Misantrop: Reinlebensborn - 5.

2. února 2010 v 17:29 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

čtvrtek, 10. května 41
Zase jsem potkal toho samého zajíce jako včera! Ovšem nejskvělejší setkání, jež jsem dnes zažil a jež chci teď vylíčit, bylo s podstatně větším zvířetem! S koněm! S krásnou kobylkou hnědáka. Nepoznal jsem sám sebe, když jsem překonal svůj vrozený odpor k lidem a zeptal se mladé jezdkyně, která na kobylce jela, jestli si můžu na ni sáhnout. Na tu kobylku, samozřejmě. Souhlasila. Pozdravil jsem ji, pohladil její horký krk a optal se jí na jméno. Kobylka zafrkala, což by mi bývalo jako odpověď plně postačilo, dívka však odvětila něco jako "Vinárna" nebo "Binárna", přesně nevím, ani mě to příliš nezajímalo; to byla jen čistě seznamovací fráze, která navíc vůbec nepatřila té dívce, s tou se nikdo nebavil. Stejně jsou všechna zvířecí jména blbá jako ten, kdo jim je tak blbě dává. Statná hrošice tak dostane například zdrobnělé jméno "Mařenka", zatímco čtyřtunový samec hrocha, podle židovské apokalyptiky zvíře konce času, je pokřtěn blbým křesťanským rituálem jako roztomilý "Láďa". Jako kdyby nebyla jiná, lepší a hezčí jména africká. S koňmi se to má zrovna tak. Kde jsou slavná jména, jako je například Pegasus, Einhorn, Búkefalás, Rocinante, Ohnivý oř, Nezkrotný vítr, Tátoš, Sleipni, Šemík, Kalkí, Kentaur, Vihar, Balius, Xantus a další a další? Lidská vynalézavost, originalita a poetičnost ve vymýšlení a výběru jmen pro plnokrevná zvířata, a pro zvířata vůbec, se rovná nule. Nulová jména lidem, nulová jména zvířatům. Nula od nuly pošla. Úhor a slať. Neživá poušť. "Vinárna"? To musel být někdo ožralý. Nebo "Binárna"? Tedy něco jako Leibnizova dvojková číselná soustava? Binární počet? To už ji rovnou mohli pojmenovat "Kompaktní deska"! Blbci, no... Ale takhle téměř intimně jsem se s živým koněm nikdy předtím nesetkal. Byl tak horký! Horký jako v horečce! Nemusím snad ani příliš zdůrazňovat, jak je takový kontakt s velkým ušlechtilým zvířetem povznášející. Rozzářil jsem se hned jako sluníčko. Nálada se mi zvedla. Cítil jsem se nevýslovně obdarován. Jak by to bylo asi krásné, kdybychom ze zvířat čerpali pouze toto nehmotné bohatství, jež dovede tak záhadným způsobem přeskočit jako elektrická jiskra z pouhého pohledu, z pouhého dotyku, z pouhého souznění duší. Jak bychom byli bohatí!

pátek, 11. května 41
Silný vítr. Ohledával jsem ztrouchnivělý kmen padlé vrby, když tu náhle stojí deset metrů ode mne srnec a kouká přímo na mě. Kde se tu vzal? Zřejmě ležel v trávě, pak něco uslyšel, vztyčil se, ale neviděl nic, protože mě asi považoval za součást toho stromu. Až když jsem se pohnul, abych si protřel oči, zdali nemám vidiny, dal se mladý srneček s nerozvětvenými parůžky na důstojný ústup. Nijak nespěchal, jen se stále otáčel, dokud nezmizel za obzorem. Možná ta zvířata něčím uklidňuji, jako ona uklidňují mne. Vzápětí nato další nevídaný jev: dva osamělí tuři - větší kravka a menší býček - si to šinou pospolitě z kopce, aby zanedlouho po tomto podivném defilé taktéž zmizeli kdesi za horizontem. Já se zblázním! To jsou jistě ti dva, které jsem potkal jednou v noci! A ten zběhlý "pratur", který se zde potlouká, tudíž nebude jeden, ale dva! Je to jasné, jsou to oni! Tím se vysvětluje to obrovské množství stop, jež jsem nalezl v lesíku kousek odtud. Nenadělal je totiž jen jeden tur, nýbrž dva! Šel jsem se tam podívat, ale žádné nové ani čerstvé stopy jsem tam nenalezl. Nejspíš se toulají po okolí a nikde se nezdržují na stálo. To je chytré. V lesíku jsem sice nic neobjevil, zato jsem tam málem šlápl na užovku. Naštěstí zpozorovala na poslední chvíli ona mě, takže se hbitě esovitě odplazila. Od jisté doby si úzkostlivě hlídám své kroky, ale stejně hada přehlédnu, ať dělám co dělám. Zvlášť když se ten had nehýbá a barvou je k nerozeznání od spadaných větví. Lekl jsem se hezky. Dále jsem našel z hnízda vypadlé vajíčko budníčka. Bylo celé, nerozbité, s ještě tekutým obsahem bez vyvinutého plodu. Rozhlížel jsem se po stromech, jestli není na blízku nějaké hnízdo, abych tam to vejce vrátil, leč bezvýsledně. To je ztracené. Mám tak aspoň pěkný suvenýr. Okolo stanu kvetou jahodníky a zběhovce. Večer jsem usnul a probudil se k návratu domů až v noci.

sobota, 12. května 41
Usnul jsem až nad ránem, kdy se již východ začínal modrat za jitřní písně kosů. Za pár hodin jsem už zase nedočkavě vstával. Nebe se mezitím pokrylo tmavými mračny blížící se bouře. Žádné světlo, žádné vedro. Ani focení, ani pocení. Do Reinlebensbornu však přesto chvátám. Na světlinku pod listnáči se přiloudal srnec. Pst, nevidí mě! Spustil se však drobný déšť. To mi zatím nevadí, skrčil jsem se pod stromy. Blýská se. Řach! Ozvala se nablízku hromová rána. To byla šlupka! Déšť sílí. To už utíkám lesem ke stanu. Uf! Jsem mokrý, ale v suchu. Prásk! Další pumelice! Ta byla! Cítím zápach spáleniny. Jako když se vypaluje letlampou kresba do dřeva. Blesk musel nejspíš zasáhnout nějaký hodně blízký strom. Vyhlížím ven, zdali snad někde nehoří. Ne, nic. Bouře pomalu ustává. Už je pryč. Slunce svítí. Obloha je tou bouří úplně vyčištěná. Musím jít někam ven, na slunce a na čerstvé povětří nalokat se ozónu a uschnout. Nyní je krásně. Svět je však chudší o jeden strom. Stará vrba jíva, dominanta krajiny, orientační bod, jehož kmen nesl po celá léta turistickou značku, leží sražena přes cestu. Včera ještě stála. Tak zas zmizí kousek mého života. Jedinou útěchou mi může být snad jen to, že ve stínu té staré košaté jívy rostly nenápadně mladé javory, které teď budou mít více životního prostoru a více světla, takže se možná oni, nebo jeden z nich, ten nejsilnější a nejodolnější, jednou stane novým středobodem této divutvorné země. Srnec přibíhá do vysoké trávy na pastvu. Uškubne velký trs trávy, který mu čouhá z úst a bedlivě se rozhlíží. Vidí mě. Uléhá do trávy. Jen zvědavá hlava mu kouká. Jdu dál a zkoumám, co včera nadělali mí "pratuři" s drátěnou dobytčí ohradou. Protrhli ocelový drát, jako by to byl obyčejný provázek! Nic je nemůže zadržet.

pondělí, 14. května 41
Včera bylo velké horko. Den jsem strávil četbou ve stinném stanu nebo drobným potulováním po lese. Až když se žhavé slunce schylovalo k západu, prošel jsem se trochu dál po okolí. Přespal jsem v lese. Noc byla teplá, klidná, krátká, ale přečkaná dlouhým spánkem v pohodlí mého měkkého, širokého lehátka. Luxus. Ráno jsem šel ke třem západním rybníkům. Moc často tam nechodím, protože cesta, byť pohledná, vede přes předměstí, jemuž se nedá jinak vyhnout, což je někdy dost nepříjemné, ale jednou za čas se to dá překonat. Sama cesta je také rozkošná, co do výhledu na krajinu, ale hlavní odměna čeká až na konci poutě u rybníků. Vždy je tam totiž hodně vodního ptactva k vidění, i jiných ptáků a "zvieržat", která se nikde jinde v blízkém okolí nevyskytují buď vůbec, nebo jen zřídka. Jejich zastoupení se přitom mění jak během roku, tak i během let. Loni zde byly například volavky, dnes jsem žádné neviděl. Zato jsem viděl vzácné morčáky, vodouše, dále běžné kachny, poláky, labutě, racky... Z jiných ptáků tu jsou oba druhy konipasů - bílý, i ten žlutý, horský - , čejky, skřivánci a tak dále. Loni jsem tu viděl také čápy na nebi. Zkrátka ornitologický ráj. I dva srnce jsem zahlédl. Jednoho v rákosí, druhého v obilném poli. Mnohá pole jsou žlutá od květů hrachoru. Letos bude také hodně řepy. Prý proto, aby se přidávala do nafty. Jako za války. Brzo budou pěstovat zeleninu i na náměstích, jako kdysi ve válečném Berlíně. Ti to dopracovali. Dnes je také "tropicana". Před zpáteční cestou do Reinlebensbornu odpočívám a nabírám síly v lesíku nad třetím rybníčkem. Ten je z nich nejpůvabnější, však jsem se sem jezdíval na kole koupat, bez šatů, za bílého dne. Vzpomínám si, jak jsem se zde jednou opaloval a četl si přitom Freuda. To byly doby! Teď bývá ten rybníček v posledních letech pořád vypuštěný a přilehlý lesík je poset lidskými stopami: odpadky, hajzlpapíry, výkaly - prostě hnus. Jo, jo, to jsou konce... Někdy, a to často, si připadám jako svědek umírajícího času. Po obrovské čtyřsetleté lípě už také zbyl jen tabulovitý pařez a kus mohutného kmenu, válejícího se opodál, který nikdo nechce. Proč ti nejlepší odcházejí vždy první a ti nejhorší jsou tu pořád? Dnes je tropické vedro. Ještě ke studánce pro chladivou, chutnou voděnku, a zpátky do stínu lesního tábora pod posvátným dubem, jehož větve se široce rozprostírají nad mou hlavou. Kdesi blízko se usadila kukačka a prorokuje mi snad tisíc roků života. Už zas. Večer opět závěrečná procházka vlahým hájem. Na vrcholu smrku sedí drozd a zpívá. Jeho tělo a jeho rozevírající se zobáček se jasně a ostře rýsují proti šeřícímu se nebi jako na stínovém divadle. Domů jdu jen v tričku.

úterý, 15. května 41
Odpoledne jsem došel do Reinlebensbornu a spustil se hned drobný májový deštík. Prší celý den. Mně to nevadí, Já jsem pod střechou, čtu si a pospávám. Díky těm dešťům z poslední doby se nádherně rozbujela zeleň. Procházet se touto dočasnou tropickou džunglí, tímto deštným "pralesem", jen s deštníkem v ruce, je vskutku skvostný prožitek. Aspoň je venku méně lidí. Kdybych měl trčet doma pokaždé, když prší, nedostal bych se ven skoro nikdy. Je dobré se projít aspoň chvíli velebnou svatyní Přírody.

středa, 16. května 41
Neprší, ale je chladno. Na zahradě domu, kolem nějž procházím, se k sobě tulí tři bíločerná koťata a lížou si navzájem kožíšky. Obraz dokonalé pohody. Počišťovač v růžové vestě vykopává drny trávy z okraje ulice. Boj proti přírodě neutuchá. Hlavně, že má někdo práci. Že je naprosto blbá, zbytečná a beze smyslu, to nevadí; hlavně, že je placená. Může si koupit benzín do auta, žrádlo pro psa, balenou vodu a zaplatit daně vyžírkům. Doufám, že na mě žádná takováto neuspokojivá práce nezbude. Jenže která práce je uspokojivá? Žádná. Bude to hrůza, až budu muset jít pracovat. A ta doba se blíží.

V blátě u obrubníku leží zoufalá mrtvola vlaštovky. Určitě ji srazilo nějaké "fáro" blbé. Náboženský reformátor Luther by měl radost. Považoval totiž tyto nebeské posly jara za nositele zla. Inu, kretén. Vlaštovky přitom radostně vítali už staří Řekové, kteří jinak příliš zvířata neuctívali, a od nichž se nám dochovala tato pěkná dětská písnička ke koledě, posuďte sami:

"Vlaštovka k nám přiletěla
a s ní krásné jaro,
přišel pěkný čas.
Na bříšku je bílá,
na zádech je černá.
Přineste nám z domu
povidla a víno
a košíček sýra
i hrachovou placku,
k tomu bílou housku
vlaštovka má ráda.
Otevři, otevři vlaštovce!"

V lese jsem vyplašil kosici v podrostu, a ta letěla pryč tak bezhlavě, že narazila do stromu. Au! To muselo bolet! Vlastně o ten strom jen tak trochu škrtla, ale stejně... No, snad se jí nic nestalo. Nerad bych byl zrovna Já, jenž přeji zvířatům jen to nejlepší, příčinou zkázy někoho jiného než půl sedmé miliardy lidí. Dnes jsem si s sebou dalekohled nevzal, neboť jsem neměl v plánu jít nikam daleko, ale nakonec jsem chodil docela dlouho a ten dalekohled by se mi býval hodil. Nechápu, jak jsem to mohl dřív bez něho vydržet. Pozorovat přírodu a její tvory jen tak, pouze vlastníma krátkozrakýma očima, to už zkrátka není ono. Chybí tomu ty skvostné detaily, ten pohled zblízka, i když jste od pozorovaného objektu daleko.

čtvrtek, 17. května 41
Návštěva knihovny. Mám trochu depresi, jako pokaždé, když jsem někde mezi lidmi. Obsluha ke mně hovořila v jakýchsi podivných větách neúplných, jejichž obsahu jsem stěží rozuměl. Připadám si úplně odtržený od jejich světa. Mimoň. Čuměla tak na mě. To poznám, i když se dívám nepřítomně jinam. Hledal jsem v policích dlouho. Nemohl jsem se rozhodnout, kterou knihu dřív. Vypůjčil jsem si nakonec tyto čtyři knihy:

1. obrázkovou knížku o motýlech,
2. knihu Jarní byliny hájů a lesů,
3. Lucretiovu slavnou knihu O přírodě
- ještě jsem ji nečetl vcelku, jen v úryvcích, ačkoli jsem si jednu pasáž nedávno sám pro sebe překládal; mohu tedy porovnat, jak se mi to povedlo, a zda se můj neumělý překlad bude aspoň trochu shodovat s překladem profesionála,
4. knihu o zvířecích emocích a citech s názvem Když sloni pláčou - tu jsem si vzal hned s sebou do Reinlebensbornu a přečetl jsem z ní už prvních třicet stran. Líbí se mi.

Sotva jsem došel do tábora, začalo zase pršet. Toto evropské monzunové počasí nesnáším. Mokro a zima. Oblékl jsem se do zimního kabátu, navlékl pletené rukavice a zalezl do spacáku. Co jiného se dá dělat? Jen číst a poslouchat ptáky. Večer déšť ustal. Rozhostila se svatokrásná nálada vůkol. Jako z počátků světa. Les je obsypán listím. Ulice dole jsou liduprázdné. Ze snění o konci lidstva mě však hrubě vytrhuje blbec v hlučném, smradlavém a špinavém autě s rozsvícenými dálkovými světly. Zpátky v ponuré realitě začátku 21. století.

pátek, 18. května 41
Je hezky. Využívám příležitosti zase jednou k delší procházce na sluníčku. Už mi to chybělo. Sedl jsem si na mez u polní cesty, abych si snědl banán. Přitom se dívám pozorně kolem sebe. Je s podivem, co všechno lze vidět na obyčejné mezi v polích, má-li pro tyto všednodenní divy misantrop oči. Na květech pampelišek hodují jacísi "včelí" brouci, jež ani nedokážu správně pojmenovat, společně s motýly, jako je například soumračník jitrocelový; kolem se po zemi prohánějí různí tesaříci a krasci; zkrátka je na co koukat. Pak jsou tu ovšem zase staří známí srnci a zajíci a ptáků přehršel. Tohle mě baví, tenhle život se mi líbí. Užívám si to, jsem ve svém nejvlastnějším živlu. Na jedné louce pozoruji dlouho dvě srnky. Stará zimní srst jim líná a začíná se jim objevovat krásná lesklá srst letní. Stojí mi v cestě, ale nechci je plašit. Jen jsem se opatrně přesunul k ležícím kládám opodál, abych lépe viděl a abych si k tomu přírodnímu divadlu mohl také sednout. Jedna srnka pojednou cosi zavětřila, zpozorněla a dlouho se dívala na opačnou stranu k blízkému lesu. Někdo tam asi je. Pak obě srnky utekly. Vzápětí jsem uviděl i Já, co jim překazilo pastvu. Omyjte mě, přátelé! Omyjte mě, nebo mě raní! Protože z lesa vyšli pomalu ti dva tuří uprchlíci! To je neuvěřitelné! Tak oni jsou stále ještě na svobodě, zdrávi a spokojeni! No to je tedy kapitální objev! Vykolébali se přesně z toho lesa, kde jsem je nedávno hledal. A teď se rozběhli doprostřed louky přímo přede mnou a klidně se pasou, jako by to tak mělo být odnepaměti. A vlastně ano, tak to přece být má! Ach, šťastní to tvorové! Jídla mají všude kolem plno, jsou volní, nemusejí trpně snášet kopance, bití a špatné zacházení od jezedáků, dokonce má každý z nich i přítele v tom druhém... Přál bych si takhle slastně žít. Ale vždyť i Já jsem na tom podobně jako oni, když se to vezme kolem a kolem. Vlastně jsem nesmírně šťastný muž. Nikdo, koho znám, není tak svobodný jako Já. Ti tuři mi to opět připomněli. Za těchto myšlenek však dostávám hlad. Musím se vrátit do tábora. A musím projít kolem nich. Třeba mě neuvidí. Ba ne, starší a větší kráva s dlouhými špičatými rohy mě zpozorovala a konsternovaně hledí rovnou na mě. Nemá cenu se dál schovávat. Jdu co nejklidněji a co nejnevšímavěji dál. Oni však utíkají klusem k lesu. Utekli jako ty srnky do lesa! To jsou instinkty! Je dobře, že se bojí lidí, i když Já jsem misantrop, což oni žel nevědí. Ode mne jim žádné nebezpečí nehrozí, ale těžké časy jim pravděpodobně začnou, až se v létě začnou všude producírovat houbaři. Jestli je nějaký člověk uvidí, určitě to nezapomene někomu hned zatepla nabonzovat. Lidi jsou pak schopní takové zaběhlé krávy třebas i zastřelit, protože i kdyby je dokázali chytit, jako že ne, stejně by se už nikdy znovu se stádem v koncentráku nesžily. Jak kráva jednou okusí svobodu, nechce už pak žít v zajetí. Jako bych to neznal z vlastní zkušenosti, že? Píšu příběh o sobě, a ono je to vlastně zároveň i dobrodružné vyprávění na pokračování o všech bytostech, jež žijí volně a nespoutaně jako Já. Nebo by tak chtěly žít, kdyby jim v tom lidé nebránili.

O kus dál v lese je nádherný černý datel s červenou "čepičkou". Jinde vydává varovné tiky pěkný strakapoud. Nese zrovna v zobáku mladým do hnízda nějakou potravu. Slyším ta mláďata někde blízko hlasitě žadonit. Strakapoud je z mé přítomnosti zjevně zmatený a nervózní, jdu tedy raději pryč. Cesta je volná. Posvačil jsem pod dubem sójovou pochoutku s celozrnným pečivem a jdu si číst Když sloni pláčou. Je to dobrá kniha, byť psaná z pozice člověka, kdežto Já píšu podobné věci spíše z pozice misantropa, nebo ještě lépe z pozice zvířete. Výsledný rozdíl je samozřejmě nabíledni. Nepíšu pro mnohé, nepíšu tudíž ani tak "polopaticky", tak seriózně přísně vědecky. Já píšu, myslím, o stejných věcech mnohem poetičtěji, ano umělečtěji, v metaforách, v podobenstvích, blasfemicky, "nevědecky" a po svém. Také můj záběr je daleko širší, semelu všechno možné dohromady, ale ona ta zdánlivě nesourodá směs stejně vyústí zase jen do jednoho zřetelně srozumitelného poselství. Kdo chce porozumět, porozumí. Kdo nechce, na tom nezáleží. K četbě mi prozpěvuje sedmihlásek "melihuba". Sedmihlásek hajní je můj nejoblíbenější pěvec. Ta razance, ta vytrvalost, ta invence v jeho uměleckém přednesu! Kam se hrabou všickni takzvaní "superstar"! Večer se na jasném nebi rozzářila Večernice a je vidět též slaboučký srpeček nového měsíce, který vypadá jako by někdo rýpnul nehtem do oblohy. Zajíci běhají kolem mne a někdy až ke mně a srna vyplašeně beká jako na lesy. Dnes nejsou liduprázdné ulice. Je víkend a lidáci mají zase pré.

pondělí, 21. května 41
Tři dny v kuse jsem byl v Reinlebensbornu. Tři tropické dny. Sobotu a neděli jsem strávil jen četbou anebo krátkými pochůzkami po vnitřním lese, kde mám své vlastní vyšlapané zvířecí chodníčky. Les teď tak nádherně voní, až je to k zbláznění. Jak by také tak sladce nevoněl, když všude kvete modře rozrazil a pomněnky, žlutě pryskyřník, fialově žluťuchy a zvonky a bíle drobné kvítky, jež ani nedokážu zatím pojmenovat. Hotová záplava. Toto roční období by mělo trvat věčně. Mně by se tedy nikdy neomrzelo. Měl jsem se narodit někde v subtropech, pak by bylo všechno snazší, pak by mě nic s lesa nedostalo. Pořídil jsem pár dalších fotografií sebe v mých nejoblíbenějších lesních zákoutích a zátiších. Překračuji slepýše, vyhřívajícího se na pěšině. Čtu stále Když sloni pláčou. Není to moc pěkně napsaná kniha, co do jazykové a literární úrovně, nebo možná zase habruje překlad, nevím, ale myslím, že kdybych nebyl misantropem, stal bych se jím asi nyní, po přečtení této knihy. Autor se ovšem vyhýbá jakýmkoli ostřejším invektivám vůči lidstvu. To jsou podle mne naprosto zbytečné ohledy. To takový Konrad Lorenz, etolog a nositel Nobelovy ceny, v knize několikrát citovaný, je jinačí kalibr. Lidé, ubližující zvířatům, jsou podle něj prostě zločinci a kdo to nechápe, ten je "psychisch abnorm". Pikantní je pouze to, že tato dvě mezinárodně zcela jasná slova, tedy "psychicky abnormální", jsou i zde vůčihledě nepřesně přeložena do nepochopitelně mírného eufemizmu "blázen". To je ještě příliš půvabné slovo pro někoho, kdo je duševně vyšinutý a geneticky chorý, čili "psychisch abnorm", což je většina lidí. "Blázen" může být třeba nějaký neškodný snílek, hloupoučký blázínek, který ani mouše neublíží, což by bylo ještě docela roztomilé, ve srovnání s děsivou vivisektorskou stvůrou, jménem "člověk". "Blázen" může být někdo třeba do počítačů, do hudby, i do těch autíček, i když to už je na hraně, ale stále ještě to není tak hrozné jako "psychisch abnorm". "Blázen" se spíš hodí někam do eseje Erasma Rotterdamského Laus Stultitiae, i když ono "stultitiae" se také překládá dosti falešně jako "bláznovství" a přitom to znamená spíše "hloupost". Na jiném místě, při popisu jednoho dalšího mučivého frustračně deprivačního experimentu se zvířaty, při němž se mi vzteky vaří krev a vlasy hrůzou vstávají, se dočteme, že byla mláďata "odebrána" matkám, ačkoli v německém originále zprávy se uvádí daleko výstižnější slovo "geraubt" čili doslova "ukradena". Já bych tedy takovouto knihu napsal lépe a bez obalu. Autoři Masson a McCarthyová zůstávají přese všechno věrní své lidské podstatě, což je pro mě zatím jediným zklamáním z této jinak výborné knihy, i když co jsem taky mohl čekat, že? Dalšího Misantropa? Cha! Dovolte, abych se zasmál. Takových, jako jsem Já, je jeden do miliónu. A to ještě kdo ví jestli. Zajímavé, od toho Lorenze jsem dosud nic nečetl. Je toho ještě spousta, co jsem nečetl a co bych si měl přečíst.

Noci byly teplé. Neopomněl jsem samozřejmě na večerní procházky při svitu půlměsíce. V sobotu stál měsíc na obloze vpravo od Venuše, v neděli v opačném gardu: nalevo. Dnes byl nalevo od ní ještě dál. V neděli se mi procházka temnou krajinou líbila tak, že jsem se jí vůbec nemohl nabažit. Chodil jsem dlouho, různě po kopcích s rozhledem hned na severní hvězdné nebe, hned na jižní. Šel jsem ke studánce nabrat si vodu do láhví, posedával jsem po loukách, podřepával u cest. Nechtělo se mi jít spát a přijít o tu vlahou zasněnost. Jednou jsem se polekal, když s krátkým rupnutím žuchl kdesi za mými zády v lese nějaký kmen. Musel už být nalomený, protože to byl opravdu velmi krátký zvuk, ne takový, jako když padá celý strom. Ale rána to byla! Světlem baterky jsem potom ještě dlouho zkoumal, jací všelijací tvorové lezou po stanu. Byli tam různí pavouci, brouci, housenky zelené a hladké, i černé a chlupaté, dokonce i jeden zapomenutý mraveneček. Jsem úplný noční tvor. Líbí se mi to. Kdyby mě tak tady potmě někdo viděl! Co by si asi pomyslel? Asi že jsem zloděj nebo vrah. Naštěstí je téměř nemožné potkat zde v tuto hodinu nenadále jediného človíčka. Proto se mi ty noční rozjímavé procházky tak líbí. Tehdy je ten svět přeci jen o poznání lepší a volnější bez těch davů lidí na každém kroku. Ani usnout jsem nemohl.

Dnes ráno jsem se vypravil k jezírku se vykoupat. Za dvě hodiny jsem tam došel. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na jezírku objevil asi stovku mladých kachniček! Cákala se tam družně a potápěla, radost pohledět. Někdo je tam musel asi vysadit uměle. Mají tam kupu zrní na přikrmení. To je bude chtít někdo určitě postřílet, až vyrostou. Nějaký ten "psychisch abnorm" zločinec. Ze samé lásky k zvířatům to jistě nikdo nedělá, jako Já, když jsem tady na podzim krmil rybičky a pozoroval, jak jim chutná. A taky že ano. Sotva jsem se rozkoukal, už přijelo červené auto "combi" a nějaký člověk v modrém jim přisypal další zrní. Utekl jsem na hodinku pryč, až se po tom autu a po tom člověku vyčistí vzduch a pak jsem se vrátil koupat. Svléknul jsem se do naha a skočil jsem po hlavě do vody. Brr! Studená, ale v tomto úmorném parnu velice osvěžující! Koupal jsem se, plaval a opaloval dvě hodiny. Nikde nikdo, jezírko uprostřed lesů, krásná příroda, ticho, kačenky na druhé straně nerušeně dovádí, pod molem, kde se zcela nahý sluním, proplouvají malé i velké rybky, voda je jako polévka plná pulců, kousek ode mne sedí na kameni žába a spokojeně si kváká. Pohoda. Jen kdyby to sem nebylo tak daleko. Zvlášť v tom vedru! Do tábora se vracím totálně uondaný a zpařený. Okamžitě ze sebe shazuji veškeré šatstvo jako olověné okovy. Ta úleva! Až do sedmi hodin večer zůstávám nahý jako zvíře. Večer stál u studánky párek kachen. To je překvapení! Kde se tu vzaly? Ty tady vidím poprvé. Tvářily se jako boží umučení, mlčely a neutíkaly přede mnou. Nejspíš je někdo vyplašil z blízkého rybníčka v parku nebo čekají až bude větší tma a teprve pak se tam odebraly. Dost možná si sem také zaletěly z městského rybníka, kde jsou přeci jen na lidi zvyklejší; proto tváří v tvář mně zachovaly takový ukázněný klid.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm