Misantrop: Reinlebensborn - 15.

2. února 2010 v 18:15 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

pondělí, 6. srpna 41
Tropická pohádka, rajské teplo, vrchol blaženosti a uklidňující ticho. Tak bych ve zkratce charakterizoval dnešní vskutku vydařený den. Vzývám zase čas, aby postál. Leč on pádí dál a dny se zkracují. Připadá mi, že mám stále málo času, ač veškeré bytí je mým volnem. V lese zase pracuje svalnatý superkůň s obhrouble primitivním surovcem. Právě drží přestávku. Primitiv sedí v autě, zatímco nadoř je zalezlý ve své přepravní káře se zelenou plátěnou střechou a ven z něj čouhá jenom zadek s mohutným černým ohonem. Jít kolem nich nemusím, protože dnes přicházím od posedu a tudíž z opačné strany. Kdesi dál v lese je slyšet slabý zvuk motorové pily. Odkud ten zvuk přesně přichází nedovedu určit, cítím však jasně ve vzduchu vůni čerstvého dřeva. Čich mám vynikající na to, jaká je to vzdálenost! Čichám, čichám člověčinu na sto honů! Lesanky jsou sice krásně rozkvetlé, vytvářejíce v lese rozsáhlé žluté plochy, ale listy už mají poněkud zplihlé. Některé okrajové lístky lip dokonce trochu žloutnou a usychají, jakoby před opadem. Nicméně je krásně teplo a slunečno, pročež se radujme a užívejme ach tak krátkého času léta. A strhněme ze sebe šaty, ať i tělo může nahotou oslavit ten vroucný hodokvas a potěšit se z volnosti, jakou v jiném ročním období nepozná. Hrabošům jsem dnes přinesl kvádr sušené zeleniny, ale vůbec o ni nejeví zájem. Je přitom tak omamně voňavá, když jsem ji vybalil z celofánového trojobalu! K večeru, vida, že se té pochoutky nikdo z mých zvířátek ani nedotkl, zaměnil jsem ji znovu za obligátní rohlík, tentokrát čerstvý, jenž mi zbyl, a z té sušené zeleniny si zítra uvařím dobrou polévku. Ta bude vonět! Mňam! Na rohlík se ovšem hraboši vrhli okamžitě. Z ptáků se na tu hostinu bohů přilétl podívat kos, čímž samozřejmě naše chlupáčky vyplašil. V jeden moment je však vyplašil o hodně větší pták s o hodně hlasitějším a hrozivějším tlukotem křídel. Já jsem jej sice neviděl, ale na bříze nade mnou jsem již jen podle toho zvuku křídel spolehlivě určil, že se jedná o káni. Znám ten zvuk! A dovedu si spojit, komu patří! Však to milé hraboše zaplašilo na hodnou chvíli! Dnes se k nim přidali další strávníci, jež jsem tu ještě nikdy neviděl: dvě obyčejné myši domácí. Jasně jsem je poznal podle většího štíhlého světle šedohnědého těla s bílým bříškem, dlouhým ocáskem a většími ušními boltci než mají hraboši. V jedné chvíli na jednu myš, okusující právě rohlík, zaútočila hraboší matka rodu, a to tak prudce do ní naběhla, že tu myš tím nárazem odmrštila až ke stanu. Myš si z toho nic nedělala a v klidu se vrátila k načatému rohlíku jako by se nic nestalo a žádný hraboš ji už víckrát neobtěžoval. Také dva malí hraboší bráškové se do sebe pustili kvůli tomu obrovskému soustu, jehož je tu dost pro všechny. Takhle bych mohl to hemžení pozorovat celý den a pořád by mě to bavilo. Po růžovofialovém západu slunce vycházím jako obvykle na procházku podél luk. V dálce u lesa vidím okamžitě prvního nesmělého srnce. Dlouho jsem se však z pohledu na něj netěšil, protože ho zaplašil blbec běžec, který dýchavičně klusal při mé straně lesa. Jdu dál a vtom na stezku vchází z lesa jiný srnec. Koukáme na sebe chvíli napjatě z očí do očí, načež se on pak raději tiše vrací zpátky odkud přišel. Zastavil jsem se, abych dalekohledem prozkoumal šeřící se louku. A hele! Liška! To je dobrodružství! Letos mám na tu lišku štěstí. Pouhým okem bych ji vůbec neviděl v té vysoké trávě a mezi rezavými stonky šťovíku. Perfektní krytí! Vidím ji pěkně zřetelně, neboť je poměrně blízko. Teď něco ulovila a žvýká to. Pak znovu - a hop a skok! - pronásleduje cosi v trávě. To je představení! Krásné zvíře, ta liška! Tma je čím dál hustší a liška nyní utíká rychle k lesu na opačné straně. Paráda! Noc je teplá, svlékám mikinu. Proti tmavnoucímu nebi na obzoru se mi nyní, přímo nad hlavou, rýsuje tichá, naprosto nehlučná silueta letící sovy. Nádhera jako sen! Jsem šťasten. Proč jen jsou ty dny tak krátké! Ach, přírodo, chtěl bych žít věčně!

úterý, 7. srpna 41
Počasíčko jedna (tropická) báseň. Vedro kulminuje. Někteří ptáci se přesto již houfují k odletu do jižních krajin. V lese se zase pracuje. Koníčkův přepravní kotec je opět zde a v něm nalézám hnusný kýbl plný hnusné ovesné kaše a velkou mlékařskou bandasku, zřejmě na vodu. Samotného superkoně však dnes nikde nevidím, leč slyším řev pily a cítím vůni dřeva. Dnes mířím na přehradu. Při průchodu lesem jsem málem šlápnul do vosího hnízda. Zastavil jsem včas těsně před ním. Vosy, vylétající a zalétající a rojící se kolem díry v zemi, jsou naštěstí mírné jako beránci. Seychellské vosy by mě napadly, kdybych se dostal do takové blízkosti, jak jsem tam kdysi zažil. Lidí je na přehradě zpropadeně hodně. Zdá se, že se už všichni vrátili od Jadranu domů - a Já to mám snášet. U mého nejzazšího rybníčku je však jen jeden z nich a ještě k tomu sedí zády. Tady je teď té vody také nějak míň, jako na kachním jezírku. Koupat se nicméně dá a plavat též. Leknín se skví čtyřmi rozkvetlými růžovými květy a na čtyři další má zaděláno v poupatech. Vyfotil jsem si jej. A polomený les nad rybníkem rovněž. Chtěl jsem pomocí každoročních snímků sledovat, jak se postupně navrací přirozený les, ale zase mi to lidi zkazili! Vysázeli tu totiž do řady znovu ty monotónní, a proto škaredé smrky. Tak jsem se těšil, jak sem časem nalétají semínka různých dřevin a jaký krásný, přirozený, jistě listnatý les tu vznikne, jenže lidé jsou prostě nepoučitelní. Pořád se kritizují ty věčné nudné smrkové monokultury, ale teorie je krásná věc a skutek mezitím utek'. Ekologická teorie je sice krásně zelená, avšak praxe zůstává jako vždy šedivá. Nejsou na to prostě dost inteligentní, v tom je ten háček. A smrky přece tak rychle a rovně rostou, že? Jsou to prostě blbci, s tím nikdo nic nenadělá. Stejně tak se pak blbému lidu předhodí na uspání svědomí nějaký zrovna tak otravný, jako zbytečný recyklační program na třídění odpadků, ale komíny a výfuky aut chrlí jedovaté zplodiny do atmosféry vesele dál. Množení dalších lidí je také nejenže bezvýhradně povoleno, ale dokonce i povzbuzováno. Jak tu nebýt pesimistou, jak tu nebýt skeptikem, jak tu nebýt misantropem a konečně - jak tu nezešílet? Recyklace nerecyklace, odpadků je stejně všude plno. Člověk už to má prostě v té své ohavné povaze. Musí to být pro něj zjevně nějaká nevýslovná rozkoš, neřádit přírodu odpadky. Jak jinak si vysvětlit, že váží kolikrát dlouhou a namáhavou cestu, aby vyvezl odpad do lesa, když ho přitom může lehce a pohodlně vhodit do připravených kontejnerů, které má doma na každém nároží přímo pod nosem? Musí to být druh zcela zvlášť rafinované rozkoše, již nikdo jiný, krom toho zvrhlíka člověka, nechápe. Stačí mi jen vidět, jak si někde někdo přihýbá z plastikové flašky a je mi jasné, že tu flašku najdu později se někde povalovat. A nejde jen o tohle. Kdybych před třiceti lety někomu povídal, že jednou si lidé budou kupovat obyčejnou vodu v lahvích, navíc za horentní sumu 22 Kč, nikdo by mi to nevěřil a myslel by si, že jsem se asi zbláznil. Jenže Já jsem se nezbláznil - zatím. To člověk to nemá v hlavě v pořádku. Vyjít v dnešní době někam ven mimo les, mimo azyl Reinlebensbornu, je hnus. Všude rozmrdaní lidáci, o které na každém kroku zakopáváš; ulici už nelze kvůli kolonám aut normálně přejít - a nejen ulici, neboť auta jsou nyní běžná i na lesních a polních cestách, na loukách, i na chodnících a travnatých pásech ve městě; všude vzteklí psi, kteří na tebe dorážejí a ruší tě svým nepřetržitým štěkáním; příroda je jedna velká divoká skládka (nejvíc tam, kde je zakázána!) - a všude nasráno nukleárních hoven s rolemi hajzlpapíru, že by si jím mohl vytřít prdel slon. Hnus. Neznám odpornější věc nad člověka. Ano, "věc", protože jiné zařazení by znevažovalo ty, kteří by s ním sdíleli tuto škatulku.

Horko je takové, že rozevírám dokořán stan. Pro hraboše je to ovšem signál, že se nesmějí odvážit ani vystrčit čumáček. Škoda. Až když se k večeru zatáhne obloha bouřkovými mračny a Já zavřu stan, teprve potom nastane obvyklý ruch, hlodání, šustění, pobíhání a strkání kolem pečiva. Hřmí a blýská se, ale pouze občas poprchává. Na večerní procházku podél luk se srnci, zajíci a liškou se mi dnes nechce. Místo ní raději čtu výborného Shakespearova Koriolana, líně polehávám anebo pozoruji mé hlodavce. V šeru již tak bázlivě nereagují na každý šum, vyvolaný mým pohybem uvnitř stanu. Myš domácí si vylezla na reziduum ohlodaného rohlíku a jako cvičený cirkusový medvídek na šlapacím válci na něm cvičí. Při sestupu "Putinovkou" do města, překvapuji číhající černou kočku. Uhání pryč neuvěřitelnou rychlostí. I teď v noci je pořád krásně teplo. Tílko bez rukávů a krátké kalhoty plně postačují. I bez nich by to šlo někde mimo civilizaci.

středa, 8. srpna 41
Nádherný, nádherný a skvělý slunný tropický den! Krásně teploučko. K večeru sice sprchlo, ale na konci dne to tak nevadí, vždyť i v tropech prší většinou až odpoledne. Dnes si nemíním kazit tuto nepřekonatelnou idylu žádnými zbytečnými pochůzkami mimo můj Reinlebensborn. Stejně je to všude jinde beznadějně obšancované a zaneřáděné těmi hnusáky lidáky. Stejně by mě to nutilo tam venku jen k nepřetržitému toku nadávek a proklínání lidstva. Takových požehnaných dní, jako je tento, už letos možná mnoho nebude, takže si to musím pořádně užít do posledního dne a do sytosti, to jest o samotě v lesních tišinách, jen s mými zvířaty. Chodím teď již pár dní po nové trase, která se ještě víc než dosud vyhýbá některým frekventovanějším stezkám a vede víc nepatrnými zvířecími chodníčky malebným listnatým lesem, kde je možnost trapného setkání s člověkem omezena jen na to skutečně nejminimálnější minimum. Tato nová trasa mě zavádí dlouhou, leč rozkošnou procházkou k starému posedu, kde vždycky alespoň půl hodinky posedím s nohama nahoře, lehce posnídám jeden prostý kousek celozrnného pečiva a kde zároveň i drahný čas zasněně promedituji. Ach, je to krásné, tenhle život! Škoda, že to tak nemůže být napořád; že přijde zase, brr!, zima a s ní nechutná nutnost pracovat. Ale na to teď nesmím myslet a kazit si tím tyto vzácné poslední okamžiky svobody, i když ono se to vtírá na mysl s přibývajícím/ubývajícím časem čím dál víc. Radost mi dělá jeden pěkný exemplář skokana hnědého, jenž poskočil v stinném kapradí a nechává mě prohlížet si jej zblízka. Krasavec! Mám radost i za něj z jeho kypícího zdraví, síly a krásy, byť on sám si je své zvířecí velkoleposti jistě plně vědom také. Na posedu pozoruji a poslouchám různé ptactvo, jako jsou brhlíci, strakapoudi a střízlíci. Lesní podrost je čím dál víc polehlejší a schlíplejší, nejen lesanky, ale už i netýkavky; pouze kopřivy zatím bují dál a vypínají se vysoko ve své vysokoblahorodosti. Maliny už také ubývají, byť hlavně mou zásluhou, ale přesto denně stále nové dozrávají. Pod jedním maliníkem leží mrtvola kosice, částečně už rozložená, a jen jedna vosa cosi dobývá v jejím prázdném očním důlku. Když jsem tudy šel před pár dny, nic tu ještě neleželo; a nyní už je z nebohé kosice málem kostra. Vše je tak neúprosně pomíjivé: naše životy, naše těla, naše duše... naše svoboda. Hrabošům dnes dopřávám dva chody: tvrdý rohlík a patku starého chleba s dosud měkkou střídou. Mám s touto novou gastronomickou variantou okamžitý úspěch. Zvířena se vrhá na tato obří opulentní sousta téměř ihned, nehledíc na nebezpečí, nehledíc na můj dokořán otevřený stan a nehledíc na mne, coby žasnoucího diváka uvnitř, metr vzdáleného od nich. Děláme pokroky. Nesmím se ovšem pohnout, abych je nevyplašil, přesto je to pokrok. Myslím, že není daleko doba, kdy se mou osobou nebudou dát vůbec rušit. Připadá mi, jako bych je byl zakoupil někde ve zverimexu, jako bych je choval nebo jako by byla tato zvířátka má, a ne divoká a volná - tak už jsme si na sebe zvykli! Myslím, že mi dojde to nesmírné štěstí ze spolusdílení společného životního prostoru s absolutně divokými zvířaty teprve, až tu s nimi nebudu moct být.

Dočetl jsem Shakespearovu výbornou hru Koriolanus. Ta se mi líbila zatím nejvíc. Přitom není tato hra nijak známá a řekl bych, že ani moc hraná a uváděná na jevištích. Je to arci pochopitelné, protože je opravdu vynikající, a víme přece, jak lidské stádo oceňuje nejvíc ze všeho v prvé řadě braky, zatímco pravé umělecké klenoty přehlíží, nechápe a ponechává bez povšimnutí. Mne například nechal zcela chladným proslulý kus Král Lear, a Antonius a Kleopatra mě také nijak zvlášť nezaujal. Ale Shakespearovy obzvlášť povedené hry, jako například Koriolanus nebo Timon Athénský, nejsou právě kdovíjak často hrané a tím i profláklé. Je to tím, že jsou prostě podařené a výjimečné svými pro někoho možná nestravitelnými tématy. Ve hře Koriolanus se tak například zpracovává hned několik v dnešní době dosti nepopulárních základních myšlenek. Jednak je to očividně protidemokratická hra s názvuky až onoho bezpochyby zcela pravdivého nacistického mýtu o dýce do zad, a za druhé hra pojednává o silném jedinci nadlidských vlastností, bojovném, hrdém, přímém, rovném a ctném, který za všech okolností zastává otevřené, protilidové, protisocialistické, aristokratické postoje a proti němuž se nakonec spikne celý svět a všichni ho zradí. Koriolanus je hra o tom, jak to dopadá, když vládne luza. Sama ústřední postava Gnaeus Marcius, zvaný Coriolanus, je částečně podobná - nebojím se to říct - vietnamskému veteránu Johnu Rambovi, neboť také Koriolanus, stejně jako Rambo, je válečný hrdina, vracející se domů z války za svou vlast, ale doma jej za prolitou krev nečeká čest a sláva, nýbrž jen další skrytá válka, již nemůže vyhrát. Shakespearova tragédie Koriolanus je tedy také hrou o rozkolné společnosti, která si neváží svých hrdinů, kteří za ni bojují a kteří chtějí jen, aby je vlast milovala jako oni milují svou vlast, ale naopak jim ještě tato rozvrácená společnost za zády zrádně osnuje bolševické spiknutí. Timon Athénský se mi také líbí už od počátku. Tam asi větší její světoznámosti překáží její celkové misantropické vyznění. Nevím. Zatím jsem v četbě teprve na začátku, ale musím říct už teď, že nejsympatičtější osobu tohoto dramatu jsem nenašel v historicky nejznámějším řeckém misantropovi Timonu Athénském, nýbrž v Shakespearem vymyšlené kongeniální postavě obhroublého cynického filosofa Apemanta, který, jakožto "protiklad lidskosti", zásobuje své okolí kousavými glosami a který "nenávidí i sama sebe". (A propos: Apemantus - řecky sice ještě moc neumím, ale myslím, že to jméno neznamená v řečtině nic. Shakespeare možná vytvořil toto jméno ze spojení anglického slova "ape", značící "lidoop", a z řeckého slova "mantos", čili "zvěstovatel".) Vytvořit tuto postavu, přidat ji tam na samém počátku hry, kdy pozdější Timon, "podivín a mrzout, který nenávidí lidi", není ještě misantropem, nýbrž naivním filantropem, jenž by se samou dobrotou rozdal, bylo od Shakespeara naprosto geniální. Hra se tak "hemží" už od začátku samými misantropy, což pomáhá udržovat tematickou celistvost celé této tragédie, v předtuše neblahého konce. Také Blázen je postava velice povedená, zásobující nás svými humornými, sarkastickými průpovídkami, stejně jako Šašek ve hře Král Lear. Asi se pro lepší pochopení Timona Athénského budu muset někdy seznámit i s Plútarchovým nebo Lúkianovým pojetím zpracování této látky. Je toho ještě tolik, co bych si chtěl přečíst; jen mít na všechno víc času...

Po návratu domů mě čekal další, netrpělivě očekávaný bonbónek v podobě 2CD norské nordicko-black-metalové hudební skupiny IMMORTAL. Vynikající dvojalbum se jmenuje stylově: "Synové severské temnoty". Kovově lesklý obal vhodně doplňuje kobaltově šerosvitná fotografie tří členů kapely se silně bíle nalíčenými obličeji, v kožené zbroji pobité ocelovými hřeby a s nezbytnými siluetami letících havranů na pozadí temného nebe. Bez velkých úvodů hudba zaplavuje můj kabinet hrůzy jako mocný ničivý ledopád a nepřestane chrlit svá nenávistná poselství "jako jeden muž" "synů severské temnoty" "tyranské" "demonium" "v temné mysli" "v království mém chladném" a "antarktickém", dokud se konečně na konci alba neutopí "v severských vlnách" i s odpovídajícím zvukovým efektem bublajících vod. Nevím, zda to byl záměr koncepce tohoto skvělého alba, ale povšimněte si, jak názvy jednotlivých skladeb (jež píši shora v uvozovkách) dávají dohromady smysl svou návazností. No, muzika je to perfektní, přesně podle mého gusta, hned na první poslech, výborná, skvěle zahraná, skvěle též nahraná, co se kvality a síly zvuku týče. Další klenot do mé sbírky. Druhý disk je bonusové DVD se záznamem koncertu + fotogalerie. To mi ještě zbývá shlédnout. O tom možná nějaké dojmy připíši později, pokud to bude stát za to. Zatím jen pořád dokola poslouchám tu hlukovou stěnu, tvořenou baterií válečných bubnů a kytarového úlu rozzuřených včel, včetně zastřeného hrdelního vokálu zpěváka, jenž si říká "Abbath". Textům není pochopitelně příliš rozumět a z bookletu jsem je zatím ještě nečetl, ale na to bude čas jindy. Teď, uprostřed tiché teplé noci, kdy všechna hovada naštěstí chrní, se nechávám tímto pekelným hudebním chaosem oblažovat při mé pravidelné noční gymnastice. Z lampičky ve tvaru globu se line měkké, duchové, modré světlo, jež láká zvenku různý zajímavý hmyz. Navábit se tak nechal například černý brouček střevlíček a velká ploštice kněžice zelená. Ta se chytila do pavoučí sítě, kde se převrátila na záda a vypadá to s ní zle, protože pán pavučiny o ni projevil lačný zájem a snaží se ji zasoukat a obalit svým vláknem. Je to boj, ale nakonec se přece jen velká, silná kněžice, třikrát větší než pavouk, osvobozuje a Já jí raději pomáhám najít cestu zpátky za okno. Vzduch se naplnil jejím jakýmsi hořce čpavým obranným feromonem, jejž vydává v nebezpečí také například škvor nebo různí brouci, a jenž má mít zřejmě na predátory účinek bojového otravného plynu. Smrad to tedy je! Ale noc je nádherná! S touhle hudbou a s touhle nocí mě baví žít. Kéž by se lidáci neprobrali vícekrát ze spánku! Umřít ve spánku si přece přeje každý. A Já bych jim to s chutí chtěl dopřát. To by byl pokoj na tom světě! Jako teď, v noci. A dlouho vykloněn z okna vdechuji panenskou čistotu noci a nemohu se jí nabažit. Stejně jako té satanské hudby. Ono totiž obojí patří neodmyslitelně k sobě.

čtvrtek, 9. srpna 41
Opět krásně a teplo, byť odpoledne vypadávaly časté přeháňky. Žiji teď tak intenzívně, jak jen se dá, že víc už to nejde. Ani na sledování videa nemám čas. Takovéto domácí aktivity však rád oželím a přesunu na dlouhé zimní večery. Nyní si musím pořádně užít dočasně vlídné náruče přírody, dokud je vlídná a dokud mám volno. Bude hůř.

Z mrtvé kosice už je jen zapáchající hromádka kostí a peří. Na jejích obnažených zbytcích hrudníku se pasou mouchy, ale hrobaříci kupodivu žádní. Neznám příkladnější memento mori než je postupně se rozkládající tělo zvířete v přírodě. Nevíte, co je smrt, dokud každý den nepozorujete to postupné mizení dříve živého tvora, až vám zmizí navěky. Chcíplotinu člověka vezmou hned zřízenci a dají do bedny a zakopou do země, odstraní ji z očí, a tedy i z mysli. Ale tohle je ta nejrealističtější realita. Člověk žije tak strašně odtržen od reality, že nechápe ani co je skutečná smrt, ani co je život.

Mým "myšičkám" chutná, ale budu je muset trochu vyhladovět, protože jinak by se tak často a tak dychtivě neukazovaly. I když dnes, tak jako jindy, jsem měl znovu možnost zblízka a z otevřeného stanu pozorovat tyto roztomilé tvorečky. Zbytek skývy chleba se jim podařilo dostrkat až k jedné z jejich děr v zemi, takže mohou libovolně z bezpečí své nory ukusovat, aniž by musely riskovat výstup na povrch. Chytrá a šikovná zvířátka! Jak se něco kde šustne, okamžitě střelhbitě mizí v podzemí. Jíst z ruky je asi nikdy nenavyknu, i když to není zrovna mým cílem; stačí se jen dívat, jak se čile mají k světu, to úplně stačí. Cvičená zvířata nemám rád. Jsem radši, když zůstávají divoká a nespoutaná a s instinktivním strachem z člověka. Ani Já bych nechtěl být jiný.

Pozdě odpoledne jsem se probudil po dlouhé siestě do rámusu motorové pily. Na druhém konci mého sourozeneckého lesa řezal dřevorubec klády na špalky, aby je naložil do auta a odvezl. Myslím, že mě viděl ukrytého mezi stromy, jak ho pozoruji, a tak jsem se hned nenápadně vytratil, aby se mohl domnívat, že zahlédl jen nějaký přízrak, ducha lesa. Večer jsem šel k lukám podívat se na srny, ale zase mi veškerou zvěř vyplašili dva cyklisti. To už je podruhé za sebou: nejdřív ten běžec a teď ti dva na kolech. Doufám, že to nebude mít trvalý ráz tohle vyrušování po setmění, nebo dokonce vzrůstající tendenci. To by se mi nelíbilo. Vyplašili mi zrovna jednoho srnce, který proběhl kolem mne se schovat do lesa. Býval by mě byl nezpozoroval. Zatracená pakáž lidská! Co sem leze! Ale cestou k louce jsem viděl alespoň na lesní pěšince tři pěkné srnky. Zcela náhodou jsem obrátil dalekohled na pěšinku, zda je čistý vzduch, a v šeru jsem teprve jeho pomocí objevil tu malou pasoucí se skupinku srn. Ty mají ovšem poněkud bystřejší smysly než takový nevidomý slepec, jako jsem Já, a tak se okamžitě rozprchly.

pátek, 10. srpna 41
Obloha se pokryla šedivými mračny. Ostatky nebohé kosice jsou obsypány třpytivými masařkami a dostavili se už i dva druhy mrchožravých brouků: jeden mrchožrout znamenaný a tři hrobaříci malí. Dva z nich samozřejmě na mršině kopulují, jak jinak. Po nich tu však určitě nezbudou žádné odporné šprcky, balíčky od cigaret a jiný bordel. Ba ne, právě naopak: ještě tu spíše hygienicky uklidí každý páchnoucí zdroj možné nákazy. Vidíte, jaký názorný příklad ukazuje, co nás, zvířata, odlišuje od člověka: nikdy neděláme pod sebe. "Myšičky" přes noc sblajzly všechnu obětinu a dnes pro ně nic nemám. Tak zase zítra. Zatáhlo se ještě víc a přihnala se bouře s deštěm. To už není jenom odpolední tropická přeháňka, neboť bouře se vyhromovala, leč déšť trvá dál. Prší až do večera, ale mně to nevadí, neboť mám výborné čtení. Shakespearův Timon se právě přerodil z naivního filantropa v zapřisáhlého misantropa a Já jásám nadšením a nestačím přitom zároveň opisovat ty nejlepší pasáže a věty-perly. Shakespeare je mistr vět, jež několika slovy vystihnou vše. Příklad: "Je-li jeden, jsou všichni", nebo: "Zas člověk? Mor, mor!" Takové vcítění se do pocitů misantropa bych od vysoce ceněného a populárního Shakespeara nečekal. Že by on sám...? Tak docela nemožné to také není, vždyť měl své pesimistické období, do něhož spadá i Timon Athénský. A člověk se nejen misantropem rodí, jako Já, ale také se jím stává tím, že ze svých zkušeností s lidmi vyvozuje patřičné závěry. Shakespeare překvapuje mě mile s každou další stránkou. Jako bych četl Grabbeho nebo Klímu! Úvodní scéna od jeskyně v lese po Timonově přerodu v misantropa mi zase připomněla Nietzscheho Zarathustru! V postavě vyhoštěného vojevůdce Alkibiada je použit stejný motiv jako v Koriolanovi.Výborná hra ten Timon Athénský! "Myšičky" jsem za celý den neviděl, jenom jednou jedna krátce vyšplhala kousek po vnější straně moskytiéry, jinak nic. Ani jsem je nemohl vidět, neboť kvůli dešti jsem měl zatáhnutý i svrchní impregnovaný tropiko-plášť, takže jsem ani ven neviděl. Jen jsem je občas zaslechl zašustit. Jsou to hodná zvířátka a už nezlobí a neokusují můj stan. Vzala si jen něco málo, co nezbytně potřebovala, Já tu díru zalepil a už na to nemyslím. Zase příklad toho, v čem se my zvířata lišíme od člověka: Člověk by mi na jejich místě rozcupoval celý stan, protože nemá nikdy dost a bere si i to, co nutně nepotřebuje, často jen proto, aby to nemohl mít někdo jiný, nebo aby s tím mohl kšeftovat. Po dešti jsem šel na záchod a projít se zároveň při té příležitosti trochu po zmoklém lese. Běda! Listí už začíná žloutnout a částečně i opadávat. Najednou vidím přes sebou na světlině pasoucí se srnu. Jsem poměrně blízko, odhadem tak 20 - 25 metrů. Schoval jsem se za strom a čekal jsem, jestli sama nepřijde ještě blíž. Ne. Srnka se pase, stříhá ušima, ohlíží se, oklepává ze sebe vodu, olizuje se, drbe se... - ale dobu pořád na jednom místě a nechce se hnout jinam. Škoda, že při sobě nemám dalekohled. Bez něj jsem vyřízený, jako bez oka. Vidím ji sice dobře, neb je blízko, ale musím dost mhouřením očí zaostřovat, což po čase omrzí. A pak: bez mého věrného dalekohledu, jejž si s sebou beru téměř všude a skoro pokaždé, to zkrátka není ono; chybějí tomu ty detaily. Nesmím se ani pohnout, abych ji nevyplašil. Stojím za tím stromem jistě aspoň hodinu - přesně nevím, poněvadž hodinky nenosím. Mezitím se setmělo a dostal jsem hlad. Jak se pohnu, uvidí mě, to je jasné. A taky že ano. Chvíli se mi dařilo vytrácet se pomalu nepozorován, ale když jsem se za ní ještě jednou ohlédl, spatřil jsem ji už jen, jak utíká pryč. To bylo dobrodružství! Na loukách podél lesa dnes nebyl nikdo, ani člověk ani zvíře, jen kdesi v mlze se ozývalo štěkání lišky, leč vidět ji nebylo pro slabou viditelnost; čočky dalekohledu se mi rosily, přítmí, mlha, nízká oblačnost...

další část>>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm