Misantrop: Reinlebensborn - 18.

2. února 2010 v 18:29 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

Ráno bylo sice zpočátku zataženo, ale pak se oblačnost protrhala a vysvitlo opět slunce. Příroda mě skutečně musí milovat, když pro mne zařizuje tohle pěkné počasí. Letos je vůbec celkově sušší a teplejší počasí než v jiných letech. Alespoň nějaké odškodnění, když je to naposled. Zrovna když mě to nejvíc začalo bavit a když jsem obnovil své pradávné instinkty, má to skončit. Dnes už tolik neslyším a necítím, nečichám kolem člověčinu jako dřív, na počátku léta, kdy se to tu hemžilo lidmi. I to je ke mně milosrdné. Už pár dní jsem tady, v Reinlebensbornu, nepotkal človíčka. I když je to hlavně tím, že se úzkostlivě držím uvnitř lesa, mimo hlavní cesty. Hned pak ten život a ta příroda vypadá lépe. Když to tu srovnám s takzvanou "vlastní" zahrádkou, kde jsem dřív poustevničil, a kam mi sice bez pozvání nikdo cizí nesmí vlézt, ale co je to platné, narušuje-li početné sousedstvo všude kolem můj soukromý majetek neutichajícím randálem. Tady v lese mi sem sice může vlézt kdejaká verbež, ale téměř se to nestává. A většinou je tu ticho. A nemusím se tu o nic starat, neboť všechno se v přírodě dokonale uspořádává samo sebou, jen vzájemnými složitými interakcemi, do nichž násilně zasahovat neradno. Všechno tu roste samo od sebe, vlastní silou a v uměřeném množství: rostou tu všechny možné byliny, trávy, stromy, maliny, jahody, ostružiny, květiny... Je to tu větší, rozlehlejší, s různými typy prostředí, s mnoha rozkošnými zákoutími, s posedy a sedátky; se stromy, tvořícími svými mohutně rozvětvenými korunami přírodní altánky; je tu chladivý stín i hřejivé výsluní; žije tu spousta zvěře a jiných dalších nespočetných živočichů; vyvěrá zde výborná voda, ne ty nechutné splašky z vodovodu, čpící močovinou a mrvou! A nejlepší na tom je to, že je to všechno zcela zadarmo, nemusím za ten komfort žádnému vydřiduchovi nic platit! To už je dneska vzácnost... Jediná nevýhoda zdejšího lesa je praktická nemožnost mít tu bytelnější obydlí na zimu. Ty zimy! Ještě že jsou aspoň v posledních letech mírnější...

Konečně jsem tedy opět v lese. A už vidím prvního zajíčka a potom srnce, schovaného uprostřed houští v mém bývalém táboře R2 pod posvátným dubem. Stále bych se sem mohl vrátit, stále je to tady dobré místo pro stan! U mýtiny v mém sourozeneckém lese se zastavuji na drahnou dobu, abych se zde potěšil pozorováním ptáků, jichž se tu slétá velké množství. Zákusek pro "myšičky" jsem dnes zapomněl, ale naštěstí jim ještě zbyl kousek housky od včerejška. Dnes je v lese opravdu krásně. Jenom aby nám to vydrželo. Málem bych byl na sedátku pod modřínem usnul, jak jsem tam tak blaženě klimbal. Jako správný noční živočich, musím se přes den trochu prospat, abych byl svěží se soumrakem a v noci.

Spal jsem asi dlouho - nevím, hodinky nenosím -, protože jsem se probudil až za šera. Už je zase večer...? Zdá se mi, že žiji jak ve zrychleném filmu... Nebo to aspoň vypadalo jako smrákání, poněvadž v tu dobu bylo již zataženo..., pak začalo krápat..., na to se spustil déšť..., načež i bouřka se přidala. Chvilku se dá ještě číst a když déšť neustává, odcházím stále za světla, leč v dešti, domů. Cestou potkávám zajíce, kočku... A nějaký záhadný chlupatý tvor seskočil přede mnou se stromu na zem, načež zmizel bleskurychle v podrostu, aniž jsem si ho stačil lépe prohlédnout! Nejspíš jen kuna nebo veverka. Zase žádný yetti. Nejzáhadnějším zvířetem těchto lesů tak zůstávám nadále Já. A kupodivu je dost lidí na ulicích, na to, jak leje. I kdyby padaly trakaře, tak od nich nebude pokoj! Jdu prostě moc brzo. Je to šokující nezvyk. Však vím moc dobře, proč se vracívám domů z lesa až po setmění...!

úterý, 21. srpna 41
Zatažené, šedivé nebe. Je zima. Duje v nárazech silný vítr, jenž ta souvislá mračna trochu rozfoukává, takže se možná ještě v průběhu dne vyčasí. Na ulicích je málo lidí, téměř nikdo. V lese mě velkým obloukem sledovala srna, když jsem stoupal úzkými pěšinkami nahoru k Reinlebensbornu. Dech se mi tají, je to tak vzrušující! Slyším tu srnu pořád kolem sebe v kruhu, občas ji i zahlédnu. Motá se stále někde okolo mne v praskajícím podrostu a za jeho zelenou záclonou! To je zase dobrodružství! Stále je někde tady, přede mnou v půlkruhu. Je to asi tím, že kdyby se mi chtěla vyhnout jinými směry, musela by se vydat jedině dolů, rovnou k lidem. A tak mě raději obchází zeširoka a tajuplně jako nějaký neznámý lesní zvěd, na jehož území pronikl vetřelec. Takhle Já ostatně také kontroluji pohyb podezřelých lidí, kteří se dostanou příliš blízko k mému tajnému táboru nebo k místu, kde se právě nalézám či kudy právě jdu. Také Já je vždycky opatrně a potajmu obcházím v kruzích, abych si je dobře prohlédnul a pokusil se odhadnout jejich perverzní obmysly.

Odpoledne jsem se probudil do hezkého počasí, avšak též do strašného hluku stíhaček a vzdálené sportovní střelby brokovnicí na asfaltové mechanicky vymršťované terče. Oba zdroje toho slitého, jednolitého, vzájemně se doplňujícího hluku jsou sice daleko, ale zato nese se ten příšerný kravál dobře do širokého okolí. Před tím prostě není úniku. Naštěstí mi to nebránilo v spánku a většinu toho jsem prospal, takže ten hluk brzy, s večerem, ustal. V cestopise z roku 1929 Napříč Afrikou, kde se to mimochodem hemží rasistickými názory, za které by se nestyděli ani nacisté, jsem narazil na další nesmysly: Prvním, největším, je tvrzení, že slon se dožívá dvou set let. To je velmi hrubá neznalost, na někoho, kdo procestoval napříč Afrikou a říká si "vědec". Potíž bude asi v tom, že ti takzvaní "vědci" na slony hlavně stříleli, než by se je snažili poznat živé. Kdyby všichni sloni měli žít v dostřelu jejich hlavní, nejenže by se nikdy, ani výjimečně, nedožili oněch údajných dvou set let, ale ani těch běžných sedmdesáti! Druhým nesmyslem, na který jsem narazil, je opět až směšně mylná hypotéza oněch "vědců", jimž budeme od nynějška raději přesněji říkat "cestovatelé na safari", než zavádějícím označením "vědci", podle níž prý by mohl být uměle znetvořený tvar lebky některých "negrů" odpovědný za jejich zvýšenou uměleckou kreativitu. Odvážná hypotéza, nicméně naprosto, naprosto - idiotská. Tady by si mohli autoři klidně podat ruku s naším předním "odborníkem" na mozek dr. Koukolíkem. Nemysleme si však s troufalou povýšeností, že dnes, téměř po sto letech, je úroveň vzdělanosti vyšší. Dnešní doba také s vážnou tváří zastává mnohá "vědecká" stanoviska, jež budou možná za dalších sto let, nebo i dřív či později, směšná jako řekněme psí dečky. Dnešní takzvaná "vzdělanost" šíří i takové triviální chyby, nad nimiž rozum stojí v němém úžasu. Viz heslo "VALPURŽINA NOC" v oceněné (!) encyklopedii Universum, kde se uvádí, že tato nastává 31. dubna (sic!). Opravdu univerzální pitomost! Pro nechápavé dodávám, že duben má pouze třicet dnů...

Po probuzení jsem si šel sednout na mé sedátko pod vysokým modřínem, abych si tam snědl dva sladké ořechové rohlíčky. Pak jsem se ještě procházel po lese a vylezl jsem si na ten starý, rozvrzaný, polorozpadlý, znovunalezený "večerní" posed. Chvilku jsem poseděl, podumal a když už jsem se zvedl konečně k odchodu a ve stoje se protahoval na rupající plošině posedu, náhle přiběhl z útrob černého smrkového lesa srnec, rychle přeběhl úzký pás světlého listnatého lesa kolem posedu a zmizel v mlází dalšího smrkového pásma lesa. Proběhl přímo pode mnou, pod posedem, mně pod nohama! Divím se, že mě neviděl, ježto jsem nahoře stál a hýbal jsem se. Ale ona už byla dost tma a také je ta plošina posedu dost vysoko ve větvích mohutně rozvětveného starého javoru. Z toho posedu by byl ostatně pěkný dům ve větvích. Jako ten Tarzanův. Nádhera! Srneček zřejmě spěchal na večerní pastvu k lukám a polím. Tam se ostatně chystám i Já, abych se tam pro dnešek rozloučil s Reinlebensbornem a jeho zvířaty. Je už ovšem zase dost pozdě a mám tudíž oprávněnou obavu, že nic neuvidím. Jak ten čas letí! Ještě si sbalit batoh a potěšit se pohledem na hodující "myšičky", a už jsem u pastvin. Mám štěstí. Dnes večer je tu hodně srnců. Dva vzadu v žitě, čtyři vzadu u lesa, včetně srnky se dvěma mláďaty, a jedna srnka blízko přede mnou. Za mnou v tmavém lese se také ještě někdo další hýbe. Ustupuji tedy opět skrze les, abych nikoho nevyplašil. Noc je teplejší než ráno. Pěkně je vidět půlměsíc a vpravo nad ním Jupiter.

středa, 22. srpna 41
Ráno pršelo, a tak jsem se rozhodl pár hodin počkat doma, zda se později neudělá hezčeji. Udělal jsem si tedy na noc, dopředu, s předstihem, dobrý salát z domácích okurek a rajčat a černých španělských oliv, uvařil jsem si tortellini se špenátem, vypil jsem si kávu s čokoládou, zopakoval několik lekcí řečtiny, zacvičil jsem si s činkami, poslechl Syny severní temnoty od skupiny IMMORTAL, bavil jsem se pozorováním ptáků z okna... - a už se zase začalo dělat venku hezky. U pásu zeleně podél chodníku leží na ulici mrtvý rejsek. Když jsem potom seděl v lese na posedu, vysvitlo dokonce i sluníčko.

Žlutá kvítka "lesanek" začínají odkvétat. Zbývá po nich jen bílé chmýří. Takto se "lesanka" velice podobá zlatobýlu. Že by "zlatobýl" bylo pravé, člověčí jméno pro mou "lesanku"? Stále si nejsem jist. Mezi některými rostlinami jsou pro nezkušené oko laikovo sotva postřehnutelné, pranepatrné rozdíly, takže může snadno dojít k omylu. "Zlatobýl" je také pěkné jméno, stejně jako "lesanka".[1]

Vysoko nad stromy krouží káňata a nahoru po kmeni šplhá šoupálek. Je příjemně teploučko. "Myšičkám" jsem podstrojil nový rohlík. Měly asi hlad, protože sotva jsem obešel stan k přednímu vchodu, ledva jsem pověsil spacák přes větev břízy, aby se vyvětral, již jsem slyšel hlodat prvního nedočkavého strávníka. Byl jím náš starý známý Nebojsa, a další, mladší hraboš by se také rád přidal, kdyby ho ten první, starší, neodháněl. Mladík z toho má švandu a schválně s poťouchlým výrazem chodí hodujícího staršího provokovat. Typický puberťák. Jsou z toho jako obvykle samé honičky a pištění jako v němé grotesce. Tyjátr. Pastva pro oči. Když se starý Nebojsa nasytil a odběhl pryč, nastala chvíle pro mladšího, k němuž se přidal i jeho bráška. Zase z toho byly strkanice, až nakonec si jeden každý z nich zabral svůj konec rohlíku a takto se svorně nakrmili. Postupně se takto vystřídají všichni okolní hraboši a večer pak i dvě myši. A zakrátko je z rohlíku jen ohryzek. "Myšičky" jsou zkrátka fajn. Přirostly mi k srdci. Je s nimi správná prča.

V cestopisu Napříč Afrikou jsem přečetl úděsnou kapitolu, pojednávající o loveckých výpravách na slony, nosorožce a buvoly. Strašná, úděsná kapitola s těmi nejukrutnějšími, přímo sadistickými podrobnostmi. Ti zhovadilci vraždili bez milosti i matky s mláďaty - no příšernost. A ještě tomu nestvůrnému vraždění říkali "boj" či "ozdravění bojiště". Masakr takových rozměrů zavdal ostatně jednomu černošskému nosiči podnět k velice trefné poznámce:

"Kdybychom my měli kly, běloši by nás pobili všechny."

Myslím, že tento typ "bojového uvažování" vyústil nakonec v šoa a ve vyhlazovací válku. Copak o to, když se navzájem vyvražďují lidé, tak mi to nevadí, naopak tomu tleskám; mně však nejvíc vadí to, že lidské představy o přírodě, jako o místu nelítostného boje o přežití, jsou stále živé, i nyní. Znám takové lidi: domnívají se, že lov zvěře je plně v souladu se zákonem přírody, ačkoli je právě jeho porušením. Šelmy naplňují zákon přírody, Křováci, dejme tomu, naplňují zákon přírody, všichni ti tvorové, jež lov živí. Ale nikoli ti, kteří loví ze zvrácené sadistické radosti, "ze sportu", jak se říká, pro trofej a podobně. Šelmy podstupují mnohdy riskantní rovný zápas při lovu. Nikoli však po zuby vyzbrojený nimrod, střílející z bezpečné vzdálenosti na bezbranná zvířata. To není lov, nýbrž prachsprostá jatka. Ti buvoli, sloni a nosorožci jsou nyní na pokraji vyhubení právě vinou takových lidských hovad, kteří si myslí, že zabíjením naplňují zákon přírody. Vyhlazovat celé živočišné druhy, to má být zákon přírody? Bohužel už i staří Řekové měli takové zvrácené představy. I oni - jakkoli jejich kulturu obdivuji - přece přiřkli bohyni Artemidě, panenské to ochranitelce přírody a zvěře, do ruky luk a šíp. Ale Já si přesto představuji Artemidu jinak: Její čisté panenství má symbolizovat její neposkvrněnost zvířecí krví. Ona sama, žena člověka, s božským vínkem ve vlasech, nemá zabíjet, ne. Neboť ten její luk a šíp má mít na ochranu zvěře a přírody před lidmi! Nikoli, aby sama ztělesňovala ideál zabíjení! A je pannou také proto, poněvadž je neplodná, neboť člověk nemá mít děti a má vyhynout, protože po všechny časy byl, je a bude největším škůdcem a nepřítelem přírody! A Já si opět uvědomuji, jako již tolikrát, čím se tak nesmírně liším od člověka. Myslím, že jsem nikdy, ani v nejútlejším dětství, neměl nic společného s touto zrůdnou stvůrou, zvanou "člověk", již lze jedině nenávidět. Teď by mi tak spravilo náladu jedině zastřílet si oplátkou na nějaké neozbrojené, bezbranné lidičky. Uspořádat hon na lidi. To by bylo ono! Na matky s dětmi. Uřezat jim hlavy, vycpat je, poslat na výstavu loveckých trofejí a získat za to čestné ocenění. Chtěl bych vyhladit lidstvo. Ale nejdřív bych tu verbež pochytal a zavřel do klecí jako celému světu nebezpečnou a škodlivou bezcitnou bestii, jíž taky je. Zvířata na svobodu, lidi do klecí! Jelikož je to však legálně nemožné, což je strašná nespravedlnost, budu si muset na spravení nálady pustit nějaký hodně krvavý dokument z války, s patřičnými hromadami mrtvol vojáků i takzvaně "nevinných" civilistů. To abych viděl, že je aspoň trochu spravedlnosti na světě.

Pozdě odpoledne se polojasná obloha znovu zatáhla tmavými bouřkovými mraky a večer, když jsem odcházel domů, trochu poprchávalo. Pod nohama mi opět uskakují žáby a na "Putinovce" překvapuji pasoucí se srnku tak náhle jako tichošlápek, že jsem v nastalé tmě došel až skoro k ní, než si mě všimla. Je stále příjemné teplo. Na ulicích je plno lidí, plno psů. Jeden zle doráží na jakéhosi opěšalého cyklistu. Bez košíku, bez vodítka, bez dozoru majitele, tudíž v rozporu s novou městskou vyhláškou. Já bych mu dal! Alespoň bych se ohradil. Ale spíš si s sebou příště vezmu pořádný klacek nebo nůž. Probít se domů z lesa a zpět je adrenalinový sport.

čtvrtek, 23. srpna 41
Slunečno a teplo, krásný den. V noci jsem si přistřihl vlasy hezky po vojensku na krátko. Praktický a pohodlný účes. V lese startuje z blízké spodní větve impozantní zjev velké káně. Vznáší-li se tento dravý pták vysoko na nebi, nepůsobí na pozemského pozorovatele jeho velikost zdaleka tak mocným dojmem, jako když ho vidíme někde zblízka u země. Majestátní tvor! Vane silný vítr, který pohupuje starým posedem a smýká vysokými štíhlými jasany, které o sebe narážejí. Vzniká tak dosti nebezpečná pravděpodobnost, že se některá větev ulomí a spadne mi na hlavu. Raději hned po snídani z posedu slézám a pokračuji přes posvátný háj pod dubem dál k táboru. Pod dubem se množí spadlé žaludy; některé nacházím i dost daleko od "domova", kam všude je roztrousily veverky. Dnes je opravdu pěkně teplo. V táboře proto využívám možná jednu z posledních příležitostí k odhození veškerého šatstva, ostatně i tak dost sporého, abych užil volnosti nahého těla. "Myšičky" dostaly dva menší necelé kousky starých rohlíků a jeden zbylý kousek dalamánku. Jeden ten kousek rohlíku zmizel, když jsem se probudil po siestě, a druhý rohlík si jeden šikovný hraboš odtáhl do díry, odkud ho konzumoval. Pouze dalamánek je na svém místě, a i ten už je řádně ohryzaný. Kolem stanu se potuluje po zemi a nízko ve větvičkách zvědavá červenka. Odpoledne procházka okolním lesem se závěrečnou meditací na "večerním" posedu v koruně mohutného javoru. Ze zvířat jsem tam viděl jen dvě veverky a pak také různé ptáky. Po návratu do stanu jsem si ještě chvilku četl v narůstajícím šeru a pozoroval jsem též myš na její pravidelné podvečerní návštěvě. Na pastvinách bylo dnes málo zvěře: všehovšudy asi jen tři srnci a nějaký ten netopýr. Zatahuje se však od západu a nad vzdáleným tím obzorem se bezhlučně blýská. Nejvyšší čas jít domů. Začíná již trochu krápat. Na ulicích je zase nějak moc lidu a na dovršení všeho mě napadl pes. Čekal jsem ten útok. Byl to totiž ten samý pes, který včera na tomtéž místě dorážel na opěšalého cyklistu. Byl jsem proto připraven. Tentokrát si tedy zvolil za cíl útoku mne, ale špatně pochodil: Čokla jsem nakopl, až oněměl, a už jsem se hnal se sevřenými pěstmi na majitele. Byl jsem tak rozlícen, že jsem byl úplně mimo sebe, neovládal jsem svou nenávist a vztek. Chlapa, sedícího na lavičce před krámem, jsem seřval jako malého Jardu a měl veliké štěstí, že zůstal v klidu sedět, jinak bych ho byl namouduši zmlátil. Chlap to ode mne schytal za všechny čoklaře, kteří mi už dlouho pijí krev a otravují život. Sám jsem se nepoznával, jak hlasitě jsem na něj řval; muselo to být slyšet pěkně daleko. Ale nešť: nerad vyvolávám takové scény, ale ono je to zřejmě čas od času potřeba. Pěkně jsem si zchladil žáhu! Jsem zvědav, jestli tam bude ten chlap s tím čoklem hlídkovat i zítra. Nestalo se mi to totiž s tímtéž nevycválaným párečkem poprvé, ale nejméně už potřetí... A vtom přišla mi na mysl hrůzná myšlenka: určitě, při mé životní smůle, s tím chlapem budu muset jednou pracovat...

pátek, 24. srpna 41
Nádherný den! Ani dospat jsem nemohl! Těšil jsem se do veřejné knihovny. Půjčil jsem si tyto dvě knihy:

1. Antonín Horák: O Slovanech úplně jinak, s podtitulem Co nebylo o Slovanech dosud známo.
2. Dušan Hamšík: Druhý muž třetí říše.

Včera v noci vysílala televize zajímavý pořad o panu Horákovi, bývalém filmovém animátorovi (Cesta do pravěku, 20 000 mil pod mořem, aj.), který je dnes amatérským badatelem v oboru teorie vzniku písma. Nu a na základě tohoto televizního pořadu jsem si vybral k zapůjčení právě jeho knihu O Slovanech úplně jinak. Pan Horák zastává odvážnou, přímo revoluční teorii, podle níž by staří, nejstarší Slované měli být snad vynálezci, tvůrci a šiřiteli prvního písma na světě, z něhož se vyvinula všechna ostatní a dějinnými kulturními hybateli vůbec, s vlivem na všechny známé starověké civilizace. Tak jsem to alespoň zhruba pochopil na první poslech. Je sice pravda, že snad každý národ má podobnou teorii, jako výše zmíněná teorie páně Horákova (například Germáni!), ale něco by na tom mohlo být pravdivé. Velmi mě to zaujalo, neboť i Já se o takové věci zajímám a všiml jsem si sám rovněž určitých známek v písmu a v řeči, jež by mohly být vysvětleny touto teorií panslovanismu, řekněme, a to zejména při mém nynějším studiu řečtiny, kde nalézám mnoho podobných slov se slovanskými, a nemyslím tím ovšem žádné na řeckém základě vzniklé vědecké internacionalismy. Abych se tedy dozvěděl víc, vypůjčil jsem si proto tuto knihu. Jak už jsem řekl, sám se též zajímám o různé světové jazyky, písma, kultury, takže by to mohlo být poučné čtení.

Druhou knihou, již jsem si vybral k zápůjčce, je životopisná monografie o šéfu nacistického "černého řádu" SS Heinrichu Himmlerovi. Kniha je sice poněkud staršího data (1986), vydaná ještě komunisty, takže tam bude jistě plno obvyklých židobolševických lží, polopravd a neobjektivit, ale to mi nevadí, ježto číst mezi řádky a vylovit z nich občas nějakou pravdu, zvládám dokonale. Trénink jsem získal právě za komunistů, nicméně i v dnešních, takzvaných "svobodných" časech, v dnešní smutné polovičaté době, která není ani anarchií, ani totalitou, ani vojnou, ani mírem, nýbrž jen a jen bordelem, se dá tato naučená schopnost (číst mezi řádky, odhalit nános lží a dostat se k pravdivému jádru) využít v neztenčené míře. O nacismu lžou totiž všichni - včetně neonacistů. A asi tuším proč. Jedni z pomsty a ze strachu, druzí z hlouposti. O Hitlerovi se toho nažvanilo, natočilo a počmáralo na stohy; o předních pohlavárech Velkoněmecké říše, jako byl Goebbels, Speer, Göring, Hess, neméně, ale o Himmlerovi, a o jeho SS, toho není příliš mnoho známo. Alespoň ne mně. Tudíž další poučná četba, jak doufám.

Po včerejším incidentu s člověkopsem bych nejradši chodil kanály. Mezi lidi nechodím, odcházím z domu brzo ráno a vracím se pozdě večer, abych se vyhnul největším lidským davům, pokud mohu, snažím se lidi obcházet obloukem, abych je nemusel potkat, nikoho si nevšímám a klidně si jdu svou cestou - a vidíte, stejně konfliktu s nimi neujdu. Taková je to verbež! Čím víc od nich chcete mít pokoj, tím víc vás otravují. Pakáž jedna! Dnes to vypadá před tím neblahým krámem, kde se včera odehrál ten můj incident s člověkopsem, jako na psí výstavě. Plno čoklů, plno štěkání, až z toho hlava třeští - hrůza. Ještě ten včerejší chlap tady "chybí"... Jsou prostě v převaze, s tím nic nenadělám. Na dveře krámu museli vyvěsit, extra pro ně, ceduli s nápisem ZÁKAZ VODĚNÍ PSŮ DO OBCHODU. Jinak by bylo za chvíli plno čoklů i v krámě mezi regály s potravinami. Úplně stačí, že hlídkují venku. To je možné snad jen v Čechách, takový bordel. Psinec Evropy. V jaké debilní době to žiju, může mi to někdo říct?

Konečně jsem v lese. Krásné ticho. Oproti městu je to tu ráj na Zemi. Nikde nikdo - a myslím tím niemandem člověka, samozřejmě. Zvířata a rostliny tu naštěstí jsou, jinak bych nadobro-nazlo zatrpknul a obrátil se k Životu zády, tak jako k lidem. Kuna asi vyhrabávala ze země nějakého hraboše a zanechala po sobě jámu, již si označila trusem. Veverky sbírají a zahrabávají žaludy na horší časy. Pod posvátným dubem těch žaludů nejenže leží velký počet, ale dokonce je slyším a vidím padat s větví. Je teplo. V táboře se svlékám opět donaha. Je to tak příjemné, tahle prapůvodní volnost těla! "Myšičky" už čekají. Z nouze již jedna okusuje suchý list, a myslím, že zrovna slupla i jednoho broučka, jenž se jí připletl pod čumáček. Patku chleba tentokrát kotvím k zemi stanovým kolíkem, protože jinak by si to celé velké sousto odnesl pryč kdejaký cizí hraboší vykuk a na moje "myšičky" by nic nezbylo a Já bych neměl na co koukat. Jedna z nich už mi nedočkavě pobíhá pod nohama a sotva zalezu do stanu a zavřu za sebou, pouští se již s chutí do jídla. Nová strategie se vyplatila. Nikdo chléb tentokrát neodnesl a potrava vydržela všem až do večera. Když jsem potom po setmění odcházel domů, zbýval jim jen kousek. K pastvinám jsem dorazil zase dost pozdě, neb zde dlouho ještě rajtovaly nějaké motorky, nebo co, a také proto, poněvadž jsem dlouho četl O Slovanech a dlouho jsem spal. Přesto uprostřed louky jakžtakž rozeznávám nezřetelné siluety dvou srn. Ubíral jsem se dnes podél lesa, v naději, že jsou ty srnky dost daleko a že je tudíž nemohu vyplašit, ale ony byly zjevně jiného náhledu a utekly přede mnou zpátky do lesa. Opět ještě to jejich krátké zastavení na stezce u lesa, opět ten krátký zpytavý pohled z očí do očí... - a už jsou pryč, v neproniknutelné černi lesa. Ještě že budou mít ty srnky alespoň celou klidnou noc pro sebe, jakož i Já. Průchod přes předměstí a kolem krámu se obešel tentokrát bez extempore. Náhoda, nebo jsem dosáhl alespoň dílčího vítězství?

další část >>>

<<< předešlá část


Poznámka:

[1] Nakonec jsem zjistil až v prosinci misantropického roku 42, že moje "lesanka" se nazývá starček Fuchsův nebo též starček vejčitý, latinsky Senecio ovatus.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm