Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa - 1. (výpisky)

28. ledna 2010 v 19:12 | Misantrop |  Četba
Svět jako vůle a představa


Svazek první



A co když přírodu nakonec nelze zdůvodnit?





Život je krátký a pravda působí do budoucnosti a žije dlouho: řekněme tedy pravdu.

Pravda není děvka, která se věší na krk těm, kdo po ní netouží; spíše je to nepřístupná kráska, jejíž přízní si nemůže být jist ani ten, kdo jí všechno obětoval.

Chybám a slabostem, které nutně spočívají v mé jako každé povaze, už ovšem nemohu nijak ujít. Nebudu je však rozmnožovat nedůstojným přizpůsobováním.

Myšlenky neobyčejných duchů nesnesou filtraci obyčejnou hlavou. Zrozeny pod širokým, vysokým, krásně sklenutým čelem, pod nímž šlehají blesky zářivých zraků, při přesazení do těsného příbytku s nízkou střechou ve stlačených, tlustostěnných lebkách, z nichž slídí oči tupé, zaujaté osobními zájmy, ztrácejí veškerou sílu a živost a přestanou se samy sobě podobat. Dokonce lze říci, že hlavy tohoto druhu působí jako křivá zrcadla, v nichž se všechno odráží zkrouceně, zkomoleně, zpitvořeně a ztrácí své krásné rozměry. Filosofické myšlenky lze přijmout jen od jejich původců: proto má každý, kdo se cítí být puzen k filosofii, vyhledat její nesmrtelné učitele v tichých svatyních jejich děl samých.

Vždyť přece nelze nic namítat proti zásadě primum vivere, deinde philosophari.[1] Pánové chtějí žít, a to od filosofie, na ni jsou odkázáni s ženou i dětmi, a ačkoli podle Petrarky povera e nuda vai filosofia[2], zkouší to s ní. Neboť, co má tiché, vážné pátrání po pravdě společného s hlučnými školskými spory na katedrách a škamnech, jejichž nejvnitřnější pružinou jsou vždy zájmy osobní? Oba druhy filosofie jsou spíše od základu rozdílné. Proto se mnou nejsou žádné kompromisy, žádné přítelíčkování a přepočítá se ve mně každý, vyjma jedině toho, kdo by nehledal nic jiného než pravdu. Čtení mých spisů by mohlo zkazit chuť pro duchaplnosti profesorů filosofie. Neboť kdo jednou okusil něco opravdového, tomu už nebude po chuti špásování, obzvláště tak nudné.

To pravdivé a správné by ve světě snadněji získalo prostor, kdyby ti, kteří je nejsou schopni uskutečnit, zároveň neztěžovali jeho objevení.

Život a sny jsou listy jedné a téže knihy. Čtení v souvislosti - toť skutečný život. Ale pokaždé, když hodina čtení (den) je u konce, a nastala doba oddechu, často ještě ledabyle listujeme a otvíráme knihu bez pořádku a souvislosti, hned na té, hned na oné stránce; často je to stránka už přečtená, často ještě neznámá, ale vždy z téže knihy.

Nedostatek rozvažování se ve vlastním smyslu nazývá hloupostí a je právě tupostí v používání zákona kauzality, neschopností bezprostředně chápat sepětí příčin a účinků, motivů a jednání. Hlupák nepozoruje, že různé osoby jednají jen zdánlivě na sobě nezávisle, ve skutečnosti však ve smluvené spojitosti. Dá se proto snadno mystifikovat a obelstít, nepozoruje zatajené motivy podávaných rad, vyslovených soudů atd.

Jaký druh poznání sleduje to vlastně jediné podstatné světa? - Je to umění, dílo génia. Věda se podobá prudké bouři, která letí bez počátku a cíle, všechno ohýbá, rozhýbává, strhává s sebou; umění pak pokojnému slunečnímu svitu, který protíná cestu této bouře, od ní zcela nepohnut. První se podobá nesčetným, nuceně se pohybujícím kapkám vodopádu, které se stále střídají, neodpočívají ani na okamžik; druhý je na tomto běsnícím spěchu tichá, klidná duha. Podstata génia spočívá právě v převažující schopnosti k takové kontemplaci. Genialita tedy není nic jiného než nejdokonalejší objektivita. Podle toho je genialita schopnost chovat se čistě nazíravě, aby zůstal jen čistě poznávající subjekt, jasné oko světa. Tento svobodně vzniklý přebytek poznání se pak stává jasným zrcadlem podstaty světa. - Z toho se vysvětluje u geniálních individuí živost až k neklidu, přičemž přítomnost jim zřídka může dostačit, protože ta jejich vědomí nikdy nevyplní. Z toho vyplývá ono úsilí bez odpočinku, ono neustálé hledání nového a sledování vznikajících objektů. Zatímco obyčejný pozemšťan zcela vyplněn a uspokojen obvyklou přítomností, sleduje ji a všude hledá sobě rovné, ono zvláštní zpohodlnění ve všedním životě, které je géniovi odepřeno. - Jako bytostná součást geniality se uznává fantazie. Proto génius potřebuje fantazii, aby ve věcech neviděl to, co příroda skutečně stvořila, nýbrž to, co se namáhá tvořit, ale co vinou vzájemného boje jejích forem není v stavu dokončit. Fantazie tedy rozšiřuje zorné pole génia za objekty nabízející se jeho osobě ve skutečnosti. Kvůli tomu je neobyčejně silná fantazie průvodkyní, dokonce podmínkou geniality.

Obyčejný člověk, toto tovární zboží přírody, jakých denně produkuje tisíce, není schopen nezainteresovaného pozorování, které je vlastní rozjímavosti. S pozorováním života samého jako takového však neztrácí čas. Naproti tomu geniální člověk prodlévá u sledování života samého. Nadto často nechává stranou sledování své vlastní cesty v životě a prochází ji proto většinou dost nešikovně. Zatímco obyčejnému člověku je jeho poznávací schopnost svítilnou, která mu osvěcuje cestu, je géniovi sluncem, jež zpřístupňuje svět. Tento tak rozdílný způsob náhledu na život je viditelný už na zevnějšku obou. Pohled člověka, v němž žije a působí génius, se vyznačuje živostí a pevností, nese charakter rozjímavosti, kontemplace, jak můžeme vidět na obrazech toho mála geniálních hlav, které příroda zrodila mezi nespočetnými miliony jiných. Naproti tomu v pohledu jiného člověka, není-li, jako většinou, tupě střízlivý, je lehce viditelný pravý opak kontemplace, slídivost. Podle toho "geniální výraz" spočívá v tom, že je v něm viditelná rozhodující převaha poznání nad chtěním, tj. čisté poznání. Naproti tomu u hlav, které jsou pravidlem, převládá výraz chtění a lze vidět, že poznání se dává do činnosti vždy na popud chtění, že je tedy řízeno pouze motivy.

Odpor geniálních individuí k tomu, směrovat pozornost na obsah věty o důvodu, se ukazuje nejprve v ohledu na důvod bytí, jako odpor k matematice, jež sleduje jen všeobecné formy jevu, prostor a čas, a proto je přímo protikladem zkoumání, jež sleduje právě jen obsah jevu. Kromě toho ještě géniovi odporuje logické pojetí matematiky, neboť to uzavírá vlastní vhled, neuspokojuje, nýbrž je jen pouhým řetězem úsudků, ze všech duchovních sil si nárokuje většinou paměť, aby totiž vždy všechny dřívější věty, na něž se odvolává, měla přítomny. To také potvrzuje zkušenost, že velcí géniové v umění neměli žádnou schopnost k matematice. Jeden člověk se zároveň nevyznamenal v obou. Alfieri vypráví, že vůbec nikdy nemohl pochopit ani čtvrtou Eukleidovu poučku. Nedostatek matematických znalostí předhazovali Goethovi nechápající protivníci jeho nauky o barvách. Ovšem tam, kde došlo ne na počítání a měření podle hypotetických dat, nýbrž na bezprostřední, rozvažováním dosahované poznání příčiny a účinku, byly tyto námitky tak liché a na nesprávném místě, že jejich totální nedostatek soudnosti vyšel na světlo tak, jako hloupost Midasova jeho výroky. Že ještě dnes, téměř půl století po objevení se Goethova učení o barvách i v Německu zůstaly nerušeně na katedrách newtonovské tlachy a stále se zcela vážně mluví o sedmi homogenních světlech a jejich různé lomivosti - to bude jednou vypočteno mezi velkými intelektuálními charakterovými rysy lidstva vůbec a v Německu zvlášť. - Z téhož výše naznačeného důvodu se vysvětluje právě tak známý fakt, že opačně, vynikající matematici mají málo citlivosti pro díla krásného umění, což se zvlášť naivně vyjadřuje ve známé anekdotě o onom francouzském matematikovi, který se po pročtení Racinovy Ifigenie s pokrčením rameny zeptal: Qu'est-ce que cela prouve?[3] - Je také známo, že velká genialita je zřídka spárována s převládající rozumovostí, spíše opačně, geniální individua často podléhají prudkým afektům a nerozumným vášním. Nemyslí při rozhovoru ani tak na osobu, k níž mluví, nýbrž více na věc, o níž mluví, která jim živě tane na mysli. Proto v zájmu objektivního posouzení či vypovězení nezamlčují, co by chytrý zamlčel atd. Proto mají konečně sklon k monologům a mohou vůbec ukazovat mnohé slabosti, které se skutečně blíží šílenství. Genialita a šílenství mají jednu stránku, kde vzájemně hraničí, dokonce vzájemně přecházejí. To se často pozorovalo a dokonce básnické zanícení bylo nazváno druhem šílenství: amabilis insania je nazývá Horatius a "hrdinné šílenství" Wieland ve vstupu k "Oberonu". Dokonce Aristotelés měl podle Seneky říci: Nullum magnum ingenium sine mixtura dementiae fuit.[4] Platón to vyjádřil v mýtu o jeskyni, když řekl: Ti, kteří kromě jeskyně viděli pravé sluneční světlo a skutečně jsoucí věci (ideje), nemohou potom v jeskyni už vidět, protože jejich oči si odvykly temnotě. Proto správně nerozeznávají stíny a jsou vysmíváni od jiných, kteří z této jeskyně, od stínů, nikdy neodešli. Také ve Faidru říká, že bez jistého šílenství by nemohl být žádný opravdový básník, dokonce že každý, kdo v pomíjivých věcech rozpozná věčné ideje, se jeví jako šílený. Také Cicero uvádí: Negat enim, sine furore, Democritus, quemquam poetam magnum esse posse; quod idem dicit Plato[5]. A konečně Pope říká:

Great wits to madness sure are near allied,
And thin partitions do their bounds divide.[6]

Zvláště poučný je v tomto ohledu Goethův Torquato Tasso, v němž se nám staví před oči nejen utrpení, bytostné martyrium génia jako takového, ale i jeho neustálé přecházení k šílenství. Konečně fakt bezprostředního stýkání geniality a šílenství je částečně potvrzován biografiemi velmi geniálních lidí, např. Rousseaua, Byrona, Alfieriho a anekdotami ze života jiných; zčásti musím na druhé straně zmínit jednotlivé subjekty s nevýslovně velkým nadáním, které jsem našel při častých návštěvách blázinců, jimž zřetelně přes šílenství probleskovala genialita, šílenství zde však mělo úplně navrch. Toto nelze připsat náhodě, protože z jedné strany počet šílených je poměrně velmi malý a z druhé strany geniální individuum je přes všechna obvyklá hodnocení vzácné a v přírodě je jen výjimečným jevem. Každý si může sám porovnat počet skutečně velkých géniů v Evropě za starověk i novověk - k nimž však můžeme počítat jen ty, kteří zanechali díla, jež si po všechny časy podržela pro lidstvo trvalou hodnotu - s číslem 250 milionů, kteří se každých třicet let rodí v Evropě. Ano, nechci nezmínit, že některé lidi jsem měl ne sice za významné, ale přece rozhodně duchovně uvážlivé, které zároveň zrazoval lehký nátěr pomatenosti. Podle toho by se mohlo zdát, že každý vzrůst intelektu nad obvyklou míru je jako abnormálnost už disponován k šílenství.

Jasný a úplný vhled do podstaty šílenství, nějaký správný a zřetelný pojem toho, co vlastně odlišuje šíleného od zdravého, podle mých vědomostí ještě nebyl nalezen.
I geniálnímu člověku mizí z očí souvislost věcí. Jednotlivý objekt jeho nazírání, nebo jím nadměrně živě uchopená přítomnost, se jeví v tak jasném světle, že ostatní články řetězu, k němuž patří, se tím zatemňují a z toho právě vzniká fenomén, který má velkou podobnost se šílenstvím. Génius proto všude vidí extrémy a právě proto jeho jednání počítá s extrémy. Neumí trefit správnou míru, chybí mu střízlivost a výsledkem toho je to, co jsme řekli. Poznává dokonale ideje, ale ne individua. Proto, jak jsme si všimli, může básník hluboce a zásadně znát člověka, ale velmi špatně lidi. Lze ho snadno oklamat a je hříčkou v ruce chytráka.

Všechno chtění vyvěrá z potřeby, tedy z nedostatku, tedy z utrpení. Ukončuje je vyplnění. Avšak proti nějakému přání, které se nám splní, zůstane aspoň deset odepřeno. Dále, toužení trvá dlouho, požadavky jdou donekonečna, vyplnění je vyměřeno krátce a skrovně. Avšak konečné uspokojení samo je jen zdánlivé. Vyplněné přání dělá hned místo novému, ono je poznaným, toto ještě nepoznaným omylem. Trvající, neustupující uspokojení nemůže dát žádný žádaný objekt chtění, nýbrž se vždy podobá jen almužně, hozené žebrákovi, která mu dnes zajistí život, aby mu zítra prodloužila jeho bídu. - Proto, pokud je naše vědomí vyplněno vůlí, pokud jsme vydáni tlaku přání, s jeho stálými nadějemi a obavami, pokud jsme subjektem chtění, nikdy nás nečeká trvalé štěstí, ani klid. Ať pronásledujeme či prcháme, bojíme se neštěstí nebo usilujeme o požitek, je to v podstatě jedno. Bez klidu však není žádné opravdové blaho možné.

Jediný volný pohled do přírody nás náhle osvěží od soužení vášně či bídy a starostí, rozjaří a vzpruží: bouře vášní, tlak přání a obavy a všechna mučivost chtění jsou náhle zázračným způsobem ukonejšeny. Neboť v okamžiku, kdy, odtrženi od chtění, se oddáme čistě vůleprostému poznání, jsme téměř vstoupili do jiného světa, kde nic, co hýbá naší vůlí a námi prudce otřásá, už není. Ono osvobozování poznáním nás tolik a zcela povznáší od toho všeho, jako spánek a sen. Štěstí a neštěstí zmizely. Tak blízko nám neustále leží oblast, v níž jsme zcela zbaveni vší bídy, ale kdo má sílu dlouho se v ní udržet? Pokud do našeho vědomí opět vstoupí nějaký vztah onoho čistě nazíraného objektu k naší vůli, k naší osobě, kouzlo končí. Spadneme zpět do poznání, jež ovládá věta o důvodu, už nepoznáváme ideu, nýbrž jednotlivou věc, článek nějakého řetězu, k němuž patříme i my a znovu jsme odevzdáni vší své bídě. - Většina lidí, protože se jim objektivita, tj. genialita zcela vyhýbá, stojí téměř vždy na tomto stanovisku. Proto nejsou rádi sami s přírodou, potřebují společnost, aspoň knihu. Jelikož jejich poznání zůstává služebné vůli, hledají tudíž na předmětech jen nějaký vztah ke své vůli a u všeho, co žádný takový vztah nemá, se v jejich nitru rozezvučí, téměř jako základní bas, vytrvalé, bezútěšné "To mi nepomůže". Proto v osamělosti i to nejkrásnější okolí nahlížejí jako opuštěné, temné, cizí, nepřátelské.

Poznání idejí vyšších stupňů, které v malířství přijímáme pomocí cizího zprostředkování, můžeme být účastni i bezprostředně, čistě kontemplativním nazíráním rostlin a pozorováním zvířat - v jejich volném, přirozeném stavu. Objektivní pozorování jejich rozličných podivných tvarů a jejich konání a puzení je poučná lekce z velké knihy přírody, je vyčíslením pravé Signatura rerum.[7] Vidíme v ní mnohé stupně a způsoby manifestace vůle, která, ve všech podstatách jedna a táž, chce všude totéž, co se objektivizuje právě jako život, jako existence, v tak nekonečných proměnách, v tak různých tvarech, které jsou všechny akomodací k rozdílným vnějším podmínkám a jež lze přirovnat k mnoha variacím na stejné téma. Máme-li však sdělit pozorovateli vysvětlení jejich vnitřní podstaty také pro reflexi a jedním slovem, tak bychom k tomu mohli použít nejlépe onu formuli sánskrtu, která je tak častá ve svatých knihách hinduistů a nazývá se Mahávákja, tj. velké slovo: "Tat tvam asi", to znamená: "Toto (živoucí) jsi ty."

Čím více drsné klima zvyšuje požadavky potřeb, užitkovost, pevněji určuje a neúprosněji předpisuje, tím méně herního prostoru má ve stavebním umění krásné. V mírném klimatu Indie, Egypta, Řecka a Říma, kde byly požadavky nutnosti menší a určeny volněji, mohla architektura sledovat své estetické účely nejsvobodněji. Pod severním nebem to bylo velmi ztíženo. Zde, kde byly požadavkem baráky, špičaté střechy a věže, muselo se stavební umění, jelikož jeho vlastní krása se mohla rozvíjet jen ve velmi úzkých mezích, jako náhradou tím více krášlit ozdobnými skulpturami, jak lze vidět na gotické architektuře.

Budiž mi dovoleno zařadit sem i srovnání týkající se slovních umění. Jak je totiž krásná tělesná forma nejlépe viditelná při nejlehčím nebo dokonce vůbec žádném oblečení, a proto velmi krásný člověk, kdyby měl zároveň vkus a mohl ho sledovat, nejraději by byl viděn nahý, oblečený jen na způsob antiky - právě tak každý krásný a myšlenkově bohatý duch se bude vždy snažit vyjadřovat se nejpřirozenějším, nejpřímějším, nejprostším způsobem, je-li možné, aby své myšlenky sdělil jinému a tím si ulehčil osamělost, kterou ve světě, jako je tento, musí pociťovat. A opačně se bude duchaprázdnost, popletenost, překroucenost odívat do nejhledanějších výrazů a nejtemnějšího řečnictví, aby tak do obtížných a pompézních frází zahalila malé, nepatrné, střízlivé či všední myšlenky, podobně tomu, jemuž je odepřen majestát krásy a chce tento nedostatek nahradit oblečením, a tedy se pokouší skrýt pod barbarskou parádou flitrů, per, nabíraných límců, rukávců a kabátů nepatrnost či ošklivost své osoby. Stejně jako je zaskočen tento člověk, kdyby měl jít nahý, tak by byl zaskočen mnohý autor, kdybychom ho nutili přeložit jeho tak pompézní, temnou knihu do jejího malého, jasného obsahu.

Rozhodně na škodu působí historické náměty jen tehdy, když je malíř omezí svévolně, ne podle uměleckých účelů, nýbrž podle jinak zvoleného pole, přičemž však toto pole je chudé na malířské a významné předměty, např. na dějiny malého, svéhlavého, hierarchicky, tj. bludem ovládaného lidu, jímž soudobé velké národy Orientu a Východu opovrhovali, jako Židy. - Neboť jednou mezi námi a všemi starými národy leží stěhování národů, jako mezi dnešním povrchem země a tím, jehož organizace se nám dnes ukazuje jen ve zkamenělinách, dřívější změny mořské hladiny; tak je vůbec velkým neštěstím nahlížet, že lid, jehož bývalá kultura měla sloužit naší hlavně jako podklad, nebyli Indové či Řekové nebo také jen Římané, ale právě Židé. Zvláště však pro geniální italské malíře v 15. a 16. století bylo špatnou hvězdou, že museli k bídě všeho druhu pracovat v úzkém kruhu, který jim byl pro volbu námětu svévolně odkázán. Neboť Nový Zákon je podle své historické části pro malířství téměř tak nevhodný jako Starý a tedy dějiny mučedníků a učitelů církve vůbec nešťastný předmět.

Idea zachycená a zopakovaná v uměleckém díle oslovuje každého jen podle míry jeho vlastní intelektuální hodnoty. Proto i nejvýznačnější díla každého umění, nejušlechtilejší produkty génia, musí zůstat pro tupou většinu lidí věčně uzavřenou knihou, nepřístupnou, oddělenou od nich širokou propastí, téměř jako je jednání knížete nepřístupné chátře. I ti nejplošší sice nechávají platit uznanou autoritu velkých děl, aby totiž nevyzradili svou vlastní slabost, avšak mlčky vždy zůstávají připraveni vyslovit svůj zatracující soud, pokud je člověk nechá doufat, že mohou. Potom propukne jejich dlouho zadržovaná nenávist proti všemu velkému a krásnému, které je nikdy neoslovilo a právě tím pokořovalo, i proti jejich původci. Neboť aby vůbec mohl člověk ochotně a volně uznat a nechat platit cizí hodnoty, musí mít vlastní.

Masa a množství potomstva vždy bude a zůstane tak zvrácenou a tupou, jakou vždy byla a je masa a množství soudobého světa. - Člověk čte nářky velkých duchů z každého století nad svými současníky. Znějí vždy stejně jako dnes, protože potomstvo je stále totéž. V každé době a v každém umění zastupuje manýra místo ducha, který je vždy jen vlastnictvím jednotlivce.

V ohledu na poznání podstaty lidstva musím vůbec přičíst větší hodnotu biografiím, zvláště autobiografiím, než vlastním dějinám, alespoň jak jsou obvykle pojednány. Dějiny nám ukazují lidstvo, jako nám ukazuje přírodu výhled z vysoké hory. Vidíme najednou mnohé, daleké cesty, velká měřítka. Avšak zřetelně, v celé vlastní podstatě není poznatelné nic. Naproti tomu nám životopis jednotlivce ukazuje člověka tak, jako poznáváme přírodu, když procházíme mezi jejími stromy, rostlinami, skalami a vodami.

I live not in myself, but I become
Portion of that around me; and to me
High mountains are a feeling.[8]

Za vrchol básnického umění, jak s ohledem na velikost účinku, tak na obtížnost výkonu, je třeba považovat tragédii a takto je také uznávána. Pro celek našeho pozorování je velmi významné a hodné pozornosti, že účelem tohoto nejvýš poetického výkonu je podání hrůzné stránky života, že se nám zde předvádí nevýslovná bolest, bída lidství, triumf zla, výsměšná vláda náhody a nezadržitelný pád spravedlivých a nevinných, neboť v tom spočívá významný pokyn o povaze světa a pobývání v něm. Zviditelňuje se v utrpení lidstva, jež vzniká dílem náhodou a omylem: ty vystupují jako vládci světa a svou potměšilostí, jdoucí až ke zdání úmyslnosti, se personifikují jako osud. Toto utrpení zčásti vychází také z lidstva samého, z křížících se volních snah individuí, ze špatnosti a zvrácenosti většiny. "Svět je pro tyrany. Žij!", volá umírající Palmira k Mohamedovi ve Voltairově tragédii "Mohamed". Naproti tomu požadavek takzvané poetické spravedlnosti spočívá na naprostém nepochopení podstaty tragédie, dokonce samé podstaty světa. S drzostí, v celé své mělkosti to vystupuje v kritikách, které dodával k jednotlivým Shakespearovým hrám Dr. Samuel Johnson, když velmi naivně naříká nad stálým zanedbáváním této poetické spravedlnosti, což je ovšem na místě, neboť čím se provinily Ofélie, Desdemona, Kordelie? - Avšak jen plochý, optimistický, protestantsko-racionalistický či vlastně židovský světonázor může klást požadavek poetické spravedlnosti a v jejím uspokojení nalézt i uspokojení své vlastní. Pravý smysl tragédie je hluboké pochopení, že hrdina neodpykává své partikulární hříchy, nýbrž dědičný hřích, tj. vinu samotného existování:

Pues el delito mayor
Del hombre es haber nacido.
(Neboť největší vinou
člověka je, že se narodil.)
Jak přímo vyslovuje Calderón.


Komponista zjevuje nejniternější podstatu světa a vyslovuje nejhlubší moudrost v jazyce, kterému jeho rozum nikdy neporozumí; jako magnetický somnambul vysvětluje věci, o nichž za bdění nemá ponětí. Proto je v komponistovi, více než v jakémkoli jiném umělci, člověk zcela oddělen a odlišen od umělce. - Nevyčerpatelnost možných melodií odpovídá nevyčerpatelnosti přírody v odlišnosti individuí, fyziognomií a životů.

Nevýslovná vroucnost každé hudby, díky níž nás míjí jako naprosto důvěrný a přece stále vzdálený ráj, úplně srozumitelná a přece nevysvětlitelná, spočívá v tom, že znovu podává všechny podněty naší nejniternější podstaty, avšak zcela bez skutečnosti a daleko od její mučivosti.

Kdyby se nám podařilo nějaké dokonale správné, úplné a do jednotlivostí jdoucí vysvětlení hudby, tedy zevrubně zopakovat to, co vyjadřuje, v pojmech, bylo by to také dostatečné reprodukování a vysvětlení světa v pojmech, nebo něco, co zní stejně, tedy pravá filosofie a že bychom tedy mohli výše uvedený Leibnizův výrok[9], který je z nižšího stanoviska zcela správný, ve smyslu našeho vyššího náhledu hudby parodovat: Musica est exercitium metaphysices occultum nescientis se philosophari animi.[10]

Požitek veškeré krásy, útěcha, kterou poskytuje umění, entuziasmus umělce, který mu dovoluje zapomenout na strasti života, což je jedinou výhodou génia před ostatními, která jedině ho odškodňuje za utrpení, stupňované vzrůstající jasností vědomí, i za pustou osamělost mezi heterogenním pokolením - toto vše spočívá na tom, že to o sobě života, vůle, samotná existence je stálé utrpení, dílem ubohé, dílem hrozné. Totéž však nazíráno jedině a čistě jako představa nebo opakováno uměním, zbaveno trýzně, poskytuje významnou podívanou. Tato čistě poznatelná stránka světa a její opakování v kterémkoli umění je živel umělce.

Natura non contristatur.[11]

Že plození a smrt je třeba pozorovat jako něco patřícího k životu a podstatného pro tento jev vůle, vyplývá také z toho, že obojí se nám podává jako jen výše potencované výrazy toho, z čeho také sestává celý ostatní život. Ten totiž není vůbec nic jiného než stálé střídání hmoty za pevného trvání formy. Stálá výživa a reprodukce je odlišná jen stupněm od stupně plození a neustálá exkrece jen stupněm od stupně smrti. Proces výživy je stálým plozením, proces plození výše potencovanou výživou; slast při plození výše potencovanou pohodou pocitu života. Z druhé strany je exkrece, stálé vydechování a odvrhování hmoty, totéž, co ve zvýšené potenci smrt, protiklad plození. Jako jsme vždy spokojeni, když zachováváme formu, aniž bychom truchlili pro odvrženou hmotu, tak se máme chovat stejným způsobem, když se totéž ve zvýšené potenci a celkově děje ve smrti, co každý den a hodinu probíhá v jednotlivci při exkreci. Jako jsme lhostejní při exkreci, tak bychom se neměli třást před smrtí. Z tohoto hlediska se nám právě proto jeví zvrácené dožadovat se přetrvávání své individuality, která je nahrazována jinými individui, jako stavu hmoty svého těla, jež je stále nahrazována novou. Právě tak se jeví pošetilé balzamovat mrtvolu, jako by bylo pošetilé starostlivě schraňovat své exkrementy. Co se týká individuálního vědomí, vázaného na individuální tělo, tak je denně zcela přerušováno spánkem. Hluboký spánek nelze za přítomnosti jeho trvání vůbec odlišit od smrti, do níž často, např. při zmrznutí, zcela souvisle přechází, nýbrž jen pro budoucnost, totiž s ohledem na probuzení. Smrt je spánek, v němž se zapomíná individualita: všechno jiné se opět probouzí nebo spíše zůstalo vzhůru.

Dogmata se střídají a naše vědění je klamné, avšak příroda se nemýlí, její chod je jistý a nic neskrývá. Každý je zcela v ní a ona je cele v každém.

Z fyzické stránky, jako je naše chůze jen neustále zadržovaným pádem, je život našeho těla jen trvale zpomalovaným umíráním, stále odkládanou smrtí; konečně je právě tak i čilost našeho ducha vždy jen odsunovanou nudou. Každý nádech odvrací stále pronikající smrt, s níž takto v každé vteřině bojujeme, a pak opět, ve větších mezidobích, když jíme, usínáme, zahříváme se atd. Smrt nakonec musí zvítězit, neboť jsme jí propadli už zrozením a ona si se svou kořistí jen chvíli pohrává, než ji pohltí. Zatím však přece pokračujeme s velkým zaujetím a s velkou péčí ve svém životě co nejdéle, tak jako nafukujeme mýdlovou bublinu, pokud to jde, ačkoli víme, že praskne.

Jestliže jsme již poznali jako vnitřní podstatu nevědomé přírody neustálé snažení, bez cíle a bez oddechu, pak nám toto vyvstane při pozorování zvířete a člověka ještě daleko zřetelněji. Chtění a usilování je jeho celou podstatou a lze je přirovnat k neuhasitelné žízni. Základem všeho chtění je potřebnost, nedostatek, tudíž bolest, které tedy člověk propadá již původně a svou podstatou. Když mu naopak chybějí objekty chtění, které okamžikem ztrácí příliš snadným uspokojením, přepadá ho strašlivá prázdnota a nuda, tj. jeho podstata a existence sama se mu stávají neúnosným břemenem. Jeho život tedy kmitá, podoben kyvadlu, sem a tam mezi bolestí a nudou a to jsou vskutku jeho poslední stavební prvky. To se muselo velmi podivně vyjádřit i tím, že poté co člověk všechno utrpení a soužení přesunul do pekla, nezůstalo pro nebe nic jiného, než právě nuda.

Člověk je skrz naskrz konkrétním chtěním a potřebováním, je konkrementem tisíce potřeb. S nimi stojí na zemi, přenechán sám sobě, všechno v nejistotě, jen ne jeho potřebnost a bída: tou měrou ho naplňuje starost o zachování jeho existence, za tak těžkých, každý den znova se hlásících požadavků, zpravidla celý život. K tomu se pak bezprostředně pojí druhý požadavek, rozmnožení rodu. Zároveň ho ze všech stran ohrožují nejrůznější nebezpečí, jimž se vyhnout vyžaduje neustálý růst. Opatrným krokem a s úzkostným ohlížením prochází svou cestu, neboť na něj číhá tisíc náhod a tisíc nepřátel. Tak to šlo v divočině a tak to jde i v civilizovaném životě; neexistuje pro něj žádná jistota:

V jakých temnotách jenom
a v jakých nebezpečenstvích uplývá
krátký náš život!
Lucretius, O přírodě, II, 15 (překl. J. Kolář, Praha 1948)

další část >>>


Poznámky:

[1] Nejprve žít, pak filosofovat.
[2] Chudá a nahá kráčí filosofie.
[3] Co to dokazuje?
[4] Každý velký duch měl v sobě příměs šílenosti.
[5] Již Démokritos popíral, že by velký básník mohl být bez šílenství, jak říká Platón.
[6] Velikost s šílenstvím jsou blízce spřízněny,
a obě odděluje jen slabá zeď.
[7] Jacob Böhme, ve své knize De Signatura rerum, říká: "A není žádná věc v přírodě, která by nezjevovala svůj vnitřní tvar také vnějšně: neboť vnitřní vždy pracuje ke zjevení. - Každá věc má svá ústa ke zjevení. - A to je řeč přírody, kterou každá věc mluví o své vlastnosti a vždy se sama zjevuje a podává. - Neboť každá věc zjevuje svou matku, kterou je esence a vůle k utváření."
[8] Nežiji jedině sebou, ale stávám se
částí toho, co mne obklopuje
a vysoké hory cítím jako své.
[9] Exercitium arithmeticae occultum nescientis se numerare animi (Aritmetické cvičení mysli překrývající neznalost počtů)
[10] Hudba je metafyzické cvičení mysli překrývající filosofickou neznalost.
[11] Příroda netrpí s tebou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm