Misantrop: Reinlebensborn - 27.

2. února 2010 v 20:11 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

"Myšičky" a červenky dnes mají díky mně posvícení. Nemohu odtrhnout zrak od jejich hodování. Nediv se, vzácný čtenáři, že se o nich pořád dokola zmiňuji, a promiň mi tento malý nedostatek, jenž nedostatkem není. Oni, tato má posvátná zvířata, mi teď zcela nahrazují veškerou ostatní přírodu, která postupně pomalu odumírá a z níž mi požitek ještě navíc kazí lidský, čím dál víc rozlezlejší a zlejší mor. Nediv se proto, příteli, že je mám v lásce a chovám k nim bezmeznou, skoro až sebezničující úctu. Neb takový čistý by měl být vztah člověka k přírodě. Bezmezný až k pokraji sebezničení člověka. Neboť člověk má být zničen. Jen tak by se zachovalo zvíře v člověku, jen tak by byl člověk zase přírodním tvorem, ne lepším, ne horším, než ostatní pozemští tvorové. A tak zatímco stránky novin se plní drastickými radami, jak se zbavit myší či jak je rovnou vyhubit, Já s nimi žiji v absolutní harmonii a uctívám je jako přírodní božstvo. V mé knize o Japonsku, již jsem četl na jaře, se píše, že Japonci nikterak nesdílejí evropskou zášť k myším, krysám a potkanům, ba diví se té zášti a připadá jim směšná a neodůvodněná. Je to přece vyznamenání pro každý dům, vilu či chatrč, že i ten nejubožejší příbytek navštěvují a oživují malá, rozmilá zvířátka. Japonci, to je národ podle mého gusta!

Ta vypůjčená kniha o každodenním obyčejném životě ve starověkém Řecku je ovšem také výborná. To byla doba! Jak jednoduše, prostě a levně se kdysi žilo! To už se nikdy nevrátí. Aspoň tou historickou četbou se misantrop může ještě načas vrátit do lepších časů a představit si tu klidnou pohodu, zvlášť u takového národa, jakým byli staří Řekové, a u takové kultury, již vytvořili; u kultury, která zdůrazňovala sepětí s přírodou a harmonii duše a těla.

Konečně tedy zase po třech dlouhých dnech doma bytuji teď celý den v přírodě, kde se tak nádherně žije, bdí i spí. Jaký rozdíl oproti koncentráčnickému baráku pitomýmu na orwellovském sídlišti Vítězství! Dlouho sladce spím a po procitnutí do ticha lesních samot mohu vstát a jít se projít na čerstvém vzduchu, aniž bych hned potkával a viděl davy otravných lidí jako tam kdesi dole, hluboko pode mnou, ve městě. Už mi to chybělo. A uvědomuji si tím více, jak mi to bude chybět v zimě, která bude po třech letech navíc ještě pracovní. Hrůza. Měl jsem zůstat v tropech. Nápad to byl dobrý, provedení nebylo dobré. Teď jsem tu jak v pasti a nevím, jak z ní ven. Poprvé v životě si s něčím nevím rady.

neděle, 30. září 42
Slunný den. Šťastný den, ani klidný, to však, lidužel, není. Všude je zase plno lidí: stáda cyklistů, motorkáři, automobily, výletníci, houbaři. Vidím a slyším je všude kolem. Z "Putinovky" je dnes pěkný výhled. Na blankytném nebi se dosud vznáší duch nočního měsíce. Pohraniční hory v dálce na obzoru vypadají tak lákavě, tak liduprázdně. Ale tak to vypadá zdálky skoro všude, kdežto zblízka, přímo uprostřed, v reálu... Zanechám obvyklých nářků. Jsem jak baba. Chce to radikální změnu. Jenom ještě nevím, jakou. Netěší mě život. Lidi mi ho otrávili. Musím znovu nabýt mé dřívější radosti ze života. Musím pryč. Nevím zatím kam, ani jak, ale to prozatím není důležité. Nějaká možnost se časem sama objeví. Jako vždycky - až doposud. Je dokonce možné, že se budu muset na čas úplně rozloučit s životem v přírodě; s tím životem, který jsem si zamiloval tak sebezničujícím způsobem, že teď kvůli němu nevýslovně trpím den co den, když se stále zřetelněji ukazuje, že takhle již nelze žít v té lidmi zamořené a zničené přírodě. Kráčím v zamyšlení lesem. Já na to přijdu. Hle, zajíc! Ach, ta nádherná, božská zvířata! Ta to mají snadné. Nejsou totiž tak změkčilá jako člověk - jako Já... Co se to ze mne stalo? Dřív jsem byl dobrý, suverénní, vystačil jsem si s málem, nedělal jsem kompromisy, nebál jsem se změn, byl jsem mobilnější, každou chvíli jinde, jen s malým baťůžkem na zádech. Teď jsem nostalgickými vzpomínkami, změkčile jako baba, připoután k lesu, který býval kdysi rájem bez lidí a který je jimi nyní zamořený a tedy mrtvý a tudíž k nepotřebě. Nenávidím se za to! Chce to radikální změnu, abych byl zase dobrý jako dřív. Chce to žít jinak, nebo mě to zabije.

Ze stezky teď rychle skáču do lesa před blížící se motorkou. Znám se: mohl bych někoho v návalu nekontrolovatelného vzteku zabít. Konečně jsem v táboře, ale lidi slyším celý den všude kolem sebe dál. Vytřel jsem zaplísněný vnitřek stanu suchým hadrem. Bordel jako v tanku. Mám v něm příliš mnoho věcí, tím to je: stará prasklá lehátka, podlážky, matrace, deky... Je toho zbytečně mnoho; chybí ta lehká vzdušnost, ta prostá jednoduchost, ta nenáročná mobilnost. Musím radikálně změnit svůj život. A začnu dnes vyklízením přebytečných krámů ze stanu. Už toho mám dost. To je jen začátek. Na konci budu zase stát na okraji džungle a vítězně jako orel přehlížet hrdým zrakem krajinu. Musím být víc radikální, jinak skončím jako člověk - jako otrok. Musím znovu získat ztracenou sebeúctu, pošramocené sebevědomí a radost z prostého života divokého zvířete. Dřív jsem neváhal prodat třeba celou svou drahocennou knihovnu, zbavit se svých nejmilejších desek, zbytečných věcí, jen abych pocítil víc svobody a volnějšího ducha, nespoutaného hmotnými statky. Nerozpakoval jsem se zmizet, bez ničeho, jen tak s holýma rukama, téměř bez peněz, na celé týdny z domu, třeba i za hranice státu. Dokud jsem nic neměl, dokud se všechen můj majetek vešel do batohu a dokud jsem nikde nebyl doma, byl jsem šťastnější. Teď chodím každý den domů jako poslušný poddaný jakéhosi prazvláštního zlozvyku, či kdoví čeho vlastně, a jsem z toho akorát otrávený. Potkávám stále stejné ksichty, otravují mě stále stejní psi a všechno a všichni mi lezou na nervy. Bojím se vyjít na ulici, před dům, na chodbu, z pokoje, otevřít doma okno a vykouknout z něj; bojím se vyjít z lesa. A když se večer, schválně až po setmění, vracím plížením vpřed z lesa domů, lekám se v městě každého zaštěknutí, každého chodce v dálce - i svého vlastního stínu, promítnutého mým vyplašeným zrakům pouhou pouliční lampou. Takový jsem nikdy nebyl. To jsem dopadl!

Procházel jsem dnes zasněně všemi místy v lese, kde jsem kdy tábořil, a zavzpomínal si na staré dobré časy mládí. Za patnáct let jsem zestárnul dvojnásobně. To první místo, kde jsem tady tábořil vůbec poprvé, to úplně první, iniciační, je již změněno k nepoznání: stromy jsou starší a vyšší, nebo docela chybí, změnila se rostlinná skladba a pokryv, celá tvářnost toho kdysi tak líbezného a pustého místa, kde jsem nalezl tolik štěstí, lásky a radosti ze života. Tohle všechno mi lidé zničili přímo pod nosem, před očima, během pár krátkých let. S tím je teď konec, definitivní konec - a Já to ke své škodě odmítám vzít na vědomí a jít dál, jinam, dělat něco jiného, zabavit se jinak, najít jiný smysl života. Ach, je to tak těžké začít znovu a jinak, když jste poznali na světě to nejlepší! Nesmím však být tak měkký - doplácím na to. Musím už konečně zahodit vzpomínky, krásné vzpomínky, jistě, jež jsou sice nezapomenutelné, leč nelze již z nich dál takto bídně žít. Takto ne. Doba se změnila - k horšímu. Je potřeba to vzít konečně na vědomí a zařídit se podle toho. Je třeba být radikální a odříznout se od toho všeho krásného, co bývalo, leč co už není a co ani nebude. Je třeba hledat a najít nový ráj, nové klidné místo bez lidí, kde budu opět šťasten každý den, jako kdysi, a ne jen občas o dopolednách pracovních dnů, jako teď. Musím být radikální. Už toho mám dost. V zimě mi bude zanořiti se do práce. Dobrá. Je to nutnost. Kde se potom zase vynořím a zda se v ní neutopí můj vznešený duch, toť jiná otázka.

Unter den vier Linden leží zohavená mrtvola hraboše s otevřeným hrudníkem, z nějž trčí ven zkrvavělá žebra. Příhodný doprovod k mým černým myšlenkám. Jako by s příchodem podzimu i mne obcházela smrt. "Obětní oltář" dnes navštívil další nečastý host: koňadra. Poskakovala též po střeše stanu a sedíc na upínací šňůře, nahlížela zvědavě dovnitř stanu, kde ji užasle sledoval jeden utrápený a smutný misantrop. Aspoň občas mi některé milé zvíře přiletí zvěstovat radost a naději. Upínám se k četbě historických reálií z všednodenního života v antickém Řecku. To byl život! Každá historická doba mi připadá lepší než naše žhavá současnost, která stojí za hovno. Kromě křesťanského středověku a teroru francouzské revoluce se žilo lépe dokonce i v nacistickém Německu, oproti dnešku! Ano, rozhodně; nedělám si srandu!

Do lesa vskočila srnka. Kolem stanu proletěla červenka, ale tentokrát se nezastavila na zob. Nechce se mi ještě spát; je příliš hezky a jsem příliš rozrušený. Jdu se projít kousek kolem tábora po mém sourozeneckém lese. Už i tady však dnes šmejdí plno šmejdilů. Schovám se před jedním a dva jiní mi vpadnou do zad. Jsem v totálním obklíčení, jako ta štvaná zvěř. Kolem po lesních cestičkách nadále rajtují motorkáři, furt tam někdo přechází, projíždí na kolech, z blízké silnice za lesem dnes nějak silně doléhá k mým rozcitlivělým uším automobilový provoz. Jsem v pasti. Už mi zbývá jen tento malý, poslední ostrůvek klidu, jen toto malé bezpečné zázemí těsně kolem stanu, jemuž se zatím každý vyhnul - zatím. To je konec. Letos to už tady doklepu; musím tady vydržet aspoň do konce října, abych dovršil přesné tři roky svobody, a pak musím začít jinak.

K večeru konečně usínám. Probouzím se až po setmění. Ani teď není v lese klid. Slyším někde řev motorové pily. Chvíli na to i pád k zemi se zřítivšího stromu. Je to jistě nelegální těžba. Kdo jiný než zloděj by čekal s kácením stromu až padne tma? Pro mne to však není rozdíl, je-li to legální, či nelegální kácení. Tomu zmarněnému stromu je to také jedno, kdo a proč jej zavraždil. Už mě unavuje se rozčilovat nebo naříkat nad stavem světa, jejž lidáci stejně zničí a Já tomu nemohu zabránit. Ne, s nářky je konec. Od zítřka už ani jednou nezafňukám. Sbalil jsem si batoh a potmě mířím k domovu. Bez řečí, bez lítosti, otupělý bolestí ztýrané duše. Ještě letos a končím. Příliš mě to psychicky vyčerpává. Ulice jsou naštěstí liduprázdné.

pondělí, 1. října 42
Krásný, slunný den. První den pravděpodobně posledního měsíce svobody. Pustil jsem si ráno při oblékání kousek z Bachových Brandenburských koncertů. Dnes jsem připraven nenechat si už kazit nikým náladu. A bylo to věru těžké, hlavně večer. Leč nepředbíhejme událostem. Takže v souladu s mým předsevzetím přehlížím dva houbaře, šmejdící kolem "Putinovky", jako by to byl vzduch, mírně zasmrádlý vzduch sice, po cigaretách, ale přeci jen vzduch. Ne, dnes nebudu nadávat, ani lkát nad zkažeností světa - dnes ne, a už nikdy. Budu se jen podle toho zařizovat.

Takže jsem stále klidný, když stoupám na vrchol "Putinovky" pokochat se výhledem. Snídám zase ve stanu, protože hned potom vyrážím na výlet kolem Hirschlu. Tam bývá liduprázdno a tam si vždycky spravím náladu. Nejinak dnes. Ten prostor mezi Hirschlem a Pfangem je prostě fajn. Obcházím přes louku zase ty dřevorubce v lese, kteří odírají toho svalnatého superkoně. Dnes jsem ho viděl dobře, protože zrovna tahal jednu kládu blízko cesty, kudy jsem šel. Superkůň na mě najednou pokýval svou dlouhou, moudrou hlavou. Ihned jsem mu porozuměl - neptejte se mě, jak, ale porozuměl. Odpověděl jsem mu též pokýváním hlavy. "Jsme jedné krve, ty i já..." Okamžitě jsme se poznali - jako dvě bytosti stejného ražení a podobného osudí. Jsem přesvědčen, že zvířata, navyklá na lidi, nebo s lidmi žijící, poznají na první pohled, jdoucí až pod povrch zdání, že vidí dobrého člověka, který k těm normálním lidem tak docela nepatří - člověka dobrého až tak, že to snad ani člověk nemůže být. Poznají to i ty kavky ráno na chodníku, když kráčím vprostřed jejich houfu jako jejich pán a ochránce. Nakonec to poznají i ti psi, jenže ti jsou vždy zcela loajálně na straně lidáků, tudíž jsou proti mně a tím pádem mě pořád napadají a otravují.

Obcházím les krátkým úsekem jednoproudé silničky. I na tom kousíčku mě musí, podle zákona schválnosti, minout jedno auto a další se již blíží z druhé strany. Pak už zas nic nejezdí. Celoživotní smůla. Stále ještě jsem však klidný. Je krásně teplo. Sluníčko má ještě sílu. Svlékám se z mikiny jen do černého trika s dlouhými rukávy, jež si posléze ještě i vyhrnuji. Jako na jaře. Kvetou tu heřmánkovci, modré zvonky a netýkavka - ta velká, žláznatá, s krásnými červenofialovými, orchidejovitými květy. Nádherná rostlina. Létá různý hmyz a motýli, nejvíc babočka admirál. Po deštích tu vyrazil spodní proud vody, jenž stéká po polní cestě dolů k rozvodněnému potoku, sám jsa malým potůčkem. Je tu hodně poštolek a kání. Dvě poštolky předvádějí úchvatný synchronizovaný let. Nádhera. Nade mnou na stromě se posadil zvonek zelený a dal se do svého typického trylkovitého zpěvu. Jen pro mne. Jsem uchvácen. Nyní přicházejí zpoza kopce mé milé krávy na pastvu. Jdou samy, nikdo je nežene, žádný naháněč dobytka s holí, jsouce vedeny jen svým prastarým instinktem a poslušny své nikým nevynucené stádní jednoty. Vypadají tak spokojeně a klidně! Pro tento okamžik bych s nimi měnil, i když vím, že i ony žijí v područí člověka.

Dlouho jsem neviděl srnu. V okolí mého tábora už se srnky téměř nevyskytují, jaký tam je šrumec, jen Já se tam ještě, kdoví proč, vyskytuji, ačkoli nemám proč. Ale to je jedno. Tady těch srn vyskakuje z vysoké trávy rovných pět! To je nádhera! Konečně něco vidím jiného, než lidské ksichty, konečně změna! Takhle se to musí dělat! Netrčet furt na jednom místě, ještě k tomu na tak frekventovaném místě, jakým je můj takzvaný "Reinlebensborn". Tady je to lepší, jako všude, kde je dostatek volnosti. Nastálo to ovšem není - ale to není nikde. Nejlepší je být pořád v pejru, v pohybu. Jít dál od města, co nejdál - a na dlouho. Takhle jsem to měl dělat! Mám pocit, že jsem zase promarnil tři roky života, i když to není ani zdaleka pravda. Ale mohlo to být lepší. Měl jsem vzít prostě krosnu se stanem na záda a jít, kam by mě nohy nesly a srdce táhlo. Jestli vydrží počasí, mohl bych to ještě letos stihnout. Toulat se po vysočině od lesa k lesu a nikde nebýt doma, nikde neprodlévat příliš dlouho. Jako staří indičtí mudrci. Tak jsem to dělával od počátku a tak bych to měl dělat pořád, nehledě na drobná nepohodlí, jež takový asketický potulný život přináší. Nejhorší nepohodlí je být nablízku lidem. Aspoň ještě jeden rok, kdybych měl k dispozici! Jenže nemám...

Sešel jsem z polní cesty a v návalu okamžitého vnuknutí vůle jsem si usmyslil vystoupat na jeden kamenitý pahorek, uprostřed luk a polí, obrostlý remízkem z řídkého stromoví. Zde, kde jsem ještě nikdy nebyl, usedám do stínu velké staré břízy na plochý kámen porostlý měkkým mechorostem. Paráda. Je tady nádherný klid, ticho a výhled do širého kraje a na pasoucí se krávy. Nádhera. Takhle se to má dělat! Nedřepět odevzdaně na jednom místě a poslouchat, jak kolem obcházejí dobyvačné hordy lidáků. Tady na tom pahorku si teď připadám jako nějaký pasáček krav na začátku minulého století. To musel být život! Žádné motory, žádná městská bída, žádná špína přelidnění. Jen prostý život spjatý s půdou. Vůbec život na vsi! Musím se nějak dostat pryč z toho prokletého města, jež nenávidím, jakož i jeho obyvatele.

Pokračuji dál v chůzi, jež je jako vždy z půli zahloubaná, z půli vidoucí a žasnoucí. Velmi rád vidím zase Stieglitzen - stehlíky. Nevím proč, ale zdá se mi, že německé slovo Stieglitz vystihuje tohoto pěkného ptáčka s červeným obličejem a černožlutými letkami lépe než české "stehlík". Kdyby se, dejme tomu, jmenoval třeba "stéblík", odpovídalo by to alespoň jeho nejčastějšímu výskytu, ale slovo "stehlík" ve mně nevyvolává žádnou představu. Německé Stieglitz aspoň pěkně zní, jako valná většina německých slov, a plně ten zvuk ("štýglic") souzní s tím čiperným ptáčkem, jakož i v neposlední řadě se zvukem jeho písničky, již si zpívá.

Mé štěstí končí, nebo se spíš zachvělo, když jsem došel až na vrchol samotného Hirschlu. Tam stálo na kraji v lese auto a uvnitř spal v sedě za volantem nějaký člověk. Stále jsem klidný jako hladina horského plesa za bezvětří, jen uvnitř to bublá soptící lávou. Dole před lesem, před tím kouzelným, skalistým lesem, stojí další auto a zevnitř lesa se ozývá kvílení motorové pily. Zas ta auta, zas ty pily - zas ty lidi! Mor, mor! Je vidět, že se zase přibližuji víc k městu. Leč zachovávám klid. Překvapivě mi tento škrt přes rozpočet nepůsobí žádný problém. Nenadávám, ani nesesílám na nikoho mor. Dnes ne. Nelkám již více, to nikam nevede, zařizuji se podle situace. Usedám klidně na lavičku a nic nekazí mou skvělou náladu. Prostě půjdu jinam a jinudy. Takhle se to dělá. Po chvíli scházím dolů k cestě, kde rostou trnky. Pár jich ochutnávám. Brr! Nejsou ještě dobré, ještě nepřešly mrazem. Což je dobře, že zatím ještě nemrzne. Nicméně ty trnky jsou příliš trpké, aby se daly jíst. To nejsou trnky, nýbrž "trpky", jak jsou trpké, brr!

Vracím se pomalu k táboru. Usedám a zastavuji se tu i onde. Je krásně, skoro liduprázdno a nechce se mi zase na to samé místo. Bíločerná kočka se plíží po louce jako lvice na savaně. Kočky jsou taky fajn - jako divoká zvířata. Přicházím zvolna k táboru a už vidím zase ty davy. No, oni to nejsou davy, nýbrž jen dva různí lidé na různých místech, ale přesto už mě to tady štve. Chce to změnu. Stále jsem však klidný. Nerozčiluji se, namouduši se dnes nerozčiluji - alespoň ne víc, než by mi to bylo nemilé. Docházím v poklidu až k táboru, odhazuji vykuchaný, vykostěný trup jakéhosi nebohého tvorečka, zohyzděného k nepoznání, zda to byl hraboš, myš, rejsek nebo malý krtek, a usedám ještě na pár chvil v háji unter den vier Linden. Ve stanu potom jím a pozoruji též "myšičky" při jídle. Dnes je to v pohodě - zatím.

Večer se probouzím zase až do tmy. Skřehotají sojky. Něco se někde děje, jak mi bude záhy poznat. V lese kdesi za plání řve znovu motorová pila. Jeden poražený strom jsem tam odpoledne viděl. Ani to mě nepřivádí z dobré míry. Beru to jako neodstranitelný fakt, jako nutné zlo. Dorazila mě až zpáteční cesta temným lesem. Nějaká mládež tu hrála jakousi hru, která sestávala z po trase roztroušených velkých zavařovacích sklenic se svíčkou uvnitř a z hlídek bujarých mládenců, čekajících na děvčata. Zdravili mě a mluvili na mne, což mám strašně "rád". Jednou jsem odpověděl na pozdrav a pak už jsem jen mlčky procházel s baterkou v ruce kolem jejich hlídek a nereagoval na jejich užvaněné řeči a hloupé poznámky. CUM TACENT, CLAMANT, jak praví staří latiníci - "Tím, že mlčí, křičí." To už jsem začínal bublat. Smůla pokračovala dole v ulicích, kde jsem potkal asi třicetihlavý houf jejich děvčat, brebentících ustavičně jako pohybující se rádio kdoví o čem a kdoví proč. Odporné. Snažím se zachovat klid, i když je to již velmi obtížné, ale zároveň i lehké, poněvadž upadám do těžké depresivní melancholie. K pohromě se přidávají samozřejmě i dvě psiska, která na sebe štěkají z jednoho chodníku na druhý, ovšemže právě v tu chvíli, kdy procházím kolem. To už ani nesoptím vzteky, ani nebublám pod tenkým povrchem příčetnosti, jen otupěle pokračuji v chůzi domů. Jsem vyřízený. Pouštím si na uklidnění Bacha, ale moc to neúčinkuje. Jsem mrtvý muž. Snad se zharmonizuji cvičením a hudbou skupiny Behemoth. Noc bude překrásná jako božská Hekata, jež vládne nejedním kouzlem a jež svým bledým světlem jako líbeznou svatozáří nasvicuje můj pokoj.

úterý, 2. října 42
Ráno zpočátku zataženo, později opět krásný, slunný den. Na "Putinovce" se pracuje, tam dnes nejdu, ani nikam jinam. Prohlížím si dub v posvátném háji a jírovce u kříže. Listí obou stromů je napadené rzivou barvou jeseně. Napadlo mě při tom rozjímání, že kdyby na tom mohutném dubu viselo zlaté rouno, jež by hlídal obrovitý drak, bylo by to místo přesně jako v Kolchidě. Pak se rád chodím dívat ještě na jeden velmi pěkný buk v lese kousek od pláně. Není to sice žádný obr, ani žádný kdovíjaký stařešina, ale mně se na něm líbí jeho nízko a široce rozprostraněné dolní větve, jež tvoří nad úzkou lesní pěšinkou jakousi půvabnou pergolu. Velice pěkný strom. Rád se vždy pod ním zastavím a s hlavou zvrácenou nazad hledím do jeho koruny. Lidužel tady denně šmejdí hordy houbařů, a to téměř v kteroukoli denní dobu, takže sem kvůli nim moc často nezajdu a když, tak jen na chvilku, při procházení směrem k Hirschlu. Vlastně je to tu nejoblíbenější šmejdilov houbařů, protože jsou tu pořád, kromě noci, večera a ranního rozbřesku. Také se tu tím pádem nevyskytují vůbec žádné houby, a to dokonce ani ty prudce jedovaté. Následek plenění. Kdyby byly například muchomůrky červené jedlé, nebo dokonce velmi chutné, také by je nebylo nikde vidět v tak hojném počtu jako jinde, kde tolik houbařů nechodí, a zase by bylo méně krásy na světě. Díky vám, lidáci hnusní! Ty houby musí být určitě nějak spolu životně provázané a závislé jeden druh na druhém, když po vyplenění jedlých hub zmizí zároveň s nimi i ty jedovaté a nejedlé. Určitě to tak nějak bude; a mizerný stav českých lesů se až nápadně shoduje s nejrozšířenějším sportem Čechů - houbařením. Nemám Čechy rád, jako národ. Pro mne jsou něco jako Cikáni. Ve Skandinávii, kde se tradičně nehoubaří, jsou lesy zdravé. A kůrovec a průmyslové exhalace, na něž se u nás svádějí nemoci lesa, jsou tam také. Na vině jsou jednoznačně houbaři. A když se k nim přidá jiná česká specialita - holoseč, je na kalamitu zaděláno. Pakáž česká.

Dnes jdu rovnou do tábora. Chci si číst o Periklově Řecku a vyspat se pořádně v tichu lesa. Nebo si jen tak po indicku sednu jako jogín se zkříženýma nohama a medituji, to jest na nic nemyslím a vnímám jen blahodárné duchovní působení přírody na mou mysl. Taková zdánlivá nečinnost duše i těla je někdy velmi příjemná a začasté i velice prospěšná. Někdy při tom mívám i drobné poruchy vědomí, přerůstající až v pocity neskutečna a levitace, jako po požití psychotropní drogy. Tak popisují svou duchovní praxi mnozí jogíni a poustevníci. Jiná moje oblíbená poloha je sed na nohou skrčených pod sebou, jak sedávají dosud běžně Japonci. Neprovádím tato cvičení příliš často, ani příliš dlouho - tak zhruba pár minut jednou denně - ani si je nijak neplánuji, neboť přicházejí spontánně samy, aniž bych si je vůlí jakkoli navozoval.

Našel jsem další zohavenou mrtvolu. Tentokrát je to vyhřezlý trup myši. Hrozné. Jako by se ti predátoři už také chovali jako lidi - zabíjeli, leč nepozřeli. Ale je fakt, že jsou tady jistě dost často vyrušováni lidmi, takže mnohdy musejí před blížícím se člověkem opustit svou kořist a pak už se k ní nevracejí. Jedině tak se dají ty hrůzné nálezy vysvětlit. Zvířat je tu vůbec po okolí čím dál míň, jsouce zřejmě příliš často vyrušováni lidáky, a Já se jim ani nedivím - spíš se divím, co tu pohledávám Já. Zjara tu bylo zvěře rozhodně víc, dokonce i v zimě. Teď už jsou všichni zaplašení nejblíže někde až za Hirschlem.


pokračuj další částí

zpět na předešlou část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm