Misantrop: Rakovina na kůži Země - 5.

1. února 2010 v 18:55 | Misantrop |  Rakovina na kůži Země

A z hygienického hlediska je běžný kontakt s lidmi tak riskantní jako dejme tomu pohlavní styk s pouličním prostitutem, který prodává svou řiť, aby měl peníze na drogy. Svádí to též vzít si na sebe nějaký ekvivalent kondomu, nejlépe přes celé tělo a k tomu roušku přes ústa. A zase by to byli ti největší špindírové, kteří by se cítili nejvíc dotčeni mými více než přiměřenými ochrannými pomůckami. Moje odloučenost od lidí se již svými následky podobá až onomu známému případu s jihoamerickými indiány, kteří po prvním setkání s bílými cizinci masově umírali na jim dosud neznámé triviální chřipky a rýmy. Já také vždycky omarodím každou moji dobrodružnou exkurzi do chorobného světa lidské Rakoviny.

Vyjít ven znamená brodit se rozbředlým sněhem, všude narážet na lidi, uskakovat před auty, stepovat mezi psími lejny, ulici nepřecházet důstojnou chůzí zamyšleného filosofa, alébrž přebíhat přes ni jako uprchlý vězeň koncentračního tábora přes minové pole. Vyjít si jen tak na malou odpolední procházku je zhola nemožné. Alespoň pro toho, kdo nerad splývá s rakovinovým davem, štítí se ho jako malomocného a chce být sám ve svém zahloubání. Všude davy lidí, nával, tlačenice a strkanice. Tady - a nejen tady - platí jediné, jediný morální příkaz: STŘÍLET, STŘÍLET, STŘÍLET! Vyhladit tu Rakovinu Země! Člověk je nádor - Misantrop nůž!

Misantrop je nůž

Ještě že mám pořád kam chodit; že mám stále ještě poměrně nedaleko v okolních lesích ukrytý svůj malý soukromý posvátný háj s rozložitým věkovitým dubiskem uprostřed, kde mohu nerušeně rozjímat a kam chodím se stejným, ne-li větším, nábožným zanícením, láskou a úctou, jako ti duševní mrzáci, "věřící" všech mimozemských věr. Avšak vím moc dobře, čím dál víc si uvědomuji, že tento kousek ráje jednou také zmizí; že ho také zničí jako všechno kolem; že ten staletý dub jednou pokácejí a rozřežou. Ach, můj starý brachu, jenž se každé jaro zazelenáš a každé ráno mě zdravíš svými větvemi, ty, jenž pamatuješ lepší časy - až ty padneš, padnu i Já! Ještě tam volně dýchám, ale je to jen jakási vzduchová kapsa pod obráceným dnem potopeného Titanicu. Vzduch však brzo zřídne a kyslík dojde. Naše krev naopak zhoustne nahloučeným hemoglobinem červených krvinek a zčerná jako surová ropa. Kam to ten svět spěje? Koncem 19. století měl francouzský spisovatel Guy de Maupassant nad tehdejším ospalým provinčním městečkem Cannes osamělou horskou chatu, kde odpočíval. Tenkrát to byla divočina. Dnes tudy vede silnice a z Cannes je rušný blázinec a cirkus. V televizi hovořil pamětník z Pearl Harboru o tom, jaká byla idyla na Havaji ve čtyřicátých letech minulého století - až do napadení Japonci, samozřejmě. Všude ještě volné pláže, klid, pohodička. Za pouhých padesát let už bude všude samý hotel a turisti. Za půl století zničili ráj na zemi! A takto bychom mohli pokračovat dalšími a dalšími příklady toho, kam svět spěje. Co bude za dalších padesát let? Nebo i jen za dvacet? Bojím se pomyslet...

Já sám bych mohl uvést mnoho dalších příkladů ničení světa i z mého bezprostředního okolí, které doznalo změn k horšímu jen za dobu, jíž jsem byl osobně svědkem, tj. za čtyřicet let. Mohl bych např. doložit fyzickou likvidaci celé jedné chráněné přírodní oblasti, již označovala dokonce cedule se státním znakem! Byl to mokřad, kde rostly vzácné rostliny a kde žili vzácní živočichové. Dnes je tam chovný rybník s lacinou nálevnou na břehu pro motorizované tlupy rybářů a přilehlé plochy město rozparcelovalo a prodalo chatařům. Kam dříve nikdo ani nepáchl, tam je dnes korzo davů výletníků a pejskařů. To jsou konce!

Přesto si všichni myslí, že žijí v normálním světě. Kategoricky nesouhlasím. Jejich svět už dávno není normální. A oni jakbysmet! Já nepovažuji za normální ani to, že jsem se narodil jako člověk! Ale oni se narodili v podstatě do zničeného a okleštěného světa, v podstatě jako otroci a přírodní zrůdy, ale dál zřejmě zastávají názor, že je normální v tomhle a takhle živořit. To spíš řeknou o mně, že nejsem normální! Chápete to? Chápete to zmatení, ten osudný omyl? Příští generace se jednou narodí (nebo bude "zrozena" či vyrobena) do klece, jako již dnes některá zvířata, ale oni si dál budou myslet, jak jsou svobodní a jak jsou normální. Už jim nikdo nikdy nevyvrátí jejich zvrácené přesvědčení, že žít v zajetí klece je naprosto normální, vývojově nevyhnutelné, pokrokové a vposled i pohodlné. Vždyť uvnitř klece je tak bezpečno...

Nechtěl jsem se narodit, neprosil jsem o život - a teď to mám. Proč se vlastně nezabiji? Na co ještě čekám, vždyť sebevražda je tak sexy! A nic na světě nemá cenu. Myslím si snad, že někdy ještě bude líp, když nevidím nic jiného, než že je stále hůř a hůř, dráž a dráž, kdy život se umenšuje jen na holé přeobstávání, ne však mé vlastní, ale kvůli všemocné Rakovině? Ano, přesně tak: k její zhoubné vůli, pro ni, pro její trvání a v posledku i díky jejímu shovívavému dovolení. Takový "život" je však horší než smrt. Neb je to živoucí smrt.

Jaký má život smysl, když je umožněn jen skrze práci a otročení centrální Rakovině? Jaký je smysl otroka - nebo "zákazníka", jak to zchytrale nazývá Rakovina? Tato choroba ale nevznikla na moji "zakázku"! Pracovat se dá jen na svém vlastním díle. To by mělo smysl a snad by se dostavil i pocit uspokojení. Kdežto sounáležet svou prací k něčemu, kolaborovat s něčím, co je zhoubné samou svou neměnnou podstatou, co je mi cizí, ke mně nepřátelské a co nenávidím, je nesmyslné. Trávit velkou část dne v tzv. "zaměstnání" prací, která je zbytečná, ničemná, nadměrná a duchovně otupující, trávit velkou část dne s partou nevychovaných, blbých a otravných homo-karcinogenních buněk, s nimiž si nemám a nechci co říct a jež mě dokonce jen a jen popuzují vším, co "myslí", co papouškují, co jedí, co dělají a co představují jako biologický druh-choroba - to už je úplně absurdní. A odměna za to vše odříkání a maření vířícího času ani nestojí za to ráno vstát z postele. Neříkám, že za peníze se nedá pořídit nic pěkného a zušlechťujícího, jako jsou knihy a hudba, nebo výlet do teplých krajů, ale toto nejsou věci, které by nějak řešily můj problém s Rakovinou. Ba právě naopak: Tyto za otrocké peníze pořízené věci, které mě udržují ve stavu jisté exaltovanosti, mě právě navracejí Rakovině. A dokonce pak může vzniknout i klamný dojem, že všechny libé pocity, jež jsem pracně vydoloval a vytěžil z této bezvýchodné situace mého nechtěného a navěky odmítaného soužití s Rakovinou za zády, náležejí zase jen a jen Rakovině.

Mějme na paměti, že co kupujeme, jsou jen naše okovy. Lépe je čerpat radost ze života z vlastních zdrojů. Skutečně dobrých knih je jen pár a ty se přece dají číst pořád znovu a znovu! Skutečně dobré hudby nebo i filmů je také velmi málo - a i ty se přece dají pouštět pořád dokola, aniž by kdy omrzely! Co si budeme ostatně namlouvat: Většina "podařených dárečků" z lidské produkce je beztak podřadné kvality, a to se týká i hudby a knih.

"Lidácká kultura?", ptá se vrchní opičí lidobijec v Planetě opic.
"Ta se odehrává jen od pasu dolů."

Jak trefné! Ve všech žánrech zábavy a poučení platí totéž: Valná většina nestojí za nic a při tom množství překlepů a chyb a prznění jazyka a špatných překladů je spíš zdrojem reálného utrpení než potěchy. Někdy se mi zdá, jako kdyby bylo celé lidstvo jedna jediná banda dysortografických kreténů. Ať se podívám na cokoliv napsaného, vždycky se to hemží chybami. Je úplně jedno, je-li autorem vysoce vzdělaný vědec nebo jen nějaký vylízaný dobytek z lidu, který inzeruje, že prodává staré kanape za "simbolickou" cenu. Mezi nimi není rozdílu. Chybami se hemží i publikace, které by měly být obzvláště přesné, jako jsou např. jazykové učebnice. Některé jsou dokonce tak odfláknuté, že je to až s podivem, co všechno se dá zkurvit - a ještě je jim za to udělena jakási cena! Cena za co, smím-li se ptát? Ledaže by to byla cena za lidskost, protože za kvalitu to dozajista nemůže být.

Vyskytuje-li se nějaký jev - jako např. naše probírané tiskové a pravopisné chyby - tedy vyskytuje-li se určitý jev tak často a jistě, že lze skoro až s matematickou přesností určit pravděpodobnost jeho výskytu či jej předpovědět a o moc se nesplést, pak hovoříme o pravidle. Je-li však pravidlem lidského intelektu systematicky se plést, nepoučovat se ze svých chyb a chybovat dál ve stejných situacích, kde je potom zdroj oné arogantní povýšenosti, jíž je lidský druh tak proslulý? Přitom na neomylnosti lidí jsou založeny veškeré zákony a veškerá morálka. Když tam se spletete, následuje sankce. V psaném projevu se však ledabylost blahosklonně přehlíží. Proč?

Sir Isaac Newton byl velmi svědomitý a (jakožto představený Královské mincovny) by nejraději trestal penězokazectví smrtí. Já bych stejným trestem postihoval literární lajdáctví a písmokazectví všeho druhu. Jednání nelze vrátit; co se stane, nejde odestát; zde jsou k sobě přísní. Ale v záležitostech, které lze napravit, dokud ještě není pozdě, panuje bezpříkladná svobodomyslnost, lehkomyslnost a mávání rukou. To je pro lidi typické. Splést se může každý, o to ani tak nejde. Tady jde o to, že si nikdo své literární výtvory po sobě ani nepřečte, neuzná to vůbec za vhodné - tak si jich zřejmě málo váží. Není na to čas, na nic není čas, není čas na poctivost, není čas na nějaké kudrlinky, na dokonalost, protože "to by byla práce jak na kostele" a protože "čas jsou peníze, kámo!"

Třebaže se dnes píše převážně pomocí textových editorů, jim je zatěžko i jen zapnout si počítačový program na kontrolu pravopisu! Tak jsou líní, nedbalí a neteční k výtkám! Jaký má potom význam technologický pokrok, když lidská hloupost a ignorantství se nade vším vznáší jako duch nad pustými vodami? Nebylo lepší, když knihy ručně opisovali a iluminovali klášterní mnichové při blikotavém světle svící ve svých tmavých kobkách? Rozhodně byl na jejich dílo lepší pohled. Bez ohledu na to, jaké člověčiny se psávaly do knih, byla to malá umělecká díla. Oproti těmto vzácným a hodnotným bibliofiliím, vypadají dnešní knihy jen jako bezcenné makulatury na vyhození. Tenkrát se totiž nespěchalo. V ničem, na čem opravdu záleželo a co mělo mít punc trvalé hodnoty! Heslem doby bylo po dlouhá nejlepší údobí heslo SPĚCHEJ POMALU, řecky speude bradeós Alexandra Velikého a též císaře Augusta, latinské festina lente Viléma z Rožmberka, české naučné pořekadlo práce kvapná, málo platná, až po další pěknou německou rýmovačku Eile mit Weile! Jak se praví v jednom arabském přísloví, sám čas musel mít strach před každým výtvorem, jenž měl jako pyramidy přetrvat věky! "Smějící se" filozof Démokritos, který měl ve zvyku smát se lidské hlouposti, napsal, že lidé jsou často tak horečně přičinliví, jako by měli žít věčně. Horatius doporučoval nechat spisy "dozrát" devět let v šuplíku, a až pak s nimi skromně vyjít ven - a jaký to byl duch! Nietzsche ze všech knih miloval nejvíce ty, jež byly napsány vlastní krví. Také Maupassant zanechával na stránkách "krvavé cáry". Cicero se za své vynikající spisy dokonce veřejně kál a mnohokrát se upřímně zaklínal přísahami, jež dokládal různými důkazy, že tyto drahocenné svitky sepisoval výhradně ve svém volném čase. Tenkrát se sice moc nepsalo a nečetlo, ale když už, tak o to lépe a víc do hloubky. Dnes si kdejací třetiřadí škrabáci a pisálkové stěžují, jak měli, chudáci, za komunistů zakázáno publikovat a kdesi-cosi, a jak se nemohou psaním dobře živit. Na to mám jedinou radu: "Nemůžete? Tak běžte dělat něco užitečnějšího, třebas házet lopatou, a čmárejte si po papíře až doma po práci!" Já si také nestěžuji, ačkoliv bych mohl, jakkoliv si považuji svých zaznamenaných myšlenek nade všechny ostatní. Stejně je kromě mne nikdo sdostatek neocení a nepochopí, tak co! Ani psaní, ani sláva není mou prioritou. Psaní je pouze jedním z mnoha mých koníčků, jen odpadní produkt, jen můj exkrement, který se zdráhám někomu cizímu ukazovat, poněvadž mě příliš obnažuje v mrazivém vichru lidství, příliš toho o mně prozrazuje, což není v životě právě nejvýhodnější. Ale co naplat: všechny živé organismy se musí naplňovat, aby se posléze vyprazdňovaly; to je železný zákon životního metabolismu. Tak jako rostlinstvo vydechuje přirozeně kyslík a živočišstvo trousí po zemi hnojivo v úžasné vzájemné provázanosti, tak jako člověčenstvo šíří po světě nepřestajný rámus a smrdutý nervový jed, tak Já vylučuji zcela přirozeně, jako protijed a pomstu, hutně psané stránky mých názorů a nálad.

Žádné psané dílo nesmí být vyseděné, nesmí čpět po inkoustu, i kdyby šlo o nákupní lístek. Je to naše vizitka. Pohrdám dopředu člověkem, který má laxní přístup ke psaní, ignoruje sloh a seká jednu chybu za druhou, aniž by se tím jakkoli znepokojoval. Tím už předem o sobě dává vědět, že je to hlupák a dobytče bez mozku a bez zásad a tím pádem bez důvěryhodnosti. Když psal Flaubert, přímo trpěl "smrtelnou úzkostí ze slohu", pročítal nahlas po sobě desetkrát, dvacetkrát co napsal; a tříbil, přepisoval, cizeloval, zahazoval, pálil, škrtal, ohledával mrštnýma očima slova na řádcích, hodiny hledal a zkoušel ty nejvhodnější, nejlibozvučnější výrazy, jež by nerušily spád a rytmus řeči. Dělal to tak dlouho, dokud nebyl se svým dílem naprosto dokonale spokojen. Dnes se zdá, jako by se málem až ustanovovalo pravidlo, že co nemá chybu, je "nehumánní" a "nad lidské síly". Možná to tak skutečně je. Ze všeho však čouhá jako sláma z bot zase ta jejich vlezlá Rakovina, kterou najdeme na samém dně jakéhokoliv lidského výtvoru. Často nezbývá než vytvořit si svůj vlastní vesmír, svůj vlastní exil, protože s Rakovinou se žít prostě nedá.

Debilita na každém kroku. I obyčejná předpověď počasí, vygenerovaná nejmodernějšími měřícími přístroji a satelity, zpracovaná a vyhodnocená supervýkonnými počítači, se při setkání s lidským faktorem mění na pouhou pýthickou věštbu, pronášenou v omamných výparech kadidla. Stejně tak je i přesná a dvojsmyslná. Kdo sleduje meteorologickou předpověď pravidelně a porovnává ji pak se skutečným stavem počasí, dojde opět k dalšímu pravidlu: Z poloviny ta jejich předpověď nevyjde úplně do puntíku. Asi by se měli zase radit s rosničkami, které z toho mají evidentně větší rozum.

rosnička
Když je řeč o lidském mozku, zaznívají zpupná slova o "nejdokonalejším výtvoru přírody", o největším orgánu myšlení v živočišné říši apod. Já to vidím jinak: Lidský mozek není nejdokonalejší výtvor přírody; a myslím, že se k významu tohoto slovního spojení dokonce ani nepřibližuje. To jsou troufalá slova, že? Jak je to možné? Co mě přivádí na tuto kacířskou domněnku, jež hraničí s přesvědčením? Lidský mozek, v poměru k ostatním částem těla, je možná největší, ale to nic neznamená. 90% jeho tkáně je stejně zatemněná, nečinná. Není nijak k užitku a spíš překáží - tam někde se asi skrývá to typicky lidské zlo. Kdybychom ji odňali, nic tak hrozného by se nestalo. Byl by to nyní naopak jeden z nejmenších mozků v přírodě! Dokonce jeden z nejméně výkonných! Porovnejme ho teď s mozky jiných tvorů a tvorečků. Vzpomeňme si jen, jakých úžasných intelektuálních výkonů dosahují mnohé živé bytosti, které se dožívají třeba i jen pouhého jednoho roku. Srovnejme např. jednoletého mořského hlavonožce nebo dvouletou myšku se stejně starým člověkem. Co všechno se dovedou za tu krátkou dobu naučit, bez škol a soustavného vzdělávání. Ten rozdíl přímo bije do očí. Jiné bytosti mají tak zázračné poznávací schopnosti, že ani netušíme, jak to dělají! Nejde nám to vůbec tzv. "na rozum"! Tak jsme za nimi pozadu! Dovedou se perfektně orientovat v čase a prostoru - bez chronometrů a navigačních přístrojů. Dovedou měnit barvy, vzezření, dokážou se skrýt, zmizet, stát se neviditelnými, usnout na dlouhá nepříznivá období, snášet jakékoli podnebí, vydržet měsíce nejíst, nepít, téměř nespat, být imunní k jedům a nebezpečným zářením, vycítit blížící se nebezpečí, přestát mrazy, požáry, kataklyzmata. Pohodlně a nalehko, jen za pomoci vlastních svalů, cestují a stěhují se na obrovské vzdálenosti. Kam se na ně hrabe neohrabaný těžkomyslný patvor jménem "člověk", který si o sobě tak rád myslí, jak je skvělý a jak se mu nic v přírodě nevyrovná. Od mala je člověk formován, zkazí si dětství, mládí, nejlepší roky svého života, zkazí si oči, podlomí zdraví - a stejně je to k ničemu, stejně zůstane blbým dyslektickým a dysortografickým kreténem, jakož i nenapravitelným retardem přírody. Člověk nedokáže nic tak skvělého, na co by mohl být opravdu pyšný. To jen jeho pýcha, slepota a nestydatost takto promlouvá. Dokáže být ovšem nepřekonatelně ničivý a záludný. Promlouvá jen skrze zlo. Jedině tyto jeho vlastnosti jsou pravým pramenem a počátkem jeho neoprávněné pýchy. Jsou také tím jediným, co ho udržuje při životě.

Orwellův 1984, Huxleyův Překrásný nový svět, jakož i jiné antiutopie, popisující totálně regulovaný, polidštěný svět budoucnosti, napsané a zamýšlené jako varování, se dnes čtou (pokud vůbec) jako romány ze současnosti. Je to tak současné, co se v nich najde! Lidé však věří, že s koncem tuhých totalitních režimů 20. století započala nová epocha svobody a zábavy. Můžeme sice více cestovat, protože už stejně není kam utéct, můžeme více nakupovat a více volně vyměňovat informace a myšlenky, pokud má ovšem o ně vůbec někdo zájem, ale to je tak všechno, čím se od nich lišíme. Samé nepodstatnosti, které by přišly tak jako tak s tím, jak by se postupně autoritativní režimy ustalovaly, cítily se bezpečnými a neotřesitelnými v základech. Pak by si mohly dovolit i naše současné "občanské svobody", neboť tyto "svobody" by jejich totální moc již neohrožovaly tak jako v jejich nestálých počátcích, plných existenčního boje. Dnes, kdy se situace na politickém poli víceméně stabilizovala, podléháme iluzi, že tato nehybnost a připojištěná jistota znamená svobodu, i když potřebujete písemné povolení na kdejaký prd, i když odvádíte čím dál větší daně, i když je stále větší drahota, i když se zvyšují množící se všelijaké poplatky a i když nemáte skoro žádný volný čas jen pro sebe kdesi v tiché samotě daleko od lidí. A v tomto zbrusu novém světě pak člověk čte nějakou parodii na pokrok a je tak slepý a blbý, že si vzdor okolnímu světu a ve srovnání s ním, ještě dokáže myslet, že jeho realita je jiná a lepší. Tím je v podstatě každá satira učiněna naprosto bezzubou a její positivní účinek zcela odbourán. Bravo! Sláva Pánu Fordu! Jsi tak úžasně pneumatická... Krásný nový svět je tady.

Království za pořádnou satirickou komedii! Neboť taková satira, jíž by nebylo nic svaté, aby misantrop pohledal. Zlá, nactiutrhačná, rouhavá a urážlivá satira, která by nebyla pouhou navyklou převlečenou dobročinností a namaškařenou homofilií a která by byla i s to rozpoutat vášně nízkého davu a třebas i střet civilizací, taková satira se dnes poněkud nepěstuje. V čím nevážnějším a smrtelnějším postavení se lidé nalézají, tím smrtelně vážněji se berou. O bohu, který padá z nebeských výšin zpátky na zem, se beztrestně nežertuje. O tom vědí své jak dánští karikaturisté, tak popírači holocaustu. Tady někde přestává být člověk bohem. Tady přestává sranda. Tak zní obecné přesvědčení této bezcenné lidské pijavice, jež by ráda viděla samo nebe s peklem bojovat o její "duši" jako o nejvzácnější diadém. Není nic směšnějšího nad tuto prastarou biblickou povídačku, líčící hospodskou rvačku nejvyšších mocností o kus obnošeného hadru, jemuž se říká vznešeně "lidská duše"!

Ano, existuje sice mnoho děl, jež jsem si oblíbil pro jejich víceméně skrytou misantropii, ale ta všudepřítomná Rakovina je cítit všude a všechno vposledku zkazí. Skrytý misantropismus je k nalezení i v obyčejných, byť výborných, českých satirických komediích a moralitkách typu Vrať se do hrobu! (tu oceňuji nejvíc), Já už budu hodný, dědečku! (kde lze dokonce vyposlechnout úryvky z Molièrova Misanthropa!), Zítra to roztočíme, drahoušku!, Co je doma, to se počítá!, Příště budeme chytřejší, staroušku!, Konec vodníků v Čechách aneb Jak utopit dr. Mráčka, Což takhle dát si špenát?, Zítra vstanu a opařím se čajem, Zabil jsem Einsteina, pánové! atd. atd. - takové duchaplné hříčky kultury už se dnes nedělají! - anebo např. ve večerníčkovských Krkonošských pohádkách. Celé to vykutálené Trautenberkovo "panství" hamižného pána z Nemanic, včetně jeho čeládky, je trefnou kritikou celého lidského rodu. Trautenberk - karikatura nejzkaženějšího lidství - chce přelstít vládce hor Krakonoše (jenž zde vystupuje jako jasný symbol a ztělesnění Přírody), ale nikdy se mu to nepodaří, ať dělá co dělá, vždycky na sebe přivolá za svou zpupnost a chamtivost jen hněv a spravedlivý trest. Stejné jako v "kauze člověk": i on se stále znovu a znovu pokouší přelstít přírodu, nedá si pokoje, neschopen se změnit, neschopen konat jinak, otrokem své zparchantělé přirozenosti a sebeklamu. A Trautenberkova čeládka, příliš povolná a poslušná a bojácná, než aby se vzepřela nestoudným pánovým nápadům, schytá většinou hromy-blesky na svou blbou hlavu po zásluze také. Veliká oblíbenost těchto pohádek svědčí o jistém druhu špatného svědomí lidí (ale spíš o jistém druhu zatvrzelého sebeklamu, jenž říká: "Tohle nejsme my, takoví my nejsme, takhle se my nechováme - a když někdy přece, tak jen nechtěně a omylem."). Ale to je málo. Jak říkám: ze všeho vyčuhuje stále to smířlivé a zhoubné přesvědčení o nutnosti nápravy a zachování Rakoviny na této Zemi; dětinská víra v možné dobro člověka - rakoviny Země. A tato zhoubná "myšlenka" je v přímém rozporu s mým vznešeným misantropismem a s mou ideou světa, navždy osvobozeného od lidí. Člověk, tato zhoubná choroba na kůži Země, dobrý nikdy nebyl, není a dobrý nikdy nebude. Toho je potřeba jednou provždy zlikvidovat jako nebezpečný nádor, jímž taky je!

Krkonošské pohádky

V jedné epizodě Krkonošských pohádek si Trautenberk usmyslil stáčet vodu ze studánky do lahví a prodávat ji; přesně tutéž vodu, jíž se až doposud mohl každý kolemjdoucí po libosti a zadarmo občerstvit. Dostal samozřejmě za tuto chamtivost opět od Krakonoše řádně za vyučenou. V podobě potopy! Ale tuto epizodu již nyní neuvidíte. Stáhli ji. Smazali z paměti. "Pozapomněli" na ni! Opravdu, na mou duši! Důkazy pro to nemám, ty ostatně sám pro sebe ani nepotřebuji, ale vsadil bych se o co chcete, že "vyjmout" tento díl z vysílání bylo neodmítnutelným "přáním" některého z "výrobců" minerálních vod, jinak tzv. "sponzora pořadu"! Nějaký marketingový stratég zřejmě usoudil, že zařazení tohoto dílu by mohlo možná uškodit podniku a snížit prodej balených vod, kdyby je lidé, děti, nastupující generace!, měla, nedej bože, ztotožnit a srovnávat s jakousi směšnou a odsouzeníhodnou figurkou nemorálního malokapitalisty z Večerníčku! Já osobně bych jim ten krach přál. Za tu ekologickou katastrofu, kterou způsobili těmi nevratnými PET lahvemi, jež se všude povalují a jež tu budou v nezměněném stavu ještě za tisíc let, by si to plně zasloužili. "Mattoni už není! Člověk se musí přece něčím živit. A víte kolik lidí by mohlo přijít o práci?" - Jako bych to slyšel. Paranoidní jako svého času komunisti!

Dost možná, že si vymýšlím a že to není pravda, mám ten díl ostatně natočený z televize na kazetě, ale ono by se to mohlo stát! Autoři antiutopií si přece také vymýšlejí a fantazírují - a stejně se jejich přehnané paranoidní vize nakonec uskutečňují! Mám prorocké nadání. Moje předpovědi se do puntíku splňují.

Komunisté kdysi zcenzurovali každou maličkost v domnění, že pouhá dvojsmyslná narážka či anekdota by mohla ohrozit jejich vrtkavé totalitní panství. Dnešní tzv. "svobodná" doba - nemysleme si! - však není o nic méně totalitní, jen jinak a dokonce i víc, neboť sahá dál a ovládá čím dál více aspektů života, a normálně pokračuje v tomtéž duchu zákazů a upozaďování nepohodlného. Pouze už to není její hlavní náplní a starostí. Dnešní totalitní demokratickou společnost již neohrožuje pouhé slovo jako v minulosti. Ne, dnes je už mnohem silnější; něco takového, co vyletí z úst, co pak poletuje vzduchem a po chvíli zase zapadne a rozplyne se, něco takového ji neohrožuje; ona je natolik pevná v kramflecích, že všechno vstřebá a využije pro svou výživu. Jako rakovina. Existuje sice naoko vstřícná a otevřená instituce, nazvaná podle jednoho velice známého londýnského parku, ale protože si tam může rádoby svobodně otevřít hubu kterýkoliv pomatenec a blázen a hlásat tam své neškodné a zmatené bludy, neporuší-li ovšem svou nevymáchanou držkou něco z nemála autorských práv či protirasistických a protinacistických zákonů a jiných zákonných opatření na ochranu lidskosti, nepoznáte rozdíl, promluví-li kousek dál z výšin bedničky od mýdla pro změnu nějaký jasnozřivec. Nesmí se ovšem tou řečí přestoupit zákon. To je "svoboda", že?

další část >>>

<<< předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm