Misantrop: Zima v sousedství zlověka - leden 44 - část druhá

24. ledna 2010 v 19:08 | Misantrop |  Zima v sousedství zlověka
Na Haiti bylo dvakrát krátce po sobě nějaké velké zemětřesení. Zahynulo prý až 230.000 lidáků pod troskami svých zbořených chatrčí. Žádná škoda. Je to malá humanitární pohroma, ale příroda se raduje a Já s ní. Les U. Knight sice správně říká, že zabíjení lidí po částech není nic platné, ale misantrop se přesto neubrání radosti nad každým zcepenělým lidákem, natož když jich pochcípají najednou desetitisíce. Kdo by té hemeži nepřál zaslouženou bolest a smrt za to, co dnes a denně provádějí přírodě? Té je teď o trochu lehčeji. Ne však na dlouho. Humanisti celého světa se totiž spojili a už do "postižené" oblasti lifrují pomoc (pepřové spreje s sebou!). Já bych je nechal pochcípat hlady a na nemoci ze špíny. Ta hladová černošská pakáž tam jistě mezitím vyvraždila všechna "domácí" zvířata. Prý je tam teď strašný smrad z hnijících mrtvol, rabování, hlad, málo pitné vody a násilnosti. Na internetu jsem viděl, jak na ulici spalují lidské zdechliny a rvou se o žrádlo. Fuj, tam bych teď neletěl. Ve východní polovině tohoto karibského ostrova, Hispaniola zvaného, jsem byl v roce 2002. Ta část se jmenuje Dominikánská republika a Já v ní strávil svých zatím posledních čtrnáct dní v tropech. Nelíbilo se mi tam. Dnes nechápu, co jsem tam vůbec pohledával. Strávil jsem tehdy, před osmi lety, celou dovolenou pouze v hotelu, na pláži a v přilehlém okolí. Krajina byla na dohled suchá, rovná, bez hor a bez lesů, všude davy škaredých domorodců, kteří vyhlíželi surově a nebezpečně. Černošská pakáž. Měl jsem s ní neblahé zkušenosti už z předešlé výpravy na ostrov Martinique. V Dominikánské republice jsem radši ani neopouštěl hotelový komplex, když jsem viděl venku tu hnusnou verbež. Hotelovým hostům jsem se také pokud možno vyhýbal. To zas byli samí odporní buržousti. Byla to nepovedená cesta, úplně zbytečná. Měl jsem zůstat věrný Polynésii.

V loňské podzimní zabijácké sezóně zastřelili myslivci dva lidáky a pět dalších postřelili. Policisté přistihli 35 bouchalů ožralých. I předloňské počty zamordovaných zvířat se mi podařilo zjistit: 127.211 srnců, 138.723 divokých prasat, 592.755 bažantů. Strašné číslo. Bezmála milion! Ví se, že myslivci mají svůj vražedný plán, jehož se drží. Je to nechutné a dělá se mi špatně jen při pomyšlení na to, natož abych si o tom ještě četl. Zábavnější je "slovníková definice" mysliveckých zásad z internetové Necyklopedie, což je sarkastická parodie normální Wikipedie:

1. Nic jiného než lovná zvěř a myslivci nemá v přírodě co dělat!
2. Všechno co není myslivec se proto považuje za lovnou zvěř.
3. Není-li v dostřelu lovná zvěř, může ji nahradit jiný myslivec.

Vtipné a pravdivé.

Pokud může můj duch cestovat vesmírem rychlostí světla a pokud za jeden pozemský rok urazí přibližně jeden světelný rok, jak jsem vypočítal, pak se nyní právě blíží například někam do souhvězdí Kefea, ke dvojhvězdě γ Cephei, k oranžovému to obru jménem Errai, vzdálenému od nás zhruba 44,9 světelných let. Hvězda je dobře vidět na severní noční obloze. Kdykoliv se teď na ni zadívám, připadá mi jaksi důvěrně známější, jako pohled do vlastní minulosti. Na této mé hře je také zajímavé to, že se náhodou u této hvězdy nachází též jakási neznámá planeta. Je vzrušující si představit, že je to možná živý svět, s bujnými lesy, čistý, a hlavně bez lidáků, a že bych tam mohl žít, kdybych dovedl v duchu cestovat prostorem. Už aby bylo aspoň jaro, nebo se zblázním. Na moje okno teď přilétají zobat zrníčka a drobty kromě sýkorek už i jedna kosice a kavka. Vlasy mi začínají padat přes oči a na ramena.

Zklamání a beznaděje přibývá. Podle průzkumu byl rok 2009 (zatím) nejtemnějším rokem milénia. Lidé si tento rok spojují s pocity zklamání a bezmoci. Jen procento Čechů bylo šťastných. Zajímalo by mě, kolik procent lidáků však přesto přese všecko zplodilo haranta.

Asi za týden jsem přečetl i tu druhou knihu - Věčná Treblinka, s podtitulem "Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté", což jsem si ihned zase sám pro sebe překřtil na "Ve vztahu ke zvířatům jste všichni nacisté". Knížka je to vcelku dobrá, ale znovu musím říct, že jsem rád, že jsem si ji nikdy nekoupil, třebaže jsem k tomu měl několikrát chuť. Co mi na ní vadí především je to, že je to opět tak jazykově i literárně lajdácky odfláknuté "dílo", že na tím (můj) rozum zůstává stát. Překlad je příšerný, tiskové i pravopisné chyby na každé stránce. Některé chyby jsou tak debilní, že jsem se musel mnoho ovládat, aby knížka neletěla z okna rovnou na štěkající čubku dole. Mezi nezapomenutelné logické nesmysly bude jistě patřit například "otec z matčiny strany" (co to je!), nebo "seznámili se v roce 1993, v roce 1987 se vzali" (nejdřív měli tedy svatbu a až pak, za šest let, se teprve seznámili?), nebo vrchol překládačského neumětelství - Boria Sax, americký spisovatel, autor knihy Zvířata ve třetí říši, již vlastním, blbě ignorantsky zaměněn za ženu, takže se o něm píše vytrvale v ženském rodě: "Boria Saxová napsala...", a tak dále, v jednom případě dokonce "Boria Saxováová"! To je stejně směšné, jako kdyby někdo napsal "královna komiků Vlasta Burianová". Literární a jazyková úroveň tedy naprosto pod psa. Co se týče ideového obsahu knihy z pozice ochránce, milovníka a bojovníka za práva zvířat, tam je to, lidužel, velmi podobné. Také pod psa.

Kniha je též velmi židovská - až moc, řekl bych. Prakticky se v ní o ničem jiném nejedná, než o takzvaném holocaustu Židů za poslední světové války. Pravý holocaust, holocaust zvířat, který se svým rozsahem a počtem zavražděných a umučených nedá vůbec s nějakým běžným, dobovým a časově omezeným protižidovským pogromem srovnávat, tu slouží jen jako příměr, i když příměr jistě s dobrým srdcem zamýšleným. Zvířata zde tedy opět vystupují ponejvíce jen jako zástupný symbol, ano, opět jako obětní zvířata. Misantrop má z četby stále nepříjemný dojem, jako by opět záleželo jen na lidech, nebo hlavně na nich, neboť - jak se pořád dokola omílá - cokoliv uděláme zvířatům, uděláme pak sami sobě. V celé knize snad nevystupuje nikdo jiný než Židé. Jako kdyby člověk musel nejprve poznat a zažít na vlastní kůži okovanou patu lidstva, aby se naučil ctít zvířata jako své bližní. Možná je těch vražedných mezilidských střetů na světě ještě příliš málo. Určitě.

Kdybych Já sám nebyl už dvacet let vegetariánem, tato kniha by ho ze mne asi neudělala. Nemám totiž rád lacinou a mnohdy i demagogickou propagandu, která uráží mou inteligenci. Jako kdyby se mezi vegetariány nenašel a nemohl najít někdo s opravdovým literárním talentem, kdo by dovedl sepsat pravé umělecké dílo jen z přebytku pravdy, krásy a citu k přírodě okolo nás. Takovou knihu potřebujeme. Zatím se zdá, že je nemožné ji napsat. Možná je to tím, že krása přestala existovat. Podle zde představených lidí, jejichž životní osudy a názory se tu popisují, by normální člověk mohl získat dojem, že to jsou všichni nemocní nenormálové, lidi, kteří mají rádi zvířata jen proto, poněvadž je v životě potkalo něco, co je nadosmrti poznamenalo, zranilo a traumatizovalo natolik, že jsou teď prostě "divní", psychicky narušení, neschopní navázat normální vztah k ostatním lidem, k těm sadistickým vrahům, a jako způsob vyrovnání se s tímto traumatem si zvolili starost o bezbranná zvířata a o jejich "práva". Ale normální člověk, bez traumat, bez citu a bez porozumění, často též bez mozku, který nikdy nic zlého na vlastní kůži nezažil a jenž se stará jen o sebe, o svá vlastní práva, takový člověk si musí říct, že je normální vraždit zvířata, protože tak to prostě v přírodě chodí, a že vegetarián je jen zkrátka přecitlivělý psychotik, člověk v podstatě v životě hendikepovaný. Takto uvažuje normální člověk - až do chvíle, kdy se on sám octne jako oběť onoho přírodního vraždění. Pak z toho má trauma zase on a kruh se uzavírá. Jakmile se sám stane obětí nějaké "přirozené" události, už mu rázem nepřipadá tak přirozená, nýbrž nespravedlivá, takže hledá viníka či oběť. Je zajímavé, že když se takovýto normální člověk stane obětí jiného člověka, lidí či celého lidstva, také mu to nepřipadá přirozené. Proč si i tehdy, páchá-li na něm zlo jeho vlastní živočišný druh, neřekne, že to tak prostě mezi lidmi chodí? Místo toho si najde bezbrannou oběť, jež by ho očistila, je-li viník příliš mocný nebo neznámý; očistila od traumatu, od hříchu, od viny. Vždycky se však tou obětí stane zase jen zvíře, ať v dobrém, či ve zlém. Nikdo z lidí nežije s pocitem, že on sám je to zvíře, jež je třeba obětovat.

Dobrá kniha, nebo spíš dobrý pokus o knihu, ale už mám těch špatně napsaných zmetků dost. Bojím se, že když budu v jejich četbě pokračovat, zkazí mi to vkus. Dal bych si teď nějaké kvalitní klasické dílo z pera nějakého mistra. V knize Věčná Treblinka jsem našel trochu slovesného umění jen v citátech od jiných autorů než je Charles Patterson nebo ten, jemuž byla tato knížka věnována, tedy Žid Isaac Bashevis Singer. Od tohoto držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1978 bych si nechtěl přečíst nic. Jakkoli to byl vegetarián, přece mě nevábí jeho tvorba. Prošel jsem náměty všech jeho knih, ale každý mě něčím odpudil: nejčastěji židovským prostředím a náboženstvím, takovým tím typickým mešuge. Kdysi dávno jsem pro časopis na ochranu zvířat přeložil jiného Singera (Petera) brožurku Osvobození zvířat. Pamatuji se, že ani ta se mi moc nelíbila. Ideově sice správná, ale slohově nic moc. Žádné umění. Tohle bylo podobné. Jen špatně napsaná kompilace faktů a názorů jiných, žádná původní nebo hlubokomyslná myšlenka. Opsal jsem si jen těchto několik citátů:

· Ve svých myšlenkách vychvaloval Herman myš, která s ním sdílela část svého života a která kvůli němu opustila tuto zem. "Co oni vědí - všichni ti učenci, všichni ti filozofové, všichni vůdci světa - o něčem takovém, jako jsi ty? Sami sebe přesvědčili, že člověk, nejhorší hříšník ze všech druhů, je vrcholem stvoření. Všichni ostatní tvorové byli stvořeni jen proto, aby mu poskytovali potravu a kožešiny, aby jím byli mučeni a zabíjeni. Ve vztahu k nim jsou všichni lidé nacisty; pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou."
Isaac Bashevis Singer, Pisatel dopisů

· Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená hluboko, že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní.
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

· V průběhu svého kulturního vývoje nabyl člověk dominantního postavení nad sobě blízkými tvory ze zvířecí říše. Nespokojil se však s touto nadvládou a začal vytvářet mezi svou a zvířecí přirozeností propast. Upřel zvířatům schopnost myšlení a sobě přisoudil nesmrtelnou duši a božský původ, které ho opravňovaly k přetrhání spojení mezi ním a zvířecí říší.
Sigmund Freud, 1917

· Nejnešťastnější a nejslabší ze všech tvorů je člověk, a přitom i nejarogantnější... Je možné si představit, aby něco tak směšného, jako je tento politováníhodný, ubohý tvor, který není ani pánem sebe sama, se mohlo nazývat pánem vesmíru? Je zřejmé, že nikoliv správný úsudek, ale bláhová pýcha a vzpurnost nás vede k tomu, že se stavíme nad zvířata a vyčleňujeme se z jejich stavu a společenství.
Michel Montaigne (1533-1592)

· Jak chytrý musí být šimpanz, než může být za jeho zabití někdo obžalován z vraždy?
Carl Sagan

· Člověk se dominantním druhem stal teprve nedávno. Carl ("Satan") Sagan napsal, že kdybychom trvání vesmíru v délce patnácti miliard let stlačili do jediného roku, vytvořila by se sluneční soustava teprve v září (9. září), Země by se zhustila z mezihvězdné hmoty rovněž v září (14. září) a život na Zemi by vznikl až 25. září. Dinosauři by se objevili na Štědrý večer a po čtyřech dnech vyhynuli. První savci by se objevili 26. prosince, první primáti 29. prosince a první hominidé (naši dvounozí primátí předci) 30. prosince. Moderní lidé (Homo sapiens) by se objevili až na Silvestra v půl jedenácté večer a veškeré zaznamenané lidské dějiny by se odehrály až v posledních deseti sekundách roku.
· Paleontolog Richard Leakey a Roger Lewin nám poskytují jiný způsob pochopení času, když žádají čtenáře Origins (Počátků), aby si představili dějiny Země jako knihu, která má tisíc stránek. Pokrývá-li každá stránka období čtyř a půl milionu let, pak bude vznik života v mořích teprve na stránce 750. Hominidé se objeví až na třetí stránce od konce a používání kamenných nástrojů v polovině poslední stránky. Příběh Homo sapiens by se odehrával až na poslední řádce knihy a na vše - od jeskynních maleb přes pyramidy k holocaustu a věku počítačů - by muselo stačit poslední slovo.
· Harvardský profesor Edward O. Wilson napsal, že náš vývoj v dominantní druh nebyl pro stav planety šťastný. "Podle mnoha vědců zvláště nešťastné pro živý svět bylo to, že tento průlom učinil masožravý primát a nikoliv nějaký skromnější zvířecí druh."


V souvislosti s právě přečtenou sérií slovních šuntů musím znovu konstatovat, že lidská debilita roste. Nikdy jsem v lidskou inteligenci příliš nevěřil a nedůvěřoval jí, nicméně starší knížky, které mám doma ve své sbírce, neobsahují zdaleka tolik chyb, jako knihy novější. Ten úbytek lidské inteligence je znát všude, nejen v knihách a v psaném slově vůbec. Vidět je to také velmi zřetelně ve skladbě televizních pořadů. S nově zavedeným satelitním příjmem mám možnost i Já žasnout, co dokáže chorá mysl zlověka vyprodukovat. S novými zhruba dvěma stovkami televizních stanic soustředěnými na jednom místě se přímo nabízí reprezentativní průřez lidskou psychikou. Není to hezký obrázek. Přepínám mezi jednotlivými programy, ale všechny jsou stejné. Všechny stejně nudné a pitomé. Celé televizní vysílání je pak jen jakási nevkusná reklama na lidstvo. Značnou část tvoří pornografie. To jsou reklamy na páření, v nichž účinkují rádoby nadržené, roztoužené a milostně vzdychající kurvy jako vábničky pro neopatrné samce v neutuchající říji. Odporná pakáž, tohle lidstvo. Po kurvách přichází na řadu blok zpravodajských relací, jež přinášejí donekonečna se opakující novinky ze světa i domova, jež mě vůbec nezajímají. Když je novinka stále stejná, pak to není žádná nová zpráva, nýbrž jen variace na stále stejné, blbé, lidské téma. Filmy o policajtech a policajtkách (pche, opravdu "jako ze života"!), laciné horory o zvířecích monstrech (podněcující k nenávisti k "bestiím"), o zabijácích, o všelijakých mutantech, masožravých živých mrtvolách (věrný odraz sebe sama), samé střílení a mrdání, nebo pitomé seriály pro ženy a smutné sitcomy bez humoru, zato s přednahraným smíchem jakýchsi idiotů bez smyslu pro humor, náboženské vysílání, komerční vysílání, blbé sportovní přenosy, diskusní pořady a talkshow o ničem - to je také stále stejné. A to vše přerušují všude a kdykoliv další vlezlé reklamy, aby se nakupovaly další zbytečnosti a aby bylo proč chodit do práce, z níž se pracující blb vrací utahán znovu jako v začarovaném kruhu zpět před hypnoticky blikotající obrazovku své posvátné "bedny", u níž sedě či leže modlí se touto svou postmoderní modlitbičkou před spaním, vzývaje démona lidských bezcenných "hodnot", jež stvořily ďábla civilizace. Televize. Hle, toť přehledný náhled. Choromyslná přehlídka singerovského světa, jakožto spojení bordelu, blázince a jatek. Pouč se, misantrope, co jsou tví nepřátelé zač!

Papež vyzývá kněží, aby blogovali a šířili tak křesťanství. Ještě že se neobrací se svou výzvou k obyčejné negramotné a pologramotné lůze, která tvoří většinovou část jeho věřícího stáda; plně stačí pitomé výpotky intelektuálů a učenců. Všechno na tomto světě však má a musí mít svůj opak, svého nepřítele, aby byla zachována přírodní rovnováha. Měl by se proto též šířit misantropismus a ušlechtilé mrzoutství, jež má ducha i rozum, v protikladu k choromyslnostem smějícího se krvelačného dobytka jménem zlověk. Již je to pět let, co jsem naposledy vydal světu nějaké své literární dílo. Jelikož se za těch uplynulých pět let nenašel žádný odvážný nakladatel, který by vydal mé nejnovější filosofické přírůstky v knižní podobě, zvolil jsem jinou, moderní formu svého mstivého sebevyjádření: internet. A netroškařím - založil jsem si hned dvě osobní stránky:

a

Kromě toho přispívám též malými ukázkami do "uměleckého serveru pro všechny autory" na www.minimax.cz.

Po přečtení několika knižních sraček, jež mě přes svou podnětnost doháněly k zuřivosti, otevřel jsem si nyní jeden zapomenutý poklad, jejž jsem nalezl ve svém divotvorném kufříku - Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Vůbec jsem netušil, že tu starou, ohmatanou, flekatou a potrhanou knížku mám. Je to však, žel, pouze díl III. a nedokončený díl IV. Haškovo mistrovské veledílo přervala sama Zubatá, jako by jej snad ani nechtěla dovolit smrtelníkům číst. Zajímavé jsou opět technické údaje - jako vždy u starších tisků. Kniha vyšla v roce 1951 nákladem 150 750 výtisků a stála 30 Kčs. Bylo to již 12. vydání "Švejka". Stránky knihy jsou bohatě ilustrovány Josefem Ladou.

Až dosud jsem znal "Švejka" jen jako kongeniální dvojfilm s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Všechno, všechen ten anarchický humor a nezapomenutelné hlášky, však do dvou filmů vměstnat nelze. Kniha je proto cennější jednak tím, že nabízí původní podobu románu, a za druhé je kniha lepší v tom, že je několikanásobným prodloužením sebelepšího a sebehutnějšího filmu.

Tento druh literatury je přesně moje gusto. Bavím se královsky.

· "Copak se to smí střílet do vagonů Červeného kříže?", rozčilil se kuchař Jurajda.
"Nesmí, ale může," řekl Švejk.
"Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět."

Nebo tato hláška:

· "Vy pacholku, vy jste připravil naši dceru vo čest."
"Zajisté, dovolil jsem si ji zkurvit, milostivá paní."

V čekání na další knihu, objednanou v naší městské knihovně, jsem takto navýsost pobaveně přečetl lehce víc než polovinu "Švejka". Ta další mnou toužebně očekávaná kniha nese název Ze života darmošlapa, německy Aus dem Leben eines Taugenichts, z pera německého romantika Josepha svobodného pána von Eichendorff. Tuto knížečku, "skvost německé romantiky", o pouhých 150ti stránkách, mi zaslali z Havlíčkova Brodu (zas ten Havl. Brod s jeho nepřeberně vybavenou knihovnou! Já se tam snad odstěhuji!). Šikovná ta knížečka vyšla opět v hlubokém komunismu v roce 1959 za pakatel 4 korun 20 haléřů. To je neuvěřitelné. Dnes už neexistuje ani dvacetihaléř, ani taková láce. A Já za mizerné vypůjčení, respektive za poštovné, zaplatím mizerných 50 korun. Ovšem další nevýhodou je to, že této kratičké novele, která se sama vejde na 120 stránek, předchází na úvod nechutné politické školení v marxistickém duchu, zabírající 17 stran čili desetinu místa. To byla pitomá doba. - A je to vůbec dnes jiné? Za padesát let, ne-li dřív, budou stejně směšné naše pokrytecké fráze o humanismu. Pro mne už byly a jsou směšné včera i dnes.

další část >>>

<<< předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm