G. Leopardi: Sága Prométheova (výbor z díla) - 1. (výpisky)

30. ledna 2010 v 19:52 | Misantrop |  Četba
G. Leopardi

Země a luna /

Zvláště v poslední době lidé ztratili tolik věcí (například lásku k vlasti a ctnosti, velkomyslnost a poctivost), a ne ten nebo onen, jak se to stávalo dřív, ale všichni šmahem.

Jen si doufej, když jinak nedáš. A já ti slibuju, že budeš doufat věčně.


Fyzik a metafyzik /

Pokud není život šťastný, a to až dosud nikdy nebyl, je na tom lépe, kdo žije krátce, než ten, kdo žije příliš dlouho.

Po čem člověk touží, co miluje, je štěstí. Život miluje pouze jako nástroj a podmínku onoho štěstí. Ve skutečnosti tedy miluje štěstí, a ne život, ač mu často vyznává lásku, kterou cítí k něčemu jinému. Ale že láska k životu není zcela samozřejmá, nebo řekněme přirozeně nutná, to vidíš podle toho, že ve starověku mnozí zvolili smrt, třebaže žít mohli, a v našich časech za jistých okolností leckdo po smrti touží, ba někdy na sebe sám vztáhne ruku. To by se nemohlo stát, kdyby láska k životu byla v přirozenosti člověka. Jako je v přirozenosti každého živého tvora, že miluje vlastní blaho, a svět by se musel dřív zhroutit, než by je někdo přestal milovat a ze všech sil o ně usilovat. Já tvrdím, že šťastný život by nepochybně byl veliké dobro, ale jen proto, že je šťastný, ne pro pouhé žití. Nešťastný život, tedy bytí v neštěstí, je zlo. A jelikož je v přirozené povaze věcí, přinejmenším lidských věcí, že život a neštěstí jsou nerozlučně spojeny, můžeš říci sám, co z toho vyplývá.

Styk se světem a prožitá utrpení utopí a uspí v každém z nás toho člověka, kterým jsme kdysi byli: tu a tam se na několik okamžiků probudí, ale s odstupem let se to stává čím dál řidčeji; pak se vždycky zase schoulí do našeho nitra a upadá do stále hlubšího spánku, až konečně ještě za našeho života zemře.


Islanďan /

Věz, že jsem se už v útlém mládí po několika zkušenostech jasně přesvědčil o marnosti života; jak jsou lidé pošetilí, když jeden s druhým neustále bojují, aby si přivlastnili rozkoše, které netěší, a statky, které jim nejsou k ničemu. Snášejí a navzájem si strojí bezpočet starostí a nástrah, jejichž plodem jsou jenom útrapy a škody. Čím více se honí za štěstím, tím více se od něho vzdalují. Když jsem to rozvážil, zřekl jsem se každé jiné touhy a rozhodl jsem se, že nebudu nikdy nikomu na obtíž, nebudu se nijak drát dopředu, nepovedu s ostatními žádné spory o pozemské statky, ale budu si žít v ústraní a klidu. Oželel jsem každé blaho jako cosi, co nebylo našemu rodu dopřáno, a předsevzal jsem si, že se alespoň pokusím uniknout z dosahu utrpení. To neznamená, že jsem se chtěl vyhnout práci a tělesné námaze, víš přece dobře, že námaha je něco jiného než trýzeň a že život v klidu není ještě zahálka. Ale sotva jsem se začal řídit podle svého rozhodnutí, poznal jsem na vlastní kůži, jak je bláhové, žiješ-li mezi lidmi, domnívat se, že stačí nikomu neubližovat a vyhneš se tomu, aby ti druzí ubližovali, a že budeš-li ve všem dobrovolně ustupovat a vždy se spokojíš tím nejmenším, dosáhneš toho, že ti kousíček místa ponechají a že na tvůj nepatrný díl nebude nikdo vztahovat ruku. Lidské nepřejícnosti jsem se zbavil snadno; prostě jsem opustil společnost a uchýlil se do samoty. Tak jsem žil, jenže délka zimy, třeskuté mrazy mne bez ustání sužovaly. Musel jsem trávit mnoho času u ohně. Odhodlal jsem se tedy změnit místo a podnebí, abych se přesvědčil, zda někde jinde na světě nenajdu kout, kde bych nikoho nezraňoval a nic mě nezraňovalo. K tomu rozhodnutí mě přivedla i myšlenka, že jsi možná lidskému rodu vyhradila pouze jediný zeměpás (jako každému jinému druhu živočichů a rostlin) a určitá ohraničená místa; mimo ně se lidem nedaří a nemohou žít bez obtíží a bídy, ale nemají ti co vyčítat a jsou si tím sami vinni, neboť zanedbali a překročili hranice lidského osídlení, předepsané tvými zákony. Hledal jsem po celém světě, sbíral jsem zkušenosti ve všech končinách a vždy jsem se přidržoval zásady - pokud je to vůbec možné - neobtěžovat jiná stvoření a usilovat jen o klidný život. Ale na několika místech chybělo málo a hmyz by mě byl ožral až na kost.

Vím dobře, že jsi nestvořila svět lidem k službám. Spíše bych věřil, žes jej naschvál stvořila a zařídila tak, abys je trápila. A ptám se: prosil jsem se tě snad, abys mě do tohoto vesmíru postavila? Vnutil jsem se ti násilím, proti tvé vůli? Naopak ty sama jsi mě z vlastní vůle a bez mého vědomí, takže jsem nemohl souhlasit, ani odmítnout, ty sama jsi mě sem vlastníma rukama přivedla, a proto by mělo být tvou povinností postarat se, aby se v tvém království dalo žít dobře a spokojeně, nebo alespoň zařídit, aby mě tu nečekalo samé strádání a trýzeň a abych tu byl rád hostem. To neříkám jen za sebe, říkám to za celé lidstvo, říkám to i za ostatní živočichy a všechna tvá stvoření.

Příroda / Zjevně sis ještě nevšiml, že život ve vesmíru je neustálý koloběh tvoření a ničení, oboje je spolu tak spojeno, že jedno neustále slouží druhému a tím i zachování světa; kdyby se jedno či druhé zastavilo, svět by se musel rozpadnout. A tak by to byla jen chyba, kdyby se cokoliv na světě mohlo trápení zbavit.

Islanďan / Stejné úvahy slyším od všech filozofů. Ale když trpí ten, koho deptají, a ten, který ho deptá, z toho stejně nic nemá a za chvíli bude sám zničen, vysvětli mi, co mi žádný filozof nedokáže vysvětlit: komu se líbí a komu prospívá ten neblahý život celého vesmíru, udržovaný jen bolestí a smrtí všeho, co k němu patří?


PARINI čili O SLÁVĚ /

Mohl bych se na počátku obšírně rozepsat o soupeřivosti, závisti, o žlučovité kritice, pomluvách, předpojatosti, o tajných i zřejmých pletichách proti tvé pověsti a o spoustě jiných překážek, jež ti lidská zlomyslnost nastraží pod nohy. Takové překážky se překonávají těžko, často jsou nepřekonatelné, a nejeden spisovatel byl za svého života a dokonce i po smrti okrádán o čest, která mu patří. Protože koho nenávist a závist připravila o věhlas zaživa, ten zůstane ve stínu, odsouzen k zapomenutí i jako mrtvý, a málokdy se stane, že by se jeho sláva zrodila či vynořila z nehybných a němých papírů v době, kdy už se na nich usadil prach. Ale o tom, co dovede lidská zlomyslnost, bylo už napsáno velmi mnoho, stačilo by citovat, a tak to raději ponechám stranou. Chci ti pouze vyložit potíže a překážky, které houževnatě brání ocenění díla i bez zásahu lidské zloby; a takové nehody postihují nejen výjimečně toho či onoho, ale jsou pravidlem téměř u každého velkého spisovatele.

Víš dobře, že nikdo si nezaslouží toto označení a nedosáhne trvalé a skutečné slávy jinak než vynikajícími, či téměř dokonalými díly. A teď se zastav nad velmi pravdivou myšlenkou našeho lombardského autora, totiž autora Dvořana, jenž říká, že ten, kdo není sám zběhlý ve psaní, i kdyby byl vzdělaný, jen zřídkakdy plně ocení práci a důvtip jiného spisovatele, nevychutná lahodnost a svrchovanost stylu a osobité přednosti, které lze často najít u klasiků. Především pomysli, jak málo lidí je skutečně zběhlých a vycvičených ve psaní; dnes i v budoucnosti můžeš se tedy nadít jen u hrstky lidí onoho vysokého ocenění.

Nejsou vlastně žádní jiní znalci a obdivovatelé, kteří by jej mohli spravedlivě ocenit, než ti, kteří sami ovládli umění psát. To způsobuje, že se počet lidí, schopných rozpoznat pozoruhodné kvality té či oné knihy, ještě dále zužuje.

Chtěl bych však, abys nezapochyboval o tom, že k dokonalému poznání hodnoty dokonalého či téměř dokonalého díla, zasluhujícího nesmrtelnost, nestačí být zběhlý ve psaní, ale je třeba umět psát stejně dokonale jako spisovatel, kterého máš soudit. Zkušenost ti totiž ukáže, že čím hlouběji budeš poznávat, v čem spočívá umělecká dokonalost a jaké potíže musí překonat ten, kdo k ní chce dospět, tím lépe budeš potíže sám překonávat, až posléze to umění zvládneš tak, že nezůstane žádná mezera a žádný rozdíl mezi poznáním a osvojením a ovládnutím toho umění, obojí bude jedno a totéž. Člověk není s to rozlišovat a plně vychutnávat svrchovanost největších spisovatelů, dokud si ji sám ve svých vlastních dílech neosvojí. Protože svrchovanost nelze beze zbytku poznat a vychutnat jinak než na základě vlastní zkušenosti a vlastního cviku; jak se říká, člověk to musí mít v sobě. Do té doby nikdo opravdu nepochopí, co je to psát dokonale. A dokud to nechápe, nemůže velikány ani náležitě obdivovat. Teď už vidíš, jak se stále zužuje počet těch, kteří tě budou moci poučeně obdivovat a chválit. Dnes jsou v Itálii sotva dva či tři lidé, kteří dovedou výborně psát. Jestliže se ti snad zdá, že jsem jich spočítal málo, nemysli si, že jich kdykoliv a kdekoliv bylo více.

Zkušenost mě přesvědčila, že zdrojem obdivu a úcty k největším spisovatelům bývá, a to i u lidí, kteří je čtou a píší o nich, jen slepě přijímaný vžitý názor; nevyslovují vlastní soud a nerozpoznali jejich přednosti sami. Víš přece, že nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.

Viděl jsi již, jak málo lidí tě bude s to obdivovat, až dospěješ k výšinám, k nimž máš namířeno. Lidé od přírody těžkopádní, s chladným srdcem a skromnou představivostí, byť jsou obdařeni výmluvností a pronikavým vtipem i nadprůměrným vzděláním, bývají téměř nezpůsobilí básnické dílo posoudit; jejich duch se v ničem nedokáže ztotožnit se spisovatelem a obvykle v hloubi duše vším pohrdají, protože i když vědí, že čtou něco proslulého, důvod té slávy jim uniká.

Máloco působí tak rušivě na duševní stav jako rozprávky s lidmi ze společnosti, hlučná místa, podívaná na prázdnou nádheru, na lehkomyslnost, na všudypřítomnou faleš, na žalostné starosti.

Vypadá to tak, že se tvůrci v samotě a tichu dlouho do noci namáhají a snaží, aby poskytli potěšení lidem, kteří jsou zvyklí pohybovat se uprostřed davů a v hluku a plody jejich námahy vychutnají leda nepatrně.

Tvrdím, že jenom filozof je s to dokonale pochopit hodnotu filozofické knihy a číst ji s potěšením.

Těm nejpodivuhodnějším filozofickým dílům se často vytýká, že jsou temná; není to vina spisovatele, nýbrž jen důsledek hloubky a novosti jeho citů a intelektuální temnoty toho, kdo by mu stejně nedokázal porozumět, i kdyby psal andělsky.


Chvála ptáků /

Amelius, filozof samotář, seděl jednoho jarního dne nad knihami ve stínu svého venkovského domu a četl. Vyrušen zpěvem ptáků v polích, ponenáhlu se zaposlouchal, odložil četbu a zamyslil se, konečně sáhl po peru a na místě napsal to, co následuje.

Ptáci jsou od přírody nejutěšenější stvoření na světě. Nemyslím jen to, že je stačí vidět či slyšet a vždy nás potěší, ale mám na mysli ptáky samotné a chci říci, že pociťují více veselí a radosti než kterýkoliv jiný živočich. Ostatní zvířata bývají vážná a tichá, mnohá vyhlížejí přímo sklíčeně, radost dávají najevo zřídka, a to nepatrně a krátce; při svých potěšeních a zábavách většinou nejásají a své veselí nedávají znát. Jestliže je snad rozradují zelené louky, široký rozhled a půvabné vyhlídky, zářivé slunce a svěží, průzračný vzduch, navenek to nedávají najevo. Pouze o zajících se říká, že za měsíčních nocí, zvláště při úplňku, poskakují a hrají si spolu, radujíce se z měsíčního jasu, jak píše Xenofón. Ptáci často dávají najevo spokojenost pohybem a vzezřením; už pouhý pohled na ně nás obveselí, neboť schopnost a zvláštní sklon zakoušet potěšení vepsala příroda do jejich tvarů a chování. Jejich vzezření lze těžko považovat za klamné. Jakmile pocítí radost či spokojenost, prozpěvují, a čím větší je jejich radost a spokojenost, tím více dechu a chuti vkládají do svého zpěvu. A jelikož pějí velkou část dne, lze z toho vyvozovat, že se obvykle cítí dobře a radují se. Ačkoli bylo zjištěno, že v době lásky zpívají lépe, častěji a vytrvaleji než jindy, nelze se domnívat, že slasti a blaho lásky jsou jedinou pohnutkou jejich zpěvu. Vidíme přece, že za jasného a klidného dne zpívají více, než je-li zataženo a počasí je nejisté; za bouře umlknou; to dělají, kdykoli se jich zmocní nějaká obava; jakmile obava pomine, znovu vylétají, prozpěvují a dovádějí jeden s druhým. Podobně je slýcháme zpívat ráno, když se probouzejí; k tomu je podněcuje jednak radostné očekávání nového dne, jednak pocit osvěžení a posílení spánkem, známý každému živočichu. Neobyčejně je obveseluje i příjemná zeleň, žírná údolí, čistá a třpytivá voda, krásná krajina. Můžeme se o tom přesvědčit i podle polohy míst, kde se ptáci nejraději shromažďují a kde zpívají s největším nadšením. A není divu: těší se jen z přírodních krás. Ale toho, čemu říkáme přírodní krása, už mnoho nezbývá, všechno je spíše umělé: pole jsou totiž obdělaná, stromy a jiné rostliny se pěstují a vysazují v řádcích, řeky jsou sevřeny do stanovených břehů a odváděny jistým směrem a podobně, takže už nejsou v onom stavu a nemají takovou podobu, jakou jim dala příroda. Obydlená krajina, i když zcela pomineme města a jiná místa, kde se lidé shromažďují ke společnému životu, je uměle přetvořena a od původního přirozeného stavu se velmi vzdálila.

Příroda byla prozíravá, když jeden a tentýž živočišný druh obdařila schopností zpívat i létat, takže ti, kteří mají svým hlasem těšit jiné tvory, pobývají obvykle velmi vysoko, aby se jejich hlas šířil do většího okruhu a byl dopřán většímu okruhu posluchačů. Vzduch, živel určený zvuku, je obydlen bytostmi zpěvnými a hudebními. Nasloucháme-li ptačímu zpěvu, poskytuje nám značnou posilu a potěchu, a to nejen lidem, ale i jiným živočichům. Prapříčinu nevidím jen v líbeznosti zvuků, i když jsou velmi luzné, ani v jejich rozmanitosti, ani v jejich souladu, ale v tom, že jsou výrazem radosti, kterou příroda utajila ve zpěvu vůbec a v ptačím zpěvu zvláště. Pták zpívá, jako by se smál, že se cítí dobře a je mu příjemně.

2. část >>>

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm