Misantrop: Reinlebensborn - 1.

2. února 2010 v 16:59 | Misantrop |  Reinlebensborn

Reinlebensborn

« ČISTÝ ZDROJ ŽITÍ »


Čistý zdroj žití

Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti,
ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci,
jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu
samého pramene našeho života?
PLATÓN: Ústava

13. března, 41. roku misantropické éry (2007, podle křesťanského letopočtu)
Příroda mě asi skutečně musí milovat, protože zařídila, že letos přišlo jaro brzy, hodně brzy, minimálně o měsíc dřív než jindy. I celá zima byla nezvykle mírná a teplá. Příroda je ke mně vlídná, v posledním roce mé svobody, protože příští rok už budu muset pracovat. Většinu ušetřených peněz spolkla za tři krátké, rychle uplynuvší roky neužitečně zdravotní pojišťovna; nu, co naděláš? Je to zkrátka parazitická pakáž. Alespoň ta božská příroda jako by se mi odškodňovala za moji letitou nenávist k lidem. Tenhle rok si musím zdokumentovat na věčnou památku.

Loňská zima byla krutá; mnoho mrtvol jsem zjara vídal se povalovat: na stráních, po nichž se řinula voda z tajících závějí sněhu, kde slunce svým žárem odhalovalo a bělilo kosti obětí kruté paní Cheimóny, v lesích pod uschlými, mrazem a sněhem zpřeráženými stromy, v korytech potoků, všude, kde děsivě padlo nebohé zvíře vyčerpáním, hladem a zimou.

Letos je zvěř v perfektní kondici, dobře živená, se zdravou srstí, chundelatá, bujně a sebevědomě si vykračující, veselá, skotačící. Je radost se na ně dívat. Ještě že jsou ta zvířata na světě, že se má ustarané a lidmi znavené oko misantropovo čím potěšit ve světě zamořeném lidmi. Bez nich, bez zvířat a jenom s lidmi by byl svět tak bezútěšné místo, že by to brzy vyvolalo hromadnou vlnu sebevražd. Tak alespoň soudím Já - Misantrop, jenž jsem uchem zjitřeným na tepu doby, nosem větřícím v pachu krajiny, se smysly obnaženými a rozcitlivělými. Zato bez nich, bez lidí, by byl mnohý můj světabol vymýcen spolu s nimi.

Je to tak krásné být tu se zvířaty, s ptáky nad hlavou, s jejich hrdélky zpěvavými mocně se činícími, radostně ohlašujícími tu lepší polovinu roku, kdy slavím dlouhý svátek v chrámu přírodním, uprostřed blahodárné zeleně lesů a divokosti rozeklaných skal a něžné zvlněnosti oblých kopců, z nichž se tak rád kochám nádherou barvitých horizontů a mlžných dálav, lákajících svou svobodou k nekonečným toulkám. Ach, je to tak krásné smět zase patřit do tohoto krásného světa, daleko od lidí!

15. března 41
Noc je sice ještě mrazivá, ale už se pomalu chystám ven pod stan. Už kvete devětsil a ze všech stran se k jeho bělavým květům slétají první motýli, včely, čmeláci, mouchy, vosy. Mravenci už zase mají naspěch a opravují svůj platónsky dokonalý hmyzí stát po zimním útlumu. Včera přilétla blankytnou oblohou skupinka pěti čápů. Dnes jsem viděl svoji první letošní lišku ryšku, kterak číhala na dva panáčkující zajíce. Musel jsem ji asi vyplašit, protože odběhla pryč, nestarajíc se o dosažitelnou kořist. Vidět lišku lovit ve dne znamená, že má mláďata. To je dobře, to jí přeju, lidem však ne. Pro ty mám jen nepřejícnost a nenávist. Kousek dál ve smrčí si srneček odíral o suchou větev lýčí z parůžků tak zaujatě, že jsem se mohl přiblížit poněkud blíž. Ze starého zapomenutého mysliveckého posedu takhle pozoruju probuzenou přírodu každý den.

Chci odejít na celé teplé období do lesů s tím, že (jako obvykle) se nehodlám dlouho vrátit, užít si do sytosti posledního volna, užít si volnosti, přírody, samoty, klidu a rozjímání a zároveň se také cvičit v přežití. Odcházím denně do lesů s vtíravým pocitem naděje, že lidstvo už je tak dalece zdegenerované, že už to je úplně nemožné a že příroda, náhoda, osud či prozřetelnost musí co nevidět způsobit jeho neodvratitelný kolaps. Ten pocit je tak silný, že se při návratu do města dívám, zda je lidstvo ještě pořád tam a obhlížím svoje stopy, jestli už je země nelíbá. Vím, že se to jednou stane a lze se také možná domnívat, že s sebou do propasti vezmou lidé mnoho jiných tvorů. Avšak má-li kdo přežít chvalitebné lidské zhroucení, největší šanci budou mít tvorové divocí a osamělí, kteří si udržují své zdravé instinkty živé a obnažené. Zcela soukromě a tajně si myslím, že osvobození země od lidského hnusu nebude tak dramatické, jak si to najmě oni osobují ve své zpupné pýše pána tvorstva. Lidstvo je totiž nic, pouhé lusknutí prstů, které záhy odezní. Svět se zotaví dokonce rychleji než tvrdí nejfantastičtější a nejhrozivější prognózy lidí. Neboť ještě i katastrofický scénář jim musí splňovat jejich drzá přání ničitelů země, že bez nich to nejde. Ale ono to právě bez nich půjde lépe! V tom je ten vtip! Náplastí na zprvu otevřené rány nebudou jen nějaké "neživé" geologické pochody, ale zapojí se celá zbývající přeživší biosféra, která bude den ode dne silnější, mocnější a početnější. Život vnikne do osvobozené krajiny tak mocně a rychle jako vzduch do vakua. Musím se toho dožít a přežít ten slavný den, abych také přispěl svým dílem a těšil se z té spásonosné zkázy.

Chci odejít do bájné krajiny, jíž jsem dal vznešené jméno "Reinlebensborn" - "Čistý zdroj žití", což jsou však jen tyto naše "Opičí hory" zde. Mně však plně stačí, dokud v nich stále ještě nalézám dostatečně rozlehlé pusté oázy neporušeného klidu. Pro letošek už mám vyhlédnutý kousek mého privátního ráje. Je to tiché, lidmi neobydlené údolí, kam nevedou žádné cesty. Pitná voda a koupání v místě. Nejbližší vesnice od sebe dostatečně vzdálené a oddělené od sebe příkrými zalesněnými úbočími skalnatých kopců, takže pro svou neschůdnost a nesnadnou dostupnost není to místo žádným oblíbeným výletním cílem turistů ani vesničanů. Lesnicko-kultivační zásahy, a tím i škody a pihy na kráse, minimální. V případě potřeby si můžu pohodlně dokoupit zásoby potravin ve vesnické samoobsluze, která se nachází výhodně hned na samém okraji vsi, takže tím odpadá nepříjemné procházení kolem příliš mnoha barbarských, škaredých a potenciálně nebezpečných domorodců, prolezlých nakažlivými chorobami. Nedaleko se rozkládá skalní komplex s možností horolezeckých výstupů, vyvážených sladkou odměnou za námahu v podobě vskutku nádherných rozhledů po kraji. Život musí být velkolepý, žádné troškaření! V této skalní lokalitě se nachází též ruiny pobořeného hradu jednoho loupežného rytíře, který si nechával říkat "Stark", tedy "Silný". Tak tuto perlu rozhodně navštívím, už jenom proto, abych do sebe nasál a vstřebal místní jistě silné genius loci. Možná se tam nakonec dokonce i utábořím, kdo ví? Bylo by jistě dobré a vzrušující vcítit se do pocitů takového obávaného místního hradního pána.

Pojmenoval jsem to údolí "Reinlebensborn" jako hold německému romantismu, k jehož odkazu se hlásím a jehož filosofie je mi velmi blízká. Jméno "Reinlebensborn" se sice velmi podobá názvu jednoho nacistického eugenického programu (Lebensborn), který znamená v překladu do češtiny "Pramen života", ale Já měl při vymýšlení a při konečné volbě jména "Reinlebensborn" na mysli něco úplně jiného. Potřeboval jsem nějaký dobře znějící jednoslovný výraz pro kus imaginární i skutečné země, kde jsem šťasten a z něhož a v něm načerpávám sílu a osvěžení, jakoby z čistého zdroje žití. To nemá nic společného s nějakou nacistickou plemenitbou či ideologií. Jenže v žádném jiném jazyce, než právě v němčině, nezní "čistý zdroj žití" tak zvukomalebně a pro titul knihy přitom tak výstižně. Prostě jako měl Henry David Thoreau svůj Walden, Já mám Reinlebensborn. Tolik na vysvětlenou.

Tak tedy REINLEBENSBORN. Už se tam těším. Konečně vypadnu z tohohle baráku pitomýho! Konečně už neuslyším žádného čokla, žádný řev motorů, žádného souseda neuvidím, celé dny budu venku a sám a probouzet mě bude jenom usměvavé slunce a líbezný ptačí zpěv. Doufám, že mě tam zase někdo z lidí nevyslídí po týdnu, jako vloni, abych si musel hledat jiný náhradní domov. Ale to bylo jinde, o pár kilometrů stranou, i když také tam to vypadalo překrásně... Ale tam vedly okolo cesty, kdežto tady je to přece jen o poznání divočejší a nepřístupnější. No, uvidíme. To jsou plány! Naštěstí mám po ruce vždy nějaký náhradní plán B. Nic nemůže překazit mé svobodné toulky po osamělých, divokých, zasněných a tajemných místech, jichž však valem ubývá... Jsem potulný pták, pravý romantický "Wandervogel", jenž jen roztáhne svá křídla a letí si volně za hlasem svého neklidného srdce, nehledě na bouře a zvraty humánního světa, jenž je mi cizí a z duše protivný. Letos chci v lůně přívětivé matky přírody zcela zapomenout na to, co se děje tam hluboko dole pode mnou mezi těmi podivně vyšinutými lidmi. Tento rok si chci zapamatovat.

Kdysi, ve starém Římě (a také ve Francii až do šestnáctého století), začínal nový rok na apríla, což je rozhodně přirozenější než 1. ledna uprostřed zimy, kdy se nic významného neděje ve fenologickém smyslu, a tak asi i Já se podržím této starodávné tradice a vyrazím s novým rokem, ergo začátkem dubna, za dobrodružstvím. Celou zimu jsem pilně cvičil a posiloval a poctivě dodržoval přísnou životosprávu, zhubnul jsem trošku dokonce na pro mě optimálních 69 kg, což je v zimní nečinnosti téměř zázrak, skáču pořád ještě jako za mlada přes výmoly a přes padlé kmeny, cítím se lehký, levitující, jsem pružného těla i ducha, jsem ve skvělé kondici. Jen ty nervy mám čím dál víc pochroumané, ale to je spíš lepší být morous než se paktovat s lidáky a mile se na ně usmívat. Za dlouhých zimních večerů jsem se stihnul naučit základům řečtiny, přečetl jsem mnoho zajímavých knih, poučných, povznášejících a krásných, dopsal jsem Rakovinu, můj další vítězný opus... Jsem připraven. Může to vypuknout. Cokoliv. Za pár dní bude televize vysílat pořad o jednom himálajském poustevníkovi, tak se možná ještě před mojí cestou něčemu přiučím od duchovně spřízněného kolegy. Ten prý žije vysoko v horách, sám a zcela nahý, ve čtyřicetistupňových mrazech. To bych se potřeboval také naučit.

pátek, 16. března 41
Začíná rašit bylinný lesní podrost. Dnes jsem viděl první dvě letošní veverky, pak sýkorka prozkoumávala starou vyklovanou stromovou dutinu, jestli se nehodí za hnízdečko, potom opět pár srn, to už je tak ten nejběžnější pohled, a všechno pěje a cvrliká; celý týden bylo hezky, až mě napadlo, že už jsem se mohl odstěhovat pod stan alespoň přes den, když jsou noci přece jenom ještě příliš mrazivé. Sakra, uvědomil jsem si, že jsem ztratil jeden týden tím otálením! Už jsem mohl jít alespoň sem kousek za město na kopec do mého posvátného háje pod věkovitým dubem! Tady jsem loni vydržel až do 30. října! Toto datum odpovídá 3. březnu na opačném konci kola roku - a dnes je už šestnáctého! No nic, stejně hlásí na pondělí sněžení, takže nic neuspěchám. Ale než vyrazím definitivně do mystického "Reinlebensbornu", určitě rozbiju nejprve tábor pod tímhle dubiskem, ono je to ostatně pěkně při cestě.

Na zpáteční cestě domů mě zdravil zase nějakej debil vylízanej! To mám strašně rád tohleto! Sousedi a známí mě nepozdraví jak je rok dlouhý, ale neznámí lidáci mě nestydatě oslovují přímo na ulici! Opravdu, potkat se někde s člověkem, to je skutečně nepříjemný zážitek! Předstíral jsem, že jsem nic neslyšel a nevšímal si ho radši. To je hrůza, co je všude pakáže všelijaké otravné! Pak si vyjdi, misantrope, jenž si lidi protivíš, na obyčejnou procházku! Už abych byl v tom mém "Reinlebensbornu"! Sbalený jsem z taktického důvodu nepřetržitě, jako při vojenské pohotovosti, a jakmile mě něco zalarmuje, stačí vzít krosnu na záda a jít, takže hned jak se udělá trochu lepší počasí, jdu!

pondělí, 19. března 41
Citelně se ochladilo. Meteorology předpovězená vichřice a déšť se sněhem se však vůbec nekonaly. To je normální, počasí na den dopředu odhadnout nedovedou, při vší té technice, ale na fantazírování o světlé budoucnosti lidstva někde na jiných planetách, až zalidní a zničí Zemi, na to je užije. Až se prý vypořádají se všemi vnějšími i vnitřními nepřáteli lidstva, se všemi mikro- i makroskopickými škůdci člověka, nastane prý kosmický ráj humanity. Doufám, že se mezitím něco vypořádá s nimi.

Je chladno. Dnes jsem se oblékl celý do černého a na hlavu jsem si nasadil černou plstěnou pošťáckou čapku s kšiltem a sklápěcími klapkami na uši. Vypadám trochu jako příslušník Hitlerjugend. V lese jsem zase potkal mé staré známé srnčí kamarády. Myslím, že je na mě už zvyklé to malé stádečko, jež pravidelně vídám stále na stejném místě, jsou to ostatně pořád ti samí jedinci, a vždycky jenom tak popoběhnou pryč. Nikdy jsem je nevyplašil natolik, aby se odstěhovali jinam, protože vědí, že ode mne jim nehrozí žádné nebezpečí. Naopak se mi zdá, jako kdyby mě den co den nechávali přijít blíž a blíž.

Ten dokumentární film o tom himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ta dokolečka omílaná, vyprázdněná, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako "Bůh", "láska", "mír", "nenásilí", "nesobeckost", "soucit", "lidstvo"... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou. Řekl bych však, že bych se toho víc naučil spíš od nějakého misantropického světce, jichž musí být v té oblasti také plno. Ale ten by před kameru nevlezl. Jenže proč se učit od těch druhořadých učitelů, když pouhý přírodopisný film ze života zvířat skýtá mnohonásobně víc poučení než zpola hrané a zpola předstírané fragmenty ze života těch nejpřeceňovanějších duchovních lidí. Ztráta času se zabývat příkladem jakkoli dokonalého člověka, i když cosi jako "dokonalý člověk" existuje jen s velkou dávkou tolerance, představivosti a vlastního umenšení a slevnění. Příliš málo pro mě! Chci víc! Chci být jako zvíře! S lidmi jsem skončil! Tedy již zvíře jsem!

Nemohl jsem také souhlasit, když sádhu říkal, že tam nahoře ho kromě lidského lomozu neruší v myšlenkách a v rozjímání ani žádný ptačí zpěv. To mne žádný přírodní zvuk neruší. Spíš naopak: nemohl bych se soustředit sám na sebe, na žádný prožitek na světě, v úplném tichu. Jsem naopak rád, když kolem zpívá ptactvo nebeské a kolem se hemží havěť. Jen to nesmí být havěť lidská. Ta mě ruší k nesnesení - ano, ta ano, stokrát ano! Ale zvířata vítám. Vítám, když dva ptáčci přiletí prozkoumat vnitřek stanu, jeden z nich když ožďubává drobné chumáčky látky z bot a druhý když venku hlídá. Udělat to člověk, tak ho ženu svinským krokem! Nevadí, když si plšík přijde pro drobty a běhá po stěnách celty jako v prolézačce. Myška s houfem mláďat, usazená jako podnájemnice pod podlahou, nevadí. Spíš se bojím, abych je nezalehl, když se neopatrně převalím na druhý bok. Jsem rád, když někde sedím a si dumám a přijde zajíc nebo srnka a je tam beze strachu se mnou. To jen když přijde člověk, tak znechuceně odcházím, ba se raději nenápadně odplížím, aby mě ani neviděl. Nepotřebuji k meditacím vysoké nebe a pusté masivy hor. Mám rád naopak les stromů a rozmanité měnící se scenérie, kde se pořád něco děje, kde pořád je na co koukat a kde mě pořád něco ponouká k pohybu a podněcuje k zamyšlení, ke zkoumání, k promýšlení, k reagování, k akci. Proto jsem chodec. Nejsem sedící bůh. Jsem muž činu, ne pasivní pejsek boží s oddaným pohledem obráceným dovnitř. Kdo říká, že při tom nemohu meditovat a duchovně se rozvíjet? Kdo řekl, že to nedělám dokonce lépe, nejlépe, tak dobře jako - zvíře? Lidská societa nebo náboženská obec, poskládaná vesměs ze samých odporných kreatur, jichž bych se ani klackem nedotkl, hlučná, ryčná, modlící se, breptající a mumlající, řinčící zvonečky a cingrlátky, tančící a křepčící, cvrndající po sobě vodou, pálící vonná kadidla a voskové svíce, pakáž nemytá smrdící a čpící po všem možném, ale spíš po všem nemožném - to opravdu není nic pro mne. S lidmi jste uprostřed světa, který se vymknul z kloubů a šílí, uprostřed světa, jenž je v nepořádku a jenž není normální. S nimi můžete být jakkoli sám, přesto veškerý ponor na dno své duše je zhola vyloučen. Musíte být víc zvířetem, odpoutaným od všeho lidského, i od soucitu s nimi, aby mělo oduchovnění nějaký smysl. Lao-c' říká, že příroda ani mudrc neznají slitovnost. Lidstvo je pro ně totéž, co neužitečná zátěž. Čím výš chcete stoupat, tím víc musíte té lidské zátěže odhodit. Musíte na tu verbež zapomenout! Zapomenout, že jste kdy patřil k ní a měl s ní něco, byť malinko, společného! Pak jste dosáhl osvobození a osvícení a takto očištěn můžete se vrátit zpátky mezi zvířata, odkud jste vyšel a kam patříte. Všechno ostatní je vedlejší, slepá ulička evoluce. Všechno ostatní je škodlivé a nenormální. S divokými zvířaty po boku se ještě můžete oddávat jalovému snění o tom, že je se světem všechno v pořádku. Ono to tak sice není, vinou lidí, leč jednoho dne opět může být. A Já budu připraven na ten den.



Dnes mi přišlo poštou z elektronického obchodu CD nizozemské hudební skupiny Within Temptation. Album se jmenuje "Matka Země" a je to takový něžně romantizující symfonický metal, plný fléten, klavíru, lesních rohů, smyčců, harf apod. a samozřejmě také s elektrickými kytarami a nezbytnou palbou baterie bicích. Zpívá hlasem andělským od pohledu velice zajímavá a zvláštní dívka, i dosti pohledná, stylově převlečená za anděla, spadlého do zšeřelé lesní katedrály. Na jiném obrázku vypadá skoro jako nějaká druidská kněžka či keltská princezna, jako vypadlá z Belliniho slavné (a rovněž překrásné) opery Norma. Nejpůsobivější skladba je ta titulní a potom píseň s názvem "V dokonalé harmonii". Tu jsem si dokonce přeložil do češtiny a přebásnil. Hle, jaká to krása:

Ve světě ach tak vzdáleném
Kde se světlo loučí s dnem
Tam zrodilo se a rostlo malé dítě
Hluboko v lese na místě skrytém
Nezřela ni matka jeho líce

Starobylí duchové lesa
Jej udělali králem elfů a stromů
Byl jediným člověkem
Který žil v harmonii
V dokonalé harmonii

Lesy jej chránily, jeho tužby plnily
Ovoce od ptáků, med mu včely snášely
Pod stromy nalézal svou skrýš
Vyrostl v jejich společnosti
Jeho rodinou se staly spíš

Tisíc jar
Přešlo kolem něj
Sbohem již říkal tolikrát
A když jej duchové zavolali
Aby navždy, navždy zůstal
Lesní duch se z něho stal

Nekomplikované texty v angličtině, jimž je tím pádem dobře rozumět a jež si brzo prozpěvuji spolu se zpěvačkou Sharon den Adel, odpovídají celkovému naladění alba, tedy jakási přírodní lyrika, vzešlá z pohanského sensualismu a mysticismu. Už tuto nahrávku poslouchám nyní asi po desáté a je to výborné. Měkké, ale skvělé, tak proč ne. Ideální jako kulisa na spaní. Hned to půjdu vyzkoušet. Lehkou noc, Misantrope!

další část >>>

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm