H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích - 1. (výpisky)

30. ledna 2010 v 19:25 | Misantrop |  Četba
H. D. Thoreau
obálka knihy
Walden

Dvanáct Hérakleových prací bylo hračkou proti námaze, jakou musí vynakládat moji sousedé. Těch prací bylo totiž jen dvanáct a jednou jim byl konec; nikdy jsem však neviděl, že by tito lidé skolili nebo chytili nějakou obludu anebo dokončili nějakou práci. Nemají přítele Iolaa, aby hydře rozpáleným železem upaloval u kořene hlavy - tady sotva jednu hlavu utnou, hned dvě jiné naskočí.

Raději se měli narodit v nějaké pustině a být odkojeni vlčicí - snad by pak jasněji prozřeli, jakou líchu jim bylo dáno obdělávat. Kdo to z nich udělal otroky půdy?

I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout - jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem.

Vím příliš dobře, jak nuzný, zoufalý život mnozí z vás vedete, neboť můj zrak zostřila zkušenost; jak lžete, pochlebujete, hlasujete, stahujete se do skořápky zdvořilůstek, a to všechno v naději, že přimějete svého souseda, aby si dal u vás ušít boty nebo kabát, zhotovit klobouk nebo vyrobit bryčku, nebo aby si od vás nechal vozit zboží do svého koloniálu; jak samou sháňkou ochoříte, jen abyste si mohli něco uložit pro případ nemoci.

Někdy se pozastavuji nad tím, jak můžeme být - troufám si říci - tak lehkovážní a tolik se zajímat o sice nestoudnou, nicméně poněkud odlehlou formu poddanství, jakou je černošské otroctví, zatímco sami máme tolik prohnaných a podlých pánů. Je krušné mít nad sebou dohlížitele, ale nejhorší ze všeho je, když jste sami sobě otrokářem. Co se toho namluví o božství v člověku! Co je na něm božského, co nesmrtelného? Hle, jak se plíží a hrbí, jak se celý den z něčeho nepojmenovatelného strachuje! Ne, není nesmrtelný, ani božský, je otrokem. Nemůžeme přece zabíjet čas a neurážet tím věčnost!

Bezmála se dá pochybovat, zda i ten nejmoudřejší člověk pochytil ze života něco zaručeně hodnotného. Staří vlastně nemohou dát mladým žádnou opravdu významnou radu, protože jejich zkušenost je tak neúplná a oni ve svých životech tak hanebně ztroskotali -. Pobývám už nějakých třicet let na této planetě a pořád ještě čekám na první slůvko nějaké hodnotné nebo aspoň seriózní rady z úst těch starších. Neřekli mi zhola nic a patrně mi k tomu ani nic říci nemohou. Je tu život, pokus, do kterého jsem se ještě sám ani kloudně nepustil; ale nic mi není platné, že se o něj pokoušeli oni. Jestliže mám přece jen nějakou zkušenost, které si cením, mohu s jistotou tvrdit, že mi ji nepředali moji mentoři.

Povídá mi jeden farmář: "Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti." A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého.

Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu - ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti - , já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje.

Staří filozofové - čínští, indičtí, perští a řečtí - patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. Za nynějších časů máme profesory filozofie, ne však filozofy. Být filozofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Filozof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filozofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé?

Nemíním cokoli předepisovat silným a smělým povahám, které si vždycky - v nebeských výšinách i v hlubinách pekla - budou hledět svého a budovat možná velkolepěji a utrácet marnotratněji než ti nejzámožnější, aniž by přitom o pětník zchudli a vůbec si uvědomili, jak žijí - jsou-li vůbec takové, patrně vybájené postavy.

Za každého počasí, v kteroukoli denní či noční hodinu snažím se dychtivě vnímat sebemenší záchvěv času a jako do kůry stromu vrýt si jej s užitkem do kůry mozkové; stát tam, kde se stýkají dvě věčnosti, minulost a budoucnost, což je přesně přítomný okamžik; cítit pod chodidly ono rozhraní. Promiňte mi některé nejasnosti, ale v mém povolání je více záhad než v kterémkoli jiném - netajím je ovšem svévolně, jsou neodlučitelné od samé jeho podstaty. Rád bych pověděl všechno, co o něm vím, nikdy jsem na své dveře nenapsal: Vstup zakázán!

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami.

Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.

Pokud jde o pyramidy, nezasluhují si náš obdiv pro nic jiného, než proto, že se našlo takové množství lidí natolik ujařmených, že celý život stavěli hrobku pro nějakého panovačného blbce, kterého měli raději - bylo by to moudřejší i statečnější - utopit v Nilu a jeho mrtvolu předhodit psům. Snad bych pro ně i pro něho mohl vymyslet nějakou omluvu, ale nemám na to čas. S náboženstvím a uměnímilovnými staviteli je to na celém světě skoro na jedno brdo, ať je tou budovou egyptský chrám nebo banka Spojených států. Stojí víc, než zač stojí. Mnohým nedají spát památné stavby Západu i Východu - rádi by se dozvěděli, kdo je stavěl. Co se mne týká, spíš by mě zajímalo, kdo je tenkrát nestavěl - kdo byl nad takové hlouposti povznesen.

Neznám ošklivější zápach, než jaký šíří zahnilá dobrota. Je to lidská, je to božská zdechlina. Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život jako před oním suchým, vše spalujícím větrem afrických pouští zvaným samum, který vám prachem zacpe ústa, nos, uši i oči, až se dočista udusíte, protože bych se bál, že bych něco z jeho dobroty pochytil a nějaký její bacil by se mi třeba vloudil do krve. Nikdy jsem neslyšel o filantropickém shromáždění, na němž by někdo vážně navrhl, aby se něco dobrého udělalo pro mne nebo pro někoho jako já.

Člověk je tím bohatší, čím víc je věcí, kvůli kterým si nemusí dělat hlavu. Takže jsem byl vlastně boháč, aniž to jakkoli odnesla má chudoba. Ale krajinu jsem si ponechal. Co se krajin týká -
"jsem vládcem všeho, co změřím pohledem
a právo to mi nikdo upřít nemůže."

Rád bych řekl svým bližním jednou provždy: Pokud jen můžete, žijte volně, neupoutáni k ničemu! Je v tom jen malý rozdíl být upoután k farmě nebo k mřížím okresního vězení.

Nemíním psát ódu na sklíčenost, naopak chystám se bujaře naparovat jako kokrháč stojící ráno na hřadě, třeba jen proto, abych zburcoval své sousedy.

Každé jitro mě jásavě vybízelo k životu stejně prostému, a mohu říci i nevinnému, jako je příroda sama. Uctíval jsem Auroru tak upřímně jako Řekové. Vstával jsem brzy a koupal se v rybníku; byl to náboženský úkon a patřil k tomu nejlepšímu, co jsem dělal. Sotva můžeme něco očekávat ode dne, máme-li tomu říkat den, do něhož nás neprobudí náš strážný duch, ale mechanické šťouchance nějakého sluhy, kdy nás nezburcuje naše vlastní obnovená mohoucnost a vnitřní podněty, doprovázené nikoli továrním zvoncem, ale chvějivými tóny nebeské hudby a libou vůní prosycující vzduch - k vyššímu životu, než byl ten, z něhož jsme se pohroužili do spánku. Nesejde na tom, kolik ukazují hodiny, jak si právě počínají a pracují lidé. Pro mne je ráno, když jsem vzhůru a když ve mně svítá. Být probuzený znamená být naživu. Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by byl úplně probuzený. Jak bych se mu mohl podívat do očí?

Stále ještě žijeme uboze. Omyl stíhá omyl, záplatujeme záplatami a za svou nejlepší ctnost se odškodňujeme nějakou zbytečnou a nesmyslnou ohavností. Náš život se po kousíčcích rozpadá. Stát sám se všemi tak zvanými zásadními vymoženostmi, které jsou mimochodem všechny jen podružné a povrchní, je právě takový neohrabaný, přebujelý organismus, přecpaný krámy, lapený do vlastních osidel, zruinovaný přepychem a nerozvážnými výdaji, mizernými rozpočty a nedůstojným cílem, jako milióny domácností v zemi. Žije se příliš rychle. Proč jen žijeme v takovém shonu, proč maříme své životy? Pokud jde o práci, na žádné nám vlastně nezáleží. Třeštíme, jako bychom byli postiženi tancem svatého Víta. Člověk si stěží dopřeje na půl hodinky po obědě zdřímnout, ale jen se probudí, už zvedá hlavu a ptá se: "Co je nového?", jako by nad ním všichni ostatní hlídkovali. Co nového! Oč důležitější je poznat to, co nemělo čas zestárnout! Šalebné přeludy jsou pokládány za nejryzejší pravdu, kdežto skutečnost za něco vybájeného. Kdybychom jen uznávali to, co je nevyhnutelné a co má právo existovat, ulice by byly samá hudba a poezie.

Čas je jen potok. Jeho tenounký proud uplývá, ale věčnost setrvává. Rád bych pil z větší hloubky; lovil v nebeské báni, jejíž dno je poseto oblázky hvězd. Ani jedné se nedopočítám. Neznám první písmeno abecedy. Rozum je sekyra; vším pronikne a proseká se do tajemství věcí. Nechci zaměstnávat své ruce víc než je třeba. Má hlava je mýma rukama a nohama. Cítím, že do ní jsou vtěsnány všechny mé vlohy. Myslím, že nejbohatší žíla je někde tady - zde tedy začnu těžit.

Nejen k přemýšlení, ale i k vážné četbě byla má rezidence příhodnější než univerzita, a třebaže jsem měl příliš daleko do půjčovny knih, jejíž svazky běžně kolují mezi čtenáři, přiblížil jsem se víc než předtím k okruhu působnosti těch knih, které kolují po celém světě, jejichž sentence byly původně vepsány do kůry a nyní jsou jenom čas od času otiskovány na lněném papíře. Praví indický básník Mir Kamar Uddin Mast: "Vsedě jsem cestoval krajinou duchovního světa - díky svým knihám. Jedinou číškou vína jsem se opil: tuto slast jsem zakusil, když jsem ochutnal nápoj esoterických nauk."

Lidstvo zatím ještě nečte díla velkých básníků, ta mohou číst zase jen velcí básníci. Jsou čtena asi tak, jako obecný lid čte ve hvězdách, nanejvýš zrakem astrologů, nikoli astronomů. Většina lidí se naučila číst jen pro potřeby zcela nicotné, tak jako se naučili počítat, aby si vedli účty a v obchodování je nikdo neošidil; avšak o čtení jako o ušlechtilé duševní činnosti vědí pramálo nebo vůbec nic.

Dopřávám rád široký prostor svému životu. Uskutečňoval jsem to, co orientálci míní pod pojmem kontemplace a záměrné zahálky. Místo abych si prozpěvoval jako ptáci, mlčky jsem se usmíval na své nekončící nenadálé štěstí. Mým spoluobčanům se to nepochybně jevilo jako čiré lenošení, avšak kdyby mě podle svého měřítka posuzovali ptáci a květiny, jistě bych v této zkoušce obstál. Skutečný, přirozený den je velmi klidný a sotva bude člověku vytýkat jeho netečnost.

Nemohu s jistotou tvrdit, že jsem kdy ze své mýtiny zaslechl kokrhat kohouta, a napadlo mě, že by už jen kvůli tomu zpěvu stálo za to chovat si takového kokrháče jako zpěvného ptáka. Tóny, které vyluzuje tento kdysi divoký indický bažant, jsou nepochybně ze všech ptačích zpěvů ty nejzajímavější, a kdybychom tyto ptáky dokázali vysadit do volné přírody, aniž bychom je zdomestikovali, jejich kikirikání by se brzy nejvíc proslavilo v našich lesích, a daleko by předčilo husí kejhání i soví houkání. Procházet se takhle za zimního rána lesem, který oplývá těmito ptáky, tedy jejich rodným lesem, a slyšet divoké kohoutky kokrhat na stromech tak jasně a zvučně, že se země na míle kolem otřásá a slabší hlasy ostatních ptáků zanikají - jen si to představte! Nechoval jsem si ani psa či kočku, ani krávu či vepříka, ani slepice, takže byste u mne domácí zvuky podle všeho postrádali; ani zvuk máselnice, kolovratu, ba ani bublání kotlíku či syčení samovaru, ani povykování dětí by vás u mne nepotěšilo. Kohouti nekokrhají, slepice nekdákají na dvoře. Kdepak dvůr! Jen neohrazená příroda sahající až k samému prahu. Místo neexistující cestičky k přední brance na průčelním dvorku, cestička zavátá za sněhové kalamity - vlastně ani ta branka - ani ten dvorek - a vůbec žádná cestička do civilizovaného světa!


S podivnou volností se toulám přírodou, sám její část. Obvykle míváme kolem sebe dostatečný prostor. Mám svůj horizont, obklopený lesy, celý pro sebe. Mám - dalo by se říci - své vlastní slunce a měsíc a hvězdy a docela malý svět úplně pro sebe. V noci kolem mého obydlí nikdy žádný pocestný neprošel, ani nezaklepal na dveře, až mi bylo, jako bych byl prvním nebo posledním člověkem, zanechávaje "svět temnotě a mně", a černé nitro noci nebylo nikdy znesvěceno blízkostí lidského stvoření.

A přece jsem nejednou z vlastní zkušenosti poznal, že i nerudný misantrop a zádumčivec může v přírodních jevech nacházet přelíbeznou, nevinnou a krajně povzbudivou společnost. Člověk, který žije uprostřed přírody a má smysly dosud pohromadě, nemůže propadat nejčernější melancholii. Ještě nezuřila taková bouře, aby zdravému a nezkaženému uchu nezněla jako aiolská harfa. Prostého a zmužilého člověka nemůže nic na světě pohnout k lacinému smutku. Dovedu-li se těšit z přízně všech ročních dob, věřím, že mi nic nemůže učinit život břemenem. Někdy, když se přirovnávám k jiným lidem, mám pocit, že jsou mi bohové příznivěji nakloněni než jim, aniž jsem se o to - pokud vím - jakkoli zasloužil; jako bych měl od nich jakousi záruku a ubezpečení, jaké moji bližní nemají, jako by právě mne výjimečně vedli a chránili. Já si nijak nelichotím, ale oni - mám-li tomu věřit - lichotí mně. Nikdy se mi nestýskalo, ani v nejmenším mě netísnil pocit samoty, než jednou, a to bylo několik týdnů poté, co jsem se uchýlil do lesů, kdy jsem byl asi na hodinu na pochybách, zda k šťastnému, zdravému životu je nezbytně nutné mít stále nablízku lidské bytosti. A za mírného deštíku, kdy jsem byl zabrán v tyto úvahy, jsem zčistajasna pocítil tak líbezné a blahodárné společenství v přírodě, v každé pleskající kapce a v každém zvuku a hnutí kolem svého domu, jakési neskonalé, nevysvětlitelné přátelství, zaplavující mě náhle jako povětří, že se mi pomyslné přednosti lidského společenství zdály bezvýznamné, a už jsem na ně od té chvíle ani nepomyslil. Tak jasně jsem si uvědomoval přítomnost čehosi se mnou spřízněného, i ve výjevech, které ze zvyku označujeme jako divoké a truchlivé, a také to, že pokrevně či lidsky nejbližší mi není žádná osoba, ani spoluobčan.

Jaký je to vlastně prostor, který odděluje člověka od jeho bližních a činí ho osamělým? Poznal jsem, že ať se naše nohy sebevíc nachodí, dvě duše k sobě o mnoho nepřiblíží. Nejblíž čeho vlastně chceme přebývat? Zajisté ne nablízku příliš mnoha lidem, blízko nádraží, pošty, hospody, modlitebny, školy, kupeckého krámu, kde se to hemží lidskou spodinou, ale blízko věčného zdroje našich životů, z něhož - jak nás veškerá naše zkušenost poučila - život vyvěrá. Volba bude různá podle odlišných lidských povah, ale moudrý člověk si právě tady začne kopat základy…

Myslím, že mému zdraví docela svědčí, když zůstávám většinu času sám. Být ve společnosti i skvělých lidí brzy unaví a rozptyluje. Miluji samotu. Ještě jsem se nesetkal s druhem, který by byl tak družný, jako je samota. Jsme většinou opuštěnější, když vyjdeme mezi lidi, než když zůstaneme ve svém soukromí. Člověk myslící nebo pracující je vždycky sám, ať je kdekoliv. Samota se neměří mílemi prostoru, který dělí člověka od jeho bližních.

Společnost většinou za moc nestojí. Setkáváme se příliš nakrátko, takže ani nemáme čas najít v sobě navzájem nějaké nové hodnoty. Třikrát denně se setkáváme při jídle a jeden druhému dáváme znovu ochutnat kus toho starého plesnivého sýra, který zosobňujeme. Musili jsme se ustanovit na jistých pravidlech chování, zvaných etiketa a zdvořilost, aby tento náš častý styk byl vůbec snesitelný a nemuselo dojít k otevřené válce. Stýkáme se na poště, na různých dýcháncích a každý večer v kruhu rodinném, žijeme v příliš velkém houfu, navzájem si překážíme, klopýtáme jeden přes druhého, a tak podle mého mínění ztrácíme k sobě úctu. Všem významným a upřímným setkáním by jistě neublížilo, kdyby jich bylo méně. Bylo by lépe, kdyby na jednu čtvereční míli nepřipadl víc než jeden obyvatel, tak jako tady, kde žiji. Cena člověka nespočívá v jeho kůži, nemusíme se ho proto dotýkat.

2. část >>>

http://feuerteufel.blog.cz/1701/h-d-thoreau-v-literature-a-filosofii
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm