Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa - 6. (výpisky)

28. ledna 2010 v 19:35 | Misantrop |  Četba

O historii.


Zatímco historie nás učí, že v každém čase bylo něco jiného, snaží se filosofie pomoci nám k pochopení, že ve všech dobách bylo zcela totéž, je a bude. Na tom spočívá protiklad mezi hlavami filosofickými a historickými: filosofické chtějí zdůvodňovat, historické chtějí vyprávět do konce. Historie se každou stránkou ukazuje jen jako totéž v odlišných formách: kdo však to nepozná v jednom nebo málu, bude k tomu těžko dospívat, i když projde všechny formy. Kapitoly národních dějin se v podstatě liší jen jmény a letopočty: vlastně bytostný obsah je všude týž.

Konečně konstruované dějiny jsou vedeny plochým optimismem, v konečné instanci vždy k nějakému poklidnému, vyživujícímu, tučnému státu s dobře řízenou ústavou, dobrou justicí a policií, technikou a průmyslem a nanejvýš k intelektuálnímu zdokonalení; protože to je vskutku jediné možné, neboť morálka zůstává v podstatě nezměněna. Morální je však to, na čem podle svědectví našeho nejniternějšího vědomí všechno záleží: a to leží jedině v individuu jako směr jeho vůle. Opravdu, jen běh života každého jednotlivce má jednotu, souvislost a pravou významnost: ten lze nahlížet jako jisté poučení a jeho smysl je morální. Jen vnitřní procesy, pokud se týkají vůle, mají pravou realitu a jsou skutečnými událostmi. - To, co vypráví historie, je vskutku jen dlouhý, těžký a zmatený sen lidstva.

Všichni ti, kteří staví takové konstrukce běhu světa, nebo, jak to nazývají, dějin, nepochopili základní pravdu veškeré filosofie, že totiž ve všech dobách je totéž, všechno dění a vznikání je jen zdánlivé, jedině ideje jsou trvalé, čas ideální. To říká Platón, to říká Kant. Člověk se tedy má pokoušet pochopit, co tu je, skutečně je, dnes a vždy. Pošetilci naopak míní, že něco se má teprve stát a přijít. Proto dělají dějinám hlavní místo ve své filosofii a konstruují je podle předpokládaného plánu světa, podle něhož má být všechno vedeno k nejlepšímu, k čemuž má dojít ve finále a nastat velká nádhera. Proto berou svět jako dokonale reálný a kladou jeho účel do ubohého pozemského štěstí, které, dokonce i když se o ně stará tak mnoho lidí a je jim osudem dopřáno, je přece věc tak dutá, klamná, pomíjivá a smutná, z níž ani ústavy a zákonodárci, ani parní stroje a telegrafy nemohou udělat něco podstatně lepšího.


Život druhu.


Vykastrovat individuum znamená odříznout je od stromu druhu, na němž roste a nechat je odděleně vadnout: odtud degradace jeho duševních a tělesných sil. - Že po službě druhu, tj. oplodnění, u každého zvířecího individua následuje okamžité vyčerpání a vypnutí všech sil, u většiny hmyzu dokonce brzká smrt, pročež Celsus prohlašoval, že "výstřik semene je ztráta části života"; že u člověka vyhasnutí plodivé síly ukazuje, že individuum jde vstříc smrti; že nadměrné užívání oné síly zkracuje život v každém věku, naopak zdrženlivost zvyšuje všechny síly, zvláště však svalů, pročež tato zdrženlivost patřila k přípravě řeckých atletů; že stejná zdrženlivost prodlužuje život hmyzu dokonce až k příštímu jaru; -- to všechno poukazuje na to, že život individua je v podstatě jen vypůjčený od druhu a že všechna životní síla existuje téměř jen prostřednictvím zahrazení brzdící silou druhu. Proto se v Indii uctívá lingam a joni jako symbol druhu a jeho nesmrtelnosti, jako protiváha smrti, která je přikládána jako atribut právě božství stojící nad obojím, Šivovi.

lingam


joni











Plození je do jisté míry nejpodivuhodnější ze všech umělých pudů a jeho dílo je nejúžasnější.
Naivním vyjádřením tohoto přirozeného smyslu je známý nápis na oblouku zdobeném falem v Pompejích: Hic habitat felicitas[1]: pro toho, kdo vstupoval, byl tento nápis naivní, pro vycházejícího ironický a sám o sobě humoristický.

Naopak s vážností a důstojností je vyjádřena nezměrná moc pohlavního pudu v nápisu, který (podle Thea ze Smyrny, De musica) vytesal Osiris na sloup, jejž vystavěl věčnému božství: "Duchu, nebi, slunci, měsíci, zemi, noci, dni a otci všeho toho, co je a co bude, Érótovi; -- právě tak v krásné apostrofě, kterou Lucretius zahajuje své dílo:

Římského národa matko, ty rozkoši bohů i lidí,
Venuše, dárkyně žití.[2]


Metafyzika pohlavní lásky.


Tak tedy není pěkné lživě promlouvat.
Však komu pravda hroznou zkázu přináší,
buď odpuštěno vyslovit i nepěkné.
Sofoklés, Tragédie, Praha 1975, s. 568.

Platón: "Slast je největší chvástalka na světě."

Z větší váhy mozku u člověka lze vysvětlit, že má méně instinktů než zvíře a že i těchto málo instinktů může snadno zbloudit. Totiž smysl pro krásu, instinktivně vedoucí k pohlavnímu ukojení, se dostane na scestí, když se znetvoří ve sklon k pederastii; analogické tomu je, když masařka (musca vomitoria), místo aby podle svého instinktu kladla vajíčka do hnijícího masa, klade je do květů áronu (arum dracunculus), svedena mrtvolným zápachem této rostliny.

Aristotelés (Pol. II, 9) mluví o pederastii jako o něčem obvyklém. Aniž by ji haněl, uvádí, že Keltové ji měli v obecné úctě a u Kréťanů byla podporována zákonem jako prostředek proti přelidnění.


Pohlédneme-li do ruchu života, uvidíme, jak se všichni zaměstnávají jeho nouzí a bídou, napínají všechny své síly k uspokojování nekonečných potřeb a aby se ubránili rozmanitému utrpení, aniž by však za to mohli doufat v něco jiného, než právě v udržení tohoto bídného individuálního bytí, a to jen na krátkou dobu. Uprostřed této vřavy vidíme, jak se toužebně setkávají pohledy dvou zamilovaných. Proč však tak tajně, bojácně a v skrytu? Protože tito milenci jsou zrádci, kteří tajně touží po tom, jak by zvěčnili celou tuto bídu a utrpení, které by jinak dosáhlo svého brzkého konce, čemuž chtějí zabránit, jako tomu již dříve zabránili jim podobní. -



O přitakání vůli k životu.


Život se podává jako úkol, penzum k odpracování, a proto zpravidla jako stálý boj s nouzí. Každý se tedy snaží žít, jak to jde: odpracovává si život jako robotu, kterou si zavinil. Kdo však kontrahoval[3] tento závazek? - Jeho zploditel, v požitku rozkoše. Tedy proto, že jeden si zažil slast, musí druhý žít, trpět a zemřít. -

Nevyplývá z toho, že naše bytí obsahuje provinění?

Avšak akt, jímž si vůle přitakává a vzniká člověk, je jednání, za něž se všichni v nejhlubším nitru stydí, které proto pečlivě skrývají, ba děsí se, že budou při něm přistiženi, jako by páchali nějaký zločin. Je to jednání, na něž při chladné úvaze člověk myslí většinou s nevolí, v hlubší meditaci s odporem. Pohlavnímu aktu jde v patách zvláštní zasmušilost a lítost, nejcitelnější je však po jeho prvním provedení, vůbec však tím zřetelnější, čím je ušlechtilejší charakter. Sám pohan Plinius proto říká: "Pro znamenitého člověka je první soulož politováníhodná: to naznačuje, že život má politováníhodný původ." (Hist. nat., X, 83) A z druhé strany, co provádějí a zpívají v Goethově "Faustovi" ďábel a čarodějnice na svém sabatu? Necudnosti a oplzlosti. Co ve výstižném paralipomenu[4] slibuje živý satan Faustovi? - Necudnost a oplzlost, nic víc. - Ale jedině neustálým prováděním tohoto jednání trvá lidský rod. -


Kdyby měl pravdu optimismus a naše bytí by bylo vděčně přijímaným darem nejvyššího, moudrostí vedeného dobra, a tedy samo sebou hodnotné, slavné a potěšující, tak by asi akt, kterým se zvěčňuje, měl nést zcela jinou fyziognomii. Je-li naopak toto bytí druhem chybného výstupu nebo mylnou cestou, je-li to dílo původně slepé vůle, jejímž nejšťastnějším vývojem je, když přijde k sobě, aby sama sebe zrušila, pak musí akt zvěčňující toto bytí vypadat právě tak, jak vypadá.

Pohlavní akt je velkým άρρητον[5], veřejným tajemstvím, které nesmí být nikdy a nikde zřetelně zmíněno, ale vždy a všude se samo sebou chápe jako hlavní věc, a proto je stále přítomno v myšlenkách všech, pročež každý chápe i tu nejjemnější narážku na ně.


O nicotnosti a utrpení života.


Z noci bezvědomí probuzena k životu nachází se vůle jako individuum ve světě bez konce a bez hranic, mezi nesčetnými individui, jež všechna usilují, trpí a tápou a jako přes úzkostný sen spěchá zpět k starému bezvědomí.

Život se podává jako neustálý podvod, v malém i ve velkém.

Pravdou je: máme být bídní a jsme. Přitom hlavním zdrojem nejvážnějšího zla, které člověka potkává, je člověk sám: homo homini lupus. Kdo správně pochopí tuto tezi, uvidí svět jako peklo, které převyšuje peklo Dantovo tím, že ďáblem musí být jeden druhému, k čemuž je ovšem jeden vhodnější než druhý. Před všemi pak stojí arciďábel v podobě někoho vyššího, který statisíce lidí žene proti sobě a volá k nim: "Utrpení a umírání je vaše určení: tak na sebe střílejte z pušek a kanónů!" a oni to dělají. - Vůbec se lidé ve vzájemném jednání zpravidla vyznačují nespravedlností, krajní neslušností, tvrdostí ba krutostí: opačné způsoby jsou výjimečné. Na tom spočívá nutnost státu a zákonodárství, ne na nějakých tlachách. Ale ve všech případech, které neleží v oblasti zákonů, člověk ihned ukazuje svou bezohlednost vůči sobě rovným, která vychází z bezmezného egoismu, tedy také ze špatnosti. Jak člověk zachází s člověkem, ukazuje např. černošské otroctví, jehož konečným účelem je cukr a káva. Ale není třeba chodit tak daleko: pětileté děti nastupují do přádelen nebo jiných továren, kde jsou nasazeny nejprve 10, pak 12 a konečně 14 hodin denně a vykonávají stejnou mechanickou práci, to znamená, že zábava dýchání je draze zaplacena. To je však osud milionů; mnoho milionů jiných lidí má osud analogický.

Nás ostatní mohou zatím učinit dokonale nešťastnými nepatrné náhody; dokonale šťastnými nic na světě. - Mohlo by se snad říci, že nejšťastnější okamžik šťastného je přece jeho spánek, jako nejnešťastnější nešťastného jeho probuzení. - Nepřímý, avšak jistý důkaz toho, že lidé se cítí nešťastní, tedy nešťastní jsou, dodává v nadbytku také ještě divoká závist, sídlící v nitru všech, kterou ve všech životních poměrech podnítí každá přednost jakéhokoli druhu a pak nelze zadržet její jed. Jelikož se cítí nešťastní, nemohou lidé snést pohled na domněle šťastného.

Nad utrpením života se utěšujeme smrtí a nad smrtí utrpením života. Pravdou je, že obojí k sobě nerozlučně patří, neboť vytváří šílenost světa, z níž vystoupit je tak těžké, jako žádoucí.

Kdyby svět nebyl něco, co prakticky vyjádřeno, by nemělo být, tak by ani teoreticky nebyl problémem: spíše by jeho bytí buď nepotřebovalo žádné vysvětlení, neboť by se rozuměl samo sebou, takže podiv nad ním a tázání po něm by nemohly vyvstat v žádné hlavě; nebo by nezakrytě ukazoval svůj účel. Místo toho je však dokonce neřešitelným problémem, neboť i ta nejdokonalejší filosofie vždy ještě obsahuje nevysvětlený prvek. Život je vydáván za dar, zatímco je nad slunce jasné, že každý, kdyby si předem mohl tento dar obhlédnout a vyzkoušet, musel by se za něj poděkovat; jako se Lessing divil rozumu svého syna, který musel být násilně vytažen porodními kleštěmi, protože vůbec nechtěl na svět, sotva byl však v něm, opět z něj spěchal. - Sem tedy vedou falešné základní náhledy. Neboť lidské bytí, které je daleko toho mít charakter daru, je naprosto jen kontrahovaným dluhem. Požadavek jeho zaplacení se projevuje v podobě naléhavých potřeb, kladených tímto bytím, mučivými přáními a nekonečnou nouzí. Splácení tohoto dluhu se zpravidla věnuje celý život: jsou však tím zahlazeny jen úroky. Kapitálový účet se vyrovnává smrtí. - A kdy se tento dluh kontrahoval? - Při plození. -

Když tedy pohlédneme na člověka jako na bytost, jejímž bytím je trest a pykání, tak ho již zahlédneme ve správném světle. Mýtus o upadnutí do hříchu (ačkoli byl pravděpodobně jako celý judaismus vzat ze Zend Avesty (Bundeheš, 15[6]) je tím jediným ve Starém Zákoně, čemu mohu přičíst metafyzickou, ačkoli jen alegorickou pravdu, ba je to to jediné, s čím se mohu ze Starého Zákona smířit. Ničemu jinému se totiž naše bytí tak nepodobá, jako důsledku chybného kroku a trestuhodné rozkoše. - Chceme-li vyměřit stupeň dluhu, kterým je naše bytí zatíženo, pak pohleďme na utrpení, jež je s ním spojeno. Každá velká bolest, ať tělesná či duševní, říká, co si zasloužíme: neboť by na nás nemohla dolehnout, kdybychom si ji nezasloužili. Že také křesťanství vidí naše bytí v tomto světle, dokazuje jedno místo z Lutherova komentáře ke Galatským, kapitola 3: "My všichni jsme tělesně a věcně subjektem ďábla a cizinci ve světě, jenž je tím vlastně prvním a Bohem. Proto chléb, který jíme, nápoj, který pijeme, šaty, které nosíme, dokonce vzduch a vše, čím tělesně žijeme, je v moci ďábla."

A tomuto světu, tomuto bojišti trýzněných a úzkostných bytostí, které mohou existovat jen tím, že jedna požírá druhou, kde tedy každé zvíře vyzbrojené zuby je živým hrobem tisíce jiných a jeho sebezáchova je řetězem mučednických smrtí, kde potom s poznáním roste schopnost pociťovat bolest, která proto dosahuje svého nejvyššího stupně v člověku a to tím vyššího, čím je inteligentnější; k tomuto světu byl přitažen systém optimismu s cílem demonstrovat nám jej jako nejlepší ze všech možných. Absurdita je křiklavá. - Optimista mě vyzve, abych otevřel oči a pohlédl na svět, jak je krásný ve slunečním světle se svými horami, údolími, říčkami, rostlinami, zvířaty atd. - Cožpak je však svět kukátko? Na vidění jsou tyto věci ovšem krásné; ale být jimi je něco zcela jiného. - Pak ten, kdo není pokrytec, bude těžko disponován k tomu, zpívat Aleluja.

Jiný doklad toho nám dává později často zmiňovaný mrav Thráků, o němž vypravuje nejprve Hérodotos (V, 4), že novorozence vítali nářkem a líčili mu všechno zlo, které jej nyní bude potkávat; naopak mrtvého pochovávali s radostí a žerty, protože konečně unikl z tolikerého velkého trápení. V jednom krásném Plútarchově verši (De audiend. poet.) to zní takto:

Truchli nad narozením, jím se vchází do zla:
V smrti se bída skončí,
Tu chval, příteli, a raduj se při pohřbu.

A v důsledku stejného pocitu měl již od raného věku Swift zvyk (jak informuje Walter Scott v jeho životopise), netrávit narozeniny jako časový bod v radosti, ale v zasmušilosti. K tomu si četl místo v Bibli, v němž Job proklíná den, kdy se narodil svému otci.

Sofoklés má v Oidipovi na Kolónu (1225) následující stručné vyjádření:

Nezrodit se vůbec
je moudrostí největší;
kdo na svět přijde však, je druhá výhoda
co nejrychlej se vrátit
tam zas, odkud vzešel.[7]

A přece již Homér pravil:
Jistě nic ubožejšího než člověk na světě není
ze všeho tvorstva, co na této zemi se hýbe a dýchá.[8]

Dokonce Plinius říká: "A proto z léků a ze všech statků, jež člověk ve své přirozenosti má, není nic lepšího než včasná smrt."



K etice.


Velká hodnota, ba základní idea království se mi zdá spočívat v tom, že jelikož lidé zůstávají lidmi, musí být dáno jednomu vysoce postavenému tolik moci, bohatství, bezpečnosti a absolutní nezranitelnosti, aby mu nezůstalo nic, co by si přál, v co by doufal a čeho by se obával pro sebe. Tím je jeho egoismus, který má v nitru jako každý, téměř zničen neutralizací, a on je schopen, jako by ani nebyl člověkem, vykonávat spravedlnost a nemít na očích své, nýbrž jedině veřejné blaho. To je původ téměř nadlidské podstaty, která všude doprovází královskou hodnost a nebetyčně se odlišuje od pouhé prezidentury. Proto také musí být dědičná, ne volitelná: jednak aby žádný nemohl v králi vidět sobě rovného; jednak se tím král o své potomstvo může starat jen tím, že pečuje o blaho státu, které je zcela zajedno s blahem jeho rodiny.


K učení o popírání vůle k životu.


Jako účel našeho bytí nelze vskutku udat nic jiného než poznání, že by bylo lepší, kdybychom nebyli.

Jedno svědectví o tomto bodě, pocházející z počátku křesťanství, je pregnantní odpověď Pána v evangeliu Egypťanů, kterou uvádí Klement Alexandrijský: Salomé se ptala: Jak dlouho ještě bude existovat smrt? Pán řekl, "dokud budete vy, plodné ženy."

Augustinus se plně přiznává k tomuto učení a ke všem jeho důsledkům, když říká: "Mnozí namítají: jestliže se bude od všech vyžadovat, aby se zdrželi soulože, jak bude existovat lidský rod? - Kéž to chtějí všichni!"

Pochopení gnostiků vystupuje velmi zřetelně na počátku deváté kapitoly (Klementových Stromat), kde se z evangelia Egypťanů uvádí: Praví již ke Spasiteli: "Přijď zničit dílo ženy": Ženě je vlastní žádostivost, jejím dílem je plození a záhuba.

Právě proto, že vysoce hodnotím jádro, neberu si servítky se slupkou: ta je však tlustší, než si člověk většinou myslí.

Křesťanství je učení o hlubokém provinění lidského pokolení samotným jeho bytím a o touze srdce po spasení z něj. Čím vznešenější je nějaké učení, tím více stojí v opozici proti lidské povaze, která je v celku nízká a špatná a přístupná zneužití. Optimismus, jak v náboženství, tak ve filosofii, je základní omyl, který svádí všechnu pravdu z cesty. Osudem křesťanství je, že z něj odpadne všechno ušlechtilé, vznešené a veliké, jakmile má existovat mezi lidmi.



Řád spásy.


Existuje jen jeden vrozený omyl, a to ten, že tu jsme, abychom byli šťastní.

Ano, sice ještě židovský, ale už filosofický Kazatel právem říká: "Lepší je hoře než smích: neboť zachmuřená tvář prospívá srdci." (7, 3)

Běžný, zvláště protestantský názor, že účel života je jedině a bezprostředně v morálních ctnostech, tedy v konání spravedlnosti a lásky k lidem, prozrazuje svou nedostupnost už tím, že mezi lidmi lze najít uboze málo skutečné a čisté morality. Nechci vůbec mluvit o velkých ctnostech, šlechetnosti, velkomyslnosti a sebeobětování, s nimiž se těžko setkáme jinde než v divadelních hrách a románech; nýbrž jen o ctnostech, které jsou dány za povinnost každému. Kdo je starý, ať si vzpomene na všechny ty, s nimiž měl co do činění; kolik z nich bylo skutečně a opravdově čestných? Nebyla většina z nich, navzdory jejich nestydatým výpadům při sebemenším podezření na nepoctivost či nepravdivost, vysloveně jejich skutečným opakem? Cožpak nízké sobectví, bezmezná lačnost peněz, dobře skryté gaunerství, k tomu jedovatá závist a ďábelská škodolibost nepřevládaly do té míry, že jste obdivovali nejmenší výjimku? A láska k lidem, jak nanejvýš vzácně šla dál, než k darování něčeho tak nepotřebného, že to člověk nemohl postrádat? A v takových, tak nadmíru vzácných a slabých stopách morality by měl spočívat celý účel bytí?



Epifilosofie.


Tato filosofie si nenárokuje vysvětlit bytí světa z jeho posledních důvodů: spíše zůstává u fakt vnější a vnitřní zkušenosti, jak je každému přístupná, a prokazuje její pravou a nejhlubší souvislost, aniž by však vlastně vycházela za ni k nějakým mimosvětským věcem a jejich poměru ke světu. Právě proto však zanechává ještě mnoho otázek. Po všech mých výkladech se lze např. ještě ptát, z čeho vychází vůle, která má svobodu si přitakat? Jaká je to fatalita ležící mimo veškerou zkušenost, která se dostává do nanejvýš nepříznivé alternativy jevit se jako svět, v němž vládne utrpení a smrt, nebo také popírat svou nejniternější podstatu? Nebo také, co vůli přimělo k tomu, opustit nekonečně výhodnější klid blažené nicoty? Ale jak by mohla vůle o sobě, před vším jevem, tedy ještě bez poznání, vést mylně a upadnout do zkaženosti svého nynějšího stavu? Proč vůbec ten disonantní tón, který proniká světem? Co bych byl, kdybych nebyl vůlí k životu? a mnohé podobné. Tyto formy nejsou však přiměřené zde nadhozeným problémům a nejsou schopny jejich řešení, i kdyby to bylo dáno. Proto s naším intelektem, tímto pouhým nástrojem vůle, všude narážíme na nevyřešitelné problémy, jako na zdi svého žaláře. -

Od nejstarších dob byl člověk pokládán za mikrokosmos. Já jsem větu obrátil a svět prokázal jako Makranthropos; nakolik vůle a představa jej vyčerpává. Zjevně je však správnější učit se chápat svět z člověka než člověka ze světa.

S panteisty jsem sice mínil ono εν και παν, ale ne παν θεος. Scotus Eriugena vysvětluje, ve smyslu panteismu zcela konsekventně, každý jev za teofanii: potom však musí tento pojem přenést i na hrozné a odporné jevy: pěkná teofanie! Co mě dále odlišuje od panteistů, je hlavně následující. 1) Že jejich θεος je nějaké X, neznámá veličina, naopak vůle je to, co ze všeho možného známe nejpřesněji, to jedině bezprostředně dané, tedy výlučně vhodné k vysvětlení všeho ostatního. Neboť všude musí být neznámé vysvětlováno ze známého, ne obráceně. - 2) Že jejich θεος se manifestuje animi causa, aby rozvinul svou nádheru, nebo dokonce, aby se nechal obdivovat. Odhlédnuto od této marnivosti, upadli tím panteisté do nutnosti odsofistikovat kolosální zlo světa: svět však zůstává v křiklavém a odporném rozporu s onou vyfantazírovanou výtečností. Jedině u mne bylo poctivě pochopeno zlo v celé jeho velikosti: to bylo umožněno tím, že odpověď na otázku po jeho původu spadá v jedno s otázkou po původu světa. Ve všech jiných systémech, jelikož jsou celkově optimistické, vyvolávala otázka po původu zla stále znovu nevyléčitelnou nemoc, na kterou dotyční podávali paliativa[9] a dryáky. - 3) Že jsem vyšel ze zkušenosti a přirozeného sebevědomí, daného každému. - 4) Že svět u mne nevyplňuje celou možnost všeho bytí, nýbrž ještě v něm zůstává hodně prostoru pro to, co označujeme jen negativně jako popření vůle k životu. Panteismus je naopak bytostným optimismem. - 5) Že pro panteisty je názorný svět, tedy svět jako představa, právě záměrnou manifestací Boha v něm sídlícího, který neobsahuje žádné vlastní vysvětlení jeho původu, spíše sám potřebuje nějaké: u mne se naopak svět jako představa vyskytuje pouze per accidens. V tomto smyslu je skutečně dán počet o jeho vzniku jako názorného objektu, a ne jako u panteistů prostřednictvím neudržitelných fikcí.

Pro mne svět existuje ze své vnitřní síly a sám sebou. U Spinozy je však jeho substantia aeterna, vnitřní podstata světa, kterou pojmenovává Deus, i podle svého morálního charakteru a hodnoty Jehovou, Bohem stvořitelem, který souhlasně tleská svému stvoření a shledává, že všechno dopadlo výtečně, πάντα καλά λίαν. Spinoza mu nevzal nic než osobnost. Také u něj je tedy svět a všechno v něm zcela vynikající a jak má být: proto nemá člověk nic víc na práci než "něco konat, žít a zachovávat své bytí na základě hledání vlastního užitku" (Etika, str. 325): má se radovat ze svého života, pokud ho má; zcela podle Kazatele, 9, 7-10.[10] Zkrátka je to optimismus: proto je jeho etická stránka slabá jako ve Starém Zákoně, ba je dokonce falešná a zčásti pobuřující. - U mne naopak vůle či vnitřní podstata světa vůbec není Jehovou, spíš je něco jako ukřižovaný spasitel nebo také křižující zlosyn, podle toho, jak se rozhodne. Spinoza nemohl opustit židy. Zcela židovské, a ve spojení s panteismem zároveň nanejvýš absurdní a odporné je jeho pohrdání zvířaty, které má za bezprávné, pouhé věci k našemu použití. - Nazvat svět Bohem znamená jej nevysvětlit: zůstává hádankou pod tímto názvem, jako pod jiným. - Akt vůle, z něhož vychází svět, je náš vlastní. Je svobodný. Právě proto je tento jev, když tady jednou je, ve svém průběhu naprosto nutný: jedině v důsledku toho můžeme z něj poznávat povahu onoho volního aktu a tedy eventuálně chtít jinak. -

KONEC.


Odkazy:


Poznámky:

[1] Zde bydlí štěstí.
[3] sjednal
[4] paralipomenon = dodatek, doplněk
[5] άρρητον = pojem pouze vyrozumívaný, nevyslovený.
[6] O povaze všeho druhu zrození a jiné druhy reprodukce, ze sbírky posvátných textů zoroastrismu (pozn. Misantrop).
[7] Sofoklés, Tragédie, Praha 1975, str. 300-301.
[8] Ilias, Praha 1980, str. 333.
[9] Léky, zmírňující bolest, které však neléčí její příčinu.
[10] 7 Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. 8 Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. 9 Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. 10 Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm