Sómadéva: Oceán příběhů 2

24. ledna 2010 v 22:57 | Misantrop |  Četba

O potrestané kurtizáně


"Každý je, dceruško, vážen podle svého majetku, ale kurtizána obzvláště; když se zamiluje, nic nedostane, a proto se musí vzdát lásky. Vždyť předzvěstí konce je ruměnec, ohlašující na tváři kurtizány lásku a na tváři západní oblohy soumrak; dobře vyučená děvka jej musí jen předstírat jako herečka. Nechť napřed muže okouzlí, pak z něho vydojí jeho bohatství, a když už nic nemá, nechť ho opustí, ale zbohatne-li znovu, zase jej přijme! Děvka právě tak jako světec dosáhne svého nejvyššího cíle, jen je-li jí stejně lhostejný mladík jako dítě, stařec, ošklivec či krasavec."


Poustevníkův syn zahynuvší na lásku


Nepříliš daleko odtud žije v poustevně světec Dídhitimán. Žil podle slibu zdrženlivosti, avšak jednou, když se přišel vykoupat k jezeru, byl spatřen bohyní Šrí,[1] jež se tu právě objevila. Stačilo, aby pouhým srdcem zatoužila po tom svrchovaně klidném světci, jehož tělo bylo nedostupné, a obdržela od něho syna zplozeného duchem. "Toto je syn, který se mi narodil při pohledu na tebe, vezmi si jej!" řekla Dídhitimánovi a dala mu syna. Nato Šrí zmizela a světec vzal s radostí syna tak snadno získaného, dal mu jméno Rašmimán, později mu pověsil na krk posvátnou šňůru[2] a s láskou ho naučil všem vědám.

Šrí


Jestliže někdo zlý a prohnaný neublíží sám, vzejde zkáza ze styku s ním. Poslechni si o tom příběh!


Veš a štěnice


V loži kteréhosi krále pobývala dlouho nepozorována veš jménem Mandavisarpiní, která tam odkudsi přišla, a najednou zavál do lůžka vítr také štěnici zvanou Títibha. "Proč jsi přišla do mého obydlí? Jdi si někam jinam!" zlobila se Mandavisarpiní, ale štěnice odvětila: "Chtěla bych se napít královské krve, kterou jsem ještě nikdy neochutnala; slituj se nade mnou a poskytni mi tu kousek místa!" Veš se podvolila jejím prosbám: "Je-li tomu tak, zůstaň, přítelkyně; nesmíš však krále kousnout v nepravou chvíli! Kousni ho lehce, až když usne znaven po milování!" Štěnice s tím souhlasila a zůstala tam. V noci však kousla krále, jakmile se uchýlil na lože, a král vyskočil a zvolal: "Hej, něco mě kouslo!" Nato ničemná štěnice rychle uprchla a královi sluhové našli veš a zabili ji.
Tak zahynula Mandavisarpiní pro své spojení s Títibhou.

Ale dost řečí! Kdo příliš mluví s tím, kdo opovrhuje dobrou radou, ublíží jen sám sobě - jako Súčímukha v příběhu o opicích.


Dobrá rada opici


Kdysi dávno žily v kterémsi lese opice, jež se pohybovaly v tlupě, a ty uviděly jednou v zimě světlušku a domnívaly se, že je to oheň. Naházely tedy na ni suchou trávu a listí, aby si zahřály těla, a jedna z nich foukala shora na světlušku. I uviděl to pták Súčímukha a řekl jí: "Nenamáhej se zbytečně, to není oheň, je to světluška." Opice však nepřestala, a tak pták sletěl ze stromu a pokoušel se opici přesvědčit, ale ta se rozzlobila, hodila po Súčímukhovi kamenem a zabila ho.
Proto se nemá domlouvat tomu, kdo nedá na dobrou radu.

Poslechni si ještě něco!


O chytrém kupci


Byl kdysi dávno jeden kupecký syn, jemuž z otcovského majetku zbyly jen váhy zhotovené z tisíce palů[3] železa. Svěřil je do rukou jiného kupce a odešel do cizího kraje. Když se však odtamtud vrátil a požadoval své váhy zpět, řekl mu onen kupec: "Myši je sežraly. Je to pravda - železo těch vah bylo velmi sladké, a tak je pozřely myši." To mu pověděl ten kupec a v duchu se smál. I požádal ho kupecký syn o trochu jídla a on byl ochoten s radostí mu je dát. Kupecký syn se pak šel vykoupat, vzal s sebou malého chlapce toho kupce, tomu dal trochu ovoce, a když se vykoupal, ukryl chlapce v domě kteréhosi přítele; sám se pak vrátil ke kupci, neboť byl chytrý. "Kde je chlapec?" tázal se ho kupec a on odvětil: "Z povětří se snesl sokol a odnesl ho."
Tu ho kupec v hněvu obvinil, že mu chlapce schoval, a odvedl ho před královský soud, kde kupecký syn opakoval totéž. "To je nemožné, jak by mohl sokol odnést chlapce?" pravili soudcové, ale kupecký syn jim odpověděl: "V zemi, kde mohou myši sežrat železné váhy, může sokol odnést i slona, tím spíše chlapce." Když to soudci slyšeli, zvědavě se ho na vše vyptali a pak přiměli kupce, aby váhy vrátil; mladík pak přivedl chlapce zpátky.
Takto dosahují lidé, kteří vynikají chytrostí, toho, po čem touží, neboť si vždy najdou nějaký prostředek.


Věrnost žen


"Dost té domácí šalby! Spravedlivý člověk se nesmí nechat spoutat domovem. Mnohem lepší je proto žít v lese. Hanba domáckému životu!"
A uspokojeni odešli do lesů. Tam dosáhli duševního klidu oddávajíce se čtveré meditaci nerušené láskou ani jinými city, pevně ovládli své smysly, pohlíželi stejně na všechny tvory a dobrali se dokonalosti v pohřížení do sebe, jež přináší nejvyšší radost, s ničím zde na zemi nesrovnatelnou; tak rozptýlili temnotu ve svém nitru a byli osvobozeni od dalších zrození.
Komu by mámivá láska k ženám nepřinesla utrpení? Zato odříkavost vůči nim přináší těm, kdo dovedou rozlišovat, spásu.


Jak byli čtyři vidjádharové vysvobozeni z prokletí


Ve městě Ratnákaře žil král jménem Buddhiprabha, pravý lev pro stádo zuřivých slonů svých nepřátel. Jeho choti, jež se jmenovala Ratnarékha, se narodila dcera Hémaprabha, nejkrásnější dívka na celém světě; a jelikož to byla vidjádharka svržená kletbou na zem, ráda si hrála na houpačce, neboť jí to připomínalo létání v povětří, a nenechala toho, i když jí to zakazovali ze strachu, že spadne. Jednou jí dal kvůli tomu rozzlobený otec políček. Princezna, uražená tím ponížením a odhodlána uchýlit se do lesů, vyšla ze zahrady předstírajíc, že se jde projít; opila však sluhy vínem, toulala se a potom vstoupila do dutého stromu a tak jim zmizela z očí. Pak šla sama do vzdáleného lesa, postavila si chatrč z listí a zůstala tam živíc se plody a kořínky a uctívajíc Šivu. Když se její královský otec dozvěděl, že zmizela, dal ji hledat, ale nenašel ji a byl tím velice zarmoucen.
Po čase jeho žal poněkud oslábl a král Buddhiprabha se vypravil na lov, aby se rozptýlil. Z dopuštění osudu dorazil právě do vzdáleného lesa, kde žila jeho dcera Hémaprabha oddávajíc se askezi. Uviděl tam chatrč z listí, bez bázně vstoupil dovnitř a spatřil vlastní dceru vyhublou askezí. I ona ho uviděla, vstala, ihned mu padla k nohám a otec ji objal a se slzami v očích ji vzal do náručí. Hledíce po tak dlouhé době jeden na druhého, oba plakali, až se z toho i gazelám v lese řinuly slzy z očí. Konečně otec dceru utišil a řekl jí: "Proč jsi opustila, dceruško, královskou nádheru a jednala takto? Zanech života v lese a pojď za matkou!" Hémaprabha však odvětila: "To osud mě k tomu přiměl, tatíčku, kde bych jinak vzala tolik síly? Netoužím užívat doma radostí a neopustím toto asketické štěstí." Když pak nechtěla od svého rozhodnutí ustoupit, dal jí král postavit v lese palác, vrátil se do hlavního města a každý den jí posílal uvařené pokrmy a peníze, aby mohla uctívat hosty. Hémaprabha pak hostila těmi jídly a penězi příchozí, ale sama jedla jen ovoce a kořínky.


O dvou labutích


"V městě Támralipti žil kdysi dávno kupec jménem Dharmaséna a ten měl za manželku krásnou Vidjullékhu. Tento kupec byl z dopuštění osudu oloupen lupiči a zraněn jejich zbraněmi, i zatoužil zemřít a vyšel se svou chotí ven, aby vstoupil do ohně. Oba manželé spatřili náhle pár letících krásných labutí, vstoupili do plamenů a zemřeli s myslí upřenou k těmto ptákům, a tak se oba znovu narodili jako labutě."
Když světec Vidžitásu dovyprávěl tento příběh, otázal se Puškarákša znovu: "Jak to, vznešený pane, že jsme se oba zrodili jako ptáci, ačkoli jsme předtím vstoupili do ohně, což přináší odpuštění mnoha hříchů?" Svatý muž odvětil: "Tvor vždycky dostane tu podobu, na jakou při smrti soustředí svou mysl."
"Takto každý, králi, dosáhne aspoň přibližně toho, nač myslí."

<<< první část



Poznámky:

[1] Šrí, bohyně štěstí, zvaná také Lakšmí, dcera Oceánu a manželka boha Višnua, který ji získal při stloukání mléčného oceánu; je vzývána jako bohyně štěstí, bohatství a rodinného blahobytu. Jejím symbolem je lotos a mušle.
[2] bráhmanská šňůra, bílá šňůra zavěšovaná na šíji chlapcům z bráhmanských kast při zvláštním obřadu (upanajana), po němž už smějí vykonávat obětnické a jiné úkony vyhrazené bráhmanům; teoreticky přísluší právo nosit ji i všem ostatním mužským členům kastovní společnosti s výjimkou nejnižších šúdrů.
[3] pala, staroindická váhová jednotka, asi 38 gramů.

Související odkazy na další výpisky:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm