Misantrop: Reinlebensborn - 21.

2. února 2010 v 19:45 | Misantrop |  Reinlebensborn
Odpoledne mě zburcovalo ze spánku kňučivé štěkání jakéhosi zaběhlého čokla. Běhal tu okolo punťa, na nějž někdo odkudsi hvízdal a přivolával ho zpět. Jen aby ho sem nešli hledat! Čokl jistě pronásledoval nějaké místní lesní zvíře nebo chytil jeho stopu. A kdepak je teď hajný, aby zasáhl proti takovýmto nepřístojnostem a aby hájil les i zvěř před narušiteli, kteří se neumějí chovat? Sen, z něhož jsem byl tak neurvale vyburcován, byl beztoho strašný a zlý. Zdálo se mi o nekonečných proudících davech, které procházely kol mého stanu a Já nadávám, marně před nimi utíkám a schovávám se, nicméně stále si říkám, že to není ještě tak zlé. Strašný sen. A částečně pravdivý, jak už sny bývají. Svým způsobem jsem tomu čoklovi vděčný za to probuzení. Nevím však již dávno, co je horší: zda skutečnost, či strašný sen. Dnes tu slyším a cítím všude kolem zase nějak moc lidu na nedělní procházce. Toto není les, toto je parčík. Ten sen měl pravdu. Kde je však skutečný les a kde jsou ti, kdož jej budou hájit? Kde je hajný, aby zhatil disharmonii, v níž se nachází svět? Ti takzvaní "hajní" tohoto rozvráceného světa jsou právě ti, kteří svět do nerovnovážné disharmonie uvedli a tam nechali upadnout. Proč mám při četbě knihy o třetí říši dojem, že to byly lepší časy, lepší země, nadějnější doba? Je to zum Kotzen - až k zblití!

Večer prošla kolem stanu asi srnka, což vyplašilo "myšičku" a mne zvedlo z matrací. Slyšel jsem někoho tiše procházet, ale žel neviděl jsem nic. Jen jsem slyšel jemný praskot větviček pod lehkými kročeji kopýtek. Dnes večer je zase v lese takové to podezřele hrobové ticho, jako když se někde potlouká zlý člověk. Samozřejmě! Má neblahá předtucha se potvrdila; můj zvířecí instinkt mě opět nezklamal. Uprostřed louky stojí zase auto. Už zas? Už zas člověk? Je to čím dál horší; to už je ob den! Mor! Mor! Nějaká zvířata tu jsou však kupodivu též: jeden srnec vzadu u lesa na žitném strništi, jeden zajíc přímo přede mnou - a opět liška! Ti mají odvahu! Já bych takhle neriskoval, když se tu potlouká člověk s flintou a zlými úmysly. Něco se mi nezdá být v pořádku. To auto. Dnes stojí nějak moc uprostřed. Obvykle myslivec parkuje u kraje lesa. Mám silný pocit, že ten bouchal je ukrytý někde tady, na mé straně lesa. Napětí vzrůstá a přitom se zdánlivě nic neděje. Nyní už mě ten stále silnější pocit z neurčitého nebezpečí ovládá tak mocně, že zůstávám ukryt v šeru lesa. Něco se musí stát, to vím jistě. Ale co? Tma houstne, minuty čekání ubíhají. Stále obhlížím terén dalekohledem a snažím se v tom příšeří najít cokoli podezřelého, jakoukoli známku toho, že mě můj instinkt neklame. Nic není vidět, nic stále nepotvrzuje moje zlé tušení. Zvířata jsou klidná, zatímco můj neklid vzrůstá. Co jen to se mnou je! Vtom PRÁSK! - třeskl výstřel tak hlasitý, že mi srdce poskočilo! To bylo hodně blízko! Věděl jsem to! Věděl jsem, že není něco v pořádku! Lekl jsem se, že snad někdo střílí po mně! Nicméně stojím dál jako starý ostřílený válečník uprostřed bitevní vřavy a nyní horlivě pátrám dalekohledem, kde se co bude dít dál. Výstřel to byl ostrý, netlumený žádnou masivní překážkou, žádným lesem či kopcem; musel tedy vyjít odtud. Kontroluji pozice a stav všech tří přítomných zvířat. Srnec je v pořádku a dál na svém místě, zajíc též. Jen ta liška zmizela. Obávám se nejhoršího a dál vyčkávám, co se bude dít dál. A zanedlouho jsem se konečně dočkal. Vidím světlo vzadu na louce. V tom místě jsem prve viděl tu lišku. Někdo si svítí signální baterkou; signální proto, poněvadž se mu do bílého světla plete červené sklíčko. Vidím ho zřetelně díky tomu světlu. Očividně hledá baterkou svou oběť. A už je mi také jasné, kde číhal: v uzavřené myslivecké "kazatelně" vzadu uprostřed louky. Proto ten výstřel nic neztlumilo, takže se zdálo, že je blízko! A ta liška šla přímo k té "kazatelně". Ten hajzl tedy vystřelil na lišku! To je parchant! Ale co to? Přešlapuje tam už hodnou dobu a zřejmě nemůže nic najít. Vrací se s pokašláváním k autu. Žádnou mrtvolu nenese a nic nenakládá dozadu do kufru "kombíka". Teď startuje a s rozsvícenými dálkovými reflektory jede zpátky na místo činu, jak už to vrahové dělávají. Krouží po louce, křižuje ji, ale nenachází, co hledá. Naštěstí! Buď se tedy blbec netrefil, nebo raněná liška stačila utéct a teď, chudák, někde v bolestech umírá. Toho bouchala bych chtěl dostat do ruky! Za tohle bych vážně vyhladil celé lidstvo! Jedny za to, že takové zločiny dělají, druhé za to, že to těm zločincům dovolí, a konečně třetí sortu lidí za to, že provádějí i jiné zločiny proti přírodě. Bouchal jede tentokrát domů s nepořízenou. To mám radost; zároveň ale i vztek, že se něco takového, čeho jsem byl dnes večer svědkem, může dít. Nenávidím lidi. Dnes v noci mám náhodou na programu videodokument z bitvy o Británii. Doufám, že tam budou k vidění hromady lidských mrtvol, abych se tím pohledem trošku uklidnil, jinak bych po dnešku musel jít vraždit lidi sám.

pondělí, 3. září 41/42
Dnes mám 42. narozeniny. O desáté hodině večerní vstoupím již do šestého sedmiletí mého života. Jak ten čas letí! Nemám rád narozeniny. Připomínají mi mé stáří a smrtelnost. Jako by to bylo včera, co jsem byl mladý, veselý klučina s dlouhými, jako uhel černými vlasy, kterému každý tykal, se zuby, jež zdrtily a zchroupaly všechno od ořechů a syrové mrkve přes jablka po nevařené brambory, vyhrabané holýma rukama ze země a snězené hned na místě. To byla doba! A naráz, aniž si to člověk stačí uvědomit, je ze mne starý bručoun, šedý jako vlk, kterému každý vyká a se zuby polámanými a vypadanými, jimiž tak tak ukoušu a sežvýkám čerstvý chléb. Dnes o desáté hodině noční započne nový misantropický rok, rok číslo XLII, rok Nevolníka. Nemám rád narozeniny. Jsou rok od roku pesimističtější.

Snídám na posedu a nízko nad stromy s křikem přelétává káně. Úchvatný pohled! Jednou i zalétla dovnitř lesa, aby se tam posadila na větev. Dlouho tam však sedět nevydržela. Asi mě uviděla a seznala, že jí má přítomnost vadí. Po včerejší střelbě jsem dnes spěchal k pláni, abych ji obhlédl znovu za světla, jestli na ní neuvidím někde ležet tu nebohou lišku, nebo zda ji dokonce nespatřím živou a zdravou, čímž by se mi ulevilo. Pátral jsem tedy dalekohledem po pláni a vždy, když jsem tam zaznamenal něco, co by mohlo být mrtvou liškou, ať už to byl kus nějakého odpadu, dřevo, kámen nebo drn, hrklo ve mně a dech se mi úžil. Stále s myslí rozhořčenou nemohu zapomenout na včerejší vražedný večer. To nebyl myslivec, to nebyl hajný, to byl bouchal. To snad nebyl ani bouchal, to byl pytlák - vždyť nechybělo mnoho k tomu, aby nejen svou oběť hledal z auta s rozsvícenými dálkovými světlomety, ale aby ji také tímto vyloženě pytláckým způsobem uštval a ulovil! To byl parchant! Určitě ještě téhož večera dával k dobru tuto "mysliveckou historku" někde v hospodě a chlapi ho za to obdivně plácali po ramenou. Pakáž jedna! Po včerejšku nenávidím lidstvo zase o trochu víc, je-li to víc ještě vůbec možné. Tihle motorizovaní takzvaní "myslivci" jsou také nepřehlédnutelným znamením úpadku doby a zkažených mravů. Klasického pěšího hajného, jenž koná pravidelné obchůzky po revíru v zelené uniformě a s perfektně vycvičeným psem křepelákem u nohou jsem potkal naposledy kdysi dávno před deseti lety - a to ještě zcela náhodou a ojediněle! Časy se holt mění a lidé s nimi - ale k horšímu. Pravý myslivec, aby byl hoden toho jména, má mít úlohu ochranitele přírody, lesů a zvířat, ne jejich ničitelem. Myslivec má chránit les především před lidmi, aby tito tady nejezdili na motorkách, neřvali tu, neplundrovali lesní plody a nekáceli svévolně stromy, nepohazovali odpadky, nevenčili psy a podobně. Pravý myslivec má stát neochvějně na stráži lesa jako elitní voják a bránit zvěř před pytláky, a ne sám být pytlákem a pouze si jezdit do přírody jako na střelnici. Myslivec nemá vůbec zabíjet. Tuto jakkoli přirozenou, nevyhnutelnou a někdy i nutnou funkci má zcela přenechat zvířecím dravcům a šelmám, poněvadž ti ji vykonávají lépe a s mírou. Člověk má na to příliš vadnou mysl. Správný myslivec by měl být zkrátka něco jako strážce národního parku, nikoli lovec.

Na pláni jsou jen jiřičky a vlaštovky, dva páry poštolek a jedna káně, která cosi porcuje a ostražitě se přitom rozhlíží do všech stran. Po včerejšku se jí nedivím, že si dává takový pozor. S našimi zkušenostmi s člověkem... Jsem zvědavý, jestli se tu ta liška ještě ukáže - pokud tedy ten brutální útok vůbec přežila. Pakliže ne, pakliže nepřežila, pak nepřežijí ani její mláďata. Vždyť když liška takto často a usilovně shání potravu, i ve dne, nehledíc na možné riziko, jistě to nedělá jen sama pro sebe, nýbrž především, aby nakrmila liščata. A ti škaredí lidáci chtějí ty krásné lišky úplně vyhladit! Za to mám mít rád lidi? Mor! Mor! To lidstvo by mělo být vyhlazeno!

Dnes jsem se také chystal po dlouhé době na delší procházku mimo les, a to konkrétně za Hirschl k nově budovanému rybníku. Ale v otevřeném terénu fičel tak ostrý vítr, jenž mě bičoval šlehy deště, že jsem se raději zase vrátil zpátky do závětří lesa. Nechám si ty výlety na lepší počasí. Zlatý Reinlebensborn! Les je les. V lese je nejlíp. Jsem zde chráněn jako choulostivá rostlinka ve skleníku. Les je nejlepší místo k životu. Neprší sem tolik, nefouká, není dovnitř vidět a málokdo sem chodí. Poseděl jsem radši na sedátku pod modřínem, než bych se hnal za nestálého počasí někam ven do nechráněné vyklučené krajiny, kde lze navíc ještě natrefit na nějakého odporného člověka. Fujtajbl! Po cestě zpátky jsem na lesní pěšince objevil mrtvého hraboše s napůl odkousnutou hlavou. To jsou ale dekapitální nálezy! Hrůza. Můj hraboš to však není. Mí hraboši a myši se mají díky mně dobře. Aspoň někdo, když je každý loví, jiní je nenávidí a další se jich štítí.

Odpoledne jsem se probudil do deště. Je to mírný déšť, leč déšť vytrvalý, s na týden zataženou oblohou. Zdál se mi děsný sen o hlodavcích, kteří sežrali stan. Naštěstí to byl jen jeden z těch snů, jež znamenají pravý opak. Večer byla pláň liduprázdná. Doufal jsem, že tam opět uvidím lišku, ale nebyla tam. Snad to jen znamená, že ji to včerejší střílení zaplašilo jinam, dál od lidí, a není tedy mrtvá. "Dál od lidí"... - ale kde to je? Já sám bych tam rád odešel! Ostatní zvířata se na pláni pasou jako obvykle - kam jinam by šla? Lidáci jsou totiž všude. A Já se dnes v noci, už po dvaačtyřicáté, zase jakoby znovu narodím do jejich světa, jenž měl být původně určen mně, a ne lidem. Dnes v noci se jakoby po dvaačtyřicáté narodím. Leč obrozen nevstanu.

úterý, 4. září 42
Začátek nového misantropického roku. Je taková zima (10°C), že jsem se nikterak nestyděl za to, že je stále ještě astronomické léto a oblékl jsem si zimní bundu a navlékl rukavice. Neboť faktické, teplé a slunné léto už to není. Není už to ten dobrý čas, jak zní doslovný překlad řeckého výrazu pro léto (καλοκαίρι). V Řecku ovšem jistě nemívají v tuto dobu takovou sibérii, jakou tady máme dnes. Nedbal jsem však špatného počasí, studeného větru, ani ledových přeháněk a vydal jsem se na procházku za Hirschl. Za bílého dne už jsem se dlouho neprošel mimo svůj domovský les, takže mi procházka chutnala, zvlášť když jsem nepotkal jediného človíčka. Pouze jsem jednoho viděl zdálky vysoko nahoře na stožáru elektrického vedení, jak natírá šedozelenou barvou jeho ocelovou konstrukci a falešně si při tom prozpěvuje. Mně je málem také do zpěvu. Počasí je sice mizerné, ale aspoň tu nikde nejsou davy lidí, a to je hlavní. Jsem rád, že zase vidím něco jiného; jinou krajinu, jiné rostliny, víc zvířat. Nejvíc se mi líbila kalina s červenými bobulemi, dvě stáda dobrosrdečných krav a neposedné hejno krásně vybarvených stehlíků. I jednu srnu jsem viděl a opět motýly a různé květiny. Mám z toho všeho radost. Ale ostružiny letos nejsou. Vloni jich přitom bylo tolik, co letos malin. Na žitném poli jsem zkusmo utrhnul "myšičkám" dva klásky, ale nejevily o ně zájem. Vyfotil jsem si staveniště tamního nového rybníka, abych měl nehynoucí památku na to, jak to tady kdysi vypadalo. Dokument pokračující zkázy. Teče mi z nosu, z úst mi stoupá pára, mrznou mi uši. Zpátky do Reinlebensbornu, do stanu a do spacáku. Dnešní procházka za bílého dne se vydařila. Po návratu k táboru poseděl jsem ještě pod modřínem, snědl si tam zeleninový závin, nakrmil jsem "myšičky", potěšil se pohledem na jejich dovádění, přečetl pár stránek z Himmlera a usnul jsem klidným a spokojeným spánkem, z něhož jsem procitnul až po setmění. Zas už je tma. Dny jsou kratší a kratší. Slyším vzdálené kejhání husí. A štěkot psů zdola z města, jak se k němu přibližuji. Ulice jsou však téměř liduprázdné, bez obvyklých hlídek psovodů. Aspoň na něco je ta sibérie dobrá.

středa, 5. září 42
Zima je ještě větší než včera (7°C). Brzo nebude o čem psát, poněvadž se snad veškerý život zastaví. Kdyby nebylo září, ale říjen, přemýšlel bych už asi o stažení. Teď bych chtěl být v roce 1781, kdy se touhle dobou šplhaly teploty nad 30°C! To musel být rok! Copak asi dělal Mozart? Vysoké štíhlé jasany se nad posedem nebezpečně komíhají v nárazovém ledovém větru. V lese jsem viděl jediného zajíce, na pláni je pusto a mrtvo, jen ten vichr se tu prohání. Mne však z lesa nevyžene. Teď ještě ne. Musím vydržet až do prvního sněhu. Oblečen jsem dobře, jako v zimě; chvilku posedět pod modřínem se dá a ve stanu pak zahřeje spací pytel. Ještě musí být lépe, je léto, u všech všudy! Nicméně nevyhnutelný nástup do práce se tím špatným počasím pojednou jakoby o celých sedm mil přiblížil. A listí žloutne a padá, smetáno krutým severním vichrem. Celý zbývající den vytrvale prší. A Já alespoň stejně vytrvale čtu Himmlera. Doma jsem si pustil v počítačovém přehrávači jako kulisu nahrávku hlasu lejska černohlavého. Program opakuje jedenadvacetisekundový záznam tohoto příjemného ptačího hlásku pořád dokola, až mám pocit, že se nacházím uprostřed lesa a je opět jaro. Kéž by to tak bylo! Jenže v baráku se už topí...

čtvrtek, 6. září 42
Celou noc, celý den bez ustání leje jako z konve a konec v nedohlednu! Takovou činu jsem nezažil! Jsem samozřejmě doma, v suchu a v teple "za pecí". Alespoň mám co poslouchat. Přišlo mi totiž nové CD do sbírky, a to dvojalbum skupiny DIMMU BORGIR s názvem velmi příhodným pro toto počasí - "Stormblåst" (Poryv bouře). Jeden disk je čistě hudební, druhý je DVD se záznamem z vystoupení na festivalu Ozzfest 2004. Výborné album! Jako vždy od DIMMU BORGIR - ti nikdy nezklamou. A vždy přijdou s něčím novým. Toto je však spíš staronový počin, neboť se jedná o nově znovunahrané starší stejnojmenné album z roku 1995. To sice nemám, takže nemohu srovnávat, ale toto přepracované a technologií HDCD (High Definition Compatible Digital) zvukově vylepšené album se mi tedy líbí! A to moc! Nejenom ten zvuk je dokonalou pastvou pro můj vysoce vytříbený sluch, ale hlavně a především ta hudba! Ta hudba! To je prostě nádhera! Střední tempo, atmosférické plochy, orchestrální pasáže a chorály, celková jakási pomalost a rozvláčnost, a do toho všeho stylová brutalita, démoničnost, ale i rychlé "klepačky" a "sypačky" a "mlýnice", že nevíte, kde vám hlava stojí - Poryv bouře - název zvolen velmi vhodně a velmi přiléhavě. Texty jsou v rodném jazyce kapely, tedy v norštině, což nebývale zvyšuje nároky na mou jazykovou vybavenost, ale přece jen aspoň přibližně a zčásti něčemu rozumím a zbytek si dovedu dobře domyslit. Kromě obvyklých pekelných a protikřesťanských témat, opěvují se tu a zhudebňují též starogermánské mýty, a nejen v tom je tedy určitá spřízněnost s wagnerovskou operou. Tam také nemusíte nutně rozumět slovům, bohatě stačí ta vznosná, vzletná, někdy dojemná, někdy bouřící, ale vždy vášnivá a silná hudba s mocným účinkem na vyhladovělou duši posluchačovu. Poryv bouře za oknem, Poryv bouře v uších - obojí se krásně doplňuje. Neméně zdařilé je i to přiložené bonusové DVD. Na rozdíl od záznamu koncertu skupiny IMMORTAL v jakémsi newyorském negerském bluesovém klubu, o němž píšu nahoře před měsícem, který byl pořízen pouze jednou statickou ruční kamerou a kde byly zvuk a viditelnost bídné, koncertní vystoupení DIMMU BORGIR je zde snímáno nejméně čtyřmi kamerami, za využití mnoha detailů, zvuk je znovu perfektní, na to, že to je živé hraní, a výkony hráčů jsou nejenže brilantní, ale navíc z nich čiší i nefalšovaná radost ze své hry a zaujetí svým excelentním provedením, z něhož je jasně patrné, jak si všichni členové kapely užívají toho geniálního díla, jež jim vychází z pod ruk, nohou a hrdel, jakož i myslí. Pouze publikum je jaksi vlažné a do varu se dostane až v závěru. Také by bylo stylovější, kdyby koncert neprobíhal za jasného dne, nýbrž v úplňkové noci či za sloty, jaká právě panuje teď a tady venku za okny. Úvodní obrazovka se základní nabídkou je také pěkně řešená: je na ní titulní obrázek alba, tedy jakási tajuplná postava s kozlími rysy, zahalená v černé kápi, a za ní stoupá animovaný kouř a srší blesky. Velmi pěkné. Na rozdíl od dosti fádního videa skupiny IMMORTAL, si budu toto DVD DIMMU BORGIR rozhodně pouštět pořád a pořád. To neomrzí. Jsem nadšen.

pátek, 7. září 42
V noci konečně přestalo pršet a ve dne i chvílemi vykouklo sluníčko. Ostrý studený vítr však trvá dál. Polámané stromy jsem zaznamenal jen dva, z toho jeden zavalil mou pěšinku. Den jsem byl doma jako na trní, už jsem se těšil zase ven. Pozoruji každého obyčejného ptáčka, jako by to byl vzácný exot z dalekých krajů, nebo jako kdybychom se neviděli rok. Potok, vytékající z přehrady, je rozvodněný jako horská jarní bystřina a všechny strouhy v lese jsou po okraj zaplněny vodou. Lákalo mě to dnes na delší pěší okruh, ale v otevřeném terénu bez stromů duje tak nepříjemný studený vichr (Stormblåst!), že jsem se raději vrátil do závětří lesa. Zde jsem dal "myšičkám" starou housku a hned si k ní jedna způsobně zasedla a pustila se do ní. A další ji následovaly. Uvnitř stanu jsem našel několik "myších" hovínek, ale vůbec si nedokážu vysvětlit, jak se sem dostala. Žádnou díru, kudy by sem "myšička" vlezla, jsem neobjevil, třebaže jsem prohledal strop, stěny, podlahu i každý kout. Úplná "záhada zamčeného pokoje"! Při tom podrobném prohledávání stanu jsem však objevil něco jiného, co mi radost neudělalo: plíseň. Stálý, věčný, marný boj s plísní. Za tohoto vlhkého počasí je ten boj předem prohrán. Ach, slunce, kde jsi? S Himmlerem jsem trochu ve skluzu, a proto se snažím pilně číst. Začíná se to tam hemžit chybami; soudruzi už byli zřejmě unaveni tou intelektuální dřinou, která jim nikdy příliš nevoněla. Večer je na pláni mnoho zajíců; srn je méně a drží se výhradně vzadu; po lišce se slehla zem. Už tolik nevyfukuje a hned je o trochu tepleji! Na zpáteční cestě dolů do města už odkládám zimní svršky. Na ulicích je pusto a prázdno. Na to, že je pátek, to je milé překvapení. Nějaké vzdálené ožralé hulákání sice doléhá k mému citlivému sluchu, ale jinak to jde, když nikoho nevidím, a hlavně nepotkávám. Také ty věčné hlídky psohlavců dnes večer nikde nepatrolují. Takhle je to v pohodě, když mě každý den neotravuje, neřve na mě a nenapadá žádný čokl. A myslím, domýšlím se, že se tahle situace kolem těch čoklů začala řešit poté, co jsem ztropil veřejný kravál. Určitě se rozneslo po celém sídlišti, že v noci "nějakej chlap" někoho seřval kvůli psovi. Také toho blba, jejž jsem tak seřval a ztrapnil před jeho sousedy, jsem od té doby neviděl. Ten se teď jistě bojí po setmění vystrčit nos před barák, protože si musel spočítat, že tehdy taktak ušel výprasku.

sobota, 8. září 42
Ráno zase trochu sprchlo a les je mokrý. Nevadí mi to. Dřív by mi to možná vadilo, ale teď už nemám času nazbyt a hledím užít dne (carpe diem!). Já se projdu pěkně lesem na čerstvém vzduchu, v rozjímání posedím na posedu, nasnídám se tam - není nad jídlo v přírodě; "člověk" má pocit, že žije soběstačně jako divoké zvíře, třebaže je ta potrava přinesená z civilizace a vyfabrikovaná lidmi. V lese, jakkoli mokrém a studeném, mohu pozorovat různé ptáky a jiná zvířata, mohu si pak vlézt do stanu a v klidu a tichu si tam číst, nebo potom spát, když se oči a mysl unaví, a dospat z větší části probdělou noc, a když se pak večer setmí, zase se pěkně projdu lesem a kolem luk na zpáteční cestě domů. V lese se nejlíp pozná, jak by měl svět vypadat a jak vypadá. Ve městě mám pocit fatální odtrženosti od reality. Takovýto nádherný, bezstarostný život polozvířete, jímž se cítím být, by se mi líbil pořád. Lidský život je příliš složitý, komplikovaný a nákladný. Člověk je slepá ulička vývoje. A lidé se tou slepou uličkou ženou bezhlavě vpřed, čemuž říkají "pokrok", ale brzdy nemají. To nemůže skončit jinak než katastrofou. A ty lidi! Ti kdyby nebyli... Někteří jsou tak drzí, že ani neuhnou z cesty a vykračují si pánovitě prostředkem, jako kdyby jim patřil svět, a ještě k tomu na mě vrčí jejich pes. Kvůli takovýmto nepříjemným zážitkům a zkušenostem s lidmi se jim vyhýbám, jak jen mohu, i kdyby šlo jen o letmé potkávání. Jinak bych nevyšel ze stálých konfliktů, až bych získal neoprávněnou pověst kverulanta, rabiáta a recidivisty, anebo bych posléze jako hromadný vrah skončil za mřížemi.

Dnes zase všude čichám člověčinu. Nějak se nám po těch deštích rozmnožili houbaři. Rozbujeli se po dešti jako ta plíseň v mém stanu! Jak přiléhavé podobenství! Ta hemež houbařská! Na pláni je znovu houf brávníků a poštolka třepotá křídly na jednom místě, ale po lišce pátrám již několik dní pořád marně. Vidíte? Lidi mi nejenže všechno, co mám rád, zničí a postřílejí, ale ještě se mi pletou do výhledu, když ten starý dobrý zmizelý svět hledám. Cože! Zase člověk? Mor! Mor! A raději se klidím zpět do lesa, kde v krátkém pohroužení do meditace postojím v bývalém táboře R2 pod letitým dubem, pod tímto vpravdě posvátným Yggdrasilem, stromem života ze starogermánských bájí. Yggdrasil byl sice podle severské mytologie jasan, nikoli dub - ale copak na tom tak záleží? Uvědomuji si náhle, jaké obrovsky duchovní místo je tento háj se stromem života uprostřed. Z toho dubu vychází mocná životní síla, vis naturæ, která přechází i do mne. Yggdrasil starých Germánů byl jistě tento dub, který tu stál tak dlouho o samotě, až z něj vyrostl pravý velikán. Myslím, že u mne je to stejné. Svými kořeny čníme hluboko v zemi, v podsvětí královny Hel, či ve zlu, jak říká Nietzsche, kdežto svou korunu zdvíháme vysoko k nebi, k dobru. Princip naší velikosti, naší neporazitelné síly a moci se rozprostírá širým světem - nevykořenitelně. Jak symbolické! Tento dub je jistě tím pravým stromem života, neb příroda žije, dokud jemu neopadají listy. Teprve on, dub, ohlašuje svým listopadem skutečný podzim. A Já chci vytrvat též jako on - to v mlčenlivé přísaze slibuji na tomto posvátném místě.

Stan jsem dnes alespoň celý vytřel suchým hadrem, když už se o to vysušení nemůže postarat slunce. Fytoncid jsem nepoužil žádný - ono by to v tom vlhku stejně dlouho neúčinkovalo. "Myšičky" dostaly nový rohlík. Rozmoklý zbylý kousek včerejší housky je roztahaný po lese. Jeden hraboš se do dnešního rohlíku okamžitě zahryzl, aniž se nechal vyrušovat mou hřmotnou činností sanitárního pracovníka. Pak přišli ještě dva malí bráškové, a to je vždycky divadlo: Nejdřív se poperou, popiští si, pohoní se, zahrají si hru na pána hradu, až nakonec skončí svorně každý u svého konce rohlíku.

pokračuj další částí

zpět na předešlou část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm