Misantrop: Zima v sousedství zlověka - leden 44 - část první

24. ledna 2010 v 19:00 | Misantrop |  Zima v sousedství zlověka

leden 44


Státní podnik Lesy České republiky vyhlásil stromem roku 2010 břízu. Pěkné gesto - až na to, že lesníci tento krásný strom považují všude za plevel a nemilosrdně ji proto ničí.

Pokračuji v četbě Milarepy. Třikrát v jednom odstavci se tam vyskytuje slovo "škraboška", ale jen jednou jedinkrát z toho je správně napsané! Podruhé jako "škaboška", potřetí jako "škrabouška". To je neskutečné. V jednom odstavci! Toho blba, který to psal, bych chtěl někdy potkat - nebo spíš vlastně nechtěl. Zuřím u toho. - Jako nejsympatičtější osoba románu se mi začíná jevit Milarepův přísný učitel Marpa. Cituji jeho promluvu: "Nauky o relativní povaze jevů nejsou pro slabochy. Jsou pravou potravou jedině duchovních orlů. Je třeba velmi bedlivě uvážit, kdo a kdy je může dostat. Rozhodně však nesmějí být svěřovány nikomu předčasně. Töpaga[1] obdržel až dost za ta léta a co mu to bylo platné? Slova, na jejichž skrytý význam nebyl připraven, působila nejvýše jen jako obo[2] v průsmyku. Udávala směr, to je pravda, ale stoupat musí stejně sám a po svých, ale bez břemen, má-li se vyšplhat až nahoru..." - Töpaga (Milarepa), ten vůl, má nyní v románu za sebou neúspěšný pokus o sebevraždu ze zoufalství nad tím, že mu Marpa nechce sdělit nejvyšší nauku. Chtěl se oběsit, ale i to zpackal, a přežil, respektive byl zachráněn svým guruem. Teprve tak si na svém mistru vyvzdoroval zasvěcení. Blbec. Kvůli tomu svátečnímu obřadu mu ovšem ostříhali vlasy. Víme, proč se to dělá: přece jako potupa a ponížení, jako symbol poslušnosti a podřízenosti. Takže zase nic pro mne. Divoká stvoření se pyšní dlouhými rozevlátými vlasy, nespoutanými jako vítr, jako oni sami.

V Tomášově románu právě získal Mila Töpaga své "výuční" jméno Milarepa. Jeho učitel Marpa mu je dal, když rozděloval svým žákům Tajné nauky podle jejich vlastních zájmů. Töpaga obdržel nauku Drong-džugu a k ní upřesňující a doplňující texty Tumo, Nauky o psychickém teple - tu bych potřeboval taky umět:
"Ty jediný nebudeš žít nikdy v klášterních zdech," řekl mu Marpa. "Budeš celý život v bezdomoví. Budeš se oddávat soustředění na samotách, na vrcholech hor, v jeskyních a pouštích. Tvým domovem bude vždy neposkvrněná a volná příroda: Ještě dřív, než dojdeš poznání dík této nauce, kterou ti odevzdám, staneš se repou, člověkem, jenž nenosí teplého oděvu ani v největších mrazech a přitom nezmrzne. Ty budeš takovým repou, a proto tě budou jmenovat Mila-repa."

Knížka začíná být ke konci docela záživná. Opsal jsem si tato slova:
Jogín, toužící po pravdě a meditující o ní o samotě, žije vždy v bezpečí. Vyjde-li však ze své samoty, hrozí mu dvojí vážné nebezpečí: za prvé duševní rozptýlení vzhledem k přitažlivosti zevního světa a za druhé, což bývá horší prvního, nepochopení vlastním okolím.

"Můj synu," řekl učitel Milarepovi při loučení, "zkus tuto moudrost na sobě samém. Jdi za ní do odloučenosti, do skalních roklí, jeskyň a samot, jen nikdy nemarni svůj čas nesmyslnými řečmi s bláhovými lidmi, kteří se pachtí jen po světském zisku. Žij ve skromnosti a nesnaž se být velkým v tomto světě. Tvůj duch však nechť se vznáší výš než nejstrmější horstva himálajská. V uzavřeném tichu samoty, nerušeném hlasy lidí, sídlí pro tebe milost rychlejšího zrání."

A manželce, jež při tomto loučení plakala, řekl:
"Nebuď přece pošetilá, Kušo-Džetsunma, vždyť není vážné příčiny k slzám. Náš syn přijal všechny nádherné nauky, které jsem znal, a odchází do samoty, aby o nich rozjímal. Nad tím přece není třeba plakat, spíše se radovat. Plač nad těmi, kdo umírají v nevědomosti o svém životním poslání, ačkoli měli také možnosti dojít blíž k osvícení a zlepšit podmínky svého bytí."

Töpaga vyběhl a běžel bez zastávky. Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Proč ne, když je tělo jako pouhé nic a jeho pohyb lehčí než let nočního ptáka. Jako by náhle vstoupil do nového života, či jako by se byl právě znovu narodil. Ne nevědomý a slabý jako dítě, ale silný a zocelený mnohými zkušenostmi. Žije snad více životů v jednom, kdo spěje rychle k duchovnímu cíli?

Okenní římsu pravidelně pokrývá sníh a ten zase zahaluje semínka pro sýkorky, takže ptáčkové přilétají stále méně často. Naštěstí mám vynález zvaný internet, takže ve dne koukám v přímém přenosu na záběry ptačího krmítka kdesi v Estonsku, večer a v noci pak na osvětlený krmelec pro divoká prasata tamtéž. Na tom ptačím krmítku je živo: střídají se tam hlavně koňadry, méně pak též polní vrabčáci, zvonci, babky či modřinky a čížci. Krmelec pro prasátka využívají přes den také ptáci, ale větší, jako jsou sojky, vrány, kvíčaly, straky a podobně. Krmelec je situován do lesního průseku, jenž je potom opět orientován západním směrem, takže i když jej právě nevyužívá žádné zajímavé zvíře, jsou odtud krásné výhledy na západy slunce jako v nějakém francouzském zámeckém parku. Jednou kvečeru jsem tam zahlédl i lišku. Nedlouho po setmění přicházejí hlavní hvězdy večera - prasata. Někdy jen jedno, to je buď první průzkumník, nebo poslední opozdilec, jindy třeba až osm devět naráz. Jsou ostražití; jak se někde ve tmě lesa něco šustne, nebo se jen pro nic za nic vyděsí jeden z nich, všichni střelhbitě utečou pod ochranu stínu stromů, aby se zase po chvilce vrátili k načaté hostině. Všichni pašíci u té vítané ofěry legračně mlaskají, pochrochtávají a strkají se - zkrátka rozpustile "blbnou". Je to sranda a zároveň i radost, závidím jim tento svobodný způsob života. Většinou jim hodní lidé přichystají jablíčka; když je všechny sní, což jim pár hodin trvá, zase zmizí odkud přišli. - Existují také webové kamery v zoologických zahradách, například ve výběhu goril, ale to není takové pěkné jako pohled na divoká zvířata. Na zvířata v zajetí je tristní pohled, protože jsou apatická, což je zvláště u goril velice zdrcující. Misantrop nemusí mít ani výjimečně bujnou představivost, aby si místo nich lehce nepředstavil sebe. Brr! Navíc se tam míhají také lidáci na druhém konci mříží, buď jako dozorci, nebo jako čumilové, kteří celý ten živý koncentrák udržují v chodu; takže je rovněž nemusím vidět, pakáž jednu mizernou.

Milarepa mě teď vysloveně baví a jsem rád, že jsem přetrpěl hluchá místa a nezahodil ještě tu knížku. Hlavní hrdina se teď vyhýbá lidem a obývá horské jeskyně:

Opájela ho vzrušující rozkoš naprosté samoty a nekonečného klidu, který zažíval tak intenzívně, jako dosud nikde. Ohlasy přírodních krás a naprosté čistoty všude kolem, spolu s neomezenou volností těla, připomínaly mu trvale duchovní svobodu, neomezené osvobození ducha, jehož se již tolikrát odevzdaně dotkl ve svých meditacích, že po něm nepřestával toužit. Ale nebyla to prudká, zaslepující žádost po něčem vzdáleném a těžko dosažitelném, po něčem, co tu není, co stále uniká, ale spíš klidné sebevědomí proudu, jenž radostně a tiše se vrací do moře, z něhož kdysi povstal. To přinášelo již nyní pocit hlubokého uspokojení a nepřipouštělo nudu ani na okamžik. A hvězdy byly tak blízko... Šťastné byly Töpagovy dny, šťastné byly i jeho noci v této jeskyni. Potravy neměl mnoho a přijímal ji proto jen skromně. Přesto se o ni dělíval občas i s divokými zvířaty, bručivým, kolébavým medvědem, který se přibatolil až k samé jeskyni, s drobnými pišťuchami, jimiž se to tu kolem jen hemžilo, plachými laněmi i s obrovským himálajským orlem, který jednou přilétl až k němu, když se Töpaga nehýbal a zůstal zcela klidný. Nejednou se dělil i se svým starým, šedým přítelem, velikým sněžným pardálem. Byl to asi onen dřívější majitel jeskyně, jenž přišel na pozvání. Divoká zvířata jsou velmi zvědava na tvory, kteří žijí v klidu a kteří trvale osídlili jejich území.

Idylka. Kdepak by se to dnes poštěstilo? Kdepak jsou například ještě celkem idylické časy 9. století, v nichž mohl žít nejznámější český poustevník Ivan v lese po dobu dvaačtyřiceti let, než jeho sluj objevil náhodou při lovu kníže Bořivoj? Také tato Milarepova tibetská idyla končí. Na konec se Milarepa vrací k lidem - a to už není ono. Na samý závěr se tento po všech stránkách nepovedený román zvrhává ve slaboduchou hagiografii. Tomáš se oddává nechutným humanistickým blouzněním typu "nejsvětější z bohů - Čistý duch člověka" a podobným odporným žvástům - což také není nic pro mne. Závěr se podobá až jakési bezostyšné obdobě Ježíšova kázání na hoře, přičemž úroveň směšnosti a celková debilita popisovaných legend o "světci" Milarepovi zachází až do obludných krajností. Milarepa umírá otráven jakýmsi závistivým lámou; pozná sice svými "nadpřirozenými schopnostmi", že jím podané mléko je otrávené, ale přesto nápoj pokorně po sókratovsku přijme, neboť mu je líto hříšného člověka, jemuž kyne záchrana jedině v tom, že až dokoná zločin zabití mnicha, obrátí jej jistě výčitky svědomí na správnou cestu. - Opravdu povedená taškařice. Jak dojemné myslet si, že osobní oběť změní samou podstatu zlověčí nátury. Krásně si to lidová tvořivost vymyslila! Jestli kdy někdo každý den neustále zachraňuje lidstvo - tu věčně krvežíznivou kanibalskou chasu - před "hříchem" upadnutí do zločinu proti lidskosti, pak to není Ježíš ani Milarepa, nýbrž jsou to zvířata - nevinné oběti na oltáři lidské zvrácenosti. Nebýt možnosti denně ukájet své vražedné sadistické sklony na nebohých zvířatech, vrhli by se lidáci sami proti sobě - známe přece z archeologických nálezů, že minulost lidského plemene prošla bohatou a dlouhou lidožravou fází. A je otázka pro seriózní vědecký výzkum, není-li snad dávný překotný vývoj mozku pračlověka, jdoucí až do současných patologických rozměrů, právě důsledkem onoho lidožroutství a masožravosti vůbec. Víme přece, jak priony z mozku vlastního druhu ovlivňují vznik nemoci šílených tvorů, krav, lidí... A nejedná se jen o minulost. Člověk se totiž v zásadě nemění. Říkám proto, že jen silná hrozba zákonné odplaty, společenská tabu, kulturní stravovací návyky a zlozvyky a mučení nevinných zvířat zabraňují plnému propuknutí všelidského kanibalismu. Toto je současnost; přičemž různá zvrhlá individua s narušenou psychikou a porušeným sebeovládáním, osoby bez mozku i bez sebezáchovného instinktu, se dopouštějí kanibalismu i dnes, právě teď. Otázkou je, zda termín "kanibalismus" nelze vztáhnout i na každé obyčejné masožroutství, věříme-li - jako kupříkladu Já -, že zvířata jsou naši bratři a sestry. To už by bylo pro "někoho" zřejmě příliš. Někteří lidé se domnívají, že vzhledem k rostoucímu přelidnění a ubývání přírodních zdrojů nás v brzké budoucnosti čeká nějaká nová forma celosvětového kanibalismu. Tomu bych věřil, jak znám lidi. - Tak tyto a podobné slaboduché plácanice číst opravdu nemusím. Knížku zahazuji do třídicího kontejneru a víckrát už nechci nic takového vidět. Ekologicky zlikvidovat ten odpad! - Doslov "pana profesora" Neubauera tomu všemu jen nasazuje korunu bláznů, protože to je zase jeho obvyklý neubauerovský canc. Neubauer, lidužel ještě žijící (*1942), také zestárnul jako vůl. Slova "Buddha" a "buddhismus" píše zásadně foneticky, s jedním "d", což je nesmysl, neboť "Budha" znamená hindsky (planeta) Merkur, kdežto pravý Buddha, s dvěma "d", Probuzený - a také plácá nesmysly, když blbě přirovnává náboženství k softwarovému programu, jenž vylepšuje zastaralý hardware lidského mozku, staví proti sobě imaginativní a abstraktní, což vůbec nejsou protiklady a podobně. Mluvu ovšem prof. RNDr. & PhDr. Z. Neubauer CSc. také "zmodernizoval", takže otomizuje, čili používá odporně-moderní anglicistní floskuli "je to o tom" a další pavýrazy též blbě převzaté z angličtiny, jako je slovo "zbastlené" [3]. Sama kniha je pro to nespočetné množství chyb také řádně "zbastlená"! To jsem se zase nechal napálit! Mělo mě to ostatně trknout: nedá-li si totiž někdo práci pořádně si to po sobě alespoň přečíst, než to uveřejní a pošle před citlivé oči literárních labužníků, nemůže být dobrý ani takříkajíc "ideový" obsah knihy. Prostě všechno nové při starém. Já bych spíš řekl, že náboženství se chová v lidské hlavě jako počítačový virus, jenž poškodil svůj vlastní počítač. Chorý lidský mozek škodí zdravému zvířecímu tělu. Nikoli tedy zlepšení, nýbrž sebe-uvržení do zmatku, endogenní choroba mysli. A toto je výsledek, jejž Já bez lítosti odhazuji v dál.

Kraj zamrznul a zapadnul sněhem. Přestal jsem teď úplně vycházet ven, kromě krátkých nezbytných pochůzek kvůli takovým praktickým záležitostem, jako je pravidelné měsíční placení výpalného či návštěva knihovny. A řeknu vám po pravdě, že i toho mám dost. Doma se snažím rozvrhnout si svůj denní program tak, aby se můj bdělý život co nejvíce posunul do nočních hodin. Jedině tehdy jsem trošku spokojený, poněvadž v baráku pitomém je ticho a svatý pokoj od lidáků jen pozdě v noci, když konečně upadnou do bezvědomí. Za bílého dne, když vstanou, se nemohu na nic soustředit kvůli neustálému štěkání čubky i kvůli jinému hluku, jejž ta havěť hnusná sousedská natropí.

Po Novém roce je samozřejmě zase o něco dráž, takže například takzvaná zlodějská "daň z přidané hodnoty" nyní stoupla o 1%. Možná se to zdá málo. Pro mne z toho plyne zatím jen to, že jsem zaplatil letos za internet o 45 korun víc než loni. Však co jsem říkal nedávno ohledně trvalého růstu životních nákladů, jejž odhaduji průměrně o korunu ročně? Ve skutečnosti je to sice ještě mnohem větší růst, přepočítáváme-li pouze hodnotu peněžní, protože hlavně peníze ztrácejí každým rokem svou cenu, leč život jako takový, tedy jeho základní životní potřeby, jako čistá voda, čistý vzduch, teplo, jídlo, rostlinstvo, volný prostor a tak dále, je pomalu, avšak setrvale a plíživě čím dál dražší, poněvadž chudší, vzácnější. Přesně podle zákona entropie. To, co měla kdysi hrstka potulných opolidí všude na dosah ruky, se trvale vzdaluje, je to čím dál nedostupnější a stojí se na to čím dál delší fronta.

V knihovně jsem si objednal dvě knížky, jejichž přečtení si již dlouho dlužím: Svět bez nás od Alana Weismana a Věčná Treblinka od Charlese Pattersona. První z knih je poslána z Tábora, druhá z Havlíčkova Brodu. Ta pitomá nána knihovnická to objednala takto blbě zvlášť, takže za ně budu muset zaplatit dvakrát, za každou zvlášť. Vypadá to od ní jako naschvál, ale naschvál to jistě není. Ona je opravdu tak blbá. - Svět bez nás - nebo jak Já říkám: "Svět bez vás " - přišel z Tábora dřív, a tak jsem se pustil nejprve do něj. - Výborná kniha! Není to sice žádný otevřený misantropismus, ale jinak dobré. V skrytu mou originální myšlenku přijímá čím dál víc lidí. Věk misantropismu se blíží. Však už jenom to, že se někdo zcela vážně zaobírá myšlenkou na vyhynutí lidstva - navíc v knize, která se dobře prodává -, svědčí o nezanedbatelném posunu člověka v chápání sama sebe a jeho místa na planetě Zemi. Chtějí to sami, ale nemají odvahu si to přiznat, ani dobrou vůli k dobrovolnému vymření. Apokalypsa se všeobecně očekává. Tak se bojí každý zločinec svého potrestání. Pokaždé, když se blíží nějaké kulaté datum, kometa, či nastane-li nějaký nezvyklý přírodní úkaz anebo hvězdná konjunkce, lidé si prorokují konec světa, jako kdyby se na něj těšili. Ptají se věštců, kdy to skončí. Při každé nepatrné změně počasí už se netrpělivě ptají, zda je to normální. Lidstvo dnes existuje na tomto světě již jen z pouhé setrvačnosti. Bez cíle a bez účelu. Užitek z nich nebyl nikdy a žádný. Misantropismus by se jevil v pravěku ještě nesmyslný, ve starověku jej nechápali, ve středověku byl rouhačstvím. Novověk již měl své závažné pochybnosti. Dnes jsou již i tací - nejen Já -, kteří dokonce upírají člověku jeho místo v ekosystému Země, jeho právo na existenci v něm. Nedivím se. Kdo se plně obeznámí se všemi skutečnostmi, nemůže z toho být bezstarostný. I ti blbci ve fabrice, jak si vzpomínám, uznávali ve skrytu svých tupých nevědomých myslí, že se svět řítí do propasti, ale za minutu na všechno zapomenou, laškují a smějí se jako nevědomé děti. Dál chodí do práce, dál tím znečišťují svět, dál plodí další haranty a dál tím vším zamořují svět. Jak by také ne? Tím, že dennodenně ničí svět, se vlastně udržují naživu; je to jejich obživa, jejich práce. Nepřežili by bez toho. Oni nejsou jako ostatní pozemští tvorové, kteří dokážou žít v rovnováze, aniž by se o to museli jakkoli snažit. Lidé vynaleznou něco, o čem si myslí, že je to zbaví závislosti na přírodě, nejdříve po čtvrtstoletí zjistí, že je to škodlivé, teprve za další čtvrtstoletí (v ideálním případě, ovšem!) si to navzájem zakážou, teče při tom krev a vyžádá si to nesmírné náklady a oběti, nejvíce zvířecí. Jenomže za těch uplynulých padesát let vynaleznou jiné a další vynálezy zkázy, takže ničení přírody neustává prakticky nikdy, naopak se násobí a přirůstá. Ale lidičkové rozmnožují se čile dál, nakupují nesmysly, chodí do společnosti a baví se, jako by se nic nedělo. Jim je to jedno. Nemohou totiž přestat, i když si nalhávají, že zmohou všecko. Ale nezmohou přesto vůbec nic, neboť na jejich slabé vůli nezáleží. Nedovedou totiž svět ani chránit, ani úplně zničit, natož pak znovu stvořit. Příroda si s tímto problémem poradí nakonec sama. Ona lidskou rasu vytvořila, ona sama se jí musí také zbavit, i když bychom jí v tom měli vydatně pomoci. Je toho tolik, co lidstvo napáchalo, až je to šílené a jeden misantrop s tím mnoho nepořídí. Lze vůbec ještě pociťovat k lidstvu něco jiného než čirou nenávist a odpor? Vždyť jen svými odpady a radioaktivitou zamořili planetu na miliony let! Co lze vlastně proti tomu dělat? Nic. Lépe řečeno vůbec nic: čili hlavně nedělat nic: už neplodit další haranty, nepracovat, snížit spotřebu čehokoliv; prostě zaživa zemřít jako samostatné lidské individuum, když nelze jinak vyhladit celé lidstvo. A čekat, nekonečně trpělivě čekat a těšit se, že něco nebo někdo tu lidskou havěť konečně zlikviduje. Už aby to bylo. - Autor se v knize hlavně věnuje nekonečným výčtům škod, jež na Zemi lidstvo napáchalo a dále páchá; škod, jež přetrvají ještě dlouho poté, co zmizí z planety poslední člověk. To je mi však většinou dobře známé. Je to zoufalé čtení, beznadějné, ale víc už se rozčílit nemohu. Ale líbí se mi popisy míst opuštěných již dnes lidmi; míst, jež si příroda, les a zvířata berou zase rychle zpátky. Líbí se mi také autorovy představy budoucnosti světa bez lidí. Ach, bude to krásný svět! To je zase optimistické, nadějné čtení. Čtu a čtu, až mě z toho bolí oči. Výborné čtení. Autor píše:

"Jak vůbec můžeme uvažovat o světě bez nás? Představy o vetřelcích z vesmíru se smrtícími paprsky jsou... jen představy. Představit si skutečný zánik naší velké a mocné civilizace - zapomnění pod vrstvami hlíny a žížal - je pro nás stejně těžké jako představit si konec vesmíru." -

Hm, to je zajímavé. Já o tom - o světě bez vás, bez lidí - uvažuji pořád; a představit si skutečný zánik civilizace je pro mne hračkou, dokonce příjemným sněním, z nějž se tak nerad probouzím do tíživé reality třetího tisíciletí. - Alan Weisman píše dále:

Mohla by současná vlna vymírání - jež neustále poukazuje na jedinou příčinu, a tentokrát to není asteroid - naznačovat, že končí éra jistého dominantního savce? Chystá se geologická historie k dalšímu útoku? Odborník na vymírání Doug Erwin pracuje s tak nesmírnými časovými souřadnicemi, že několik milionů let existence druhu Homo sapiensmu téměř nestojí za úvahu. Znovu pokrčí rameny.
"Lidé nakonec stejně vyhynou. Zatím vyhynulo všechno. Je to jako se smrtí: není důvod domnívat se, že jsme v něčem jiní. Ale život bude pokračovat. Zpočátku bude mít možná mikrobiální charakter. Nebo tady budou pobíhat stonožky. Potom se to zlepší a život půjde dál, ať už jsme tady nebo ne. Myslím si, že je zajímavé být tady právě teď," říká Doug Erwin. "Nehodlám se kvůli tomu nijak rozčilovat."

Inu, taky názor. Ale Já bych dal před dneškem spíše přednost tomu být tady v době, kdy začne hromadné vymírání lidí. To potom bude teprve opravdu "zajímavé"! Ostatně soudím, že v současnosti žádné hromadné vymírání neprobíhá. Zvířata a rostliny vymírají, ano, a to hromadně a globálně, ale na jejich místa se dostává tím víc lidáků. Druhy tedy masově neubývají, třebaže mnohé živočišné a rostlinné druhy mizí zadupány lidskou botou. Lidstvo totiž není tak jednotným živočišným druhem, jak by se na první pohled zdálo. Mezi člověkem a člověkem jsou často nepřekonatelné rozdíly v rase, řeči, víře, v přesvědčení, v povahových vlastnostech, ve způsobu života, v inteligenci - a to rozdíly tak významné, že to dva rozdílné lidi činí nespářitelnými, natož aby spolu chtěli sdílet stejný dům, město či planetu. Mezi zlověkem a jiným zlověkem jsou často větší rozdíly než mezi kojotem a vlkem, kteřížto dva rozdílní psovití tvorové se mohou zkřížit snáz než dejme tomu árijec s negrem nebo vegetarián s kanibalem.

Jak jsem řekl: není to žádný misantropismus, tenhle Svět bez nás (bez vás, jak říkám Já); naopak: celou dobu s napětím očekávám, kdy se autor podřekne a dá najevo svou lidskost a svůj humanistický světonázor. A dočkal jsem se! Světe bez vás, div se, ale Já to tušil, že to přijde! A také že ano! Stalo se to, lidužel, právě na konci 17. kapitoly s názvem Kam směřujeme? (měli by se zeptat mne, Já bych jim to věru pověděl!), kde je zmínka též o Knightově Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva[4] a o Euthanasijské církvi (Church Of Euthanasia). Cituji doslova tu humanistickou "perlu", z níž se mi zvedá žaludek:

Představa světa zbaveného naší tíživé přítomnosti, s bujnou flórou a faunou na každém kroku, je na první pohled lákavá. Přesto ji rychle následuje bolestný pocit smutku nad zánikem všeho krásného. Pokud si nejkrásnější ze všech lidských výtvorů - dítě - už nikdy nebude hrát na zelené Zemi, co po nás vlastně zůstane?

Tak tady se autor jinak skvělé knihy Alan Weisman "odkopal". "Nejkrásnější ze všech lidských výtvorů - dítě"! No, to se mu povedlo. Uřvaný parchant, který až vyroste, bude stejně otravný, škodlivý a nebezpečný jako jeho rodiče, ne-li ještě víc - a nejkrásnější ze všech výtvorů? To musí být vtip!

Podotýkám, že i učitel (nesnáším učitýlky!) Les U. Knight, zakladatel VHEMTu, není žádný misantrop. On je spíš naivní anarchista. Krásný, přesto však naivně. Představuje si, že se všichni lidáci jednoho dne dohodnou a přestanou se rozmnožovat. Předpokládá dále, znovu bezmezně naivně, že nastoupí duchovní probuzení, protože si lidáci, ta nemyslící pakáž, uvědomí, že sice vymírají, ale jejich život se současně zlepšuje. Dokonce si myslí, že s ubýváním lidí budou mizet i příčiny konfliktů, neboť pochybuje, že by lidé marnili své životy v boji. Tady jeho naivita dostupuje vrcholu. Jako kdyby se někdy nějaký vládce či stát ptal nějakého svobodného muže, natož otroka či poddaného, jestli chce jít dobrovolně do války! Jsou tací, jistě; ale většina lidáků dává přednost střílení do bezbranných zvířat než na někoho, kdo může opětovat palbu. Lidé jsou rození zabijáci, násilníci a vrazi, to nikdo a nic nezmění, ale jsou zároveň zbabělí, útočí ze zálohy. A i kdyby se nakrásně opravdu populace snížila - ať už z jakékoli příčiny - natolik, že by se Země opět zazelenala, lidákům by ta krása stejně dlouho nevydržela. Jakmile by jich bylo málo a země byla volná a divoká, znovu by se pustili do žďáření a do rozprcávání jako dřív. Stejně jako na počátku, tak i na konci. Lidé se nemění. Pralesy jim vždycky vadily a vadit budou jako překážka, dokonce i těm, kteří v nich žijí. Novodobé romantické blouznění o zelené zemi je jen hysterickou reakcí na vlastní lidskou ničemnost. Lidáci vždy uctívají nejvíc to, co sami zničili - od pralesů přes zvířata (nyní již mytická) až po původní kultury. Proč? Protože už se to nedá vrátit, a proto je to pro ně neškodné.

Zkrátka samé naivity, jež plynou z tragické neznalosti lidí nebo přinejlepším z falešné optiky podle-sebe-soudím-tebe-ismu, což by sice ukazovalo na Lesovu čistou duši, leč duši fatálně naivní. Ostatně s panikou na konci "světa", rozuměj lidského světa, se jistě včas dostaví další a další roje falešných proroků, náboženských blouznivců, okultních mystiků, scientologů, transhumanistů a jiných pošuků, pomatenců a bláznů. Bude to zábavný tyjátr na závěr existence lidstva na planetě Zemi.

A nejenže bude, ale už i je. Lidužel se podobný apokalyptický tyjátr rozpoutal v závěrečné Codě s názvem Naše Země, naše duše. Čekal jsem něco takového, avšak autor překonal moje očekávání a do puntíku splnil to, čeho jsem se nejvíc obával: že zkazí celou knihu humanistickým cancem na závěr. Kniha se tak paradoxně podobá celé existenci lidstva na planetě Zemi: Začala docela dobře, ale konec je nechutný. Stalo se přesně to, co v knize až dosud "chybělo", ale mně naopak vůbec: že dá slovo zástupcům věřících a jiných bláznů světa. To si mohl jít pro názory klidně někam do místního blázince a byl by na tom stejně. Ale tohle jsou názory lidáků respektovaných, často i učenců s vysokým vzděláním, ne nějaké přitroublé koktání a blekotání uslintaného idiota s IQ stejným jako je jeho věk! Samí fantasmagoři! A tohle je výkvět lidstva, prosím! Představte si, co bychom se my nadlidé, my nepřátelští misantropové, museli dočíst, kdyby dal autor slovo obyčejnému lidákovi z ulice! Misantrop nevychází i tak z údivu, co všechno musí chudák papír snést.

"Svět existuje, aby sloužil lidem, protože člověk je nejúctyhodnější ze všech tvorů," říká turecký súfijský učitel Abdülhamit Çakmut. "Všechno na světě je určeno ke službě člověku. Kdyby člověk odešel, znamenalo by to konec přírody."

Tak tento naprosto pomatený a převrácený názor má většina lidáků, najmě takzvaní "lidé knihy", to jest všichni křižáci, židáci a musulmani. Za takové nactiutrhačné rouhání by se mělo exemplárně popravovat, trhat ty lživé zlé jazyky!

Ale nejsou to jen pobožnůstkáři, kdo zabloudil ve vlastních scestných fantasmagoriích. I vědci a dokonce i ekologové zřejmě utrpěli apokalyptický šok a jejich potrhlé nápady by měly být oceněny nejméně svěrací kazajkou. Jejich nezviklatelný optimismus a falešné naděje jdou až za hrob, jejich nereálné plány pak za hranice střízlivosti. Je to hodně zarputilý virus tohle lidstvo, a svého zkázonosného života se jen tak bez boje nevzdá. I poslední zlověk na povrchu Země bude ještě v hodince svého chcípání stále pevně věřit, že jeho ničemná existence nekončí. Ale ona přece skončí.

Zakladatel militantního ekologického hnutí Earth First! Dave Foreman, který už téměř opustil představu, že člověk si zaslouží místo v ekosystému, nyní řídí skupinu nazvanou The Rewilding Institute. Odborníci působící v této skupině stavějí na ochranně zaměřené biologii a na neutuchající naději.
Součástí i cílem oné naděje je budování obřích koridorů, které by přemosťovaly celé kontinenty a v nichž by lidé museli žít bok po boku s přírodou. Do každého koridoru by znovu byli vysazeni predátoři z nejvyšších míst potravního řetězce a nejbližší příbuzní velkých živočichů, kteří se zde nevyskytují od pleistocénu, tedy afričtí náhradníci chybějících amerických velbloudů, slonů, gepardů a lvů.
Je to nebezpečné? Foreman a jeho kolegové se domnívají, že odměnou pro člověka bude šance na přežití v ekosystému, který znovu získá ztracenou rovnováhu.

To jsou mi tedy představy! Už vidím, jak lidáci nadšeně přijímají skutečnost, že budou potkávat v přírodě a v lese na houbách lvy! Přitom stačí, aby někde někdo zahlédl přerostlého toulavého vlčáka, a spustí se panika, že se vrátil nejmíň vlkodlak, aby sežral "naše děti". Ani to nemusí být vlk nebo jiná velká šelma; mnohdy jen stačí, aby utekla z koncentráku obyčejná mírná kravička, nebo se jen zatoulala, a lidé vyděšeně panikaří. Myslivcům vadí i neškodná liška nebo dravý pták, který nikdy na lidi neútočí. Neujali by se ani sloni ve volné přírodě, protože lidáci by je okamžitě vybili, tak jak se o to snaží v Africe.
Autor dále píše:

Inteligentní řešení by vystavilo zkoušce naši odvahu a moudrost. Bylo by to svým způsobem bolestné a stresující, ale nikoli smrtící. Vyžadovalo by, aby každá žena na světě měla jen jedno dítě.

Inteligentní řešení by to bylo, cožpak o to, ale to by lidáci museli nejprve inteligentní být, o odvaze a moudrosti ani nemluvě. Vlády všech zemí, snad kromě dvou, se zatím snaží o pravý opak zásady jednoho dítěte na ženu. Čím víc otroků mají, tím jsou spokojenější, však bída z přelidnění dopadne jen na hlavy těch dole. To by se taky neujalo, vždyť sám autor píše, že by to bylo bolestné a stresující. Už jen z toho, že někdo takto uvažuje, je zřejmé, že je to naprosto neuskutečnitelné. Hleďte: oni, ta verbež rozprcaná, potřebují odvahu, aby udělali něco, co je například pro mne zcela samozřejmé, kdežto stresující a bolestné je pro mne naopak děti mít, ať už vlastní nebo cizí. Moudří jsou potom lidáci jen podle jména, jímž sami sebe neprávem titulovali. I ty nejchytřejší lidské mozkovny jsou úplní blbci. Posuďte sami, jaké nesmysly se jim honí hlavou:

"Pomocí laserů nebo podobných paprsků elementárních částic bychom mohli dálkovým ovládáním sestavit věci na jiných planetách nebo v jiných slunečních soustavách. Bylo by to mnohem rychlejší, než tam něco posílat. Možná bychom mohli zakódovat člověka a sestavit ho ve vesmíru."

Sám autor, Alan Weisman, jehož literární styl se až dosud omezoval jen na pouhý žurnalismus, se lidužel k těmto absurditám také připojuje a odvažuje se též něco originálního vymyslit. A toto je nepodařený výsledek jeho choré mysli:

Rádiové vlny nezanikají, ale putují vesmírem stejně jako světlo. Také lidský mozek vyzařuje elektrické impulzy o velmi nízké frekvenci. Tyto vlny jsou podobné rádiovým vlnám, které používáme pro komunikaci s posádkami ponorek, ale jsou mnohem slabší. Zastánci paranormálních jevů nicméně trvají na tom, že náš mozek je vysílač, který lze s jistým úsilím zaměřit stejně jako laser a komunikovat na značné vzdálenosti, či dokonce zařídit, aby se něco stalo nebo nestalo.
Může se to zdát poněkud přitažené za vlasy, ale je to v podstatě definice modlitby.
Naše mozkové vlny, stejně jako ty rádiové, nepochybně někam putují. Kam? Prostor se nyní popisuje jako rozpínající se bublina, ale i to je zatím pouhá teorie. Představa, že naše myšlenkové vlny mohou putovat podél velkých a tajemných mezihvězdných zakřivení a nakonec se vrátit zpátky na místo svého vzniku, však možná není úplně nesmyslná.
Snad je dokonce možné, že kosmické elektromagnetické vlnění jednou - dávno poté, kdy odejdeme, pronásledováni nesnesitelným steskem po krásném světě, z nějž jsme se tak pošetile sami vypudili - přinese nás nebo naše vzpomínky zpět na naši milovanou Zemi.

Konec. Chtělo by se s úlevou říci "konečně konec", protože čeho je moc, toho je příliš. Příliš i na mne. Tuto knihu jsem si chtěl kdysi, když u nás vyšla, koupit. Udělal jsem dobře, že jsem si to rozvážil. Musel bych ji teď po přečtení buď vyhodit nebo v amoku vyrvat jejích posledních zhruba šedesát stran obsahujících tyto a podobné humanismy a směšné nesmysly a také nadbytečné části, jako je poděkování, vybraná literatura či rejstřík. Tak jsem se na ni těšil! Přečetl jsem ji za pouhý týden. Ale konec špatný, všechno špatné. Lidstvo je neuvěřitelně odporná pakáž. Už aby byl svět bez vás.

další část >>>

<<< předešlá část


Poznámky:

[1] míněn budoucí Milarepa.
[2] obo = tibetský kultovní objekt; do kužele navršená hromada kamení u cest.
[3] "zbastlené" = (angl.) ve spěchu nedodělané.
[4] Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva (VHEMT). Můj vlastní překlad některých jejich internetových materiálů přináším v příloze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm