G. Leopardi: Sága Prométheova (výbor z díla) - 2. (výpisky)

30. ledna 2010 v 20:01 | Misantrop |  Četba
G. Leopardi
Tvrdím, že radost viděná a poznávaná u jiných, pokud nevzbuzuje závist, zpravidla posiluje a těší, příroda se tedy chvályhodně postarala o to, aby ptačí zpěv, jako projev veselosti a smích svého druhu, zněl veřejně, zatímco lidský zpěv a smích se před okolním světem ukrývá v soukromí. Moudře učinila, že se na zemi i ve vzduchu vyskytují živočichové, kteří po celý den zvučně a slavnostně hlaholí svou radost, jako by tleskali všemu životu a vyzývali ostatní tvorstvo k veselosti, a tím bez přestání podávali svědectví, byť i falešné, o šťastném uspořádání světa.

Že ptáci pociťují a dávají najevo více radosti než jiní živočichové, není bez pádného důvodu. Jak jsem už naznačil, jsou od přírody lépe uzpůsobeni pro radost a štěstí. Především se zřejmě nikdy nenudí. Každou chvíli se zdržují na jiném místě, létají z kraje do kraje a libovolně daleko, z nejnižších poloh vzduchu se vznášejí až k výšinám, za kratičkou dobu a s podivuhodnou lehkostí; vidí a prožívají bezpočet nejrozmanitějších věcí; neustále cvičí svá těla; překypují životem. Všichni ostatní živočichové, jakmile ukojí své potřeby, oddávají se nejraději klidu a lenosti; až na ryby a snad ještě některé druhy okřídleného hmyzu se nikdo dlouho nepohybuje pro pouhé povyražení. Například divoch si obstarává to nejnezbytnější ze dne na den, což mu dá jen málo práce, a pokud neprchá před bouří, šelmou nebo něčím jiným, udělá sotva krok: nade vše miluje zahálku a nečinnost, celé dny se líně a mlčky povaluje ve své nehostinné chýši, pod širým nebem, v rozsedlinách mezi skalami nebo v jeskyních. Ptáci se naopak pozdrží na místě jen kratičko, neustále odlétají a přilétají, aniž je pohání nutnost. Poletují pro potěšení. Ani v tom krátkém čase, kdy setrvají na místě, nespatříš je nehnutě stát, obracejí se sem a tam, poletují, krčí se, protahují, kroutí a vrtí nepopsatelně živě, hbitě, rychle. Zkrátka od chvíle, kdy se pták vyklube z vejce, až na krátké přestávky spánku, do smrti se ani na okamžik nezastaví. Na základě takových pozorování by se dalo tvrdit, že přirozeným a obvyklým stavem živočichů, včetně člověka, je klid, kdežto přirozeným stavem ptáků je pohyb.

Těmto jejich vnějším vlastnostem a možnostem odpovídá i uspořádání vnitřní, myslím jejich duše; vším jsou lépe uzpůsobeni ke štěstí než jiní živočichové. Mají citlivý sluch a jejich zrak je tak ostrý a dokonalý, že si o tom stěží můžeme učinit přiměřenou představu; díky této schopnosti těší se celý den pohledem na nesmírné množství nejrozmanitějších věcí, z výše obzírají v jediném mžiku takovou rozlohu země a svým okem pozorují tolik krajů, kolik by jich člověk najednou neobsáhl ani svou myslí. Z toho vyplývá, že musí být obdařeni velmi silnou a živou představivostí. Ne onou hlubokou, žhoucí a bouřlivou představivostí, jakou měl Dante či Tasso, to je osudný dar, pramen těžkého a věčného znepokojení a úzkosti; jejich bohatá, proměnlivá, lehká a dětská představivost je tryskajícím zdrojem půvabných a radostných myšlenek, sladkých omylů, různých potěšení a nadějí, je největším a nejužitečnějším darem, jaký příroda poskytla živým duším. Takže ptáci jsou hojně obdařeni vším, co je na té schopnosti dobrého, čím prospívá duševní pohodě, aniž museli snášet její stránky škodlivé a bolestné. A jako překypují vnějším životem, i jejich niterný život je bohatý, jenže tento nadbytek je k jejich dobru a potěše jako u dětí, nepřináší jim škodu a množství běd, jak tomu většinou bývá u lidí.

Podle mého mínění mají ptáci z jistého hlediska výhodnější vlastnosti než ostatní živočichové. Když například uvážíme, že pták všechny předčí zrakem i sluchem, což jsou podle přirozeného pořádku hlavní smysly živých tvorů, plyne z toho, že přirozené vlastnosti ptáka jsou dokonalejší než vlastnosti jiných druhů. Jestliže tedy jiní živočichové, jak bylo svrchu řečeno, mají přirozený sklon ke klidu, kdežto ptáci k pohybu, jestliže je v pohybu více života než v klidu a život spočívá v pohybu, ve srovnání se všemi ostatními živočichy ptáci pohybem přímo hýří; jsou-li kromě toho zrak a sluch, jimiž ptáci vynikají nad ostatní a které převyšují jejich ostatní schopnosti, smysly nejpříznačnější pro vše živé, jsou-li to navíc smysly nejživější a nejhybnější samy o sobě i tím, jak působí na chování a vnější i vnitřní tvářnost živočicha, vyplývá z toho úhrnem ten závěr, že pták je obdařen větším nábojem vnějšího i niterného života než ostatní zvířata. Nuže, jestliže je život cosi dokonalejšího než jeho opak, alespoň pro živé tvory, největší životní náboj je největší předností; z toho plyne, že ptáky vybavila příroda nejdokonaleji.

Konečně jako se Anakreon toužil proměnit v zrcadlo, aby se v něm jeho milovaná neustále zhlížela, v sukničku, aby ji halil, v mast, aby na ní lpěl, či ve vodu, aby ji omýval, v pentli, aby si ho tiskla k ňadrům, v perlu na jejím krku, či v sandál, aby po něm šlapala svou nožkou, podobně bych si já přál, abych se na krátkou chvíli mohl proměnit v ptáka a okusit blaženost a radosti jejich života.



Zpěv divokého kohouta /

Vzhůru, smrtelníci, probuďte se! Rodí se den, pravda se vrací na zemi a liché obrazy se rozptylují. Vstaňte, chopte se břemene života a odvraťte se od světa zdání k pravdě!

Pro všechny procitnutí znamená nelibost. Sotva je probuzen, vrací se nešťastník do náruče svého trápení.



Timandros a Eleandros /

Celý svět tomu nevěří: například já, jak řekla jedna žena Sokratovi.

Především nesnáším přizpůsobivost a přetvářku. V řeči někdy dělám ústupek, ale když píši, nikdy. Protože někdy mluvím z nezbytnosti, ale nic mě nenutí psát. A kdybych měl tvrdit něco, co si nemyslím, nebylo by mi zvlášť příjemné ždímat si mozek nad papíry. Nechápu, jak to, že není směšné, když ten, kdo píše a mluví, neustále předpokládá jisté lidské kvality, o nichž dnes každý ví, že je u nikoho nenajde, a když se ohání různými racionálními či vysněnými pojmy, které se kdysi dávno uctívaly, ale dnes je nikdo nebere vážně, ani ten, kdo je vyslovuje, ani ten, kdo je poslouchá. Že se užívají masky a převleky na oklamání druhých, nebo aby člověka nepoznali, na tom není nic divného. Ale že si všichni navlékají stejné masky a převlékají se stejným způsobem, takže nikdo druhého nesplete a všichni vědí, kdo je kdo, to mi připadá jako hotové dětinství. Kdyby sňali svoje masky a zůstali ve vlastních šatech, nedělali by menší dojem než předtím a cítili by se lépe. Protože je zhola neužitečné věčně předstírat a hrát si na někoho jiného než jsem, neobejde se to bez velkých nesnází a rozpaků. To mi vskutku připadá jako prastaré obřady a úkony, jež se však přesto udržují pouhou silou zvyku. Já obřady zachovávat neumím a neumím ani přistoupit na takový prázdný zvyk. A kdo píše v nesouladu se svým přesvědčením, nebo i proti němu, i kdyby to přesvědčení bylo nesprávné, nikdy neudělá nic, co by stálo za pozornost.



Plotinos a Porfyrios /

Nevidíš, Platóne, jak příroda, či osud, či nezbytnost, či kterákoliv jiná síla, ovládající vesmír, byla a je vždy nepřátelská našemu druhu?



Tristan a jeho přítel /

Lidé jsou v podstatě jako manželé. Manžel, pokud chce žít v klidu, musí věřit, že jeho manželka je věrná; každý se tím řídí, i když půl světa ví, že pravda je docela jiná. Když někdo chce, či musí žít v nějaké zemi, udělá dobře, když ji považuje za jednu z nejlepších v celém obyvatelném světě; a za takovou každý svou vlast považuje. A protože lidé chtějí žít, potřebují věřit, že je život krásný a že stojí za to; a tak tomu věří. A popudí je každý, kdo si myslí něco jiného. Protože lidé v podstatě vždycky něčemu věří: ne tomu, co je pravda, ale tomu, co se jim hodí, třeba jen zdánlivě. Už uvěřili a uvěří tolika hloupostem, ale nikdy neuvěří, že nic nevědí, že nic neznamenají, že nemají v co doufat. Filozof, který by kázal kteroukoliv z těchto tří pravd, neudělá štěstí, ani neshromáždí sektu stoupenců, zvláště ne mezi prostým lidem; protože lidé jsou zbabělí, slabí, nešlechetného a omezeného ducha. Cupuji lidskou zbabělost, odmítám jakoukoli útěchu a jakýkoli dětinský sebeklam a mám odvahu snést ztrátu všech nadějí, bez zachvění pohlédnout na pustotu života, neskrývat si žádné lidské neštěstí a přijmout všechny důsledky bolestné, ale pravdivé filozofie. Vždyť není-li k ničemu jinému, alespoň poskytuje silným hrdé potěšení strhnout pláštík ze zahalené a tajemné krutosti lidského osudu. Tohle všechno jsem si říkal, neboť když jsem viděl, jak mé názory všichni odmítají, jako se odmítají věci nové a neslýchané, měl jsem dojem, že jsem si tu bolestnou filozofii snad vymyslel sám. - Ale jakmile jsem si všechno znovu rozvážil, vzpomněl jsem si, že je asi tak nová jako Šalamoun a Homér a ti nejstarší básníci a filozofové, které vůbec známe; na každé jejich stránce najdeš podobenství, příběhy a sentence, které mluví o propastech lidského neštěstí; jedni tvrdí, že člověk je nejbídnější ze všech živočichů (Theognis); jiný říká, že by bylo nejlépe vůbec se nenarodit, a kdo se už narodil, měl by raději zemřít v kolébce (Cicero); třetí, že kdo je bohům milý, umírá mlád (Menandros), a jinde najdeš další podobné průpovídky. A také jsem si vzpomněl, že od oněch časů až do včerejška všichni básníci, všichni filozofové a velcí i malí spisovatelé tak či onak opakovali a dokazovali totéž.

Kdo má slabé tělo, není muž, ale dítě; ba ještě hůř, jemu je souzeno stát a přihlížet, jak ostatní žijí, on může nanejvýš klábosit, ale život není pro něho. Proto kdysi tělesná slabost znamenala hanbu i v těch nejkultivovanějších staletích.

I průměrnost je dnes vzácná. Velikost byla vždycky něčím ojedinělým, stejně jako dnes, ale v jiných stoletích ovládala pole průměrnost, v našem věku nicotnost. A tak, zatímco se ti nejpodřadnější považují za vyvolené, tuctovost a nicotnost výsledků se staly společným údělem nejpodřadnějších i nejznamenitějších.



Myšlenky /

Dlouho jsem se vzpíral uvěřit v pravdivost věcí, o nichž budu hovořit. Nejen proto, že byly příliš cizí mé povaze, a lidská mysl má vždycky sklon posuzovat jiné podle sebe samého, ale nikdy jsem nebyl náchylný lidi nenávidět, vždy jsem je spíše miloval. Nakonec mě zkušenost nemilosrdně poučila a jsem si jist, že ti čtenáři, kteří také přišli často a za různých okolností do styku s lidmi, přiznají, že mluvím pravdu. Všichni ostatní to budou považovat za přehnané, dokud jim to zkušenost nepostaví před oči, naskytne-li se jim vůbec příležitost nějaké zkušenosti s lidskou společností získat.

Tvrdím, že svět je spiknutí ničemů proti slušným lidem, lotrů proti ušlechtilým. Když se dva nebo tři ničemové poprvé ocitnou pohromadě, snadno, jako nějakými smluvenými znaky se navzájem poznají a hned se spolu domluví. A jestliže tím neutrpí jejich zájmy, jistě bude jeden druhého přitahovat a budou si jeden druhého velice vážit. Když ničema jedná či obchoduje s jiným ničemou, často jedná poctivě a nesnaží se ho oklamat; jestliže má co dělat s čestnými lidmi, není myslitelné, že by nebyl věrolomný, a kdykoliv v tom spatří výhodu, pokusí se je zničit, i kdyby to byli lidé srdnatí a schopni pomstít se, protože má naději, že svými podvody přemůže jejich odvahu, a obvykle mu to vyjde. Viděl jsem kolikrát bojácného člověka, který se octl mezi ještě bojácnějším ničemou a slušným odvážným člověkem, a ze strachu se přidal na stranu ničemovu; stává se to dokonce vždy, kdykoli se obyčejní lidé octnou v podobné situaci, protože cesty odvážného a slušného člověka jsou dobře známé a jednoduché, cesty padoucha jsou skryté a nepředvídatelně rozmanité. A jak každý ví, všechno neznámé nahání více strachu než to, co známe, a člověk se snadno vyhne odplatě ušlechtilých lidí, už zbabělost a strach stačí k jeho záchraně; ale žádný strach a žádná zbabělost nestačí k tomu, aby člověk unikl skrytému pronásledování, úkladům a zjevným ranám, které mu zasadí podlí nepřátelé. V každodenním životě se skutečné odvahy nikdo nebojí už proto, že není doprovázena přetvářkou, a chybí jí tedy nástroj, který vzbuzuje hrůzu; často se odvaze ani nevěří; a ničemů se lidé bojí, jako by odvážní byli, protože díky přetvářce jsou za odvážné považováni.

Chudých ničemů je málo; jestliže slušný člověk upadne do bídy, nikdo mu nepomůže a mnozí z toho mají radost; ale když zchudne ničema, celé město mu běží na pomoc. Důvod není těžké pochopit: přirozeně se nás dotýkají neštěstí našich druhů a společníků, protože ohrožují nás samotné; a pokud můžeme, rádi přispěcháme na pomoc, protože kdybychom ji odmítli, vypadalo by to, jako bychom se v hloubi duše smiřovali s tím, že se v podobném případě odvrátí od nás. A ničemové, kterých je na světě více a kteří jsou schopnější, drží dohromady jako společníci a druhové, i když se nikdy neviděli, a v případě potřeby si navzájem vypomohou podle pravidel spolku, který spolu mlčky uzavřeli. Připadá jim dokonce skandální, když se nějaký známý ničema octne v nouzi, protože ve světě, který slovy vždycky uctívá ctnost, bývá chudoba často považována za trest, takže by hanba jednoho mohla uškodit všem. Aby takový skandál nedopustili, nasadí všechny páky, takže se málokdy stává, pokud to není někdo zcela neznámý, že by se lotr dostal do nesnází a všechno by se nějak přijatelně nezahladilo.

Naproti tomu lidé dobří a velkodušní se od průměru odlišují a bývají považováni za stvoření z jiného světa; v důsledku toho v nich nikdo nevidí druhy a společníky a nevztahují se na ně společenské ohledy, a jak často vidíme, bývají tak či onak pronásledováni podle toho, je-li tam, kde se protloukají životem, nízkost ducha a ohavnost obyvatelstva větší či menší. Jako se příroda vždycky snaží zbavit tělo živočichů látek a prvků, neslučitelných s těmi, z nichž se tělo samo skládá, tak také ve sdružení mnoha lidí je docela přirozené, že se většina ze všech sil snaží zničit a vypudit kohokoliv, kdo se příliš odlišuje, zejména staví-li se proti obecnému stavu. Dobří a ušlechtilí bývají dokonce nenáviděni, protože obvykle bývají upřímní a nazývají věci pravým jménem. To nemůže lidstvo odpustit, protože nemá v takové nenávisti toho, kdo páchá zlo, ani zlo samo, jako toho, kdo je pojmenuje. Takže ten, kdo zlo páchá, mnohdy nashromáždí bohatství, pocty i moc, a kdo zlo pojmenuje, je odvlečen na popraviště. (1)

Na světě se vyskytuje jistý malý počet osob, odsouzených k tomu, že s lidmi nic nepořídí. Nezpůsobuje to nezkušenost ani nedostatečný společenský život, ale neměnný rys jejich povahy: nedovedou se totiž zbavit jakési prostoty; jejich vzezření postrádá cosi vylhaného a umělého, co bývá v chování všech ostatních, třebaže si to ani neuvědomují a sami takové způsoby těžko odliší od upřímnosti. Umí to každý hlupák. Ti, o nichž mluvím, jsou na první pohled odlišní od ostatních, říká se o nich, že se k ničemu nehodí, kdekdo jim spílá, zachází se s nimi špatně, nedají na ně a neposlouchají je ani jejich podřízení: každý se považuje za něco víc a dívá se na ně povýšeně. Kdokoli s nimi má co dělat, pokouší se je oklamat a ošidit, což by si na jiné zdaleka nedovolil: věří totiž, že je to docela snadné a že si to může dovolit beztrestně; proto jim nikdo nedrží slovo, jedná s nimi svrchu a upírá se jim, na co mají právo a co jim patří. V každé konkurenci bývají předstiženi, i lidmi, kteří stojí hluboko pod nimi, nejen pokud jde o talent a jiné niterné vlastnosti, ale i v tom, co svět nejvíce uznává a oceňuje, jako je krása, mládí, síla, odvaha a dokonce i bohatství. A tak, ať je jejich společenské postavení jakékoli, nedosáhnou ani takové vážnosti jako zelináři a nosiči. A je to svým způsobem přirozené, protože to není malá chyba či povahový nedostatek, když se někdo nedokáže naučit, co se hravě naučí i hlupáci, totiž umění, jak ze sebe může udělat někoho dospělý muž i dítě: prostě to nedovedou, ať se snaží sebevíce. Třebaže jsou přirozeně náchylní k dobru, znají tito lidé život a lidi lépe než mnohý jiný a proti všemu zdání nejsou lepší, než je třeba, aby si člověk nevysloužil ponižující označení dobrák; neosvojí si společenské chování, ne z upřímnosti nebo že si to sami zvolili, ale protože se to nenaučí a nenaučí, i když po tom touží a snaží se. A tak jim nezbývá nic jiného, než se smířit s osudem a vystříhat se hlavně toho, aby je nenapadlo skrývat nebo zastírat prostotu a přirozenost, která je jim vlastní, protože nikdy nedopadnou tak špatně a nikdy nejsou tak směšní, jako když předstírají strojenost ostatních. (19)

Žádné zaměstnání není tak nevýnosné jako literatura. Ale pokrytectví má ve světě takovou cenu, že s pomocí pokrytectví může i literatura vynášet. (29)

Mnozí se k tobě chtějí chovat podle, ale současně po tobě pod trestem své nenávisti chtějí dvě věci: abys byl rozumný, tj. nedělal jim potíže, a nepovažoval je za padouchy. (36)

Slabí žijí, jak si přeje svět, silní si žijí po svém. (45)

Svět je jako ženy, patří tomu, kdo ho svede, kdo ho využívá a kdo po něm šlape. (75)

Nic není na světě vzácnějšího než člověk, který je obvykle snesitelný. (76)

Smích má velikou moc a lidé z něho mají veliký strach: v hloubi duše se před ním nikdo necítí zcela bezpečný. Kdo má odvahu se smát, je pánem světa, skoro jako ten, kdo je připraven zemřít. (78)

Kdyby těch několik málo vskutku znamenitých lidí, toužících po slávě, znalo jednoho vedle druhého všechny ty, z nichž se skládá obecenstvo, u něhož si za cenu tisícerého strádání chtějí vydobýt úctu, pravděpodobně by hodně ochladli a snad by od svých záměrů zcela upustili. (83)

Kdo se málo stýká s lidmi, zřídkakdy bývá misantropem. Skuteční misantropové nežijí v samotě, ale ve společnosti; nenávidět lidi učí život, nikoli filozofie. Když se misantrop vzdálí ze společnosti, ztratí ve svém ústraní svou zášť. (89)

Rozum je světlo, kterým má být příroda osvětlena, a ne zapálena.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm