Misantrop: Reinlebensborn - 4.

2. února 2010 v 17:23 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

Jsem zvědavý, co bude, až vypukne v létě zase ta jejich houbařská mánie. Ale starat se chci teprve až starosti přijdou, dřív ne. Teď si chci užívat zdejší nádherné přírody. Ze začátku jsem občas bloudil, když jsem hledal tábor (tak je ukrytý!), ale nyní už tady znám každý kout. Už mi zdejší krajina nepřipadá tak rozlehlá jako napoprvé, i když rozlehlá vskutku je a projít jí, byť i jen po okruhu, je značně zdlouhavé a vyčerpávající se všemi těmi kopci. Stále je tak zde kam jít a pokaždé to může být jinam. A stále je také co objevovat. Například obrovitý starý javor, jenž se vypíná ve své majestátnosti nad jedním úbočím. Vyšplháte hned na jeden hřbet - a otevře se před vámi rázem úchvatný výhled na celý západoseverovýchodní obzor. Vylezete na hřbet protější - a spatříte celé protilehlé panorama opět v celé šíři od východu po západ. Takto se nabízí při výletech po okolí nepřeberně kombinací, násobených jinou denní či roční dobou. Miluji to tu.

Ale že to tu je hadí hůrka! Když jsem si četl knihu v otevřeném stanu, zaslechl jsem opět onen hrozivě známý plazivý zvuk v suché trávě. Vstal jsem, abych se podíval, co se kde plazí zajímavého - a byla to zmije, která se přímo před vchodem chystala vlézt dovnitř! Chtěl jsem ji zahnat prvním, co se mi dostalo do ruky - tedy knihou -, ale jak jsem se zprudka pohnul, zmije se naštěstí také polekala, vztyčená s otevřenou tlamou udělala ve vzduchu otočku a střelhbitě zmizela. Ještěže je vyvýšený práh u vchodu do stanu! Mám z toho mírně pocuchané nervy. Budu si muset dávat hodně velký pozor. Doufám, že ona taky. Štěstí, že je to tak plachý tvor. Snad si to bude též pamatovat. Když si to pamatují mravenci, kteří se také nevracejí coby jednou vyhození, ba jsou schopni si to sdělit sami mezi sebou těmi svými chemickými signály... Znovu slyším šustot! Ne, tentokrát je to jenom ještěrka. A přesto! To není možné! Za několik minut poté se kolem stanu plazí další zmije! Nebo že by ta samá? Co se to dnes děje? Je to tím vedrem, nebo dobou páření, nebo obojím zároveň? Jiný na mém místě už by se asi dávno pakoval po takových zážitcích. Nejvýš opatrně jsem se vydal na záchod a pro vodu a pak už jsem za sebou stan raději zavřel. Je v něm takto ale k zadušení. A po chvíli další zmije! To je neuvěřitelné! Zmijí dopravní tepna! Tato zmije se plazila stejnou cestou jako ta předešlá. Asi se nacházím na nějaké zmijí stezce či co. Ale že až dnes takový provoz? A právě dnes? Nejspíš budou rozdováděné obdobím námluv. Zanedlouho jsem šel na záchod... - a zase se mi pod nohama plazila pod trávou sebevědomě velká zmije! Moje sebevědomí však již řádně poklesá. Přemýšlím se odstěhovat. Ale kam? Po dnešku je budu vidět všude.

sobota, 28. dubna 41
Včera v noci jsem přestěhoval stan z té zmijí rokle zpátky na loňské stanoviště, to jest pod dub v posvátném háji. Škoda, už jsem se tam tak pěkně zabydlel, pěšinky vyšlapal... Musel jsem opustit svou vlast kvůli hadům, jako kdysi ze stejného důvodu záhadní Neurové, národ to možná slovanského původu, o němž Hérodotos tvrdil, že má schopnost se v určité roční době proměňovat ve vlkodlaky. Po cestě domů jsem v matném příšeří špatně došlápl a málem jsem si vyvrtnul kotník. Včera mě pronásledovala smůla. Snad už jsem jí sem unikl. Nakonec to tady v tomto mém soukromém háji není pořád tak špatné. Nějak se mi nedaří najít to správné místo. Ani tady v Čechách, ani nikde v cizině. Ono taky ani není divu, při všech těch lidech, co jich na světě přebývá. V noci jsem krosnu s tábornickým vybavením nechal v lese a pokračoval jsem až domů už jen nalehko s malým maskáčovým batůžkem. Odpoledne jsem zbudoval tábor pod dubem a je to. S těmi zmijemi tam to bylo příliš nebezpečné. Sedm zmijí za necelý měsíc, které se vlnily ve vysoké trávě i pod ní, to bych si koledoval o nepěknou polízanici. I kdybych stokrát zvýšil pozornost, přece jen bych určitě jednoho dne na nějakou šlápl a ta by mě uštkla. A už vidím, jak bych si sám rozřezával ránu, ovazoval ji nevím čím a vyhledával tam někde lékaře, aby mi píchnul sérum! Navíc jsem tam měl rázem po klidu. I tady jsem pořád ještě z těch zmijí dohrkaný tak, že jak zaslechnu něco šustit v suchém loňském listí, lekavě se ohlížím po původci. Tady naštěstí není zmijí hůrka; není tu kamenitý terén ani hustá tráva a nikdy jsem přímo tady žádnou zmiji neviděl. Na suchých prosluněných místech okolo ano, ale ne tady v tomto lese. Proto jsem v cizině upřednostňoval spíše vychladlé vulkanické ostrovy, jako Tahiti či Kanárské ostrovy, kde nežijí hadi. Nejlepší místo jsem zatím našel za humny. Připadá mi to tu čím dál víc spíše jako předměstský park než jako les, ale to může být prostě jen tou důvěrnou znalostí. Zatím vyhovuje. Zatím. Co bude dál? Lepší to rozhodně nebude, a tak chci na to raději moc nemyslet a zapomenout jako na smrt. Nebo jako na práci. Nějak holt bude. Je tu takový příjemný polostín. V současném tropickém jaru je takové místo požehnáním. Dokonce i srnce to vedro popletlo a už jsou v předčasné říji! Včera večer jsem viděl srnce honit srnu po lese, s jejím typickým kvikavým vábením. Ani mi ti milenci nevěnovali pozornost, když mě míjeli, jak byli tou hrou rozdychtění. Ale některé stromy se tím teplem nedají jen tak lehce zmást. Kupříkladu zrovna dub, po němž je mírně nepřesně pojmenován tento měsíc - i když už i ten dub se opatrně odshora obsypává světlou zelení. Rovněž takový listopad není právě nejpřesnější název pro měsíc, ve kterém listí už moc nepadá, neboť většinou opadalo již v říjnu. Výstižnější mi připadají starogermánská jména měsíců, respektive jejich poetická německá jména. Ale to je jedno. Už jsou tu jiřičky a pilně stavějí z bláta hnízda na zdech domů. Křičí a poletují sem a tam. Venku je teď tak krásně, že jen ptáci to umějí vyjádřit nejlépe. Někdy vím zcela přesně, co tím zpěvem sdělují, ale nemám ta správná slova, jimiž bych ty pocity zapsal. Rozumím úplně dopodrobna všemu, co je ukryto za jejich písní. Někdy se musím až pousmát tomu, co říkají jejich neslovesná slova. Pousměju se. Pousměju se prostě jen na znamení, že rozumím. Sám bych tu radost nevyjádřil lépe. Ani kdybych měl megalexikon. Viděl jsem až tady svoji první letošní lišku. V jejím obvyklém každoročním revíru, kde ji vídám. Zrovna vyběhla z lesa na cestu, po níž jsem se pomalu ubíral. Nejdřív jsem si myslel, že vidím nějakého psa, nějakého kokršpaněla, protože se ta liška zastavila a hodnou chvíli na mě nevěřícně zírala, co že jí to kráčí za podivného tvora v ústrety. V ten moment ve mně jaksi nemohla rozeznat člověka, aniž bych Já v ní dovedl poznat na první pohled lišku. To jsou setkání z druhu nezapomenutelných. Pln nových dojmů a v duši spokojen jsem se vrátil domů až za tmy. Zítra nanovo za dalším dobrodružstvím! Svět ukazuje svou přívětivou tvář.

neděle, 29. dubna 41
Ráno zahajuji kávou a cvičením. A propos, káva: Myslím, že jsem vynálezcem nového druhu kávy. Mám pro ni i jméno: misantropická káva. Káv je mnoho druhů. Máme kávu vídeňskou, kávu mocca, irskou, arabskou a další, ale nikde jsem nezaregistroval, že by někdo přidával do instantní kávy čokoládu, tak jako Já. Nebo se mýlím? Nejblíž je asi jedině capuccino, ale i to má jiné složení.

Dosavadní jižní proudění se změnilo na severní a trochu se ochladilo. Hezky je však pořád. Venku plno lidí. Ani se jim nedivím, ale kdo to má snášet? Mířím přímo do mého hájku. Kvetou javory. Když jsem se blížil hustým stinným lesem k posedu, uviděl jsem na světlině pod ním pást se srnce. Byl jsem blízko, ale on mě neslyšel ani neviděl přicházet. Zastavil jsem se právě tak akorát, abych si ho prohlédl, protože jakmile jsem udělal krůček navíc, abych lépe viděl, srnec mě zpozoroval a dal se poplašeně na útěk. Ten nadával! Karimatku, již jsem v zimě používal jako podsadu při sezení na posedu, jsem musel odnést pryč, protože vosám se evidentně zalíbila její žlutomodrá barva, jakož i její měkká, pórovitá struktura - a nechtěly se jí vzdát. To jsem udělal včera a dnes stále ještě poletují kolem a hledají tu náhle ztracenou věc, která by se jim bývala tak pěkně hodila za hnízdo. Poseděl jsem tedy na posedu a pak jsem si šel lehnout do stanu na mé nové báječné lehátko. Dočetl jsem Zkázu Drážďan. Muselo to být peklo. Osmnáct let po válce napsal David Irving tuto knihu, kde si dovolil zbourat mýtus o tom, že válečné excesy, takzvané "válečné zločiny", páchali výhradně Němci a jejich spojenci. Klobouk dolů.

Oknem stanu se dívám přímo do koruny dubu. Poslouchám ptáky a usínám. Tohle je můj pravý Reinlebensborn. Domů se vracím za nastalého setmění liduprázdnými ulicemi. Doprovází mě jen Měsíc a Večernice. Takhle by to mělo být pořád.

pondělí, 30. dubna 41
Valpuržina noc. Noc, ve které napsal Anton Szandor LaVey svou slavnou Satanskou bibli. Čarodějná noc. Jeden den do úplňku. Beltine. Lidáci mají pré. Všude planou ohně a ozývá se lidáků ožralé hulákání. Den jsem strávil v lese. Pustil jsem se znovu do rozečteného Graciána.

úterý, 1. května 41
Chladno a jasno. Vzduch je tak krásně průzračný, že pouhým okem lze spatřit na severním obzoru zřetelně se rýsující vrcholky Orlických hor. Je citelné chladno. "Zmrzlí muži". Chladno sice je, ale slunce svítí a neprší. Dokonce je dost sucho. Smrky žíznivě sklánějí své suché větve k zemi. Procházím se po lese jako po neustále se proměňující umělecké galerii. Často nevycházím z úžasu. Tu nad bizarním tvarem kmenu stromu, onde nad přejemnělou nádherou byť i té nejmenší rostlinky. A když pak nad hlavou neslyšně přelétne káně a o kousek dál se mihne štíhlá silueta srnky, je umělecké dílo přírody završeno tím nejlepším dojmem. Alespoň tedy do zítřka, kdy bude zase všechno vypadat trochu jinak. Není to tady tak špatné. Potkal jsem po cestě jenom několik lidí velmi nesympatického vzezření; nejspíš komunisti, vracející se z oslav 1. máje. Usoudil jsem, že už mají po obědě a teď se začnou trousit davy na sváteční procházky, načež jsem raději zalezl dál do hloubi lesa. Sem, do mého posvátného háje, jejž jsem přezval "Reinlebensbornem", už žádné cesty nevedou. Kromě té mé. Jak si tak kráčím lidmi nerušen, zpod nohou mi s vřískotem vyběhlo sotva dorostlé kosí mládě. Létat ještě nedovedlo a s tím během to také nebylo moc slavné. Málem bych ho byl snad zašlápnul, kdyby včas samo neuteklo. Takové kosí mládě sedí v podrostu potichu a nehybně, aby na svou zranitelnou bezmocnost neupozorňovalo predátory. Vyskočí takto jen v nejvyšší nouzi. Každý rok nacházím nějaké to odrostlejší ptáče sedět jako pecka na zemi. Nacházím i mrtvá holátka vypadlá z hnízd, což je však daleko smutnější pohled. Sednul jsem si pod posvátný dub, snědl jsem dva ořechové rohlíky a začetl jsem se opět do Graciána. Je to celkem dobrá knížka, však to byl také oblíbený autor Schopenhauerův. Je poznat, na některých Graciánových maximách, že se jimi nechal Schopenhauer inspirovat a že je ve svém díle poněkud rozvedl. Některá Graciánova ponaučení jsou dosti vydařená. Až tu knihu dočtu, tak si ji přečtu ještě jednou a udělám si určitě pár výpisků. Věty má stručné, duchaplné, vhodné k citaci. Jejich sloh připomene vytříbenost antických filosofů. Ale trochu mě obecně četba o lidských záležitostech začíná nudit, i když se ty záležitosti jakkoli týkají nebo týkaly i mne. Radši bych si četl něco poutavého o přírodě. Po kosákově večerním koncertu, jemuž vévodila Píseň o zapadajícím slunci, jsem se odebral domů. Úplněk je velký jako kolo od vozu. Prý se nepatrně od naší Země centimetr po centimetru vzdaluje; mně však připadá jako kdyby naopak na Zem padal.

středa, 2. května 41
Dvě pěnkavy si hrají na honěnou. Rovněž sojku pronásleduje kos. Zajíc se v trávě převaluje na zádech jako pes, když ho svědí hřbet. Na dubisko přilétl datel a začal klovat do jedné jeho odumřelé větve tak vehementně, že drobné odštěpky dopadaly až na můj stan. Dnes je zase nádherně. Po setmění vycházejí srny a zajíci na pastvu. Pozoruji je dalekohledem. Pak kráčím temným lesem k městu, provázen stíny lesních zvířat, klusotem jejich kopyt, poletujícími netopýry a posledními trylky ptáků. Prožil jsem další smysluplný den.

čtvrtek, 3. května 41
Výlet po nové naučné stezce kolem města. Zavedla mě však bohužel k přehradě, kam jsem se zapřísahal, že už nikdy nevkročím. Takže jsem opět nadával jako špaček nad tou spouští. Někdo by při pohledu na to místo se mnou možná nesouhlasil, jenže Já mám tu nevýhodu, že si pamatuji, jak to tam vypadalo dřív. A nemůžu zapomenout, ani se smířit se současným stavem. I sem tam toho rybáře bych snesl, byť bych je nejradši všechny vyhnal, ale co nesnesu, jsou ty jejich chaty, auta, odpadky, lidi... Ale zvědavost byla silnější než moje rozhořčené předsevzetí. Chtěl jsem vidět tu stezku. Naučná stezka je udělaná docela dobře; provází přírodymilovného výletníka samými významnými a pozoruhodnými lokalitami, jako jsou tůňky, meandry, studánky, lesy, panoramata, aleje a podobně. Po stezce je rozmístěno několik naučných tabulí, psaných s důrazem na ekologickou výchovu, což je sice chvályhodná snaha, ale tato zelená teorie v praxi stále ještě zoufale šedne. Taky tam postrádám jedno základní naučení, jež by se mělo vštěpovat všem a všude:

CHRAŇTE PŘÍRODU - NEMĚJTE DĚTI!

Protože jinak jsou jakékoli snahy o zachování rovnováhy v přírodě naprosto bezúčelné, s těmi miliardami lidí, co tu jsou. Už by se s tím přelidněním mělo začít něco dělat. To je totiž ten základní problém! Další potíž je ta, že povolání, jež nejvíce ovlivňují přírodu, jako jsou zemědělci a lesní hospodáři, vykonávají vesměs lidé hrubí, nevzdělaní, nevědomí a neinteligentní, jimž je "ukradená" nějaká osvěta. Sémě poznání a rozumu nepadá na tu správnou půdu.

Potkal jsem dvě škaredé tlusté idiotky mongoloidních rysů. Nepříjemné setkání. Čumí to misantropovi nestydatě rovnou do ksichtu, chátra jedna! U přehrady mě zas bojácně zdravil jeden mně úplně neznámý rybář. To mám strašně "rád". Určitě neměl rybářský lístek nebo co, a mne odhadoval asi na nějakého kontrolora, když jsem se tam tak po břehu mezi nimi panovačně procházel, nahlížeje přísně do jejich výstrojí. Já bych je hnal! Dopoledne pracovního dne a všude plno lidí v produktivním věku! Sedí to na břehu rybníka, čumí to do blba a baví se to tím, že trápí živé tvory! Všude kolem spousta aut a škaredých tváří. Přemýšlel jsem mnohokrát, čím to je, že nikdy nepotkám žádného půvabnějšího člověka, který by vypadal alespoň trochu inteligentně. Nejspíš to bude tím, že těch několik zbývajících chudáků, kteří ještě nejsou tak úplně zdegenerovaní, mají práci a musejí tvrdě pracovat, aby uživili tu přepočetnou armádu všelijakých vyžírků, kreténů, pojišťováků, politiků, lékařů, žen a dětí. A Já se mám dřít? To tak! Po dnešku jsem se už vážně zařekl, že se budu napříště pouze rychle přesouvat nejkratší cestou do mého Reinlebensbornu a celý den odtud nevytáhnu paty, abych ty kundí ksichty nemusel vídat. Uvědomil jsem si, že posvátný háj Reinlebensborn, s mohutným dubem uprostřed, je možná poslední ráj na celičké zemi.

Na nejzazším rybníce, kde rybáři neloví, jsem viděl párek lysek černých. Jednu jsem nechtěně vylekal v rákosí. Vystartovala tak zprudka, že místo plování běžela po vodě až doprostřed rybníka a teprve tam se zase začala klidně pohupovat na vlnkách jako bójka. Taky jsem viděl v trávě na břehu užovku. Zmiji jsem nezahlédl, ale našlapoval jsem opatrně, bylť jsem zaručeně na jejich území. Po nedávných zážitcích se zmijemi jsem tak celkem statečně "ulovil" pěkného "bobříka odvahy". Při přecházení silnice jsem málem vběhl pod auto. Řidič ani nezpomalil. Jen ty jejich hnusný ksichty na mě civí z okýnek. Kde jsou ty časy, kdy tudy sotva co projelo! Teď abych si tu vykopal podchod, protože normálně se ta silnice kvůli hustému provozu přejít nedá. Kam to jen všichni jezdí a proč? Jsem přesvědčen, že kam nemůže člověk dojít pěšky, tam být nemusí a tam by ani být neměl. Chtěl bych mít panzerfaust, ono by je to přešlo!

pátek, 4. května 41
Něčí život dnes skončil, něčí možná začal. Našel jsem ostatky, vlastně jen peří, nějakého ptáka. Podle velikosti a barvy peří to mohl být holub nebo hrdlička. Zřejmě se stal kořistí nějakého dravce. Vzal jsem si jedno pírko na památku. Při sezení na posedu se mi přiletěla ukázat červenka. Držela v zobáčku nějakého pavouka nebo brouka a zvědavě si mě prohlížela. Pak odletěla kamsi do stromoví a uslyšel jsem její dojemně smutnou, sladkobolnou písničku. Další nález mě nemile zmrazil: lidi! Nebezpečně blízko, avšak zcela jinde, jsem objevil výmluvné stopy po jejich souloži. Uválená tráva v lese kousek od cesty, dva použité prezervativy, dvě prázdné krabičky od cigaret. Kdybych se dnes nebyl zdržel doma překládáním Lucretia, byl bych je jistě načapal. Určitě tu však byli poprvé - a doufám, že i naposled! - protože to tu vůbec neznají, protože kdyby ano, šli by spíš o kousek dál, kde je pěkná světlinka, která mi též mnohokrát posloužila za tábor. To není dobré! Přivedlo mě to nicméně na myšlenku, že už dlouho jsem... - vždyť víte co; že žiju v jakémsi nedobrovolně dobrovolném celibátu jako mnich; což mi nevadí, neboť tak žiju většinu života, i když i Já jsem měl svá bouřlivá období říje a zrovna tento les a konkrétně tento háj by mohl vyprávět! Ale lepší je být sám. Sranda by byla, kdyby je taky napadlo postavit si tady někde stan. To by nedělalo dobrotu.

pondělí, 7. května 41
Dva dny pršelo, ale dnes jsem si užil přírody do sytosti. Obzvláštní štěstí jsem měl na srnce. Napočítal jsem jich osm. Tři srnci a pět srn. Nejprve srnec honil srnku po lese; ta byla tentokrát zticha a nepovzbuzovala ho svým pištěním. Oba vběhli na světlinku, zrovna když jsem tam stál a rozhlížel se kolem, co kde roste. A zase si mě vůbec nevšímali! Dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že se snad srnka běží rozpustile schovat za mne; proběhli oba dvakrát těsně kolem mne! Tolik zvěře mi bylo dopřáno spatřit hlavně díky tomu, že jsem se dnes vydal po širším okruhu než obvykle, do míst, kde jsem dlouho nebyl. Oni srnci totiž také nejsou hloupí, a když je někde jednou vyplašíte, podruhé už je tam tak snadno a brzo neuvidíte. Ze zvířat, jež jsem dnes pozoroval, musím jmenovat v prvé řadě vzácnou čejku chocholatou, jejíhož kníkavého hlasového projevu a akrobatického letu jsem se nemohl nabažit. Pak tu byla také poštolka, s jejím pátracím letem na místě i za nejprudšího větru, a pěkná užovka, vlnící své tělo strouhou vody. Viděl jsem roztodivné brouky chrobáky, nosatce, krasce, střevlíky. Zajíce. Jeden zajíc hopkal přímo pod mým posedem, až jsem si myslel, jestli nevyleze po žebříku nahoru za mnou! Tak to bylo blízké a důvěrné! Jako nějaký domácí králíček. Dostal jsem se též cestou do onoho lesa, kde jsem před šestnácti dny uzřel bájnou postavu "pratura". Rozhodl jsem se ten lesík prozkoumat. Všude jsem tam nacházel jednoznačné známky po jeho nedávné přítomnosti: především četná jeho lejna, tak zhruba týden stará, některá ovšem i čerstvější. Země byla zdupána, potištěna a rozryta četnými stopami jeho sudých kopyt, ale na původce jsem nikde nenarazil. Měl jsem dojem, že celý les páchne jako kravín. Možná tu ten uprchlý chovanec pořád někde je. Hodně štěstí, bratře!

úterý, 8. května 41
Sluníčko svítilo, šel jsem tedy ven. Moc daleko jsem však nedošel. Spustil se takový liják, že jsem byl v mžiku celý mokrý jako když mě poleje. Obloha se zatáhla černými mraky. Otočil jsem se a vrátil jsem se domů zmoklý jako slepice. Takovou smůlu mám pořád: sluníčko svítí, a sotva vyjdu ven, začne pršet. Po silnici nic nejede, ale sotva chci přes ni přejít, kde nic tu nic se objeví kolony aut. Vidím malebnou lesní pěšinku bez lidí, a sotva na ni vstoupím, začnou po ní najednou, kde se vzali, tu se vzali, proudit zástupy lidí. Čím víc se snažím lidem vyhnout, tím víc za mnou lezou. Tak je to pořád. A se vším. Píše tyto řádky, už je zase hezky.

středa, 9. května 41
Ještě jsem ani neminul poslední předměstskou zástavbu a už ke mně pádil shora po cestě zajíc. Zastavil jsem se, abych jej nechal přiběhnout co nejblíž. Schválně, kde mě teprve zpozoruje! Stalo se mi totiž dokonce nejednou, že jsem ztuhnul a splynul s okolím tak dokonale, že mi zajíc běhal kolem nohou, aniž by měl sebemenší tušení o mé přítomnosti! Zajíci jsou sice notně krátkozrací, zato bystře reagují na každý podezřelý pohyb či zvuk. Tento zajíc se zastavil kousek ode mne, sedl si bokem a čekal, co se bude dít s tím neznámým objektem, který mu stojí v cestě - tedy Já - a zda neudělá nějaký jemu nebezpečný pohyb. Ten pohyb jsem samozřejmě brzy udělal, abych zkrátil zbytečné napětí. Zajíc přeskočil příkop a zmizel v lese. Dnes to vypadá také na déšť, ale tentokrát jsem si vzal s sebou pro jistotu deštník. Samozřejmě vůbec ani nekáplo. Z jehličnaté haluze smrčí visí na nitce housenka, ale není to žádná housenka, nýbrž na stužce slizu zavěšený malinký slimáček. Hlasová produkce jakéhosi drozda silně připomíná pozdrav:

♫"Dobrý den, dobrý den!"♫

Určitě to vyslechl od nějakých lidí a nyní to jen zhudebnil. Lehaje vstávaje naslouchám hlasům ptactva a ševelu větru. Kdybych byl od narození hluchý a kdyby se mi teď zničehonic vrátil sluch, myslel bych si nejspíš, že takto konejšivě promlouvá sama Příroda. Nejraději zde v lese spím. Nikde není pocit malé smrti a malého zmrtvýchvstání, jenž provází spánek, tak nyvě malátný a tolik oblažující mysl i tělo. Rodíce se umíráme a ve smrti hledáme znovuzrození, ale kdybych jednoho dne sebevíc šílel, zde najdu odpočinutí od všech strastí i klidnou a jasnou mysl už za života. Co je mi po lžích a nereálných nadějích absurdního lidského údělu! Tady jsem přirozený jako ostatní zvěř. Tady jsem vyrovnaný jako ten starý dub nade mnou. Stan je po deštích celý žlutý od smíseného pylu s vodou. Čtu teď v lesním tichu historický román o německém hvězdáři a matematikovi Johannesi Keplerovi. Kniha se jmenuje Syn čarodějnice - V ďáblově mlýně a napsala ji jakási Rosemarie Schuderová. Ta doba - doba třicetileté války - mě docela zajímá, mámť značné znalostní mezery ohledně tehdejší politické situace, náboženství, stavu vědy a tak dále. Vím jen mlhavě, že to byla zlá doba morů, čarodějnických procesů, náboženského běsnění, nesnášenlivosti a temna; zároveň však tehdy vznikala dosud nepřekonatelně výborná hudba. Byla to také doba, kdy pro nedostatek obyvatelstva zanikaly celé obce (v našem kraji také!) a více než žádoucí úbytek lidské populace nedosáhl už nikdy poté takové vynikající úrovně jako tehdy. To je moje celoživotní téma. Zjistit, zda a jak by se mohla podobná situace znovu zopakovat, ale tentokrát s trvalými a prohlubujícími se následky. Kromě toho, osudy vynikajících jedinců s rozumem v hlavě uprostřed moře hlouposti, mě vždy zajímaly též. A Jan Kepler byl jistě jedním z nich.

další část >>>

<<< předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm