Misantrop: Reinlebensborn - 22.

2. února 2010 v 19:49 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

Zase se dalo do deště. Musím zavřít stan. Jeden promočený hraboš si vylezl zvenku nahoru do sucha střechy vnitřní moskytiéry a tam spokojeně sedí, olizuje se jako kočka a schne. Musím také pohnout s tím Himmlerem. Někdy je docela odporné číst s jakým nestydatým pokrytectvím se tu kritizuje a odsuzuje to, co dělali v "milovaném" Sovětském svazu také a co se stalo běžnou praxí vládnutí též u nás po takzvaném "osvobození". Ba kritizují se tu a odsuzují i ty věčně platné principy moci, jež nepřestaly platit ani dnes, v současné "liberální demokracii" po konečném globálním vítězství mezinárodních "pokrokových sil" totálně zbolševizovaného a zfašizovaného světa. Tehdy, za nacismu, že to bylo hrozné? Davy jásaly tenkrát, jako jásají i dnes; ale dnes už jsme na všechno sami a všichni jsou proti nám. Dnes je politická situace daleko horší, pokročilejší, a zotročení celého světa mnohem rafinovanější. Není obrana, není naděje, není budoucnost. A pak: nelze být svobodný v miliardovém davu lidí. To je prostě vyloučeno. Přelidnění také způsobuje, že většina lidí je jen na obtíž, nedokáže se poctivě živit, a tak přežívá, přiživuje se a velmi často i tyje z drobných či velkých podvodů, krádeží, pochybných prodejů, machinací, transakcí, spekulací, lobbingu, ze sociálních dávek, z předražování nepotřebných potřeb, služeb a žalostně zmetkovitých výrobků. To vše má za následek dnešní bordel, jenž nemá humánní řešení. Jen zkáza celoplanetárních rozměrů rozřeší "lidskou otázku". Dříve takoví nadpočetní lidé končili soustředěni v táborech. Tam měli stále co na práci, tam byli mezi svými, nahloučeni jeden na druhého, jak to mají rádi, tam krásně zhubli do plavek, jak po tom dnes všichni touží a jak se o to nicméně marně pokoušejí, tam měli zaručenu odbornou lékařskou péči doktora Mengeleho, humánní, bezbolestnou a lahodnou smrt zaplynováním a navíc bezplatný pohřeb žehem - zadarmo! - na to přece ta verbež slyší, ne?, a tak dále. Bylo to opravdu tak špatné? V současnosti jsme v obdobě takových koncentráků všichni - dobří i špatní. Je to tak opravdu lepší? Myslím, že ne. Nacistickou terminologií řečeno, "mezinárodní Žid" zvítězil a ovládl celý svět. Naplňují se již dnes prorocká Hitlerova slova, že to bude znamenat konec světa a zánik civilizace - konec dějin. Nevím, mám-li se radovat či lkát. Avšak vím jistě, že toto po všech stránkách prohnilé polovičaté mezidobí nesnáším. Ta takzvaná "svoboda", jíž se teď všem lidem bez rozdílu dostává - ovšem, že jen v bezvýznamných oblastech života -, jim nepřináší vůbec nic dobrého, natož pak mně. Lidé totiž nevědí, co si s tou takzvanou "svobodou" počít - na rozdíl ode mne. Zatímco Já svobodou rostu a zušlechťuji se jí, u lidí je tomu přesně naopak: je svoboda umenšuje a kazí, protože jsou v jádru špatní. Nevědí totiž roupama co by dělali, a tak otravují život sami sobě i jiným lidem. Někteří lidé jsou tak nesnesitelně otravní, že to jsou přímo jakési chodící/jezdící živé terče, které mají na sobě napsáno PROSÍM, ZASTŘELTE MĚ, NEBO MĚ ZAVŘETE!, jak jsou svému okolí a sami sobě nesnesitelní. Ale ať dělají co dělají, není nikoho a ničeho, kdo nebo co by je jejich soužení zbavil, protože si naši nemilí pokrokáři a rovnostáři usmysleli, že i tyto lidské vředy mají mít právo na život a nárok být takzvaně "svobodní". Ve skutečnosti svobodu nesnášejí. Výsledkem čehož je dnešní bordel, který lidi nesbližuje, tak jako to činí tuhá pata totalitního despotismu, nýbrž naopak je staví proti sobě v tiché, nepřiznané, podvědomé, latentní misantropické nenávisti druha proti druhu, člověka proti člověku, přesně podle prastarého pravidla vládnutí rozděl a panuj. Sám nacismus byl jistě špatný, ale byla to poslední hráz proti absolutní bolševizaci světa, a tím i proti nenapravitelnému zdegenerování lidstva a života vůbec. A Hitler to správně předvídal. Velký muž. Uvádí se, že ve druhé světové válce přišlo o život kolem 60 miliónů lidí. Tak málo? Kdyby to bylo šest miliard, bylo by to lepší. Ale tehdy ještě tolik lidu na světě ani nežilo. A přesto vnukla příroda lidem taková jatka.

Z večerní procházky kolem luk a polí opět sešlo, protože jsem tam slyšel rajtovat nějakého motorkáře. Sobota, no... Zase mají volno, a tak otravují život (viz odstavec nahoře!). Ale není to jen tou sobotou. Je to s nimi prostě čím dál horší, nehledě na to, co je za den nebo hodinu nebo jaké právě panuje počasí. Teď sice neprší, ale mraky jsou tak nízko, že se dotýkají země a vytvářejí z mlhy a mžení stoprocentní humiditu. Vracím se tedy dolů do koncentráku o něco dřív, ještě než padne úplná tma, i když pouliční lampy jsou již rozsvíceny. A samozřejmě, jak jsem předpokládal, hlídkuje u krámu na lavičce zase ten chlap s tím čoklem. To, že se bojí vystrčit po setmění nos, jsem zřejmě předčasně zakřiknul. Lidužel, není tomu tak. Alespoň však chlap, jakmile mě zpozoroval blížit se, zavolal si čokla k sobě a držel ho rukama, aby mě znovu nevyprovokoval. Nevím, jak bych se zachoval tentokrát. Asi bych ho už vážně musel přizabít, abych měl od něj pokoj. Vyhnul jsem se mu co největším obloukem a předstíral, že si ho nevšímám. Adrenalin každý den. Už mě to sere! Nejradši bych se přestěhoval někam na samotu u lesa, ale ono to není tak jednoduché jako přestěhovat kupříkladu stan. Musíte mít v novém bydlišti, pokud ho vůbec najdete a seženete, také nějaký zdroj obživy, práci. A ani pak není nikde zaručeno, že po více či méně krátkém čase mě ta lidská verbež nedostihne a neotráví mi život i tam. Myslím na to. Muselo by to být ideálně pusté místo téměř bez sousedů, ale zase ne tolik, aby tam nebyla elektřina a připojení na Internet, jinak to nemá cenu. Takových míst je však málo. Jsem asi v pasti, z níž není úniku.

neděle, 9. září 42
V noci zase pršelo - ach jo... Ve dne je bezútěšně zataženo, zima a větrno. Všude plno čoklů, jak neděle káže, a to i venku na pláni. Místo zvířat tam vidím rovnou dva psohlavce a ještě k tomu na houbách. Ďábelská kombinace. Čím byl pro nacistu Žid a ještě k tomu bolševik, tím je pro mne čoklař-houbař, tedy nepřítel číslo jedna a přednostní objekt k likvidaci. S tímhle místem je konec. I v takové sibérii, jaká panuje již mnoho dní, se tu ve dne v noci potulují zavilí milovníci (plundrování) přírody. S hlasitým hartusením, jímž se snažím překřičet poryvy vichru, se znechuceně odvracím a vracím se zpátky do lesa. Chtělo by to vymyslet nějakou novou trasu. Sice by určitě nebyla lepší, tedy pustší a liduprázdnější, to určitě ne, vždyť jsem už vyzkoušel všechno, ale aspoň by to byla změna. Takových vhodných tras už mi mnoho nezbývá. Už teď chodím velkými oklikami. Jinudy už to prostě nejde.

"Myšičky" si udělaly z mého stanu úplnou prolézačku. Vídám je teď často zevnitř stanu buď sedět, nebo šplhat zvenku po moskytiéře. Jsou tak blízko, a mne přitom, zdá se, neberou vůbec na vědomí, že bych se jich mohl dotknout, kdybych chtěl. Ale neudělám to. Jen je s velkou radostí pozoruji a nechci si tu radost zkazit. Někdy to vypadá, že snad se na mě chodí také dívat. A mne baví dívat se na ně, jak je to taky baví. Divím se - a musím to zaklepat na dřevo! -, že ještě víc neprokousaly a nepodrápaly tu jemnou průhlednou síťovinu, jež je nám jedinou zbývající bariérou. Člověk by řekl: "Hloupé zvíře", ale ony jistě nějakým paraetickým způsobem vědí, nebo tuší, že se to nemá. Vždy jsem tvrdil, co už vím dávno, že zvířata jsou lepší než lidi. Záplaty mám ovšem stále pohotově.

Pozdě odpoledne po siestě jsem se šel projít jen kousek po okolí tábora v mém sourozeneckém lese. To už jsem dlouho neudělal a zjistil jsem, že to není tak špatné. Tajné zvířecí chodníčky tu mám vyšlapané již z dřívějška. Rozhodně lepší si tu v klidu a nerušeně chodit mezi stromy, než venku na lesních cestách, které jsou čím dál rušnější. Sem nikdo nepřijde, ani nepřijede. Malý soukromý ráj. Dokonce jsem zde spatřil i pomyslné světlo na konci tunelu v podobě vysvitnuvšího zapadajícího slunce, jež svými šikmými paprsky ozařovalo vrcholky stromů. Sluníčko! To už jsem také dlouho neviděl! Koukám na tu lesní světelnou show s takovým zaujetím a úžasem, jako bych to viděl poprvé - nebo naposled. Nádhera. Zítra by mohlo být konečně hezky. Hezky na malý výlet někam ven, mimo les, kde už jsem málem jako ve vyhnanství.

Po setmění jsou na pláni asi tři zajíci, jinak nikdo. Až na dalšího myslivce, který se plíží podél protějšího lesa. Už zas člověk? To už není ob den, to už je každý den! To je konec. Myslím, že je načase zlomit hůl nad tímto prokletým, začlověčeným místem. Pořád tu někdo je. Na takové procházky se můžu vykašlat! A Já jsem si hned říkal, že je to nějaké divné, že nevidím nikde srny. Jako obvykle se všechny poschovávaly, když uviděli přijíždět autem myslivce. Já jsem se hned také schoval, jakmile jsem uzřel jeho nablýskané auto stát u lesa. I přes to šero svítí jako lampión. "Strašně nenápadné"! Teď ještě bouchal sundává pušku s ramene a na něco míří vzadu na strništi u lesa. Och ne! Chce se mi zařvat, zahvízdat na prsty, ztropit prostě poplach, ale zároveň se nechci prozradit. A tak s napětím očekávám osudný výstřel. Ne. Výstřel naštěstí nevyšel a bouchal se vrací k autu. Při tom, jak ho mám tak pěkně v hledí dalekohledu, mě zase napadla ta stará, stále se vracející myšlenka, co všechno by se dalo teď dělat se snajprovkou. To by byla věc! Lovit bouchaly! Člověk chcípnout, tak jak žije! Zvláště do takovýho parchanta úskočnýho bych to "našil" s potěšením! Nenávistně ho pozoruji, dokud neodjede. S nepořízenou. Ale netrvalo to dlouho a odjinud z lesa vyjelo další auto, určitě taky myslivecké! To je neuvěřitelné! Konec. Konec s tímhle místem!

pondělí, 10. září 42
Je zataženo. Dnes jsem šel jinou trasou, o ulici dál, abych nemusel procházet kolem toho krámu, kde se shromažďuje v obzvláště nasycené koncentraci všechna ta verbež. Tudy, touto novou trasou o jeden sídlištní blok dál, se jde o trochu lépe, neb tu nejsou žádné davy, žádní psi a je to změna, i když je to o kousek delší. Takhle jsem tedy dopadl. K travnaté pláni nahoře u lesa už ani taky nemusím vůbec chodit, protože tam stejně vždycky uvidím akorát nějakého čokla - jako dneska - nebo po cestě, lemující les, projede někdo na mopedu - jako dneska. Nemá to cenu. S odporem se odvracím. Na "Putinovce" jsem zase viděl tu černou kočku s bílými tlapkami, kterou zde občas vídávám a která někdy dojde až nahoru, blíž k mému táboru, jako se to stalo 31. srpna. Chvíli ji pozoruji, lidužel doslova jen chvíli, protože zanedlouho přijel bagr, a tak jsem se vytratil. Všechno mi ta verbež zkazí. Z posedu pozoruji proplétat se mezi stromy kunu s černou špičkou ocasu. Při procházení mou kdysi oblíbenou světlinkou, již mi lidáci nadosmrti zhanobili šprckama, jsem zaslechl šramot. Zastavil jsem se a čekal, jestli ten zvuk bude mít i viditelného původce. A měl! A jakého! Konečně se na mě usmálo štěstí! Srnec honil srnu s čenichem u jejího zadku a v tom milostném zápalu ztratili oba trochu ze své ostražitosti. Srnec pronásledoval srnku jako kdysi bůh Apollón nymfu Dafné. Na chvíli se mi oba ztratili z dohledu. Pak se nejdříve vrátila na světlinku napást srnka, ale neproměnila se v žádný vavřín, jako ta krásná nymfa Dafné z řeckých bájí, nýbrž zůstala dál krásnou bohyní volné přírody. Je opravdu hezká. Zanedlouho jsem zpozoroval blízko ní i toho srnečka. Krásný párek. Tyto autentické zážitky miluji na svých toulkách lesem nejvíc. I uprostřed okolní lidské pekelné vřavy lze občas najít uvolnění a oddych od totálně zhumanizovaného světa v podobě takovýchto bukolických scén. Jinak by vůbec nemělo cenu žít. Popošel jsem o několik kroků dál, když už jsem se domníval, že je ten srnčí pár pryč. Srnka sice pryč byla, ale zato srnec na mne náhle mezi stromy konsternovaně zírá. A Já na něho. Zase ten napjatý pohled z očí do očí! Nádhera. Srnec neutíká v panické hrůze, jako když vidí člověka, nýbrž pozorně sleduje, kam se to podivné zvíře - totiž Já - pohne. Pohnul jsem se pomalu směrem od něj a když jsem se naposledy za ním ohlédl, stál tam s napjatými slechy ještě. Paráda. Jsem obohacen. Pokračuji dál, ale tentokrát nemířím přímo do tábora, nýbrž prodlužuji si natěšen procházku o velký okruh kolem řídce obydleného pahorku Hirschlu. Je obydlen velmi řídce, ale stačí to. I kdyby tam žil jediný člověk, stačilo by to bohatě k pádnému důvodu obejít to místo zeširoka. Na cestě mi překáží dřevorubec, což by jindy bylo příčinou k návratu, ale ne dnes. Obcházím ho hustým podmáčeným lesíkem a prodírám se křovinami a těžko schůdným podrostem. Raději chodím po cestičkách, ale žádné tu nejsou. Překvapená káně vystartovala ze svého pozorovacího bidýlka na haluzi nade mnou. Jsou tu i velmi pěkné zapomenuté ostrůvky bučin. Malá připomínka toho, jak rozkošně by mohly vypadat zdejší lesy, kdyby zde nehospodařili lidáci. Ach to věčné lidské "kdyby"! V těchto polozpustlých prostorách musí být plno ukrývajících se zvířat. A opravdu! Dvě srnky vidím se plašit! Rostlinstvo je tu jinší a bohatější. Stále ještě kvetou některé z rostlin. Hmyz je ovšem ztuhlý zimou. Čmelák sedící na čertkusu vypadá jako mrtvý, ale když se jej zkusmo dotknu, mátožně pohne pouze jednou nohou, jako by se oháněl, a víc nic. Je to tragédie. Dvě chlupaté hnědé housenky bourovce ostružiníkového také vypadají jako mrtvé, ale také reagují více či méně na dotek. Jsou to ovšem reakce slabé, nepoháněné již žádnou sluneční energií. Tak takovéto smutné obrázky nemiluji. Obrazy uvadající a odumírající přírody. Jde z toho na mne deprese. Zase se blíží ten chmurný zimní čas. Teď by mi udělal dobře hodně dlouhý pobyt v tropech, nejlépe celoživotní. Že jsem tam nezůstal, dokud jsem měl alespoň minimální možnost! Já to vždycky tušil, že tady jednoho dne uvíznu jako v pasti! Široké a dálné obzory se přede mnou otevírají. Lákají mne vydat se jim vstříc a prozkoumat je. Jen kdyby se udělalo aspoň na dva tři dny hezky a kdyby pořád nepršelo! Ani ty ostružiny letos nejsou... Další srnka se na mě upřeně dívá! A nikterak se nebojí a neutíká! Co to dnes s nimi je? Asi se mi dnes zvlášť podařilo zkombinovat oděv tak, že splývám s přírodou jako její přátelská čili nelidská součást, takže možná skutečně vypadám víc jako zvíře, jímž se cítím být, než jako "člověk". Mám na sobě zelené maskáčové kalhoty, černou bavlněnou mikinu, upnutou až ke krku, na rukách černé pletené rukavice a na hlavě teplou zimní polyesterovou čepici s kšiltem, též celou černou. Tady, mnohem dál za městem, je také víc rozličného ptactva, například černo-žluto-bíle velmi pěkně zbarvený čiperný ptáček konipas horský, rákosníčci a jiní nepříliš hojní ptáci. Radost pohledět. A ze zvířat tu jsou samozřejmě moje oblíbené krávy. Ty mám rád, ba snad nejraději. Jsem snad povahou víc hinduista než dědic antické kultury. Staří Řekové a Římané, jakkoli si vážím jejich filosofie a umění, byli na mne ještě příliš barbarští s těmi svými krvavými zvířecími oběťmi. Jedině bych schvaloval obětiny pro bohyni Hekatu; jí se totiž obětovali psi, jakožto démonická zvířata. Dospět k pravému opaku duchovního směřování, tedy k uctívání zvířat živých a svobodných, namísto mrtvých a zotročených, vyžaduje zřejmě mnohem vyššího ducha, ačkoli je to tak prosté a přirozené. Alespoň pro mne. Něčí přirozenost je ovšem, opět lidužel, tak zvrácená a zkažená, že tyto jednoduché a prosté přírodní axiomy nechápe či rovnou odmítá. Jsme holt mezi lidmi. Čímž je řečeno vše. Povždy budu zastávat názor, že jsme měli zůstat zvířaty. A krátký pohled na člověka mi dává jednoznačně za pravdu. Odporný živočich.

Ale krásně jsem si ten výlet dnes užil! Konečně zase nové a neokoukané zážitky! Pouze jeden do kopce supící, kouřící a smrdící trabant mi trochu pokazil výsledný dojem, když jsem neopatrně vstoupil na polní stezku, kde jsem ochutnával trnky, ale jinak jsem dorazil do stanu hladový, unavený, leč spokojený. Nejdřív jsem nakrmil "myšičky", pak sebe. Na tvrdý rohlík se vrhly v jednu chvíli hned čtyři "myšičky", což je rekord. Už byly asi vyhladovělé. Je s nimi sranda. Díval bych se na ně pořád, ale musím také číst Himmlera a spát. Musím přečíst denní penzum deset až dvacet stran, abych to stihnul do konce výpůjční lhůty, a oči se již klíží. Začíná zase pršet. Zavírám stan, vykláním se z něj, avšak "myšičku" tím nijak nevyvádím z konceptu. Klidně se krmí dál, i když klečím face-à-face přímo vedle ní. Dnes se mě opravdu žádné zvíře nebojí! Usínám spánkem spravedlivých a spím až do tmy. V lese se spí nejlíp. "Člověk" se probudí do úplně jiného a lepšího světa. Naprosto odpočatý na těle i na duchu. Na duchu především. Stále drobně prší. Na zpáteční cestě ještě na dovršení "zvířecího" dne potkávám v lese velkého ježka. Viděl jsem ho i potmě, což je pozoruhodné, jinak bych do něj možná vrazil, kopnul ho nebo na něj šlápnul. Ale přiznávám, že jsem tušil, že tady bude, protože už jsem ho tu párkrát a na tomtéž místě viděl. Posvítil jsem si na něj. Je to macek! Pěkně vykrmený slimáky na blížící se zimu! Ten určitě nebude mít problém přežít zimní spánek! Je tak sebejistý, že se ani neschoulil do pichlavé koule, jak to ježci obvykle dělávají, když vycítí nějakou hrozbu. Dnes se mě opravdu zvířata nebojí!

úterý, 11. září 42
V noci bylo jasno a viděl jsem padat hvězdu. Přál jsem si zánik lidstva na Zemi. Ráno je zataženo, mokro po dešti. Veveruška vylupuje ze šišky semínka a svůj huňatý ohon si rozprostřela nad sebou jako stříšku. Po včerejším výletě kolem Hirschlu mám unavené nohy, jež se třesou slabostí i při pouhém stání, unavené tělo, jež sotva vleču do kopce a unavenou mysl, jíž se nedostalo řádného spánku. Šel jsem si lehnout až o půl páté a vstával jsem v devět. Jsem rád, že jsem konečně dorazil k posedu, kde se najím, natáhnu si nohy a v klidu lesního zátiší si odpočinu. Společnost mi přišla dělat srnka s mládětem. Na otevřených loukách nemají zřejmě tolik klidu na krmení jako tady v bezpečí lesa, kde okusují lesanky. Mládě pěkně povyrostlo a už to není to malé, skotačivé a bezstarostné stvořeníčko, co dřív běhávalo kolem mámy. Nyní už se také, po vzoru matky, rozhlíží obezřetně kolem sebe. Brzo i ono bude dospělé. Na pláni u lesa není nikdo; ani člověk, ani zvířata, ani ptáci. Zaměřil jsem pouze kdesi v dáli krásně sluncem zalitý kopec. Hned bych se tam vypravil! Láká mě to! Počasí je však stále špatné, je mi zima, teče mi z nosu, zebou mě ruce a od úst mi jde pára - jako obvykle v posledních dnech. Jen chvilkami vysvitne sluníčko. Hned pak ten svět vypadá lépe a radostněji, když se i slunce usmívá na tu naši promoklou a studenou hroudu. Je mi však zima. Závidím těm srnám tu jejich otužilost. Je vidět, že jejich předci si po staletí na zimu moudře navykali, zatímco mí nerozumní předci se u ohně hloupě balili do kožišin zabitých zvířat a navěky tak zchoulostivěli. K tomu nemělo nikdy dojít. Byli bychom teď svobodní jako divoká zvířata.

"Myšičky" jsem dnes obdaroval novým rohlíkem a ze včerejška zbylými dvěma chlebovými kůrkami a jednou chlebovou patkou, již jsem připevnil pomocí stanového kolíku k rohlíku a toto vše pak k zemi. Jednu volně položenou kůrku záhy nějaká vykutálená "myšička" nepozorovaně odnesla, nejspíš někam po boční straně stanu, protože z toho směru slyším pronikavé pištění, jak se tam o ni asi perou. Druhou kůrku si odtáhl jeden malý bráška blíž k díře, odkud ji okusuje. Tato kůrka zanedlouho také kamsi zmizí. Štěstí, že nedokážou pohnout tím ukotveným pečivem, jinak bych měl po tyjátru.

Zase už prší. Čtu Himmlera. A posléze usínám posilujícím spánkem, z nějž procitám občerstven a odpočat. Je po dešti, voda s uklidňujícím pleskotem skapává s větví na kupoli stanu i na lesní půdu a Já ještě dlouho, předlouho sním s otevřenýma očima. Nejen spánek, ale i probuzení je v lese nejlepší. Obloha se nakrátko vyčistila, je však zimavo. Jdu si sníst rohlík na sedátko pod modřínem a pak se procházím po mém sourozeneckém lese. Od pláně za lesem se znovu ozval výstřel. Zas je tam myslivec! To jsou parchanti! Dnes tam tedy rozhodně nejdu. Tady v lese je to lepší. A zvířata tu lze také potkat! Jako právě dnes večer: Viděl jsem cosi hnědého v podrostu listnatého lesíka. Zastavil jsem se. Zase se tam něco hnědého mihlo! Asi veverka, pomyslil jsem si. Už nic nevidím, asi je pryč, takže jdu pomalu dál. Vtom to hnědé stvoření vidím zas a mnohem lépe. Ale není to žádná veverka, nýbrž - to mě podrž! - liška! Liška! To je shledání! Jde teď přímo přede mnou, pouhých pětadvacet kroků ode mne - schválně jsem si to potom změřil. To je neuvěřitelné! Vůbec mě přitom nevidí! Kouká totiž stále rovně před sebe a pravidelně se zastavuje, aby obhlédla terén. Stačilo by, kdyby jen trochu pootočila hlavou doleva a musela by mě vidět! Ale nestalo se. A tak jsem si ji mohl dobře prohlédnout. Není to však ta liška, již jsem před několika dny ještě vídával lovit hraboše na pláni, kde na ni vystřelil bouchal. Tamta byla víc rezavější, kdežto tahle je skoro hnědá, až našedle hnědá, jakoby zkřížená s vlkem. Nádherné zvíře. Ještě dlouho poté, co se mi ztratila z očí, stojím nevěřícně a ohromeně na místě a nemohu uvěřit svému štěstí. Ne, to není štěstí! To je umění! Umění pohybovat se v přírodě tak tiše, pomalu a nenápadně, že téměř splývám s okolím, což mi umožňuje zažívat takováto vzácná a neobvyklá blízká setkání a vzrušující pozorování, jež jsou lidem odepřena. To je prostě nádhera. Cítím se poctěn svým vlastním privilegiem. Jsem na sebe hrdý.

Po setmění se na zkoušku vracím domů tentokrát přes přehradu a po krátkém úseku silnice. Kdysi jsem tudy chodíval běžně, ale to ještě nebyla přehrada obestavěná rybářskými chatami a nebyl tam takový provoz, co teď. Nevím, moc se mi to nelíbilo se tudy vrátit. Některé věci už prostě nejde vrátit zpátky. Asi už to víckrát neudělám. Sice jsem nepotkal žádného čokla, ale lidi dva u přehrady stáli - i v té tmě! - a na silnici byl také dost velký provoz: deset aut mě minulo v průběhu asi deseti minut, než jsem po ní sešel až na předměstí. To je docela hodně, dost mě to štvalo. Jedno auto málem přejelo ježka, který utíkal přes silnici seč mu jeho krátké nožky stačily. Volal jsem na něho a povzbuzoval ho, aby ještě víc zrychlil, když jsem ho uviděl ve světle reflektorů přijíždějícího auta. Řidič ho musel jistě také vidět už z hodně velké dálky, ale že by alespoň trošku přibrzdil, o tom bych si mohl nechat leda zdát. Spíš se zdálo, že řidič schválně ještě víc dupnul na plyn, aby toho ježka zabil. Tomu bych věřil. Lidé jsou tak zvrácení, že by z toho mohli mít i jakési pro mne těžko pochopitelné perverzní potěšení. Natolik dobře znám lidi. Ale Já toho u nich nechápu víc než jen toto. Ježek taktak unikl! Bylo to o vlásek. Šel jsem to s baterkou pro jistotu zkontrolovat. Tentokrát to dobře dopadlo. Také šel naproti mně opačným směrem nějaký kluk s dost nahlas puštěným walkmanem na uších. To je taky odvaha! Pustit se ve tmě po takové vražedné silnici! Myslím, že jsem tudy šel naposled.

středa, 12. září 42
Stále zataženo. Každý den, když vycházím ven před barák, kontroluji nejdříve, zdali je na ulici takzvaně "čistý vzduch", to jest není-li tam někdo, abych nemusel někoho potkat hned po ránu přede dveřmi. Dnes jsem na tento dobrý zvyk zapomněl a samozřejmě se mi to nevyplatilo. Sotva jsem totiž vyšel z baráku, venčila se tam zrovna jedna čůza s čoklem. Čokl na mě temně vrčel, jako kdyby mě měl v příštím okamžiku pokousat, a očmuchával mě jako kost. Strašně "příjemné". Když jsem přitom předtím scházel ze schodů dolů, měl jsem zrovna takovou dobrou náladu a pohvizdoval jsem si veselou punkovou písničku od skupiny NOFX, již jsem poslouchal při oblékání. Teď, po setkání s psohlavcem, mám rázem po náladě. To bylo taky naposled. Příště už ztropím kravál. To je hrůza, "člověk" aby byl furt ve střehu.

Nová trasa se mi líbí. Žádný čokl v cestě, žádný krám, kde je zvýšená koncentrace lidáků. Chodíval jsem tudy ze školy. Vypadá to tu pořád stejně, až na malé stavební změny uvnitř školního areálu a ulice je pouze trapně politicky přejmenovaná z Československé lidové armády na E. Beneše - jako kdyby v tom byl nějaký zásadní rozdíl. Vybavují se mi stále živé vzpomínky na tu dobu. Školu jsem nenáviděl, ale po škole to bylo fajn, dokud se dospělí a rodiče nevrátili z práce. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to prostě lepší. Až na pár důchodců nikde nikdo. Málo aut; chovat čokla ve městě byl buržoazní přepych, který ještě téměř nikdo nepěstoval; málo lidí; a nové sídliště, jemuž se touto staronovou trasou vyhýbám, také ještě nestálo s tou vší kdoví odkud přivandrovalou sebrankou, která v něm bydlí. Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal. Dnes jsou všude jen garáže a parkoviště. Zbylá hříště zejí prázdnotou, nebo se tam nanejvýš prohánějí a serou čokli, pokud ovšem neserou rovnou pod sebe na chodník. Děti úplně jako by vymizely.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm