Misantrop: Rakovina na kůži Země - 4.

1. února 2010 v 18:44 | Misantrop |  Rakovina na kůži Země

Dějiny antického Říma, hlavně však dějiny rozpadu a pádu římského impéria, jsou v mnohém podobné současné situaci naší euroatlantské civilizace. Můžeme přímo rukama hmatat četné styčné body. V krátkosti se pokusím vyjmenovat alespoň některé z nich. Ty nejzřejmější jsou zhruba tyto:

· Velká rozloha říše, jejímž důsledkem je ideová nejednotnost a pronikání cizích nepřátelských kultů na území říše. Naše civilizace je také příliš rozlehlá. V růstu se skrývá již budoucí sešlost, ve vítězství je již obsažen zárodek budoucí porážky. Tak velký kolos se prostě nedá ukočírovat, ale vůz musí být přesto plně naložen.
· Materiální a kulturní bohatství láká přistěhovalce z chudých částí světa. To je také náš problém. Jenže my ten problém ještě více eskalujeme. My přímo aktivně a plánovitě imigraci podporujeme a říkáme tomu stejně hrdě jako hloupě "multikulturalismus". Prý to tak má být, neboť máme málo dětí a proto musíme přijímat lidi odjinud. Řím také zápasil s přílivem imigrantů. Dokonce je zadarmo sytil, jako my je živíme. A pokud se týče těch "málo dětí", je známo, že už císař Augustus napomínal bezdětné páry a dokonce chtěl zakázat neplodná manželství. Inu, plebejec. Dnes se říká plebejcům "socialisté".
· Úpadek mravů a hodnot. S tím se starověký Řím potýkal také. Různé perverzní úchylky nabývají na vrchu. Převládá bezduché požitkářství, konzum, zvrhlost v myšlení a konání, celková apatie, přesycenost přepychem, nuda, z níž se lze dostat už jen čím dál vyššími dávkami adrenalinu. Oslavovanými idoly mládeže se namísto básníků, filosofů, učenců a vojevůdců stávají bezduché modelky, transsexuálové, buzeranti, různí neuvěřitelně pitomí účastníci televizních pořadů a falešně zpívající zpěváci, tzv. "Superstar", kteří by ještě tak před třemi čtyřmi stoletími mohli takto uboze kvílet a ječet pouze někde bez obecenstva kdesi na dvorku na hnoji, kam také patří. Kydat vidlemi hnůj, vyřvávat na celé kolo nějakou pouťovou lidovou odrhovačku a místo hraní na spinet fackovat napřeskáčku devět nebo deset špinavých, rozcuchaných, usoplených, posraných, hladových harantů v potrhaných, záplatovaných hadrech, každého svým jekotem naladěného na jinou tóninu.

Řím nakonec rozvrátilo, zničilo a pohltilo mezinárodní křesťanstvo a přetvořilo jej k obrazu svému. Oslabilo tím celou tehdejší "civilizovanou" Evropu a vydalo ji v nebezpečí a v šanc "barbarům" zvnějšku - zejména Turkům a muslimům vůbec. Náboženské třeštění té doby zaplavilo a paralyzovalo celé impérium. Málokdo tomu ušel se ctí. Zbyly jen ostrůvky rozumu v bouři rozpoutavšího se šílenství, jež na dlouhá staletí paralyzovalo Evropu.

Např. Epikúros: ten se všemu zmatku té rozkacené doby jen smál a tvrdil osamoceně a dlouho, dlouho předtím, že
veškeré pobožnůstkářské konvulze jsou beztak zbytečné, neboť bohové, pokud vůbec existují, se o náš svět beztak nezajímají. On byl v dějinách lidstva ovšem jen jeden z mála s rozumem v hlavě. Jako vždycky. Lidé si sice o sobě myslí, že jsou rozumní, ale skutečná inteligence je u nich přesto velmi vzácným jevem. Jen zřídka se mezi nimi objeví někdo inteligentní, kdo něco dobrého vymyslí, vynalezne či kdo něco mylného vyvrátí - jako Epikúros. Ostatní bezduchá masa lidí se jen veze. -

Epikúros je maják za všech dob. Bohužel, Epikúros se tenkrát smál už asi půl tisíc let pouze ze záhrobí, a nikdo ho neposlouchal. Pomník nesmrtelné slávy mu rozhodně nevěnovali - alespoň ne v dobrém úmyslu. Pomníky se totiž stavějí jiným. Mozarta, největšího hudebního génia všech dob, pohodili jako psa zašitého v pytli do společné jámy pro chudinu, ale kdejaké přebytečné pako, které v podnapilosti narazí na motorce do stromu, má v každé druhé zatáčce okázalý improvizovaný pomníček se svíčičkami a květinovými věnečky. Velkému filosofovi Epikúrovi to navíc ještě později křesťané "spočítali"! Drze si na něj otevírali své nevymáchané tlamy. A tak se světem přelila vlna tsunami křesťanství, která zpustošila mnohá kvetoucí pobřeží...

Křesťanství už dnes ale také slábne a přetváří se v něco jiného. Zato se nápadně pozvedá islám. Dnes je Řím hlavním městem křesťanské církve. Máme-li se přidržet srovnávání antického Říma s naší postmoderní civilizací, pak by se nakonec, podle tohoto modelu, mohl stát příštím hlavním městem světového muslimstva Brusel nebo Washington. Myslíte, že to není možné?

Dějiny samotného zlegalizování christianizmu jsou také hodně pikantní. Opět cherchez la femme! Hledejte ženu - a naleznete! Zase je za tím pitomá ženská! Když totiž římský císař Konstantin I. Veliký vydal roku 313 tzv. Milánský edikt, jímž oficiálně povolil svobodné vyznávání křesťanství, nedalo se s tou špinavou a zapáchající záplavou stejně už nic moc dělat. Jak jednou lidi něco posedne, nic je už nezastaví, to je marné. Pikantní je na tom pouze to, že Konstantin získal pro tento svůj osudný krok mocnou podporu svého "spolucísaře" Licinia, jehož obměkčil tím, že mu nastrčil do postele svoji dcerušku na vdávání. Když se zeťákovi Liciniovi po jedenácti letech manželství konečně otevřely oči, aby uviděl co napáchal, začal křesťany znovu pronásledovat. Ale to už bylo pozdě. To už si tchán Konstantin nenechal líbit, zeťáka Licinia porazil roku 324 v bitvě u Adrianopole a Chrysopole, zajal ho a popravil. Ano, přesně tak: Křesťanství děkuje za svůj nerušený vývin vraždě a kuplířství. Co se toho napovídá o zlých tchýních! Tchánové dovedou být také pěkné svině!

Suché polopouštní klima pozvedá prosebné ruce lidu začasté k nebi. Semitští bohové začínali vždy jako bohové tolik potřebného deště. Ale obyvatelé starověkých deštných pralesů Evropy museli zřejmě zešílet, když se po židovském způsobu jali uctívat nebeského boha, ačkoli jim déšť skrápěl jejich hloupé tváře. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 380 uznal římský císař Theodosius I. křesťanstvo za státní církev. Roku 383 bylo dekretem císaře Theodosia I. nařízeno uzavření všech pohanských chrámů. Tentýž zrádce zakázal r. 392 pohanské kulty a zničil mnoho pohanských chrámů. Zakázal i olympijské hry! (Ti umazanci se štítili i sportu, tělesné zdatnosti, štítili se mýdla - a hygieny v kalokagathickém smyslu vůbec! Vodu poznali jenom o křtu a potom už ne. Samozřejmě, že zakázali olympijské hry! Vždyť se podle nich dosud určoval letopočet! Už asi tisíc let! A najednou jim byly trnem v oku, protože si usmyslili, že od nynějška budou roky počítat podle nějakého ukřižovaného židovského chcípáka. Cože! Tahle vychrtlá, po všech stránkách zanedbaná kreatura že má být božské podstaty? Tomu může uvěřit jenom kretén - česky "křesťan. Řeknu vám jedno: to dřevo, z něhož byl zhotoven kříž, mělo větší cenu než ten, koho na něm ukřižovali! Poněvadž to dřevo z kříže bylo kdysi živým stromem a když si představím, že kvůli tomu kříži musel být skácen zdravý, silný a ztepilý strom, který poskytoval blahodárný stín v parném létě, na podzim možná plody a po celý rok kyslík a k tomu navíc i nezanedbatelnou estetickou potěchu pro oko a že byla celá tato nádhera a užitečnost živého organismu vyplýtvána na umrtvení nějakého židáckého kripla, pak je mi z toho zle.) - Roku 426 pak Theodosius II. (nástupce Theodosia I.) vydal další zločinný dekret, jímž se nařizovalo zbourání všech zbývajících pohanských chrámů. Vadila jim i filosofie: v roce 529 dal césaropapež Justinián I. zavřít Aristotelovo Lykeion a zrušil Platónovu filosofickou školu v posvátném háji héroa Akadéma. A to byl konec jejich tak nadějné civilisace.

Naše civilizace také zanikne, jako všechno živé na tomto světě, ale nikdo na ni nebude vzpomínat v dobrém. Nikdo dnes ani zítra neprohlásí směle a bez uzardění jako svého "zlatého času" athénský státník Periklés: "Po svých obřích stopách, a nikoli bez svědectví, budeme sklízet obdiv dob přítomných i budoucích." A měl pravdu. Ale naši civilizaci, jež se nám nebezpečně vymyká z rukou a pádí bezhlavě jako splašená kobyla horem pádem "kamsi", naši civilizaci si takto vychválit netroufne nikdo. Neboť to, co opadává z jejích bezlistých, jako pařáty zkřivených haluzí, je červivé a shnilé nic, co se nedá jmenovat ani úrodou ani žatvou, co se nedá žrát a z čeho nevzklíčí nižádná rostlinka. Lesní víla srnka neprojde kolem a neshýbne svůj lepý krček pro tuto peckovici ledva potaženou scvrklou slupkou; nedotknou se její něžné rtíky tohoto pichlavého a hořkého bodláčí.

Civilizace pádí jako splašená kobyla a nedívá se vlevo, nedívá se vpravo, nedívá se dozadu a nedívá se ani dopředu, zda tam není náhodou propast. Jenže i kdyby tu propast viděla, síla setrvačnosti ji stejně vrhne osudově dolů. A Já? V jaké roli účinkuji Já v tomto napínavém thrilleru? Já jsem jezdec, jehož jako Mongola od narození proti mé vůli vysadili do sedla. Civilizace, ta jurodivá herka, mě setřásla ze hřbetu a vyhodila ze sedla. Avšak nepřistál jsem na volné zemi. Kdeže! Ne, naneštěstí jsem uvíznul nohou ve třmenech, jež mi pro jistotu pevně připoutali řemeny k ostruhám. Nesedím v sedle, ale na volné zemi jsem se také neocitl. Ta splašená herka mě vláčí za sebou po zemi a jestli se něco nestane, usmýká mne buď k smrti, nebo se zřítím spolu s ní. Tak jsem na tom bídně.

Propásli jsme nejen možný návrat na zem, ke zvířeti, ale i veškerou možnou hyletickou civilizaci rozumného blázínkovství, krásných umění, hravé vzdělanosti, volného prostoru, volného času, ladu a umírněnosti; ano, dokonce i civilizaci míru a sounáležitosti se všemi zvířaty a dost dobře možná i s některými lidmi. Byla by to třebas nějaká přírodní civilizace lesních samot a okázalých chatrčí v korunách stromů; civilizace opuštěných žárovišť, žďárů a milířů; byla by to třebas nějaká civilizace moudrých poustevníků a světské duchovnosti, jež měla našemu konečnému zezvířečtění předcházet.

Byla by to..., mohla by to být... - Co Já vím! To už nikdo nevrátí - a naši potomci zpláčou nad výdělkem, protože jsme jim nic hodnotného nepředali ani neodkázali. Budou se moci pouze poučit z našich omylů - ale jak známo, lidstvo je nepoučitelné... -

Mohli jsme třeba nakonec přezvat náš vymírající a devolucující druh na hrdý název Animal Sapiens; mohli jsme třeba provést nějakou poslední revoluci myslí; mohli jsme třeba vytvořit úplně novou moderní kulturu, postavenou na základech nějakého znovuoživeného starořeckého filosofického principu Ανάγκη (Ananké); mohli jsme se třeba vydat Lovelockovou cestou "trvale udržitelného ústupu"; to všechno jsme mohli - leč neučinili. Pochopí dnes, zítra nebo pozítří, některý z těch ještě příliš mnoha samolibých přímluvců a zastánců lidstva, co všechno přišlo vniveč? A že by se mohlo žít a dožít úplně jinak? Aspoň pokus o něco velikého, třebas nezdařený a končící havárií, by byl lepší než tento inkontinentní stav. Kde je naše poslední romantické vzbouření a vzdor? Kde?

Starověký sumerský král Gudea budoval ještě svou říši "se stejnou láskou s jakou obrací kráva pohled na své telátko", jak zní poetický nápis klínovým písmem na jedné hliněné tabulce. A my? Máme stejnou něžnou lásku k naší pozemské říši, alespoň přibližně jako ta kravička? Vždyť Země mohla být šumným luhem, jednou velkou rozkvetlou zahradou, již by opěvali svými lyrickými verši novodobí taoističtí mistři... - To všechno je neuskutečnitelné, to vše je ztraceno. Nemáme nic. Země je zpustošena a kráva je nadávka. Je to vůbec možné? Existuje něco depresívnějšího nad tento kosý pohled zpátky? S dech beroucím vědomím, že se nelze vrátit zpět a čas se krátí? Z toho by se jeden picnul! Škoda, že ne ten, kdo tento stav (svět jako odpadní jímka v kriminále) způsobil! Ten se k tomu "picnutí" má paradoxně nejméně... Západka prostě zapadla ("ratchet effect"), past sklapla, klíč je zahozen a nikdo se po něm neshání.

Občas pár promile rakovinových buněk hromadně uhyne, ale nic to není platné. Zbude jich ještě dost. Onkologové vědí, o čem je řeč, ti to znají. Ale situace je zoufalá. Není tu žádný vhodný skalpel, není tu ani žádný zručný chirurg, který by provedl konečnou resekci nádoru. Žijeme ve velmi pesimistické době. Nic nemá cenu, když se všude rozprostírá Rakovina. Jsme svědky pravého zrození tragédie z ducha lidské Rakoviny.

V zimě miluji spánek láskou medvěda. Někdy bych se nejraději neprobouzel z utišujícího spánku sladkého jako med, ze spánku netečného, vysvobozujícího a dobrého jako smrt. Okamžiky postupného procitání a čím dál zřetelnějšího opětného nabývání vědomí jsou přitom to nejlepší, co jsem kdy zažil. Tehdy mám mysl čistou, jasnou a klidnou jako horské pleso. Hudba, která se ke mně line broukavě ze stereofonních reproduktorů od skříně na druhém konci pokoje, je jakoby jiná než za plné bdělosti, pozměněná jako účinkem nějaké omamné drogy, která vám však mozek nezatemní a nezmate, ale naopak úžasně prosvětlí. Napadají mě tenkráte skvělé myšlenkové sylogismy a básnické obrazy neopakovatelné krásy, jaké za opravdového bdění ruší, zahání a pohlcuje neodbytná tíha všední reality. Polovinu z nich nadobro zapomenu. Čím víc se probouzím, tím víc tyto luzné stavy blednou a zevšedňují, takže už ani nemám chuť je později zaznamenávat; pak už mi nepřipadají tak výtečné jako při jejich zrodu. A mně je hrozně líto, že to snění nemůže trvat věčně nebo aspoň déle. Vůbec by mi nevadilo, kdybych upadl do kómatu - jen kdyby někdo přehazoval disky v přehrávači!

Dřív jsem takový nebýval; vím, že jsem se těšíval na svítání a vítal jsem s nadšením a radostným očekáváním každý nový den. Teď mám raději tichou noc a bezesný spánek, protože vidím, jak se všechno postupně víc a víc zhoršuje, všechno už mi leze na nervy, ze všeho jsem už akorát otrávený, znechucený vším a každým. Myslím, že takhle nějak se asi umírá, takhle nějak prosí o smrt, o vysvobození z útrap životem a lidmi uštvaný vyděděnec, pro něhož už není na světě radosti. "Umřít a spát, nic víc...", řečeno s Hamletem.

Ale to jsou jen úvahy zimní, úvahy z tohoto proklatého společného baráku, z této proklaté hibernační cely. V létě zase celý zázračně obživnu a se rozjařím v lůně laskavé matky Přírody, daleko od otravných lidí, daleko od tohoto hlučného města, kde bez přestání buď štěkají psi, nebo když oni konečně na chvíli zmlknou, tak zase rachotí po nebi celé eškadrony stíhaček jako při nějakém náletu, jako kdyby byla válka, nebo co! Doma mezi zdmi to ještě ujde, stěny trochu ten rámus utlumí, ale venku mi úplně zaléhají uši. Divím se, že to nikomu nevadí, tak jako mně. Co peněz tahle hlučná zábava stojí a k ničemu to stejně není dobré. To se připravují na válku? Dejte mi raketu země-vzduch a Já vám ukážu válku!

Nemá cenu ani vycházet ven. Co je platné, že můžeš odcestovat třebas až na druhý konec zeměkoule, když u nás doma, v nejvlastnějším, v nejbližším okolí nemůžeš jít, kam chceš. A ta místa, kam se dá ještě svobodně jít a tam o samotě a v klidu pobýt, ta místa rapidně ubývají. Projet se jen tak na kole po silnici, to už také kvůli rostoucímu provozu neexistuje; ty nekonečné kolony projíždějících aut by mi každou vyjížďku pouze znechutily. Kde jsou ty doby, kdy mi patřil takřka celý svět. Teď abych se o něj dělil nejvíc právě s těmi, jež z duše nenávidím. Vyjdeš ven a všude samej čokl, posrané chodníky, sousedi, nepořádek, auta, neutuchající kravál odevšad. Hlavně ten kravál! Před vším se dá jakžtakž utéct, jen před tím neustálým kraválem ne. Dohání mě to k šílenství.

Nemá cenu ani vycházet ven. Snad jen v teplejší polovině roku se pod rouškou noci vykrást daleko do pustých lesů, kde lze ještě jakž takž nabýt dojmu, že Rakovina nesužuje tento svět, nebo aspoň že je odsud daleko. Ano, právě toto paličácké lpění na výsadě světa, zbaveného lidské Rakoviny, jednou udolá tohoto odvěkého nepřítele a hanitele Země. Jednou se Rakovina zalkne sama sebou, její genetická turbína se přehltí a její zdroje vyschnou. Tak je to zakotveno v řádu všech věcí. Příroda je silnější a mocnější. I kdyby ji zničili, nepřežijí své vítězství. Ona se pak zase prodere z betonového sevření, vstane z popela, ale oni už budou naštěstí mrtví. Jedině v jejich smrti je naděje na můj plný život. To bude ticho!

Zatím je vše bez ceny, a tak nezbývá než čekat a pozorovat tok času a řek, zda již neodnášejí mrtvoly mých nepřátel. Pak se probudím ze zimního spánku a budu mít hlad jako medvěd. Potom teprve mi bude chutnat. Teď je všechno prolezlé Rakovinou. Rakovina, kam se podíváš. Lidská žumpa a lidský hnus. Nemoc šílených lidí a člověčí chřipka tu řádí o sto šest. A ne a ne vybít celé stádo. Chuť by byla, jen prostředky chybí.

Venku je zima a třeskutý mráz,
Závěje sněhu a zástupů lidu nepřeberná hráz,
dychtím po jaru, pak vše půjde snáz,
Neb zmizí tato stráz,
Přebývat tu za okny umouněnými,
Jež svými květy vymaloval mráz.

jen k vám teď zalétám
V myšlenkách svých sám a sám
Zimou a záští velkou umocněnými
Však vy víte, moji přerozmilí,
Že netýká se to vás, bratří čilí
V dáli kopce, lesy, kanci, šneci
Vidíte, jak tu nervně pobíhám ?
Tak přešlapuje tygr v kleci !

Oni vidí občanskou společnost, kulturu, sociální stát, organizační a technologický pokrok. Já v tom vidím zase jen Rakovinu. Některé rakovinné buňky se tváří jako zdravé. Jiné z těch ohavných buněk si dokonce myslí, že ony jsou tím správným lékem. Jiné zase věří tomu, že Rakovina není nemoc, ale požehnání. Ještě jiné se domnívají být pískem v soukolí zhoubného stroje, aniž by dělaly něco jiného, než pročišťovaly tu ďábelskou mašinu na stres. Různé podoby béře na sebe Rakovina. Vyrovnat se s tím a prohlédnout všechny její lstivé metamorfózy, to jednoho odsuzuje do samoty. Ale jen rakovinná buňka pláče nad tím, že nemůže být s ostatními rakovinovými buňkami v rakovinovém prostředí. Imunní organismus naopak chápe svou výlučnou samotu mezi samými nakaženými molekulami jako osvobození. Nic není tak vysoce nakažlivé jako právě tento druh pozemské lidské Rakoviny. Snad jen pochází z vnějšího prostoru a byla k nám prostě jen zavlečena - jak to naznačuje Erich von Däniken, onen drzý amatér, který se opovažuje samostatně myslet - to by byla nevýslovná úleva a zděšení zároveň! Je tak snadné se jí nakazit a nevzdorovat již. Tak pohodlné plout po proudu se všemi odpadky, kdežto proti proudu se mrštně míhají stříbřité rybky jako nadlidský duch v záplavě lidského rakovinného hnisu.

Vyjdu-li ven, nepotkávám obyčejné lidi, potkávám mokvající ložiska obrovského celosvětového sarkomu. Otevřu-li tiskoviny, rozhlas, televizi - nic než produkty Rakoviny. Krásné ženy - průhledná vábnička na Rakovinu. Drogy, hudba, umění, technické hračičkářství, jakkoli noblesní ideje - vše pochází z lidské Rakoviny. Výjimky existují, ale nezmohou nic, leda tak to, že Rakovina nebude díky nim už vypadat tak nebezpečně a odporně; bude vypadat, že by se s ní možná dalo nějak vyžít, uzavřít dohodu, smlouvu s ďáblem, jímž je lidský karcinom.

Svět nesmí zapomenout, kdo jsem. To oni mě stvořili. Posledním výtvorem člověka vždy bude misantrop. A tomu bude jedno, co se s lidstvem stane. Mně je to také jedno. Takže se mě ani nepokoušejte zainteresovat. Zapomínáte, kdo jsem? Já lidi nemám v lásce, Já lidi nenávidím. Raduji se z každé jejich škody, těší mne každá jejich smrt. Ráno vstávám s jedinou nadějí: že už konečně přes noc vychcípali. Neptejte se mě jak a proč a kdy; překvapte mě! Vím, že nikdy nic nedopadne přesně podle plánu, ale vím také, že sny se plní - jednoho dne... Představuji si, jak by vypadala jejich nynější výstavná města, jejich Paříž a jejich New York, s jejich davy lidí, dopravními zácpami, hlukem a znečištěním a s předraženými cenami všeho; jak by to vypadalo, až by lidé nebyli a ta jejich města až by začal pohlcovat les a vracelo se do nich, do jejich rozpadajících se zdí, ptactvo a zvěř. To je tak krásná vidina, že bych dal nevím co, aby se naplnila.

Vidím-li letět letadlo po obloze, přeji si, aby spadlo. Když se to pak stane, mám radost a pocit z dobře odvedené práce jen chvilku, než si uvědomím, že za dva stíhače, kteří teď leží rozerváni v polích, stojí v řadě připraveno zaujmout jejich místo v kokpitu sto dalších. Marnost nad marnost. Dotkli se sice bolestně mé žahavé medúzy, zůstali na okamžení strnulí pod mým omračujícím pohledem Medusy, zažili pravý paralyzující dotek Medusy, jako z toho filmu, ale jinak se nic nestalo. Nezkameněli nadobro.

Ten film jsem viděl tenkrát poprvé v kině jako školou povinné dítko. A bylo to zjevení. Neboť jsou věci a události, jež vás ohromí svým bleskem poznání, jako za noční bouře, a vy si najednou v tom světle dokážete dát do souvislostí celý váš dosavadní život, to, co bylo pro vás dosud záhadou, anomálií, nejasným tušením. Když jsem se vrátil z biografu domů, byl jsem jako vyměněný, ihned na mně poznali, že se mnou něco je; že jsem se změnil - a že už nikdy nebudu jiný. Snad ze mne šel i trochu strach. Tehdy se ze mne stal plně uvědomělý misantrop. Zmíral jsem touhou ničit lidstvo tak, jako ono ničí mšice na záhonu orchidejí. Chtěl jsem být jako on, jako Morlar, spisovatel z filmu, jenž pouhou silou myšlenky způsobuje smrtelné choroby, nehody, dohání lidi k sebevraždám a k infarktům - a shazuje celou katedrálu na bandu mezinárodních budižkničemů a na jejich tupé hlavy. Morlar - chtěl jsem se mu podobat, ještě víc podobat. Mimo jiné jsem si vytkl za cíl psát také takové znepokojivé, uštěpačné, sžíravé, hrozivé a zlé knihy. I to jeho jméno se tak nápadně rýmuje s mým oficiálním příjmením! Neuvěřitelné.


Vidím-li jet auto, přeji si, aby havarovalo. Vidím-li vlak, chci, aby vykolejil; Sylvester Matuschka, rakousko-uherský anarchista, jenž vyhazoval do vzduchu jedoucí železniční vagóny plné lidí a jenž také mimochodem posloužil Ladislavu Klímovi jako předobraz jeho nadčlověka Vittoria Romana z povídky Sus Triumphans, je můj hrdina. Když přemýšlím o nějakém lidském povolání, jež bych mohl radostně a nadšeně vykonávat, povolání, o němž bych směl říci, jako ostatní lidé, že je mým koníčkem, napadá mě jen jediné: esesák, strážný ve vyhlazovacím koncentráku. To jediné by mě snad bavilo, kdyby se domohla moci nějaká nadlidská rasa misantropů, v tom bych se vyžíval, to by mě neomrzelo, a za peníze a jen na poloviční úvazek bych to zvládnul. Na člověka rád potajmu mířím prstem jako imaginární pistolí. Toužím často po odstřelovačské pušce, vidím-li blba s mobilním telefonem u jeho blbé palice.

"Mobilní" telefon: ("Mobil"? Jaký "mobil"? Snad "přenosný telefon", ne? Nebo když, tak telefon "k ruce", stále "při ruce" - das Handy, jak zní jedna z možností v němčině. Téléphone portable - Francouzi to nazývají správně; slovo "mobilní" ve spojitosti s telefonem spíše evokuje představu takového telefonu, který se sám pohybuje, tedy v pravém slova smyslu "mobilní"!) Na co telefon vůbec? Není komu volat, s kým mluvit; na druhém konci linky je vždy Rakovina. A nepřítel naslouchá. To není paranoia, to je jediný způsob, jak si zachovat svou zdravou imunitu. A zdravý rozum. Jejich mozky totiž očividně trpí nějakým nádorovým onemocněním. To je patrné všude a ve všem. Neboť to už tak našinec pozná, kdy se projevuje jemu a mně vlastní přirozenost a kdy blekotá a skřehotá Rakovina. No ne?

Chodit mezi lidi je nejen bezpředmětné, zbytečné, enervující a frustrující, ale je to také arci značné bezpečnostní a zdravotní riziko. Chodit ven po zuby ozbrojený by byla naprosto adekvátní reakce, poplatná zdejším vládnoucím poměrům. Ovšem byli by to právě ti největší agresoři, kdo by se s nemalou podporou policie a justice nad mojí nebezbranností rozčilovali nejvíc. To jsem sám několikrát poznal, jaké rozhořčení je schopna vyvolat moje překvapivá sebeobrana a zdárné odražení útoku! Schytal jsem to vždy alespoň verbálně, když jsem prokázal dosti názorně a rezolutně, že nejsem tak snadná kořist, jak by se mohlo někomu na první pohled zdát.

další část >>>

<<< předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm