Misantrop: Zima v sousedství zlověka - listopad 44

24. ledna 2010 v 18:33 | Misantrop |  Zima v sousedství zlověka

listopad 44


Rok dělím jen na dvě období: na "léto", kdy utíkám před lidáky do přírody, a na "zimu", již přežívám doma v baráku ve vnitřní emigraci svého duševního útulku. Zůstávám nejradši doma a nikam ven moc nechodím. Vychází mi to přibližně jednou za týden, kdy se odhodlám vyjít ven, tak aby mi to bylo ještě příjemné. Víc pohybu, mimo každodenní gymnastiku, by mi však prospělo, neb stálé sezení a ležení není vůbec zdravé. Mám z toho otlačená záda, zadek i stehna. Jenže venku je zima a lidáci. Moc nepomáhají ani dopoledne pracovních dní, kdy by mělo být venku teoreticky liduprázdněji, neboť žiji v okrese s 10% nezaměstnaností, což konkrétně zde v devítitisícových Políčkách znamená, že se po venku pořád ještě může pohybovat až 900 lidáků + důchodci a kurvy na mateřské dovolené - všichni navíc většinou se psy. Odložil jsem proto doma veškeré šatstvo, až na "povinné" slipy, protože nebydlím v bytě sám, a žiju po způsobu indických digambarů, světců "oděných vzduchem". Délka vlasů dosahuje zatím 11 centimetrů a roste. Hmotnost držím stále na 66 kilogramech živé váhy.



Bavím se učením hindštiny. Zatím se soustředím hlavně na zvládnutí velmi těžkého indického písma dévanágarí. To je nezbytný základ do začátku. Trvá mi asi týden než dokážu alespoň rozeznávat od sebe jednotlivé ty pro Evropana nezvyklé exotické znaky. Ale baví mě to, protože mi to jde. Je to tak podivuhodné, jak se hindština, a ještě víc sanskrt, podobá češtině! Zanedlouho zvládám i psaní a první slovíčka. Jako relaxační a strategicky praktický jazyk používám dál francouzštinu.

V rámci úklidu vyhazuji zbytečné krámy a rozprodávám nadbytečné knihy. Tahal jsem se s nimi na dvakrát ve vrchovatě naloženém kufru do místního antikvariátu, ale mnoho peněz za tu dřinu stejně nebylo. "Židák" je ocenil pouhými 450 korunami. Tak byly některé z nich drahé, ale když je pak misantrop potřebuje prodat, nemají už žádnou cenu. V životě už žádnou knížku nekoupím. Jsou to vyhozené peníze. Mohl jsem to usmlouvat na víc, ale šlechtic má k něčemu takovému málo nadání. Jsem misantropický asketa, jenž se zřekl světa lidí, takže v něčem takovém nízce lidském se nevyznám. Mohl jsem ty knihy rovněž prostě a jednoduše hodit do kontejneru, ale to je zase misantropickému knihomolovi líto, ať jsou ty knížky sebešpatnější. Takhle by se nemělo s knihami zacházet.

Od roku 1500 vyhynulo 869 rostlinných a živočišných druhů.

Za uplynulých třicet let přišlo Česko o 10 milionů ptáků. Nejvíce potom ubývá polních ptáků. Já sypu ptáčkům semínka a drobty za okno. Občas za ním vídávám nebo slýchávám zobat hrdličku nebo častěji sýkorky. Přicházejí vždy ráno dvě: párek koňader, jenž ohlašuje svůj příchod tichým zaklepáním svých zobáčků o parapet okna.


Pod tímto obrázkem je na internetu připojena docela dobrá báseň o sýkorkách (je to slovensky, takže ani nemusím překládat):

Sýkorky, švitorky,
naši zimní hostia,
od lesa priletia,
na zrnkách sa hostia.


Hostia sa, švitoria -
Tá ich vtáčia vrava
rozlieha sa dvorom,
do srdca sa vkráda.


Do srdca vstupuje
ako jari pieseň,
zaháňa preč smútok
aj hmly sivú tieseň.


Švitoria sýkorky,
semienka zobkajú -
Každý deň veselé
divadielko hrajú...


Hostinku zahrajú,
frnk - a už ich niet!
Kedyže priletia?
K raňajkám? Na obed?


V čase tuhej zimy
čakám ich každý deň -
Sypem žírne zrnká,
Chystám im poživeň.


Sýkorky - švitorky,
uzlíčky života,
napriek krutej zime
radosť z vás kolotá.


Sýkorky - švitorky,
prilietajte znova,
kým sa nepominie
bielo-sivá zima!


Kým sa nerozvijú
lesy, vinohrady,
kým sa nedočkáme
novej sviežej jari.



Plejtvák obrovský, poeticky zvaný též modrá velryba, největší zvíře na Zemi, chráněný od roku mého narození, je opět ohrožen. Jeho počty se opět trochu zvedly - a hle, už si na něj lidáci zase brousí harpuny! V internetové diskusi kdosi napsal, že velrybí maso končí ponejvíce v japonských psích konzervách. - Zase ti čokli! To už je stejná ekologická katastrofa jako přelidnění a průmysl! - Jiný přispěvatel se nechal slyšet, že "sotva se (velryby) zmátořily ze skorovyhubení, tak lidská chátra už by je zas chtěla sežrat." - Ten člověk si evidentně osvojil můj výrazový slovník! Že by to byl i můj čtenář? Misantropismus si vítězně razí cestu světem.

Přestal jsem nahrávat seriál Simpsonovi. Moje trpělivost s nimi praskla. Srovnání mezi prvními díly a nejnovějšími je neúprosné. Zhlédnu-li vzápětí po nejnovějším díle Simpsonových nějaký z dílů prvotních, je kontrast mezi nimi zarážející: ty nové díly jsou již jen vybledlou napodobeninou epizod z počátečních řad. Už to není ani vtipné - jen trapné. Už je to taková nuda, že se na to nedá dívat. Místo nich jsem si oblíbil jiný a lepší animovaný seriál: Griffinovi, v originále Family Guy. Dívám se na to na internetu, ale vysílá to i digitálně-satelitní stanice Prima Cool. Oproti Simpsonovým jsou Griffinovi čerstvější a neokoukanější, nabití ztřeštěným humorem, byť námět mají společný.

Každoročně v naší republice zemře více než 100 tisíc lidí. Rok od roku přitom narůstá počet pohřbů bez obřadu - prý z finančních důvodů. V Praze a dalších velkých městech je to v současné době téměř každý druhý. Česká pojišťovna proto zavedla pojištění pohřbu. Takhle zdánlivě nevinně to začíná... - a končí to ze zákona povinným poplatkem.

Čtu konečně ten Oceán příběhů od Sómadévy. Výpůjčka v rámci služby MVS (meziknihovní výpůjční systém) je teď o deset korun dražší - jeden balík stojí 50 korun. Kniha, zapůjčená a zaslaná jen pro mne ze svitavské okresní knihovny, je však klenotem světové literatury. V originále se jmenuje कथासरितसागर - romanizovaně Kathásaritságaram, čili česky "Moře z řek příběhů". Ty krásné příběhy v příbězích, jež na sebe navazují a jež se skutečně jako řeky vlévají do jednoho velkého moře, mi svou poetikou a výstavbou připomínají naše evropské pohádky nebo mé oblíbené staré řecké pověsti (nacházejí se v nich indické obdoby Achilleovy paty, Trójského koně, Odysseova putování, příběhu o Hippolytovi a Faidře, vystupuje tu vůz slunečního boha taženého po obloze koňmi, nebeští bohové svádí pozemské krasavice, indický bůh lásky Káma, stejně jako řecký Erós, zasahuje své oběti šípem a podobně). Také to připomíná jeden z Pasoliniho filmů: Arabské noci. Podobnost možná není náhodná. V Oceánu příběhů poznávám onu vznešenou krásu slov a prostou moudrost, jakou jsem našel v létě v Příbězích z moudrosti Indů II. Některé příběhy odtud nacházím i zde, jen ve stručnější verzi, například ten o spravedlivém králi Šibim, jenž se obětoval pro život holubice stíhané sokolem. Celá kniha je prodchnuta tropickým teplem a barevností, dýše tu snaha o nenásilí vůči zvířatům, neboť démoni navštěvují jen ty hříšníky, kteří žerou maso krásnookých gazel; potkáváme tu všude vánaprasthy, potulné lesní askety, meditující v zelenavém stínu banijánů; člověk se rodí na tento svět v lidské podobě jako následek kletby bohů nebo světců, nebo jako následek špatných činů v minulém životě; podmínkou spasení v životě, který je sám o sobě hrozný, je tu jednoznačně učenost, nad níž bdí Sarasvatí, půvabná bohyně řeči, vzdělání a umění, hrající na vínu; posvátné sady a háje vydávají sladké plody manga a červené plody bimba, podobající se dívčím rtům, roste tu ostrá darbhová a kušová tráva, v měsícem ozářeném rybníce rozkvétají lotosy, na stromech se skvějí krásné širíšové a palášové květy a temně zelené listy, mezi nimiž poletuje kukačkovitý pták čátaka, jenž se prý živí dešťovými kapkami, koroptev se živí zase měsíčním světlem a divoké husy letí vstříc zasněženému Himálaji; vznešení lidé zde pak běžně cestují povětřím rychlostí myšlenky v létajících vozech. Oproti knížce Příběhy z moudrosti Indů II, jež má více pozdějšího buddhistického ducha, je Oceán příběhů ještě poznamenán prvotním barbarstvím, takže se tu také loví a válčí a dokonce i žere lidské maso. Mnohoženství je cosi naprosto běžného a vítaného oběma pohlavími. Zde někde asi, v tomto společenském uspořádání, je možno najít kořen dnešní přelidněnosti Indie. Setkáme se tu s otevřeným, avšak cudným líčením pohlavní lásky a tajných koutů těla. Na rozdíl od křesťanství v tom není nic nízkého nebo zahanbujícího, neřkuli nečistého. Indové byl vždy čistotný národ, oddávající se s potěchou rituálním koupelím. Dnešní jistá špinavost indických slumů vyplývá pohříchu právě jen z přelidnění a bídy. Je však zajímavé, že jakožto ti charakterově nečistí a špatní aktéři příběhů jsou většinou kupci, nebo též čandálové žeroucí hovězí, často též ženy. "Lež" se hindsky řekne "džhúth"; "kcharáb" znamená "špatný". Nevím, jak ty, laskavý čtenáři, ale Já v těch slovech slyším "Žid" a "Arab". - Samozřejmě se, při všem tom chválení, nejedná o žádný spis antihumanismu, neřkuli dokonce misantropismu. Ne, lidužel, není to kniha ani trochu nelidská. Naopak, obsahuje mnohé kozí bobky, jež jsou zaměňovány za černé perly. Lidáci jsou všude a za všech dob stejní, takže i zde se to hemží humanistickými odpornostmi a zvrácenostmi, jako ve všech jiných knihách a vůbec ve všech produktech lidských chorých mozků. Nejhorší z těch humanismů je asi ten z příběhu O králi Vikramasinhovi (viz zde). Z něčeho takového se zvedá žaludek a misantrop by za takové zvrhlé názory nejradši mučil, vraždil, popravoval, zabíjel, celou zem vylidnil. Však i bez toho, neboť Země má být vylidněná. - České vydání Oceánu příběhů z roku 1981 v nakladatelství Odeon je ovšem mistrovským dílem umění knihtiskařského i grafického; uvnitř je mnoho barevných ilustrací, respektive reprodukcí typických indických malovaných obrázků ve žlutých a červených odstínech barvy koření karí a čilli. První chybička se tu vyskytuje až na 148. straně! A cena za oba dva díly? - Pouhých 88 Kčs!

Člověku je podobnější kůň než pes. Kůň má s námi společných 53% chromozomů, kdežto pes jen 29%. Pokud jde o sympatie, pak se s vědou výjimečně shoduji. Zajímalo by mě, jestli by vědátoři nalezli též nějaký genetický rozdíl mezi mnou a lidákem. Nedivil bych se tomu.

Zemi opět těsně minula planetka. Bylo to 6. listopadu ve vzdálenosti 14 tisíc kilometrů. Řítící se balvan měl průměr 7 metrů. Statisticky proletí kolem Země podobná planetka přibližně dvakrát do roka a srazí se s ní jednou za pět let.

86% Čechů se cítí být šťastnými. Ohlašuje to palcový titulek na první straně novin, jejž nelze přehlédnout, ačkoli, zanevřev na svět lidáků, noviny nečtu a straním se jich, neboť v nich jsou jen samé lži, hlouposti, humanistické bláboly a nepodstatné zprávy. Také tato "bombastická novina" by se dala interpretovat jinak, po mém: 86% Čechů jsou hlupáci. Ale takové pravdivé informace se nikde a nikdy neobjevují.

Nová data: Ovzduší s rakovinou dýchá 40 procent Čechů. Nejšpinavější vzduch je v Ostravě, Praze a v Brně. Každý den se v České republice zabetonuje 11 hektarů půdy. Od roku 2006 tak zmizelo bezmála 540 kilometrů čtverečních zemědělské krajiny.

Soudí jakousi "moderní matku", která zanedbávala a týrala dítě, protože jí bylo zřejmě milejší šest hodin denně klábosit po internetu. Kdesi jinde zase kdosi "chytrý" přišel s návrhem zřídit pro budoucí matky jakýsi "výcvikový program" či snad rovnou trenažér mateřství.

Celý listopad vydržel být naštěstí bez sněhu a mrazu.

další část >>>

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm