Misantrop: Zima v sousedství zlověka - prosinec 44

24. ledna 2010 v 18:38 | Misantrop |  Zima v sousedství zlověka

prosinec 44


Přestal jsem chodit ven na procházky ve dne a místo toho chodím jen v noci. Dlouho, předlouho se k tomu schylovalo, zvlášť poté, kdy mi jednou vlezli pod posed v lese - o pracovním dnu! - jacísi parchanti, kteří tam zřejmě přišli na sběr lysohlávek, a také poté, kdy mi přestalo být příjemné potkávat stále stejné nenáviděné ksichty a sousedy, jmenovitě Navrátilovou se svojí uřvanou čubkou. Kdy ta už konečně chcípne...? Schylovalo se k tomuto mému neodvratnému a z pozice misantropismu zcela logickému rozhodnutí již dlouho; vždyť noc je přece pro misantropa lepší: po půlnoci už všichni lidáci chrápou nebo jsou zalezlí doma a čumějí na bednu a Já se tudíž mohu oddat nerušenému bloumání po liduprázdných předměstích, jimiž se prohání jen vítr, náhle také jakoby svobodný a volný bez lidí. Je to velmi příjemné; jako kdyby všichni lidáci naráz vychcípali. Takový svět bez lidí by se mi líbil. A jedině za takovýchto osamělých studených zimních nocí mohu snít tento můj ideální sen s jen nepatrně přimhouřenýma očima. Vídám za noci jen potulující se kočky, jež na mne sladce mňoukají a lísají se ke mně, anebo tuším černé stíny hřadujících kavek, jež mě z bezlistých stromů tiše pozorují. Dojdu stále pořád sám samojediný až do osvětleného Liboháje, tam na chvíli usednu na lavičku a vracím se pak pomalu zase zpátky. Doma pak, tou krátkou procházkou příjemně osvěžen, lehnu si ještě k videu a nechám se svými oblíbenými filmy ukolébat k harmonickému spánku za zvuků a tónů barokní hudby.

Chřipka postupuje Českem. Chřipka běžná, lidská, i ta takzvaná prasečí. Žel, zatím na ně pochcípalo jen třiadvacet lidáků, takže to není žádná spásonosná smrtící pandemie, jak bych si přál a jak by bylo záhodno. Ale postupuje i "chřipka" zcela jiného druhu - snad misantropická? Osamělost se podle nové studie může mezi lidmi šířit podobně jako chřipka. Ještě předtím, než se lidé - jako Já - zcela stáhli na okraj společnosti, šířili pocity osamělosti mezi zmenšující se počet svých přátel. Ti pak zanedlouho osaměli také. Konečným důsledkem bylo, že se v izolaci ocitali nejen jedinci, ale rovnou celé skupiny lidí. Výsledky studie také ukazují, že lidé, kteří už zcela "vypadli" ze sociálních sítí, jsou vůči jiným lidem méně důvěřiví a návrat pro ně bývá velmi obtížný. Podle autorů studie je prý v zájmu veřejného zdraví naučit se rozpoznávat první příznaky osamělosti a zabránit (sic!) úplnému vydělení na okraj společnosti. - To už tu kdysi bylo, tento hon na odlišné jedince. Bezúspěšně. Příští staletí budou misantropická - a nic a nikdo tomu nezabrání.

Osamělost

Stále víc a víc pronikám do tajů, zákrutů, ale i bohatosti a krásy jazyka hindí. Je to ovšem nelehké a velmi komplikované studium, neboť různé slovníky na internetu nejsou příliš přesné a tím pádem ani důvěryhodné. Navíc jsem nucen využívat veškerých bezplatných informačních zdrojů jen v angličtině, protože v češtině je to jedním slovem bída. Využívám proto více na sobě nezávislých zdrojů vědění a snažím se z nich vyčíst pravdu. V tom se náramně vyznám, nejen pokud jde o poznávání cizího jazyka. Využívám tak hojně různé on-line slovníky, jak jsem již uvedl, dále encyklopedie, obrázky, "bollywoodské" filmy, kalendáře a podobně, zkrátka pronikám hloub a hloub, pomalu, namátkově, avšak systematicky a pravidelně každý den trochu. Naučím se tak mnohé nejen o hindštině, ale i o indické kultuře vůbec. Je to zajímavé a objevné duchovní dobrodružství, jež mě neobyčejně baví.

Zato Oceán příběhů mě začal nudit. Už to bylo v závěru stále stejné a nudné; některé příběhy z prvního dílu se přesně slovo od slova opakují v díle druhém. Vyskytují se tam ve zvýšené míře také tiskové chyby (počínaje str. 233 po str. 586 prvního dílu celkem 20 chyb!), různé překladatelovy přehmaty, jako například slova "poslice" místo správnějšího "poselkyně", či "okruh přerozování" místo obvyklejšího výrazu "koloběh životů", nanejvýš "koloběh znovuzrozování". Také definice slova "jakšové", podle Dušana Zbavitele zcela vynechává jejich hlavní charakteristiku, jakožto tvorů obývajících stromy. Také slovo "rši", podle mého bádání a názoru neznamená "světec", nýbrž spíše tolik, co "žrec" či "věštec". Rovněž výraz "bitva" bych používal jen pro hromadné souboje, kdežto pro duel, tedy pro zápas pouhých dvou bojovníků, by se lépe hodilo slovo "boj". Na nervy mi v závěru lezly i typicky humanistické slovní a myšlenkové "perly" typu: "Pohleďte, tito obyvatelé lesů žijí jako zvěř, a přece kupodivu nazývají Durgapišáču svým pánem! Skutečně není na světě lidu bez vládce; slovo král stvořili jistě sami bohové, aby lidé nebyli jako ryby, jež požírají jedna druhou." - Nebo tato hrůza, z níž se mi ježí všechny chloupky na těle: "...a všichni se potom utábořili, takže les byl plný slonů přivázaných ke kůlům, koní ve stájích a pěšáků ve stanech a radoval se, že se poprvé od svého zrození podobá rušnému městu." - Zkrátka, opět mě dostihla únava z lidskosti a z potvora jménem zlověk. Starověká indická filosofie, která mě tolik oslovuje a inspiruje, se při bližším zkoumání ukazuje také plná děr, polovičatostí a nedůsledností, ano dokonce hloupostí. Na jednu stranu se správně pokládá zrození v lidské podobě za prokletí, na druhou stranu však se všemi možnými a hnusnými prostředky usiluje skutky o pravý opak. Hrdinové příběhů nemají nic lepšího na práci než se bavit sháněním žen a válčením. Stále se tam mrdá jako o závod, což čtu jen s největším odporem, neboť mrdání lidáků je činnost vůči mně vysloveně nepřátelská, ježto skrze ni vznikají další šiky mých úhlavních nepřátel - lidáků. A podle všeho to byli mrdačky surové a násilnické, při nichž nechybělo kousání do krve, drásání kůže nehty a pohmožděné údy, k čemuž žena mužovu "vášeň", čili mrduchtivost, ještě rafinovaně podněcuje výkřiky "Ne! Ne! Přestaň!" On však nepřestane. Páří se to jako..., jako... - nu, jako lidáci! Hůř než čandálové na hnoji. Však to říkám pořád, že to není akt lásky, nýbrž násilí. Není divu, že v této knize najdeme většinou jen samé "podpásovky" jako z jihoamerické telenovely či z "bollywoodských" filmů. Vždyť Sómadéva napsal Oceán příběhů pro královnu Súrjavatí, tedy pro ženskou. Nutno říct, že to podle toho také tak vypadá - jako zamilovaný román pro ženy. - Všeho tam mají milióny, topí se v bohatství a neškudlí dary, až se misantrop ptá, kde to všechno berou a kam to dají, aby se to tam vešlo; ale jak žije obyčejný dělný lid, to se nedozvíme. S lidáky je vlastně docela sranda. Je totiž legrační číst tyto směšné nelogičnosti a infantilní naivnosti; směšné číst o jejich bujné fantazii a tak sprostých ideálech, a přitom sledovat v jakém moři sebeklamu se utápějí, slabí a omylní a hříšní ve své nejvlastnější podstatě. - Líbilo se mi však, jak jsou vylíčené postavy ušlechtilé, nebo alespoň ušlechtilých záměrů, jak jsou citlivé až přecitlivělé, jak dovedou umírat pro zdánlivé maličkosti, pro pouhou urážku, pro ztrátu někoho druhého, z odloučení, z neštěstí a podobně. Hrdinové a hrdinky jsou ochotni lehce zemřít, to ano - ovšem nejčastěji jen ze zcela nízkých, ba vůbec nejnižších pohnutek, jaké mohou existovat, jako je nenaplněná láska a podobně - téměř nikdy z pohnutek vznešených a ušlechtilých, jako je třeba vlastní svoboda, nebo z nenávisti k lidem, z pohrdání lidským světem, z odporu k lidským nehodnotám, či pro nespokojenost se svou lidskou podstatou. - Líbila se mi však barvitá líčení tropické přírody a poetická přirovnání. Stále to jsou však v podstatě jen nekonečná a stále se opakující nudná vyprávění o nejškodlivější verbeži pod sluncem. Tak se na to musíme dívat, abychom pochopili - a aspoň trochu se u toho bavili.

Po Oceánu příběhů jsem se začetl do knížky, již jsem ještě nikdy nečetl: Milarepa od Edurda Tomáše. Dostal jsem ji kdysi darem od jednoho buddhisty z Litomyšle, s nímž jsem se seznámil na svých cestách po vlastech českých. Je to již pěkná řádka let, co zabírá místo v mé knihovničce, ale až teď, v mém "indickém" období, jsem si na ni vzpomněl. Do knihovny mám ještě čas, a tak louskám Milarepu. - Je to celkem dobrý román z prostředí tibetského lámaismu, konkrétně ze života slavného a legendami opředeného buddhistického mnicha a básníka Milarepy. Začátek byl dobrý; líčil putování osamělou vysokohorskou krajinou a duchovní dobrodružství mladého Milarepy. Ovšem asi v polovině románu mi hlavní hrdina přestává být sympatický a pociťuji k němu odpor a pohrdání. Snaží se dosáhnout osvícení, ale zdá se, že jen ze strachu před peklem. Stále se dožaduje od svého tyranského gurua ponaučení, ale nedostává se mu ho, protože je má najít v sobě, bez hledání a sám, avšak nenachází. To je mi pěkný duchovní velikán, opěvovaný všemi! Nakonec jsem začal fandit víc Marpovi, jeho guruovi, jenž ho všelijak ponižoval, ukládaje mu vykonávat nesmyslné otrocké práce. Jako by hlavním duchovním cvičením buddhismu bylo zlomit žákovu individualitu, jeho ego, jež mu má být prý na obtíž. Totéž v tom případě dělá každá vláda na světě a každá jiná náboženská sekta! Obrovské zklamání zatím! - Kniha je navíc zase plná různých překlepů, nedoklepů, typografických (spojovník místo pomlčky) i pravopisných chyb... - a jakkoli je v knížce vložena s omluvou čtenáři takzvaná "opravenka", zdaleka ještě nepostihuje všechny chyby, co jich všech na každé stránce jest. Některé z chyb se tvrdošíjně opakují, jiné jsou tak směšné, až jsem v podezření domnívat se, že je snad někdo "vyrobil" záměrně. A vysvětlení nakladatelství GEMMA89? Velmi stručné, avšak také velmi nepřijatelné - nebyl čas. - Zas nebyl čas! Zajímalo by mě, co místo poctivé korektury kdo dělal. Ani autor Eduard Tomáš si nenašel "čas"? To je věru skandální šlendrián! - Tak toto stvoření si, prosím, říká "nejchytřejší tvor planety". Chtěli by cestovat vesmírem, dokonce ohýbat prostor (jak?, čím?, z jakého pevného bodu?) -, ale jedinou stránku textu nedovedou napsat správně a bezchybně. No, není to k popukání? A co se týče myšlenkového obsahu, tam je to ještě horší tupost. Buď jim to myslí jen od pasu dolů, nebo naopak jen prostřednictvím jejich chorých myslí, a pak je to ještě horší. Sám autor ostatně nevzbuzuje mou důvěru. Píše sice čtivě, avšak špatně. Dopouští se i věcných a logických chyb, jako například když píše o "zeleném tyrkysu", přičemž tyrkys je minerál modrý, nikoliv zelený; s trochou tolerance maximálně odstínu modrozeleného, avšak s převažující modrou. Také když se do něj rýpne, vryp je potom nebesky modrý až bílý, nikdy tedy zelený! - Další "perlou" je věta: "kráčel při svitu měsíce v novoluní", za niž by se nestyděl leda žáček z první třídy pomocné školy pro úplné debily, neboť v novoluní měsíc vůbec nesvítí! - Neuvěřitelné faux pas od gurua českých buddhistů! - Nebo tento logicky nesmyslný konstrukt: "...klášter, jakých bývalo kdysi na sta (...) Tehdy jich ovšem ještě tolik nebylo..." - Tak kdy jich, u všech všudy, vlastně bylo "na sta"?: Kdysi, nebo tehdy? - Jak u debilů. - Nebo tento připitomělý nonsens: "Byl druhý měsíc roku, což znamená duben, neboť v Tibetu začíná rok až v našem únoru..." - To by ovšem znamenalo, že nebyl duben, nýbrž březen, jakožto druhý měsíc po únoru! - Leda že by šlo o lunární dva měsíce, jako u hinduistického pančángu - pak by to možná odpovídalo, ale nehrály by tam ty naše únory a dubny - což by mělo být vysvětleno nebo napsáno jinak: buď po jejich, nebo po našem způsobu - ale nikdy míchat dohromady náš solární kalendář s jejich lunárním a porovnávat je a uvádět v soulad, jehož nelze nikdy dosíci! To je prostě taky debilita. - Osobnost Eduarda Tomáše (1908-2002) je pak kapitolou sama pro sebe. Už jen to, že to byl rádoby významný český mystik a jogín, ho v mých očích předurčilo k vrozené nedůvěře, jakou pociťuji k slavným osobnostem. Dobrý a výjimečný druh člověka se nemůže nikdy stát slavným nebo "významným" prostě proto, poněvadž nenajde nikoho, kdo by ho už za života obdivoval. Nikdo by ho také nepochopil. Lůza, která všude převládá a o všem vposled rozhoduje, rozumí jen sobě rovným, to jest zase jen lůze či těm, kdož jí podkuřují a stavějí se v její čelo, hlásajíce lásku a nesobectví. Přesně takový byl naštěstí již zesnulý Eduard Tomáš. Přítelíčkoval se s politiky, s dalajlámou si padli v náruč[1], a prokázal také neuvěřitelnou politickou naivitu, když volil jakousi stranu, jež měla ve znaku strom, zřejmě jen pro to. Co se pak týče vylíčeného obrazu ze života tibetských buddhistů, pochybuji, zda právě toto sektářství měl Siddhártha Gautama na mysli, neboť on sám - jako Já - byl samouk a také různě nejprve sám se sebou experimentoval než zformuloval svou zcela vlastní a původní filosofii; ale buddhismus jako církev, jako banda modlářů a modloslužebníků, vychovávající někoho, školící své poslušné žáky a pasoucí svůj věřící dobytek, duchovní nauka jako chlívek pro stádo těch, kdož nedovedou myslet sami - takový buddhismus je mi z duše protivný. Cituji: "Běda tobě, nešťastníče!" zvolal opat. "Což nevíš, že bez laskavého souhlasu guruova není žádný duchovní pokrok možný? Tvoje já je dosud silné a vzpurné jako divoký jačí býk, a proto nutně potřebuje tygra ještě silnějšího než je samo a ještě divočejšího, aby je zkrotil a navždy umlčel!" - Tak takhle tedy ne! Je to směšné, ano, směšné, jak jsou lidičkové naivní, jak dovedou celý život promrhat zabýváním se úplně nesmyslnými záležitostmi, umělými problémy, a jak se dovedou celou svou bytostí upnout k naprosto šíleným věcem, úplným hloupostem a zbloudit v labyrintu pověr. Tudíž jsme pak žasnoucími svědky toho, že třebas i "největší český mystik a jogín" Eduard Tomáš ještě ani ve svých osmdesáti letech neví, že při novoluní měsíc nesvítí, nebo že tyrkys není zelený, nýbrž modrý. Eduard Tomáš tedy - slovy Buddhovými - "zestárl jako vůl". Sám velký filosof Buddha - kladu důraz na to slovo "filosof", nikoli náboženský vůdce! - tvrdil, že příčinou utrpení je अविद्या[2]; že tedy jedině vzdělání může člověka osvobodit od utrpení, nebo dokonce i vysvobodit z neustálého koloběhu znovuzrozování - což je možná přehnané, nicméně i tato jednoduchá, leč vznešená pravda, se stejně nesetkala u ordinérního davu s pochopením. Proto se také buddhismus ve své původní vlasti dlouho neudržel; obyčejní lidé jej nepochopili svými tupými mozečky; i tak prostá věc na ně byla příliš složitá; oni chtěli věřit, odříkávat nějaké oblbující mantry, provádět nesmyslně se opakující úkony, nikoli přemýšlet a vzdělávat se. A tak se takzvaný "buddhismus", ve formě náboženství, ujal až později a ještě k tomu převážně v cizině, mimo rodnou Indii. Myšlenky velkých filosofů starověku zůstávají navždy nepochopeny, zatímco hloupost a náboženské bludy vzkvétají. Tak se to má v kterémkoli koutě světa, za všech dob. Milarepu všechny encyklopedie světa uznávají za velkého jogína; avšak podle toho, co se o něm dočítám nejen v tomto Tomášově paskvilu, musím říct, že to musel být pěkný blbec a servilní idiot bez kouska opravdové duchovnosti v těle; dokonce si myslím, že to byl velký hlupák. Proto to také takzvaně "někam dotáhl", kdežto skutečně svobodný duch to nedotáhne v lidské společnosti nikam. Ale co je svobodnému duchu po lidech! Vlastní ctnost je mu odměnou největší! Dějiny vždycky nejvýše vyzvedají průměrné. Také Milarepa byl pouhý průměrný šrávaka-buddha, tedy pouhý žák, nikoli pratjéka-buddha, čili buddha-samotář, jenž sám, bez učitele, objeví pravdu a dosáhne moudrosti. Legendy praví o Milarepovi, že prý létal povětřím, procházel skalou, chodil po vodě a přivolával krupobití. Tak těmto slaboduchým bájím může věřit opravdu jen ten nejzaostalejší ze všech zaostalců. Buddha měl s tím spásonosným vzděláváním pravdu. Můj názor je v tomto směru samozřejmě trochu jiný. Vzdělání jistě osvobozuje - osvobozuje od lži -, ale také dává převahu, morální převahu nad lidáky, nad lidskými lžemi, a misantrop tak díky svým znalostem na hlavu poráží lidáky na jejich vlastním poli, neboť dokazuje, že člověk není nejchytřejším tvorem na Zemi, ačkoli se tím pyšní. Co víc k tomu dodat?
- Myslím, že ten po všech stránkách nepovedený šmejd hned po přečtení vyhodím. Mám sice při některých pasážích chuť vyhodit ho hned, ale jsem zvědavý jako Oscar Wilde, jak to dopadne.

Vlasy rostou, ale potřebovaly by znovu obarvit. Také už jsem si oproti dřívějším dobám, kdy jsem se pyšnil hezkými dlouhými vlasy, odvyknul na chuchvalce starých vypadnuvších vlasů, jež musím denně sbírat z polštáře a z vany a vyhazovat do koše. Tolik vlasů mi každý den vypadne, a přece mám hlavu stále plnou husté kštice, která je den za dnem delší a delší.

Venku začalo nepříjemně mrznout. Zmrzlo devět lidáků. To je málo, navíc jistě ne ti správní, neboť zmrzají jen bezdomovci, zatímco lidáci nejškodlivější jsou pěkně doma v teplíčku. - Nevycházím téměř z domu. Na co se někde neužitečně poflakovat a zmrzat a potkávat hnusné lidské ksichty, když mám doma tolik ušlechtilé zábavy a poučení. Zima s Čubkou v jednom baráku však bude dlouhá a enervující. Jako vždy v zimě myslím na smrt. Zakladatel džinismu Mahávíra měl rodiče, kteří spáchali sebevraždu dobrovolným vyhladověním. V těch dobách to v Indii nebylo považované za hřích, nýbrž dokonce za úctyhodné. Také mnozí hrdinové a hrdinky ze Sómadévova Oceánu příběhů volí tento druh smrti. Je to vlastně ideální odchod ze světa. Než "člověk" zemře hlady, trvá to mnoho dní a nocí, takže má hodně času přemýšlet a případně zrušit své rozhodnutí, jež by mohlo být učiněno v afektu. Smrt hlady je také dobrá v tom, že to není násilná smrt, jež přináší bolest; naopak: "člověk" prostě ztratí vědomí, usne a víc se neprobudí; "vyvane", mám-li použít významu slova nirvána. Někteří indičtí filosofové dokonce říkají, že "člověk", jenž takto umíraje myslí soustředěně na nějaké zvíře, znovuzrodí se po své smrti, až opustí lidské tělo, v těle zvířete, na něž před smrtí myslel. Je to samozřejmě příliš krásné na to, aby to byla pravda, ale přesto se mi ta idea líbí. I to dobrovolné vyhladovění k smrti se mi líbí. Nicméně toho je schopen jen "člověk" s nadlidsky silnou vůlí, který je opravdu pevně rozhodnut skoncovat s lidskou existencí a má pro toto své rozhodnutí závažné důvody - což by mohl být jednou i můj případ. Rozhodně lepší než strávit většinu "života" někde v nějaké otrokárně s lidáky a pro lidáky. A to jen pro pochybné privilegium dýchání, jak praví moudrý Schopenhauer. Buď opravdový Život, nebo smrt. Buď všechno, nebo raději nic. To je i moje filosofie, filosofie Velkého Života, hindsky Mahán Džívan (महान जीवन). Já teď právě sice do roboty nemusím, avšak problém pro mne představuje již jen pomyšlení na to, že vlastně žiji, opravdu naplno žiji, jen půlku roku, to jest v létě. Proto se nyní tak často v myšlenkách vracím do tropů. Utěšuji se jen tím, že nejsem sám; že takto napůl žije třeba i bratr medvěd a sestra žabka, takže to není až tak zlé. Rozhodně to je lepší způsob života než přežívání těch, jež tak z duše nenávidím a jejichž existence na tomto světě pozbyla smyslu. Já žiji ve vnitřním království, oni - ve světě, jenž dávno pozbyl smyslu.

Konečně jsem také dohnal dřívější kondici, o kterou jsem přišel v letním lese, a nyní si dokonce opatrně přidávám. Opatrně, jen o jeden cvik týdně navíc, to proto, abych to nepřehnal a aby mě z toho zase nebolela záda. V létě budu muset patrně cvičit i v lese, jinak by se mi mohla přihodit tělesná skleslost. Četl jsem, že čím je "člověk" starší, tím hůř se mu obnovuje svalstvo. Nyní však zatím naopak cítím, jak roste.

Bilance roku 2009, jenž končí, je následující:
· Současná světová populace - 6 miliard a 816 miliónů lidáků.
· Čistý denní přírůstek mých úhlavních nepřátel - 160 tisíc těch parchantů.
· Počet vyrobených aut, těch smrdutých nečistých strojů - 52 miliónů.
· Ztráta zalesněné plochy - 11 miliónů hektarů, tj. území zhruba o velikosti ostrova Kuby, jež ta pakáž škodlivá vykácela!
· Počet vyhubených druhů - 140 tisíc.
· Jedovaté chemikálie vypuštěné lidáky do ovzduší, půdy a vody - 10 miliónů tun.
Hrozivé, že? Svět spěje dál do záhuby, přičemž příští rok bude ještě horší. Drahotu světová statistika nevede, ale podle mého soukromého počítání je život každým rokem minimálně o korunu dražší. Možná se to nezdá mnoho - jen o korunu ročně -, ale když počítáte pouze skutečné náklady na život, bez takových dobových zbytečností jako je účet za elektřinu, účet za televizi, internet, vodovod, ústřední topení, účet za odvoz hory odpadků, účty za pojištění, daně, poplatky za nemovitost a tak dále, a když neberete v úvahu jen běh jednoho lidského života, nýbrž celá staletí, ba tisíciletí, milióny let a generací! - pak je srovnání skutečně hrůzné, přepočítáme-li si, jak levně (a jednoduše!) se asi kdysi žilo našim dávným pravěkým předkům před sto tisíci lety, nebo i před tisíci lety, neřkuli snad, jak se měli a jak žili první opolidé, kteří tak fatálně opustili blažený stav zvířecí, aby se do něj již nikdy nevrátili.

Rok končí tradiční půlnoční nervy drásající kanonádou dělbuchů a ohňostrojů a hulákáním opilců. Žít mezi lidáky je opravdu "zážitek". Nejhorší období roku - zkurvený vánemoce a zkurvenej silvestr - jsou konečně za mnou; teď už to snad bude lepší, až zas nastoupí všechna ta pakáž zpátky do práce. Slunce se zase pomalu vrací...

další část >>>

<<< předešlá část


Poznámky:

[1] Vzpomínám si velmi dobře na úplně první návštěvu dalajlámy v Praze v únoru 1990. Zpočátku jsem si myslel, že všichni buddhisté jsou vegetariáni, takže si pamatuji na ten šok, když jsem viděl, jak se "Jeho Svatost" cpe na uvítacím banketu chlebíčky se salámem. Z knížky Eduarda Tomáše také vysvítá, že obyčejným lidem v Tibetu zdaleka nestačí k žrádlu jen ječmen a jačí máslo, jak by se misantrop uhadoval z jejich "soucitné" víry. Maso žerou také, jako u nás, jen snad s méně čistým svědomím. V knize se mluví o domácích kněžích, kteří v bohatých domech odříkávají modlitby za zavražděná zvířata, ale nikomu to zřejmě neubírá na chuti.

[2] avidjá = neznalost
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm