Misantrop: der Weltabwender - 6.

31. ledna 2010 v 16:31 | Misantrop |  der Weltabwender
sobota, 11. dubna - úterý, 14. dubna 43
Díky velikonočnímu pondělí odpadla noční šichta, a tak máme čtyřdenní prodloužený víkend. Využívám jej samozřejmě k pobytu v lese pod stanem. Mířím, kam jinam, než do prověřeného sádeckého polesí.

Vyrazil jsem bez tréninku hned v sobotu ráno po práci. Sbalený jsem byl už den dopředu, stačilo jen naložit hromadu jídla a jít. Jídla bylo tolik, že jsem polovinu nesnědl a zbylými dvěma rohlíky jsem ještě nakrmil rybičky. Tentokrát to však při tom krmení nebylo takové to divoké a lačné víření vody jako vždycky. Bylo to částečně tím, že ryby v rybníčku Jezírko jsou malé a mají tudíž ještě malá ústa. Ale popraly se s tou mojí nadílkou statečně. Žáby tomu jen nervózně přihlížely, hlídajíce svá rosolovitá klubka s nakladenými vajíčky. Na rybníčku se letos vyskytují zase i kachny, ale ty divoké a nejvíc jen asi tři páry.

Šel jsem tedy, jak říkám, bez většího tréninku a musím se přiznat, že jsem toho měl dost. Nevím, jestli jsem měl tu krosnu tak obtíženou, nebo jsem si přes zimu odvykl - každopádně mě hodně bolela ramena. Asi je to tím nezvykem, protože nazpátek se mi šlo dobře - a o tolik jídla méně jsem nenesl.

Na místě v sádeckém polesí jsem se nejprve zhrozil, protože kolem mého tábořiště se jevily četné čerstvé stopy po nedávném kácení, ale řekl jsem si, že to nevadí, o svátcích tu bude klid. Můj odhad se vyplnil do puntíku: poprvé po zimě v lese a hned jsem si to parádně užil! Nikde nikdo, samota, ticho, klid, zpěv ptáků, krásné počasí. V noci mi bylo sice zima, takže jsem se choulil v mém starém vypelichaném spacáku navlečen do zimní péřové bundy, a ani jsem proto nevykonal jedinou noční procházku pod hvězdami a při svitu rudého měsíce[1], ale to je prostě duben - ještě tam budem... Já však ne!

Nicméně to bych nebyl Já, abych hned nezačal pátrat po jiném, bezpečnějším a skrytějším tábořišti. Toto stávající začíná nevyhovovat také z toho důvodu, že okolní kryt ze smrkové omladiny roste nezadržitelně vzhůru, řídne a odhaluje z velké dálky můj stan. Našel jsem však místo lépe a bujněji zarostlé, kam hodlám zamířit příště, hned jak si odkroutím dvě další povinné šichty ve fabrice - už tento pátek.

V revíru je plno zvěře, hlavně tedy srnců a ptáků, jež potkávám doslova na každém kroku. To je na jaru právě nejlepší: že srnci ještě nejsou postřílení, vyděšení a zalezlí strachy před dotíráním a ohrožováním lidáky, jako tomu bývá ve vrcholném a pozdním létě, kdy se navíc k bouchalům přidají s vyrušováním ještě i dovolenkáři, parchanti na prázdninách a ovšem pakáž houbařská.

Já jsem za celé ty čtyři dny viděl všeho všudy jen dva motorkáře a pak ještě tři cyklistická nemehla, která zabloudila a klopýtala po lese über Stock und über Stein, ovšem zdaleka ne tak půvabně jako ten koníček ze známé školní německé říkanky.

Jaro má také tu výhodu, že jsou otevřeny desítky kouzelných lesních pramenů a pramínků, vyvěrajících z posvátné panenské půdy, která ušlechtile cedí nahromaděné zimní zásoby podzemní vody a chrlí ji ven v nesčetných rozkošných potůčcích a stružkách. Voda z nich chutná přímo znamenitě! Je rozkošné nejen pokleknout u nich na kolena, shýbnout se před nimi v jakési pradávné úctě a zhluboka si přihnout z jejich čirého daru, ale již jen usednout na jejich břehu je rozkoš z nejrozkošnějších, a zaposlouchat se do jejich obluzujícího zurčení, v lákavé symfonii s neutuchajícím cvrlikáním ptáků. Jak málo stačí přírodnímu tvoru ke štěstí! Nemusím konat žádné sáhodlouhé únavné túry po okolí; stejně to tu mám projité a prošlapané jako staré boty; na co? Akorát bych třeba potkal jen tím víc lidáků, o což nestojím. Mně stačí číst si ve stanu Váchala, pospávat, konat krátké příjemné procházky po lese a tam si sednout uprostřed nivy rozkvetlé bílými sasankami a žlutými prvosenkami. Tohle je život pro mne! Ne to otročení po fabrikách! Ne to snášení lidského zápachu a gangrén přemnoženého lidstva ve městech! Ó ano, zde v lese konečně žiji!

Ke čtení jsem tedy měl Váchala, jak jsem se zmínil, a to výbor z korespondence z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Ten trochu divný název knížky je vlastně úryvek z jednoho jeho "dopisu-románu" a vystihuje docela dobře jak Váchalův značně archaický jazykový styl, tak i jeho hlavní celoživotní zálibu - totiž kouření. Jinak jsem rád, že jsem překonal dřívější nedůvěru k Váchalovi a seznámil se s jeho literární tvorbou a tedy i s jeho názory blíže. Líbí se mi jeho "pekelnictví", jeho názory a jeho nezávislost. Média nám z jeho literární tvorby vnucují ponejvíce neškodné a pro mne nezajímavé věci, jako je například Krvavý román, což je mírně řečeno jen taková příliš nadhodnocená jeho blbá vedlejší odbočka, kdyžtě první a nejzávažnější, co by měl čtenář znát - možná i ten školou povinný -, by měla být právě jeho korespondence, v níž bez obalu a upřímně odhaluje svou mysl a svůj světový názor. Mně se jeho názory líbí a shoduji se s mnohými z nich. Jeho posedlost svobodným zednářstvím nesdílím, nebo jeho ztřeštěné, najmě jen slovní sexuální výstřednosti, ale jinak jsem s ním zajedno ve všem. Zajímavá je jeho pozice za protektorátu - ta mě upoutala nejvíc. Neklonil se ani k jednomu ze tří "ďáblů": ani k židům, ani k nacistům, ani k bolševikům. Nejlepší cigára si přesto schovával až k příležitosti, kdy německá vojska vstoupí do Anglie a zničí zdegenerovanou kubistickou Francii. Na jednom místě dokonce hajluje, zdraví velkého německého vůdce a rád by šel třebas i bojovat proti bolševikům, kdyby mohl; proto se také všude tvrdošíjně označuje za kolaboranta. Divím se, že mu některý z jeho dopisů-románů komunisti neotevřeli a jeho za takové řeči pro změnu nezavřeli.

Váchal je zastáncem spíše klasických forem umění, ztělesňovaných jeho strýcem Mikolášem Alšem, a nesnáší modernismus, pokrok vůbec, označuje se otevřeně za reakcionáře. Také za Germána, což je pozoruhodné; přejímá nacistické propagandistické proklamace o údajných hordách Mongolů z východu, používá v řeči časté germanismy a podobně. Stejně jako Já. Pro vlast "tatíčkovců" (rozuměj Masarykovců) a Benešovců, která jej neprávem opomíjí a upozaďuje, má jen pohrdání - a všude vidí tajné pikle zednářstva. Nenávidí sprostý lid, Marxův židobolševický proletariát, straníky, otrockou práci ve fabrikách pro obecné blaho mas a protežované pseudoumělce, kteří ho okrádají o zaslouženou slávu a uznání. V podstatě můj člověk. A nikdy nezplodil jediného "dvounožce", snad proto, že jak sám praví ve verších: "dětičky jsou požehnání boží, jimiž se bída lidská množí." Města nenáviděl vždy, a když mu jednou v Praze v březnu 1939 nákladní auto přejelo matku, odstěhoval se definitivně na venkov. Žil se psy jako poustevník, jako "Diogenés v sudu", jen se svou družkou na jejím rodinném statku ve Studeňanech u Jičína, na kraji vsi, v přírodě. To mu závidím. Vegetariánem byl jen z nouze za války, s pravopisem si těžkou hlavu nedělal, ale jinak můj člověk. Jeho "mile kostrbatý" archaický styl, založený zřejmě na německé syntaxi, mi nedělá žádné potíže, zvykl jsem si na něj rychle. Vydavatel ponechal z úcty k Mistrovi všechno tak, jak to napsal, včetně chyb pravopisných a chyb v diakritice. Tak to má být! Nicméně Já bych alespoň některé z jeho nechtěných pravopisných chyb opravil, citlivě, protože některé tam takzvaně "sedí" jako součást lidové mluvy. Jenže s tím by asi byla spousta práce, i pro inteligentního redaktora, a tak to prý nechal pan nakladatel[2] být. To je úcta, co? Mně nakladatel opravoval i věci, které tam integrálně patřily, i když ne zcela, avšak záměrně a významotvorně nebyly podle současných pravidel, která se však mění každých dvacet let vždy s novým politickým režimem. V tom bych si asi s Váchalem také rozuměl. Vždyť mně opravili i slovo "zoo" na "ZOO" jen proto, že to tak bylo napsané v internetovém prohlížeči Google! Zřejmě budu muset také zemřít, aby si na mne někdo vzpomenul, vyzdvihnul mě ze zapomnění a také mé dílo takto pietně uctil! Normálka.

To by tedy byla četba. K poslechu jsem si vybral jedno z mnoha alb americké punkové legendy Bad Religion Against the Grain. Příjemná hudba pro krátké období před usnutím, když ptáci po celodenním koncertu umlkli.

Jednou při stmívání jsem ve veliké dálce pozoroval dalekohledem osamoceného černého býka. Dělal jakoby nic, jako by se pásl tu i onde, ale přitom se nenápadně, leč cílevědomě, přesunoval z louky k lesu. Určitě v jeho jednání byla cílevědomost; takhle na dálku bylo naprosto zřejmé, že věděl, co dělá. A samozřejmě netrvalo dlouho a skutečně v tom lese nakonec zmizel! Takže zaznamenávám prvního letošního uprchlíka.

Na zpáteční cestu jsem se otráveně zvedl v úterý o šesté hodině. Vyplašil jsem zajíčka ve své jamce, svého prvního letošního, a po rychle ubíhající cestě téměř pořád z mírného vršku jsem viděl mnoho srn. Ta zvířata se mají, že nemusí do fabrik. Také bych, jako ona, nejradši spásal jetelíček a žil si volně na Zemi. Jetel jsem ostatně i Já též ochutnal a když se pouhou trávou mohou uživit dželady v etiopských horách, proč ne Já?

Extempore s psími hlídkami se naštěstí nekonala, jen u nás na sídlišti jsem zase potkal Navrátilovou s Čubkou - koho jiného.

Doma mě ovšem čekalo "klasické přivítání" v podobě tátova pláče, že měl o mne starost a tak dále a tak podobně. Z přírodního ráje rovnýma nohama do nenormálního blázince! Máma na to říká, že by měl brát prášky na nervy, ale sama mě vítá nesmyslnou pověrou, že krvavý měsíc nevěští nic dobrého. To by musel být krvavý pořád, protože pořád se děje něco špatného. Ale co naplat: "Říkali to v televizi." Hlavně že se o mne nikdo z blízkých nebojí, když jsem dvanáct hodin zavřený ve fabrice. K úrazu mohu přijít spíš tam, a ne v domovském bezpečí vlídné náruče přírody! Ach, jak je to v tom lidském světě všechno tak neurotické, tak perverzní - všechny hodnoty zvrácené! Vždycky když se vrátím z lesa, je ten rozdíl mezi přírodou a civilizací, mezi mnou a lidáky, nejmarkantnější. Nechtělo se mi odtamtud! S jídlem bych tam vydržel ještě další čtyři dny! Těšil jsem se do lágru a na ubikaci jen pro čtyři věci: na horkou sprchu, na horkou kávu s čokoládou, na měkkou vyhřátou postel - a na počítač.

pátek, 17. dubna - pondělí, 20. dubna 43
Prožil jsem opět jeden ze čtyřdenních prodloužených víkendů v ráji divokých zvířat a přírody.
Tentokrát jsem se utábořil jinde, kousek od místa, odkud mě před pár lety vyhnal takzvaný "majitel" lesa. Byl jsem se tam pro zajímavost podívat. A strnul jsem úžasem na tou nádherou! Stromy jsou oproti dřívějšku hustší a tudíž neproniknutelnější - nádherné místo. Hned bych se tam znovu přestěhoval, ale z obavy z možného návratu "vlastníka" bych tam neměl stání.

V mém nynějším táboře to není také nijak slavné, i když zpočátku se zdálo, že to bude bez problémů: kolem je ještě docela zachovalý hustý porost a velký travnatý prostor okolo stanu, ale...

To je zas ta moje smůla: Nikdy by mě nenapadlo, že mi tam vleze jakýsi šílený numismatik a bude tam slídit v lesní půdě s detektorem kovu! Ano, skutečně! Slyšel jsem nejdřív jakési kníkání. Ze zvědavosti jsem vyhlédl ze stanu, zvědav, co za divného ptáčka to vydává takové nezvyklé zvuky - znělo to jako ochraptělá kachna - a on to byl detektor kovu v rukou "hledače pokladů"! Kromě zmíněného detektoru, který kníkal jako čejka, byl chlápek snědé pleti vybaven ještě pěchotní zakopávací lopatkou, s níž ryl v zemi. No poděs. Optal jsem se ho samozřejmě, co hledá. Prý mince. Já to odhadoval minimálně na miny nebo rovnou na poklad Inků. Ale než jsem se ho stačil zeptat, jestli už touto metodou něco našel, zmizel mi již z očí v okolním porostu, vyzradiv na sebe ještě, že je z Telecího (vesnice v úvalu jižně za dalším kopcem), řka, že mne by tady nečekal. Volal jsem za ním, že mne nikdy nikdo nikde nečeká a že Já nyní bydlím přechodně tady, ale to už mě zřejmě neslyšel; jen jsem ještě dlouho slyšel to jeho kníkání. Doufám, že můj úkryt před "světem" nevyzradí těm nesprávným lidem - což jsou vlastně všichni lidi. Tak jako tak tu stejně asi příštích čtrnáct dnů nebudu, tak co.

V přírodě jsem dočetl Váchala, ačkoli jsem již druhé noci nemohl číst, neboť se vybily baterie v malé černé baterce od táty - krám, nic nevydrží. Začal jsem pak číst jeden časopis o různých zajímavostech z přírody. Jeho název zní Globe Revue a je to takový ten časopis určený pro velmi laickou veřejnost, s kusými a mělkými informacemi, nepříliš seriózními fakty (například o zvířecí bisexualitě), chabou slovní vybaveností a celkově nízkou jak vědeckou úrovní, tak i malým zaměřením na ekologii a ochranu přírody vůbec. Prostě "velká huba", drahá a barevná, ale ten obsah... - nemá velkou cenu pro přírodovědce, a pro přírodního filosofa už vůbec ne. Velký bombastický časopis s bombasticky klamavými titulky pro normální blbce, stejné špatně napsané a nejapné články jako všude jinde v novinách. Některé jsou dokonce tak hloupé, že jsem tam bez zvláštní námahy nalezl velkou a závažnou chybu, když zaměnili obrázky smrtelně jedovatého hada korálovce za neškodnou korálovku, hada, jenž svým zbarvením pouze imituje (ještě k tomu nepřesně) barvy svého plazího příbuzného! To je neuvěřitelná tupost! Malá velká chyba, za kterou se však platí životem.

korálovec (jedovatý)


korálovka (není jedovatá)

Smrtelně jedovatý korálovec se plazí na obrázku vlevo. Má černé a červené pruhy ohraničené žlutými proužky. Nejedovatá korálovka stočená na obrázku vpravo má bílé a červené proužky lemované černými. V časopise tyto dva obrázky prohodili. Hlavně že nám, "chytráci", chtěli vysvětlit mezi nimi ten rozdíl! Blbci... Pak něčemu věřte. Jiný článek, věnovaný nejnovějšímu vynálezu doktorů frankensteinů, klonování, představuje tuto protipřírodní zvrhlost jako dobro nejvyšší, jako šanci pro ohrožené druhy, pro nemocné lidské chcípáky (samozřejmě - na sebe zase jako vždy nezapomněli!) či dokonce - jaká hrůza! - jako možné řešení světového hladu. Snad jedině jako ojedinělý hlas zdravého rozumu v moři absurdit a zvráceností tam alespoň nechávají promluvit biologa Kenta Redforda z newyorské Wildlife Conservation Society, což je - jak ostatně již vyplývá z názvu - organizace zabývající se skutečnou ochranou ohrožených druhů a míst. Kent reaguje na jeden neúspěšný pokus naklonovat ohroženého divokého gaura, mohutného to, okolo dvou metrů vysokého, asijského bratrance našich turů, takto:

"Je to jen ozvěna skutečného gaura, věc, co se narodila vědcům z krávy. Říct o něm, že je to gaur, je urážkou pro všechny gaury žijící ve svém přirozeném prostředí. To zvíře nebude nikdy schopné žít běžným gauřím životem, nebude procházet lesy v Indii a skotačit s ostatními gaury a jeho tělo se po smrti nestane prachem, z nějž budou vyrůstat týkovníky. A právě takoví jsou gauři, o jejichž přežití bojuji já."

gaur

Správná a pravdivá slova; dokonce s nádechem poesie!

No nic, ten časopis je vcelku jen jedno moje setkání s blbostí. Další bylo v sobotu odpoledne, kdy po lese řádil snad celý motorkářský gang! Já nevím, kam před nimi budu muset utéct, abych měl od nich pokoj! Loni tu byli jen dva o letních prázdninách a i ti se alespoň omezovali toliko na cestu v údolí, kdežto letos rajtují po lese na poněkud silnějších kubaturách minimálně tři parchanti a plaší zvěř, včetně mne! Je to čím dál horší.

Ale většinou tu bývá přeci jen větší klid než někde poblíž koncentráku zvaného Políčka. Tam už je to úplně ztraceno, snad kromě dopolední pracovních dnů. Lidáci by měli pracovat neustále, Já nikdy. V dětství stačilo přejít velký lán za sídlištěm, abych se dostal pryč z civilizace. V mládí stačilo vystoupat na Šibeniční vrch kousek za městem. Nyní, ve středním věku, musím hledat pokoj a klid od lidáků o sedm kilometrů dál. Kam se poději na stáří, bude-li to takhle pokračovat - vlakem do pohraničních hvozdů?

K poslechu jsem si vzal s sebou německou kapelu Sodom, album, obsahující jejich slavný hit Agent Orange. Jenomže ani ne v polovině došly baterie i v discmanu, ačkoliv indikátor ukazoval dva dílky ze čtyř, takže jsem měl po muzice.

Možná to bylo tou zimou, jaká mne, i mé přístroje, drtila. Holt je pořád duben - ještě tam budem'. Aspoň jsem se v noci, místo čtení nebo muziky, vydal na dosud holé pole podívat se na hvězdnou oblohu. Byla jasná noc, bylo mi zima, ale byla to nádhera - žádné světelné znečištění jako ve městě, všechny hvězdy třpytivě jasné a výrazné a bylo jich mnoho. Dokonce jsem viděl prolétat dvě družice.

První dva dny slabě pršelo, druhé dva dny svítilo sluníčko, takže jsem se na ně chodil ohřívat a užívat si tichých lesních zákoutí. Kvetou už také pampelišky a fialky - i violky rolní -, na nichž se mačkají nedočkaví motýli zářivých barev. Les je stále plný srn a pějícího ptactva, takže je co pozorovat a co poslouchat. Na Jezírku stále zůstávají velice divoké kachny, které vždy nechtěně vyplaším, protože jejich bystré smysly odhalí mou přítomnost (i mé pouhé přibližování se!) na úctyhodnou vzdálenost. Inu, divoké pudy - ty jsou ostré. Dnes jsem viděl na rybníčku též čápa černého.

Prodělal jsem malou střevní příhodu, zřejmě po požití jedné pomazánky vyrobené ze sladových lupínků. Asi jsem na ně alergický, protože mi je po nich vždycky špatně.

Návrat do lágru proběhl opět bez problémů, ulice prázdné; ale nechtělo se mi, nechtělo...

Doma zase táta řve steskem jako malé děcko. Návrat z přírodního ráje rovnou do lidského nervového sanatoria.

čtvrtek, 23. dubna 43
Televize vysílala vynikající černobílý český film z roku 1966 Konec srpna v hotelu Ozon, film, natočený podle povídky a scénáře Pavla Juráčka, o konci lidstva na Zemi po jaderné válce. Nahrál jsem si jej na disk. Ačkoliv je to dílo skoro stejně staré jako Já, ještě jsem je nikdy neviděl. Liduprázdnou krajinou putuje několik mladých žen, vedených starou vůdkyní. Hledají lidi, hlavně muže, abys nimi založily novou civilizaci. Cestou ničí přírodu, krutě se chovají ke zvířatům, a vlastně i samy k sobě. Některé sekvence mě šokovaly svou naturalistickou syrovostí a bestiální surovostí,zvláště ta se zastřelením krávy a jejím následným kucháním. Hle, obrázek člověka v jeho pravé přirozenosti, nespoutané žádnými pokryteckými ohledy, žádnými kulturními ani zákonnými pouty! Film vyznění velmi misantropického, velmi pesimistického, ne
Konec srpna v hotelu Ozón2
boť zobrazuje člověka v jeho pravé podobě a bez příkras. Děj dopadne špatně (žádný happy end!), dokonce bez kouska naděje, protože ta zemřela spolu se starou rezignovavší vůdkyní, později se zastřelením starého muže, jehož jediného dívky nalezly v opuštěném hotelu Ozon, a nakonec s blížícím se podzimem na konci srpna. Otřesný film, avšak naprosto vynikající. Aktérky příběhu mi připomněly ty čůzy z fabriky, s nimiž dělám. Stejná zhovadilá pakáž.
Konec srpna v hotelu Ozón1

Dnes v noci sprchlo, díky čemuž se všechny stromy a keře v parku nádherně zazelenaly a rozkvetly. Také můj oblíbenec myrobalán. Jasnou čerstvou zelení svítí habrová alej v parku i jírovcové stromořadí na břehu rybníka. Je to nádhera. Nádhera, která zřejmě včera večer přilákala i jednoho intelektuála, jenž si sedl na lavičku pod stromy a začetl se do nějaké knížky. To Já bych nemohl. Nebo lépe řečeno mohl, ale nic bych z té četby neměl, vinou lidí, kteří chodili kolem něho. Číst si venku v přírodě pod širým nebem je sice i moje zamilovaná činnost, ale musím být sám. Jak cítím blízko sebe jediného lidáka, je rázem veta po soustředění se na četbu. Přítomnost lidáka přináší s sebou nejistotu, nedůvěru; rázem je po tolik potřebné harmonii, která je nezbytná k tomu správnému ponoru do hlubin řádků textu. Podvědomě se ohlížíte přes rameno, cítíte-li za sebou lidáka; s lidákem za zády, před sebou, po stranách, všude kolem, myslíte jen na něho, na to, co si myslí, kam se dívá, posloucháte, co říká, co dělá, domýšlíte se, co by mohl provést, vám provést - světu...! Lidák je nepřítel vždy; i když se zatím neprojevil, přesto je tu a vyvede vás z dobré míry. Špatně se čte a sní s lidákem na dohled - dokonce i na doslech! Pouhé pomyšlení, že by tu někde mohl být (nebo přijít), vás vyruší z klidu, poruší mír misantropické duše. Dobří společníci jsou naopak zpěvní ptáci.
Citelně se však tím deštěm též ochladilo, takže v baráku pitomým se trochu topí.

sobota, 25. dubna 43
Ráno mě budí zase Čubka. Kdosi ve zdech ubikace zase buší do stěny. Dopoledne je hezky, a tak se odvažuji ven na malou procházku, třebaže mají všichni lidáci také volno. Pod stan nejdu, protože máme jen dva dny volna a to se nevyplatí táhnout se někam dvě a půl hodiny, tam přespat a jít zas zpátky. Jdu tedy alespoň na posed do lesa. Před barákem leží v trávě mrtvá kosice. Co se stalo? Že by stářím? Na zahrádkách soukromých domků kvetou různobarevné květiny i stromy. Ach, mít tak aspoň vlastní domek s velkou zahradou, nemusel bych nikam! Ve dne v noci bych mohl svobodně vyjít ze dveří a radovat se z růstu. V lese je také všechno rozkvetlé: hlavně fialky a šťavel. Také se tam lidužel pracuje, a to motorovou pilou, takže tím je celý dojem z přírody zkažen. Svět jako jedna velká fabrika. Nic dobrého se v ní však nevyrábí, nevytváří, nýbrž naopak ničí. Svět jako jeden velký vyhlazovací koncentrák. Říkám to pořád. Kolem se válejí neživé odřezané následky tohoto řádění parazitického škůdce, jménem člověk. Ze zbylých klád a klacků zrobili na kraji lesa nový posed. Je o polovinu nižší než ten "můj", ale konstrukce je jinak stejná. Je to však ve stínu a na kraji lesa u pláně, kde často fičívá studený vítr... Snídám a asi za půl hodiny se zvedám znechuceně k návratu. Ani k dubu se nejdu podívat, protože právě tam odkudsi se ozývá ten děsný řev motoru. Všechnu zvěř tím zaplašili. Ale v listnatém lese nad Libohájem přesto vidím celkem šest srn! Sám Liboháj je lidučistý a patří ptákům. Dál už je to samý lidák. Největší klid teď hodinu po poledni panuje překvapivě kolem našeho baráku. Dnes by snad bylo skoro lepší zůstat tady. Využiji ten krátký víkend raději k výpiskům z Váchala, dokud jsem doma a dokud mám tu knížku doma. Například tato parodie na známý Gorkého výrok je dobrá:

"Člověk, to zní mi HRDĚ!
proto zůstaňme radš
U JEDNOM JEN MRDĚ,
a neploďme dětí přes počet!"

A co tento tvrdý cynismus:

"Jediná pravda země zní: aby moh' někdo svobodně žít, musí jiný chcípnout."

Nebo tento návod k přemýšlení:

"Dávám k meditování, odkud pochází tohle národní zdraví lidských mláďat a vůbec všechny ty zdravotní zlepšeniny ve prospěch lidského rodu. Jenom z vivisekcí a pokusů na zvířatech! A tak jednou dostanou tihle čtvernožci takového jéžíška, za to utrpení, až z toho podívání planeta Mars odrudne a sešediví jako šestiměsíční nebožtík. Každýmu rodu tvorstva na této zemi jen chvilku hrajou a zas bude po mnoho věků na tomhle globu klid, aby se ta doba uhelná - co přijde - mohla dobře pod zem uložit a ty ledové spláchly ten sajrajt po tom vymetání mizerných jen přebytečných sedmi set milionů dvounožců, ha!"

J. Váchal

úterý, 28. dubna 43
Včera ráno při vstávání do práce se mi konečně naskytl pohled na takzvaný "prašný" východ slunce, způsobený množstvím prachu v atmosféře, ať už ten prach pochází z aljašské sopky Mount Redoubt, nebo z prachu vyvolaného suchým a větrným počasím posledních dnů. Celá východní obloha těsně před svítáním byla zbarvena do jasného odstínu barvy bordó. Byla to nádhera, ale ten pravý požitek mi kazila nutnost vůbec jít a ještě k tomu spěchat do fabriky. Vypadalo to nějak takto:

prašný východ slunce


Máma je s jakousi místní křesťanskou sektou na čtyřdenním zájezdu v polské Częstochowé, táta má zřejmě nějaké problémy s vysokým tlakem: nejdřív mu praskla žilka v oku, takže je má celé krvavé, druhý den se mu spustila krev z nosu a dnes znovu, takže se odebral do nemocnice. Takže jsem doma sám. Máma má zničené nohy, táta potíže s tlakem - nějak se mi ti mecenáši rozpadají zaživa.

Táta běhal v doprovodu mé sestry po doktorech a vrátil se zcela zničený, hlavně psychicky. Lehl si na gauč a bál se pohnout. Tváře propadlé, slzy na krajíčku, nechutenství; snad si myslel, že umírá... Já jsem z něho byl samozřejmě také špatný a ta jeho sklíčenost padla i na mne, a to plnou vahou, neboť jsem si poprvé v životě uvědomil tátovu smrtelnost. Třebaže tato jeho patálie nemusí být nic vážného, přesto v jeho věku 76ti let může být každá nemoc tou poslední... A myslím, že si toho i on musí být vědom. Proto ta zdánlivě přehnaná reakce - nás obou. Nemohl jsem kvůli tomu ani spát před nástupem na noční šichtu a celou noc jsem v práci myslel jen na tátu. Jednou to však přijde a pak budu ronit hořké slzy jako v tom snu kdysi, jejž jsem popsal ve Škarohlídovi v srpnu 36.

středa, 29. dubna 43
Máma se vrátila z Częstochowé a tátovi se s ní vrátila i jeho dřívější nálada. Už je zas dobře.

Já jsem se měl ve fabrice také kupodivu docela dobře, nikdo mě nebuzeroval a práce byla poměrně jednoduchá a nenáročná na čas, takže jsem v pohodě dočetl Antikrista. Kontrolorka se teď ke mně chová zdvořile a uctivě; když ode mne například něco chce, tak slušně poprosí, což dříve nebývalo jejím zvykem. Asi chce, abych si na ni uchoval ty lepší vzpomínky. No, stejně neuchovám!

Odpoledne jsem se vypravil do knihovny. Mámě jsem vypůjčil Saint-Exupéryho Kameny chrámu a sobě Knihu o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého o třistašedesátiosmi stránkách (včetně přiložené mapy) a v nezvyklém vázaném formátu 14 x 30 cm, takže je úzká, dlouhá a tlustá. Zajímavé řešení. Originálně tématicky je též rozvržen text, pro názornost uvádím názvy kapitol z obsahu:

OBSAH

KVĚTEN - měsíc probuzení
Příběhy: Jizerka - koruna hor
Pověsti: O nejkrásnějších safírech Evropy
Pomníčky: Krop-Seffův kříž
Vyprávění: O jizerských rozhlednách

ČERVEN - měsícsvětla
Příběhy: O staré jizerskohorské turistice
Pověsti: O Čihadlech
Pomníčky: Porscheho smrt
Vyprávění: O přírodních rezervacích


ČERVENEC - měsíc čilého hmyzu
Příběhy: Poslední výlet
Pověsti: O jizerskohorských lupičích
Pomníčky: Zabitý mládenec
Vyprávění: Zelený svět rašelinišť

SRPEN - měsíc hořkých vůní
Příběhy: O dřevěných chalupách
Pověsti: O zázračných studnách a léčivých pramenech
Pomníčky: Mietzelův obrázek
Vyprávění: O skleněných horách

ZÁŘÍ - měsíc jeleního řevu
Příběhy: O divokých povoznících
Pověsti: O Smuteční stezce
Pomníčky: Vražda na Štolpišské cestě
Vyprávění: O starých myslivcích

ŘÍJEN - měsíc blaženosti
Příběhy: Čihařství - jemné, líbezné a užitečné umění
Pověsti: O čarostřelcích z Velké Jizery
Pomníčky: Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor
Vyprávění: O skalách

LISTOPAD - měsíc zmrzlých mlh
Příběhy: O starých cínových dolech
Pověsti: O válkách a vojácích
Pomníčky: Vražda polesného Málka
Vyprávění: O jizerském kamení

PROSINEC - měsíc prvních stop
Příběhy: O dějinách Jizerských hor
Pověsti: O pohádkových bytostech Jizerských hor
Pomníčky: O těch, kteří zemřeli v lesích dobrovolně
Vyprávění: O dávných jménech

LEDEN - měsíc perlových mračen
Příběhy: O zimních poutnících
Pověsti: O zázračných doktorech, horských kouzelnících a podivínech
Pomníčky: Dřevorubecké smrti
Vyprávění: O jizerských jezerech a jejich obyvatelích

ÚNOR - měsíc spících netopýrů
Příběhy: Smrt dívky Annelore
Pověsti: Smrk - královna Jizerských hor
Pomníčky: Výlet tvrdošíjných pánů
Vyprávění: O netopýřím podzemí

BŘEZEN - měsíc vonných polední
Příběhy: O služebnících hor
Pověsti: O horách za zemskou hranicí
Pomníčky: Ztracený kříž
Vyprávění: O starých cestách

DUBEN - měsíc bystrých vod
Příběhy: Vraždy u Strážního buku
Pověsti: O hejnickém obrázku a sličné paní
Pomníčky: Hrob pytláka Hennricha
Vyprávění: O starých jizerských lesích

Za pozornost stojí charakteristiky jednotlivých měsíců jako jejich alternativní poetické názvy, jakoby převzaté z francouzského revolučního kalendáře. Pozoruhodné je již to, že "rok v Jizerských horách" začíná, jako u dávných pohanů, v máji - v měsíci skutečného probuzení. Také září a listopad mají správné charakteristiky nebo červen a tak dále a tak dále - vlastně všechny měsíce jsou velice případně pojmenovány! Asi ten nápad převezmu. Z názvů kapitol mě nejvíce zaujaly O těch, kteří zemřeli v lesích dobrovolně, O zázračných studnách a léčivých pramenech, O podivínech a O starých jizerských lesích. Těším se na tu knihu!

další část >>>

<<< předešlá část


Poznámky:

[1] Měsíc byl rudý proto, poněvadž na druhém konci světa, až na vzdálené Aljašce, vychrlila tamní sopka Mt. Redoubt mračna sopečného prachu, jež u nás způsobila toto sytě barevné zabarvení.
[2] Takto Jiří Olič, můj petrovský kolega!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm