Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa - 2. (výpisky)

28. ledna 2010 v 19:16 | Misantrop |  Četba
Život většiny je jen stálý boj o tuto existenci, kterou nakonec s jistotou všichni ztratí. Co však v tomto tak únavném boji umožňuje vytrvat, není ani tak láska k životu jako strach před smrtí, která nevyhnutelně stojí v pozadí a může se objevit každým okamžikem. - Život sám je moře plné skalisek a vírů, jimž se člověk vyhýbá s největší námahou a starostlivostí, ačkoli ví, že i když se mu se vším úsilím a uměním podaří proplout, právě tím se každým krokem přibližuje největšímu, totálnímu, nevyhnutelnému ztroskotání a dokonce přímo k němu přispívá - k smrti: ta je konečný cíl únavné cesty a pro něj horší než všechna úskalí, jimž se vyhnul.

Nyní je však také velmi pozoruhodné, že z jedné strany utrpení a muka života mohou tak lehce narůst, že dokonce smrt, z útěku před níž sestává celý život, se stane žádoucí a člověk k ní svobodně spěchá; a z druhé strany, že pokud si bída a utrpení člověka popřejí oddechu, hned je tak blízko nuda, že si člověk nutně potřebuje krátit čas. Co zaměstnává všechno živé a drží je v pohybu, to je usilování o existenci. Avšak s existencí, je-li jistá, si neumíme nic počít: proto je třeba udělat něco, abychom necítili to druhé, co staví v pohybu, úsilí zbavit se břemene existence, "zabít čas", tzn. vyhnout se nudě. Podle toho vidíme, že téměř všichni lidé chránění před bídou a starostmi, poté co konečně svalili všechna jiná břemena, jsou pak sami sobě břemenem a mají za úspěch každou strávenou hodinu, tedy každé odtažení od právě onoho života, k jehož nejdelšímu zachování se jim dosud nabízely všechny síly. Nuda však není nic méně než málo povšimnuté zlo: nakonec kreslí do tváře opravdovou hrůzu. Způsobuje, že bytosti, které se vzájemně tak málo milují, jako lidé, se přesto vzájemně velmi vyhledávají, a to se stává zdrojem družnosti. Všude se proti nudě, jako proti jiným obecným kalamitám, podnikají veřejná opatření, již ze státnické chytrosti, protože toto zlo, stejně dobře jako opačný extrém, hlad, může hnát lidi k největším bezuzdnostem: lid potřebuje panem et circenses. Přísný filadelfský trestní systém vytváří prostřednictvím samoty a nečinnosti trestním nástrojem pouhou nudu: a je to tak strašné, že to chovance dovádí až k sebevraždě. Jako je neustálým bičem lidu nouze, pak nuda je bičem příznivého světa. V měšťanském životě reprezentuje neděle to, co pro chudé lidi bída šesti dnů v týdnu.

Mezi chtěním a dosažením pak uplývá naprosto každý lidský život. Přání je podle své přirozenosti bolest: splnění rychle plodí nasycenost: cíl byl jen zdánlivý: vlastnictví zbavuje podnětu: přání, potřeba se dostavuje v jiné podobě, když ne, přichází pustota, nuda, proti níž bojovat je právě tak mučivé jako proti bídě. - Následují-li přání a uspokojení ani po příliš krátkých, ani po příliš dlouhých pauzách, snižuje to utrpení, které obojí nesou, na nejmenší míru a vytváří to nejšťastnější běh života. Neboť to, co by se jinak mohlo nazvat nejkrásnější částí, nejčistší radostí života, je tím právě jen proto, že nás vyzdvihuje z reálné existence a mění nás v její nezúčastněné diváky. Tedy čisté poznání, jež zůstává cizí veškerému chtění, zážitek krásného, opravdová radost z umění, protože to již vyžaduje vzácné vlohy, je dopřáno jen velmi málo lidem a i těm jen jako přechodný sen: a potom to právě těm málo lidem zvyšuje intelektuální sílu k vnímání mnohem většího utrpení, než by mohli pociťovat tupější, a staví je nadto osamoceně od znatelně odlišných bytostí, čímž se také vyrovnává ona předešlá radost. Největší části lidí však nejsou čistě intelektuální požitky přístupné; radosti, spočívající v čistém poznání, jsou téměř zcela neschopni: jsou zcela odkázáni na chtění. Když proto cokoli má získat jejich účast, být pro ně interesantní, musí to nějak podnítit jejich vůli, třeba jen vzdáleným a v možnosti ležícím vztahem k ní; nikdy však zcela nesmí vypadnout ze hry, protože jejich existence leží více v chtění než v poznání: akce a reakce je jejich jediným živlem. Naivní projevy této povahy lze vybrat z maličkostí a všedních jevů: tak např. na pozoruhodná místa, která navštívili, píšou svá jména, aby donutili k reakci a působili na místo, neboť ono na ně nezapůsobilo; dále nemohou snadno pouze pozorovat cizí vzácné zvíře, ale musejí ho dráždit, škádlit, hrát si s ním, jen aby pocítili akci a reakci; zcela zvláštně se však ona potřeba podráždění vůle projevuje ve vynalezení a uchování karetní hry, která je vlastně výrazem žalostné stránky lidstva.

Neustálé snahy odehnat utrpení nedělají nic víc, než že mění jeho tvar. Tím je původně nedostatek, bída, starost o zachování života. Poštěstí-li se, což se má za tak velmi těžké, bolest v tomto tvaru potlačit, tak se ihned ustavuje v tisíci jiných formách, podle stáří a okolností, jako pohlavní pud, vášnivá láska, žárlivost, závist, nenávist, úzkost, ctižádost, chamtivost, nemoc atd. atd. Nemůže-li konečně vstoupit do žádného jiného tvaru, tak přichází v smutném šedém rouchu omrzelosti a nudy, proti níž se potom podnikají všemožné pokusy. Podaří-li se ji konečně zahnat, tak se to stane jen těžko bez toho, že by bolest opět pronikla do jednoho z předchozích tvarů a tanec začal znova; neboť mezi bolestí a nudou se potácí každý lidský život. Ač je toto pozorování tak skličující, chci přece vedle toho upozornit na jednu jeho stránku, z níž lze čerpat útěchu, dokonce snad i dosáhnout stoické lhostejnosti vůči vlastnímu zlu. Neboť naše netrpělivost nad ním vychází z velké části z toho, že se poznáváme jako něco náhodného, vedeného řetězem příčin, které lze snadno nahlížet jinak. Neboť nad bezprostředně nutným a zcela obecným zlem, např. nutností stáří a smrti a mnoha denních nepříjemností se snažíme nermoutit. Je to spíše pozorování náhodnosti okolností, které nám přinášejí utrpení, co jim dává trny. Kdybychom však poznali, že bolest jako taková je pro život bytostná a nevyhnutelná a na náhodě závisí pouze její tvar, forma, v níž se podává, že tedy naše přítomné utrpení vyplňuje místo, na něž by jinak ihned vstoupilo další, které je nyní vyloučeno, že tedy v podstatě nám osud nemůže moc uškodit; pak by mohla taková reflexe, pokud by vedla k živému přesvědčení, navodit významný stupeň stoické lhostejnosti a velmi snížit úzkostlivou starostlivost o vlastní blaho. Ve skutečnosti lze však takové panství rozumu nad bezprostředně pociťovaným utrpením nalézt vzácně nebo vůbec nikdy.

Že všechno štěstí je jen negativní, ne pozitivní povahy, že právě proto nemůže být trvalým uspokojením a obšťastněním, nýbrž vždy jen zachraňuje od nějaké bolesti či nedostatku a po něm buď musí nastoupit nová bolest, nebo languor, prázdné dychtění a nuda; to nachází doklad i v onom věrném zrcadle podstaty světa a života, v umění, zvláště v poezii. Každé epické nebo dramatické básnictví může totiž vždy zobrazit jen zápas, úsilí a boj o štěstí, nikdy však trvalé a úplné štěstí samo. Vede své hrdiny přes tisíce těžkostí a nebezpečí až k cíli: jakmile je dosažen, rychle nechá spadnout oponu. Neboť nezůstává mu nyní nic než ukázat, že třpytivý cíl, v němž se hrdina domníval najít štěstí, ho jen škádlil a po jeho dosažení to není lepší než předtím. Jelikož pravé, trvalé štěstí není možné, nemůže být předmětem umění. Jeho líčení je sice zřejmě účelem idyly, člověk sám však vidí, že idyla jako taková se nemůže udržet. Vždy se básníkovi pod rukama stává buď epickou a potom jen velmi nevýznamným eposem, sestaveným z malého utrpení, malých radostí a malých snah: to je nejčastější případ; nebo se stane pouze popisnou poezií, líčí krásu přírody, tj. vlastně čisté vůleprosté poznání, které je ovšem vskutku jediným čistým štěstím, jemuž nepředchází ani utrpení, ani potřeba, ani ho nutně nenásleduje lítost, utrpení, prázdnota, omrzelost: toto štěstí však nemůže naplnit celý život, nýbrž pouze jeho okamžiky. - To, co vidíme v poezii, nacházíme opět i v hudbě, v jejíž melodii poznáváme obecně vyjádřené nejniternější dějiny sebe si vědomé vůle, nejskrytější život, dychtění, utrpení a těšení, odlivy a přílivy lidského srdce. Melodie je vždy odchylováním od základního tónu tisíci podivnými mylnými chody až k nejbolestnější disonanci, z níž se konečně znovu nalézá základní tón, který vyjadřuje uspokojení a uklidnění vůle. S tímto tónem ale nelze dál nic dělat a jeho delší držení by bylo jen obtížnou a nicneříkající monotonií, odpovídající nudě.

Je skutečně neuvěřitelné, jak život většiny lidí uplývá v nicneříkání a bez významu, viděn z vnějšku, a jak tupě a nesmyslně, pociťován z nitra. Je to mdlé dychtění a soužení, snové potácení se přes čtyři životní období k smrti, za doprovodu řady triviálních myšlenek. Podobají se hodinovým strojkům, které byly nataženy a jdou, aniž vědí proč; a pokaždé, když je nějaký člověk zplozen a zrozen, znovu se natáhnou hodiny lidského života, aby nyní znovu zopakovaly tu svou už nesčetněkrát obehranou flašinetářskou písničku, větu po větě a takt po taktu s nevýznamnými variacemi. - Každé individuum, každá lidská tvář a její životní běh je jen krátkým snem nekonečného ducha přírody, trvalé vůle k životu, je jen prchavým obrazem, který se hravě zaznamenává na její nekonečný list, prostor a čas, a trvá jen mizivě malou chvíli, potom mizí, aby udělal místo novému. Přesto, a v tom leží povážlivá stránka života, každý z těchto prchavých obrazů, z těchto odlupujících se zřícenin, musí být zaplacen celou vůlí k životu, ve vší její prudkosti, s mnoha a hlubokými bolestmi a nakonec dlouho obávanou, konečně nastupující hořkou smrtí. Proto náhle tak zvážníme, když zahlédneme mrtvolu.

Život každého jednotlivce, přehlíží-li se v celku a obecnosti a vyzdvihují-li se jen jeho významné rysy, je vlastně vždy tragédií; ale viděno v jednotlivém má charakter komedie. Neboť puzení a soužení dne, neustálé škádlení okamžiku, přání a obavy týdne, nehody každé hodiny, prostřednictvím náhod vždy připomínajících nějakého šibala, to jsou naprosto komediální scény. Avšak nikdy nevyplněná přání, překažená snažení, nemilosrdné rozšlapávání nadějí osudem, nešťastná pomýlení v celém životě, se vzrůstajícím utrpením a smrtí na závěr, dávají vždy truchlohru. Tak musí, ať už chce osud k naší existenci připojit žalost či výsměch, náš život obsahovat všechny boly truchlohry, avšak my přitom můžeme stvrzovat nejen důstojnost tragické osoby, nýbrž v širokém detailu života nutně titěrné charaktery veselohry.

Avšak ať velká i malá soužení naplňují každý lidský život a udržují nás v stálém neklidu a pohybu, tak nedokážou zakrýt nedostatečnost života k naplnění ducha, prázdnotu existence nebo vyloučit nudu, která je vždy připravena zaplnit každou pauzu, kterou jí nechá starost. Z toho plyne, že lidský duch se nespokojuje se starostmi, obstaráváním a zaměstnáváním, které mu pokládá skutečný svět, ale tvoří si ve formě tisíce různých pověr ještě imaginární svět, s nímž se potom všemi způsoby vypořádává a mrhá na to časem a silami, pokud je mu dopřán skutečný klid, pro který není vůbec vnímavý. Toto je proto také původně většinou případ národů, kterým mírnost pásu oblohy a půdy usnadnila život, především u Indů, potom u Řeků, Římanů a později u Italů, Španělů atd. - Démony, bohy a svaté si člověk tvoří podle svého vlastního obrazu; potom jim musí neustále přinášet oběti, vznášet prosby, zdobit chrámy, skládat sliby a rušit je, podnikat poutě, klanět se obrazům a zdobit je atd. Služba jim se všude propojuje se skutečností, dokonce ji zatemňuje: každá událost se pak bere jako protipůsobení oněch bytostí: zacházení s nimi vyplňuje polovinu času života, neustále udržuje naději a tím, že podněcuje ke klamu, se stává často zajímavější než obcování se skutečnými bytostmi. To je výraz a symptom dvojaké potřebnosti člověka, zčásti po pomoci a opoře a zčásti po zaměstnání a zkrácení chvíle: a i když to často přímo pracuje proti té první potřebě, neboť při nastalých nehodách a nebezpečích se drahocenné síly neužitečně spotřebovávají na prosby a oběti, místo aby se napřely k odvrácení zla; tak o to lépe slouží druhé potřebě, prostřednictvím fantastického zachovávání vysněného duchovního světa: a to vůbec není zanedbatelný zisk všech pověr.

Každý, kdo se probudil z prvních mladických snů, kdo věnuje pozornost vlastní a cizí zkušenosti, kdo se porozhlédl v životě, v dějinách minulosti a ve vlastním věku, konečně v dílech velkých básníků, jistě uzná výsledek, jestliže neochromuje jeho soudnost nějaký nesmazatelně vtištěný předsudek, že tento lidský svět je říší náhody a omylů, které v něm nemilosrdně vládnou ve velkých i v malých věcech, vedle nich však ještě práská bičem pošetilost a zloba: odtud pochází, že všechno lepší se jen obtížně prodírá, že šlechetnost a moudrost se mohou objevit a dojít působnosti či sluchu jen zřídka, zatímco to, co je v říši myšlení absurdní a zvrácené, v říši umění mělké a obehrané, v říši skutků zlé a záludné, vládne vytrvale či jen s krátkými přestávkami; naproti tomu vhodnost jakéhokoli druhu je vždy pouze výjimka, jeden případ z milionů, a proto také, projevila-li se v nějakém díle a přežila zlobu současníků, je tu izolována a uchovávána podobně jako meteorit, jako by vznikla z nějakého jiného řádu věcí, než je vládnoucí. - Nikdo si snad na konci svého života nebude přát, jestliže je rozvážný a zároveň upřímný, aby ho prodělal ještě jednou, a spíše než to si raději zvolí celkové nebytí. Podstatný obsah světově proslulého monologu v "Hamletovi" je v souhrnu takovýto: Náš stav je tak bídný, že celkové nebytí by pro něj bylo rozhodně přednější. - Neexistoval žádný člověk, který by si aspoň jednou nepřál neprožít následující den. Podle toho by ta tak často oplakávaná krátkost života měla být na něm snad přímo to nejlepší. - Kdybychom pak konečně ještě každému objasnili strašlivé bolesti a muka, jimž je jeho život stále otevřen, zmocnila by se ho hrůza: a kdybychom vedli nejzarytějšího optimistu nemocnicemi, lazarety a chirurgickými komorami, věznicemi, mučírnami a otrokárnami, po bojištích, soudních síních, pak mu otevřeli všechny ty temné příbytky bídy, kam se zalézá před pohledy chladné zvědavosti, a nakonec mu chtěli dát nahlédnout do hladomorny Ugolinovy; uznal by nakonec i on, jakého druhu je tento svět, le meilleur des mondes possibles. Odkud jinud by bral Dante látku k svému Peklu než z tohoto našeho skutečného světa? A přece z toho vzniklo opravdu řádné peklo. Naproti tomu, když měl vylíčit nebe a jeho radosti, narazil na nepřekonatelnou obtíž, protože právě náš svět k tomu neposkytuje vůbec žádný materiál. - Vždy je člověk odkázán sám na sebe, jak v každé věci, tak i v té hlavní. Marně si vytváří bohy, aby od nich vyprosil a získal lichotkami to, čeho je schopna jen vlastní síla vůle. - Ostatně nemohu se zdržet prohlášení, že se mi optimismus, kde snad není bezmyšlenkovitým mluvením těch, pod jejichž plochými čely se neskrývá nic než slova, jeví nikoli jen jako absurdní, ale i opravdu bohaprázdný způsob myšlení, jako trpký výsměch nepojmenovatelnému utrpení lidstva. - Jen si snad nemysleme, že je křesťanská věrouka optimismu příznivá; naopak, v evangeliích se svět a zlo používá téměř jako synonymní výrazy.

Ženou se dopředu s velkou vážností, dokonce s důležitým výrazem: tak se honí i děti ve své hře. - Většina uloví za života bídu, aniž by se nechala dovést k uvažování.

Egoismus je bytostný každé věci v přírodě. Na svou vlastní smrt pohlíží každý jako na konec světa, kdežto smrt svých známých bere jako věc značně lhostejnou, pokud se jí třeba sám osobně neúčastnil. To máme všude na očích, ve velkém i v malém. Hned to spatřujeme z děsivé stránky, v životě velkých tyranů a zločinců a ve válkách pustošících svět, hned ze stránky směšné, což je téma veseloher a zcela zvláštně to vystupuje v ješitnosti a samolibosti; to jako žádný jiný pochopil a podal in abstracto Rochefoucauld: poznáváme to ve světových dějinách i ve vlastní zkušenosti. Ale nejzřetelněji se to ukazuje, jakmile je houf lidí zproštěn všeho zákona a pořádku: tu se okamžitě co nejzřetelněji projeví ono bellum omnium contra omnes, které výstižně vylíčil Hobbes v první kapitole De cive. Ukazuje se, že každý se snaží vyrvat druhému nejen to, co chce mít sám, ale že jeden často ničí celé štěstí nebo život druhého, aby nevýznamným přírůstkem zmnožil svůj blahobyt. To je nejvyšší výraz egoismu. Jeho projevy jsou v tomto směru předstiženy jen skutečnou zlomyslností, která vyhledává škodu a bolest ostatních zcela bez zisku a bez vlastního prospěchu.

Hlavní zdroj utrpení, které jsme výše shledali jako bytostné a nevyhnutelné všemu životu, pokud skutečně nastupuje v určitém tvaru, je ona Eris, boj všech individuí, výraz rozporu, který je v nitru vůle k životu a dosahuje viditelnosti prostřednictvím principia individuationis. Krutým prostředkem jeho bezprostředního a pronikavého znázornění jsou zvířecí boje. V tomto původním rozštěpení leží zdroj utrpení, nezdolatelný i přes opatření, která se proti němu podnikají.

První a jednoduché přitakání vůli k životu je jen přitakáním vlastnímu tělu. Toto přitakání se ukazuje jako zachování těla prostřednictvím použití jeho vlastních sil. K nim se bezprostředně upíná uspokojení pohlavního pudu, dokonce k nim patří, nakolik genitálie patří k tělu. Proto je dobrovolné a žádným motivem nezdůvodněné odříkání uspokojování onoho pudu již stupněm popírání vůle k životu.

Bezpráví se in concreto nejplněji, nejvlastněji a nejhmatatelněji vyjadřuje v kanibalismu. Nejblíže tomu je vražda. Jako v podstatě stejnorodé s vraždou a odlišující se od ní jen stupněm je třeba nahlížet úmyslné zmrzačení či pouhé poranění cizího těla, dokonce každou ránu. - Dále se bezpráví podává v ujařmení jiného individua, v jeho zotročení; konečně v zásahu do cizího vlastnictví, což, pokud je toto vlastnictví sledováno jako plod práce vlastníka, je v podstatě stejnorodé se zotročováním a má se k němu jako pouhé poranění k vraždě.

Každá lež, právě jako každá násilnost, je jako taková bezprávím, protože již jako taková má za účel rozšířit panství mé vůle na cizí individua, tedy přitakat mé vůli popřením jejich, stejně jako to má za účel násilí.

- Výrok švédské královny Kristiny: "Nelze si všímat slov lidí, sotva že se dá věřit jejich skutkům." -

Existence sama a způsob existování v celku jakož i v každé části je jedině z vůle. Je svobodná, je všemocná. V každé věci se vůle jeví právě tak, jak určí sama sobě a mimo čas. Svět je jen zrcadlem tohoto chtění: a všechna konečnost, všechno utrpení, všechna muka, která svět obsahuje, patří k výrazu toho, co chce vůle; jsou takové, protože je tak chce vůle. Plným právem tudíž každá bytost snáší existování vůbec, pak existování svého druhu a své zvláštní individuality zcela tak, jak je, a za okolností, jaké jsou, ve světě, jaký je, ovládána náhodou a omylem, časná, pomíjivá, stále trpící: a ve všem, co se jí přihodí, dokonce i v tom, co se jí vůbec přihodit může, se jí děje vždy po právu. Neboť její je vůle: a jaká je vůle, takový je svět. - Chceme-li vědět, zač stojí lidé, viděni, morálně, v celku a obecně, pak pozorujme jejich osud, v celku a obecně. Je to nedostatek, bída, utrpení, muka a smrt. Věčná spravedlnost vládne: kdyby, nahlíženo celkově, nebyli ničemní, nebyl by jejich osud, nahlížen celkově, tak smutný. V tomto smyslu můžeme říci: svět sám je soudcem světa. Kdybychom mohli všechnu bídu světa položit na jednu misku vah a všechnu vinu světa na druhou, zajisté by byl jazýček v rovnováze.

- Z tohoto poznání mluví básník plný výtek, Calderón, v díle "Život je sen":

Pues el delito mayor
Del hombre es haber nacido.
(Neboť největší vinou
člověka je, že se narodil.)

Jak by to nemělo být vinou, když podle věčných zákonů je za to smrt? Calderón zde tak jen vyslovil křesťanské dogma o dědičném hříchu.

Posíláme bráhmanům anglické clergymen a herrnhuterovské pláteníky, aby je z útrpnosti naučili něčemu lepšímu a dali jim najevo, že je udělají něčím z ničeho a že jim mají být vděčni. Nám se to však vrací jako se koule odráží od skály. V Indii naše náboženství nikdy nezapustí kořeny: starou moudrost lidského pokolení nelze vytlačit událostmi v Galilei. Naproti tomu indická moudrost zpětně proudí do Evropy a vyvolává zásadní změnu v našem myšlení a vědění.

Prosba: "Neuveď nás v pokušení," říká: "Nenech nás vidět, kdo jsme."

Při stejném stupni zloby může jeden zemřít v kole a druhý pokojně v kruhu svých blízkých. Stejný stupeň špatnosti se může u jednoho národa vyjádřit v hrubých rysech, v zabíjení a kanibalismu, u druhého naopak v dvorských intrikách, utlačování a pletichách všeho druhu in miniature: podstata zůstává stejná. Pokud by se dalo myslet, že dokonalý stát či snad dokonce i s naprosto pevnou důvěrou brané dogma o odměně a trestu po smrti by zabránilo každému zločinu: politicky by se tím získalo mnoho, morálně vůbec nic, spíše by se jen brzdilo zobrazení vůle životem.

C'est privilège du vrai génie, et surtout du génie qui
ouvre une carrière, de faire impunément de grandes fautes.[1]

Goethův skličující výrok: "Jako se voda, prorážená lodí, za ní ihned opět spojí, tak se omyl, který prorazil vynikající duch, za ním opět velmi rychle a přirozeně dá znovu dohromady." (Dichtung und Wahrheit, díl 3.)

Bruno a Spinoza jsou úplné výjimky. Stojí každý sám pro sebe a nepatří ani svému století, ani své části světa, která se jednomu odměnila smrtí, druhému pronásledováním a nadávkami. Jejich strastiplná existence a smrt na našem Západě se rovnají životu tropických rostlin v Evropě. Jejich pravou duchovní vlastí byly břehy posvátné Gangy: tam by vedli poklidný a ctnostný život, mezi podobně smýšlejícími.

Že vracení se k nějaké nepodmíněné příčině, k prvopočátku, není vůbec založeno v podstatě rozumu, je ostatně fakticky prokázáno i tím, že prastará náboženství našeho rodu, tedy bráhmanismus a buddhismus, takový postulát neznají ani nepřipouštějí, nýbrž řadu vzájemně podmíněných jevů vedou do nekonečna. Nemělo by se ztotožňovat židovství a rozum. -

Kantovi ze tří kategorií relace vycházejí tři druhy úsudků, každý z nich dává vodítko k vyhledání jednoho zvláštního nepodmíněného, která jsou proto opět tři: duše, svět, Bůh.

V oněch třech nepodmíněných -, na něž se podle Kanta musí dostat každý rozum sledující své bytostné zákony - opět tři hlavní předměty, kolem nichž se točila celá filosofie ovlivněná křesťanstvím, od scholastiků až po Christiana Wolfa. Tak se ony pojmy staly prostřednictvím těchto filosofů přístupnými a běžnými i nyní pro prostý rozum; tím však není řečeno, že by i bez zjevení musely vyjít z vývoje každého rozumu jako produkt jeho vlastní podstaty. Abychom to mohli dokázat, musíme si vzít na pomoc historický výzkum a probádat, zda staré a neevropské národy, zvláště indické, a mnoho nejstarších řeckých filosofů také skutečně k oněm pojmům dospělo; nebo zda je jim v dobrém úmyslu nepřipisujeme pouze my, tak jako Řekové všude nenacházíme své bohy, když zcela falešně překládáme Brahmu Hindů a Tien Číňanů slovem "Bůh"; zda není spíše třeba hledat vlastní teismus jedině v židovském náboženství a v oněch dvou, která z něho vyšla, jejichž vyznavači právě proto dali všem jiným náboženstvím na zemi nálepku pohanů - takový, mimochodem řečeno, nejvýše jednostranný a surový výraz, který by měl být vypuzen aspoň ze spisů učenců, protože brahmanisty, buddhisty, Egypťany, Řeky, Římany, Germány, Galy, Irokéze, Patagonce, Kariby, Tahiťany, Austrálce aj. ztotožňuje a hází do jednoho pytle. Pro popy je takový výraz vhodný: v učeném světě mu však musí být hned ukázány dveře, může cestovat po Anglii a usadit se v Oxfordu. - Že jmenovitě buddhismus neobsahuje vůbec žádný teismus, dokonce ho zavrhuje, je zcela známá věc. Co se týká Platóna, tak jsem toho mínění, že za svůj periodicky se objevující teismus vděčí Židům. Numénios ho proto nazývá Moses graecians: Τι γαρ εστι Πλάτων, ή Μωυσής αττικιζων; a předhazuje mu, že své učení o Bohu a stvoření ukradl (αποσυλησας) z Mojžíšových spisů. Kléméns Alexandrijský se často vrací k tomu, že Platón Mojžíše znal a využil. Poté co kapucínsky pohaněl a zesměšnil všechny řecké filosofy, protože žádný z nich nebyl Žid, chválí jen Platóna a v jásotu nad ním vypovídá, že jako se naučil geometrii od Egypťanů, astronomii od Babyloňanů, magii od Thráků, také mnoho od Asyřanů, tak teismu se naučil od Židů. Podle Plútarcha a lépe podle Lactantia Platón děkoval přírodě, že se stal člověkem a ne zvířetem, mužem a ne ženou, Řekem a ne barbarem. V modlitbách Židů je ranní modlitba, v níž se děkuje Bohu a chválí se, že děkující se stal Židem a ne pohanem, svobodným a ne otrokem, mužem a ne ženou. -

Kant postup našich poznávacích schopností postavil přímo na hlavu a mohl být proto docela dobře obviněn, že dal podnět k filosofickému šarlatánství, proslavenému v našich dnech, které místo aby poznávalo pojmy jako myšlenky abstrahované z věcí, činí naopak pojmy prvními a ve věcech vidí jen konkrétní pojmy, tedy že tímto způsobem přinesl na trh převrácený svět jako filosofické šaškovství, což přirozeně muselo najít velký souhlas. -

Kant si přece získal nesmrtelnou zásluhu. Eliminoval z filosofie teismus, neboť v ní, jako ve vědě a ne věrouce, může mít místo jen to, co je buď empiricky dáno, nebo zjištěno dostatečnými důkazy. Přirozeně je zde míněna pouze filosofie, která je skutečná, vážně chápaná a je zaměřena na pravdu a na nic jiného, v žádném případě pak šprýmovní filosofie univerzit, v níž jako předtím hraje hlavní roli spekulativní teologie; jako předtím tu bez okolků v hávu známé osoby vystupuje rovněž duše. Neboť to je filosofie s gáží a honoráři, ba dokonce vyznamenávaná tituly dvorních radů, která pyšně čtyřicet let shlíží ze své výšky na lidičky, jako jsem já, vůbec si jich nevšímá, a starého Kanta, s jeho kritikami, by také srdečně ráda opustila a nechala z celého srdce žít ve výšinách Leibnize. - Koho však Kant svou kritikou spekulativní teologie přivedl do trvalých rozpaků, to jsou profesoři filosofie: placeni křesťanskými vládami, nemohou přece hlavní článek víry nechat ve štychu.[2] Jak si pánové pomáhají nyní? - Tvrdí právě, že existence Boží se rozumí sama sebou. - Tak! Poté, co starý svět na účet svého svědomí dělal divy v dokazování, a nový svět na náklady svého rozvažování postavil do pole ontologický, kosmologický a fyzicko-teologický důkaz - podle pánů se to rozumí samo sebou. A z tohoto sama sebou rozuměného Boha vysvětlují potom svět: to je jejich filosofie.

Veškerá účelnost musí vycházet z nějaké inteligence. Je-li něco v přírodě účelné, pak je to dílo úmyslu, úvahy, inteligence. Co si nyní ovšem takový Angličan počne s Kritikou soudnosti, nebo dokonce s mou knihou o vůli v přírodě? Tak hluboko ti pánové neshlížejí. Tito illustres confrères[3] pohrdají dokonce metafyzikou a německou filosofií: drží se babské filosofie. -
Není jistě nejmenší zásluhou Bedřicha Velikého, že za jeho vlády se Kant mohl rozvíjet a směl zveřejnit Kritiku čistého rozumu. Pod jinou vládou by se toho placený profesor sotva odvážil. Už nástupci velkého krále musel Kant slíbit, že nebude psát.

další část >>>

<<< zpět



Poznámky:

[1] Je výsadou opravdového génia, a zvláště génia na počátku kariéry, dělat beztrestně velké chyby.
[2] Kant řekl: "Je velmi nemístné očekávat od rozumu osvícení a přece mu předem předpisovat, na jakou stranu musí nutně dopadnout." (Kritika čistého rozumu) Proti tomu následná naivita výroku jednoho profesora filosofie naší doby: "Popírá-li nějaká filosofie realitu základních idejí křesťanství, pak je buď nepravdivá, nebo, i když pravdivá, přece neupotřebitelná" - to se rozumí, že pro profesory filosofie. Byl to zesnulý profesor Bachmann, kdo tak indiskrétně vyžvanil maximy všech svých kolegů. Mezi jiným je pro charakteristiku univerzitní filosofie pozoruhodné, jak pravdě, když se nehodí, bez okolků zavírá dveře se slovy: "Marš, pravdo! Nemůžeme tě potřebovat. Jsme ti něco dlužni? Platíš nás? - Tak táhni!"
[3] Věhlasní kolegové.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm