Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa - 4. (výpisky)

28. ledna 2010 v 19:23 | Misantrop |  Četba

Kapitola 17.

O metafyzické potřebě člověka.


Vyjma člověka se žádná bytost nepodivuje nad svou vlastní existencí; nýbrž vždy ji bere natolik samo sebou, že ji ani nezaznamená. Z klidného pohledu zvířete mluví ještě moudrost přírody; protože v něm se ještě vůle a intelekt dostatečně nerozestoupily, aby se při jejich opětném střetu mohly sobě podivovat. Tak zde ještě celý jev pevně visí na kmeni přírody, z něhož vypučel, a účastní se nevědomé vševědoucnosti velké matky. Kdyby byl náš život nekonečný a bezbolestný, asi by nikomu nenapadlo ptát se, proč tu je svět a proč je právě takový; nýbrž bral by to samo sebou.

Chrámy a kostely, pagody a mešity, ve všech zemích všech dob, v nádheře a velikosti, vyrostly z metafyzické potřeby člověka, která s nezničitelnou silou provází potřeby fyzické. Ovšem ten, kdo je satiricky naladěn, říká, že to je skromný sluha, který se spokojí s malým platem. Občas si vystačí s těžkopádnými fabulemi a s nevkusnými pohádkami: stačí jen připomenout dalekosáhlé výklady existence Boží a opor morality. Pohleďme např. na korán: tato špatná kniha stačila k tomu, zdůvodnit světové náboženství, 1200 let uspokojovat metafyzickou potřebu bezpočtu milionů lidí, stát se základnou jejich morálky a pohrdání smrtí, jakož i nadchnout ke krvavým válkám a nejrozsáhlejším dobyvatelským snahám. V něm nacházíme nejsmutnější a nejubožejší tvar teismu. Mohl přesvědčit mnohé, já v něm však nemohu najít jedinou plnohodnotnou myšlenku. To dokazuje, že s metafyzickou potřebou nejde ruku v ruce metafyzická schopnost. Přece se však zdá, že v raných dobách to bylo na zemi jinak a že ti, kteří stáli vzniku lidského pokolení a prazdroji organické přírody mnohem blíže než my, měli také ještě jednak větší energii intuitivního poznání, jednak lépe naladěného ducha, a tedy byli schopni čistšího, bezprostředního pochopení podstaty přírody a tím se důstojným způsobem vyrovnávali s metafyzickou potřebou: tak vznikly u starých bráhmanů téměř nadlidské koncepce, které byly později uloženy ve védách upanišád.

Naproti tomu nikdy nechyběli lidé, kteří si zakládali na oné metafyzické potřebě člověka živnost a snažili se ji co nejvíc vykořisťovat; proto u všech národů existují v tomto ohledu monopolisté a generální pachtýři: kněží. Svou živnost si všude zajistili tím, že dostali právo velmi brzy vštěpovat svá metafyzická dogmata lidem, dříve než se probudí jejich soudnost, tedy v raném dětství: neboť v té době každé vštípené dogma drží navždy, i když je nesmyslné. Kdyby čekali, až soudnost vyzraje, tak by nikdy neměli svá privilegia.

Druhou, ačkoli ne tak početnou třídu lidí, kteří si dělají živnost z metafyzické potřeby člověka, tvoří ti, kdo žijí z filosofie: u Řeků se nazývali sofisty, v naší době jsou to profesoři filosofie. Aristotelés bez váhání počítá k sofistům Aristippa: důvod k tomu najdeme u Diogena Laertia (II,65), totiž že byl první mezi sokratiky, který si nechal za svou filosofii platit; pročež i Sókratés mu poslal zpět jeho dárek. Také v novější době jsou ti, kdo žijí z filosofie zpravidla a s nejvzácnějšími výjimkami nejen zcela jiní, než ti, kdo žijí pro filosofii, nýbrž dokonce jsou často jejich odpůrci, jejich skrytými a nesmiřitelnými nepřáteli: neboť každý opravdový a významný filosofický výkon vrhá na výkony klamné příliš mnoho stínů a nadto nevyhovuje záměrům a omezením cechu; proto se placení filosofové vždy snažili nenechat ostatní vyniknout, k čemuž podle měřítka doby a okolností jsou obvyklými prostředky tu zatemňování, zakrývání, zamlčování, ignorování, separování, tu zas popírání, snižování, hanění, urážení, překrucování, jindy zas denuncování a pronásledování. Proto se už také musela mnohá velká osobnost obtížně probíjet životem, neuznaná, nectěná a bez odměny, až konečně po její smrti je svět vyveden z klamu o ní a o placených filosofech. Je-li něco na světě žádoucí, tak žádoucí, že to mohou ve zvláštních okamžicích i tupé davy cenit výše než zlato a stříbro; pak je to případ, kdy paprsek světla padá do temnoty našeho bytí a dává nám výklad o této tajemné existenci, na níž není jasné nic než její bída a nicotnost.

Velká původní odlišnost schopností rozvažování, k čemuž ještě přistupuje nutnost vzdělání, klade tak velký rozdíl mezi lidmi, že jakmile se jeden národ vypracoval z primitivního stavu, nemůže dostačovat jedna metafyzika pro všechny; proto u civilizovaných národů nacházíme průběžně dva její odlišné druhy, které se odlišují tím, že jeden má své osvědčení v sobě, druhý mimo sebe. Jelikož metafyzické systémy prvního druhu vyžadují k rekognici své průkaznosti přemýšlení, vzdělání, volný čas a soud, tak mohou být přístupné jen velmi malému počtu lidí a také vznikají a udržují se jen u významnějších civilizací. Naproti tomu pro velký počet lidí, kteří nejsou schopni myslet, nýbrž jen věřit, a nejsou vnímaví pro důvody, ale jen pro autoritu, existují výlučně systémy druhého druhu: ty mohou být proto označeny jako lidová metafyzika analogicky k lidové poezii, také lidová moudrost, čímž se chápou přísloví. Tyto systémy jsou známy pod názvem náboženství a nacházejí se u všech národů, s výjimkou těch nejprimitivnějších. Jejich průkaznost, jak řečeno, je vnější a jako taková se nazývá zjevením, jež je dokumentováno znameními a zázraky. Její argumenty jsou hlavně hrozba věčným, ale i časným zlem, mířeným proti nevěřícím, ba dokonce již proti pouhým pochybovačům: jako ultima ratio theologorum nacházíme u mnoha národů popraviště nebo něco tomu podobného. Neboť je jim dána neocenitelná výhoda mít nejjistější záruku v trvalém okupování hlav, působit už na děti a vštěpovat jim svá dogmata jako druh druhého vrozeného intelektu, jako se roubuje mladý stromek; zatímco naproti tomu systémy prvního druhu se vždy obracejí jen k dospělým, u nich však vždy již narážejí na systém druhého druhu v jejich přesvědčeních. -

A požadovat, aby dokonce nějaký velký duch - Shakespeare, Goethe - si učinil dogmata nějakého náboženství implicite, bona fide et sensu proprio svým přesvědčením, je jako žádat, aby si obr nazul boty trpaslíka.

Filosofický úžas je v podstatě skličující: filosofie začíná, jako předehra k Donu Giovannimu, molovým akordem.


Kapitola 19.

O primátu vůle v sebevědomí.


Že prudkost vůle a vášnivost charakteru jsou podmínkou zvýšené inteligence, se fyziologicky ukazuje na tom, že činnost mozku je podmíněna pohybem, který mu svým tepem udělují velké arterie, běžící po basis cerebri; proto energické bití srdce, ba dokonce podle Bichata, krátký krk, je požadavek velké mozkové aktivity. Snadno však nacházíme i protiklad výše řečeného: prudká žádostivost, vášnivý, nespoutaný charakter při slabém intelektu, tj. při malém a špatně konformovaném mozku, v těsném obalu; tak častý jako odporný jev: každopádně jej lze přirovnat ke krmné řepě.

Platón velmi krásně nazval naději snem bdícího. Její podstata spočívá v tom, že vůle nutí svého služebníka, intelekt, když není schopný přivést k touženému, ho aspoň vymalovat, převzít roli utěšitele, ukonejšit svého pána jako chůva dítě pohádkou a tu podpořit tak, že dostane zdání jevu; přičemž nyní intelekt podle své vlastní povahy, která je zaměřena na pravdu, musí činit násilí, aby se přinutil věci, které nejsou ani pravdivé, ani pravděpodobné, často sotva možné, proti svým vlastním zákonům považovat za pravdivé, aby jen na chvíli ukonejšil neklidnou a nevázanou vůli, uklidnil ji a uspal. Zde je zřetelně vidět, kdo je pán a kdo sluha.

Láska a nenávist zcela falšují náš soud. Co odporuje našemu stranictví, našim plánům, našim přáním, naší naději, nemůžeme často vůbec zachytit a pojmout, zatímco všem jiným to jasně leží nablízku: naopak, co nám vyhovuje, nám skáče z dálky do očí. Co odporuje srdci, to si hlava nepřipouští. Mnohých omylů se držíme celý život a chráníme se někdy prověřovat jejich důvod, pouze z nám samým nevědomého strachu, že bychom mohli odhalit, že tak dlouho a tak často jsme věřili a tvrdili něco falešného. - Tak náš intelekt denně klame kejklířství sklonů. Čím úporněji se z druhé strany držíme omylu, tím více zahanbující je potom usvědčení. U vyvráceného systému jako u poražené armády je nejchytřejší ten, kdo první uteče.

Jediné rozhodné bezprostřední brždění a rušení, kterým může vůle od intelektu jako takového trpět, může být jen zcela výjimečné jako důsledek abnormálně převažujícího vývoje intelektu, tedy onoho vysokého nadání, kterým se vyznačuje genialita. Ta je totiž energii charakteru a tedy jeho výkonnosti rozhodně na překážku. Právě proto to vlastně nejsou velcí duchové, kteří vykazují historické charaktery, bojující ve světových záležitostech, aby byli schopni řídit a ovládat masy lidstva; nýbrž k tomu se hodí lidé mnohem menší kapacity ducha, avšak větší pevnosti, rozhodnosti a vytrvalosti vůle, což nemůže být při velmi vysoké inteligenci; při té totiž skutečně dochází k případu, že intelekt přímo brzdí vůli.

Nic není mrzutější, než když se člověk snaží pomocí důvodů a výkladů s veškerou námahou někoho přesvědčit o názoru, který má co činit pouze s jeho rozvažováním - a nakonec odhalí, že mu nechce rozumět; že měl tedy co do činění s jeho vůlí, která se uzavřela pravdě a stavěla do pole nedorozumění, šikanování a sofismata, za nimiž se schovávalo jeho rozvažování a jeho údajné nepochopení. Jemu to ovšem tak nepřipadá: neboť důvody a důkazy použité proti vůli jsou jako nárazy fantomu dutého zrcadla proti pevnému tělesu. Odtud také tak často opakovaný výrok: stat pro ratione voluntas. - Dostatek dokladů k řečenému poskytuje obvyklý život. Lze je však bohužel najít i na cestě vědy. Uznání nejdůležitějších pravd, nejvzácnějších výkonů se marně očekává od těch, kteří mají zájem nenechat je platit, což pramení buď z toho, že nové pravdy odporují tomu, co oni sami denně učí, nebo z toho, že je nesmějí užívat a učit podle nich, nebo když ani to ne, pak proto, že heslo průměrných vždy bylo: Si quelqu'un excelle parmi nous, qu'il aille exceller ailleurs;[1] jak podává Helvétius výrok jedné Efesanky v Ciceronově páté knize Tuskulských hovorů; nebo jak zní výrok Habešana Fit Arari: "Démant je proklínán křemenem."

Mnozí hlupáci, z téhož důvodu jako mnozí hrbáči, se stávají zlými, totiž z hořkosti nad ponížením, které utrpěli od přírody, a tedy hledají krátký triumf v tom, příležitostně nahradit potměšilostí to, co jim schází na rozumu. Z toho je mimochodem také pochopitelné, proč se vůči nějaké velmi nadřazené hlavě téměř každý snadno stává zlým. Z druhé strany mají hlupáci velmi často pověst zvláštní dobroty srdce, která se však potvrzuje tak zřídka, že jsem se musel divit, jak jí dosáhli, až jsem k tomu našel klíč v následujícím. Každý si vybírá, hnán nějakou skrytou silou, ve svém nejbližším okolí nejraději někoho, jehož rozumu je trochu nadřazen: neboť jen u něj se cítí příjemně; protože, podle Hobbese, "slastí pro každého ducha, ať je v čemkoli obratný, je dát se dohromady s tím, komu může ukázat svou velikost." Z téhož důvodu každý prchá před tím, kdo je mu nadřazen; pročež Lichtenberg zcela správně poznamenal: "Pro jisté lidi je člověk s hlavou fatálnější tvor než největší darebák": příslušně tomu praví Helvétius: "Průměrní lidé mají spolehlivý a bystrý instinkt, jak poznat lidi ducha a prchat před nimi"; a dr. Johnson nás ujišťuje, že "ničím tolik člověk nerozhořčí většinu lidí než tím, že se blýskne svou nadřazeností v konverzaci. Na okamžik se zdají být potěšeni, ale ve svém srdci ho závistivě proklínají." - Tím se tedy velká duchovní převaha izoluje více než všechno jiné a vyvolává, alespoň tichou, nenávist. Opakem je to, co činí tak obecnou oblibu hlupáků.

Je-li někdo hloupý, pak ho omlouváme tím, že za to nemůže: ale kdybychom chtěli právě tak omlouvat toho, kdo je špatný, dostalo by se nám výsměchu. A přece je jedno, jako druhé, vrozené. To dokazuje, že vůle je vlastním člověkem, intelekt pouze jeho nástrojem.

Příslušně tomu slibují všechna náboženství po smrti odměnu za přednosti vůle nebo srdce na věčnosti; žádné však za přednosti hlavy, rozumu. Ctnost očekává svou odměnu na onom světě; chytrost v ní doufá na tomto světě; genialita ani v tomto, ani v onom: je sama svou vlastní odměnou.

Jen ten, kdo sám má hodně ducha, si přeje za svou společnost duchaplného.


Objektivace vůle v organismu zvířete.


Byl to zřejmě Tiedemann, kdo první srovnal cerebrální nervový systém s parazitem. Srovnání je výstižné, neboť mozek, vedle míchy a jemu příslušných nervů, jako by byl organismu téměř zasazen a od něj živen, aniž by přímo sám nějak přispíval k zachování jeho ekonomie.

Kdo udělá kuřátko ve vajíčku? Nějaká z vnějšku přicházející síla pronikající přes skořápku? Ó ne! Kuře se učiní samo, a právě síla, která vytvoří toto nad vše komplikované, správně vypočítané a účelné dílo, a jakmile je hotové, rozbije skořápku, je pod pojmenováním vůle vnější jednání kuřete. Obojí zároveň nelze vykonat: nejdříve se zabývá vypracováním organismu a nemá žádnou péči o vnějšek. Avšak po dokončení nastupují pod vedením mozku smysly jako nástroj připravený k tomuto účelu; svou službu začne vykonávat tehdy, když se vzbudí sebevědomí jako intelekt, který je svítilnou kroků vůle, jejím ηγεμονικον, a zároveň nositelem objektivního vnějšího světa, i když je horizont ve vědomí kuřete omezený. Co však nyní slepice za zprostředkování těchto orgánů je schopna ve vnějším světě vykonat, jako zprostředkované něčím sekundárním, je nekonečně menší než to, co vykonala ve své původnosti, když se sama stvořila.

V patologii se v nejnovější době konečně uplatnil psychiatrický náhled, v jehož důsledku se berou nemoci jako ozdravný proces přírody, který nastává, aby nějaké v organismu vzniklé neuspořádání bylo odstraněno překonáním jeho příčin, přičemž v rozhodujícím boji, v krizi, dosáhne buď vítězství a svého účelu, nebo podlehne. Celou svou racionalitu získává tento náhled teprve z našeho stanoviska, jež v životní síle, která zde vystupuje jako vis naturae medicatrix, poznává vůli, která ve zdravém stavu leží v základu všech organických funkcí, nyní však, kdy došlo k neuspořádání ohrožujícímu její celé dílo, se odívá diktátorským násilím, aby zcela mimořádnými opatřeními a zcela abnormálními operacemi potlačila rebelské potence a všechno urovnala. Že se naproti tomu opakovaně vyjadřuje, že sama vůle je nemocná, je hrubé nepochopení.

Kdyby intelekt nebyl sekundární povahy, tak by nic, co vzniká bez prostřednictví představy - jako např. plození, vývoj a reprodukce organismu, hojení ran, náhrada nebo zástupné doplnění zmrzačených částí, ozdravná krize v nemoci, nástroje zvířecích jemných pudů a instinkt vůbec -, nebylo tak nekonečně lepší a dokonalejší než to, co se děje s pomocí intelektu, totiž všechny vědomé a úmyslné výkony a nástroje člověka, které jsou vůči oněm jiným pouhou žabařinou. Příroda vůbec znamená to, co působí, pudí a tvoří bez zprostředkování intelektu. Že právě toto je identické s tím, co v sobě nacházíme jako vůli, je jediným tématem této druhé knihy, jakož i pojednání O vůli v přírodě. Možnost tohoto základního poznání spočívá v tom, že to, o čem je řeč, je v nás bezprostředně osvíceno intelektem, který zde vystupuje jako sebevědomí; jinak bychom to právě tak málo poznali v sobě jako vně nás a věčně bychom museli zůstat stát před neprozkoumatelnými přírodními silami. Pomoc intelektu jsme si odmysleli, když chceme uchopit podstatu vůle o sobě a tím, jak je to možné, proniknout do nitra přírody.

Proto je, řečeno mimochodem, mým přímým antipodem filosof Anaxagorás; neboť za to první a původní, od čeho všechno vychází, svévolně postuloval νούς, inteligenci, a platí za prvního, kdo zastával takový názor. Podle toho by svět byl dříve v pouhé představě než sám o sobě; zatímco u mne je to vůle bez poznání, která zakládá realitu věcí, jejichž vývoj musel dospět velmi daleko, než konečně došel v animálním vědomí k představě a inteligenci; takže u mne vystupuje myšlení jako to nejposlednější. Naopak vůle je to nejprvnější. Intelekt je jako pouhá funkce mozku stižen zánikem těla; vůle však vůbec ne.

Celý objektivní svět, bezmezný v prostoru a nekonečný v čase, tak nezdůvodnitelný v úplnosti, je vlastně jen jistý pohyb nebo afekce kašovité hmoty v mozkovně. Potom se člověk užasle ptá: co je tento mozek, jehož funkce přináší takový fenomén všech fenoménů? Co je hmota, která může být rafinována a potencována k takové kašovité hmotě, že podráždění několika jejích partií se stává podmiňujícím nositelem existence objektivního světa? Obavy z takových otázek vedou k hypostazi jednoduché substance nehmotné duše, která pouze sídlí v mozku. My však neohroženě říkáme: i tato kašovitá hmota, jako každá vegetabilní či animální část, se podobá všem svým menším příbuzným v horších domovech hlav našich nerozumných bratří, až k těm nejmenším, sotva aprehendujícím; ona organická kašovitá hmota je poslední produkt přírody, který již předpokládá všechny ostatní.

Zákonu úspornosti přírody plně odpovídá, že duchovní eminentnost je udílena nanejvýš nemnohým a genialita jen nejvzácnějším ze všech výjimek, velký dav lidí není však vybaven většími duchovními silami, než vyžaduje zachování jednotlivce a rodu. Neboť velké a svým uspokojováním neustále rostoucí potřeby lidského pokolení činí nutným, že daleko největší část lidstva tráví svůj život hrubou tělesnou a zcela mechanickou prací; k čemu by potřebovali živého ducha, vznosnou fantazii, subtilní rozvažování, hluboký důvtip? To by je činilo jen neschopnými a nešťastnými. Proto tedy příroda zacházela s nejcennějším ze svých produktů tak šetrně.

Anaxagorás a Empedoklés zcela správně učili, že rostliny mají pohyb růstu díky žádostivosti (επιθύμια), která v nich sídlí; dokonce jim přičítali i radost a bolest spolu s pociťováním; Platón jim přiznává jedině žádostivost, a to kvůli jejich silnému pudu výživy (srv. dialog Timáios). Empedoklés přiznával rostlinám dokonce sexualitu.

Účelnou příčinou ochmýření u obou pohlaví, a Venušina pahorku u pohlaví ženského, je, že ani u velmi hubených subjektů nemá být během kopulace cítit kost stydká, která by mohla vzbuzovat odpor: účinnou příčinu je pak třeba hledat v tom, že všude, kde sliznice přechází do vnější kůže, rostou v její blízkosti chlupy; potom i v tom, že hlava a genitálie jsou do jisté míry opačnými póly, proto mají vzájemné vztahy a analogie, k nimž patří kožní porost. - Stejná účinná příčina platí i pro vousy mužů: účelnou příčinu tuším v tom, že patognomická změna, tedy rychlá změna rysů tváře prozrazující každé vnitřní hnutí mysli, je hlavně viditelná na ústech a v jejich okolí: aby tato změna, jež je často nebezpečná při vyjednávání nebo nečekaných událostech, nebyla zachycena pohledem protivníka, dala příroda (která ví, že homo homini lupus) muži vousy. Naopak žena se bez nich obejde, protože jí je vrozena přetvářka a sebeovládání (contenance[2]). -

Spinoza (Etika) vysvětluje: "Protože (lidé) nalézají v sobě i mimo sebe nemálo prostředků, které do značné míry přispívají k jejich prospěchu..., usoudili, že všechny věci je možno považovat za prostředky přispívající k jejich prospěchu. Protože však vědí, že sami tyto prostředky nevytvořili..., věří, že existuje někdo jiný, kdo tyto prostředky k jejich užitku vytvořil." Také: "Usoudili, že Bůh řídí všechny věci k užitku lidí, aby si je získal." Na tom opírá své tvrzení: "Příroda nemá před sebou žádný předem stanovený cíl a všechny účelové příčiny nejsou nic jiného než lidské výmysly."


Kapitola 28.

Charakteristika vůle k životu.


Ještě mnohem nevhodnější je však způsob vyjadřování takzvaných panteistů, jejichž celá filosofie spočívá hlavně v tom, že vnitřní, jim neznámou podstatu světa pojmenovává slovem "Bůh" a domnívá se, že tím mnoho vykonala. Podle toho by byl svět teofanií (zjevením Boha). Stačí se však na něj podívat a člověk vidí, že to je svět neustále něco potřebujících bytostí, které trvají nějaký čas pouze tím, že do sebe vzájemně narážejí, jejich existence je proniknutá strachem a nouzí a často trpí hroznými mukami, až konečně padnou do náruče smrti: kdo to má zřetelně na očích, dá za pravdu Aristotelovi, když říká: η φύσις δαιμονια μεν εστι, ου δε θεια[3]; dokonce musí připustit, že Bůh, který by se odvážil přeměnit do takového světa by asi musel být soužen ďáblem. - Dobře vím, že domnělí filosofové tohoto století to činí podle Spinozy a mají to tím za oprávněné. Ovšem Spinoza měl zvláštní důvody takto pojmenovat svou jedinou substanci, aby totiž zachránil alespoň slovo, když už ne věc. Ještě v živé paměti byly hranice s Giordanem Brunem a Vaninim: i ti totiž byli obětováni onomu Bohu, pro jehož čest krvácelo nepoměrně více lidských obětí než na oltářích všech pohanských bůžků obou polokoulí dohromady. Když proto Spinoza pojmenovává svět Bohem, tak je to právě jen tak, jako když Rousseau ve Společenské smlouvě stále a bez výjimky označuje lid slovem souverain: lze to také srovnat s tím, že jednou jeden kníže, který chtěl ve své zemi zrušit šlechtu, přišel na myšlenku nikomu nebrat jeho šlechtictví, ale povýšit do šlechtického stavu jeho poddané. Čtenář pozdější doby promine, že se zabývám lidmi, které nezná.

Každý pohled na svět, který vysvětlovat je úkolem filosofie, potvrzuje a dokazuje, že vůle k životu, na hony vzdálená svévolné hypotéze a daleka toho být nějakým prázdným slovem, je jediným pravým vyjádřením nejniternější podstaty světa. Všechno je nutkáno a puzeno k existování, kde je to možné k organickému, tj. k životu, a potom k co možná největšímu vzrůstu: na živočišné přírodě je potom očividné, že vůle k životu je základním tónem její podstaty, její jedinou a nepodmíněnou vlastností. Ať člověk pozoruje tento univerzální pud po životě, nekonečnou připravenost, snadnost a bujnost, s níž se vůle k životu v milionech forem všude a každý okamžik žene do existence prostřednictvím plodů a zárodků, dokonce tam, kde scházejí, prostřednictvím generatio aequivoca a využívá pro to každou příležitost, přivlastňuje si každou životaschopnou látku: a potom opět ať vrhne pohled na ten úděsný poplach a divoký ryk, když má život v něčem ztratit svůj jednotlivý jev; to zvláště vystupuje u zřetelného vědomí. Není to tu jinak, než jako by v tomto jednotlivém jevu měl být navždy zničen celý svět, a celá bytost tak ohroženého živého se ihned přeměňuje na nejzoufalejší odpor a obranu proti smrti. Pohleďme např. na neuvěřitelný strach člověka v ohrožení života, na tak rychlou a vážnou účast každého údu a bezmezný jásot po záchraně. Pohleďme na trvalý odpor, s nímž se bere rozsudek smrti, hluboký děs, s nímž vidíme zařízení na jeho vykonání a srdcervoucí útrpnost, která nás přitom vždy zasáhne. Jak by tedy měl člověk věřit, že se jedná o něco zcela jiného, než pouze o několik let méně prázdné, truchlivé existence, zhořklé soužením všeho druhu a stále nejisté; spíše by musel myslet, že je zázrak, když někdo dospěl o několik let dříve tam, kde má po své jepičí existenci být biliony let. - Při takovém pohledu se marně snažíme odhalit nějaký účel tohoto neustálého puzení, bouřlivého snažení o existenci, této úzkostlivé péče o zachování rodu. -

Vidíme-li, jak se pořád pracuje pro budoucnost, která potom končí bankrotem - jak se pak člověk může neohlížet po odměně za toto všechno umění a námahu, po účelu, který mají před očima živočichové tak neúnavně usilující, zkrátka ptát se: Co z toho? Co se dosahuje touto živočišnou existencí, která vyžaduje tolik opatření? - Když postavíme vedle sebe nepopsatelnou složitost opatření, nevyslovitelné bohatství prostředků a ubohost tím dosaženého, tak se vnucuje názor, že život je obchod, jehož výnos zdaleka nekryje náklady. Nejnápadnější je to u mnoha živočichů se zvlášť jednoduchým způsobem života. Sledujme např. krtka, tohoto neúnavného pracovníka. Svými zvláštními lopatkami neustále hrabe - to je zaměstnání jeho celého života: obklopuje ho trvalá tma: své embryonické oči má pouze proto, aby prchal před světlem. Jedině on je pravým animal nocturnum; ne kočky, sovy a netopýři, kteří vidí v noci. Čeho však dosahuje takovým únavným a neradostným životem? Potravy a plození: tedy jen prostředku k pokračování ve své smutné dráze a k tomu, aby opět začala v novém individuu. Na takových případech je zřejmé, že mezi námahou a soužením života a jeho výnosem či ziskem není žádný poměr. Životu vidoucích zvířat dává vědomí názorného světa, ačkoli je u nich naprosto subjektivní a omezeno na působení motivů, přece zdání objektivní hodnoty existence. Ale slepý krtek, se svou tak dokonalou organizací a neustálou činností, omezenou na požírání larev hmyzu a hlad, činí nepřiměřenost prostředků k účelu očividnou.

Humboldt neopomíjí ani vrhnout pohled na analogické utrpení vždy a všude znepřáteleného lidského pokolení. Rozmanitost organizací, uměleckost prostředků, přizpůsobenost prostředí, zde zřetelně kontrastuje s nedostatkem jakéhokoli udržitelného konečného účelu; místo něho je tu jen chvilkové pohodlí, prchavý, nedostatkem podmíněný požitek, mnoho dlouhého utrpení, neustálý boj, bellum omnium, každý je lovcem a zároveň kořistí, tíseň, nedostatek, bída a strach, křik a řev: a tak to jde dál, in saecula saeculorum, nebo dokud se opět nerozlomí zemská kůra. Tyto všechny útrapy se opakují tisíckrát a tisíckrát. Tedy k tomu jsme byli zrozeni. Za jaké provinění musíme snášet tato muka? K čemu ty kruté scény? Co je to za úděsnou přírodu, k níž patříme! Na to je jediná odpověď: tak se objektivizuje vůle k životu. K čemu však celá tragikomedie, není těžké odhadnout: svět nemá žádného diváka a aktéři jsou vystaveni nekonečným mukám při malém nebo pouze negativním požitku.

Všechno pudí jedny myslet, druhé jednat, hluk a povyk je nepopsatelný. - Ale poslední účel toho všeho? - Při tomto zjevném nepoměru mezi námahou a mzdou se nám z tohoto hlediska, objektivně vzato, jeví vůle k životu jako pošetilost, nebo subjektivně, jako blud, jímž je zasaženo všechno živé, které s největším vypětím svých sil pracuje na něčem, co nemá žádnou hodnotu. Z vyložené původnosti a nepodmíněnosti vůle lze vysvětlit, že člověk nade všechno miluje život plný nouze, soužení, bolesti, strachu a potom opět nudy, život, k němuž by z čistě objektivního hlediska měl mít odpor. Miluje ho přesto a jeho konce, který jedině je pro něj jistý, se nade všechno bojí. A jako s lpěním na životě je to tak i s jeho puzením a pohybem. To není nic svobodně zvoleného: nýbrž zatímco každý by vlastně rád odpočíval, jsou nouze a nuda bičem, který honí život jako káču. Lidé jsou jen zdánlivě taženi zepředu, ve skutečnosti však posunováni zezadu: nevábí život, nýbrž nouze tlačí dopředu.

Vůle k životu tu není v důsledku světa, nýbrž svět v důsledku vůle k životu.

Ve svém mládí jsem měl období, kdy jsem se neustále snažil vidět sebe a své konání z vnějšku a popisovat si je; - pravděpodobně, abych si je učinil poživačnějším.

Všechno je krásné jen potud, pokud se nás netýká. Život není nikdy krásný, takové jsou jen obrazy života, totiž ve zjasňujícím zrcadle umění či poezie; zvláště v mládí, kdy jsme to ještě nepoznali. Mnohý mladík by dosáhl velkého uklidnění, kdyby si mohl pomoci k tomuto náhledu.

další část >>>

<<< 3. část

Poznámky:

[1] Jestliže někdo mezi námi vyniká, pak je nám ve všem cizí.
[2] Rozvaha (francouzsky).
[3] Příroda je spíš démonická než božská.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm