Misantrop: Reinlebensborn - 11.

2. února 2010 v 17:57 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

sobota, 7. července 41
Sluníčko se opět po dlouhé době usmálo na ponurou poeovskou krajinu stínů. Vynechal jsem pravidelnou ranní músiku a gymnastiku a bez snídaně, hned po kávě a pár lekcích řečtiny odcházím ven. Pro hustý provoz není zase možné normálně přejít výpadovou silnici - ale to už je lidužel na denním nepořádku. Zastavuji se ještě jednou u vývěsky s úmrtními oznámeními. To čtyřverší od Zeyera se mi včera líbilo. Snažil jsem se je zapamatovat. Zní přibližně takto:

Také já půjdu tam,
kam všechna pokolení odešla,
a lesy dál budou v slunci snít
a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

Pěkné, že? Asi si od toho Zeyera nějakou jeho básnickou sbírku vypůjčím. Tyto jeho krásné verše přitom zdobí parte zesnulé stařeny s neméně krásným germánským jménem: Edeltruda. Druhé čtyřverší na dalším oznámení je také docela pěkné, posuďte sami:

V životě se loučíme mnohokrát,
však s maminkou jen jednou;
i kdybychom si oči vyplakali,
její se už neohlédnou.

U tohoto epitafu však není uveden autor. Škoda. Radši jdu, začínám tím svým polohlasným přeříkáváním a recitováním veršů, které si chci uložit do paměti, budit pozornost davu; zvláště penzionovaný ředitel školy se na mě nějak divně dívá, jako by nevěřil svým vlastním očím, co se to ze mne stalo za funebráka.

Z kraje lesa zastihuji srnu. U studánky někdo pohodil krabici s jakýmsi úchylným odpadem; vidím tam zdálky pár bot a časopisy. Na modrém nebi se dosud jako duch noci vznáší přízrak měsíce. Na kopci pracují drvoštěpi, tentokrát bez koně, a sami řezají klády na špalky a ty pak rozštípávají na větší polena. Ten bordel u studánky mi zvednul žluč, ale jinak je překvapivě klid na to, že je sobota a ještě k tomu prázdniny. Já to po nich uklízet nebudu, i když bych to nejradši udělal, ale jen ať se na ten binec musejí dívat i ostatní; problém je jen v tom, že lidem ten nepořádek určitě tak nevadí, jako mně, jinak by ho nedělali, a také tudy nechodí každý den, jako Já, nýbrž třeba jenom jednou za rok, kdy tu zanechají svou typickou vizitku přírodních zmetků a neinteligentních hňupů a víc je nezajímá. To ta naučná stezka. Akorát sem přitáhla všelijakou anomální chamraď, která by sem nikdy jinak nepáchla. Naprosto zbytečná stezka, jen další škodlivá atrakce, která nikoho nic nenaučila a nikoho nijak nepřevychovala, protože tu bordeluschopnost mají lidé zkrátka v krvi. Pokolikáté už letos se tu válí odpad? A jaký! Byly tu kelímky, sáčky od svačin, proutěná židlička, hrabičky, zátky, víčka, pornomagazíny, Strážní věž svědků Jehovových a další roztodivný odpad. A vždycky se nakonec najde nějaký dobrý blbec, který to uklidí. Tak jen ať si to uklidí ti, kteří zde vymysleli a zprovoznili tu mnohokrát prokletou naučnou stezku, jež je vším tím člověčníkem vinna! Sluníčko však hezky svítí a všechno v jeho lesku hned vypadá líp. I ta babočka, jež saje zemské šťávy a jejíž paví oka se třpytí duhovými odlesky. Studený vítr se trochu utišil a i ti ptáci jsou teď slyšet víc. Není chladno, ale ani horko; panuje asi takové počasí jako v zimě na Kanárských ostrovech. Přesto nikam daleko nejdu a procházím se dnes dvakrát jen po Reinlebensbornu. Čtu nedostižného Poea, dopřávám si siesty nebo zasněně vzhlížím oknem stanu do korun ševelících stromů a skrz ně do nebes.

neděle, 8. července 41
Sluníčko svítí, spěchám ven. Na ulicích plno čoklů. Radši se jim vyhýbám, po mých zkušenostech... U studánky je pořád bordel. Miroslav Bureš se musí obracet v hrobě. Toto prznění pramenů jistě v jeho době nebylo, jinak by nenapsal poému Otvírání studánek, nýbrž "Znesvěcování studánek".

Chtěla bych být plná čistý pěny,
bez bláta a bez kamení...

...a bez odpadků, zapomněl básník dodat! Ale kdo by si to byl kdy pomyslil, že jednou budou lidé tak zdegenerovaní, že budou sypat odpadky i na dříve posvátná a uctívaná prameniště živoucích vod. To by asi dřív nikoho nenapadlo, i když předvídat se to mohlo snadno. Lidstvo věru ušlo za krátký čas dlouhou cestu!

U paty stromu se rojí roj jakéhosi divoce poletujícího hmyzu. Podle tmavšího zabarvení některých kolem mne letících jedinců to budou spíše včely, než vosy. Vypadají nebezpečně. Nechci se k nim moc přibližovat, abych je nerozzuřil. Jednou, jako kluk, jsem do takového roje včel šlápnul a kdyby se to nebylo stalo jen pár desítek metrů od domu, byly by mě snad ubodaly k smrti. Dodnes mám v živé paměti, jak jsem s nářkem utíkal domů, pobodán rozzuřeným rojem včel a jak jsem cestou v dlaních drtil a zamačkával jejich drobná tělíčka, jež mě cíleně a pomstychtivě pronásledovala a jež mi způsobovala nesnesitelně palčivou bolest, i za cenu vlastní smrti. Někomu zkrátka ulítly včely. Nutno podotknout, že mnozí lidé na to i vypadají... U kříže opět pracují dva drvoštěpi. Tentokrát je obcházím oklikou lesem, hustě zarostlým těžko prostupným porostem pichlavého svízele, kde je mnoho srnčích pelíšků a také jahod. Několik stromků je zde poznačeno krvavě rudým znamením smrti, jež je odsuzuje k pokácení. Je mezi nimi i letitá lípa mohutného kmenu. Ta by měla být spíše chráněna a prohlášena za národní památku, a ne být sprostě poražena, rozřezána a spálena někde v kamnech! Lidem není nic svaté. Jednoho léta jsem v této "džungli" také tábořil. Je to tu pořád dobré. Teď tudy podnikám partizánskou okliku. Nechci, aby mě tu někdo (zvláště oni!) vídal příliš často; mohlo by to vzbudit nežádoucí zájem o mou osobu, jakož i o činnost, již tu v skrytu tajně provozuji. Ten dřevěný kříž, u něhož pracují ti dva otroci, je nyní čerstvě natřen tmavou fermeží, čímž získal velmi pěkný lesklý ebenový vzhled. Asi čtyři metry vysoký strašidelný kříž je opatřen věncem z rezavějícího ostnatého drátu. Historie, jež se vztahuje k tomuto úděsnému pahorku, je rovněž pozoruhodná: Kříž prý označuje místo, kde se v dávných dobách konalo poslední rozloučení odsouzenců před popravou. Lidé se báli sem chodit. Lze jenom litovat, že jim ta pověrečná hrůza nevydržela až do dnešních časů - a právě do dnešních! Leč musím zaklepat na dřevo toho kříže, že mi sem doposud, s jednou náhodnou výjimkou, nikdo nevlezl. Občas mě jen vyděsí potulná srnka, když někde blízko zafrká, jako zrovna teď, ale jinak to tu zatím ujde. Večer jsem se šel projít podél luk, kde se pasou srny a zajíci. Měl jsem štěstí na jednu srnku, již jsem pozoroval tak dlouho, až sama přišla těsně k vícekmennému rozložitému lískovému stromku, za nímž jsem se, ani nedutaje, ukrýval. Byla tak blízko, že jsem zřetelně slyšel její tiché říhání a také trhání trávy, když ji uškubávala! Krásné, úchvatné zvíře s velkýma něžnýma černýma očima! A Já byl od ní tak blízko, že kdybych se byl malinko pohnul nebo zprudka vydechl, jistě by mě odhalila a vše by bylo zkaženo. A to nebyla sama! S přibývajícím časem a s houstnoucí tmou přicházely odevšad další a další. Někteří srnci se domlouvali mezi sebou na dálku hlasitým štěkáním. Tři zajíci si spolu hráli, dováděli, honili se, panáčkovali a dotýkali se navzájem svými čumáčky. Rozkošný pohled. A Já se cítil jako v rajské zahradě. Rozhodl jsem se, že počkám, až poodejdou všichni dál ode mne, abych je nevyplašil a v nastalé tmě odcházím druhou stranou přes les domů. Tma už je pořádná. Naštěstí znám cestu lesem nazpaměť a mohu jít pohodlně třeba poslepu. Cestou ještě stejně působím svou přítomností v lese rozruch mezi místním zvířecím obyvatelstvem.

pondělí, 9. července 41
Obloha se opět zatáhla mračny a prší a bouří. Přesto mířím, neodolatelně jako tažný pták, do hájů Reinlebensbornu. Čtu si a pospávám. Našel jsem překrásně zbarvené křídlo babočky pavího očka. Je to nádherný přírodní šperk nesmírné hodnoty. Přemýšlel jsem, kde a jak bych si jej měl uchovat. Vyndal jsem proto z průhledné fólie průkaz zdravotního pojištěnce a zasadil motýlí skvost tam, na věčnou památku dnešního dne. Domů jsem se vrátil výjimečně ještě za světla, protože po dešti kapala voda z listoví a všechno bylo mokré, takže obvyklá večerní procházka by tedy nebyla stejně dvakrát příjemná, poněvadž bych se jen celý urousal. Stačí, že jsem se prošel cestou tam a zpět. Když jsem potom doma vyhlížel z okna na zataženou oblohu, spatřil jsem čápa.

úterý, 10. července 41
Třicáté čtvrté výročí Olžiny symbolické pomsty celému lidstvu. Tehdy, v roce 1973, bylo také úterý, den před jejím svátkem, když lidmi utýraná a tisíckrát zlynčovaná krásná mladá dívka schválně vjela nákladním autem na chodník a přejela tam dvacet lidí, z nichž osm se jí podařilo zabít. Anonymní dav jí ničil život, ona na oplátku zničila pár anonymních životů jejich. Jak jí rozumím! Čest jejímu činu, nesmrtelná sláva jejímu jménu! Nikdy nezapomenu! Opakuji si její slova:
"A nalomený anděl nezlomen..."

Dnes mi přibyl do sbírky nový kompaktní disk. Je to album Blasfemia Eternal od belgické black metalové skupiny ANCIENT RITES. Ještě jsem je pořádně celé neslyšel, ale už teď se mi líbí; zvláště mě zaujala skladba s názvem "Totální misantropie". Tedy další duchovní spřízněnci! Více než poslechnout si v klidu jejich daimonskou músiku, stihl jsem přečíst si většinu jejich textů. Jsou rovněž skvělé a mé vlastní filosofii velice blízké. Nejsou to jen obvyklá vzývání oné dobře známé alegorické postavy rebelantského anděla, svrženého do podsvětí za jeho věčné rouhačství (například ve skladbě "Padlý anděl"), ale také zcela nepokryté urážky křesťanství a islámu (ve skladbě "Kristova krev - Mohammed zaplakal"), odkazy na dávné slavné doby bojů mezi Římany a Belgy, kterýžto divoký germánský kmen sám Julius Caesar označil ve svých pamětech za nejstatečnější bojovníky barbarské Evropy ("Vae Victis - Běda poraženým"), dále pocta Evě za její odvahu vzepřít se Bohu a kousnout do jablka ze stromu poznání ("Zahrada rozkoší - Eva"), dále také romantizující stýskání po legendární zemi Saeftinge, již zaplavilo moře a dokonce i neumělé pokusy o řečtinu v názvu skladby, psané jako Epebos aionia, což má zřejmě znamenat Ερεβος αιώνια čili "věčné peklo"; a v začátku písně "Slídění po krvi (Upír)" je využit kousek Baudelairovy básně Le Vampire. Pestrá směsice názorů, nicméně naprosto sourodá. Na konci bookletu věnuje skupina STARODÁVNÝCH RITUÁLŮ nezvyklé sarkastické "poděkování" všem těm lidem, kteří se ji snaží systematicky "rozdrtit, bojkotovat, hrozit jí bombovými útoky a nenávistně o ní referovat", protože jí to prý dává sílu a inspiraci, a dokud prý ji budou nenávidět, bude vědět, že je na správné cestě. Naprosto souhlasím. Přední a zadní strana bookletu obsahuje jakési dvě reprodukce obrazů, o nichž se mi nepodařilo zjistit nic bližšího. Na obou obrazech se to hemží kostlivci a oběšenci a divnou chátrou. Možná by to mohl být Breughel nebo někdo takový ze staré vlámské malířské školy. Zadní strana obalu a zbytek inlaye vyplňují fotografie kapely. Vypadají dobře, totiž normálně jako běžní metaláci z devadesátých let minulého století. Jen snímky všech tří členů skupiny v koncertním nalíčení jsou patřičně úděsné, což je vlastně u kapel tohoto zaměření také naprosto normální. Takže nyní mi už zbývá jen naposlouchat se tohoto černého veledíla do sytosti. Zřejmě je budu poslouchat celou noc, jak se znám. A zítra znovu a znovu, jakož i pozítří, a tak dále.

Počasí je stále odporné. Jen na chvilku vykouklo nesměle sluníčko, to když strakapoud malý se dobýval přímo za mým stanem do starého trouchnivého pařezu a dokonce obcházel kolem dokola celý stan, i uvnitř pod tropikem, jako to dělávají hraboši. Pak se ovšem zase spustil déšť a chčije a chčije a chčije. Stružky vody se řinou dolů po lesních pěšinách, rozježděných od cyklistů a rozrytých po dřevorubcích. Pěkné je na tom dešti jen to, jak se hezky leskne mokré listí.

středa, 11. července 41
Poslouchal jsem ANCIENT RITES celou noc, ale moc jsem z toho neměl, poněvadž jsem víceméně spal a nevnímal naplno, i když Já zčásti vnímám co se děje okolo mne i ve spánku, a proto nikdy nepovažuji snění za ztracený čas. Kdybych prospal celý život, pořád by mě to opravňovalo říkat o sobě, že jsem prožil plnohodnotný život. Nicméně pořádně jsem si můj nový kompaktní disk z černého kovu vychutnal až ráno při gymnastice. Platón má pravdu: músika a gymnastika, to teprve navozuje tu správnou harmonii mysli a těla - a zlepšuje soustředěnost. Hudba skupiny ANCIENT RITES připomene zpočátku trochu německé SODOM, ale opravdu jen vzdáleně, neboť toto je daleko temnější a tvrdší, asi jako MAYHEM - to je, myslím, trefnější přirovnání. Toto album je však propracovanější, jak zvukově, tak i mnohotvárností skladeb. Tak například hned první titulní úvodní půlminutová předehra je velice pěkný motiv, hraný jen na akustickou kytaru, jenž nijak nedává tušit, co za peklo na Zemi se vzápětí rozpoutá ve skladbě Totální misantropie. Tam už zní - kromě absolutního nářezu - nasamplované chorály, což přímo zbožňuji. Hudebně se mi líbí tato skladba nejvíc z celého alba. V Baudelairovském Vampírovi zní v závěru skladby opravdové "upírské" varhany. V romantické "baladě" - rozuměj v baladicko-romantické metalové smršti! - o dávné ztracené zemi Saeftinge, jež je nyní zatopena Severním mořem, zní v pozadí velmi vhodně a půvabně zakomponovaná flétna, jež nenásilně obrušuje drsný povrch a skladbu celkově zniterňuje, nijak ji však také nezměkčuje nežádoucím způsobem, ale přidává jí starodávný keltský nádech. Velmi pěkné. Moje zamilovaná symfonická kouzla, naroubovaná zcela podle přírody na metalovou zvukovou stěnu, dosahují vrcholu v poslední skladbě Padlý anděl. Z toho by byl výborný soundtrack pro nějaký satanský horor na strašení židokřesťanů, muslimů a malých dětí. Skvělá vyhrávka na konec! A pokud si pouštíte disky jako Já pořád dokola v reverzním režimu, pak tento poslední samplovaný symfonický hudební zázrak přechází rovnou do té krásné akustické kytary na začátku alba - a všechna ta nádhera se opakuje znovu. Kytary jsou řádně zbustřené, bicí řádně kulometné, skrovné symfonické party jsou na svém místě a zpěvákovu záhrobnímu chroptění také není co vytknout. Výborné album.

Sluníčko dnes trochu svítilo, ale také se přehnala jedna bouřka, když jsem zrovna spal. Četl jsem si Poea a jen ptáci s hlasitým třepotáním křídel kolem mého stanu poletovali. Dnes jsem v četbě Edgara Allana narazil na nejlepší důkaz mého blízkého citového a duševního utváření s jeho citovostí a duchovností. Povídka Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině a její pandán Landorova vila je téměř totožné líčení krajiny snů jako můj Reinlebensborn. Dalo by se dokonce říct, že čím je pro Poea "Arnheim" (též německé jméno!), tím je pro mne "Reinlebensborn". V těchto dvou povídkách, v nichž předkládá okouzlenému čtenáři plastický obraz vysněné krajiny dokonalé krásy, se Poe vyznává ze svých estetických nároků na krajinu, na obydlí, na celkové životní prostředí. Všechno je v té krajině čisté, malebné, barevné, rozkvetlé, měňavé a tajuplné a přitom bezpečné a vlídné. Země vůkol je tam na hony vzdálená od davů lidí a jen osamělý poutník tam může zabloudit. Všude se vypínají hory a kopce a návrší, rostou tam čarokrásné voňavé květiny, a to i všude po domě a kolem domu, pasou se tam ovce a ochočení jeleni, hraje tichá hudba, tečou a zrcadlí se křišťálově průzračné vody. Vše je sladěno v jeden velkolepý celek. Úplně tu zem vidím. Také mně se o takových pozemských rájích zdává. Můj nynější a skutečný "Reinlebensborn" sice není nic moc oproti tomu vysněnému, ale je alespoň skutečný a samotu a odloučený odpočinek od světa lidí tam dole hluboko pode mnou mi poskytuje zatím dostatečně. Jinak bych tu nebyl a nesnášel mírné nepohodlí polních podmínek. Zdalipak měl i Poe ve skutečnosti nějaké podobné refugium jako mám Já? Asi ne. Jinak by možná nezemřel už ve čtyřiceti letech. Kdoví jak dlouho bych žil Já, kdybych neměl své misantropické ústraní. Nejspíš by byl ze mne masový vrah nebo alkoholik nebo šílenec v ústavní péči. I tak už mám někdy života po krk. Poe je však pro mne nejen geniální povídkář, za jakého jej považuje obecně kdekdo, ale i hlubokomyslný filosof, za nějž ho nepokládá nikdo. Kam se na něj hrabe slavný, vysoko vyzdvihovaný Platón! To se nedá vůbec srovnávat. Podle množství výpisků, které si pořizuji při každé četbě, poráží Poe Platóna na hlavu už nyní, kdy jsem s jeho Krajinou stínů teprve v polovině.

Večer po západu slunce se citelně ochladilo. Bláta mám až za ušima. Široko daleko se nikdo necourá. To je dobře. Určitě je v televizi zase nějaká pitomost, že jsou všichni lidáci zalezlí doma. Nebo je to tím hnusným počasím? Tím líp pro mne. A pro ostatní zvířata. Tamo v nízké travičce se cosi pohnulo. Přikládám k očím dalekohled... - a je to zajíček ve své jamce! Skrčil se tak, že se svým zbarvením úplně ztrácí z dohledu. A tamo v dálce v žitě objevuji hlavu srnce, čnící a rozhlížející se nad klasy. Za zády v lese slyším oddychovat a pohybovat se další srnu. Les dýchá též. Z plných plic vdechuji jeho omamnou vůni sterých par. Přede mnou se otvírá do nekonečna celý volný jihozápadní obzor. Ze vzdálených míst se ozývá srnčí bekání. Už se to zase schází. Sním či bdím? Tohle je Reinlebensborn! Cestou domů do liduprázdného města jsem zpozoroval přede mnou jako přízrak v temném lese velkou bílou kočku. Zaujala mě stejně jako kterékoli jiné divoké zvíře. Možná i víc. Možná i víc. "Kdybych nebyl Alexandrem", pravil podle legend veliký makedonský král, "chtěl bych být Diogenem." A Já pravím: "Kdybych nebyl Misantropem, chtěl bych být kocourem."


čtvrtek, 12. července 41
Dnes byli lidáci celí rozjívení, jak se mi zdálo. Inu čas dovolených. Otroci mají volno, mají své saturnálie. V demokracii je vlastně každý den saturnalia, kdy si otroci vymění místo s pány. Byl jsem tak rád, že můžu vypadnout pryč do lesů, leč klidu jsem si stejně mnoho neužil ani tam. Vzduch byl nějaký jakoby řidší než obvykle, protože se jím dobře nesly zvuky, a to i z hodně vzdálených míst. Celý den jsem tak byl nucen poslouchat jakýsi amplión obecního rozhlasu, střílení z pušky, řev motorů aut a stíhaček. Jsem uzlíček nervů. Sluneční svit střídaly přeháňky, takže kdykoliv jsem otevřel okna stanu, začalo pršet a jakmile jsem okna zavřel, vysvitlo v tu ránu opět sluníčko. Nakonec jsem nechal zavřeno úplně a bylo to. Poe se dnes ukázal ve stati Filosofie nábytku nejen jako hlubokomyslný filosof, vnímavý pozorovatel, zjemnělý estét a poutavý vypraveč, ale i jako vtipný a znalý bytový architekt. Některé obzvlášť povedené věty-perly jsem si opsal. Zde jsou pro představu tři malé ukázky:

...ve Španělsku jsou samé záclony - je to národ katů, kteří své oběti věší.

Soudce z lidu může být velice obyčejný člověk; soudce, jenž rozhodne o výběru koberce, musí být génius.

Stínítko z broušeného skla je slaboduchý vynález nepřítele.

Některými jeho radami a názory jsem se nechal inspirovat, například těmi ohledně příliš ostrých světel ve prospěch tlumeného osvětlení, ohledně závěsů a podobně a zjistil jsem, že jsem ve stejném duchu uvažoval o těchto věcech už dřív, ale nikdy jsem ty nápady nerealizoval. Ostatně kdekoli Poe popisuje nějaký interiér, je vždy mimořádně nevšední a něčím zvláštní a láká k nápodobě. Při mé pravidelné večerní procházce jsem vyplašil jednoho zajíce a zase jsem pozoroval tutéž srnu na tomtéž místě a z téhož úkrytu, co v neděli. Dnes to představení ale netrvalo tak dlouho, protože milá srnka se brzy napásla a lehla si do vysoké trávy; jen hlava s napjatými slechy jí vyčuhovala. To už nebylo tak napínavé a spektakulární. Naštěstí byla ode mne odvrácená na druhou stranu, takže jsem se mohl snadněji kolem ní potichoučku polehoučku proplížit pryč, aniž bych ji vyplašil. Na odchodu jsem ji ještě zaslechl kýchnout si. Jiné to bylo potom záhy v temném lese: Ubírám se po pěšině, když tu vidím vedle mne jakýsi nehybný stín, jenž mě sleduje a jenž má srnčí kontury. Srna se stále chovala jako vyřezávaná soška a konsternovaně na mě koukala. Teprve když jsem se jí už ztrácel z dohledu, najednou jako když do ní střelí, teprve pak utekla. Na "Putinově" sjezdovce trénoval v té tmě nějaký šílený alpinista. Stoupal do svahu za pomoci cepínu, obtížen velkým těžkým tlumokem a občas u toho tiše zahekal. Jedině tak jsem ho vůbec zaregistroval. Takový podivný zjev bych tady tedy na mou duši nečekal! Asi se chystá jet do Himálaje a pokořit tam samotnou Čomolungma, nebo co. Lidi jsou opravdu paka. Pozoroval jsem ho dalekohledem až nahoru, kde se otočil a sestupoval zase dolů. Blázen. Šílený alpinista.

pátek, 13. července 41
Pátek třináctého. Kdo říká, že pátek třináctého je nešťastný den? Tak jako to včera nebylo s lidáky k vydržení, jak opruzovali, dnes jako by měli něco lepšího na práci, téměř jsem o nich nevěděl. Kdybych to měl vyjádřit nějakým podobenstvím, řekl bych to asi takto: Včera bych je kosil samopalem, dnes by mi stačila jednoranná ručnice. Dokonce i ten člověčník u studánky někdo poklidil! Jsem zvědavý, jak dlouho to vydrží v čistotě. Krátce se mi ukázala veverka a všude je plno malin. Tak jako vloni bylo plno ostružin a málo malin, letos to bude nejspíš naopak. Ptáčkové poletují kolem mého stanu jako nějací sylfové. V přírodě vládne klid a mír. Obloha je však zatažená. Poeův humor mi dnes připomněl povídky Woodyho Allena. Božské ticho vůkol, jež trvá. Večerní procházka byla rozkošná. Viděl jsem se zase s tou včerejší srnou na louce, ale tentokrát jsem nebyl tak opatrný a dal jsem se po chvilce jejího pozorování poznat, načež ona s hlasitým bekáním odběhla do lesa. Noc už je teplejší, zato však konec pracovního týdne vylákal do ulic zvýšený počet lidského ksindlu. Mohl to být perfektní den, ale nic není dokonalé. S lidáky tedy určitě ne.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm