o Kateřině Veliké se zmiňuje vážně a s úctou a uvádí dokonce převyprávěn jeden její proslov, vížící se právě k tehdejším revolučním událostem ve Francii:

Velkomyslná carevna ve své šlechetnosti, zdobící korunované hlavy, se zděsila a pronesla slova, která se svým hlubokým smyslem zapsala do srdcí mnoha lidem, byť se nám nemohla dochovat zcela přesně. Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti; že praví géniové se rodí v době lesku a moci králů a království, a ne v dobách nezákonných politických jevů a republikánského teroru, které dosud nedaly světu ani jednoho básníka; že je třeba vyznamenávat básníky a umělce, neboť vlévají do duší jen mír a velebný klid, a ne rozruch a reptání; že vědci, básníci a všichni, kdož vytvářejí umění, jsou perly a brilianty na vladařově koruně a jimi se skví a získává na lesku doba velkého panovníka. Ve chvíli, kdy carevna pronášela tato slova, byla nadpozemsky krásná.

Kateřina Veliká

Pravda, rodová šlechta zdegenerovala a zeslábla, což dalo prostor k vládě lůzy, ale duševní aristokraté se rodí dál. A teď srovnejme pro zajímavost, co kdy zpotvořila lůza, jako byli ruští bolševici, čeští komunisté nebo středověcí křesťané. Srovnejme ale také namátkou s dneškem, s dnešním lůzovitým věkem, co ten vytváří za ohavnosti. Kultura nebo povýšení ducha se těm výtvorům dá říkat jenom velmi zřídka a stěží. V dnešní takzvané kultuře má v podstatě cenu jen to, co se právě proti takové "kultůře" vzpouzí a co na ni útočí.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm