Misantrop: Reinlebensborn - 10.

2. února 2010 v 17:51 | Misantrop |  Reinlebensborn
středa, 27. června 41
Chladno trvá. Dnes jsem si našel pozorovatelnu s výhledem na lesnického koníka, který zde tahá klády. Statné, svalnaté zvíře, s dlouhým hustým černým ohonem a s bujnou hřívou, spadající mu přes oči! Vypadá jako ty nadživotní sochy koní z dílny Josefa Thoraka.
Ale chudák kůň, stále to musím opakovat. Z jedné strany je na stehně nějaký odřený. Vodí ho takové hrubiánské nízkočelé hovado ve vatovaném kabátě, s nožem v pochvě u pasu a s pazourama jako neotesané kořání. Ten jistě v životě nepřečetl jedinou knihu, natož aby byl schopen sesmolit smysluplnou větu. Nedovedu si v těch jeho klackovitých prackách představit knihu či pero. Knihu by určitě držel vzhůru nohama a perem by pohyboval po papíře jako klikou od staré tramvaje. Na pohled primitivní blbec. Zlostně řve na chudáka koně hlasité povely jako na nějakého... - nu jako na otroka. Jistě to není žádná slast dělat celý život (až třicet let) v područí takového sprostého dobytka. Je vidět, že ten kůň je pro něj prostě jen necitlivá věc, jen pracovní nástroj, nic víc a že ho má "rád" asi jako ten traktor z padesátých let s přívěsem, v němž ho sem a zpátky převáží. Chudák kůň. Víte, napadá mě, kdykoliv lidé mluví o tom, jak se vyšvihli na vrchol všeho tvorstva, vždycky řeknou, že to bylo díky jejich inteligenci, skrze niž si podmanili některá zvířata. Ale pravda je taková, že všechna zvířata si nepodmanili, a ta, která jim patří, ta zotročili násilím, nikoliv rozumem.

Nepříjemné překvapení mě čekalo ve stanu: obrovská prokousaná díra v moskytiéře! Ach ne, jako by nestačili ti lidé okolo a jejich psi, kteří mě sužují; ještě i hlodavci mi budou ničit stan. Díra je tak obrovská, že jsem ji musel zalepit celou záplatou. Ještě párkrát takhle a dojde mi lepidlo! Kousek od stanu je v zemi výmluvná "myší díra", takže se za to na ní asi pomstím a také ji poničím.

Po západu slunce jsem se vypravil na dlouhou procházku měsíčnou nocí. Bylo to skvělé, nikým nerušené korzo kolem polí a luk. Viděl jsem sovy, srnce, zajíce a naslouchal jsem tajuplným nočním zvukům. Na lehátko ve stanu jsem poté upadl, jako když mě do vody hodí. Přespal jsem v lese.

čtvrtek, 28. června 41
Ráno mě vzbudilo až hulákání jakéhosi školního výletu. Za to může ta naučná stezka poblíž. Já to věděl, že to nebude k ničemu dobré. Akorát se sem natahají lidé a po nich tu zbude jen nepořádek a bolavá hlava, užitek veškerý žádný a přínos do budoucna nulový. Vstal jsem tedy a šel jsem se podívat na stavbu nového rybníka za Hirschlem. Vypadá hotově (jako Já z něj), veškerá činnost ustala, stačí jen napustit vodu. Ti dva uprchlí tuři, které jsem tu vídával, už zde asi nejsou; nenacházím žádné nové stopy. Kdepak je jim asi konec? V lese mi nad hlavou přeletěla nějaká živoucí "stíhačka". Po chvíli jsem ji ještě na malý moment spatřil mezi mezerami v korunách stromů, jak plachtí v silném větru vysoko na zamračeném nebi, odkud vypadávají občasné přeháňky. Byl to buď některý čáp, nebo volavka. Pozoroval jsem dva zajíce a do záběru mi najednou vskočila srna a zmizela zase v lese. Je počasí jako v dubnu: chvíli svítí sluníčko, vzápětí studený vichr přižene černá mračna a spustí se déšť. Motýlům chladné povětří nevadí, pouze jeden z nich sedí odevzdaně na cestě, poněvadž má křídla jaksi celá zkomolená nebo snad upálená či ukousaná. Po stromech posedávají svítivě žlutí strnadi a nebojí se, ani když jdu těsně kolem nich aneb pod nimi. Na louce leží stádečko krav. Za celou dobu jsem nepotkal človíčka, což můj dobrý dojem z procházky jen umocňuje. Jakpak to tu bude asi vypadat za rok? A kdepak budu Já?

Ten Platón má sice dost hluchých míst, jak už to tak bývá u knih, jež si nenapíšeme sami, ale přesto se tam pár pěkných vět dá vyzobnout. Dokonce jsem tam našel i jednu větičku, která by se hodila i do této mé knížky, poněvadž s ní úplně souzní, hle:

"Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti, ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci, jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu samého pramene našeho života?"

pátek, 29. června 41
Můj oficiální svátek, jak se píše v kalendáři a v občanském průkazu. Dnes je také den Svátku tahitské vnitřní autonomie. V bývalém táboře Reinlebensborn č. 2 (R2) ukončili veškeré práce a odvezli všechny klády. Mohl bych se tam znovu nastěhovat, kdyby to bylo nutné. Les tam sice notně prořídnul po právě odeznělém vpádu lidí, ale pořád by to šlo. Hlavní podmínkou pro tábor je totiž vždy jeho neviditelnost z pohledu člověka, kráčejícího po cestě, a ta podmínka je stále splněna. Křoviska maliníků a nízkých smrčků, obklopujících posvátný dub, zůstala zachována; jedinou nepříjemnost představují víceméně pravidelné návštěvy těch dvou erotomaniaků, kteří si kousek odtud zvykli chodit souložit na mou dříve oblíbenou světlinku. Z jejich tak blízkého sousedství bych věru neměl dobrý pocit, nehledě k tomu, jaký tam dělají bordel a jak nenechaví a drzí by asi mohli být, kdyby se jim někdy, až bych byl zrovna pryč, podařilo čistě náhodou objevit můj stan. Určitě to nejsou lidé dobří, byť i jen vzdáleně podobní mně; to poznám už jen podle jejich zhovadilého chování. O takové sousedy nestojím. Vlastně jsou to všechno zbytečné úvahy; nestojím o žádnou lidskou společnost. Budu to tady nadále monitorovat, stejně sem chodím na procházky, a příští rok se po těch hovadech možná slehne zem a jejich šprcky zapadají jehličím a nánosy nebo je sám s odporem zahrabu. Ale možná že spíš vydržím pár dalších sezón v mém nynějším táboře R3; začínám si tu totiž zvykat. Jen co jsem dnes vyšel ze stanu a z mlází do toho čtyřicetiletého lesa, který k němu přiléhá, už se mi zjevila pěkná srnka. S jinou jsem se zase potkal na konci mé obvyklé trasy: strnule se na mne dívala a Já na ni. Vzácná chvíle napjatého pohledu z očí do očí - a již odbíhá kamsi dolů lesem. Jsou tu všichni stálí obyvatelé tohoto čistého zdroje žití: datel i veverka, šoupálci i drozdi a pěnkavy. Všechno jako by se vracelo k normálu. Jako by všechno bylo jak má být, i když není. Dnešek mi přinesl trochu klamného uklidnění. Jak dlouho ještě, než přijde další pohroma na tento les?

sobota, 30. června 41
Dnes by měla Olga "Prügelknabe" Hepnarová 56 let, kdyby ji neslavná justice nezavraždila. Hraboš znovu zvětšil jím vykousaný otvor; naštěstí zvenku, záplata je zevnitř. Včera jsem ho přistihl při činu a zahnal. Je to ale velký macek! Moji moskytiéru nejí, nýbrž si s ní vystýlá noru. Budiž mu to přáno, jen doufám, že nebude chamtivý jako člověk a spokojí se s málem. U dubu jsem se zase potkal s tím zajíčkem, který nedávno spolu se mnou vyděšeně zíral na tu spoušť, již sem zanesli dřevorubci. Nalezl jsem ho ve stejném křoví, co minule. Vždycky jen popoběhne o pár metrů dál, ale nebojí se. Trhám si jahody a o kousek dál si hrají známí dva zaječí bratři. Kdesi za stromy se mihla srnka. V posvátném háji držím tryznu za časem, který se nevrací. Stává se z toho rituál. Už se nedívám dopředu s důvěrou jako dřív. Lesanka už je vysoká jako Já a utváří malé, zatím nerozvité kleistogamní kvítky. Při návratu zastihuji milého zajíčka na stezce a srnku v mém sourozeneckém lese. Skáče vysoko a ladně přes pařezy a vývraty a klest, radost pohledět - nádhera. Ještě že mám svá zvířata a svůj les, čistý to zdroj žití. Jinak by smutek zcela převládl nad veselostí a nemělo by smysl žít. Na konci Knihy šesté upadá Platón ve své Ústavě opět do nudného blábolení. Usínám a procitám až se soumrakem. Loučím se s Reinlebensbornem tichým zastavením před skvoucím západním obzorem s potemnělým podmračeným nebem. Úplňková noc může začít. Toto nazývám praktickou filosofií přírody, drahý Platóne! Toto spočinutí beze slov je filosofičtější než jakkoli dovedně sestrojená teorie. Ale v jednom má Platón pravdu: Filosofové by měli vládnout chátře.

neděle, 1. července 41
Je to zvláštní: začaly prázdniny, ale mnoho lidu ani dětí není nikde vidět. Zatím. Myslel jsem, že to bude horší. Jakožto jednočlenný uvítací výbor mi běží v ústrety po lesní pěšince velký zajíc. Pět metrů ode mne se konečně nedůvěřivě a zpytavě zastavil, aby si mě prohlédl a pak přeběhl na druhý "chodník", jako to dělám Já, když někde potkám člověka. To už je instinkt, "pathos distance", jak říká Nietzsche. Je klid. Možná až moc velký. Ptáci jsou teď v létě už víc zticha. Na jaře je to lepší. Také zeleň už mi připadá nějaká povadlejší než dřív. Zenit roku je prostě již překonán a nyní už se holt pomalu vezeme z pomyslného kopce dolů do zimy - a v mém případě do práce. Brr! Platón mě nebaví. Na začátku Knihy sedmé Ústavy popisuje své slavné podobenství o jeskyni; mně to až tak skvělé nepřipadá. Nudí mě to, ale chci dočíst celou knihu. Jde to ztuha a pomalu, málokde v rozložitém textu narazím na něco vskutku objevného, nevšedního, vzrušujícího, na pěknou větu, nad níž bych zajásal nadšením. Je to takové fádní a nezajímavé. Co jsem toho již přečetl, leč málo z toho mi utkvělo v paměti. Pro mne zbytečnost. Jdu se radši projít a naslouchat svým vlastním myšlenkám uprostřed zádumčivých lesních tišin.

pondělí, 2. července 41
Cestou na přehradu ochutnávám první letošní lesní maliny. Je jich hodně a jsou výtečné. Koupu se překvapivě sám. Růžový leknín je stále na svém místě. Na břehu si musím nejprve s proklínáním všeho lidstva uklidit ten člověčník, co tu někdo nadělal: špačky od cigaret a papírky od baleného cukru. Přeplaval jsem rybník dvakrát tam a zpátky a už se blíží bouře. Pospíchám do tábora a chvílemi i běžím; to už se blýská a hřmí. Kráva v koncentráku přichází až k brlení a táhle se zavřenýma očima směrem ke mně bučí:

"Búúú! Svobodúúú! Já už tu nebudúúú!"

Sotva jsem došel do stanu, spustil se déšť. Bouře zuří. Záblesky a petelice to jsou jako při ohňostroji, hromy duní jako válečná kanonáda. Bouře venku v přírodě je úplně něco jiného než doma v bezpečí čtyř stěn v zazděném, uzemněném domě za skleněným oknem. V přírodě je bouře silný, mocný, autentický zážitek, jenž nahání strach. A tak je to také správné, to k tomu patří. Zaháním hraboše. Takovou díru do stanu, kterou mi letos vykousal, jsem ještě nikdy neměl. Ústava je zase celkem zajímavá na začátku Knihy osmé. Mám radost, že umím číst řecky psaná slova a že občas i dokonce rozumím. To bych ještě před třinácti měsíci nedovedl. Pak usínám, k večeru se probouzím, znovu čtu, dokud je vidět a pak odcházím opět v bouři a v dešti domů. Déšť mi nevadí; naopak, alespoň nevidím nikde lidi a vzduch je hned čistší a dýchatelnější.

úterý, 3. července 41
Stoupám po úzkých lesních pěšinkách nahoru do Reinlebensbornu. Po cestě musím uhýbat stádu asi čtyř cyklistů, kteří po ní sjíždějí dolů. Na hlavách mají lesklé neforemné přílby a na očích neprůhledné tmavé brýle. Vypadají jako přerostlí zmutovaní chrobáci, ale na rozdíl od brouků je na ně odporný pohled. Lesem se ozývá kvílení řetězové pily. Dělám proto okliku, abych se vyhnul původci toho nemožného randálu, ale hulákání jakéhosi primitivního ploskolebce se rozléhá široko daleko. Jsou to skřeky toho dřevařského koňovoda nebo koňomrda, či jak se to jeho nečestné "povolání" jmenuje. Zase buzeruje toho chudáka koně. Jeho zpanštělé rozkazy zní jako to zlostné štěkání některých předměstských podvraťáků, kteří na mě útočí, pijou mi krev a užírají nervy a které nenávidím i s jejich pány. Když jsem před týdnem hovořil v souvislosti s "Putinovou sjezdovkou", přes niž si dnes krátím cestu, o egyptských pyramidách, jaká to byla blbost je stavět, zapomněl jsem současně dodat, že jediné sympatické na vršení těch pyramidálních nesmyslů bylo od starých Egypťanů to, že k tomu nezneužívali otrocké práce zvířat, nýbrž sami lidé že se zapřáhli do potahů. To bylo sympatické. Jinak se ve shodě s duchovním rádcem mé knihy Henry Davidem Thoreauem zajímám jen o to, kdo tehdy pyramidy nestavěl, než kdo je postavil. Přesycená, znuděná, vojensky zajištěná společnost alespoň netrápila žádné chudáky koně, jako to dělá dnešní vysoce humánní lidstvo, též jako starověký Egypt těsně před zhroucením. Jako kdyby to mělo takové dokonalé zvíře, jako je kůň, zapotřebí, vydělávat si na živobytí hůř než po všech stránkách nedokonalý a zparchantělý člověk! Je to proti přírodě. Když je totiž nějaký ušlechtilý tvor nucen pracovat s chátrou nebo dokonce otročit tvoru tak neušlechtilému a zkaženému, jako je člověk, pak je to čirý komunismus; nebo demokracie, již Platón řadí v pořadí společenských zřízení na druhé nejhorší místo, hned po tyranii. Ne, dnes se na koníčka nepůjdu podívat blíž - ani zdálky. Ten pohled by mě bolel. Pro dnešek mám dost. Ta verbež cyklistická, která jen projede krajinou a stejně nic neuvidí, zaklesnutá v sedle, a ti dřevorubci mi stačí na zkažení nálady. Už nikam mimo posvátný okrsek Reinlebensbornu nejdu. Radši zalezu do stanu a budu si číst, spát a poslouchat ptáky. Kam bych se hnal, když je všude jen samý lidský ksindl? Nejlepší je najít si odlehlé lesní zákoutí a nechat přírodu samu vejít do zmučené duše tuláka. Ona přijde; nebo vyšle jako posla dobrých zpráv kosa, který se usadí na vrcholku blízkého stromu a jen tak zanotuje sobě i misantropovi pro radost. V srdci se opět rozhostí klid a mír a šťastná blaženost.

středa, 4. července 41
V noci lilo jako z konve. Je nevlídno, pošmourno, všude mokro a bláto, zima jako v dubnu. Chudák kůň však musí tahat klády dál. V tom blátě mu to musí dost podkluzovat. Viděl jsem ty obrovské masívní kmeny, které musí přemístit; Já bych se tedy s nimi dřít nechtěl; vůbec mu nezávidím; i stroj by s nimi měl co dělat. Slyším teď koníka někde blízko frkat a klapat podkovanými kopyty. Nahlédl jsem do přívěsu, v němž ho převážejí: prkenná podlaha vystlaná senem a špinavý plastikový kbelík se zbytkem jakýchsi pomyjí, jež se podobají zvratkům, ale spíš to bude jen namočený oves. Vypadá to nechutně. Taky by mu mohli za tu nezvířecí dřinu přilepšit nějakou chutnější mrkvičkou či jablíčkem nebo ho nechat chvilku být o samotě, aby se sám napásl čerstvé travičky! Ale to se od jeho pána nedá příliš očekávat...

Dočetl jsem Knihu devátou Platónovy Ústavy. Ještě zbývá desátá a budu to mít přelouskané. Potom si ještě opíšu hodně zajímavostí z poznámkového aparátu na konci. S Platónem sice v mnohém zásadně nesouhlasím, ale něco z politiky, z lidských povah a z podstaty fungování obce vystihl dokonale a jako by mluvil o dnešku. Z některých jeho líčení dokonce poznávám konkrétní skutečné živé politiky nebo jiné osoby! Z toho je vidět, že člověk zůstává za všech dob člověkem a nic se nemění k lepšímu, leda k horšímu. Myslím, že už nyní - 32 strany před koncem - mohu prohlásit, že Ústava mi byla podle očekávání přínosem, zase jsem o trochu moudřejší a vzdělanější a sečtělejší, a tudíž to nebyla tak docela marná námaha proklestit se houštinami Platónova leckde nesnadného a jinde přímo nudného textu. Hlavně však jsem doplnil další cenné dílky skládačky do mého plastického obrazu antického Řecka a jeho doby, která mě enormně zajímá. Už se ale nejvíc těším na toho Poea. To je moje krevní skupina, moje gusto.

Večer jsem se dlouho procházel při zapadajícím slunci po lese a podél již sklizeného pole s ovsem a litoval, že jsem si nevzal s sebou dalekohled. Bez něj to není prostě ono, když bezvýsledně mžourám krátkozrakýma očima v marné snaze zaostřit pohled na ptáka či srnu, kteří se mi předvádějí v celé své nádheře pár desítek metrů ode mne. Krátkozraký jsem sice již od raného mládí, leč přesto se nyní ptám sám sebe: Jak jsem to mohl dřív bez dalekohledu snést? Kam jsem se to tehdy díval? Ach, jak jsem byl slepý!

čtvrtek, 5. července 41
Celý den se po nebi prohánějí černá mračna a střídavě prší. Dnes proto zůstávám doma. Začal jsem číst sbírku Poeových povídek Krajina stínů. Hned v první povídce s názvem "Dostaveníčko" jako by Poe vzkazoval Platónovi:

"Určitě existují jiné světy než ten náš, jiné myšlenky než myšlenky davu, jiné úvahy než spekulace sofistů."

Není to krásné, jak spolu některé knihy komunikují? Platón je sice považován za odpůrce sofistů, ale mnohé jeho dialektické konstrukce klopýtají samy o sebe a jsou tak zašmodrchané, až jim není rozumět. Naproti tomu dílo Edgara Allana Poea se nevyznačuje žádnými složitými a dlouhými a nudnými rozklady o ničem, nýbrž jazykem kultivovaným, často romanticky vznosným, plným překrásných i posmutnělých obratů vyjadřuje hloubku svého zmučeného nitra a obraz skutečného i fantastického světa plněji a šířeji než jakékoli vymudrované filosoféma. Platón se pokouší pochopit svět rozumem, kdežto smysly, city, zvířecími instinkty, intuicí pohrdá jako druhořadými prostředky poznání. Poe přináší poznání světa naprosto mimoděk, jaksi samozřejmě a přirozeně skrze bolestně živé krajiny stínů, skrze temné hlubiny vod, skrze krásu, dojímavou až k pláči, skrze lásku a básnění; v každém okamžiku se zdá, že ví, kde je, neboť jeho obnažená podstata mu nedá spát a sny jsou neskutečně živé a trýznivé. Platón je učenec každým coulem, ale je to nudný patron; ani to není pořádný filosof, spíše akademik či profesor. Žvaní prázdně jako po otravě durmanem. Když ho srovnám kupříkladu s takovým Friedrichem Nietzschem, jenž je zároveň myslitelem i básníkem... Nietzsche sám nazývá Platóna a jemu podobné vyšší lidi "posvátnými lhavci". Poe je však umělec par excellence, a každou jeho jakoby gotickou větu je požitkem číst, přičemž se nikterak nerozpakuji vracet se k některým těm perlám třebas i třikrát, čtyřikrát - tak jsou nádherné a skvěle vystavěné! - a nutí k zamyšlení víc než sebelepší sókratovsko-platónská maieutika.

pátek, 6. července 41
Stále fičí studený vítr jako na podzim, někde už i po těch příslovečných strništích. Ale jsem rád, že po deštivém dnu, stráveném doma, mohu být zase v přírodě mezi svými blízkými. Koníčkův "ešus", ten špinavý hnusný kýbl, z něhož jídá svou ovesnou kaši, se válí pohozen mezi kládami. Vsadím se, že ho tu nechají povalovat dál, až zde zůstane a bude hyzdit les ještě další století než jej pohltí země i s původci. Páni, tady to vypadá! Cesty jsou teď od těch drvoštěpů rozbrázděny hlubokými rýhami. Je to hnus. Ti si uměli vybrat počasí, jen co je pravda! Taky mohli počkat, až půda vyschne, nebo mohli začít dřív, když bylo dlouhou dobu takové sucho! Ale to bych zřejmě vyžadoval po jejich zakrněle přebujelém intelektu nemožné zázraky... Pak ta bahnitá kolejiště zase jako vždycky zasypou muldami z kamení a cihel a bude tu bordel ještě větší. Jsou to prostě blbci. No nic, nořím se do poslední (desáté) Knihy Platónovy Ústavy. Tou to "dorazil"! Bláboly o nesmrtelné duši, o posledním soudu na věčnosti, a podobně. Tahle kapitola se nejvíc podobá Bibli. Je vidět, že půda pro nástup křesťanství byla připravena již dávno před Kristem, právě přispěním a vinou takovýchto protipřírodních filosofů. Nerozpoznání konečné moudrosti jakkoli zdánlivě nerozumné přírody a přílišné spoléhání na viklavý lidský rozum, to je, myslím, to hlavní, co bych Platónovi vyčítal. Nejsem z něj zklamaný, protože jsem něco podobného čekal. Nicméně chtěl jsem si tu knihu přečíst a to jsem taky udělal. Alespoň už vím, jak to myslel s tou "hudební policií", co myslel "platonickou láskou", proč byl vegetariánem a jak to asi bylo s jeho údajnou homosexualitou, na což na všechno jsem si mohl utvořit vlastní názor. Ze starých Řeků je svým dochovaným dílem asi nejlepší Epikúros. Lepších řeckých filosofů, než je Platón, kteří vynikli zvláště svou praktickou filosofií, je pak daleko víc, jež zplodila skvělá řecká kultura. Myslím tím všechny ty víceméně bezejmenné a neznámé misantropy, tuláky v otrhaných hadrech, poustevníky v horách, sudech a opuštěných chrámech přírodních božstev; lidé, kteří žijí a myslí jako divoká zvířata. Tomu Já říkám "praktická přírodní filosofie" a té se držím jako vzoru. Z novodobé literatury má pak na mě silný vliv Poe. Dnes jsem se přistihl, jak si na ulici celý v černém čtu básnická čtyřverší na úmrtních oznámeních. Některá jsou pěkná, jako třeba to dnešní od Julia Zeyera. Škoda, že jsem si je nezapamatoval. Možná však, půjdu-li kolem vícekrát, naučím se mu nazpaměť.

Při pravidelné večerní obchůzce jsem našel na cestě stopy samostatných koňských kopyt. Nejdřív jsem se tomu podivil, maje za to, že patří tomu lesnickému koníku, jenž tu pracuje, a už mě hned napadaly divoké představy, kterak se zlostí zpěněný superoř naštval, kopnul primitiva do hlavy a utekl, ale pak jsem si uvědomil, že to bude zase jen ta jezdecká kobyla s tím směšným jménem, jíž se vozí po hřbetě mladá dívka. O kus dál v poli zastavuje auto a vystupuje myslivec v kamizolce zelené, v holínkách a s flintou přes rameno. Jde k lesu na číhanou. Dnes večer si to někdo škaredě odnese. Kéž by se netrefil do žádné zvěře, nýbrž omylem do toho blbce na mašině, který tu jezdívá na závodní motorce! To by byl trofejní úlovek! Zas by bylo o jednu škodnou méně! V háji pod dubem někdo zlomil tu vysokou lesanku, která mi už už přerůstala přes hlavu a jejíž zdárný růst jsem denně nadšeně sledoval. Určitě nějaký houbař, zvíře by to neudělalo, ne tímto způsobem, a žádná suchá haluz na ni také nespadla. Sama by se jen sklonila k zemi, položila se, kdyby nadešel její čas, aby odumřela. Ale takhle rostliny neumírají. Je to divné, někdo mi sem chodí. Stvol má přelomený vejpůl, jako kdyby to někdo, koho lze jen nenávidět, provedl naschvál, z pouhého kazisvětství, z pouhé zvrácené rozkoše ničit vše krásné a bujné. Člověk nemůže mít z ničeho radost. Posed mi připadá také někým navštěvovaný, pokaždé na něm najdu něco jinak: tu kousek odštípnutého trouchnivějícího prkna, tu kousíček karimatky, jenž ležel předtím dole na zemi, ondy shrabané klestí a polámané větve stromů... Letos je tu nějak moc rušno. Najednou s křikem letí prudce přímo proti mně kos. Těsně před posedem, kam si chtěl asi sednout, dělá ve vzduchu ostrou zatáčku vpravo. Nad hlavou mi zaplácala něčí obrovitá křídla. Je to káně; nebo že by výr? Když jsem zvrátil hlavu nazad, abych se podíval na toho plachého dravce, rozpoznal mě v příšeří a odletěl.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm