Misantrop: Reinlebensborn - 29.

2. února 2010 v 20:23 | Misantrop |  Reinlebensborn
Později odpoledne, po procitnutí, již žádné ticho opět nebylo. Od louky se ozývalo vrčení motorového paraglidingu. Ten tu občas bývá, dnes jsem však slyšel dva motory. Už i tihle otravové se tedy rozmnožují. Za deset let jich tu bude otravovat deset! To už Já tady ovšem nebudu. A kdybych měl ještě rok volna, přísahám, že už bych to tady pro letošek zabalil, ale protože už nemám dost peněz na další rok, chci tu vydržet co nejdéle, až do hořkého konce, buď do konce takzvaného "letního času" nebo do Halloweenu; v každém případě by to mělo být nějaké významné či magické datum, aby to mělo úroveň.

Večer nastalo ticho, to správné ticho na osamělou procházku přírodou. Na louce se pasou asi tři zajíci a jedna srnka. Všichni přede mnou utekli. Díky vám, lidáci, hnusní! Neboť s vámi si mě spletli!

pondělí, 8. října 42
Pochválen buď pracovní den! Za měsíc, za dva sice již tohle volat budu stěží, nicméně nyní úlevně volám ještě jednou: Pochváleno budiž pracovní pondělí! Ten klid, to ticho, to liduprázdno! Opět mi to připomnělo staré dobré mladé časy, kdy to takhle bylo pořád, venku za městem i o nedělích. Je zataženo a zima, ale vyjasňuje se.

Zajíc přebíhá přes les pod posedem, ale není to ten, co tu obvykle bývá. Ten je tu dnes ostatně také. Vůbec je tu hodně zaječích pelíšků, znamení toho, že tudy asi mnoho lidí neprojde. A o kousek dál tábořím Já pod posvátným dubem. Rohlíky už konečně během mé nepřítomnosti někdo našel a trochu okousal. Nikoho jsem však u nich za celý den neviděl. Vše, co zbylo po tajemných návštěvnících, je jedno myší hovínko u rohlíku, druhé na prahu před vchodem do stanu a třetí ptačí hovínko též na prahu. Další bílý ptačí trus napadal na střechu s větví dubu a celý den ptáčci poletují kolem nebo hopsají okolo stanu a přehrabují se v suchém listí. Je to rozkošné. Přijali mě mezi sebe.

Dnes však mířím dál než jen do tábora pod dubem. A kam jinam než na výlet kolem pahorku Hirschl. Tam se dá ještě procházet naprosto nerušeně, tam se dá spatřit víc zvířat i víc rostlin, tam jsou ty božské vyhlídky. Nejinak dnes. Dřevorubce tentokrát při cestě nemám, takže nemusím nikoho a nic obcházet a mohu jít rovnou lesem. Bylo to tu dost polámané, stromy ležely jeden přes druhý v téměř nerozpletitelné změti, ale pěkně to tady dělníci a hlavně ten svalnatý superkůň uklidili! Zbyly po nich jen pařezy, klády u cesty a nezbytné blbé kupky klestí. Aspoň budou mít nová hnízdiště kosi, červenky a střízlíci. Včera to tu muselo vypadat! Hrůza! Všude nacházím spoustu lidských stop, i po autech a po psech, tráva a podrost zválené a prošmejděné od houbařů. Hrůza. Teď tu však nikdo z nich není, a to je hlavní. Kalina, krásná kalina, na niž jsem se těšil, ztratila už také své listí a je holá, jen ty červené bobule se na ní skví. O kousek dál se přede mnou objevila první drobná piha na kráse přírody: dva dřevorubci manipulují s kládami. Jeden je rozřezává, druhý je mechanickou paží nakládá. Obcházím je lesem, ale než jsem se dostal na druhou stranu, byli už pryč a Já se mohl vrátit a pokračovat dál obvyklou svou trasou. Tady už se přede mnou rozevírá úchvatné jižní panorama. Široký, dálný obzor, jak to mám rád. Liduprázdná krajina je prostě nádherná - a vzácná, čím dál vzácnější. Už vidím opět v dálce na louce mé milé krávy. Z vysoké trávy podél cesty vyskakuje náhle stádečko dvou, tří, celkem šesti srn! To je nádhera! Utíkají sice přede mnou, ale nevidí mě dobře, a tak se co chvíli zastavují a mně tak dávají jedinečnou možnost poměrně blízkého setkání, neboť nás dělí od sebe jen zástěna, tvořená vysokými travinami a rákosinami podél polní cesty. Pak se konečně stádečko rozděluje. Čtyři utíkají nahoru za kopec a jeden srneček a jedna srnka v těsném závěsu za ním přebíhají přes louku, kde na ně nevěřícně koukají překvapené krávy. Srneček má vrchol hřbetu porostlý ještě pěknou rezavě hnědou letní srstí, zbytek těla už má však zbarven nehezkou šedavě hnědou zimní srstí. Ostatní srny jsou všechny již v tomto zimním šatu. Je jich tu hodně a za bílého dne, což značí, že tu mají od lidí pokoj, stejně jako Já. Čtyři srnky, z nichž dvě jsou sotva odrostlá mláďata, se pojednou vracejí zpoza kopce a kříží mi cestu dolů k lesu. To je nádhera! Připadám si jako v ráji. Zase mám tu dokonalou náladu, ten pocit nepřekonaného štěstí, jaký jsem míval kdysi pořád, kdy se dalo ještě chodit všude a kdykoliv. Tady je už snad poslední místo v nejbližším okolí města, kde si spravím navždy lidmi pokaženou náladu. Je to tu prostě skvělé. Opět je tu spousta "štýgliců" (stehlíků) a jiných ptáků, i dravých, a je tu ticho a mír. Ze šelem vidím v dálce jen lovící kočku. Stoupám na vrcholek řídce zalesněného kamenitého pahorku, abych si zde odpočal a snědl jeden rohlík. Oproti minulé mé výpravě je zde tentokrát dost větrno. Fičí studený ostrý jihozápadní vítr, a tak usedám se svou svačinou na závětrné straně pahorku pod širokokmennou břízu, zády k ní, zády k větru. Nabízí se mi odtud výhled na nový rybník, jenž bude jistě znamenat pro tuto oblast nevratné změny jen k horšímu, až bude definitivně hotový. Zatím se na jeho vybagrovaném dně drží jen malá louže vody a břehy také ještě nejsou úplně dobudovány a zpevněny. Děsím se, až se sem zase natahají rybáři a další pakáž z širokého okolí. Bude konec s tímto lidmi opuštěným rájem. A co si počnu potom Já? Mně asi nezbude než nasednout na vlak a odjet někam hodně daleko, protože pěšky se už nikam pryč od lidí nedostanu. Vtom jsem nasál vůni dýmu. Vzpomněl jsem si, jak voní dým bramborové natě a jak chutnají brambory pečené v popelu. To už jsem dávno nedělal. Kdybych to předvedl při nějakém táboráku nebo, jak se dnes říká, při garden party, byl bych král večírku a všichni by se po takové lahůdce utloukli. Myslím, že si dnes k večeři opeču brambory alespoň doma v troubě. A se zelíčkem - mňam! Ach jo..., kdybych měl alespoň ještě rok volna! Další rok svobody bych si dovedl jistě užít víc. Letos už jsem ze všech těch stresů celý otrávený, a stejně už je pozdě a zima. Jestli natrefím na nějakou hnusnou práci, tak s ní k prvnímu dubnu praštím a vezmu si ještě jeden rok volna. Vůbec jsem si za ty tři roky neodpočinul od lidí.

Došel jsem k cíli mého putování: na vrcholek Hirschlu. Po cestě nahoru leží na zádech mrtvola krtka, s lopatkovitými pažemi vztaženými prosebně k nebi. Způsob krtčího zmírání a krtčího pohřbu mě nepřestává pokaždé dojímat a zároveň fascinovat. Je to tak blízké všem mým eschatologickým myšlenkám, až je to zarážející. Celý život žít ve tmě a v posledním okamžiku, těsně před smrtí se vyškrábat na povrch, na světlo. Je to velmi symbolické, posvátné pocity vzbuzující, mysteriózní náladu přivozující. Přitom neznám žádnou kulturu na světě, ani v dějinách, která by si té podivné symboliky všimla a třebas uctívala krtka jako posvátné zvíře. Hovnivál či krysa se uctívání dočkali, ale takové fascinující zvíře, jako krtek, nikoli. Proč? Ten se od lidí (zvláště od zahrádkářů) dočkává jedině nenávisti, vyplavování a hubení. Ale jeho fascinující život a smrt, tolik symbolické, neocení nikdo. Je to k tomu zvláštnímu a tajemnému zvířátku nespravedlivé.

Nahoře na Hirschlu zanechala kuna svůj trus na tamní zrobené lavičce. Poněkolikáté již jej někdo odstranil, ale objevuje se tu s pravidelnou důsledností zas a zas. Takto si kuna značkuje území. Respektuji její vůli a usedám vedle. Dole ve skalistém lese, v onom pohádkovém lese, usedám znovu a jím další rohlík. Pak ještě nehybně a tiše sedím a nechávám na sebe působit to velebné prostředí. Vedle po stromech nahoru a dolů pošupuje se šoupálek a z druhé strany veverka. Už jen napjatě čekám, kdy začnou lézt i po mně jako po soše Buddhy. Po minulé návštěvě lidí zmizely odtud některé stromy. Kráse to zdejšímu lesu nikterak neubírá. Je tu jen čerstvý vajgl a trochu též pošlapáno od lidí, zřejmě od houbařů. Dnes je tu však opět pusto a tudíž hezky. Mohl bych sem chodit častěji z druhé strany, to jest směrem od pláně, to bych měl blíž, avšak dost mě odrazují čoklaři, kteří tu pláň přeměnili na výběh pro psy. Nejinak i dnes. Zase mi stál v cestě přes pláň ten nově přivandrovalý "distingvovaný elegán" v teplákové soupravě a s čoklem, který vyhrabává hraboše. Vyhnul jsem se jim velkým obloukem kolem lesa, kde mají myslivci svůj oblíbený posed. K mému překvapení je ten posed nový, leč na starém místě, mezi třemi topoly osikami. Nyní je trošku vyšší a z masívnějšího dřeva. Dokonce se na něm teď lépe i sedí. Chvilku jsem poseděl, podumal. Mají to tu hezké, parchanti! Ale chudáci zvířata, která jim tady vlezou do rány. Když jsem se odtud potom vynořil zpátky na pláň, bylo už všude zase krásně pusto a liduprázdno. Došel jsem v pohodě až do tábora pod dub. Pořád je tu takové krásné ticho. V R3 takové ticho nebylo snad nikdy, a to není odtud nikterak daleko! No, je to tu zkrátka ta nejlepší z horších možností. Je to tu větší než v R3, půvabnější prostředí a skrytější - i po tom letním průřezu, který mě odtud nadlouho vypudil. A nelezou sem čtyřikrát za den houbaři!

Večer venku za lesem zase řádil nějaký motorkář. Chvilku, ale stačí to. Vadí mi nejen ten otravný hluk a smrad a že plaší zvěř, ale i ta drzost a vposledku již i samotná existence toho člověka. Mít ho někdy na mušce, mít někdy moc nad jeho životem, zlikvidoval bych ho okamžitě. Všem by se ulevilo. Zas by byl svět o jednu šestimiliardtinu lepší.

Po setmění - a stmívá se teď rychle, jako na rovníku! - se vzduch pročistil a dušička uklidnila. Vidím na pláni před sebou jednoho srnce. Plížím se opatrně v tom šeru kolem něj, abych ho nezaplašil. Docela se mi daří proklouznout neviděn, neslyšen okolo něj. Možná, že mě vidí, ale když si ho nevšímám a pokračuji bez zastavení klidně a tiše dál směrem od něj, nebojí se a neutíká. Doplížil jsem se však tímto způsobem k dalším dvěma srnkám, jež jsem předtím vůbec nezpozoroval. Dostal jsem se k nim asi na dvacet, třicet metrů, což je i na tu nejodvážnější srnku příliš blízko, a proto pomalu, rozvážně, odklusaly do lesa, kde jsem je slyšel šustit ve spadaném podzimním listí. Nakonec, když už jsem se posledním dlouhým pohledem loučil s plání a s jihozápadním obzorem, zkazil mi výsledný dojem jakýsi opožděný cyklista, který projel těsně kolem mne, taktak že do mne v záři jeho svítilny nevrazil. Strašné. Procházím temným lesem dolů do města. Ve staré lipové aleji potkávám kočku. Nedůvěřivě si mě měří, ale neutíká. Její ostražitý postoj mi připomíná jeden přírodopisný film, ve kterém se v naprosté tmě potkají kočka s liškou. Ulice jsou prázdné. Všichni čumí na televizní noviny.

úterý, 9. října 42
Ráno mě budí zase čuba a vrtání do zdí. Pryč odsud! Sluníčko nízko nad obzorem slabě ozařuje můj pokoj. Je vlhká zima a ticho. Listí se neslyšně snáší k zemi. Pod posedem opět hopká zajíček, tentokrát jen kousek stranou. Už se mi v tomhle pěkném světlém lesíku pomalu rýsuje mnou vychozený zvířecí chodníček, jak tudy pravidelně den co den chodím, vyhýbaje se lidáky zamrdané světlince. Vždycky si najdu něco nového, co mě udrží při životě. Rohlíky, přichystané pro zvěř, jsou ohryzané poněkud víc, ale jen jako od jednoho hraboše. Stále jsem ho však nespatřil. Zřejmě chodí úzkostlivě jen v noci.

Dnes jsem odnesl zpátky na zahrádku další nepotřebný krám ze stanu: vojenský slaměný zhlavec. Naložil jsem ho do krosny, vyzbrojil se na cestu mou kynickou holí proti psům a šel jsem. S tou holí se jde dobře, lépe, sebevědoměji, nejsem tak docela bezbranný - proti komukoliv. Nejradši bych ji nosil s sebou všude, ale po městě, kde bych ji potřeboval nejvíc, je to příliš nápadné, neboť ten dřívější praktický zvyk chodit ven s vycházkovou holí nebo dokonce se šavlí či s kordem, vyšel, žel, z módy. Je to škoda, protože právě v dnešní době by to byla více než příhodná a užitečná móda. Psy jsem naštěstí nikde nepotkal, zato čtyři lidi: jednoho na kole a jeden mladý pár s batoletem v batohu. Mladá paní si zpívala a možná mě i pozdravila, ale nebyl jsem si jistý, a tak jsem prošel mlčky kolem nich. Stejně nemám rád, když na mě v přírodě někdo mluví, navíc někdo úplně cizí a navíc taková pakáž otravná, nadbytečná, nezaměstnaná, namnožená.

Na zahrádkách nebyl nikdo, jen sousedovic čokl se v jednu dobu rozštěkal, i když asi ne zrovna na mne. Každopádně mě to jeho hulákání popohnalo ke spěšnému odchodu zpátky do lesa. Kdysi jsem mohl považovat tuto zahrádkářskou kolonii za svou "poustevnu", jaký tady býval klid, ale teď už se zde také nedá být, žít a přemýšlet. Letos jsem sem vůbec nechodil, vyjma pro stan, pro matrace, pro ovoce a podobně, a vidím, že se nic nemění k lepšímu, změny k horšímu již zůstávají trvalé a dál se zhoršují. Sousedi, jejich psi, travní sekačky, projíždějící auta a motorky a neustávající jejich hulákání a bouchání mne odsud kdysi vypudily, tak jako mě nyní podobné a čím dál častěji i stejné příčiny lidského původu vypuzují z lesa. Nicméně jsem se aspoň prošel po zahrádce, obhlédnul pár zbývajících květin a ptactvo po holých stromech a našel jsem jednu mrtvou luční kobylku. Vzal jsem ji do ruky, abych si ji dopodrobna prohlédnul. Má krásné, čistě zelené a do nejmenších detailů složité tělo. Nádherný hmyz. Vypadala jako živá, nebo spíš jako vyřezávaná, jako plastiková hračka pro děti, jako posvátný amulet, jako živý šperk ze smaragdu, jako živý doklad nádhery přírody, jenomže ztuhlý a bez života. Vosa, uvězněná za oknem podkroví chatky, již také mele z posledního. Všichni mřou zimou a zármutkem z konce teplých dnů. Jen kuna žije pořád v podkroví, jako vždy, o čemž svědčí uschlý její trus, jejž zanechala na skříňce.

Na zpáteční cestě do lesa jsem zalitoval, že jsem si s sebou nevzal dalekohled. Doprovázel mě totiž hodný kus cesty jakýsi malý hbitý tvoreček, jenž se co chvíli zastavoval, panáčkoval, mizel a zase se objevoval přímo přede mnou. Krátkozrakýma očima jsem pouze onoho neznámého průvodce určil jako lasičku, nebo někoho podobného z té čeledi.

Ve stanu jsem se navlékl do zimní bundy, zalezl si do spacáku a četl si až do usnutí o Periklově Řecku. Ta kniha je mi velkou inspirací a poučením. Zdálo se mi ve snu, že čtu a listuji superobří encyklopedií, která shrnuje všechno poznání světa, dopodrobna, se spoustou obrázků. Něco podobného si vytvářím a shromažďuji v počítači, hlavně co se týče přírody, zvířat a rostlin. Z tohoto snu mě vzbudily blížící se lidské hlasy. Ach ne..., verbež šmejdivá houbařská! Už zas! Vztyčil jsem se na matracích a naslouchal, kde jsou a zda se neblíží víc. Měl jsem štěstí, bylo to napínavé, ale o kousek mě přece minuli, aniž by mě objevili. Prošli kolem mého posvátného háje a dovnitř nevkročili. Byli však docela blízko, protože jsem slyšel zřetelně, o čem si povídali. Podle zabarvení hlasu to byli dva staří manželé a bavili se, jak jinak, o houbách. O mém háji se vyjádřili jen tolik, že je tu zelená světlinka, ale jak říkám, naštěstí do ní nevkročili. Když odešli, rozhostilo se opět blahodárné ticho a Já znovu usnul. Pro tentokrát jsem měl štěstí, ale je vidět, že už ani tady to není tak nedobytné a husté a odlehlé jako dřív. Okolní les je již příliš řídký a průchozí, a tudíž je s ním konec.

Večer se silně ochladilo. Procházku podél pláně jsem dnes vypustil, protože jsem viděl před sebou znovu jako včera dvě srnky a nechtěl jsem je plašit. Odešel jsem domů tudíž skrz les. Blízko těch dvou srnek se pásl také jeden zajíc. Přál bych si žít takhle pospolitě se zvířaty jako ty dva odlišné zvířecí druhy - jako srnky se zajíci.

středa, 10. října 42
Ráno mě budí zase štěkání čubky a vrtání do mozku. Vydechuji páru, jaká je po ránu zima. Škoda, že jsem se nepodíval na teploměr, určitě byl mrazík, mrzly mi nejen ruce a nos, ale i uši. V noci jsem již nasával typický pach zimy. Přes den je však krásně jasno a slunečno. Kavky v aleji jsou mi jedinou suitou. Některé poposedávají na plotě, jiné cosi zobají z chodníku. Nějaká dobrá duše jim nasypala pod okna jednoho domu drobečky pečiva. Jiné kavky sbírají malá planá jablíčka. V předměstském parku, kudy chodívám do lesa, se dnes konají nějaké školní závody v běhu. Odkloňuji se kvůli nim jen mírně z trasy.

Nahoře v lese vládne klid. Jen listí se šustivě spouští pomalu k zemi, jedno za druhým. Není divu; stromy dnes v noci dostaly vážnou varovnou mrazivou navštívenku a nejinak i Já. Jsem však nadále odhodlán vydržet co nejdéle. Ze zimního kabátu se již sice nevysvleču, ale dokud mi není zima ani ve spacím pytli, nevidím důvod se vzdávat. Musím završit přesné tři roky, což bude v poslední den v říjnu. Ještě to není tak hrozné, vždyť i ten zajíc mě každé ráno vítá pod posedem. A tajemný noční návštěvník dál hryže mé votivní dary. Ve dne se skrývá a jen jeho trus dává tušit, že je to buď myš, nebo hraboš - nebo možná oba. Sluníčko svítí studeně do mého stanu, ptáčci poletují okolo a posedávají po větvích stromů, datel klove do kůry dubu, až se tato řítí s velkým rachotem k zemi. Čtu si o Periklově Řecku a dlouho spím. Sem tam přeletí stíhačka, ale jinak je zádumčivé ticho, jako stvořené pro misantropického poustevníka. Příroda a les je stále mým nenahraditelným pokladem, i když je zima. Mně to však nevadí, tohle nejsou žádné extrémní podmínky.

Večer, když odjela poslední motorka, zanechávajíc po sobě jedovatý zápach výfukových zplodin, vyplížil jsem se pomalu a potichu jako duch z mé lesní skrýše. Srnci kdesi na pláni se již také scházejí, slyším je bekat. Není to úžasné, že jsem i Já přijal jejich zvířecí způsoby za vlastní? Aniž bych chtěl chování zvířat jakkoli napodobovat, přece rád zjišťuji, že se chovám úplně stejně. Některé přírodní principy jsou prostě vlastní všem živým tvorům, zvlášť těm plachým a lidem se vyhýbajícím. Vtom se na louku přihnalo auto s přívěsem a zamířilo si to rovnou k lesu na druhé straně. To je zvláštní, že má někdo nejvíc práce se dřevem, zrovna když se setmí. Určitě to musí být nějaký drobný zlodějíček, z nichž se většinou skládá celé lidstvo. Co není přivázáno na řetězu... - známe své lidi. Dělají si to sami, tu totalitu, protože jak nad nimi nestojí dráb, jak je nehlídá na každém kroku policajt či ouřada, nemůže jejich společnost řádně fungovat. Byl jsem zvědavý, jak na to auto zareagují ti dva srnci. Jeden utekl do lesa, druhý se jen přesunul víc doprostřed pláně, blíž ke mně. "Jen pojď, milý brachu, a neboj se, Já spěchám stejně pryč, abych nemusel poslouchat řvaní té motorové pily." Nad hlavou mi přeletuje hvězdným nebem opět mezinárodní kosmická stanice, již jsem kdysi mylně považoval za asteroid. Opravdu to tak vypadá. Dole v parku mi někdo uhýbá rychle z cesty do podrostu. Asi to je ježek, podle toho dupání, ale ačkoli si pomáhám baterkou, nenacházím jej. V aleji se teď večer místo kavek prohánějí psi.

čtvrtek, 11. října 42
Čubčí hulákání pod oknem mě vyhání z vyhřáté postele. Střechy jsou ojíněné. Venku jsou pouhé dva stupně nad nulou. Brr! Sluníčko však svítí, což je kladným příslibem pro vydařený den - den jako stvořený na vycházku kolem Hirschlu. Díky té zimě je všude krásně ticho a liduprázdno. Ani ty kavky se dnes neprocházejí se mnou po chodníku v aleji, což je škoda, a ani zajíc pod posedem mě dnes nevítá. Vítají mě však dvě srnčí lesní víly a to mi prozatím stačí. Za Hirschlem bude zvířat jistě víc - jako vždy.

Jak říkám: celý den mi přeje štěstí, neboť po lidácích není ani slechu ani vidu. Je to sice poněkud studené štěstí, ale budiž. Sluníčko svítí a někde, kde je závětří a kam se opírá slunce, je docela teplo; tam, lépe řečeno, není až taková zima. Přesto jsem dnes pořádně vymrznul. Je krásně jasno, ale viditelnost na velké vzdálenosti je doslova mlhavá. Je to však pěkná mlha, taková ta šerá mlha, či spíše jen mlhavý opar, z počátečního dávnověku, z dob jarého rozpuku Země, z časů jejího vzrůstu, mladosti a štěstí, kdy lidé ještě nesužovali naši/moji planetu nelidských zvířat. Úplně to vidím - a ani při tom nemusím zavírat oči, protože dnes opravdu nepotkám človíčka. Zase mi to připomnělo ty staré dobré mladé časy, kdy jsem se mohl takhle nerušeně toulat skoro pořád a skoro všude. Zatímco v poslední době... Vím, že kdyby bylo léto a teplo, bylo by to nejspíš jinak, ale teď na to nemyslím a užívám si jedny z posledních svobodných chvil, jichž už letos nebude mnoho.

Dnes se za Hirschlem obdivuji zejména květině, která vypadá se svými fialovožlutými květy jako hvězdnice chlumní. To by byla velká vzácnost mít v našem kraji tuto ohroženou a zákonem chráněnou rostlinu! Přestože se to zdá nepravděpodobné, možné to je, vždyť jsem již našel i jiné vzácné skvosty na svých toulkách přírodou. A tady je to stále ještě tak relativně pusté a odloučené, že bych se tomu vůbec nedivil, kdybych měl pravdu. Jinou podobnou bylinu alespoň zatím nemám uloženu v počítači, ačkoli jsem jej prohledával tak dlouho a tak náruživě, že jsem jej až zahltil a musel restartovat.

Ze zvířat jsem se hlavně těšil na mé milé krávy, jichž tu jsou dnes hned tři stáda, jedno zcela blízko u polní cesty, kudy kráčím. Vyvalují na mne své krásné, trochu jakoby hrůzou vytřeštěné oči, v nichž je však mírnost, půvab a životní moudrost. Ctím krávy velice. Snažím se zmírnit jejich menší nervozitu, plynoucí z nezvyklého setkání s cizím, neznámým tvorem, s neznámými úmysly, jenž, podoben člověku, ubírá se klidně a pomalu kolem nich a oči na nich může nechat v obdivném pohledu. Šeptám jim uklidňující slova a mávám rukou na pozdrav. Zdá se, že se mi tím daří získat si jejich důvěru, takže se opět sklánějí ke své travičce. Jedna z nich právě zvedla ocas a močí mocným proudem, jako když se otevře požární hydrant. Jiná dvě stáda jsou již najezená a nyní leží, přežvykují a sluní se v tiché pospolnosti. Nádhera. Krávy mi prostě přirostly k srdci.

Srnky zde tentokrát zblízka nevidím, jen dvě nahoře na kopci, přímo na vrcholu, odkud se proti světlé obloze rýsují jejich hřbety a skloněné šíje. Občas zkontrolují situaci rychlým pohledem po okolí a zase se pasou dál. Nic je neruší, ani Já pro ně nepředstavuji problém, třebaže mě musejí dobře vidět. Všechno je to tu tak nějak nenásilné a klidné jako v ráji, že bych dal nevím co, abych tu s nimi mohl zůstat a žít s nimi. Nebýt zemědělského statku dole v údolí, myslel bych si, že jsem se nějakým zázrakem ocitnul v jiném, lepším světě, ve světě, kde neexistuje člověk.

Vystoupal jsem na protější pahorek, abych si tam sednul a snědl si rohlík. Fouká tu studený vítr, a proto hledám výslunné a závětrné místo po obvodu kamenitého remízku. Hledám a nalézám jedno takové slunné závětří. Nacházím tu i něco jiného, co jsem nehledal a co mě udivilo. Liščí noru! Není to však nora vyhrabaná zvířetem, ani nora vytvořená přírodou, nýbrž nora zbudovaná člověkem! Nevím sice jaké nekalé cíle tím kdo sledoval, že zde z kamení seskládal dlouhou chodbu, zakryl ji shora kamennou nadezdívkou a zasypal zeminou, nicméně tunelová chodba, jako stvořená pro lišku, je hotova. Zcela jistě je to nedávné dílo lidských rukou, neboť hlína na povrchu není dosud porostlá žádným rostlinným krytem a i to kamení je příliš pravidelně uspořádáno na to, aby to bylo dílo přírody. Zajímavé. Kdo a proč se tu namáhal, je skutečná záhada.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm