Misantrop: Rakovina na kůži Země - 12.

1. února 2010 v 19:52 | Misantrop |  Rakovina na kůži Země

Hlavně proti těmto nepravostem povstal Hitler - a jak dopadl! Poštval tím proti sobě celý svět! Někdy začínám až skoro litovat, že německý národ svůj osudový dějinný zápas prohrál. Těžko ostatně říct, zda by se tím něco změnilo, ať k lepšímu, nebo k horšímu; Já bych si tipnul, že by se nestalo vůbec nic; že by to stejně dopadlo špatně, dříve či později určitě; nakonec by vývoj stejně došel tam, kde jsme teď; lidi jsou totiž lidi, i když se nakrásně považují za rádoby árijské nadlidi - tím hůř.

Nebyla to však primárně dobyvačná válka, jak je německá účast ve druhé světové válce dezinterpretována dnes. Z velké části šlo o válku preventivní a obrannou. Hlavní podíl na válce má spíše neústupná imperiální politika churchillovské Británie, která prostě nemohla strpět uprostřed kontinentální Evropy další světovou velmoc britského formátu. Zvláště ne takovou, která se nemilosrdně pokoušela zastavit a zvrátit všechny degenerativní pochody civilizace a která upřednostňovala národní ekonomiku před globální!

Ve skutečnosti válka nezačala nacistickým útokem na Polsko, jak se dnes tvrdí, ale až následným vyhlášením války Británie Německu! Na to by se nemělo zapomínat! Británie musela mít opravdu pádný důvod, aby rozpoutala takový šílený podnik celosvětového dosahu. A nebyl to právě důvod tzv. "solidárně-humanitární", neboť Británie (s Churchillem ve funkci ministra kolonií) tehdy při zvětšování a udržování svého impéria postupovala v Indii, v Búrsku a jinde stejně nevybíravě, byvši tak velkým vzorem nacistickému Německu, v dobách, kdy válka byla naprosto běžným nástrojem zahraniční politiky. A nejen to: Británie dokonce zašla až tak daleko, že se raději spojila s komunistickým Sovětským svazem, kde vládl obávaný hrdlořez Stalin, než by, jako rasově příbuzná země, pomohla Německu v jeho statečném boji proti světovému židobolševismu! No, pročpak asi? Myslím, že odpověď se skrývá kdesi v základech dnešního globálního marasmu. Stačí se podívat trochu lépe kolem sebe. Nejsem dalek toho, abych uvěřil Hitlerovým blábolům z jeho politické závěti, kde se mluví o spiknutí světového židovstva, tohoto traviče národů.

A pokud jde o tzv. "válečné zločiny", ty odjakživa přece patřily k válkám. Děly se na všech stranách front i v zázemí a nevyhýbaly se ani vojákům, ani civilistům, ba ani těm nevinným zvířatům, na něž se tak rádo zapomíná ve výčtu ztrát. Dnes se však druhá světová válka dezinterpretuje tak, jako kdyby v ní šlo o jeden nepřetržitý sled zločinů, páchaných výhradně a pouze Němci. Jako by se celá válka vedla jen proto, aby zastřela vyhlazování Židů a jiné tzv. "zločiny". Lživá propaganda vítězné protihitlerovské koalice už natolik pozměnila tvářnost dějinných událostí, že z dnešního notně zkřiveného pohledu se tato válka jeví málem jen jako nějaké nepříčetné řádění jednoho jediného uřvaného psychopata s patkou a směšným knírkem, jemuž musí být stůj co stůj zabráněno, aby se vybíjel na slabších. Zabráněno jakýmikoli třeba sebekrutějšími prostředky!

Záběry z dobových filmových žurnálů ukazují jen tu mírnější část spojeneckých náletů. Realita byla jistě drsnější. Na starých filmech britské a americké letectvo bombarduje téměř výhradně německé železnice, mosty či továrny, ale ty záměrně ničivější zápalné fosforové několikatunové pumy přece zabíjely hlavně civilisty v obytných domech a sklepeních - ženy, děti, starce, nemocné, zraněné, vězně, totálně nasazené zahraniční dělníky... Taková je zkrátka pravda. Vzpomeňme jen na Drážďany, však bomby určené jim dopadaly a vybuchovaly a zabíjely dokonce i v Praze! A jiná města srovnaná se zemí na přání či rozkaz Stalinův!

Toto všechno by se mohlo přece také kvalifikovat jako "válečný zločin". "Zločin" v uvozovkách, na tom trvám, protože ve válce žádný zločin neexistuje, tak jako neexistuje skutečný zločin v přírodě. Navíc nepřestávám opakovat, že zabíjet lidi není zločin, nýbrž absolutní nutnost; spíš je zločinem nechat je naživu. A vůbec největším válečným "zločinem" se nestaly nějaké německé vojenské operace, jak by se mohl domýšlet průměrný ahistorický ignorant naší poválečné doby, ale zůstává jím nadále ruský masakr 20.000 polských důstojníků a policajtů v katyńském lese! Na to by se nemělo zapomínat, i když právě to se děje! Takticky a ve vzácné ideologické shodě o tom mlčí jak Západ, tak Rusko, které celý masakr dokonce svalilo na vrub Německa.

Dnes není situace jiná. Kdyby si Američané počínali v Iráku nebo kdekoli jinde po světě tak krutě a bezohledně jako Rusové v Čečensku, setkali by se s ještě větším nesouhlasem a nenávistí světové veřejnosti než doposud, a to nemluvím o muslimských radikálech, co ti by dělali! Primitivní antiamerikanismus je, zdá se, v kurzu; jeť to jakási pochybná jednostranná móda, jež se nejraději zabydluje právě tam, kde cítí malý odpor, velkou slabost a nepřekonatelnou závist, ale na ruského nepředvídatelného medvěda si nikdo netroufá, jeho nikdo neškádlí, nikdo neriskuje, že by jim továrišč méďa na oplátku zavřel kohoutky od ropovodu, není-liž pravda? Co dělají muslimští mudžáhedínové? Proč nejsou solidární také se svými čečenskými bratry ve víře? Proč se v souladu s logikou nepálí veřejně také ruské vlajky? Proč žádní sebevražední mučedníci neunesou aeroflotu nějaké jeho "TÚčko" a nenabourají s ním do zdí Kremlu nebo do zlaté kupole chrámu Vasila Blaženého? Proč vlastně?

Odpovím si sám a lehce: protože světem vládne hloupost a živelný nerozum. Tento dnešní prohlubující se marasmus proto není výsledkem jakéhosi spiknutí židovstva či tajných služeb či kapitálu neb zednářstva či bolševismu. Ne, nic takového, to by bylo na lidi příliš logické, příliš chytré, příliš sofistikované. Ničeho takového není žádná lidská skupina schopna. Bohužel, dodávám, neboť tak by proti nim musela existovat také nějaká účinná obrana. Ale žádná taková neexistuje. Je to jen blbé, hloupé spiknutí hlupců bez citu a bez rozumu, tudíž neporazitelné. Jak chcete bojovat s hloupostí a tupostí? Rozumnými argumenty? Ne, nic takového na ně naprosto nepůsobí. Jsou neprůstřelní, nedotknutelní, nezranitelní, ano nesmrtelní. Jsou spolčeni jeden s druhým neviditelnými a nerozpletitelnými lidskými svazky, o nichž ani nevědí, jak jsou silné a spletité a jak daleko sahají. Nevědí o svém tajném spiknutí, neznají své pravé místo v něm, neznají svou pravou hodnost a postavení, neznají svou pravou funkci. Nevědí nic, nic je nezajímá, nevidí než kousek před sebe na svou každodenní práci, na svůj malý svěřený úkol. Znají jen své vlastní umrněné pinožení, jen své vlastní nízké chlévské štěstíčko u plného žlabu. Jednotlivě jsou slepí a hluší a tupí, ale v celku se chovají jako jeden zdánlivě uvědomělý organismus. Nejsou si však vědomi ničeho. Nevědí jak, nevědí proč, ale na první pohled se zdá, jako by ta beztvárná masa blbých lidských pišišvorů měla nějaký účel či dokonce záměr. Ale oni jsou jen ničivým shlukem, jenž se dal náhodou do pohybu. Myslí si o sobě, že jsou individuality, ale Já v každém z nich vidím jednu a tutéž pakáž. Spiknutí hlupců, virová nákaza, rakovinový nádor.

Dnes si musím ze zákona platit zdravotní a sociální pojistné - za velký prachy! - ale když z té věčné úmorné dřiny a z toho věčného stresu onemocním, léky a ošetření abych za chvíli hradil také plně ze svého. A tomu se říká "bezplatné zdravotnictví"! Lapiduch = vydřiduch. Platíš, platíš - a hovno z toho! S těmi mými zimními virózkami z nastuzení si poradím sám i bez bandy zkorumpovaných felčarů a jejich zfušovaných placeb. Jak se říká: "Neléčená rýma trvá sedm dní, léčená týden." Celé to jejich zdravotní pojištění není nic jiného než velký pojišťovací podvod! A celá ta tzv. "péče o zdraví lidu" se začíná spíš podobat fízlovským metodám ministerstva vnitra, přičemž o zdraví tu jde až na druhém místě. Na prvním místě je vládní kontrola a dohled. Ještě nikdy se tato ničemná banda lapiduchů nezmohla na takový vliv a moc. Není divu, že je tento resort tak prorostlý úplatkářstvím, když v tom lítá tolik peněz. Ty peníze, které jsem do toho byl nucen nastrkat, aniž bych za to cokoli dostal, bych chtěl nyní mít. Žil bych za ně spokojeně a bezpracně dalších deset let! V tom je zdravotnictví podobné politice a náboženství: tyjí společně ve zločinném spolčení z ubohosti, hlouposti a utrpení. Proto nepřekvapí, když tu a tam nějakému tomu utrpení a bídě ochotně pomůžou na svět. Lépe se žádnému doktorovi ani nedostat pod ruce a pod kudlu. Protože co když to zvoře? Je to přece jen omylný a navíc zhůvěřilý člověk, jako každý jiný! Co když má zrovna málo pacientů? A vás nehodlá jednou provždy vyléčit, nýbrž nevyléčitelně jakoby "léčit" až do konce života a učinit z vás zmrzačeného chcípáka, závislého na jeho falešné péči? Copak je pro něj asi výhodnější? Nejspíš to i to - abychom mu zas tak nekřivdili - ale kdo by to chtěl risknout, když jsou šance vyrovnány? Dnes jsou politik a lékař téměř v postavení veleknězů, kteří si jen tak nenechají vzít svou moc nad životy a zdravím svých věřících, před nimi zbožně poklekajících v posvátné hrůze. "Co bychom si bez nich počali!" Tak mluví pokořený, bojácný a ohloupený lid, jenž přináší své "dobrovolně-povinné" obětiny. Kdo ovládá a vyvolává strach lidu, ten je neomezeným vládcem nad jejich životy. Lékař jen špatně léčí, kdežto příroda zázračně uzdravuje. Ona samozřejmě také zázračně usmrcuje, ale to je zcela po právu. Nebylo by tedy lepší spolehnout se zase na hojivou sílu přírody? Nebylo by nakonec i moudřejší naučit se opět bez remcání a beze strachu přijímat její byť zdánlivě sebekrutější a sebenecitelnější verdikty, i kdyby to mělo za následek smrt? Na co jsou nám doktůrci, máme-li přírodu! Zemřít se musí a zemřít se má. Hlavně ten, komu se nejvíc nechce - člověk! Přijme někdy člověk svou smrtelnost? Pochopí a uzná, že on sám je choroba, již je nutno definitivně vyléčit?

A propos, bezpečí a zajištěnost: Divím se, že ještě nikoho nenapadlo zavést nějaký druh povinného připojištění pro případ úmrtí, tedy jakési "pohřebné". Neboť všechny výdaje za pohřeb jsou až dosud trestuhodně ponechány zcela na vrubu a libovůli pozůstalých příbuzných a nikoli dosud v péči a v kontrole všemocného sociálního státu! To je od něj snad poslední přehlédnuté zanedbání svých možností a záměrů, jak nakonec ovládnout úplně všechno a jak život ještě více ponížit. Ale nebojme se: i to jednou nastane; i "pohřebné" jednou zatíží naše čím dál víc přetížené účty. Budeme tak podobni Číňanům, kteří celý život šetří jen proto, aby si jednou mohli dovolit honosný pohřeb.

Vždy jsem ostatně tvrdil a povždy tvrdit budu, že celá medicína je jen další přečin civilizovaného lidstva v nekonečné řadě hříchů proti přírodě. Zvířátka jsou také zasvěcena smrti už od zrození; mnohá dokonce voní po smrti; jejich kožíšky již trochu páchnou zetlelinou; pro mne je to ovšem vůně, rád ji čichám, protože za živa je ten pach ještě jemný, libý, teprve po smrti, kdy se jejich tělíčka transformují a země si je vstřebá, aby znovu dala život jiným, novým, čerstvým, svěžím a lepším tvorům, se ten puch zesílí až do nesnesitelného smradu tlejících mršin či lidského smetiště za tropických teplot. Také člověk - a hlavně on! - by měl s důvěrou ve své zmrtvýchvstání odevzdat své nepodařené tělo matičce Zemi a těšit se, že z něj snad v příštím životě velká příroda udělá dokonalejšího tvora. Vietnamský básník Ndien Khak Hien napsal tyto překrásné verše, jež by si měli lidé vštípit a denně si je opakovat:

V našem budoucím životě
už nebudeme lidskými bytostmi,
jen divokými husami letícími po obloze,
nad sněhem oslepujícími stráněmi,
nad moři a řekami,
nad skalisky a mraky.
Z dálky se budeme dívat
na červený prach světa,
jako kdybychom nikdy nepadli.


Ano: být divokými husami, jako kdybychom nikdy nepadli! No, není to krásné? Možná až příliš krásné na to, aby to bylo pravda. Ach, jak závidím zvířatům! Co jsem komu udělal, že mě osud uzavřel v lidském těle, ale duši mi ponechal zvířecí! "...jako kdybychom nikdy nepadli." Ano, ano. "Nikdy nepadli" - to je přesně ono! Jenomže my padli! To je to nejhorší! A mne strhli s sebou! Tak tak se sice horko těžko zase pozvedám, ale oni mě stejně táhnou zpátky do toho hnoje, v němž se tak rádi rochní, jako kdybych jim patřil, nebo jako kdybych s nimi měl - a chtěl! - mít něco společného. To mě raději sestřelí z mých výšin, než aby mě nechali svobodně poletovat jim nad hlavami. Taková je to verbež!

Každé zvíře podléhá nějakému druhu regulace či autoregulace. Nemoc je jedna z nich. Příroda potřebuje zbavovat se nemocných, nepovedených a přestárlých. Jak by to jinak vypadalo? Kam by spěl život? Do přírodního panoptika lidských zrůd bez končetin, pohybujících se strašidelně na svých pojízdných vozítkách, cvakajících výhrůžně svým umělým chrupem, vrzajících děsivě svými umělými klouby a probodávajících svět živých svým mrtvolným zrakem, umožněným skrze umělé rohovky? Brr! Hororový svět lidských gerontů, před jejichž úděsným tlukotem jejich opotřebovaných srdcí s umělými chlopněmi a několikanásobnými by-passy se strachy chvěje všechno živé? Ale tak už to vypadá! Člověk si vzal do hlavy, že se chce stát jakýmsi Kostějem nesmrtelným! Že zrovna on! Ten, jenž by měl z tohoto světa raději pěkně po anglicku zmizet a nechat jej lepším tvorům než je on, tento proklatý kazisvět, který si nechává zmrazit svou blbou, avšak velikánskou hlavu, aby si ji mohl ještě za tisíc let nasadit na nějaký laboratorně vyrobený seitan a dál šířit po této planetě děs, hrůzu a zmar. Ne, zemřít by se mělo hned, jakmile už není dost sil, všechno bolí a člověk je odkázán na cizí pomoc. Tak by to bylo podle přírody a tak by to bylo také správné, čestné, krásné a moudré. Tak to dělají divoká zvířata; proto máme z pohledu na ně takovou radost; proto se nám po nich i přímo stýská, nevidíme-li je dost často, dost dlouho a neustále s námi; potřebujeme je, ať už přímo kolem nás, nebo tam kdesi venku, v houštích, v lesech, na stromech, vysoko na nebi či za obzorem neprobádaným a v moři neprozkoumaném. Zvěř je v optimálním stavu vždy mladá a čilá, kdežto člověk dosahuje vrcholu moci a majetku většinou až v pokročilejším věku. Chorobný však zůstává v každé fázi svého nežádoucího života. Chorobný především a každopádně v patologicky zvětšeném a přebujelém mozku. A když se k této základní výbavě přidá i tělesná nemohoucnost, pak celá příroda křičí: "Fuj, co to je za chromajzla! Zabijte ho přece někdo! Proč ho nikdo nezabije!"

Je čas žít a čas umírat. Člověk, jako živočišný druh, už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Teď už jen vleče tímto těžce zkoušeným světem svoji zchátralou schránku a zanechává za sebou jen samou spoušť. Bloumá bezcílně a beze smyslu přelidněnou krajinou, kterou zničil, a nedokáže sám ukončit své trápení a tiše zemřít. Sýček volá nocí své "pojď, pojď", jež je voláním na smrt, leč člověk pro svou řinčivou civilizaci již ani nevnímá tyto prastaré přírodní výzvy. Není na to čas. Žene se rychle odkudsi nikam, tam zjistí, že neví co tam a jede zase zpátky. Cestou rozmašíruje na silnici několik ježků a žab - a nač to všechno bylo? Na nic. Srazí autem srnku, oslněnou ostrým kuželem světla reflektorů, s nímž se setkala možná poprvé a naposled v životě, ale v novinách se nenapíše, že ji on zabil, nýbrž že tím nárazem ona způsobila škodu na vozidle! Přejede-li pak člověka, také se bude psát jen o odřeném laku? K čemu je člověk dobrý? K ničemu. Vidí vyrašit na jaře vrbové proutí, na nic mu není, na nic je nepotřebuje, ale jde a uřeže je bez milosti svou pazourou nenechavou, protože "se může hodit". Zpozoruje zapustit břízku kořeny ve skále, kmínek má nevyužitelný, pokroucený, sudlicovitý od krkolomného hledání cesty za světlem - a ten ničema člověk, jemuž v hlavě nejspíš přeskočilo, ten stromeček nelítostně podetne, protože "tam nemá co dělat".

Člověka maminka od mala přiučuje řeči, aby mohl lhát a papouškovat naučené prázdné větičky, jejichž skutečný význam mu však uniká; přetvářce, aby mohl lépe podvádět a lépe vyžít s ostatními pokrytci; naučí jej zavazovat si tkaničky u bot, chodit na nočník, vytírat si prdel hajzlpapírem, jíst vidličkou a nožem, vede ho k pořádné práci, učí ho slušně zdravit starší, poslouchat rodiče a ctít je... - ale to hlavní, z čeho vyplývá všechno ostatní, co jediné má nějakou cenu a účel v životě - totiž úctu k přírodě - to jej nenaučí, protože ani ji to nikdo nenaučil, a v lidské přirozenosti se to nenachází.

Myslíte, že má existence člověka na této planetě nějaký hlubší význam nebo účel, tak jako jej mají všechna ostatní stvoření? Ne, je úplně k ničemu. Antický génius, jako symbol smrti, má svou číši již dávno vypitu, ale člověk tu stále zaclání a čeká, zda-li snad ještě malá krůpěj přece jen neukápne. Už tu neměl být, přesto tu je. Proč? Něco se zvrtlo v řádu světa. Chaos již není tím, čím kdysi býval. "Na počátku bylo vše pohromadě" - abych trochu parafrázoval a poopravil velkého Anaxagoru - "ale potom přišel člověk a začal dělat pořádek." Slon v porcelánu by nenadělal větší škodu. A pak že střepy znamenají štěstí... Truchlící bůh Thanatos již dávno sklonil svou hořící pochodeň k zemi, leč lidé dál tápou ve tmě; ohledávají slepě rukama okolí, do všeho vrážejí, všechno hned překotí a rozbijí napadrť, nevědouce ani proč, ani nač. Měli by raději ulehnout k věčnému spánku, jenže smrt se někde zřejmě opozdila. Jako v pohádkách, jako na divadle, nebo jako v jedné starořecké báji: Když Sísyfos lstivě připoutal Smrt k židli a zavřel ji ve svém domě, byl za tuto svou úskočnost a prohnanost potrestán k nepřestajné těžké, avšak marné práci. To je přesně případ člověka.

U nás na Vysočině byli sedláci chytří. Když měl pantáta dva syny, jednoho chytrého a druhého hloupějšího, nechal si doma toho chytrého, aby dobře hospodařil, kdežto toho hloupého poslal do města na študie, např. na medicínu. Doktůrkům se vysmíval už Aristofanés, kdežto nízký lid je bere smrtelně vážně - za všech dob. Leč hrdina smrtí pohrdá, aby mohl lépe bojovat, vysmívá se jí, kráčí jí směle v ústrety. Každou bolístku, každou nemoc tají jako svou nejhorší, nejhanebnější slabost. Zatajuje ji a bolest ignoruje, snaží se na ni nemyslit. Jeho heslem je motto amerických mariňáků: BOLEST JE SLABOST OPOUŠTĚJÍCÍ TĚLO. A když ho zákeřná choroba přece jen dostihne a přemůže a sklátí nenapravitelně churavějícího na doživotní lože, pak má vždy při ruce poslední univerzální lék na všechny bolesti světa - velkou číši bolehlavu. A má-li jakého přítele, tož ten jistě milerád přispěchá s milosrdným polštářem, aby konečně zadusil tu hanbu přerývaného dechu.

Doktůrci! Na co! Není nic, od čeho by neodpomohl šikovný kovář či bylinkový čaj. Doktůrkům se vysmíval i Molière. Škoda přeškoda, že ho nikdo pořádně neposlouchal. Dnes jsou jeho duchaplné frašky a komedie uznávány a považovány za klasiku, ale že by byly i dostatečně pochopeny, to ani náhodou. Berou si z něho jen co se jim hodí, ostatek přehlížejí jako krajinu hnědouhelné pánve. (Mimochodem: už jenom taková maličkost, jako je správně napsat jeho jméno i s příslušným francouzským accent grave nad prostředním -e-, je pro ně mnohdy neřešitelná obtíž!)

Molière se zabýval jen jedním velkým tématem, jako všichni géniové: byla jím přetvářka a pokrytectví jeho doby, již pranýřoval. Nedávno jsem si s potěchou vyposlechl rozhlasové provedení jeho Dona Juana a báječně jsem se při tom bavil. Co mi však nadobro zkazilo náladu a celkový dojem, byl závěrečný dovětek hlasatelky, podle něhož bylo Molièrovým záměrem nikoliv odhalit licoměrnost společenských vztahů, jak to chápu Já, nýbrž poukázat potrestáním jednoho jediného nemravného svůdce Dona Juana na jeho vlastní nemorálnost a sobeckost a na to, že se takové jednání nevyplácí v mravně počestné společnosti. Zcela v tomto pojetí zaniká ta skutečnost, že ani jedna postava z Molièrových divadelních her není žádný vzorný slušňák; že všichni jsou tam nějak zkažení. Jako v životě. Ani hlavní postavy nejsou jiné. Ty jsou však alespoň sympatické tím, že se neskrývají se svými pocity, které ani nemohou být jiné nebo lepší ve stávajícím prostředí, a cynicky je vyjevují celému světu.

Molièrův Don Juan ale není jen jakási moralitka pro poučení a obveselení "vznešené" společnosti. Hlavní postava sobeckého nemorálního bonvivána a svůdce žen je také zároveň modelem a vzorem krajního individualisty a volnomyšlenkáře, který si nejvíc ze všeho považuje a chrání vlastní svobodu, což bylo v 17. století jistě velice nové a revoluční. A nebezpečné, dlužno dodat! Bezbožný, posměvačný, skeptický zlosyn, který si dělá co chce, je totiž rozkladným prvkem každé společnosti. Tím, že stojí vysoko stranou všeho davu a všech jeho posvátných mínění, tím také víc pohrdá a nenávidí. A společnost bez pout lásky, či bez pout nevyhnutelnosti a společenských potřeb, je společnost nemožná, stojící jen na hliněných nohou otřásaných všeobecným bojem jednoho proti druhému. Pohrdlivá osamocenost ničí každou společnost smradlavých lidáků. Don Juan je tak podobný i jiné Molièrově postavě: Misanthropovi! Ale má mnoho společného i s pobožnůstkářským pokrytcem a nemravou Tartuffem, jehož by měl být vlastně zdánlivým opakem! Ale všechny tyto postavy jsou tak geniálně vykresleny, že jsou každá jiná, přesto však svými charaktery téměř identické. A nejednoznačné! Pro někoho s líným duchem ovšem tím pádem i nepochopené. Není v tom kouska moralizování! Ani trochu! To je základní a nejběžnější omyl všech molièrologů! Don Juan sice přitahuje svou absolutní volností a svými úspěchy u žen, nicméně špatně to s ním dopadne. Misanthrope zuří vášnivou nenávistí k lidem, ale činí tak čistě z lásky, ze zhrzené lásky; to jej jakoby omlouvá. Tartuffe je podlý licoměrník s maskou svatouška, leč není - téměř - potrestán; dobří naivní lidé se pouze zachrání z jeho úkladů. Kde v tom je mravní poučení? Nikde. Jako v životě. Příroda se čerta stará o to, kdo je dobrý a kdo zlý. Molière byl nejspíš dobře obeznámen s touto epikúrovskou myšlenkou.


A to je tzv. "klasika"! V jiných oblastech je to ještě zoufalejší. Lidé stále naoko hledají něco, co je převyšuje, ale když na to náhodou narazí, předstírají, že to buď nevidí, je-li to na jejich humpolácký nevkus příliš subtilní, anebo se to snaží snížit na svoji pokleslou úroveň - nebo se tomu rovnou vysmějí. Mnohé z příliš nepohodlného, z příliš "nehumánního", se dá vyřešit zákazem a perzekucemi, ale nejjistější je vždy zavalit to lavinami dezinterpretací. A to platí nejen pro všechno novátorství v umění a filosofii, ale vztahuje se to i na veškerý možný zvířetník kosmu a přírody. Co jim nevoní, co jim nejde pod fousy, co je usvědčuje ze lži, co neodpovídá jejich ješitnosti, co nepotvrzuje jejich dominanci - to je jakoby nepřesahuje, nad to se cítí být povzneseni, to vidí hluboko pod sebou. A je toho tolik! To je ten pravý důvod, proč jakoby hledají, ale nenacházejí... Nikdy totiž nenajdou, co by se jim líbilo. Nikdy nesmějí připustit, aby kdokoli a cokoli nahlíželo tomu nedotknutelnému zbožštělému zvířeti tam nahoře na piedestalu pod jeho chatrný hermelín. Mohlo by se totiž ukázat, že to není žádný bůh, ale jen mimořádně zparchantělá, nebezpečná, zlotřilá, ale o to víc namyšlená a chvástavá opice. Trapný opičák na božím trůně: zde získává pojem "arogance moci" nový význam.

Nepředpokládal jsem nikdy, že to řeknu, ale za komoušů bylo líp. Na jejich nedostatkový, nudný a perzekutivní socialismus "s lidskou tváří" seru, zrovna tak na jejich smradlavou politiku a zvrácenou ideologii seru, ale... - oni jen zkrátka ještě nebyli tak úděsně důslední v ovládání veškerého života. Jediná výhoda tohoto staronového režimu, který kormidlují beztoho zase jen samí převlečení komunisti, je jakás takás pofiderní možnost volně cestovat po světě. A to je také moje poslední možnost záchrany před Rakovinou. Odletět jako pták do nějaké divočiny v teplých krajích a...

Pacienti z psychiatrie by mohli také svobodně pláchnout, jako Já, jako McMurphy, jenže člověk je tak posedlý potřebou podléhat nějakému řádu, bez něhož je sám naprosto bezradný a bezmocný, že se ochotně a "dobrovolně" nechá raději šikanovat nějakým ekvivalentem sadistické sestry a poslušně polyká v pravidelném rituálu ponížení své barevné oblbováky v pilulkách. Hlavní je se uklidnit a nenarušovat řád.

Řád. Věčný problém a doživotní téma člověka. Něco, co se nikdy nenaplní, co se nikdy neuskuteční, co však nikdy nepřestane být hlavním motivem nesmyslného lidského pinožení, neúnavného hledačství a těch nejkrutějších násilností. V čem se to zhlédli, v čem mají svůj vzor? Vesmír to být nemůže - není nic chaotičtějšího než tento bláznivý kolotoč hvězd a temné hmoty, kde se obrovskou rychlostí řítí prostorem proti sobě a křížem krážem myriády neřízených projektilů. Kosmos víří a vybuchuje v nezměrné změti prachu, tu rozžhaveného, tu zas ledového, ale vždy konečného, smrtelného a smrtícího, pulsujícího ve zmatku a ničení, aby se zase nekonečně obnovoval v nových bolestných explozích a implozích. V tomto zmatku není žádný skutečný řád. Člověk si ho jen vymýšlí, jen si ho představuje; chce ho vidět - a tak ho vidí, jako kdysi "viděl" na Marsu zavlažovací kanály a na Měsíci a na Venuši stejné blbce jako tady na Zemi. A kdesi za tím nebo nad tím - čert vlastně ví kde - má dlít rozšafně jediný inteligentní Velký Bratr, tvůrce a hybatel tohoto nejnesmyslnějšího nesmyslu. Toto mohou být opravdu jen výplody chorobného mozku!

další část >>>

<<< předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm