Misantrop: Reinlebensborn - 23.

2. února 2010 v 19:53 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

Provoz na silnici je dnes obzvlášť hustý, rachotivý a nesnesitelný. Hlavně těžké nákladní vozy a kamiony. Z některých mi úplně zaléhá v uších, jak jsou hlučné. Mám dojem, že se nalézám v pekle. Je čím dál těžší udržet si zdravý rozum a probít se v pořádku nahoru do lesa, kde je konečně aspoň trochu ticho a od každého svatý pokoj. Na okraji lesa ještě míjím nějakého důchodce, který tam pravidelně v tuto dobu řeže soušky na zátop a který na mě blbě čumí, a pak už jsem konečně sám. Konečně zase sám! Jaké blaho! Celý den opět v lese - není nic lepšího. Na vzrušující zážitky se zvířaty to byl ovšem den chudý. Neviděl jsem ani srnku, ani zajíce, ani žádné jiné větší zvíře, a tak alespoň pozoruji své "myšičky" a procházím se po lese mezi stromy. Objevil jsem nemilou skutečnost, a sice tu, že mi někdo vlezl do lesa a hrál si s tou srnčí lebkou, s níž jsem se fotil 26. srpna. Našel jsem ji zavěšenou za oční důlek na větvi blízkého smrku. A spím a čtu samozřejmě Himmlera. Komunistických lží a fantasmagorií se v té knize vyskytuje sice požehnaně, když autor například soustavně nazývá "kvalitním výkvětem národů" komunisty, socialisty, demokraty a "jiné levicové pokrokové síly", ale líbí se mi tam některé citace z Himmlerových veřejných proslovů nebo soukromých názorů. Tak například, podobně jako Hitler, i on prorocky varuje před bolševismem, neboť po jeho vítězství (viz dnešek!) by to znamenalo "konec vší krásy a kultury, vší tvůrčí síly na tomto světě." Prorocká slova. Také se mi líbí jeho soukromá averze k vraždění zvířat, již vyslovil takto: "Jak můžete mít potěšení z toho, střílet ze skrytu na ubohá zvířata, která se tak nevinně, bezbranně a aniž co tuší pasou na pokraji lesa? Protože to je, když se na to pořádně podíváme, čistá vražda. Příroda je tak překrásná, a každé zvíře má konečně také právo na život. To právě je stanovisko, které tak obdivuji u našich předků. Takovou ohleduplnost vůči zvířatům naleznete u všech indogermánských národů." Nebo na jiném místě, u jiné příležitosti: "Nebudeme suroví nebo nemilosrdní nikde, kde to nemusí být. My, Němci, jsme jediný národ na světě, který slušně zachází se zvířaty." To sice není tak úplně pravda, ale je faktem, že ve třicátých letech minulého století mělo právě nacistické Německo nejpropracovanější zákony na ochranu zvířat, i když podle mého ještě málo. Nebo tato Himmlerova dochovaná úvaha: "Mimořádně mě zaujalo, když jsem nedávno slyšel, že buddhističtí mnichové ještě dnes, jdou-li lesem, vyzvánějí zvonečkem, aby se jim mohla vyhnout lesní zvířata, která by mohli zašlápnout. U nás je ale každý šnek podupán, každý červ zašlápnut." To je také pravda, ale je to trochu jinak: Mnichové nezvoní zvonečky proto, aby se jim mohli vyhnout nějací šneci nebo červi či jakékoliv lesní zvíře, jež by jinak mohlo být zašlápnuto, nýbrž proto zvoní, aby dali o sobě vědět hlavně šelmám, které by mohly na mnichy jinak samým překvapením zaútočit. Až na pár nepřesností nebo malých nedorozumění, svědčí tyto výroky nikoliv o jakémsi "chorobném rozdvojení mysli" tohoto nacistického "vraha", jak se nám snaží vtloukat do hlav oficiální propaganda napříč zhumanizovaným politickým spektrem, od komunistů až po pravici, nýbrž naopak o Himmlerově vysokém duchovním směřování, které nemá s žádnými schizofrenními stavy mysli vůbec nic společného, právě naopak. V úctě ke zvířatům a zároveň v nesmlouvavém jednání, až nenávisti k lidem nevidím žádný rozpor, žádný příznak chorobné vyšinutosti. Rozporuplné je spíše to, když někdo říká, že má rád zvířata a přírodu vůbec, ale má rád zároveň také lidi, kteří jsou přece největšími nepřáteli zvířat a škůdci a ničiteli přírody. To je daleko schizofrennější postoj. To už by mohli i o mně tvrdit, že jsem schizofrenik s mentalitou masového vraha. Není nic vzdálenějšího pravdě. Všechno mohlo být ostatně jinak, kdyby se povedlo nacistickému Německu vyhrát válku a uskutečnit zamýšlený poválečný plán na postupné přebudování národního hospodářství ze živočišné na čistě rostlinnou výrobu. Jsem si jist, že svět by vypadal podstatně lépe. Ale všechno dopadlo jinak, a tak nás teď můžou všichni špatní lidé, jichž je drtivá většina, osočovat a drze nám podsouvat chorobnou rozdvojenost mysli. Žádné překvapení.

Domů jsem se vracel potmě tentokrát opět pomalou procházkou kolem pastvin. V té tmě už jsem tam žádnou zvěř vidět nemohl, pokud tam vůbec nějaká byla, pouze v dálce svítila světla jakéhosi auta na kopci a na louce se s baterkou poflakovali nějací dva lidáci. Nedokázal jsem rozpoznat, co tam zase nekalého prováděli, ale zdálo se mi, že tam vidím i nějakého čokla - jak jinak. Buďto šílím Já, nebo šílí doba - to už není normální tohleto. S hrůzou a s vyplaveným adrenalinem v rozbouřené krvi postupuji obezřele předměstím, jako by to již více nebyl můj domov, nýbrž nepřátelské území. Naštěstí se to dnes večer obešlo bez obvyklých psích hlídek a nikdo mě neotravoval. To je však výjimka. Ráno mě stejně, jako vždycky, zburcuje jekot sousedčina čokla pod mými okny. Už nikdy nebudu mít pokoj, dokud se neodstěhuji pryč z tohoto pekelného psince. Nenávidím tohle město. A dostat se z něho pryč bude v příštích letech převládající myšlenkou, k níž upnu veškeré své úsilí pracovní i mimopracovní. To už se nedá vydržet.

čtvrtek, 13. září 42
Zataženo. Ta nová trasa okolo školy se mi tuze líbí. Ještě jsem tam nepotkal čokla a ani chodník není posraný. Zřejmě tu žijí o trošku kultivovanější a spořádanější lidé, než ta přivandrovalá pakáž z nového sídliště. Široká, prázdná třída téměř bez aut a se stromy, za okny domů květiny a krmítka pro ptáky. Staré dobré sídliště z dob protektorátu. Jako by se tu ten tehdejší pořádek jaksi podivuhodně udržel až do dnešních časů. Jdou na mne zase vzpomínky. Jako bych se vrátil o třicet let zpátky. Na "Putinovce" vidím zase tu černou kočku s bílou náprsenkou a bílými tlapkami. To je taky pravidelnost, jako ta moje! Tady na sjezdovce teď vysvitlo sluníčko. Viditelnost je však nadále slabá. Na světlince v lese nalézám k svému zděšení a zhnusení další dvě šprcky. Už jich je tu nastláno šest. Stalo se, čeho jsem se nejvíc obával: že po prázdninách sem budou chodit mrdat dál. Tohle místo je prostě ztracené. Pošpinili ho tím svým nečistým, úchylným pářením tak, že je mi z toho špatně. Když si představím, že se tady v tom bordelu někdo válí a nevadí jim to; že navíc v takové zimě tu zřejmě musejí prcat oblečení, akorát bez kalhot (opravdu "romantika"!)... - no, co to musí být za hovada! Nechci to ani vědět a zhnuseně jdu dál. Asi jsou zvyklí žít v chlívku, Já však ne. Tohle přestalo být čistým zdrojem žití - Reinlebensbornem - protože už to není rein, především však ne menschenrein - očištěno od lidí. Takový konec po patnácti letech jsem si nepředstavoval. Musím pryč, je mi to čím dál zřejmější. Tohle je jediné nejbližší zalesněné místo v okolí, kam se dá jít, jinak už nezbývá nic. Musím pryč. V zimě mě čeká nechutná nutnost pracovat, bude mi tedy alespoň pomáhat, že budu mít cíl: Pryč odtud. A abych si spravil náladu, vyrážím na pěší výlet okolo Hirschlu. Už jenom tady je to ještě jako za starých mladých časů. Alespoň zatím, než se napustí a zprovozní ten nový rybník. Pak to tu bude jistě zamořené lidáky stejně jako na přehradě. Tam už taky nerad chodívám, jedině občas za koupáním, jako letos, ale s koupáním je samozřejmě pro letošek také konec. Dnes je však přece jen o trochu tepleji než v uplynulých deštivých dnech a dokonce i slunce často vykukuje zpoza lehkonohých bílých oblaků. I ten polomrtvý čmelák na čertkusu z minula dnes jaksi obživnul a žije dál. Líbí se mi tady. Ta liduprázdnost, ty rozlehlé prostory, ta úchvatná panoramata, ty skvělé dálné výhledy do všech světových stran, ty roztodivné rostlinky a mnoho různých zvířat! A moje milé krávy! Nevím, jak lépe vypovědět, že je rád vidím. Pohled na jejich mírnou oduševnělost a výraz jejich životní moudrosti je lékem na všechny chmury. Kdybych byl svobodným sedlákem nejen podle jména, jež nosím a na něž jsem náležitě pyšný, chtěl bych chovat krávy. Měly by se u mne jako na svobodě, ba lépe, neboť bych je chránil jako vlastní život. Žít životem svobodného sedláka - to by se mi líbilo též. Tady v tom venkovském klidu a tichu a v té samotě si znovu uvědomuji, jaká to zvrácenost žít v lidmi přecpaném městě. Toho strašného rámusu tam a smradu - a lidí... Vzpomněl jsem si zase na dědu a na jeho venkovské stavení kousek odtud v nejbližší vesnici. Tam je také takový rajský klid. Tu jeho bývalou usedlost bych teď bral. Vždycky mě rozesmutní až skoro k pláči, že děda už není a jeho chalupa je mi navždy nedostupná. Tam bych byl šťastný. Musím si něco podobného sehnat. Musím. Dnes nesmím dopustit, aby mi to nějakej blbec zkazil. Vracím se proto tentokrát nikoli po polní cestě, kde bych akorát tak potkal nějaké auto nebo člověka vůbec, nýbrž beru to ještě po kopcích pahorku Hirschl s úchvatnými pohledy do kraje a pak rovnou přes les. Ten celkový pohled do kraje mi připomněl, kolik stromů se již odělo do pestrých podzimních barev listí. Krátí se to, krátí. Beru to rovnou dolů přes les. Tudy shora jsem snad ještě nikdy nešel. A je to tu nádherné! Skaliska, polojeskyně, skalní města, stoleté rozložité stromy, půlmetrová bedla, velký chrobák - a ticho, božské ticho a nikde nikdo. To je prostě nádhera! Musím sem chodit častěji. Škoda, že tu není vhodné místo pro stan. Ale nádherně tady je! A sluníčko svítí.

Po návratu do tábora krmím "myšičky", vyvěšuji konečně spacák, aby se provětral a proschnul - a čtu dlouho do pozdního odpoledne, kdy už se pomalu zase šeří. Ach jo, jak ten čas letí, dny už jsou tak krátké... Usínám a probouzím se až potmě. Nebe září myriádami hvězd. Vracím se domů zkratkou přes motokrosové závodiště, pak kolem zahrádek, kde na mě odkudsi za plotem bojácně štěká čokl a přes liduprázdné sídliště.

Doma mě čekala zásilka nového kompaktního disku do mé početné a vzrůstající sbírky. Tentokrát jsem si vybral, objednal a zakoupil CD polské skupiny Behemoth s názvem "Demigod" - Polobůh. Je to dobrá muzika, nářez, který šlape od začátku do konce. Připomíná mi to některé americké deathmetalové soubory, jako například Death, Deicide, Cannibal Corpse nebo i Broken Hope. Na to, že to jsou Poláci, bych to nehádal. Hudba je to světová, texty v jakési oxfordské čili královské angličtině, velmi zajímavé a velice zvláštní. Zatím jsem je přejel jen tak povrchně zběžným zrakem. Ze zpěvákova smrtelného chroptění není pochopitelně ničemu rozumět. Většinou se ty texty zabývají různými pradávnými kulty, samozřejmě že těmi řádně temnými a hrozivými a podobně. Teď na to nemám čas, ale za dlouhých zimních večerů si možná něco přeložím. Aspoň se trochu pocvičím v angličtině. Pro Poláky mám slabost, protože umějí vyprodukovat výbornou muziku. Z našich se jim může rovnat nebo přiblížit možná jen Krabathor v rámci žánru a jinak nikdo. Z Poláků jsou výborní například ještě Vader - také mám jedno jejich album na kazetě. Poláci jsou mi sympatičtí i jako národ a líbí se mi jejich jazyk. Čeština se mi líbí také, ale k Čechům přílišnou láskou ani sympatiemi neoplývám. Poláci jsou sice Slované, ale je v nich cosi ze skandinávského naturelu, což je patrné nejlépe právě v hudbě. Zaujala mě hlavně zběsilá práce bubeníka a kytarová sóla, jež jsou krátká, úsečná a svižná jako údery bičem. Nekompromisní muzika. Sami tři hudebníci vypadají na umělecky stylizovaných fotografiích uvnitř obalu dosti nekompromisně až zarputile. Mám co poslouchat.

pátek, 14. září 42
Krásné počasí, léto se vrátilo! Po ránu je obloha absolutně bez mráčku! Konečně! Kromě čokla, ječícího každé ráno pod okny, sotva se probudí, mě burcuje ze čtyřhodinového spánku také pracovní ruch, kravál a vrtání dělníků, kteří opravují lodžie na našem baráku pitomým, a kromě těchto jednoznačných nelibostí mě budí též libé sluneční paprsky. Probuzen sluncem - to už si nechám líbit! Novou trasou se ubírám k Reinlebensbornu. Proč mě nenapadlo dřív tudy chodit? Téměř od domu až do lesa procházím jenom samými stromovými alejemi! Nejprve je to krásná alej javorů, jejichž koruny jsou uměle seřezávány do tvaru polokoule a posléze procházím takzvanou "Královskou alejí" lip, jež vysadily v roce 1879 školní děti na počest 25. výročí panovnické svatby Františka Josefa I. s jeho sestřenicí Alžbětou Bavorskou, lidově přezdívanou "Sissy". Minimálně tedy 128 let staré lípy! Ty ještě pamatují lepší časy! Pěkný zvyk to byl oslavovat něco významného sázením stromů! Dnes děti chodí za školu nanejvýš tak mrdat do lesa! Rakouský císař František Josef I. je mi sympatický jedině tím, že nesnášel industrializaci. Proto ji odsouval co nejvíc z Rakouska do Čech, za což se mu dneska blbě blahořečí, v souhlase s komunisty, kteří spatřovali ve čpavém čmoudu továrních komínů až téměř mystický dým delfských kadidelnic, věštících sladkou, optimistickou budoucnost. V lese potom váhám a přemýšlím, jestli mám chodit přes tu zkurvenou světlinku, z níž si někdo udělal mrdací salón. Nakonec se rozhoduji, že přes ni půjdu, ale přijdu k ní z opačné strany, odkud ten mrdník není vidět. Jinak bych neměl tak pěkně při cestě posvátný háj s jeho veličenstvem prastarým dubem. A každodenní návštěvy tohoto tolik výrazně duchovního místa se nemíním vzdát jen tak bez boje. Je to už skoro nábožná pouť. Dnes tam ve stále ještě zelených větvích mohutného dubu celebrovala mši na počest přírodního božstva jedna křičící sojka. Je skutečně krásně, ideální počasí na výlet. Byl by hřích zalézt rovnou do tábora. Je pátek dopoledne, musím využít posledního dne v týdnu, kdy je ta verbež ještě většinou ve škole nebo v práci a jít se projít zase po překrásném okolí skalnatého pahorku, zvaného Hirschl. Dnes je díky božskému slunci teplo jako na vrcholu jara - a Já jsem na vrcholu blaha. Odkládám postupně všechny svršky - nyní zbytečné: nejprve černý svetr s rudými klíny, potom i černou bavlněnou mikinu s šedými klíny, až už mám na sobě jen hnědé triko s dlouhými rukávy a černo-hnědo-zelené maskáčové kalhoty. Měl jsem si vzít místo té zimní výbavy spíš kšilt proti slunci, protože dnes svítí ostře opravdu jako na jaře. Ach, jaro, jaro, kdeže jsi? Jako by to bylo včera, co jsem se tudy ubíral do tábora R1 za vesnicí mého dědy, zvanou Pfang. Dokonce i motýli najednou obživli a všude radostně třepotají svými pestrými křídly! Žluťásci, bělásci, babočky bílé C, černopláštníci - radost pohledět! A opět mé milé krávy. A ptáčků přehršel, všichni se rozzpívali a radují se vespolek z toho slunečného nadělení. Najmě společná koupel stehlíků a strnadů v jedné louži mi vyloudila po dlouhé době zase spokojený úsměv na tváři. Je to tak krásné, když létají okolo mne a poposedávají tu na stromech nade mnou, tu vyzobávají semínka z pcháčů zelinných. V celé přírodě teď vládne veselost. Cvrčci cvrkají a mouchy bzučí. I hadi se dnes vyhřívají na sluníčku. V zalesněném skalním městě na Hirschlu jsem málem šlápl na užovku. Docela jsem se jí lekl. Tady by nepomohly žádné zvonečky buddhistických mnichů, protože hadi neslyší. Instinktivně jsem uskočil - co kdyby to byla zmije! - a teprve po tomto mém manévru si mě ta užovka všimla a také Já jsem pořádně poznal o koho jde. Našel jsem tu také velmi krásného, nepříliš však hojného brouka střevlíka zlatolesklého a znovu chrobáka lesního. Na okraji lesa rozprostírá své mohutné, všelijak divně pokroucené větve stará, velice stará, obrovská a rozložitá třešeň. Jistě ji sem zasadili kdysi dávno lesní, nebo spíš rolní dělníci, aby se mohli občerstvit jejím lahodným ovocem, jež už ovšem tato přestárlá třešeň určitě před dlouhou dobou přestala plodit. To byl také pěkný zvyk - sázet kolem polí a lesů ovocné stromy pro užitek odpočívajících čeledínů a děveček. Dnes už se nic takového lidužel nepěstuje. Dnes si s sebou vezmou plastikovou lahev vody a prázdnou ji pak odhodí v lese. Pahorek Hirschl je vysoký 654 metrů, což z něj dělá široko daleko nejvyšší bod a tím pádem i skvělou rozhlednu. Nahoře je i jednoduše zrobená lavička a Já tam sedím dlouho a nemohu se vynadívat. O něco níž v lese je tak nádherné ticho a klid, že je nepřerušuje vůbec žádný lidský kravál, jenž sem vůbec nedolehne. Ještě přitom v mém nynějším táboře R3 občas zachytím svým mimořádně citlivým sluchem nějaké ty vzdálené ozvuky města, ale tady nic, absolutně nic, čisté, božské, panenské lesní ticho. Zde se také na dlouho zastavuji. A kdybych mohl, zastavil bych nejen sebe, nýbrž i sám čas. Ještě jednou pátrám okem zkušeným po případném vhodném místě pro stan, ale žel nenalézám. Buď je to moc z kopce, nebo moc skalnaté, nebo moc otevřené pro slídivé oko člověka, nebo jsou stromy zu dicht gesät - příliš těsně u sebe. Je to škoda, bývalo by se mi to tady líbilo napořád. Do tábora se vracím odvážně přes louky, alébrž pastviska, alébrž pláň, ale nikdo tu naštěstí není. Dívám se na poštolku, jak loví. Třepotá křídly na jednom místě a pak se snáší pomalým, klouzavým letem k zemi. Zdá se, že něco chytila. Letí pryč, a ano, jasně vidím, že v pařátech drží nějakého hraboše! Ale musím už spěchat, protože naproti mně jde po polní cestě podél lesa nějaký houbař a nechci-li jej potkat, jakože tedy rozhodně nechci, musím přidat do kroku. Uf! Stihnul jsem to! Fuj, ten byl škaredý! Houby rostou. Zítra tady té pakáže houbařské bude šmejdit jistě daleko víc. Pakáž jedna!

"Myšičky" zase vykously menší otvor v moskytiéře. Stan už mám samou záplatu. Když se přitom podívám do mého loňského diáře, s překvapením zjišťuji, že teprve touhle dobou poprvé jsem zaznamenal první známky přítomnosti nějakého "myšího" podnájemníka pod mým stanem, tehdy ještě v táboře R2 v posvátném háji pod dubem. Po letošní sezóně je stan samá díra od hrabošů, jako ta lesní půda kolem něj. Stěhovat se zpátky pod dub už nemá letos cenu. Už jednou jsem se odstěhoval kvůli zmijím, podruhé kvůli lidem, potřetí kvůli hrabošům se však stěhovat nebudu. To už vydržím. Vyhladovět "myšičky" a nekrmit je, to také nemá význam; jednak bych přišel o výbornou zábavu a za druhé by to bylo spíše kontraproduktivní než účelné. Raději jim napříště porce zdvojnásobím, aby měly pořád do čeho kousat a aby tedy v opačném případě nekousaly do stanu. Jeden rohlík na celý den jim je málo. Vždyť už když odcházím večer domů, zbývá jim sotva kousek. "Člověk" se na ně nemůže zlobit; jsem rád, že je tam mám a že mi skýtají radost i poučení. Dnes už bylo zase vidět, že mají hlad. Vyrovnaly rekord čtyř najednou se krmících "myšiček" na jednom rohlíku. Je to s nimi prostě fajn a rád je pozoruji. Občasné škody na stanu jsem připraven tolerovat. Je to malá cena za to rozpustilé divadlo, jež mi každý den předvádějí. "Člověk" nemůže být až takový materialista.

Po přečtení pouhých deseti stran z Himmlera už se mi tak hrozně klížily oči, že jsem toho musel nechat, lehnout si, zavřít oči a spát. Probudil jsem se zase až po setmění. K pastvinám tudíž nejdu a mířím rovnou domů, a to stejnou cestou, jíž jsem šel ráno - tedy alejemi. Královská cesta pro krále, na níž nestrpím žádnou chátru. Až před naším barákem pitomým slaví lůza ze sousedství své zpité mecheché a teprve až zde také narážím na jediného dnešního čokla, samozřejmě jako na potvoru zrovna na toho, který mě každé ráno burcuje svým nesnesitelným ječením. Musím prostě pryč.

sobota, 15. září 42
Ráno je zase zataženo po dešti. Později se sice vyjasnilo, ale fičí silný, ostrý severák. Na sluníčku někde v závětří je celkem hezky, ale jinak je zima. Ve městě se prý otevírá nový obchodní dům, jak je patrné z četných reklamních poutačů a podle projíždějících dvou motorek a jednoho auta s reklamním panelem a s ukecaným tlampačem, upozorňujícím na tuto "velevýznamnou událost". Asi proto není tolik lidí za městem, na to, že je volná sobota. Tím lépe pro mne. Na "Putinovce" se však něco děje, nějaká pracovní činnost tam probíhá a někdo se tam šplhá nahoru. Nejdu tam tedy a místo toho mířím rovnou k posedu. Po cestě vidím v lese utíkat jednoho zajíce. Toho už jsem dlouho neviděl. Vysoké, štíhlé jasany nad posedem se zase tak nebezpečně naklánějí a narážejí o sebe v tom vichru, že hned po snídani pokračuji raději dál směrem k táboru. Posvátnému dubu už se začaly objevovat první ošklivě žluté skvrny na listech, které předznamenávají blížící se podzimní listopad. Padající žalud mě málem zasáhnul do hlavy, taktak jsem se stačil přikrčit. "Myšičky" udělaly ze včerejší dírky v načaté moskytiéře pěkně velký rozparek. Och, ne...! Už zas! Na člověka bych se naštval, protože bych věděl, že to dělá schválně a ještě si to dovede zdůvodnit, ale na "myšičky" se prostě nedokážu zlobit. Jsou tak nevinné! Zpočátku jsem se na ně hněval, ale teď už je mi to jedno. Beru to jako nutný fakt. Jsou tak nevinné, když se na ně podíváte, že byste mi jistě dali za pravdu. Úplně něco jiného, rozdílného od pohledu na člověka. Prostě jen připlácnu lepidlem další záplatu a už na to nemyslím. Ony nesmějí mít hlad. Musí mít stále co hryzat. Nejenže jsem jim zdvojnásobil porci, ale dokonce ztrojnásobil, protože dnes dostaly rohlík a skoro celou veku, a veka vydá za dva, za tři rohlíky. Rohlík jsem upevnil stanovým kolíkem k vece a připíchl k zemi. Je z toho docela masívní hrad, navíc jedlý. Zajímalo by mne, co si o tom ty "myšičky" mohou myslet. Každopádně se jim to asi líbí, ta hora potravy, již mohou zlézat, hašteřit se o zasedací pořádek u ní a vůbec kolem toho vyvádět všelijaké jiné rošťárny. Nejspíš nad tím ani neuvažují, kde se to tu pečivo každý den bere, tak jako my všichni ostatní považujeme za samozřejmé, že nás matka Země sytí svými plody, aniž se mnozí tážou, jak je to vůbec možné. Dnes se k "myšičkám" přidala v jednu chvíli i sojka! Stalo se to v téměř nestřeženém okamžiku, když jsem si četl. Přilétla zcela nepozorovaně a neslyšně, takže na její přítomnost - metr za oknem mého stanu! - mě upozornilo až její hlasitější klování do veky. Hned jak jsem ty zvuky slyšel, okamžitě jsem věděl, že to bude někdo podstatně větší než "myšička"! Vzhlédl jsem od knihy a podíval se ven. Sojka! Takhle zblízka jsem se ještě nikdy na žádnou sojku nedíval. Takhle zblízka je to pěkně velký pták, inteligentní, s chytrým, bystrým kukučem. To je zase dobrodružství! Nádhera! Večer houká sýček, létají netopýři a šeřící se západní obzor nad pastvisky je oranžově jasný. Obloze vévodí Jupiter. Před chvílí jsem tu ještě slyšel rajtovat někoho na motorce, ale teď tu nikdo není. Zvěř však také ne. Ani se jí nedivím. Pouze vzadu na žitném strništi vidím "tradiční" nejasné siluety dvou srnců. Pohoda netrvala dlouho. Od silnice přijelo auto - už jsem se zhrozil, že myslivecké! - přejelo louku a za chvíli jelo zase zpátky. Od ničeho nikam. Klasický obrázek z posledních let. Dřív bych z něčeho podobného měl civilizační šok, ale už si začínám pomalu zvykat, i když se s tím nikdy nesmířím. Někdo holt má hodně peněz a hodně volného času, tím pádem i hodně roupů v prdeli, a tak otravuje a neví, co by. Lidé prostě potřebují nějakou válku, třít bídu s nouzí - jinak je to s nimi absolutně k nevydržení. Připomínám si slova ze Shakespearova Koriolana: "Války se děsí a mír je kazí." Verbež. Já jsem auto nepotřeboval už hezkou řádku let, a oni si jezdí jen tak od ničeho k ničemu, otravují vzduch a mně život, ruší moji zádumčivou večerní procházku a plaší zvěř. Nevím, proč sem pořád chodím. Asi už jen ze setrvačnosti. Vždycky mi to někdo zkazí. Zřejmě proto sem ještě přes to přese všechno chodím, protože když všichni lidáci odtud konečně zmiznou a rozhostí se opět ticho a klid a rajské liduprázdno, je to tu pořád nádherné. Přestává mi to však stačit. Po cestě dolů do města vidím znovu jednoho zajíce ve světle pouličních lamp a schovávám se ve tmě za stromem před jakýmsi chodcem. Noční nebe se třpytí hvězdami.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm