Misantrop: Reinlebensborn - 19.

2. února 2010 v 18:34 | Misantrop |  Reinlebensborn
sobota, 25. srpna 41
Počasí nám stále přeje, neb sluníčko se směje a nás hřeje. Vida, vida, jak se nám to notuje, tak se nám to i rýmuje! Všude je plno života, plno cvrlikajícího ptactva, jež vycítilo, že dnes nikdo na světě nezemře. Dnes ne. Posvátný dub shazuje své žaludy s takovou prudkostí, jako když vystřelí z bambitky loupežník Rumcajs. Ačkoli je volná sobota a prázdniny, necítím už tolik tu všudypřítomnou, rozlezlou člověčinu z počátku léta; zdá se tedy, že nejhorší vzedmutá lidská vlna tsunami opadla a nyní již jen šplouchají smrduté vlnky s vyplavenou špínou. Než se odebéřu do stanu, sedím ještě dlouho na sedátku pod vysokým modřínem v mém sourozeneckém lese, kde se horlivě přičiňují brhlíci i veverky a kde si nesčetní, neposední malí ptáčkové prozpěvují a hrají ve větvích, radost pohledět. "Myšičky" dnes ani nepočkaly, až odejdu z jejich salle à manger a klidně přišly a pod mýma stojícíma nohama se jaly nerušeně sbírat semínka, jež jsem jim právě nasypal. Nevěděl jsem překvapením, co mám dělat; zda jít či zůstat, nebo zda se je dokonce pokusit pohladit. Nakonec jsem se spokojil pouhým pohledem a "myšičky" samy po chvíli odešly, když sesbíraly všechna semínka, jimiž si nacpaly své lícní torby. Kdybych měl ještě půl roku čas, přicházely by mě nakonec vítat jako pejsci a jedly by mi z ruky. Stanový kolík, jímž kotvím další patku chleba, je středobodem jejich vesmíru; je osou, kolem níž se točí svět. Nevím jistě, jestli mě vzaly na vědomí jako živou bytost, ale zdá se, že se u nich vyvinul jakýsi až podmíněný pavlovovský reflex, jímž reagují na můj příchod. Vyvěšuji "vlajku" na "stožár", čili spacák přes březovou haluz, a svlékám se donaha. Celý den bez šatů však žel již nelze vydržet; spát musím pod spacákem a k večeru se musím znovu obléct. Pokračuji v načaté četbě O Slovanech úplně jinak. "Myšičky" se zatím krmí a dovádějí jako malé děti, a i ta červenka je tu poslední dobou pravidelným hostem. Občas zobe nějaký neznámý ptáček nahoře ze střechy stanu březová semínka, ale nevím, o koho jde, neboť z něj zevnitř vidím jen matně se rýsující siluetu a nožičky. Tajuplný návštěvník.

Z knihy O Slovanech úplně jinak čerpám první dojmy, jež jsou zatím poněkud neurovnané. Pro začátek mohu snad jen uvést, že mi to připomíná především spisy jiného amatérského badatele, a to Ericha von Däniken. Tito vášniví amatéři mají tu výhodu - nebo spíše přednost -, že se nebojí žádné sebefantastičtější myšlenky. Druhou věcí ovšem zůstává, je-li ta myšlenka v zásadě správná. Ale hlavní přínos těchto soukromých badatelů spočívá v těch možnostech, jež nastínili - a v kladení otázek. Oficiální věda trpí přílišnou zkostnatělostí. Podruhé připomíná kniha pana Horáka cimrmanologický seminář. To už je ta horší zpráva. Za vším byli Slované! Nemohu se ubránit dojmu, že se jedná o pouhý vtip. A myslím, že ona základní idea celé knihy - tedy kulturní panslavismus - je tu zaměněna spíše za kulturní všeárijství, v jistých momentech dokonce i za kulturní panhumanismus, někdy i v převráceném gardu. Vždyť přece lidé na celém světě jsou jedna rozvětvená rodina, mající jednoho předka, a tato prvotní všelidská rodina se pouze dělí na další podrodinu árijskou, a tato podrodina árijská na další podrodinu slovanskou. Ona zdánlivá příbuznost slov tedy může doopravdy vypadat (zdát se!) jako kulturní panslavismus, ale také může jít dost dobře o optický klam, podobný zdánlivému pohybu Slunce po obloze, ačkoli ve skutečnosti Slunce stojí a pohybuje se naopak Země. Na stejném principu může fungovat i zdánlivě dokonale zapadající teorie páně Horákova. Příbuznost slov řeckých a vůbec indoevropských (árijských) se slovanskými ještě nic nedokazuje, neboť ti i oni jsou jedna velká jazyková rodina. Někde dál v knize budeme s panem Horákem putovat i do jiných zemí světa a nalézat panslovanské vlivy i tam, ale to může být také klam. Klam, jehož vysvětlením je dávné zmatení jazyků. Některé takzvané "důkazy" jsou potom pouhou smyšlenkou, znějící sice dobře a zdánlivě logicky, ale je to na první pohled jen a jen logická hříčka. Kniha, kromě strašlivého množství tiskových chyb, někdy i hrubých, pravopisných, vyskytujících se na každé stránce jednou i vícekrát, obsahuje i řadu historicky sporných údajů. Celé se to navíc vine v neskrývaném marxistickém duchu o údajně zotročených, odíraných a v poddanství žijících vysoce inteligentních, ateistických, mírumilovných (slovanských) zemědělcích, kteří upadli do nespravedlivého otroctví válkychtivých, násilnických, pobožnůstkářských lovců-kočovníků odkudsi z Asie - no to už je opravdu urážka mojí inteligence. Demagogické polopravdy-pololži - toho bych se opravdu nenadál. Nicméně kniha mě vysloveně baví už jen těmi frivolními slovními hříčkami a odvážnými tezemi, odmyslím-li si některé faktické nesmysly a ty otřesné rádoby marxisticko-humanistické vývody. Zatím dobré, leč nepřesvědčivé. Däniken je lepší spisovatel.

Večer nebyla na pastvinách žádná zvěř, poněvadž jim lidé všechnu trávu požali. Pláň je však nyní pokryta čerstvým senem, jež příjemně voní. Navíc mi osamělou procházku pokazil zase jeden pozdní chodec. Viděl jsem tedy pouze netopýra, jinak ani kopýtko, ani tlapku. Nízko nad jihovýchodním obzorem svítí měsíc v skoroúplňku a jeho bledá zář se prodírá v stříbrných pruzích temným stromovím. Hotová přírodní laterna magica. Krása. U studánky jsem potkal bílou kočku, jejíž běloba v té tmě zdálky připomínala světélko bludičky, kdyby se nepohnula a neutekla. Na ulici jsem míjel také jednu kočičku a rovněž dlouho neviděného, starého známého ježka.

neděle, 26. srpna 41
Poslouchám teď každé ráno při oblékání a balení batohu a pak znovu po návratu z lesa při svlékání a vybalování kazetu s nahranými úryvky z Thoreauova stěžejního díla Walden aneb Život v lesích. Velmi vhodná kulisa těchto dnů! A výborné dílo! Sice málo otevřeně misantropické, ale ono i to, že někdo odejde žít sám na dva roky do lesů, jako to udělal Thoreau, nesvědčí o jeho přílišné náklonnosti k lidskému druhu. Walden je pro mne kniha nicméně velmi inspirativní - tím víc, že tam ten otevřený misantropismus chybí. Jinak bych nepociťoval takovou silnou potřebu napsat její misantropickou - a současnou! - verzi. Před 160 lety mohl ještě Thoreau nalézt za humny svého městečka Concord, jež lze velikostí přirovnat i k mému rodnému městečku, pustou, rozlehlou divočinu, kde se mohl celý den toulat a nepotkat človíčka, divočinu s opuštěným rybníkem, na jehož břehu si mohl postavit srub, zbudovat zahrádku a spokojeně si tam nerušeně žít. Bez úředního povolení, bez dohadování s kýmkoli, bez obtěžování kýmkoliv. Taková svoboda už je dnes zhola nemožná. Můj Reinlebensborn a jeho široké okolí bylo před patnácti lety také mnohem svobodnějším a pustším místem k žití a k toulkám přírodou, než je tomu dnes. Bylo těsně po revoluci, lidé byli dopoledne v práci a odpoledne se pak věnovali raději podnikání a finančním spekulacím, než chození a ježdění do přírody a venčení čoklů, jichž tenkrát také nebylo tolik, co dnes. Tehdy mi patřil celý svět. Mohl jsem jít kamkoliv za město a opravdu jsem tam nepotkal človíčka. Pokud bylo dopoledne pracovního dne, pak ani přímo ve městě, v obchodech a tak dále, nebylo mnoho lidu. Všichni měli totiž práci. A tak byl od nich pokoj. Nevím, jak to ta chátra dělá, že má teď tak pohodlný a snadný život, zatímco ze mne se stal štvanec, štvaný z místa na místo, ale nikde nedocházeje klidu. To bylo před patnácti lety. Za dalších patnáct let, až si otevřu tuto knihu, bude už možná dnešní Reinlebensborn, čistý zdroj žití, tato moje poslední výspa svobody, dávno mrtvý, zničený, obsazený a prolezlý lidmi jako rakovinou, jako morem, a Já budu pročítat řádky této knihy se stejným závistným smutkem, s jakým čtu řádky Thoreauova též dávno zmizelého divokého Waldenu. "V divokosti je záchrana světa", jenže pokud divočina neustále rok od roku mizí, pak tento svět nemá nejmenší šanci na přežití.

V lese jsem se dnes posadil u jedné srnčí lebky, která tu již pár let leží. Vzal jsem ji do ruky a jako princ Hamlet jsem se zeptal: "Být, či nebýt?"... Po lesní stezce právě projelo velké černé terénní vozidlo s neprůhlednými černými skly. Jelo pomalu jako sám neúprosný Osud; bezhlučně jako duch pohřebního vozu. Kdybych byl pověrčivý, věřil bych, že to sama černá Smrt se mi zjevila. Když jsem pak na tu stezku došel, nalezl jsem na ní čerstvě přejetou myš s vyhřezlým tekoucím mozkem. Smrt zde tedy právě konala své dílo! Smrt tedy není ten starý omšelý kostlivec v černé kápi a s kosou. Ne, Smrt má podobu člověka a jezdí japonským džípem... Že přeháním? Zeptejte se tedy divokých zvířat, když nevěříte mně: Všichni utíkají před člověkem jako před Smrtí a děsí se člověka jako Smrti, neb on je ztělesněním Smrti. Člověk zničí svět. "Bojte se člověka! Nedopusťte, aby počet jeho byl veliký, neboť on v ruiny obrátí domov váš i svůj!" Amen.

Pokračuji v četbě knihy O Slovanech úplně jinak. Líbí se mi to čím dál méně. Už pomalu vidím, že to je ubohoučká slátanina nesmyslů. Kniha obsahuje příliš mnoho věcných chyb a logických nonsensů, nad nimiž se lze jen pousmát nebo nevěřícně zakroutit hlavou, natož aby to byla pravda. Jsem zklamán. Opravdu upřímně zklamán. Za některé neobratné formulace by školák dostal pětku. Takzvané "důkazy" jsou naivní, nesedí, nepůsobí věrohodně, teorie má plno trhlin, je nesouvislá, chabá, plná zjevných chyb a dokonce i lží. Urážka inteligence. "Mravní" vyznění, ten podprahový kakofonický podtón, jenž tu stále rušivě zaznívá, je ublíženecký, odporně marxistický. Už je to téměř ztráta času, vyplýtvaného na takový žvást. Pokračuji v četbě již jen víceméně ze zvědavosti, jaké další nesmysly tam objevím. Tím se to stává téměř testem inteligence. Obrovské zklamání. Nechutný bolševický resentimentální žvást. A těch pravopisných chyb! To knize, která se zabývá lingvistikou, také zrovna dvakrát nepřidává na serióznosti.

Večer už jsem tělo přejeté myši nenašel, i když jsem si pomáhal baterkou. Slídící mrchožrouti pracují rychle. Zato se ona lesní cesta hemžila žabkami, jež konsternovaně ztuhly ve světle baterky. Štěstí, že tudy teď znovu neprojíždí černá Smrt. Jinde slyším v podrostu dupat srnku a všude podél mé pouti zšeřelým lesem cosi tajuplného šustí. Voňavá, leč pokosená louka stále nehostí žádnou zvěř, jen divní noční ptáci plácají křídly ve větvích a netopýři prolétají kol mne a kol mé hlavy. Skoroúplňkový měsíc opět prozařuje svým mdlým světlem hyletickými sloupy a oblouky a nebesy lesní ztichlé katedrály. Noc je vlahá. Z vysoko se tyčícího vrcholu "Putinovky" ještě dlouho, jen tak v tílku a s hlavou zvrácenou k hvězdnému nebi, vychutnávám ty blažené chvíle osamělého misantropického mudrce uprostřed jeho domovské přírody.

pondělí, 27. srpna 41
Asi jsem to zakřiknul s tím "opadnutím lidské valivé vlny tsunami". Dnes byla ta pakáž zase všude rozlezlá, jako kdyby se všichni najednou domluvili mobilními telefony. Dokonce i uvnitř lesa se váleli pod stromy dva trampové ve spacích pytlech, kteří ještě dospávali dávno přešlou noc. Pěší trampové, přespávající jen tak pod "širákem", to už se dnes moc nevidí. A proto tedy, ačkoli se nacházeli na mém teritoriu, nedovedl jsem se na ně zlobit, tak jako na jiné lidi. Vždyť jsou téměř jako Já! Jen jsem zvědavý, jestli mě překvapí a nenechají tu po sobě žádný průmyslový odpad. To bych zase nadával.

Kuna dnes v noci vyhrabala v zemi nějaké doupě se spižírnou, plnou loňských lískových, bukvicových a žaludových skořápek, čímž zároveň odkryla i vchod do hnízda zemních čmeláků. Jsou tam čtyři čmeláci. Veverky sklízejí žaludy, jimiž mne duby bombardují, když stojím pod nimi s hlavou zvrácenou a vzhlížím skrze jejich mohutné koruny k blankytnému nebi. Nad plání se vznáší nějaký velký dravý pták, ale nevypadá to na obyčejnou káni. Křídla má uzší a delší než káně a hlavu světlou. Mohl by to být luňák červený! To by byla vzácnost v našem kraji! Je ode mne dost daleko, takže ho moc dobře nevidím, avšak káně to rozhodně není. Teď na něj zhora podnikla krátký výpad poštolka. Pak už mi mizí z dohledu. Nevšední úkaz!

"Putinovka" je nyní vysoká až tak, že je z ní vidět ještě dál na východ a úzkým průhledem dokonce i trochu na opačnou stranu. Škoda, že dnes není dobrá viditelnost, neboť vzduch není dost průzračný a dálný obzor tone v mlhách. Zdá se, že veškeré další navyšování "Putinovy" sjezdovky skončilo. Vrchol sjezdovky je nyní trojnásobně vyšší než býval. Napadlo mě, že by tady ještě mohli vztyčit nějakou volně přístupnou rozhlednu. To by bylo něco!

"Myšičky" dostaly nový, měkký rohlík a strhla se o něj taková rvačka, s divokým pobíháním a pištěním, jakou jsem nezažil. V pár minutách okousaly celou jednu špičku rohlíku. Hotová groteska. Často se při jejich pozorování neubráním tlumenému smíchu, přesto však tak hlasitému, že se "myšičky" údivem otáčejí ke stanu, co za divné zvuky to odtud slyší vycházet. To byl nápad za všechny prachy, krmit v lese malé hlodavce. Na co jsem myslel, že jsem na ten nápad nepřišel dřív?

Dnes zůstávám ve stanu oblečen. Žádné velké teplo není. A čtu. A nestačím se divit, co všechno snese papír. Kniha O Slovanech úplně jinak je tak zfušovaná, nejen těmi nesmysly, jež obsahuje po věcné, teoretické stránce, ale i typograficky je to děs. Začínám vážně pochybovat o inteligenci pana Antonína Horáka, jemuž sice nechybí píle, vášeň a odhodlání, ale naprosto postrádá poctivosti a jazykového citu. A je čím dál zřejmější, čím je ve svém takzvaném "bádání" ovládán a puzen především: totiž jakýmsi úchylným, bolestínským, rádoby "panslovanským" resentimentálním defétismem, namířeným především proti germánskému živlu a vposled - z marxistické platformy - proti všem "zlým" utlačovatelům těch "hodných" Slovanů, kteří se nedovedou bránit "tatarským" nájezdníkům (čti "Hunům", to jest Němcům), žijí odnepaměti v otroctví, nicméně - jaký div! - žijí všude po světě, vynalézají písmo a intelektuálně jsou tak na výši, že přesto ovlivňují ze svého otrockého postavení všechny vyspělé kultury a národy. Ale nikdo o těchto geniálních, leč utlačených Praslovanech nic neví, protože se všechny ostatní národy proti nim spikly a úmyslně jejich existenci, včetně vynálezu písma, zamlčují před celým světem. Ať se na mne pan Horák nezlobí, ale to je zkrátka za vlasy přitažený nesmysl všech nesmyslů! Buďto je pan Horák úplně vylízaný senilní dement, nebo si vymýšlí, a pak je to chorobný lhář. Snad je to od něho jen jakási zbytnělá reakce na třísetletou habsburskou nadvládu a potomní nacistickou okupaci, ale takovéto osobní či národní bolístky se nesmí promítat do seriózního vědeckého bádání! Jeho nástin panslovanismu vypadá spíše jako nějaká vzdoroteorie naruby obrácené, stejně absurdní teorie pangermánství. Autor, který si osobuje rozluštění neolitického písma, totiž na mnoha příkladech dokazuje pouze to, že nerozumí smyslu ani českých vět! Hledá se slovníky všech slovanských jazyků v ruce hodící se slova proto, aby jeho podivná teorie dávala smysl, leč vychází z toho jen nesmysl. Měl jsem si ty nesmysly vypisovat hned od začátku, teď už se k nim nechci vracet. Vypsat všechny jeho nesmysly by však byla úmorná dřina, protože není odstavce, který by neobsahoval aspoň jeden nesmysl, výmysl či chybu. Strašná slátanina. I kdyby tam bylo zbla pravdy, jakože možná je mezi všemi těmi směšnými nesmysly, zanikne to pravdivé v moři absurdních nesmyslů. Tomu se říká pěkně česky, leč nesprávně, "medvědí služba". A právě jen kvůli těm pravdivým drobečkům, jichž kniha obsahuje tak pramálo, má ještě jakous takous cenu číst až do hořkého konce tuto nekonečnou snůšku zpackanin od jednoho pošetilého starce.

Večer jsem zastihl na lesní travnaté cestičce srnku se dvěma mláďaty. Louku jim lidé pokosili, a tak si našly čerstvou zeleninu tady, kousek od mého tábora. Je to odtud vzdušnou čarou k mému stanu opravdu co by kamenem dohodil, ale jelikož chodím ven z mého lesního úkrytu velkou oklikou, abych se neprozradil prošlápnutou vegetací, jež by najisto přivedla na mou stopu lidi, obešel jsem úsek lesa a objevil jsem se zde z opačné strany. Není to ostatně poprvé, co na tomto konkrétním místě pozoruji srnky. Známe se a víme o sobě. Žijeme tu přece spolu. Vždycky se tudy tudíž opatrně plížím. Dnes se mi tedy poštěstilo je opět vidět. Mláďata jsou už hodně velká, velikostí téměř k nerozeznání od mámy. Je to tak milé je pozorovat! Dívám se na ně dalekohledem z poměrně velké dálky, takže mne nedohlédnou, i když se pořád ohlížejí kolem dokola.

Na pokoseném pastvisku u lesa je pořád pusto, jen jeden zajíc teď zbystřil svou pozornost, a také ještě jednoho srnce vidím vzadu v žitě. Jinak obvyklí netopýři a šustot nočních tvorů. Měsíc je v úplňku, avšak trochu zamlžen. Tak zas zpátky dolů do toho psince... Ačkoliv... Ne, to není psinec, když tak o tom přemýšlím... Je to koncentrační tábor. Ano. A Já teď musím prostě projít kolem strážných hlídek se psy, to je všechno. Ještě nějaké ty bíločerveně pruhované závory tomu dojmu chybí a kontrola dokladů... Nenávidím tohle město.

úterý, 28. srpna 41
Vstal jsem s výjimečně dobrou náladou, což přičítám hlavně pohodové hudbě britské anarchistické skupiny Chumbawamba, již jsem při usínání a probouzení poslouchal. A také venku pěkně svítí sluníčko. Dnes je mi však přesto zima. Atmosférické proudění se změnilo na severní. Brr! Ti dva včerejší trampové mě mile překvapili. V lese, kde nocovali, po nich nezbyl jediný papírek a kdybych je tu včera na vlastní oči neviděl ležet, myslel bych si, že ten pelech zválené trávy pod stromem, jenž jediný tu po nich zůstal, udělala spíše nějaká srna, a ne dva lidé. Výborně! Tak to má být. Takhle by se měli chovat v přírodě všichni lidé, když už do ní lezou. Jenže to by nebyli ti správní lidé, kteří tak často a rádi prohlašují, že oni přece nejsou žádná zvěř. Hned mi byli ti trampové sympatičtí, už od pohledu. Poznám, kdo je co zač, už podle ksichtu!

Z "Putinovky" byl dnes, díky tomu studenému vzduchu, pronikavě vynikající rozhled. Je teď vidět mnohem dál, po jejím navýšení, snad až do Polska! Nádhera! Sem budu chodit každý den. Ty modravé dálavy s mohutnými pohořími na pozadí mě lákají opustit Reinlebensborn a vydat se vstříc novým dobrodružstvím někam dál do pustin neprobádaných a do krajin neznámých. Ale když vidím těch lidí všude se hemžit, s nezbytnými čokly u zadku, trochu mě ta chuť vytáhnout paty z mé lesní skrýše přechází. Ale možná po prázdninách, až bude té hemeže venku méně, přece jen zase podniknu krátký jedno- nebo dvoudenní výlet. Uvidíme. Z vrcholu sjezdovky vidím dole na louce kočku. Loví. Odsud vypadá jako levhart, plížící se africkou savanou. Ten studený severský vzduch s sebou asi přinesl i tři hýly obecné. Dvě nevýrazně zbarvené samičky a jednoho krásně červeně vybarveného samečka. Nyní si právě dva z nich předávají potravu ze zobáčku do zobáčku. To je krása! Jsou výrazným zpestřením našeho uvadajícího lesa, tihle cizokrajní návštěvníci ze severu, byť jsou první předzvěstí blížící se zimy. Ale že se dnes ochladilo! Ještě by přitom mohly být tropy! Přesně v tuto dobu, před těmi už téměř legendárními a mystickými patnácti lety (v roce 1992), padaly totiž právě teplotní rekordy, kdy teploty ještě hravě překračovaly třicet stupňů Celsia. To byla doba! Ale letošní rok je zatím také vydařený. Moc neprší a celkově bylo docela teplo. Tento rok vejde do dějin!

Á - tak už vím, který ptáček tak rád navštěvuje můj stan! Teď jsem ho právě viděl oknem sedět na šňůře! Je to samozřejmě tatáž červenka, která se tu tak často ochomýtá. Zrovna si vykračuje po střeše a zobe březová semínka. Za chvíli se dokonce třepotavým letem na místě objevuje přímo v předsíni stanu! To je paráda! Vzrušením ani nedutám. Žádná záhada tedy, žádné překvapení se nekoná, nýbrž milý, chytrý, zvědavý ptáček, jenž si oblíbil můj tábor a jenž mi dělá tak velice příjemnou společnost - spolu s "myšičkami", samozřejmě.

Večer už bylo tak chladno, že mě zábly ruce. Zato však jsem odměněn pohledem na lovící lišku na strništi po žitném poli. Také ten nový dravec, který bude opravdu asi luňákem, se snesl na strniště, něco tam uchvátil a teď to trhá na kusy. Že je to skutečně luňák jsem si téměř jist, zvláště když si protáhl svá dlouhá křídla a obzvláště jsem si jist jeho identitou, když mohu tohoto velkého dravce přímo srovnat s trochu menší a zavalitější kání, kterou teď zahání. Na posekaném jetelišti, blíž ke mně, se již mohou pást dva zajíci na nově rašící zeleni, již nic na světě natrvalo nezastaví v růstu. Netopýři už zas vykrucují svou leteckou akrobacii, řízenou tím nejdokonalejším radarem pod sluncem a úplňkový měsíc je též na svém místě nízko nad obzorem v průsvitných cárech mlh. Jen srnce jsem dnes žádného neviděl, pouze slyšel. A jak slyšel! Vyplašil jsem ho ve tmě pasoucího se na "Putinovce" a jeho náhlým, hlasitým, štěkotu psa podobným zabekáním mě docela vylekal. Na stezce kousek od studánky, jejíž panenskou čistotu už - světe div se! - dlouho nikdo nezačlověčil, potkávám ježka. A snad to bylo také tím citelným ochlazením, že dnes večer byly ulice koncentráku výjimečně liduprázdné. Aspoň někdy úleva.

středa, 29. srpna 41
Chladné počasí trvá, dnes už ani to sluníčko nesvítí a nehřeje. Hned zkraje lesa míjím naprosto unikátně, démonicky zbarvenou kočku. Zdálky jsem ji dokonce považoval za kunu či veverku. Je tmavě hnědá jako hořká čokoláda, s huňatým ocasem. Zírá na mě upřeně tím svým sugestivním kočičím pohledem zpoza velkého bludného balvanu, ale co je na ní nejlepšího a nejzvláštnějšího, je její šedavá skvrna, která jako blesk klikatě půlí šikmou čarou její ztrnulý obličej bez nejmenšího záchvěvu mimiky. Démonický zjev! Je jasné, proč pověrčiví lidé kdysi takovéto strašidelně vyhlížející tvory pronásledovali, je nenáviděli, mučili a upalovali na hranicích jako čarodějnice. Možná proto máme dnes takovýchto krásně a nevšedně zabarvených koček tak pomálu, kdežto mourků a koček bělavějších (čti "nevinnějších") je převaha.

Dále si se mnou hraje na schovávanou srna v husté lesní zeleni. Zase mě obchází po oblouku a sleduje mě. Ano, zastavuje se, aby si mě prohlédla, pak poodběhne a opět se vynoří z podrostu jinde podél mé trasy. Moje cesta vede esovitě taktéž jejím směrem, takže záhy jsem to pro změnu Já, kdo se k ní plíží odzadu a trochu ze strany. Nyní dokonce vidím dvě srnky! To je dobrodružství! Dávno už mě pustily z mysli a klidně, leč obezřetně, jako vždy, se pasou. Nakonec mě však přece jen zpozorovaly těmi svými jemnými, bystrými smysly a ztratily se mi definitivně z očí, když jsem se k nim příliš přiblížil.

Z "Putinovky" je dnes opět krásný výhled do daleka. Dlouho tu osaměle postávám na jejím vysokém vrcholu a nemohu se nabažit toho skvostného rozhledu. Je to tak krásné, být sám, mít volno a nic nedělat! Na travnaté pláni u lesa s panoramatickým výhledem na protilehlý obzor se shromažďují hejna drozdů brávníků a jiřiček. Asi se chystají k odletu do teplých krajin. Taky bych letěl, kdybych měl křídla. Tady už všechno uvadá, listí žloutne, květy odkvetly a motýli už zřejmě zahynuli, když nemají z čeho sát nektar, božský to nápoj pestrobarevných okřídlenců. Je mi z toho smutno. Ještě že mám alespoň své roztomilé "myšičky", abych se potěšil pohledem na to, jak jim chutná a jakých nezbedností se navyvádějí. Jedna z nich má také takovou zvláštní kresbu ve tváři, ale samozřejmě že ne tak démonickou jako ta kočka - spíš se ta vodorovná čára pod jejíma očima podobá "zlodějské" masce mývalů.

pokračuj další částí

zpět na předešlou část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm