Misantrop: Reinlebensborn - 6.

2. února 2010 v 17:34 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

úterý, 22. května 41
Ráno se v Reinlebensbornu pracovalo. Bohužel. Nějaký "kůrovec s lidskou tváří" a s motorovou pilou v ruce tam prořezával les. Přesněji řečeno mýtil ze smrkové monokultury všechno, co vyrostlo samo. Tedy všechny ty nádherné rovné jasany a mladé javory. Přímo na naučné ekologické stezce. Však jsem to nedávno psal, že jakkoli dobře míněná ekologická osvěta se míjí účinkem, protože nepadá na tu správnou půdu, to jest na tak zvané "lesní hospodáře". To, co ten vandal dělal, bylo nejenže sprosté ničení bez užitku, ale navíc i zhola zbytečná práce. Tady se kácí, co roste samo, aby to náhodou nezadusilo to, co muselo být zasazeno. Znám místa, kde v souladu s přírodou zvítězily listnáče nad smrky, a je to ten nejkrásnější les: světlý, průchodný, s bohatým zeleným podrostem. Ty jejich věčné stereotypní smrkové lesy se mi nelíbí. Smrk je sice krásný strom, ale jeho ztepilost a půvab vynikne nejlépe, je-li solitérem nebo stojí-li nanejvýš dva či tři pohromadě. Pak je na smrk pěkný pohled, ale lány smrků, jak říkají Němci, "zu dicht gesät", příliš těsně k sobě nasázených, ještě k tomu do řady jako vojáci při přehlídce, bez trávy a bez květin, to není pěkné. Smrk patří do vysokohorské krajiny, ne sem, kde by měly růst buky a jedle. Ty tu jsou v naprosté menšině a uvidět dnes ještě někde poslední zapomenutou jedli, se rovná zázraku, třebaže se některé obce po jedlích jmenují. To je už však, bohužel, jen relikt minulosti, jako všechno dobré. Naštěstí to jeho kácení probíhalo na okraji a mne nijak neohrožovalo. Zatím. Avšak do kdy? Nicméně tropické slunce zase žhne a Já mířím na přehradu se vykoupat. Slíbil jsem si sice již několikrát, že tam na protest proti tomu, co tam s tím místem provedli, nikdy nevstoupím, ale to vedro zapříčinilo, že jsem se rozhodl dát té nešťastné přehradě ještě poslední šanci. Oblečen jsem jen v šortkách, a jde se příjemněji než v dlouhých kalhotách. Ono je to také podstatně blíž než k jezírku. Jen jsem zapomněl na to, že "pokřivy", jak se hezky polsky říká kopřivám, žahají. Svědí mě z nich lýtka. Šel jsem dopoledne, o pracovním dnu, a ani moc lidí tam nebylo. A věru jsem se nezklamal! V nejzazší nádrži jsem byl jen Já, lyska černá a pstruzi. Voda byla úchvatná! Vůbec nebyla studená! Cachtal jsem se ve vodě jako ty kachničky včera na jezírku! Však jsem na ně také vzpomínal, jak se asi mají. Nemohl jsem se vůbec vydovádět. Užíval jsem si skvělé koupání jako malý kluk. Úplně bez šatů, jako dřív, jsem si však netroufnul se koupat. Jak by také ano, když zanedlouho si kecnul na břehu nějaký rybář a čuměl. Ale nenechal jsem se tím otrávit a nevšímal jsem si jej. Skvělé přitom nebylo jen to koupání a voda a slunce, ale i příroda a zvířata. Viděl jsem jakousi ondatru, která se mrštně mihla vodou mezi národem kuňkajících skokanů a zmizela v ostřici. Také mě upoutal domácí holub, který si jen tak, beze všeho, stoupnul na břeh a nechal lidi kolem sebe chodit. Zajímavé. Když jsem se vrátil zase zpátky do tábora, svléknul jsem se už doopravdy do naha a vylezl jsem si vysoko do koruny mého posvátného dubu. Rázem jako bych omládnul o milióny let a nebyl už člověkem, ani Tarzanem, ale opicí. Není nic blaženějšího, než lézt o tropickém dni nahý po stromě, posedávat tam a nezkaleně se těšit ze svobody ducha i těla a z bujné nálady. Takhle jsem dováděl za starých mladých časů a dovádím tak zas. Sedím nahý ve větvích mocného dubu a vrním si blahem. Tady jsem šťastný a spokojený. Kdyby mě tak někdo viděl... Ale neuvidí; nikdo sem nepřijde, nikdo mě nenajde. K večeru jsem se šel projít a obhlédnout škody, napáchané škůdcem lesa. Není to tak hrozné, i když to hrozné je. Objevil jsem však zároveň ještě něco jiného, stejně nemilého: další stopy po lidské souloži. Tentokrát na jiném místě, ale stále poměrně daleko od mého tábora, ukrytého hluboko v srdci Reinlebensbornu, kde mě nikdo nenajde. Na místě jsem nalezl opět zválenou trávu, krabičku od cigaret a banánový kondom. Doufám, že si najdou jiné prostředí, moc se mi ty jejich návštěvy nelíbí. Zanedlouho by to tu po nich vypadalo jako v bordelu, všude samé šprcky - to je odporné. Večer se blýskalo, mraky temněly a duněl hrom.

středa, 23. května 41
Ráno pršelo. Ze snu mě zase zburcoval sousedovic čokl. Až ten chcípne, to bude úleva pro celé sídliště - a hlavně pro mne. Myslím, že se potom půjdu ze samé radosti opít, protože štěká bez ustání celý den přímo pod mým oknem. Buď ten čokl, nebo lépe jeho panička, to je mi jedno, ale někdo z nich by už měl zmizet. Uvařil jsem si kávu s čokoládou, zopakoval pár lekcí řečtiny a zacvičil jsem si. Pak sprcha. K jídlu jsem si dal salát z čínského zelí, s vařeným bramborem, s kukuřičnými zrny, s černými olivami a s olivami zelenými, plněnými slanou paprikovou pastou, s majonézou a s jogurtovou zálivkou. Jako druhý chod jsem měl rýži s bavorskou zeleninovou směsí. Ven jsem šel až odpoledne, kdy už bylo hezky. Zapomněl jsem si však doma dlouhé kalhoty na večer, a tak jsem musel vynechat pravidelnou večerní procházku při měsíčku, protože jinak by mě určitě "sežrali" komáři a bylo by mně zima. Přespal jsem v lese.

čtvrtek, 24. května 41
Spal jsem dlouho a vydatně. Žádný čokl, žádný městský kravál, jen libozvučné cvrlikání ptáků. To se to spí! Je krásný den. Došel jsem si ke studánce pro vodu, najedl se, pověsil spacák přes větev dubu, kvůli vyvětrání a vyschnutí, a vypravil jsem se k přehradě. Dnes jsem však neměl takové štěstí jako minule. Lidí sice nebylo příliš, ale zrovna tam úplně vzadu, kde jsem se koupal naposledy a kde je to nejlepší, seděli dva rybáři, každý na jiném břehu. To mě znechutilo a odradilo od koupání. Chvíli jsem se rozmýšlel, zda mám nebo nemám vlézt před nimi do vody, popocházel jsem nervózně po břehu a nakonec jsem přece odešel. To by mě nebavilo takové koupání, což je intimní záležitost, kdyby na mě ti blbci čuměli. Možná by mohli navíc hartusit, že jim plaším ryby, a na to nejsem zvědavý. Měl jsem jít raději k jezírku, ale když ona je to taková dálka... No nic, zkusím to třebas jiný den. Ten holub, jenž stál minule na břehu, byl dnes na kmenu stromu, který se zřítil do vody. Místo holuba byl dnes na břehu párek kachen. Samice jen bezhlasně otvírala zobák, když jsem je míjel, zatímco samec se pro jistotu spustil pomalu na vodu. Jen ty žáby kvákaly pořád stejně. Při cestě kolem kravského koncentráku jsem viděl hubené, špinavé, zaběhlé tele, na cestě samé pak přejetou malinkou užovku a rozplácnutou velkou žábu, asi ropuchu. V četbě knihy Když sloni pláčou jsem už skoro na konci. Myslím, že se však nestane mou kultovní knihou. Téma je zajímavé, rozvíjená idea správná, až na pár výjimek se vším souhlasím, ale celé je to jaksi chabě napsané, bez literárního talentu. Připomíná mi to jen snůšku citátů, příkladů, argumentů a obhajovacích řečí jako v nějaké soudní při. Koho chtějí získat na svou stranu - nás? Ale my jsme již zasvěceni a - jak řekl Schopenhauer - blbcům odporujeme tak, že se s nimi nebavíme. Jenže celá kniha se nese právě v tomto duchu: že shromažďuje blbcům protiargumenty. Není psaná pro nás, pro něž je samozřejmostí, že zvířata cítí, zažívají emoce a uvědomují si sama sebe. Ta kniha je určena těm blbcům, kteří to nechápou, nechtějí pochopit a těžko to někdy pochopí. Rozumovými důvody můžete totiž ovlivnit jenom ty, kdož nějaký rozum mají. Člověk, jako živočišný druh, si sám arogantně vetknul za své rodové jméno přívlastek "rozumný", ale valná většina lidí jsou beznadějní blbci. Věty v knize jsou toporné, suché, nemalebné. Tvrzením chybí více vtipu, kontroverznosti, básnivosti, břitkosti, neshovívavosti, ironie. Text je těžkopádný a neživý. Překlad do češtiny tomu také mnoho nepomohl, spíš naopak. Překladatel musí nejen znát jazyk z něhož a do něhož překládá, ale musí umět také dobře psát. Angličtina je sama o sobě strohý jazyk s malou slovní zásobou a s pevně daným slovosledem. Čeština taková však není, neboť disponuje velkou zásobou zvukomalebných slov a slovosled není pevně určen, s čímž vším se dají dělat hotová lingvistická kouzla, čehož překladatel dostatečně nevyužil, takže například zachovává ve větách přísně anglický syntax, což nejen vypadá velmi krkolomně, ale navíc často kvůli tomu není zcela jasné o kom nebo o čem se hovoří. Chyb v překladu jsem zaznamenal několik, ale nejhroznější kiks je snad tento: V jedné větě se píše o "mangustě", ale hned v následující větě je ono zvíře z čeledi cibetkovitých přejmenováno nepochopitelně na "promyku", ačkoli mangusta a promyka jsou dvě odlišná, byť příbuzná zvířata. Vůbec tyto levné americké bestsellery jsou většinou brak bez velké umělecké hodnoty. Nepřichází ani s ničím novým, ani s ničím převratným. Takový Lucretius napsal totéž již před více než dvěma tisíci lety a napsal to ve verších, napsal to lépe a zahrnul tím celé fungování světa. Už se těším, až si jeho nesmrtelné a dodnes živé dílo De Rerum Natura přečtu. To bude lepší požitek, než nějaké americké slátaniny páchnoucí z daleka po politické korektnosti.

pátek, 25. května 41
Další tropický den. Šel jsem na přehradu s pevným odhodláním tentokrát se vykoupat, i kdyby stálo na břehu sto rybářů! Byli tam tři. Vlezl jsem do vody - a zvítězil jsem. Vyrovnáno 1 : 1. Dva rybáři si sbalili saky-paky a odešli, když mě viděli se ráchat ve vodě, třetí zanedlouho odešel též. Čtvrtý rybář, který se posléze dostavil, obhlédl situaci, již jsem svým nerušeným dováděním nastolil, a odkráčel také jinam. Nakonec jsem je všechny svou přítomností vypudil. Jen když jsem potom odcházel i Já, všimnul jsem si ještě pátého rybáře, jenž se krčil v zastrčeném koutku rybníka hned zkraje. Ani jsem o něm nevěděl, že tam sedí, blbec jeden. Takhle se na to musí! Drze si prosadit svou! Svůj triumf jsem si užíval dlouho. Přeplaval jsem asi čtyřikrát od jednoho břehu k druhému, tam a zpátky, střídal jsem různé plavecké styly, potápěl se, cákal. Lyska byla také ráda, že ti rybáři vypadli, protože jakmile zmizeli, vrátila se hned odkudsi z lesa s velkým šplouchnutím zpátky na hladinu nádrže. Nakonec jsme tam zůstali jen my dva, lyska černá a člověk misantropický. Další zvláštní nebo vzácná zvířata se tam dnes neobjevila, zato jsem si lépe prohlédl tu spoušť v lese po loňské holoseči. Les (bývalý les!) vypadá jako po výbuchu tunguzského meteoritu, jen ty hromadně pokácené stromy už odvezli, takže je to nyní jen pole pařezů a suchého klestí, jinak nic.

Smutný vhled
je na ten lidský svět.

Naštěstí ta pohroma seslaná lidmi nezasáhla veškeré stromy a převážná část lesa tak zůstala zachována pro úkryt zvěři a ptákům, pro užitek světu a pro potěchu oka. Zase jsem tam ovšem spatřil škaredé tváře a postižená těla lidí. Jeden se belhal o berlích, že jsem měl sto chutí mu ty berle podkopnout a shodit jej do vody, další se zase šinul k autu s rukama nahoře a nohama střídavě vykopával v koleni do vzduchu jako nějaký dementní zápasník kick-boxu nebo jako zaměstnanec úřadu pro švihlou chůzi z jednoho dílu britské satirické skupiny Monty Python's Flying Circus. To jsou zjevy! Výkvět lidstva. Tohle že má být ten "vládce planety", ten "nejúspěšnější živočišný druh"? Příroda se musela zbláznit, že něco tak ohyzdného trpí.

Po návratu do tábora jsem se opět svléknul do naha a vylezl jsem si asi dvacet metrů vysoko do koruny posvátného dubu. Cestou nahoru jsem mu ulámal některé jeho suché větve bez listí, abych mu dopřál zdravotního "prořezání" a ulehčil mu tak od nepotřebných mrtvých údů. Vylezl jsem tak vysoko, že jsem mohl vidět část krajiny rozprostírající se za Reinlebensbornem. Takhle vysoko na stromě jsem ještě nikdy nebyl. Krásně tu fouká chladivý vánek, ani se mně nechce lézt zpátky dolů. Zcela nahý jsem se ještě dlouho potuloval nazdařbůh po lese. Je to úchvatný pocit, zažívat tuto volnost divokého zvířete, jež není dopřána ani některým zotročeným zvířatům. Vždycky, když procházím kolem kravského koncentráku, zdravím šeptem ty ubohé zajatce:

"Nazdar, krávy!"

Nato se pokaždé některá z nich zvedne, pokud leží, nebo se přimkne k hrazení, jež nás dělí, a smutně kouká a dlouho s žalostí v srdci pozoruje toho divného tvora, jenž si vykračuje zcela sám a svobodně, kam se mu zlíbí. Ne, pokud existuje ďábel na této zemi, pak je to člověk, který tento žal způsobuje a dopouští. Zdá se mi více než nekonsekventní nesplácet nenávistí tomuto ďáblu, "člověk" zvanému.

Můj tábor není takovou nedobytnou pevností, jak jsem se domníval. Fláká se tu po okolí nějak moc lidí, snad v souvislosti s rockovým festivalem, jenž se koná dole pod kopcem. Hudba z něj zaznívá až sem. Někdy dokonce poznám, která skupina hraje. Před chvílí hráli staří známí N.V.Ú. a nyní slyším Endless. Jeden trnitý prut před mým stanem je zlomený. Když jsem odcházel na přehradu, byl určitě celý, poněvadž jsem se musel kvůli němu shýbat, abych se mu vyhnul a že je zlomený mě udeřilo do očí hned, jakmile jsem se vrátil. Je tedy docela dobře možné, že tu někdo šmejdil, když jsem byl pryč, o ten trnitý prut se zachytil a urval ho. Nemám pro to jiné vysvětlení. Zvíře by to neudělalo a samo od sebe by se to jistě nemohlo stát. Jednou dokonce někdo prošel lesem v těsné blízkosti za houštím, za nímž je můj tábor skryt, a pošlapal lopuchové listy, jež perfektně kryly přístupovou cestu. Snažil jsem se ty listy narovnat, ale už mají zlomené řapíky. Bude trvat týdny, než to tam opět zaroste. Večer se půlměsíc zahalil do mlžného oparu a na západě se blýskalo. Nasunuje se oblačnost. Bouře ani déšť však přesto nedorazily až k nám. Noc byla horká, tropická. Spal jsem nahý, až později v noci jsem si jen přelezl do spacího pytle.

sobota, 26. května 41
Dopoledne jsem šel znovu na přehradu. Byla tam spousta lidu, jak jsem ostatně předpokládal, přesto jsem si zaplaval. Lyska se dostala do nějakého sporu s kachnou; chvilku na sebe útočily. Já se koupu, ale blíží se bouře a začíná pršet. Déšť je to krátký, teplý, drobný a nijak tedy nepříjemný. Procházím se podél břehu. Těch kachen je zde ukryto v rákosí víc. Jedna tu plove i s osmi malými kachňátky. V potoce, jenž napájí rybník, plavou malé rybky. Je hezky, ale na obzoru už se černá další bouřkový mrak. Rychle zpátky do stanu. Začínám číst Lucretiovo dílo O přírodě. Jedna bouře střídá druhou. Když konečně ustanou, je už šero.

neděle, 27. května 41
Dnes jsem byl na místě zvaném Hirschl, což je blízký zalesněný pahorek s roztroušenými skalisky. Krásně se zde v hájemství ticha medituje. Vylezl jsem si na jedno takové hebkou travičkou porostlé skalisko, maje pod sebou pěkný smíšený les a před sebou dálný výhled do polí. Před lety byly místní stromy nižší a to byl potom rozhled ještě lepší. Rostou tu borovice, jež mě právě teď bombardují šiškami. Jednu z nich "zpracovává" veverka v rozsoše větví. Sedí tam opřena o kmen, huňatý ocásek rozprostřený nad sebou jako slunečník, šikovnými předními tlapkami si tu šišku přidržuje a ostrými zoubky se prokousává k výživným semínkům. Sojka putuje lesem a hledá si potravu. Krátkými přelety mezi nižšími větvemi stromů pátrá po kořisti v podrostu. Když v něm něco k snědku objeví, snese se dolů a s čímsi v zobáku zase vylétne nahoru do větví. U jednoho kosa tím asi vzbudila nelibost, protože na ni podnikl krátký vzdušný výpad. Dole kvete louka, již protíná koryto potůčku. Louka je nesečená, takže přímo přetéká záplavou nejroztodivnějších květin. Moji pozornost upoutal jakýsi zvláštní motýl. Ačkoli jsem si jeho podobu vtiskl do paměti, v mé knize o motýlech jsem ho nenašel - nebo nerozpoznal. Mnohé rostliny také jako bych viděl poprvé, natož abych je dovedl správně pojmenovat. Jakkoli se považuji za přírodního filosofa, je zdrcující pravdou, že mé znalosti přírodopisu jsou povážlivě chatrné. Chtěl bych toho tolik poznat, tolik se toho naučit, tolik si toho přečíst, tolik toho zkrátka prožít, že ani devatero životů devatera koček by mi k tomu nestačilo. Večer se strhla bouře. Živly řádily výboji klikatými ze dvou světových stran. V přítmí lesa se rozžíhala ztemnělá obloha dvojnásobně a hromy duní a protrhávají ticho hned vzápětí. Silná bouře. Připomíná mi jedno bouřlivé odpoledne v thajské džungli. Stromy se kolem mne kácely zasaženy bleskem, liják hnal blátivou vodu z úbočí, proměniv pralesní stezku v řečiště divokých vod, zatímco opodál seděla spokojeně veliká ropucha, která bučela jako kráva, pijavice mi lezly až na krk a do vlasů a mezi nohama se mi propletl zelený had s žábou v tlamě. To byla bouře! Cestovní pas mi tehdy promokl tak, že jsem si musel nechat vystavit nový a papírové bankovky jsem sušil na slunci. Dnes sice žádný liják nebyl, pouze normálně pršelo, blesky nesrážely stromy, ale jinak ty záblesky byly stejně silné a ostré jako v tom Thajsku tenkrát. Trochu jsem se bál.

pondělí, 28. května 41
Ráno jsem si odcvičil své penzum dvouset kliků, dřepů a dalších posilovacích cviků s činkami, naučil jsem se novou lekci řečtiny, prosvištil asi stovku německých slovíček a frází na zkoušecím softwaru - a hurá do přírody! Duje silný vítr, věštící změnu počasí. V parku, přes nějž chodívám, se nedaleko ode mne s praskotem zřítil strom. Praskání to bylo ohlušující, jako když se štípají třísky, ale desateronásobně zesílené. Překvapilo mě, jak dlouho to trvá než takový nalomený strom definitivně dopadne na zem. Chvíli ho podpíraly okolní stromy svými jako soucitné ruce nastavenými větvemi, ale jeho pád byl nevyhnutelný a nakonec se jim přece vysmýknul. Dopad kmene na zem byl také hlasitý; otřásla se pod tím nárazem celá zem. Duje holt silný vítr. Nějaký hraboš mi asi na třech místech prohryzal stan. Ach ne, mám jej teprve od loňska! Dírky to jsou malé, že by se jimi neprotáhla ani myška, zato by jedním tím otvorem mohl prolézt slimák, a to nemám rád, protože pak všechno zaslintá. Budu to muset opravit, až ovšem najdu lepící soupravu, kterou jsem založil nevím kam. Šel jsem si zaplavat na přehradu. Nikdo tam skoro nebyl, pouze jeden rybář za ohybem, a co oko nevidí, to duši netrápí, neb zdání je nám milejší než skutečnost. Vítr žene půl metru vysoké vlny k pobřeží. Kachny se snaží letět proti větru, leč marně mávají křídly a namáhají se, a tak znovu přistávají tam, odkud vzlétly. Káně dosedla na vyčnívající chvoj a rozhlíží se bystrým zrakem po kořisti. Strnad na střeše jedné rybářské chaty pěje neúnavně svůj charakteristický nápěv s prodlouženou poslední slabikou. Zase jsem viděl toho motýla, kterého jsem včera nedokázal určit. Tentokrát už ho někde v knihách najdu; myslím, že jsem ho včera viděl v té knížce o motýlech, již jsem si půjčil v knihovně. Někdy bych chtěl mít s sebou v přírodě celou knihovnu nebo raději rovnou počítač. Zajímá mě všechno, co vidím žít a hemžit se tu spolu se mnou, ale často jsem krutě bezradný a nevědomý - a času je tak málo... Některé krávy v koncentráku mají temena hlav nastříkána růžovou barvou. Chudáci. Nějaký necitelný hlupák si z nich asi tímto odpudivým způsobem tropí šprýmy. Ty krávy jsou opravdu chudáci; je mi jich líto, jak s nimi ti lidáci zacházejí; zrovna s nimi, s takovými dobrotivými tvory, kteří nikomu neubližují a jsou tolik užiteční nám, rozvážným filosofům. Fakticky je lituji, jako každého, kdo je nucen žít, trpět a umírat v hrubiánských spárech lidských pazour. Každý na světě si zaslouží soucit, jen lidé ne. Ti by měli naopak pykat za to, kolik utrpení vynášejí na svět; měli by živořit ve strachu, bídě a ponížení, dokud by je někdo nebo něco nevymazalo z povrchu zemského. Nikdy už se s lidmi nesmířím. Nenávidím je čím dál víc. Někdy si představuji, že je vraždím jednoho po druhém. Pomalou bolestivou smrtí, aby trpěli až do posledního dechu. Nechci se na ně ani dívat; na ty jejich blbé, odulé tváře bez výrazu, zrudlé z horka a z teplého piva. V obličeji se jim nezračí jediné dobro, jediná ušlechtilá myšlenka. Jsou jen na obtíž. Nejlepší je, když jsou někde zalezlí v práci nebo ve škole, protože jak mají moc volného času, nudí se, jdou a hledají, koho by otravovali a potrápili. Takový nekonfliktní typ, jako jsem například Já, se mezi nimi téměř nevyskytuje. Nevychovanost a nevychovatelnost jsou jejich základními vlastnostmi. Ještě jsem kupříkladu nepřišel někam, kde by v houští netrůnila nějaká ta jejich jedovatě barevná plastiková flaška či taška. Ať jdu kamkoliv, ať jdu kudykoliv, kam oko pohlédne, všude je po nich akorát svinčík. Jedou na motocyklu pět sekund po lesní cestě - už to je bezohlednost! - a les pak po nich smrdí ještě dalších pět minut. Respekt k cizímu soukromí a udržování slušné intimní vzdálenosti je jim také cizí. Klidně se na vás nalepí, neuhnou, nepočkají až přejdete a když se jim snažíte vyhnout, sami jdou za vámi jako pejsek, až mám někdy dojem, jako by se chtěli se mnou "milovat" (Já mám pro tuto činnost lepší, jadrnější slovo!), nebo se kamarádit, povídat si či mi vlézt rovnou do prdele. Prostě verbež. Hnusáci. Příště půjdu raději lesem, než kolem nich po hrázi.

Večer se opět strhla bouře. Zatáhlo se tak, že se nedalo ani číst. Přečetl jsem si dnes všeho všudy jen dvě stránky z Lucretia. Blýskalo se jako ve fotografické komoře. Hrom burácel jako kanonáda a země se chvěla jakoby pod údery pneumatického kladiva. Zdá se mi, že nám ty bouře rok od roku přibývají a že jsou silnější. Jednou stejně bezbožná příroda nastolí pro člověka takové nepříznivé podmínky pro jeho život, že napraví svůj omyl a vyhladí lidstvo. Ukonejšen těmito myšlenkami, usínám. Probouzím se do tiché tmy. Po bouři je veta, jen kapky vody tiše tepou do celty stanu, jak skapávají z ratolestí posvátného dubu. Domů jdu v dešti.

úterý, 29. května 41
Ten motýl, jenž mi tak vrtal hlavou, se nazývá soumračník rezavý. Nakonec jsem ho tedy přece v knize našel. Obě jeho pohlaví se liší, což mě mátlo. Jeden den jsem tudíž viděl nevýrazně zbarvenou samičku a druhý den to byl sameček, který se dobře pozná podle tmavého proužku na předním křídle. Motýl patří do čeledi Hesperidae, což je velmi hezký název, neboť to znamená "dcery Noci", podle řecké pověsti o třech božských strážkyních zlatých jablek, propůjčujících nesmrtelnost. Tato volba se tomu katalogizujícímu blbci Linnému výjimečně povedla, protože jinak vůbec přírodě nerozuměl, aspoň ne v duchu mém či v pojetí Lucretiově. To byl ale génius, ten Lucretius! Předběhl dobu natolik, že teprve nyní začínají fyzici plně chápat, že měl v podstatě pravdu, přes některé jeho podružné omyly, jichž se občas dopouští každý. Sám sice zbytečně ostře kritizuje Hérakleita za malé dílčí chyby, ale i on, Lucretius, vyslovuje mimoděk jinými slovy Hérakleitovy slavné teze "panta rhei", "vše plyne, vše je v pohybu" a "boj a svár je otcem všech věcí". Z dosud přečtených stránek se mi nejvíc líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie. Líbí se mi, jak pěkně a s citem se vyjadřuje o zvířatech a o přírodě. Zaujalo mě také, jak jednoduše, srozumitelně a názorně vykládá nemálo složitý princip makro- i mikrokosmu, dokonce i "moderní" teorii entropie! To je prostě génius! A to jsem teprve na začátku! Čekají mě ještě jeho pochvaly a úvahy o mém oblíbeném filosofovi Epikúrovi, jakož i jiné perly, takže se mám na co těšit. Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.

Zalepil jsem díry ve stanu a četl jsem si. Klidu jsem si však moc neužil. Z muničky se ozývaly série zkušebních výbuchů, po nichž jako by explodovala i sama nebeská báň; na střelnici někdo hodinu střílel puškou na betonové holuby, což s dvojnásobnou ozvěnou doléhalo až ke mně a k mým drásaným uším; stíhačky měly "letecký den" - a vůbec si ten lidský ksindl dnes za pěkného počasí zřejmě vynahrazoval všechno to, co zmeškal v uplynulých bouřlivých dnech. Až večer se konečně ztišili a ulice zely prázdnotou.

pokračuj další částí

zpět na předešlou část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm