Misantrop: Reinlebensborn - 30.

2. února 2010 v 20:28 | Misantrop |  Reinlebensborn
Jdu dál. Dole na polní cestě si početné hejno strnadů dopřává vodní koupel ve veliké louži. Je zábavné pozorovat je, jak si té koupele užívají a jakou radost z toho mají. Dnes si tu opravdu připadám jako v ráji. Nejradši bych se mávnutím kouzelného proutku proměnil v strnada a přidal se k nim. Myslím, že bych byl šťastný. Jaká zvrhlost být člověkem! Je mezi nimi i jeden větší pták, asi nějaký drozd, který je ponořen ve vodě až po hlavu, jen široce spuštěnými svými křídly třepotaje, a také několik štýgliců a sýkor se k nim všem váhavě připojuje a opodál vše zvědavě pozoruje červenka. Víc štýgliců je ovšem po okolních stromech a chvilku mě dokonce doprovázejí po mé cestě směrem k Hirschlu. Na obloze jsou káňata a poštolky, kdesi krákorají vrány a řachtají straky. Je tu krásně.

Výhled z Hirschlu není dnes dokonalý, kvůli tomu slabému oparu, jenž trochu zneprůhledňuje čistý obraz, nicméně mohu být přesto spokojen, kochám se tím slabě zastřeným rozhledem po kraji a usedám na lavičku, již si označkovala trusem kuna. Pak scházím dolů do pohádkově kouzelného lesa. Sedět se dlouho nedá, rozhodně ne ve stínu, to bych musel být víc oblečený, ale za chůze se misantrop zahřeje a pak se dá chvilku sedět a dumat a třebas i jíst. Druhý rohlík si nechávám dolů do lesa, kde jsem si vybral jednu vysokou skálu, jež se pne nad okolním lesem. Její studené kameny se výborně hodí za mé vyvýšené bidýlko, neboť jsou měkkounké a hebké díky mechům, trávám a jehličí. Sedím, nohy mám spuštěné dolů do propasti pode mnou a rozhlížím se kolem dokola. Nemohu se nabažit a snad bych se již odsud ani nikdy nezvednul a zkameněl bych tu též jako misantropomorfní skalní útvar, o němž by se jednou vyprávěly legendy, leč sedím dlouho, řádně jsem tím pádem vychladnul, prochladnul a zima a chlad mě pudí ven na světlo, ven do polí a luk, kde svítí hřejivé slunce.

Nikdo nevenčí žádného čokla na pláni, a tak rozjařen tímto svým dnešním neobyčejným štěstím, hledím si prodloužit výlet ještě zacházkou kolem jiného lesíka na oblíbený myslivecký posed (na ten zrenovovaný). Tady už na mě padá únava, ospalost a bolest očí. Na nočního tvora jsem dost dlouho vzhůru za bílého dne. Musím si lehnout a zavřít oči. Pokládám si na posedu alespoň hlavu na ruce, až bych byl málem usnul. Trochu mě ta krátká pauza osvěžila. Mezitím se vedle mne zjevila žlutočerná housenka. Tedy, tělo má žluté a na něm dvě boční řady černých puntíků. Nevím, k jakému druhu motýlů patří. Je jich tolik a tak dalece mé stále ještě skromné znalosti přírody nesahají. Ale co po jméně! Housenka je to prostě pěkná a jistě i motýl bude krasavec, jako všichni. Pokoušel jsem se ji chvilku hledat různě po encyklopediích, leč marně. O housenkách se všude na prvním místě dočtete, že prý škodí žírem, ale jak vypadají se častokrát ani nedozvíte. "Škodí žírem"! To je snad samozřejmé, dokonce je to přirozené, že se každý - nejen housenky - něčím živí a něco požírá. Ale že by tím i škodil? Tady asi záleží nejvíce na tom, komu údajně "škodí" a komu to vadí, a také z čího pohledu se na věc, na "problém", díváme. Z mého pohledu, i ostatně z pohledu přírody, je ten "žír" bez problému. Co záleží na tom, že z pohledu člověka to problém je? Člověk je sám největší škůdce přírody a tudíž je všechno, co se mu nehodí do krámu, "problém" - ale jen pro něj, pro jeden zdegenerovaný, mimořádně škodlivý živočišný druh, který se nějakým fatálním nedopatřením rozšířil po Zemi jako nebezpečný virus, jenž by měl být zlikvidován, a ne podporován. V přirozené a vyvážené harmonii řádu přírody je vyloučeno, aby někdo něčím škodil, nejméně pak žírem. Pokud se někde na tomto světě vyskytne disbalance a disharmonie, můžeme si být jisti, že příčinou je člověk. To lidé by měli psát především o sobě, že škodí žírem. Jenže tento více než zřejmý fakt se nikde nevypichuje na přední místo. Dovídáme se stále jen, jak je člověk rozumný, dokonce moudrý, a jak je vynalézavý a tvořivý a jaké má morální přednosti, jež jej odlišují a vyvyšují nad ostatní tvorstvo. Nikde se však neuvádí, že člověk je nerozumný jako záplava, ničivý jako zemětřesení, že zničil svět, že je věčným kazisvětem a chorobou světa, což jsou jeho vlastnosti z nejcharakterističtějších. Nanejvýš se můžeme setkat se všeobecně, neadresně, alibisticky míněnými a do prázdna mířenými nářky nad neurčitým takzvaným "lidstvem", což nikdy neznamená žádnou konkrétní osobu, najmě ne osobu pisatelovu či vypravěčovu.

Vracím se zmrzlý, ale spokojený ke stanu pod posvátný dub. Ihned si oblékám zimní bundu, již nesundám ani před zpáteční cestou domů. Dnes je opravdu zima. Tři tvrdé rohlíky, přichystané pro zvěř, jsou už hodně ohryzané, ale stále ještě jsem u nich nikoho nezastihnul. Mé "obětiny zvířecím božstvům" opravdu mizejí a tenčí se jakoby zásahem neviditelných duchů lesa! Je to trošku vzrušující a dráždivě tajemné. Panuje stálé ticho. Ptáci poletují ve větvích a šustí v opadaném listí, jež se dál tiše snáší k zemi. Chvilku si čtu, jím, pozoruji les nebo postávám snivě pod dubem, kde poskakuje červenka. Chce se mi spát.

Procitám až večer po setmění. Západní obzor je ještě narůžovělý, avšak halí jej postupně od země stoupající hustá mlha. Je zima. Zvířata žádná nevidím. Dole v ulicích je nezvykle rušno. Nebo se mi to zdá, podle zákona kontrastu, po tak výjimečně klidném a osamělém dni? V aleji potkávám jednu mladou nezaměstnanou šlapku se dvěma čokly. Zaručeně o ní vím, že bydlí na tom novém sídlišti, jemuž se tudy vyhýbám. Už mi odtamtud lezou sem. Nic nevydrží nadlouho. Ani moje svoboda. Je zima. Prodlužuji nástup do práce, jak se dá, ale stejně se tomu nevyhnu. Blíží se to, blíží. Cítím se jako odsouzenec na popravu.

pátek, 12. října 42
Je šest stupňů nad nulou. Kabát už letos asi neodložím, protože je v něm příjemně. Zvlášť jeho hřejivé pohodlí oceňuji při snídaňovém posezení na posedu.

V aleji jsem potkal, kromě kavek, jednu škaredou starou rašpli, která se na mě nepřátelsky dívala. Fuj, to byl kundí ksicht nesympatický! Kdybych byl šógun, zaplatila by za svou nestoudnost hlavou; takhle mi bylo líto si i jen tradičně odplivnout, abych kvůli té herdekbabě zbytečně neztrácel tělesné tekutiny. Táhla na provaze jinak docela roztomilého bílého psíka, což by jí ve středověkém Japonsku ještě prošlo, neboť bílí psi se tam těšili úctě, ale ta baba byla absolutně zum Kotzen - k zblití. Někteří lidé by měli povinně nosit mohamedánské ženské hábity přes obličej, aby neobtěžovali okolí svým odporným zjevem. Pakáž jedna škaredá zdegenerovaná! Fuj, to jsou zážitky!

Naštěstí už jsem dál potkával a viděl jen kavky a vrabčáky, takže se mi brzo zase vrátila dobrá nálada. Na okraji lesa je na stromě připíchnutý papírový klíč a na něm nápis LES UZAMKLY DĚTI. Co to má být? Že vodáci symbolicky zamykají řeku na zimu, jsem slyšel, ale že by se uzamykal na zimu také les? To je nějaká nová praštěná tradice? Já chodím do lesa i v zimě; pro mne není uzamčený nikdy. Kéž by se tím "oficiálním" uzamčením lesa lidé alespoň řídili! To by byl ráj! Dnes to tak nicméně vypadá; všude je opět vzácný klid, ticho a pusto. I tohle studené roční období má tedy své nepopiratelné klady - a když se misantrop dobře oblékne... Ne, ne, ještě nekončím!

Na posedu se díky té zimní bundě sedí příjemně, vůbec mi není zima. Po včerejšku jsem byl vymrzlý a nemohl jsem se pořádně zahřát ani večer doma u topení. Pod posedem se před pár dny objevila nově vyhrabaná myší díra. Nalézá se šikovně umístěna pod jasanovým stromečkem a zajímavé je na ní to, že je někdy holá a odkrytá, jindy však zakrytá listím a zahrabaná. Listí, jež kryje, zamaskovává a zatepluje vchod do nory, je vždy tak umně a důmyslně naskládáno, že mě jímá podezření, že to dělá nějaký člověk. Ale to není možné, protože by tu byly lidské stopy a člověk by spíš tu díru ve shodě se svou povahou poničil nebo rozkopal, než by si hrál s listím a hlínou jako dítě na pískovišti. Jednou jsem jinou myš viděl takto zacpat svou noru i toaletním papírem. Tu chytrou myšku bych chtěl věru vidět.

Stejně tak bych chtěl vidět i ty moje "myšičky", které nepozorovaně ukusují z "obětiny" za mým stanem. Dnes zmizla půlka rohlíku a ostatní dva rohlíky jsou také víc ohryzané. Zajíce, stálého to obyvatele lesa poblíž posedu, jsem zahlédl znovu, ale jen na okamžik. Včera tu byl jistě také, ale možná jsem ho přehlédl. Listí z dubu hromadně opadává. Za pár dní bude takto zcela holý. Zapadává tou podestýlkou celý můj stan. Ve větvích dubu pobíhá veverka a nad ním krouží draví ptáci a havrani. Je ticho a klid.

Večer se zatáhlo a trošku sprchlo. Stmívá se brzy, noc je teď přesně o hodinu delší než den. Tím pádem se vracívám domů z lesa dřív a dřív. V ulicích je ještě velký provoz, alespoň v kontrastu s tím báječným tichem a klidem, jemuž jsem se celý den oddával tam nahoře v Reinlebensbornu. V porovnání se ztichlým podzimním lesem je ve městě hotový mumraj. Silnici málem ani nepřejdu, co na ní jezdí aut, a všude na mě štěkají čokli. Jenom sice dva, ale stačí to. Je to hrůza a šok. U nás před barákem samozřejmě taky. Strašné. Doma se hned vyhladověle vrhám ke gramofonu a pouštím si Bacha, abych přehlušil ten venkovní rámus a sebe uvedl zpět do harmonie. Ty návraty mě ničí. Musím se dostat navždy pryč z města. Tady se nedá žít.

sobota, 13. října 42
V noci a ráno před rozedněním pršelo, a proto jsem se rozmýšlel, nemám-li dnes zůstat doma. Uvařil jsem si tedy zatím čokoládovou kávu, ovesnou kaši se zeleninou, zacvičil jsem si, neboť bolest zad již odezněla, a zopakoval jsem si jednu lekci řečtiny. Spíš bych si měl opakovat francouzštinu, protože až mě to tady jednou nasere, všechno tady klidně nechám a odjedu navždy kamsi do francouzských zámořských departementů, jak jsem vždy toužil, a nikdo mě tu v životě neuvidí.

Také jsem se šel podívat na lodžii, jak je spravená. A zjistil jsem, že je v horším stavu než prý údajně byla předtím! Pravá postmoderní fušeřina made in Czech-šmejd. Takhle zfušovanou práci jsem už léta neviděl. A to máme denně na očích levné čínské šunty, jimiž nás zaplavily kontrakty socialistické vlády. A Já si říkal, co tam do té Číny letěli domlouvat! Soudruzi si padli do noty! Ta rádoby "opravená" lodžie však nesahá žádné "čínské pomstě" ani po kotníky! "Čínská pomsta" se dřív v žertu říkalo rýži, nyní je to téměř každé spotřební zboží, od tupých plechových ohebných nožů, přes nekvalitní textil až po ucházející nafukovací lehátka na jedno použití. Nicméně až budu příště používat slovo "šunt", přidám k němu nikoli přívlastek "čínský", nýbrž "český, lodžiový". Přitom každá takto "opravená" lodžie prý stála 20 000 korun! Ty peníze bych chtěl mít za takovou fušeřinu - a nejen za ni! Ještě že to neplatím. Vyhozené peníze. Podfuk. Stejně jako ty regulační ventily na topení. Ty jsou také na hovno. V noci, když je největší zima, tak se stejně netopí, ať s ventilem kroutím, jak kroutím. Na co tedy potom jsou? Mám z tohohle baráku pitomýho vážně už ponorkovou nemoc! Nedá se v něm bydlet, nedá se z něj vyjít ven - a teď se nedá ani jít na lodžii! Staré dlaždice vytrhali a místo nich dali nové, jenomže jejich spáry vůbec neutěsnili a u zdí a mezi jednotlivými dlaždicemi zejí nezaspárované průrvy! To má být oprava? To má být lepší? To má být poctivé řemeslo? Připadám si jako v blázinci, to snad není pravda! Dočítám zrovna tu knihu o Periklově Řecku. Jedna z příčin, proč se stalo starověké Řecko kulturní velmocí, byla ta, že povýšili řemeslo na umění; že nestavěli obyčejné zfušované stavby, ale umělecká díla, která přetrvala věky a která dodnes celý svět obdivuje - kromě křesťanů, kteří je ničili. Řekové byli svým smyslem pro dokonalost pověstní už v tehdejším světě, mezi svými sousedy. A teď si to srovnejte s dneškem a zeptejte se, jaká je naše kultura, co po ní zbude a kam se tím pádem řítí civilizace! INTELLIGENTI PAUCA - Moudrému napověz.

Pak se venku krásně vyjasnilo a Já šel tedy přece ven. Z motokrosového závodiště se ozývá řev motorů. Začínám litovat, že jsem nezůstal doma. Zas ty příšerné víkendové dni! Zauvažoval jsem, že budu raději o víkendech zůstávat doma; tam je sice taky kravál, ale rozhodně aspoň tlumenější. Později jsem si to rozmyslel, protože nahoře v lesích Reinlebensbornu už to nebylo tak slyšet. Byla tam však slyšet pila. Nevěnoval jsem jí zprvu příliš pozornosti, ale nakonec jsem si uvědomil, že ten řezavý zvuk jde odkudsi z míst blízko mého bývalého působiště v táboře R3, odkud jsem se nedávno přestěhoval sem pod dub. A vycházely odtud i lidské hlasy, o nichž jsem se nejdřív domníval, že patří nějakým výletníkům. Nedalo mi to a šel jsem se podívat blíž. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tam uviděl bandu dřevorubců s celou rodinou a dětmi! Byli opravdu blízko mého bývalého tábora, byť ne přesně v něm. Leč kdybych byl teď nepřestěhovaný a stále pod břízou, měl bych po klidu a nervy totálně nadranc. Na cestě stál traktor s valníkem, na nějž nakládali poražené kmeny a o kousek dál dvě osobní auta. Později, když už odtáhli, jsem šel zkontrolovat, jaká spoušť po nich zbyla. Nebylo to tak hrozné, nicméně asi deset stromů zlikvidovali. Krásně jsem se přitom prošel, o samotě, v klidu a tichu, jako za starých mladých časů. Říjen je nakonec nejlepší měsíc. Je sice zima, ale aspoň chodí do lesa míň lidí. O víkendech je to sice horší, ale jak vidno, je třeba sem přece chodit každý den, už kvůli hlídání. Když dřevorubci odtáhli, udělalo se navíc krásné podvečerní ticho, požitek mu naslouchat. To si pak misantrop říká, že přece neudělal chybu, že šel do přírody i o víkendu, kdy lidáci otravují nejvíc. Teď v tom blaženém lesním tichu je vše zlé a lidské rázem zapomenuto.

Dočetl jsem poučnou knihu Periklovo Řecko. Sama kniha je ovšem také Czech-šmejd. Není pěkně zhotovená; stránky jsou sešity ke hřbetu tak blízko a natěsno, že vnitřní její okraje se nedají málem přečíst. Kniha obsahuje velké množství obrázků, což je dobré, ale odkazy na ně v textu ne vždy odkazují vhodně na ten správný. Knize bych vytkl rovněž jako obvykle mnoho tiskových a pravopisných chyb, ačkoli je pod ní podepsáno několik odborných poradců a odpovědných redaktorů, kteří však zřejmě nečetli, pod co se podepsali! Hlavně že jejich tituly jsou delší než jejich jména, ale nikde to vidět není. Pletou si tvary přivlastňovacího zájmena "ji" a "jí", pletou si měsidlo na víno jménem "kratér" s "kráterem" (asi sopečným), "nadsázku" s jakousi "nadsádkou" a jméno čínského myslitele Lao-c' je špatně napsané jako "Lao'-c". Jazyková úroveň tedy hrozná. Ta literární také nestojí za moc, což u literatury faktu tolik nevadí, ale přesto se mohla větší pozornost věnovat i obratnějším formulacím. Některé výklady v knize obsažené je nutno brát s velkou rezervou, například když se tam tvrdí, že Řekové neměli mnoho dětí, což prý je nutno přičítat sňatkům z rozumu a rozšířené homosexualitě. To je zřejmá vymyšlenost. Mám jiný názor. Jednak sňatky z rozumu jsou statisticky trvalejší, a tedy jistě i plodnější, než manželství uzavíraná z lásky, a za druhé při neustálých válkách, morech, zemětřeseních a vysoké dětské úmrtnosti, by málo rodících se dětí nestačilo nejen na přirozené doplňování obyvatelstva, nýbrž ani - a to už vůbec ne - na kolonizaci dalších území na pobřežích Středozemního a Černého moře. Tady tudíž rádoby feministický pokus o výklad dějin řádně přestřelil v odhadu. Vůbec je to celé divné; takové dějiny nikoli jak byly, nýbrž jak asi byly - v čemž může být podstatný rozdíl. Úsměvný, avšak zcela mylný je dále výklad gesta vztyčeného prstu jako prý "náš dlouhý nos", když jde zřejmě daleko spíše o i nám dobře známý, prastarý, vrcholně obscénní, sexuálně agresivní posunek, znamenající "jebu tě" nebo "strč si to do prdele". Také výklad o filosofii předních řeckých filosofů mě neuspokojil a zanechal v pochybnostech o jeho správnosti. Někde je slátáno dohromady neslučitelné, například v kapitole o magii, kde se tvrdí, že se používaly probodnuté voskové a olověné figurky a destičky s nápisy, což je slátanina, vytržená odkudsi bez pochopení kontextu. Za prvé olověnou věc nelze jen tak propíchnout, a za druhé byly ty destičky, na něž se psalo, olověné, nikoli figurky! Někdo si zkrátka něco z něčeho špatně opsal a dělá chytrého, ačkoli je úplně blbý! Strašné. U tohoto typu publikace je to těžký hřích. Naštěstí se v knize nevyskytují ve větším množství obvyklé marx-leninské nejapnosti, i když určité náznaky o vyvyšování dnešního "sociálního pokroku" tam učiněny byly. Mohlo to být horší. Ale dnes by to nebylo jinak. To, že například filosofové Sókratés, Platón, Aristotelés nebo třeba dramatik Eurípidés jsou vyzdvihováni jako typičtí představitelé "řeckého zázraku", ačkoli byli ve skutečnosti jeho největšími odpůrci a věrozvěsty zániku, podvratníky, rebely bez příčiny, protosocialisty a protokřesťany, je dnes, stejně jako v roce 1989, kdy kniha vyšla, naprosto běžné - lidužel. A není to vynález komunistů 20. století, nýbrž táhne se to dějinami už od závěrečné fáze helénství a pokračuje vesele dál křesťanským středověkem až do dnešní doby! Líbí se mi však cena té knihy: pouhých 80 Kčs! Dnes by takováto výpravná, bohatě ilustrovaná kniha v tvrdých deskách stála desetkrát tolik a byla by zfušovaná ještě víc.

Dočetl jsem také Carlylova Hrdinu jako božstvo. To už jsem na to sotva viděl, protože se setmělo. Procházka podél pláně se vůbec nepovedla, protože mi ji zkazil zase ten motorkář, který tu pořád rajtuje. Právě dnes, kdy jsem napočítal na pláni šest srn a jednoho zajíce - a přiřítí se blbec na mašině a všechno zaplaší a zkazí. Nadávám a přemýšlím, jak ho zabít a uniknout policii. Jsou chvíle, kdy se do té práce těším, protože aspoň budu mít peníze a budu moci na víkend vypadnout z města. Celý les zasmradil tím nečistým strojem! Ani po setmění se tady nedá procházet!

neděle, 14. října 42
V předjitřní tmě zářil nízko nad východním obzorem klenot Lucifera, jak znělo původní označení pro planetu Venuši. Lucifer skutečně světlo přinesl, v souladu se svým jménem, neboť ráno a celý den bylo krásně slunečno. Dnes však zůstávám doma. Zjistil jsem, že o víkendech je větší ticho tady na sídlišti než venku v přírodě za městem. Je to smutné, ale je to tak. Čtu si z Internetu nejrůznější pojednání o severské mytologii, o runách a podobně. Ta Carlylova knížka Hrdina jako božstvo probudila můj zájem o tuto oblast, v níž mám dosud značné mezery.

Hodně dnes posiluji, učím se řecky, poslouchám hudbu, spím. Zaslechnu-li z venku kosa, zasteskne se mi po přírodě. Když však otevřu okno, abych se porozhlédl aspoň po obloze, po střechách a po několika zbývajících stromech, jimž se zde ve městě ještě stále daří přežívat, netrvá ani minutu a už mi to kazí zase sousedka v neodmyslitelném doprovodu svojí uřvané čubky. Strašné. Přesto je to tady lepší než venku, kde jistě teď burácejí motorky po lese a tak dále. Volné a tiché přírody si, jak doufám, užiji dostatečně zítra. O víkendech je lepší být doma.

pondělí, 15. října 42
Je pět stupňů nad nulou, po mrazivé noci jsou ojíněné střechy, ale je jasno a slunečno. Z baráku pitomýho jsem vypadnul právě včas; sotva jsem ušel pár kroků, už se přiřítilo auto se sousedčinou čubkou a už jsem za zády slyšel, jak na mě zase huláká. Strašný barák. Ještě mi v uších doznívá příhodný úryvek z jedné písničky od Psích vojáků, již jsem poslouchal při oblékání:

"Hej hej jsem mladej
připadá mi to děsný
ale začíná mi bejt
tohle město těsný..."♫

Mířím do města pro fotky. A konečně se mi je podařilo získat. Ve stanu jsem si je hned prohlédnul. Moc se mi nepovedly. Z celkového počtu 48 fotografií jsem spokojen nanejvýš tak s deseti, s jedenácti z nich. Což vlastně není až tak špatné, vždyť i zdatnějším profesionálům se povede dobrá fotka v polovině případů a geniální majstrštyk jednou za život. Mnoho těchto mých nových fotografií je přesvětlených, jiné jsou zase příliš matné, u některých se nepovedla kompozice, další jsou brané příliš zblízka nebo příliš zdálky, na dalších jsem se zatvářil jako šílenec, nebo se mi tam nepovedla póza, jakou jsem zamýšlel; na jedné fotce vypadám jako šedesátiletý stařec s vypelichanými šedivými vlasy, jinde mám ruku zkroucenou jako po obrně - zkrátka většina fotek se vůbec nepovedla, ale ty povedené jsou velmi pěkné; takové by se daly zvětšit a udělat z nich plakát, jako z jednoho mého geniálního autoportrétu, který jsem pořídil před šesti lety.

Na posedu dnes nesnídám, i když kolem něho procházím. Myší díra je teď zcela zakrytá napadaným listím. Zajíce jsem dnes překvapil, když jsem došel málem až k němu. Stan je po včerejší mé nepřítomnosti v pořádku, netknutý. Rohlíky, coby votivní můj dar zvířectvu, však náhle ze dne na den zmizely! Jsou pryč. Jen kuní trus po nich zbyl. Určitě je snědla kuna, vždyť se neživí jen masem, ale i ovocem, tak proč by pohrdla rohlíkem, že? Možná, že dokonce snědla i tu myš, která je ohryzávala celý týden, protože jsem tentokrát po ní nenalezl žádná hovínka na svém prahu, jak bylo poslední dobou obvyklé. Zajímavé. Zítra musím můj malý lesní oltář doplnit novými obětinami. Je to dobrodružné.

Jak jsem již naznačil, snídám dnes ve stanu, poněvadž se chystám na okruh kolem Hirschlu. Je pracovní den (chvalmež jej!), a proto je příroda krásně liduprázdná a tichá, čímž láká k dlouhým osamělým procházkám. V jednom stinném koutě lesa je ještě po mrazivé noci bíle ojíněná tráva, jinde ještě na slunci znovu rozkvetly pampelišky. Hodně stromů je již úplně holých, bez listí, jiné jsou však stále zelené, jako by se jich žádná blížící se zima netýkala.

První velká zvířata, která vidím už na dálku, jsou opět mé milé krávy. Potěšilo mě velmi, když jsem se dočetl, že i Germáni měli svou posvátnou krávu Auðhumlu, jíž dokonce přiřkli významnou úlohu při stvoření světa. Podobnou mytologii měli i v Egyptě a dokonce i v Koránu se píše, že Země spočívá na modré krávě, která má čtyři sta rohů. Velice velmi u mne stoupají v ceně takové národy, které uctívají krávu, alespoň ve své mytologii, jako Indové, jako Egypťané. Já když pokaždé vidím krávy, úplně jim závidím tu pohodu, jaká přímo čiší z jejich klidné a pospolné síly, z jejich mírného, tichého přežvykování vleže na slunci. Závidím jim ten klid, jakému se tady, daleko od všeho lidského ruchu, těší. Vypadají jako moudré světice smířené se světem, jako přemýšliví filosofové starodávné, dávno zapomenuté školy. Kdybychom my, lidé, pochopili jejich vznešené myšlenky - kdybychom toho byli vůbec schopni -, změnil by se svět nadobro k lepšímu, o tom jsem do hloubi své duše přesvědčen, jako o máločem. Ó vy všichni filosofové, vy mudřeci nepodaření, kteří umíte jen náboženství tvořit na tomto světě! Dejte mi poznat kravskou víru - a ze skeptika se stane rázem věřící této nové víry s prastarými kořeny, jež uhnily v blátě přemoudřelého a nadutého lidství. Pohleďte na moudrost posvátné krávy - ať je to Matka Živitelka, ať je to Hathór či Auðhumla - v ní je obsažena všechna moudrost světa. V jedné epizodě amerického kresleného seriálu South Park prohlašují mimozemšťané, že zkoumali inteligenci všech pozemských tvorů, včetně člověka, a zjistili, že nejinteligentnější jsou krávy. Je to tam sice míněno jako drsná sranda, ale jako každá má své racionální jádro, jinak by nebyla tak vtipná. A mně krávy opravdu připadají inteligentní!


Městečko South Park:
Zkoumali jsme všechny pozemské bytosti a zjistili jsme,
že vy, krávy, jste ze všech nejinteligentnější a nejmoudřejší.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm