Misantrop: der Weltabwender - 5.

31. ledna 2010 v 16:11 | Misantrop |  der Weltabwender
sobota, 14. března 43
Ničení světa pokračuje. Lidáci zase vykáceli několik stromů před zdejším zemědělským učilištěm. Vsadím se, že tam bude místo okrasné zeleně nějaké fádní betonové parkoviště. Nedávno ve Vysokém Mýtě se dělo něco podobného, avšak tam proti tomu alespoň někdo protestoval. Tady proběhlo všechno v klidu; nikdo z ochránců přírody se tu ke stromům nepřivazoval. Stejně by to nebylo nic platné. To by se musel každý člověk přivázat k jednomu stromu a bránit jej jako svůj vlastní život. Jenže právě ten "každý člověk" se na tom ničení přírody přímo či nepřímo podílí. Takže co? Říkám to pořád: dokud někdo nebo něco lidáky nezničí, zničí lidáci svět.

Dočetl jsem Petrohradské povídky od Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Z poslední povídky jsem si opsal dvě části; první jako by z oka vypadla mým zápiskům Feuerteufela, druhá je však také naladěna na mou notu; posuď sám, milý čtenáři:

86. březence. Mezi dnem a nocí

Dnes přišel náš exekutor, že mám jít do úřadu, že už víc jak tři neděle tam nechodím. Pro legraci jsem tam tedy šel. Přednosta oddělení si myslel, že se mu budu klanět a omlouvat, ale já jsem se na něho podíval lhostejně, ani moc rozzlobeně, ani moc blahosklonně, a sedl jsem si na své místo, jako bych nikoho neviděl. Díval jsem se na všechnu tu úřednickou chátru a v duchu jsem si říkal: Kdybyste tak věděli, kdo tu mezi vámi sedí! Pane bože, to by byl poprask, i sám přednosta oddělení by se mi hned klaněl až k zemi, tak jako se teď klaní řediteli. Položili přede mne nějaké listiny, abych z nich udělal výtah. Ale já jsem se jich ani netkl. Netrvalo dlouho a nastal nějaký shon. Že prý jde ředitel. Houfy úředníků začaly pobíhat sem tam, aby si u něho udělaly oko. Ale já jsem se ani nehnul. Když ředitel procházel naším oddělením, všichni si pozapínali fraky, ale já zase nic. To je toho - ředitel! A já mám před ním vstávat? Nikdy! Jakýpak ředitel? U mne je to onuce, žádný ředitel. Onuce, obyčejná onuce, a nic víc. Ten je tak dobrý na utření bot. Největší legrace byla, když mi přisunuli papír, abych se podepsal. Mysleli si, že napíšu až docela dole v rohu: sekční šéf ten a ten. To zrovna! A tak jsem na nejnápadnějším místě, tam kde se podepisuje ředitel podniku, načmáral: "Ferdinand VIII." To uctivé ticho, jaké v tu chvíli zavládlo - to byste koukali! Ale já jsem jen mávl rukou a řekl jsem: "Nepřeji si žádné projevy ponížené úcty," a odešel jsem pryč.

Přesně jako u nás ve fabrice! Misantrop by se z toho zbláznil.
D 34 ne Mc rkuo Ú
n
o
r
a 349

Ne, už to nevydržím. Bože, co to se mnou dělají? Lijí mi na hlavu studenou vodu! Nevšímají si mě, nevidí mě, neposlouchají mě. Co jsem jim udělal? Proč mě tak týrají? Co po mně chtějí? Co jim, já chudák, mohu dát? Vždyť nic nemám. Už nemám sílu, už nesnesu to jejich mučení, hlava mi třeští, všechno se se mnou točí. Zachraňte mě! Vezměte mě odtud! Dejte mi trojku koní bystrých jako vítr. Sedni si, můj vozko, zazvoňte, rolničky, vzepněte se, koníčci a neste mě z tohoto světa. Někam daleko, daleko, kde není vidět nic, nic. Přede mnou se klene obloha, v dálce mrká hvězda, kolem se míhá temný les, měsíc pluje opodál, stříbrná mlha se stele pod nohama a v mlze zní hudba, z jedné strany je moře, z druhé strany Itálie a teď už je vidět ruské chaloupky! A tam v dálce vidím náš domek a u něho sedí má matka. Maminko, zachraň svého ubohého syna! Uroň slzu na jeho bolavou hlavičku! Podívej se, jak ho lidé trápí. Přitiskni k sobě nebohého sirotka. Nemá se kam utéct. Pronásledují ho! Maminko, slituj se nad svým nemocným synáčkem!... A jestlipak víte, že alžírský bej má rovnou pod nosem bouli?

Jediné příšerné na celé knížce byl zase doslov. Strašný canc. Já nevím, který blb ty doslovy vymyslel. Já bych je zakázal jako je zakázáno porušovat autorská práva. Doslovy jsou pro blbce. Kdo není schopen svým velkým, líným, zatemnělým a zakrnělým lidským mozkem porozumět dílům nadlidských géniů, měl by zůstat u svého duchovního dna a číst dál jen noviny a časopisy. A kdo čte díla géniů jako by četl sám sebe, ten žádné doslovy číst nepotřebuje. Že Já se nechám vždycky napálit beznadějným očekáváním! Ještě jsem snad nečetl žádný doslov, který by se mi zamlouval. Autor (jakýsi Zadražil) ho načmáral tak toporně a nezáživně, že misantrop, i kdyby to náhodou nevěděl, hned rozezná rozdíl, napíše-li něco génius pera, nebo obyčejný pisálkovský nádeník. Ten jeho nesrozumitelný canc se hemží samými relativistickými a alibistickými slovy, jako: novodobý, soudobý, dobový, moderní atd. Je to úplná posedlost zrelativizovat celkové vyznění Gogolova mistrovství a navodit tím dojem, že dnes, nebo za komunistů, kdy byla kniha vydána v češtině, už nic z toho, co napsal, nemá platnost. Je to jako středověká haplografie, palimpsest, či rovnou eisegeze, když křesťanští mniši přepisovali antické autory podle nové křesťanské ideologie či podle své vlastní (křesťanské) libovůle. Co na tom, že to byla už tehdy nemístná cenzura, podvod a komolení původního textu, čemuž se dokonce drze říkalo "překlad"; tak se to prostě dělalo a dodnes se to dělá podobně, akorát že se to mrzačení původního textu nazývá "doslovem".

Teď jsem si otevřel obrazovou publikaci Západní Čechy, kterou jsem vypůjčil v knihovně pro tátu. Táta už ji má prý prohlédnutu dvakrát, takže teď je řada na mně. Úvodní slovo tvoří zase takový ten neumětelský canc, takže ten pohrdavě jen tak narychlo přelétám očima, abych si nezkazil dobrý vkus a dobrý dojem z Gogola a věnuji se raději jen prohlížení velkých fotografií, většinou naneštěstí černobílých. Někde na Šumavě by se mi však líbilo žít!

Západní Čechy

Před svítáním a ráno zpívají nádherně kosi, přes den je pak vystřídají zvonci. Poslouchal bych je pořád, ale to bych musel mít pořád otevřené okno; takový hazardér však nejsem: jednak je zima a za druhé bych slyšel i ten pekelný rámus, co nadělají auta, psi a vůbec ta chamraď lidácká. Ale musím s potěšením konstatovat, že od té doby, kdy jsem vynadal sousedce kvůli neustálému hulákání té její staré tlusté čubky, je od ní před barákem pokoj. Nicméně těším se, až budu smět poslouchat ptáčky zpěváčky někde v lese pod stanem. Takže zatím si zvonky a kosy přehrávám uměle v počítači.

Vydatně si přehrávám také mého nového cembalového Bacha. Zejména disk číslo 3 (Francouzské svity) je výborný. Ostatně ty jeho zvonivé cembalové trylky a "nekonečné" melodie velice připomínají právě písně zvonků! Takže buď poslouchám Bacha, nebo ptáky, což je úžasně harmonizující kulisa pro usínání, procitání, přemýšlení i pro odpočinek na zádech s rukama za hlavou. Spím dlouho a často, což je jistě únava psychického rázu zaviněná prací ve fabrice. Též v kříži mě pobolívá, což je určitě také následek psychického stresu z práce, jakož i nepřirozeného pohybu, hlavně dlouhého stání nebo sezení. Ničí mě to. Nechce se mi vstávat, nechce se mi žít. Nejraději bych usnul a probudil se až v máji, do svobody...

A vtom jsem si uvědomil, že v ten den, kdy jsem podával výpověď z práce, bylo velice zvláštní datum: 4.3.43! Teď jsem si to teprve uvědomil! Jaká podivná náhoda! Aniž bych chtěl, aniž bych si to jakkoli plánoval, vyšlo na ten významný den tak neobyčejně spektakulární datum! To je neuvěřitelné! To nemůže být jen slepá náhoda!

pondělí, 16. března 43
Otepluje se. Dnes jsem šel večer z práce poprvé za celou zimu bez pokrývky hlavy i bez rukavic. Velké hromady sněhu se zmenšují, malé mizí. Práce byla odporná a každým dnem je odpornější. Přesto jsem měl jakousi jarní slavnostní náladu a dokonce i v tom nezvířecím očistci jsem si vyhradil chvilku na podívání se z okna na lesy a na procházku po podnikovém dvoře.

středa, 18. března 43
V noci se přihnala velká sněhová vánice. Venku to vypadalo jako v Antarktidě. Vítr hlučně lomcoval okny fabriky. Jednou se dokonce tak mocně zablesklo a zahřmělo, že to bylo vidět a slyšet i uvnitř na dílně. Sníh do rána neroztál a přes den se také udržel, takže máme novou zimu - jako vždy v březnu, když už má každý zimy dost a těší se na jaro.

Bolest v kříži trochu polevila, až když jsem snížil počet cviků s činkami. Víc už to nebudu zvyšovat; není to poprvé, co jsem to tak musel udělat právě kvůli té bolesti v kříži. Zase jsem na to zapomněl.

Škrábe mě však v krku, což jsem jistě chytnul od táty. Mámu také bolí v krku. Oba užívají jakési pastilky; táta z islandského lišejníku, máma z australského kajeputu střídavolistého. Já se léčím mým osvědčeným vyplavováním toxinů z těla pomocí horkých čajů a česnekovo-cibulových omáček.

Ráno mi bylo zle, na čemž se podepsala nejspíš také právě protrpěná práce, a měl jsem neklidné spaní rušené Čubkou a boucháním dveří, jak táta stále šmejdil místnostmi. Přemýšlel jsem o tom, že snad vstanu, půjdu k lékaři a hodím se marod, ale zas tak hrozné to není; horečku nemám a dva půllitry horkého čaje mi udělaly dobře. Nic mi v podstatě není a podstupovat kvůli tomu všechny ty úmorné byrokratické obstrukce se mi nechce. Kdybych mohl zůstat týden doma marodit jen tak beze všeho shánění a potvrzování, to by byla jiná, ale v stávajícím pracovně-právním systému budu raději dělat. Zbývá mi ještě 21½ šichty.

První polovina šichty proběhla hladce: přečetl jsem v pohodě úryvek z Camusova Cizince, který jsem si vyhledal na internetu a vytisknul. Ta ukázka textu - bylo toho asi pět knižních stran - nebyla špatná. Já jsem také takový cizinec jako hrdina Camusova stejnojmenného románu.

čtvrtek, 19. března 43
Mám mobilní telefon, ale mnoho jsem jej zatím nevyužil. Zapomněl jsem na něj, nenabil jej - a teď se vybil a ani po nabití nenaskočil. Zemřel. Máma si ho vzala k sobě, že ho odnese někam spravit, ale nevím; Já bych do něj žádné další peníze nestrkal. Nevím, na co ho vlastně mám. Obejdu se i bez něj. Zbytečný žrout elektřiny a peněz. Těch teď bude po málu...
Ještě 20 a ½ krát do práce a pak finanční zdroje vyschnou...

sobota, 21. března 43
Mám hroznou rýmu. Teče mi z nosu, teče mi z očí. Kapesník abych si při práci pořád přidržoval u nosu. Kdybych se nestyděl, požádal bych snad některou ženskou o tampóny. Měl jsem se hodit marod. Pomáhá mi lipový čaj, ale práce všechno zhoršila. Teď mám naštěstí víkend.

Kupodivu se práce obešla bez obvyklých stresů a konfliktů se zaměstnanci. Jako kdyby se zlý osud spokojil tím, že na mne seslal tu hroznou rýmu. Ale vleklo se to stejně nesnesitelně. Po dnešní noci se závěrečné odpočítávání překulilo pod číslo dvacet. Ještě 19½ směny.

Četl jsem si z internetu vytisknutou ukázku z románu Anatola France Ostrov Tučňáků. Ten román jsem jednou četl (od France ostatně skoro všechno jeho dílo a z té doby se mi dochovaly četné výpisky), ale vůbec nic si z něj nepamatuji. Líbí se mi ten obraz anarchie a pádu civilizace. Mistrovská je například jedna scéna, vedená v symbolické rovině, kdy malý chlapec, hrající si na koníčka, jenž se splaší, rozboří holčičce bábovičku z písku, upadne a dá se do breku. A do toho zazní první ohlušující výbuchy atomových náloží anarchistů, ničící fabriky, trusty, banky, úřady a veřejné prostory. Asi bych si tu knihu měl znovu vypůjčit.

Je první jarní den, ale venku to stále vypadá jako uprostřed ledna. Letos snad jaro nepřijde...

neděle, 22. března 43
Rýma pomíjí, tu největší krizi jsem překonal. Je mi líp. Alespoň už mi bez ustání necrčí voda z nosu a z očí. Nejím nic než polévky, nepiji nic než lipový čaj a zdá se, že to zabírá.

Telefon mi včera spravil jeden ze synovců, kteří zde byli na návštěvě, při příležitosti tátových 76. narozenin. Rozdělal ho, profoukal - a naskočil! Neuvěřitelné! Stejně ho nepotřebuji.

úterý, 24. března 43
Přes noc napadl nový sníh. Ženským z práce trvalo dvacet dní než zjistily, že jsem dal výpověď. V noci mi oznámily, že jsou z toho v šoku. Nejvíc v šoku je však kontrolorka. Bylo zábavné sledovat, jak jí spadla čelist. Celou šichtu jsem měl od ní pokoj. Krátí se to. Ještě 18½ šichty...

Na dnešní den připadá jedno velmi neslavné výročí: Je tomu právě 109 let, kdy jakýsi čtrnáctiletý spratek z Ohia zastřelil posledního volně žijícího holuba stěhovavého.

Tento pták byl před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem tři až pět miliard holubů stěhovavých. Poslední holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. Kéž za to stihne lidstvo kletba, která mu oplatí stejným způsobem! Kéž vyhyne lidstvo! Děj se vůle má!

holub stěhovavý


Martha

středa, 25. března 43
Znovu napadlo tolik sněhu až je všude bílo, a ráno mrzlo až praštělo. Venku je před šestou světlo. Zase se vyhýbám tomu blbovi Humeníkovi taženému psem. Večer při návratu z fabriky je to pro změnu stará blbá Pásková, hledající zaběhnutý povedený párek jejích čoklíků, koho prvně potkávám na sídlišti Velkého Bratra.

Prvotní šok z mé výpovědi v práci odezněl a nyní přišlo na řadu přemlouvání, vymlouvání a domlouvání. Problém má hlavně vedoucí dílny, který nemůže pochopit proč; proč někdo opouští své pracovní místo a chce jít jinam. Strašný "problém". Co mu je do toho? Jako by to prostě nemohl přijmout jako fakt a víc se o to nestarat! Nebo to má snad v popisu práce? Nevím. Já přesto každému nalhávám, že přecházím do pivovaru a hotovo. Kdyby jen tušili, že plánuji šestileté prázdniny! To už by nechápali vůbec. To by pro ně bylo asi stejně nezvyklé jako setkání s člověkem, který by dýchal žábrami. Před pár desetiletími by bohatě stačilo jen se zmínit, že jsem vegetarián, a už by na mne čuměli jako na exota z jiné planety. Ještě dnes to ostatně nikde moc neroztrubuji, zvláště ne ve fabrice mezi tou spodinou. Ta by to nechápala ještě dnes, kdy je vegetariánství přece jen o poznání rozšířenější než dejme tomu za komunistů. Pracovat už není povinné, ale zdá se mi, že tím víc je to považováno za samozřejmost, za něco normálního, jako dýchání. Jenže Já se právě nejvíc dusím v práci. V jakékoli. U nich, u těch otroků, to chápu, že musejí neustále pracovat: mají velké náklady na život, a pak - co jiného by dělali, že?

Zkrátka a dobře, fázi šoku vystřídala fáze domluv. Alespoň vím, že ta moje výpověď nebyl jen krásný sen, nýbrž skutečnost, na niž lidé reagují - co na tom, že po svém lidáckém způsobu? Důležité je, že se věci daly do pohybu a že už nejsem odsouzen na doživotí k trpké úloze trpného trpitele.

Kontrolorka okolo mne chodí téměř po špičkách a dokonce se snaží být milá. Pozdě, ale přece. Svoji reputaci si u mne stejně nezachrání, ale aspoň je snesitelná. To se týká vlastně všech; najednou jsou nějací hodní a uctiví. Ale stejně je ta práce nesnesitelná. Debilin prostě došel. Nenávidím tu práci, nenávidím tu fabriku!

Dnes jsem kupříkladu nepřečetl ani řádek z mého Reinlebensbornu. Nebyl čas. Tyhle krysí dostihy nejsou nic pro mne. Ještě 17½ šichty.

pátek, 27. března 43
Do Čech dorazili první čápi. Pěkně se otepluje a Já mám čtyřdenní volný víkend před sebou!
Bolí mě však zuby. Vyplachuji si ústa vyzkoušeným odvarem řepíku lékařského. Kašlu na zubaře; jen bylinky jsou tím všemocným zázrakem léčitelství! Kde jsou kupříkladu ty moje dřívější každoroční akutní záněty nosní sliznice, které mě kdysi sužovávaly po celé tři dny! Rýmami trpívám nadále, avšak nyní s celkovou průplachovou bylinkovou léčbou jsem vykurýrovaný hnedle za jediný den!

Pracovní utrpení se stupňuje, nálada naproti tomu zlepšuje, a tím i snášení kolegů a kolegyň. Je to tím, že se jednak blíží jaro, a za druhé konec toho nesmyslného úvazku. Ještě 16½ směny.

pondělí, 30. března 43
Víkend propršel. Pozoruji z okna tři zmenšující se kupky sněhu. Hrdlička se mi prochází po římse a houká. Opatrně jsem se k ní přiblížil zpoza zatažené žaluzie, abych ji viděl zblízka. Krásný, něžný tvor ušlechtilého vzhledu.

hrdlička

Ještě naposledy jsem si ostříhal vlasy, protože zdaleka není jisté, jestli dostanu na celý měsíc dovolenou. Četl jsem si jen tak ze zvědavosti paragraf zákoníku práce, týkající se poskytování dovolených ve výpovědní lhůtě, a úplně jsem se zhrozil a vychladl nad tím nehorázně nemravným ustanovením. V podstatě všechno záleží na libovůli podniku! To je hrozné! Zůstávám tedy jejich otrokem až do června. Já to tušil.

Musím se tam na to někoho přeptat, protože formulace zákona je jako vždy nejasná a dvojsmyslná, ale nedělám si žádné naděje, že by mi fabrika chtěla můj odchod jakkoli usnadnit nebo snad uspíšit.

Z internetu teď čtu Dostojevského Zápisky z podzemí. Výborná kniha! Určitě nejlepší, co jsem kdy od Dostojevského četl. Hodně se to svou autobiografickou a filosofickou formou podobá dílu mému, takže se mi to líbí velice. Jako vždy se jedná o poměrně opomíjené dílo Dostojevského, a jako vždy je to zřejmě jeho dílo nejlepší. První a nejlepší. Ostatní jeho "slavné" a notoricky známé romány v jeho temném světle blednou. To jsem zase něco objevil. Dokonce jsem tam našel i jednu zmínku o Gogolově "španělském králi", takže i tato skrytá inspirace by mohla být shledána zjevnou.

sobota, 4. dubna 43
Venku už je prostě nádherně, konečně jaro! Ale jaké povedené! Skoro to vypadá, jako kdybychom z března vskočili rovnou do máje! Ačkoli je sobota a všichni lidáci mají tudíž také volno, nemohl jsem to vydržet a šel jsem na procházku.

Oblékl jsem se lehce, jen tmavomodré tričko s dlouhým rukávem, černou mikinu (tu slabší, co nosím doma) a zelené maskáčové kalhoty. Do baťůžku jsem si sice pro jistotu přibalil ještě tmavě modrou mikinu, ale vůbec jsem ji nevyužil. Je krásně teplo.

Tři kupičky sněhu před barákem docela zmizely a za městem leží sníh - ještě k tomu umělý - jen na "Putinovce". Ten ostatně také rapidně odtává. Sem tam ovšem i v lese lze ještě najít malé žalostné pozůstatky po bílé zimě.

Nasnídal jsem se na sedátku pod modřínem, poseděl unter den vier Linden, na posvátném dubu a na posedu.

Příroda je prostě úchvatná. Vůbec se mi nechtělo odejít. Celou zimu - asi čtyři měsíce v kuse - jsem v lese nebyl a po té věčnosti odloučení byl účinek lesního ticha, samoty, zpěvu ptáků a přítomnosti divokých zvířat najednou přímo uhrančivý.

Viděl jsem červenku, střízlíka, kosy a další ptáky, viděl jsem velké stádo srn, viděl jsem veverky, viděl jsem motýly a jiný hmyz...

Z ptáků se nejvýrazněji ozývají pěnkavy a budníčci. Je to úžasné.
Nového jsem neobjevil nic, krom toho, že na koupališti zbourali starou budovu a stavějí novou, a že v lese je pokáceno několik stromů a další jsou označeny červení, značící, že na ně také brzo dojde.

Dub je v pořádku. Borku má porostlou lišejníky a mechy, některé haluze má uschlé, ale znovu nasazuje na nové pupeny listí. Na jedné z větví zanechala kuna trus.

To stádo srn jsem pozoroval hodně dlouho, poněvadž srnky a srnci nebyli přehnaně plaší; jeť těsně po zimě, takže dlouho neviděli člověka a odvykli nebezpečí a stálému vyrušování z jeho strany. Nyní, když se například blíží po cestě u lesa motorka, zvednou hlavu od pastvy a nevzrušeně se zadívají oním směrem, co za blba to jede kolem. Asi to při svém mládí považují za normální část života; Já jsem podstatně starší než oni, a tak vím, že to normální není.

O velikonocích prý budeme mít ve fabrice volno, pak i o květnových státních svátcích, pak budu mít ještě aspoň týden dovolené, takže doufám, že toto nádherné počasí vydrží. Kdybych nemusel zase v pondělí do práce, kdybych byl volný jako Wandervogel, byl bych teď už někde tábořil pod stanem.
Ach jo, zasraná práce!

neděle, 5. dubna 43
Dnes jsem pobyl v přírodě kratší dobu, neboť jsem čtyři měsíce nevytáhl paty za město, a proto mě po včerejšku bolí nohy. Posnídal jsem pouze a poseděl asi hodinu na posedu a šel jsem Libohájem zpátky.

středa, 8. dubna 43
Včera jsem viděl v lese podivuhodný zjev. Sedím si u snídaně pod modřínem jako vždycky, když tu se pojednou z mého sourozeneckého lesa vynoří záhadná postava s bílými nedlouhými vlasy, celá v modrém sportovním oblečení a s velkým ruksakem na zádech. Pomalu přešla přes hájek lip a javorů a nehlučně zmizela ve smrkovém mlází. Už už jsem se chtěl s láteřením zvedat, kdože mě to ruší v rozjímání v chrámu přírody, ale postava mě bez povšimnutí minula asi padesát metrů ode mne.

Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to jako setkání s bájným sněžným mužem. Něco jako můj vlastní předobraz. Pán byl však znatelně starší než Já. Že by také na věčném vandru? Že bych nebyl samojediný zástupce zdivočelého druhu člověka široko daleko? Zajímavé. Takhle budu osaměle putovat krajinou také za dvacet let až budu v důchodu - jestli budu.

Dnes jsem si půjčil v knihovně Výbor z korespondence Josefa Váchala z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Vypadá to na první pohled na kvalitní knížku z nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka. Pevné desky, reprodukce fotografií, 271 stran. Mám co číst; však v lese pod stanem to bude jistě příjemná četba.

Zapáliv si cigáro Operas

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm