Misantrop: Reinlebensborn - 28.

2. února 2010 v 20:16 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

Je ticho, celkové ticho, mrtvolné ticho. Jen občas někdo zatíkne krátký nápěv, jen zřídka kolem stanu proletí hejnko sýkorek. Jedna koňadra se dnes zase přilétla nazobat mnou pro ni nachystaného rohlíku a též červenka kolem prohopsala. To jsou krásné chvíle. "Myšičky" také už není tolik vidět. Jsou pořád hodně plaché a ostražité, žádná přítulná ochočená domácí zvířátka z nich nikdy nebudou. Navíc se zdá, že jim moje stále stejné votivní dary v podobě rohlíku zevšedněly a už se k nim nehrnou tak lačně jako dřív. Nebo je to spíš tím, že je teď víc krmím ve snaze předejít jejich vyhladovění natolik, že by se pustily do moskytiéry.

Večer je nadále vzácný klid, který tolik potřebuji. Procházka podél pláně u lesa se vydařila, i když jsem neviděl jediné kopýtko, jedinou tlapičku, nic. Mrtvo. Nedivím se. Nicméně ta závěrečná, pomalá a poklidná večerní procházka lesní alejí by mi chyběla. Je zataženo a dole v ulicích už mě zastihuje drobný deštík. Je příjemné teplo; mám na sobě jen černé kalhoty a černé triko s dlouhým rukávem. Na to, že je již říjen, to ujde. Ať žije global warming! Brzo se již stmívá a vracívám se tudíž domů čím dál dřív a dřív. Lidí vylezlých venku přesto není mnoho. Čokla jsem však jednoho přeci potkal a na chodníku před naším barákem pitomým koncentráčnickým leží už zase od včerejška dvě hovna. Lidi jsou hovada. Před desátou večerní se zdola pod mými okny ještě ozývá štěkání jako v psinci. Dobře, že už jsem doma; že jsem proklouznul. Počítačový lejsek mi zpříjemňuje můj osamělý azyl uprostřed lidského běsu. Nenávidím lidstvo.

středa, 3. října 42
V noci pršelo. V předjitřní temnotě zahalila zemi hustá mlha. Ráno je škaredě, zataženo, mokro, nevlídno. Nechce se mi nikam z vyhřátého pokoje. Zůstávám dnes doma. Jen občas vykouknu z okna a pozoruji dalekohledem na stromech a střechách místní kavky, vrabčáky, zvonky, budníčky... Začínají se nám množit období špatného počasí. Neblahá předzvěst blízkého konce. Uvařil jsem si kávu - tu moji, čokoládovou - a procvičoval jsem si na počítači řečtinu. Když pak ale slunce ozářilo monitor, byl to pro mne neomylný signál přeci jen k odchodu ven do přírody, do Reinlebensbornu.

Slunce sice nesvítí pořád, vlastně jen občas vykoukne na malý okamžik zpoza mračen, ale neprší, a to je hlavní. Vzal jsem to dnes výjimečně přes město, abych si tam vyzvedl hotové fotografie. Nějaký důchodce tam na mne zíral, drze přímo do ksichtu. Určitě to byl nějaký židobolševik, jemuž jsem svým oblečením, napodobujícím uniformu německých horských myslivců, potírajících banditismus, připomněl jeho mládí, kdy pěkně šupem on a ostatní komunisti šupajdili do koncentráků. Pakáž jedna neomalená! Čumí to na tebe nevychovaně a vůbec to tomu není žinantní! Kvůli takovýmto zážitkům nerad chodím do města. Zítra si to však budu muset zopakovat, protože jsem si dneska s sebou nevzal dost peněz, jak jsem zjistil, když mi prodavačka sdělila tu horentní sumu za zhotovení fotografií. Ceny šly od posledka nějak nahoru - nebo už nemám ten správný přehled. 338 korun za 48 fotek - takovou drahotu jsem věru nečekal. Možná je to normální. Ještěže je to jednou za rok.

Hned první křivolakou uličkou vycházím rychle ze středověkých hradeb města. Jdu parkem, alejí prastarých kaštanů, po nábřeží podél rybníka. Z něj vytéká potok a na tom potoce žijí kachny. Nádhera. Ty už jsem dlouho neviděl, jak furt trčím schovaný před nepřátelským světem na jednom místě. Zítra tudy musím jít znovu - už kvůli těm kachnám, i když je to po cestě a navazuje to tu pěkně na mou oblíbenou lipovou alej, vedoucí až téměř nahoru k pomyslným hranicím Reinlebensbornu.

A na okraji lesa už mě vítá hezká veveruška. Konečně doma. Ten krásný buk má již též z poloviny žluté listí. Celá příroda je víc žlutá a červená, než zelená. Pravým měsícem listí opadu není totiž listopad, nýbrž říjen. Všude je teď plno hub, les je jimi doslova poset. Houby vyrostly přes noc i v okolí mého stanu, ale tady je snad nikdo nevyplení. Nadále postupně vyklízím přebytečné krámy ze stanu. Každý den něco odnesu a vyhodím. Dnes je na řadě to splasklé čínské lehátko, ten nekvalitní šunt, který dlouho nevydržel. Bylo dobré, pohodlné a bylo drahé, ale co s ním, když je k nepotřebě, poněvadž nedrží vzduch? Pryč s ním! Nekompromisně, bez lítosti, gnadenlos! Radikální řez! To teď bude moje heslo. Nesrat se s ničím a s nikým! Misantrop musí být tvrdý jako žula na tomto světě, jako diamant, co řeže - radikálně řeže!

Dnes je to hrozné. Ze spánku mě ruší stíhačky a také nějací houbaři, kteří prošli nedaleko od tábora.
"Sem budu asi chodit běhat," slyším zřetelně jednu čůzu houbařskou.
"Jenom to ne," dím na to polohlasem Já, až se vyplašila jedna z mých "myšiček".
"Spasme naše duše, jenom to ne!"
Už vidím, jak tu bude po lese mezi stromy běhat nějaká líná děvka s tlustým zadkem! To určitě! Leda otravovat s čoklem na provaze, na to je užije, ale sportovat? Tomu rád nevěřím.

Houbaři prošli, aniž by mě objevili, zato Já jsem vleže ze stanu viděl zpod stromků mihnout se jejich hnáty křivé, pod plachetkou osoba - huby jejich křivé jsem naštěstí nespatřil; ty už vidět nemusím. Stíhačky mají dnes zase jeden z těch obávaných "leteckých dnů". Je to tady jako na letišti, a ne v lese. Příroda už dávno není tou tichou oázou klidu, stranou všeho lomozu ultramoderní civilizace, jako dřív, když jsem se do ní uchyloval právě kvůli tomu tichu, jež však čím dál více vytlačují a potlačují množící se řvoucí stroje i lidé. Už to není zkrátka ono a přestává mě taková zhuntovaná příroda, prolezlá lidmi a jejich stroji, těšit. Jiný osamělejší azyl však nemám. V baráku pitomým, s patnácti dalšími byty, také není klid. Jsem v pasti. Ale aspoň se tady v lese mohu minimálně dvakrát za den projít, i když už ani tady taky moc ne; ve městě je to ovšem vyloučeno úplně, tam by mě procházky nejenže nebavily, ale dokonce rozčilovaly. Létá jedna stíhačka za druhou. Hrozné. Pro ten kravál, který vydávají, není slyšet vlastní slovo, vlastní myšlenku, žádný přírodní zvuk, nic, kromě burácení reaktivních motorů stíhaček. Pekelně hlučné mrtvo. Jen lidáci jsou živí až hanba.

Večer konečně vše utichá. Padá mlha na pláň u lesa. To je ten "měsíc mlh", brumaire, jak jej přezval francouzský revoluční kalendář. Vidím jen velmi nejasně jednoho zajíce a jednu sovu. Smutný čas.

čtvrtek, 4. října 42
V noci jsem si šel lehnout až o půl páté, to byla ještě tma. Za dvě a půl hodiny, v sedm hodin, kdy se sotva rozednívalo, burcují mě ze spánku opraváři lodžií zase tím příšerným vrtáním do zdí. Jako mátoha vstávám a s klením odcházím do lesa. Školáci jdou právě do školy, takže jsou na ulicích davy. V lese je zato takhle brzy ráno nádherné ticho. To je balzám na moji usouženou duši. O něco déle to však začíná zase nanovo: Nejdřív přijíždí dřevorubecký traktor s přívěsem pro superkoně, zanechávaje za sebou oblaka dusivého dýmu a rozbahněné rýhy na lesních cestách. Tady to vypadá! Pak se rozhuláká pila a začnou létat stíhačky. Stejné jako včera. Nevyspím se pořádně ani doma, ani v lese. Kde jsem vlastně doma?

Po příchodu do stanu mě okamžitě udeřila do očí pootevřená moskytiéra. To jsem určitě nenechal Já takhle pootevřené. Venkovní plášť stanu je zavřený, ale ta moskytiéra... Někdo tu musel dnes brzy ráno být a nahlížet do stanu! Všechno uvnitř je naštěstí v pořádku a na svém místě, nic nikdo neodcizil. Byl jsem tak ospalý, že mě tento nemilý nález ani nepoděsil. Docvaklo mi to plnou mocí své závažnosti až večer.

Chvíli si čtu a pak usínám. Stíhačky burácí, z muniční továrny se ozývají mocné výbuchy. Jako na frontové linii. Spánek to byl asi dlouhý (hodinky nemám), přerušovaný však tu pískáním a voláním jakési čůzy na psa, tu šmejdícími šmejdy houbařskými. Jeden prošel nedaleko tábora, druhý dokonce přímo před vchodem do mého stanu (!), kde jsem se rozespale a překvapeně vztyčil z matrací, a třetí houbař, patřící podle mluvy k tomu druhému předešlému, prošel po chvíli také nedaleko stanu. Minimálně čtyři houbaři za jediný den! To je příliš. Navíc jsem byl objeven. Nedá se nic dělat: zítra balím stan a stěhuji se zpátky pod dub - tam mě vloni žádný houbař nenašel a tam budu snad v bezpečí až do hořkého konce. Čtyři šmejdi za den! To je moc; ne, to je hrůza, děsím se víkendu - to jich tu bude šmejdit dvakrát tolik! To ne, trpně a nečinně tu na ně nebudu čekat, musím se pohnout jinam. Navíc už tady o mně vědí a jistě si již o tom doma povídají. A možná už si též plánují, že se sem půjdou podívat znovu a třeba až bych tu nebyl... Ne, ne, musím jinam, ještě by mi ukradli tu knížku o Řecku, nic víc cenného ve stanu nemám - naštěstí!

Za celý den jsem neviděl jedinou "myšičku". Zbytky jídla jim pořád zbývají, ale nejeví o ně zájem. Jako by i ony byly už vším otrávené. Pouze v listnatém lese u posedu jsem ráno vyplašil jednoho zajíce, jinak je pusto a mrtvo - až na ty lidáky šmejdivé. Občas se ozve nějaký ptáček, káně, sojka či datel, ale jinak vládne hrobová pustota a tesknota - se stíhačkami v popředí. I ta prsť má hrobový pach. Připadá mi, že bych se už měl stáhnout z lesa. Po dnešním mém odhalení si připadám potupený a zneuctěný, uštvaný jako lovná zvěř. Nebaví mě to. S tímhle lesem je konec, znovu to musím opakovat. Odnesu ze stanu další nepotřebný krám a pak se uvidí. Na žádné delší čundry už to není, abych vyrazil pod stan dál od města, kde bych snad nalezl více klidu; počasí je nestálé, noci dlouhé a studené... Budu se snažit udržet se v lese co nejdéle, protože jinak by mi pak nezbyla jiná možnost než pustit se do hledání práce. Co bych jiného dělal? Prachy ubývají. Blíží se to, blíží - a mám z toho hrůzu. Jakmile jednou odejdu z lesa, začne mi úplně jiný život. Život, jemuž jsem rád za tři roky svobody odvykl; život, na který nejsem připravený, k němuž nejsem svolný a jehož se děsím. Život tam, s nimi, s lidáky, jež nenávidím. Život, jejž si budu muset zařídit úplně jinak, z gruntu nově, vymyslet něco jiného, tak abych přežil.

Později odpoledne se zase rozhostilo ticho. Pokouším se znovu usnout, neboť jsem nevýslovně vším unaven, psychicky unaven. Nejraději bych snad usnul navěky, ale už to nejde. Západ slunce byl krvavý, ačkoli samo slunce vidět nebylo. Večer po setmění padla na kraj zase ta odporně lepkavá mlha. Ulice jsou celkem liduprázdné. Až před naším barákem pitomým koncentráčnickým, co čert nechtěl, potkávám sousedku s její čubou a další otravnou čůzu z baráku. Koho nejmíň chci potkat na celém světě, toho zaručeně potkám před naším barákem.

Píše tyto řádky, dalo se venku za okny do prudkého deště. Ach ne..., tohle jsem zrovna nepotřeboval. Zítra se musím přestěhovat a v tom mokru..., stan bude mokrý, všechno... Nějak se mě drží smůla. Konec bude asi stylový - jako v každé dobré tragédii.

pátek, 5. října 42
Ráno se přihnala tak prudká bouře, že všichni místní čokli hnali domů jako o život a všechny jejich čůzy jako zmoklé slepice za nimi. Bavím se tím groteskním výjevem jako truchlivý bůh na nebesích. Vidět ta hovada zdrhat před živly je velmi potěšující výjev. Aspoň nějaká satisfakce. Opraváři lodžií dnes sice nevrtají do zdí, zato však očumují za okny bytu jako ve výloze. Moc se mi nechce jít ven. Je tam škaredě. Potřebuji sice přemístit ten stan, ale všechno tam teď bude mokré a studené a nevlídné... Snad to ještě jeden den přežije bez úhony. Určitě ani ti houbaři se tam dnes kdovíjak nepohrnou. I když... Někteří lidé jsou tak otravní, že jim je jedno, jestli padají trakaře nebo žáby s nebe. Jsou takoví nezmaři. Jsou takoví automati, jimž nic nepříjemného v životě nevadí, jako je práce, hluk, špatné počasí, špatné životní prostředí, davová tlačenka, ponížení a útlak, zkrátka všechen ten každodenní marasmus lidské společnosti. Jsou takoví necitelní indolenti - a je jich většina - kteří jako ten tupý špalek nechávají na sobě dříví štípat.

Předpověď počasí na zítra (i na další dny) je mnohem příznivější, navíc jsem si v noci namohl záda při gymnastice. Zkoušel jsem to rozhýbat dalším cvičením dnes ráno při músice skupiny Behemoth, ale nešlo to; bylo to namáhavé a bolelo to a ani jsem pro naprosté vyčerpání nedodělal svých dvě stě kliků, jak činí mé denní penzum. Z dola stoupá přímo do mého okna jako sopečným sopouchem otravný cigaretový dým. Ani to okno si misantrop nemůže otevřít v tomhle baráku pitomým. Včera v noci jsem je slyšel dole dokonce mrdat, jako ostatně nikoli poprvé. To je ale debilní barák! Slyším v něm všechno, co se kde šustne. Hrozné. Poslouchám staré magnetofonové kazety, abych přehlušil a neslyšel ten kravál. Co jiného se dá dělat v tomhle baráku pitomým? Dvě písničky skupiny VLTAVA mi jdou zvláště z duše: Zídky a koleje a hlavně Léto, vrať se zpátky. A tak si zpívám s sebou:

♫"Sám chtěl bych najít takový místo
na který svět zapomněl
Sám na to místo objevit přístup
kde budou zarostlý zídky a koleje..."♫

nebo:

♫"Léto, vrať se zpátky
Je to nutný, víš
Vrať se zpátky
Chci jen v létě žít
Vrať se zpátky..."♫

Žel, léto již není, stejně jako neexistuje skupina VLTAVA.

sobota, 6. října 42
Den stěhování. Přemístil jsem stan zpátky do tábora R2 v posvátném háji pod dubem, odkud mě vypudili v létě dřevorubci. Doufám, že mi ta změna přinese víc štěstí a klidu. Uf! Byla to fuška. Samotný stan, spací pytel, deky, zimní bundu a karimatku, tedy základní trampské vybavení, se stěhovalo dobře; horší bylo přenést dvě slaměné matrace a vojenský zhlavec a též prkno, coby práh. Tahal jsem se s tím po lese jako stěhovavý mravenec a ještě jsem musel dávat bedlivý pozor, aby mě při tom nikdo neviděl. Měl jsem štěstí, nikdo nikde nešmajdal. Kéž by mi to štěstí vydrželo! Uf! Konečně jsem tedy na místě! Letos už to tady pod tím dubem vydržím, ale příště - bude-li jaké "příště" - to musím dělat jinak. Bylo to tu pěkných patnáct let, ale teď už je konec s tímhle místem, už to není ono. Nejenom že se tady potuluje čím dál víc lidí, ale navíc sem čím dál víc doléhá rámus města. Příště nesmím zůstávat nikde příliš dlouho, sbalím si do krosny jen to nejnutnější, jen skromnou spartánskou výbavu, a vyrazím za pěkného počasí dál od města, dál do pustšího nitra vysočiny a na několik dní, abych byl pořád v pohybu a nezlenivěl a nestal se tak změkčilým jako teď a aby mi nic nezevšednělo, nic mě neotrávilo svou úmornou každodenností. Přinesl jsem si z R3 také pěkný návyk "obětovat" zvěři "votivní dary", a tak hned, jakmile jsem rozbil stan a upravil jeho interiér, připíchnul jsem k zemi zase tři staré ztvrdlé rohlíky. Jsem zvědavý, jak dlouho potrvá, než tu "obětinu" objeví nějaké zvířátko a ochutná. Dnes se těch rohlíků zatím nikdo netknul. Možná je v noci vypátrá nějaká myška či hraboš a brzo ráno nějaký ten ptáček.

Ráno jsem si šel opět do města pro fotky - a opět je nemám! Dvakrát jdu kvůli tomu do města - a dvakrát zcela zbytečně! No to už mě zase sere tohleto! Obchod na týden zavřel krám! Už i ty obyčejné fotografie je problém si nechat zhotovit! To je neuvěřitelné! Schválně jsem si k tomu účelu vybral tu nejsolidnější firmu ve městě (možná i nejdražší) a stejně to není nic platné.

Ve městě mnoho lidu nebylo, ani dopravní ruch nebyl nijak zvlášť hustý ve srovnání s minulou mou anabází. Na náměstí však vyřvával jakýsi náboženský fanatik cosi o spáse. Bylo jej slyšet už od hradeb a hulákal na celé kolo ty své křesťanské bludy tak zvučně, že jsem zpočátku myslel, že to je rádio či megafon městského rozhlasu. Strašné. Divím se, že to policie dovolí. A divím se tomu fanatikovi, že se ani trochu nestydí, nebo třeba že nemá trému říkat před tolika lidmi věci, za které bych se Já styděl: Že chlastal a bral drogy a honil se za ženskými sukněmi, ale nyní že prý nalezl tu pravou víru v Bibli a spasení skrze Ježíše Krista - prostě obvyklé maniakální bláboly náboženských blouznivců. Prostě normální lidské hovado. Lidé si před ním ťukají významně na čelo, štítivě se mu velkým obloukem vyhýbají a pochichtávají se nad ním, ale jemu to asi nevadí a nevnímá to jako problém. Aspoň jedna naivní dušička by se mohla chytit na vějičku. Zdálky, dokud mu nebylo rozumět, jsem se dokonce domníval, že je na náměstí snad nějaký předvolební mítink nebo demonstrace nebo se tam zase halasně barnumsky propaguje nějaký nově otevíraný obchoďák. Ale ono ne. Ono je to ostatně jedno, jestli vás chce zblbnout horlivý sektář, náboženský blouznivec, politický korteš anebo pohůnek nadnárodního kapitálu - všechno je to na jedno brdo a všem jde v podstatě o totéž. Pro ně jste jen potenciální kořist, nic víc. Navíc mi, tváří v tvář děsivým skutečnostem života v lidské společnosti, připadá už veškerá takzvaná "spása", ať je jakéhokoli druhu, ale i například veškerá zábava, televize, filmy, populární hudba, paktování se s lidmi, práce, nakupování a tak dále, za hrubě nepřiměřené scestí neodpovídající reálné situaci, v níž se nacházím Já v poměru k lidstvu a v níž se nachází lidská společnost celkově a svět vůbec. Nikdy jsem nebyl příznivec zahánění a otupování reality a přirozenosti, ať už pomocí drog, zábav, práce či idejí. Chci holou skutečnost, ať je jakkoli zlá, a chci přirozenost, ať je jakkoli špatná. Jedině tak se dá něco vyřešit či alespoň změnit k lepšímu. Vždy jsem se držel této střízlivé linie a nikdy jsem nezalitoval. Poznal jsem mnoho štěstí v životě, o jakém se žádnému z lidí ani nesnilo. Veškerá má velikost, jíž jsem dosáhl na tomto světě, pramení právě jen ze správného uvědomění si, co je vskutku reálné a jaká je přirozenost. "Spása"! O jaké "spáse" to mluvil? Je jako neodbytný pojišťovák, tenhle prodejce Biblí s pohnutou minulostí a žádnou budoucností. V přítomnosti se chová jako normální lidské hovado a těmi Já, jak již ctěný čtenář ví, pohrdám nejvíc. Na ničem, z toho, co povídal, nezáleží. Mou "spásou" je harmonický život v přírodě, podle přírody, podle sebe (což je jedno a totéž), se zvířaty a s rostlinami, daleko, předaleko od podobných a ještě horších lidí. Fuj! Odplivl jsem si a šel jsem alejemi a kolem kachen na rybníce do lesa.

Bubeník z garáže hraje stále dosti kostrbatě a nelibozvučně, nedělá žádné pokroky. V lese jsem blízko posedu zase vyplašil už poněkolikáté téhož zajíce jako vždycky a také pod dubem, v mém už zase nynějším táboře se skrývala jedna lesní víla - srnka. Došel jsem ke stanu a přestěhoval jej sem. Znovu v háji pod dubem! Stejně je to tady nejlepší - alespoň zatím. Víkend bude asi zatěžkávací zkouškou. No co, letos je to tu stejně naposled, jen na dožití. Příště už se budu víc toulat. Zbytek již víte.

Záda v kříži nadále bolí. Přečetl jsem jen pár stránek z kapitoly o sportování v antickém Řecku a ani jsem ji nedočetl celou, jak jsem byl ospalý. Doma, v tom baráku pitomým, se nikdy tak dobře nevyspím jako v přírodě. Ta je pro mne zcela nenahraditelná. Usínaje, procitaje do krásného světa přírody je zkrátka nádherná věc, nesrovnatelná s ničím jiným na tomto lidmi zavšiveném světě. Usínám s větvemi stromů nad hlavou, kde se prohání čiperná veverka, a vstávám do ztichlého šera jakoby stále ještě snového lesa. Zde, na rozdíl od baráku pitomýho, jsem stále v téměř liduprázdné přírodě a mohu hned vstát a jít se krásně projít na svěží osamělou procházku. To ve městě není možné, ba, vzhledem k mé misantropické přirozenosti, je to zhola vyloučeno; velmi brzy bych se totiž vrátil z takové procházky po ulicích města vynervovaný, bažící po samotě - a nejspíš i potrhaný a pokousaný od psů. Vím to. Stačí co prožívám ve městě za stresy cestou do lesa a večer po setmění zpátky. Nehodím se pro život ve městě.

Shrnu-li dnešní dojmy, bylo to v pohodě. Jen zima je čím dál větší. Dnes jsem se musel na spaní navléct nejen do spacáku, ale i do zimní péřové bundy; ruce jsem měl zimou tak zkřehlé, že jsem si musel navléct i rukavice. Krátí se to. Obloha je večer jasná a plná hvězd, ale nad zemí se vznáší vlhký a studený opar. Noc bude mrazivá. Těžko rozeznávám na louce jednoho zajíce a poletujícího netopýra. Půda je rozblácená. Po temném nebi asi putuje hejno husí, protože slyším jejich kejhání.

neděle, 7. října 42
Slunný den. Avšak obvyklá neděle rozjívenců. Příšerná neděle. Řekl jsem, že nebudu naříkat, tak tedy jen pro pořádek, aby se nezapomnělo: Nejprve hordy závodníků na kolech, pak nahoře v lese houbař. Ve snaze se mu vyhnout, sestoupil jsem na lesní cestu, kde před okamžikem projela motokrosová motorka. Po pravé straně mám pláň, kde šmajdá nějaká nová čůza se dvěma čokly. Ubírám se tudíž přímo rovně mezi ní po pravém boku a dalším houbařem vlevo. Konečně zabočuji ode všech otrapů do hloubi lesa k posedu, kde snídám. Čekám, kdy mě někdo vyruší i tady, což se ještě nikdy nestalo, leč všechno je jednou poprvé - i naposled. jsem tu letos naposled! Sedím v lese na posedu a snídám, ale klid v duši nemám a ticho také nepanuje. Ze vzdálené střelnice se ozývají výstřely. Cestou lesem k háji pod dubem potkávám opět starého známého zajíce. Uhýbá mi z cesty, ale klidně, nijak nepanikaří. Už si na mě asi zvyká.

Stan je v pořádku, nikdo sem nevlezl. V tomto bodě můžu být spokojen se staronovým tábořištěm. Tady to byla vždycky nejlepší skrýš. Sluníčko svítí přímo vchodem do stanu a posléze se jeho zář opírá i o boční stěnu, jak putuje po obloze, ale sílu jeho příliš šikmé paprsky nemají. Být to v létě, tak v šatech nevydržím, svléknu se do naha a vylezu si do chladivě stinné náruče dubu, ale takhle, v této roční době, navlékám zimní bundu a zalézám povinně do spacáku. Rohlíků na "oltáři" se zatím nikdo nedotknul, žádná zdejší "myšička" je ještě neobjevila. Škoda.

Jak jsem řekl, ticho nepanuje, o nedělích ne. Četlo se mi nicméně docela dobře, poněvadž ta záměna tábořiště je velmi příjemná a i ten věčný hluk se zde snáší lépe. Přesně, jak jsem předpokládal. Spalo se mi také dobře. Ale myslím, že se mi zdálo něco strašného, protože mám dojem, že jsem vykřikl ze spaní. Probudilo mě to. Probudil mě vlastní výkřik a zmateně jsem se zprvu domníval, že sem snad někdo leze. Nejspíš byla ta můra právě o tom vlomu a o ničem jiném. Z čeho bych mohl mít také takovou hrůzu, že? Zaposlouchal jsem se, ale bylo ticho. Výjimečné ticho. Hned jsem znovu usnul, aniž bych to jakkoli rozebíral. Ale teď už vím, že jsem to křičel Já z neklidných snů.

pokračuj další částí

zpět na předešlou část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm