Misantrop: Reinlebensborn - 8.

2. února 2010 v 17:43 | Misantrop |  Reinlebensborn
Čistý zdroj žití

pátek, 8. června 41
Tropický den. Ani se nepokouším jít se někam vykoupat, protože všechny dostupné vodní plochy mají zabrány lidáci. Nový rybník za Hirschlem už získává tvar a jeho budoucí sypaná hráz se již zřetelně rýsuje. Dělníci finišují. Sem už také asi nebudu chodit, jako málem nikam, protože mě takové procházky zalidněnou a zpustošenou krajinou jen rozčilují a mám z nich jen deprese. Stále nemohu přijmout ten jednoduchý fakt, že ta liduprázdná příroda, kvůli níž jsem opustil všechny své blízké osoby a všechna města, přestává existovat. Ještě k tomu jsem se dnes dozvěděl, že rodiče prodají zahrádku, takže další kus mého života zmizí. Sice jsem v poslední době na tu zahrádku, jíž jsem říkal důvěrně "poustevna", nechodil, kvůli nesnesitelnému řvaní sousedů, psů, travních sekaček a projíždějících automobilů, ale mám na ni pěkné vzpomínky z dřívějška, kdy tam ještě zdaleka nebylo tak rušno jako teď. Proč se musí všechny domy, všechny zahrady budovat pohromadě na jednom místě? Nicméně jako místo klidu, ticha, relaxace a rekreace už ta zahrádka dávno nevyhovuje mým specifickým požadavkům, natož jako poustevna! Ale smutno mi po ní stejně bude. Celý den se potácím v depresích. I ta zvířata se chovají nějak divně, chorobně. Jedna srnka se přihnala z lesa na louku, nekouká nalevo ani napravo, skáče po dvou jako mimochodník nebo jako střelená šípem, sem tam si uškubne travičku a s otevřenými ústy mizí v lese. Já na to zírám také s otevřenou pusou. Možná je to tím vedrem. Jinde v lese jsem vyplašil z křoví jinou srnku, a ta utíkala tak bezhlavě, že cestou narážela do malých stromků. O kus dál jsem vyrušil odpočívajícího srnce v korytě potoka. Vyrazil tak prudce, že na parůžky nabral kdesi kus jakési modré nylonové síťoviny a s tímto vlajícím barevným chocholem na hlavě prchal jako o život. Chudák, ten vypadal! Jestlipak se nějak dokáže té nechtěné "ozdoby" zbavit? Snad ano. Říkám: samé chorobné a podivné výjevy dnes vídám. Římané věštili budoucnost z letu ptáků, Já bych mohl klidně věštit podle těchto srn - a vlastně i bez nich. Stačí se podívat kolem sebe. Starý dobrý svět mizí a nahrazuje jej Huxleyův "zbrusu nový svět", který se mi nelíbí. Ach ne! Kdybych neměl útěchu ani v pohledu na zvířata, co by mi pak zbylo? Ještě že mám stále svůj čistý zdroj žití v lesích Reinlebensbornu. Už i na něj lidáci zle dotírají, ale pod svícnem je tma, jak se říká. Je tady klid a mír, kam bych se hnal, když všude jinde už je s krásou konec. Akorát mám z toho nervy nadranc a sebevražedné deprese. Uprchlé tuří vězně jsem neviděl, pouze jedno jejich malé čerstvé lejno a množství nových stop. Možná se naučili žít jako srny, po zkušenostech s lidmi: přes den se schovávat v houští a na pastvu vycházet až po setmění. Večer jsem slyšel z toho směru bučení. Dnes se mi nechce jít domů, přespávám proto v lese.

sobota, 9. června 41
Noc byla klidná, uklidňující. Ráno se probouzím jako znovuzrozený, chmury jsou vzdálené a deprese jsou pryč. Dočetl jsem Lucretia. Nyní se pročítám a listuji obrázkovou knížkou o motýlech. Je to nádhera. Díky této knížce tak mohu určit, že ta černá otrněná housenka, již jsem našel mrtvou na botě, patří babočce síťkované a že žije na kopřivě. Pozoruhodné na motýlech se mi zdá nejvíc to, že tu úchvatnou nádheru křídel, již všichni obdivujeme, vytvářejí dospělci až na samém konci života. Je to tedy jakési karnevalové loučení s životem, odchod s celou parádou. Motýli tak stráví většinu života jako žravá, pro někoho možná škaredá housenka, která se krásou dospělci nemůže rovnat, zatímco poslední smrtelné stadium života, na samém prahu smrti tak říkajíc, je plné barev, páření a cucání nektaru. Někteří dospělí motýli jsou dokonce tak plně spjati jen se svou individuální smrtí, ale zároveň i se zrodem svých potomků, že nemají ani sosák, jímž by mohli přijímat potravu, neboť stejně tak jako tak brzy zemřou, a místo jídla se raději věnují plození nových generací. Samičky často ani nelétají, ani se nekrmí, jen vábí pohyblivějšího samečka s vyvinutějšími tykadly a kladou vajíčka. Nic jiného už nemá cenu. Jen naposledy zahýřit barvami a dát život novým motýlům. To mi připadá na jejich životě nejvíc fascinující, to završení díla smrtí. Motýli, myslím, ztělesňují ten životní princip, který Nietzsche akcentoval příměrem dozrávajícího ovoce.

Obloha je bez mráčku a slunce promítá na stěny stanu stíny dubových ratolestí. Velká sršeň jeví zájem o můj stan. Asi se jí také líbí. Zde jsem šťasten. Krátké pochůzky po lese a posezení na starém posedu mi stačí a plně vyhovují. Objevil jsem při kmeni smrku pěkné ptačí hnízdečko. Jestlipak je obydlené...? Hups! Jakýsi pták odtud vyskočil a plachtěním těsně nad zemí opouští úkryt. Podíval bych se dovnitř, zda tam nejsou vajíčka nebo holátka, ale hnízdo je špatně přístupné, v pichlavých křehkých větvích a ještě bych ho mohl nechtěně shodit nebo poničit, což nechci. To ne, raději nebudu rušit. Sám nemám rád, když se v okolí potlouká nějaký lidský vetřelec. Zajímavé: chodím tudy kolem toho stromu s hnízdem pořád, ale všimnul jsem se ho až teď. Později, při návratu, jsem to místo obhlížel zdálky dalekohledem a viděl jsem vykukovat z toho hnízda nějakého ptáčka. Ale jaký druh to je, to jsem nedokázal určit, vinou přítmí a tím, že jsem viděl jen hlavu. Po lese se honcují zajíci a čmeláci cosi hrabou v jehličnaté padance. Lesanka před mým stanem mi už dosahuje po ramena. Po stromech běhají veverky a s klonícím se sluncem vycházejí první srny na pastvu. Večer před odchodem domů se vždycky dívám na obojí, louče se s Reinlebensbornem - na srny i na západní obzor. Tož zítra zase na shledanou, moji milí! Dole na předměstí potkávám zase toho samého ježka na témže místě, kterak podlézá pod plotem do téže zahrady. Pokolikáté již? To je vzájemné načasování! A to nemáme hodinky ani on, ani Já! Dva lidé s přesně seřízenými hodinkami by se takhle pravidelně nedokázali setkat! Ale my dva ano, protože nás řídí hlas přírody.

neděle, 10. června 41
Zacvičil jsem, poslechl jsem si pár ptačích hlasů z počítače, zopakoval dvě lekce řečtiny a o polednách jdu do lesa. Cestou nikde nikdo, všichni zalezlí v tomhle vedru doma u nedělního oběda. Pro někoho to šťastný den není, jako například pro jednoho pěkně rostlého krtka, který v hodince smrti vylezl na povrch zemský, aby zde na pěšině vydechl naposled. Včera večer tu ještě neležel. Vypadá dosud jako spící, ale jeho životní pochody již ustaly. Zvláštní pohřební rituál, odebrat se na věčnost tam, kde nikdy krtek nežil, to jest nahoru, k nebi. My, blbí lidé, se odporoučíme dolů, do pekla. Snad to ten krtek dělá proto, aby podzemí, domov jiných krtků, neposkvrnil svou tlející mrtvolou, zrovna tak, jako chcíplého člověka šoupnou do hlíny, aby nezasmradil zemi. Třeba je to u toho krtka též jakási obdoba takzvaného "nebeského pohřbu" Tibeťanů nebo "hyrkánského pohřbu", jak o něm psal Cicero, kdy se lidská zdechlina předhodila dravé a mrchožravé zvěři, aby tak mohlo mrtvé lidské tělo dříve opět splynout s přírodou a dát život živým. Mysle na tyto neradostné věci, uvědomil jsem si, že už jsem dlouho neviděl mého podnájemníka hraboše. Že by se mu něco stalo? Že by ho někdo sežral? Že by také zemřel? Ale ne, jako z udělání, jako na zavolanou, jako kdyby četl mé myšlenky, přišel se ukázat a krátce zašustit pod podlahou! Neuvěřitelné, taková telepatie! Knížku o motýlech mám přečtenou - ono tam toho textu bylo minimálně -, ale prohlížet se dá stále, díky těm nádherným obrázkům. Ty barevné vzory a kombinace a tvary by nedokázal vytvořit žádný celosvětový kazisvět na světě - a myslím tím vás, lidi! Ten pohled nikdy neomrzí. Čtu teď knihu o jarních bylinách hájů a lesů. Dopodrobna se zde popisuje asi čtrnáct druhů našich rostlin, jen úvod je více všeobecný, což je dobré pro nevědomé laiky, leč enthusiasty, jako jsem Já. To mě taky zaujalo. Ono se řekne obyčejná "kytka", co jenom roste a nic nedělá, ale to jsem netušil, jak složitý je to organismus a jak složitý může být její život. A co teprve její duševní život! Dýchá jako my, brání se nepřátelům a spolupracuje s přáteli, přemisťuje se, reaguje citlivě na vnější podněty, v létě se chystá na zimu a i v zimě roste pod zemí a shromažďuje energii na jaro. Tyhle knížky o přírodě mě baví. Lepší než nějaké lidské vymyšlenosti, báchorky a namyšlenosti.

pondělí, 11. června 41
Dnešní den mám chuť zapsat zlatým písmem. Usmála se na mne Štěstěna. Je nádherně horké tropické počasí, lidí všude málo a viděl jsem srnku s mládětem. Přecházely obě dvě přes lesní pěšinu, po níž jsem se právě ubíral. Kráčely zvolna, důstojně a bohorovně, jak jim náleží, jako by si byly vědomy toho, že matka s dítětem jsou nedotknutelní, a mne si nevšímaly. Nádhera! Vyložil jsem v táboře batoh a vypravil se k přehradě. Něco mi říkalo, že dnes tam nikdo nebude; je pondělí, poledne, vedro k zalknutí... A skutečně! Nejenže tam vůbec nikdo nebyl, ale za celou dobu, co jsem se koupal, tam ani nikdo nenahlédl. Mohl jsem se klidně koupat úplně nahý, kdybych to byl věděl. To se dnes rozdávají sociální podpory, že zde skoro nikdo není? U zbývajících tří zdejších nádrží pár skalních blbců čumí na břehu do vody a pečou se na sluníčku, ale tady vzadu je pusto jako za starých dobrých mladých let. Divím se, že se nikdo jiný tady kolem také nekoupe, což je jen další důkaz jejich blbosti. Koupání je zde přitom (zatím) povoleno, "na vlastní riziko" sice, ale není zakázané. A ti blbci čumí oblečení na sluncem rozpálené hrázi a ani se nesmočí. Asi by k tomu potřebovali sličnou plavčici s bujným poprsím a vyholenými třísly, schůdky do vody, plážová lehátka a vybetonované dno rybníka - a nějaké ty zábavní atrakce za horentní vstupné jako ve správném akvaparku. Prostě zdegenerovaní blbci, kteří se radši baví týráním živých tvorů, než pěstováním kultury těla a ducha. Uplivnul jsem si nad nimi, ale výtečnou náladu mi to nemohlo zkazit.

úterý, 12. června 41
Další tropický den. Dnes už bylo venku o něco víc lidí než včera a na přehradě dnes očumoval jakýsi kluk. Voda a koupání však bylo přesto jako vždy báječné. Na kraji paseky po loňské holoseči, tam kde pařezy přecházejí opět v les, jsem učinil kapitální objev. Objevil jsem tam kolonii náprstníků červených! To je podle obecně rozšířených údajů velmi vzácná rostlina ve volné přírodě, natož u nás v podhůří Vysočiny a natož její bílá varieta! Obě formy náprstníka - červená i bílá - zde rostou pospolu! To je neuvěřitelné! Je jich tu jen pár, ale stačí. Možná ostatní zahynuli vinou té zpropadené holoseče, takže jich tu dřív mohlo být o hodně víc. Poblíž se zase povalují dvě plastikové flašky, ale to je už skoro normální. Náprstník je smrtelně jedovatý; stačí spolknout pouhé dva listy a je po všem. Až mě omrzí život, vím, kam si jít pro lék. Na plotě jedné z rybářských chat dovádějí jiřičky a na jejím komíně je ještě pořád usídlený strnad, což z plna hrdla oznamuje světu pod sebou. Lidužel, jediná kaňka tohoto jinak překrásného faunova odpoledne se zhmotnila do podoby třicetihlavého stáda puberťáků na školním výletě, jež jsem minul na úzké stezce vedoucí zpátky k táboru v lesích Reinlebensbornu. Nebylo vyhnutí, spatřil jsem tu rozjívenou verbež příliš pozdě. Tyhle hlučící davy všelijakého ksindlu nemám rád v přírodě, kde chci být sám. No, to nic, už se to přehnalo, už je zase dobře, už jsem v táboře. Zatáhlo se a spustil se lehký deštík. Přeháňka to byla tak slabá, že jsem ani nezavíral okno a vchod do stanu; rozložitý dub nade mnou nepropustil ani kapku. Lesanka mi sahá až ke krku. Dva drozdi si sedli naproti sobě do vrcholových větví stromů, nepříliš daleko od sebe vzdálených, a uspořádali pěvecké klání. Nevím, který z nich se považoval za vítěze, ale u mne to vyhrál na celé čáře ten "můj" místní drozd. Jeho soused, který se s ním utkal a denně utkává, nemá zdaleka tak bohatý repertoár ani výdrž jako ten "můj". Pokaždé mě překvapí nějakou novou obměnou či úplně novým a neotřelým nápěvem, až se divím, kam na ty nápady chodí. A ta zvučnost! Pozoruji ho dalekohledem. Obyčejný drozd, z jehož otvírajícího se zobáčku se linou zázračné melodie plné zlata a jenž se při tom nakrucuje jako slovácká tanečnica. Člověk s takovým darem by na tom vytřískal majlant, avšak drozdí píseň zanikne a už ji nikdy nikdo neuslyší a neocení - kromě mne. S tímto vědomím si jeho umění vážím ještě víc. Večer se tradičně loučím se západním obzorem. V dálce vidím první váhavé kročeje plachých srn. Zaběhlá kráva se sama opožděně vrací do koncentráku. Zas jedna! Chvíli jsem myslel, že to je jeden z mých starých známých celostátně hledaných uprchlíků, ta takzvaně "zdivočelá" jalovice, ale při důkladnějším pozorování jsem se opravil. Jednak byla sama, bez býčka, za druhé mířila přímo ke kravínu, což by uprchlík neudělal, a za další to byla černobílá stračena, kdežto uprchlík patří k rase hnědobílé. Ale pohled to byl, jak si to šine přes obilné pole zpátky domů! Kráva v žitě vyděsila jednoho srnce natolik, že tento vzal nohy na ramena a zdrhal mílovými skoky plavmo a hbitě, přikrčen jako gepard na lovu. Mne pro změnu vyrušily reflektory blížící se motorky, a tak jsem skočil z cesty zpátky do lesa a šel jsem také domů, do koncentráčnického baráku. A v zimě mě čeká total Einsatz.

středa, 13. června 41
Mrtvé tělo krtka už je pryč; nejspíš zmizlo v něčím žaludku. Četl jsem v knize kapitolu o šťavelu kyselém a uvědomil jsem si, že tento stínomilný "zaječí jetel" se v mém posvátném háji vyskytuje ve značném množství. Hned jsem to šel zkontrolovat. Samozřejmě, že ano; je ho tu plno. Škoda jen, že už nemá květy; ale ty jeho zvláštní srdcovité čtyřlístky, které toho tolik dovedou, jsou rovněž pozoruhodné. V knize se píše, že tyto slabě jedovaté nakyslé listy děti rády pojídají, aby zahnaly žízeň. To mi připadá jako poměrně vtipné tvrzení. Chutnají sice celkem dobře, ale že by se tím dala zahnat žízeň, o tom silně pochybuji. Člověk, neřkuli dítě, by toho musel spást určitě větší množství, jenže pak by se tím mohl přiotrávit, respektive si poškodit ledviny. Jako přitažený za vlasy se jeví i ten důraz na "děti". Možná dřív, dejme tomu před dvěma sty lety, nebo ještě raději v mnohem dřívějších dobách, to mohl být vítaný doplněk výživy chudých - ale dnes? Nedovedu si představit, že by dnešní děti ještě dovedly využívat darů přírody a někde se pásly na nějakém býlí. To je prostě nesmysl. Ty doby jsou dávno pryč. Pokud dnes děti vůbec vytáhnou paty z domu od televize a počítačových her, pak jdou do lesa leda tak chlastat, fetovat, mrdat, jezdit na motorkách a na kolech nebo řvát a pohazovat odpadky. Celá ta věta o dětech pojídajících listy šťavelu mi připadá jako jeden z těch tradovaných nesmrtelných výmyslů, které kdysi před sto lety utrousila jen tak od boku nějaká od reality odtržená systematizující a katalogizující autorita a nyní se ten nesmysl opisuje automaticky z jedné učebnice do druhé.

čtvrtek, 14. června 41
Mezi mé nejzamilovanější denní doby patří bezesporu předjitřní čas; doba kolem čtvrté hodiny ranní, kdy se východní obzor začíná modrat nebeským blankytem, kouzle pomocí obláčků úchvatný kaleidoskop barev a tvarů; všude je ještě ticho, protože kazisvět nejapný chrápe a tímto tichem se tedy linou jen překrásně libé hlasy kosů, drozdů a rehků. I vzduch je radost vdechovat, ježto není dosud zasmraděný exhalacemi aut a to ticho jako by mu přidávalo na průzračnosti. V takovém tichu jsou možné všechny akustické zázraky, jež umí příroda a ptáci ve svém chrámu vytvořit. Chodívám v tento požehnaný čas spát a je to dobrý spánek.

Dnes jsem ochutnal první letošní lesní jahody. Žádné děti je nepožírají - tak jako nežerou ani šťavel. Vsadil bych se, že "děti" by ty jahody ani nenašly, natož aby je vůbec hledaly. Kdepak by se obtěžovaly vyhledávat studánku k utišení žízně nebo hledat v trávě malinkaté lesní jahůdky, pro něž je škoda námahy se i jen shýbnout nebo se dokonce namáhat kvůli nějakému kyselému šťavelu! To už zkrátka neplatí. Stejně jako už neplatí výrok francouzského osvícenského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua, že děti mají raději mléko a ovoce než maso, což považoval za jeden z důkazů vrozené dobroty člověka. Absurdita. Ty si berou do přírody leda tak jahodový džus v kartónové krabici, kterou pak prázdnou pohodí přesně tam, kde jim upadla z pazour. Jakákoli osvěta či výchova je marná, neboť ta ovlivňuje jen bezvýznamnou hrstku posledních slušných lidí a ostatní je geneticky narušená pakáž. Je to v nich. Je to v lidech. Mají to v krvi. Nezměnitelně. Ať dělají co dělají, ať se jakkoli násilně snaží změnit svoji zparchantělou přirozenost, stejně jednou zničí tento svět. Vím to Já, vědí to oni, ví to celý svět, protože už to tak dávno je. Kdyby se kterýkoliv živý organismus přemnožil tak jako člověk, také by Zemi zničil - o to ani tak nejde - , ale člověk je navíc ještě mimořádně ničivý i v malém, ba nejmenším počtu. Na příkladu "dětí pojídajících šťavel" a protivících si maso ve prospěch mléka a ovoce je názorně vidět úpadek člověka. Máme v tom malý zlomek svědectví minulosti. Lidská degenerace je totiž kontinuální jev. Nepřerušená řada pozvolně degenerujících generací lidí jde od lovců-sběračů až po ultramoderní degény, kteří už nemají důvěru k odvěkým přírodním zdrojům, neznají je a nevěří ničemu, co nelze koupit zabalené do nejméně tří vrstev obalů. Nevzývají již mocné přírodní síly, avšak tím více navštěvují nákupní bohoslužby v chrámech konzumu. Výjimku snad tvoří sběr hub či borůvek, jenže i tato činnost má charakter plenivých nájezdů a je tedy opět symptomem choroby. Lesní plody tak neslouží k občerstvení žíznivých poutníků a náhodných kolemjdoucích, nýbrž často k prodeji či dokonce k bezduchému "urvání" co se dá, poněvadž je to "zadarmo". "Hamty, hamty, ať mám víc než tamty", že? Dříve se k užitku cestovatelů sázely podél cest aleje ovocných stromů. Kde je tomuto prospěšnému a spolu i pěknému zvyku konec! Dnes rostou kolem dálnic jen předražené supermarkety, poněvadž ovoce stromů by bylo stejně plné olova z výfukových zplodin. Otrávili svět a ještě ti ho chtějí draze prodat!

pátek, 15. června 41
Tropické horko vrcholí. Koupu se na přehradě sám a sám; jen jednou přešla baba s čoklem po protější hrázi. Ryby vyskakují vysoko nad hladinu jako nějací dovádiví delfíni a blyštivě modré vážky poletují nízko nad vodou. Je to jejich i moje poslední léto. Vážky v zimě zemřou, Já nastoupím do práce. Nevím, nevím, kdo z nás je na tom lépe... Je takové vedro, že jsem musel otevřít stan z obou stran, aby jím jako tunelem mohl proudit chladivý vzduch. A to se nacházím v polostínu lesa! Paráda. Takové klima by mohlo být pořád, celý rok. Toulám se po lese a po západu slunce si jdu ještě nabrat vodu ke studánce. Chutná výborně. Noční motýli se třepotají na síťovině mého vnitřního stanu a Já usínám spánkem blažených.

sobota, 16. června 41
Spal jsem jako Šípková Růženka. Tohle jsem potřeboval - konečně se jednou týdně pořádně v klidu vyspat, aby mě nebudilo řvaní sousedovic čokla. Je klid, meteorology předpovídaný déšť se nekoná (blbci), veverka pobíhá po dubu nade mnou, pak z jedné jeho až k zemi převislé haluze skáče na nejbližší smrk a mizí opět v lese. Kosi se na zemi přehrabují v suchém loňském listí a jiné druhy ptáků sem střídavě zaletují, aby tu krátce zapěli svou písničku. Je to blaho. Nikdo z nich - ani zajíci - se nebojí mého stanu, jenž zde byl zpočátku cizím tělesem a jenž se nyní ztrácí v záplavě zeleně. Trávy, kopřivy, lesanky, lopuchy, maliníky a další rostliny tak přispívají zcela přirozeně k jeho zabudovanosti do okolní přírody, jakož i k jeho zamaskování. Když se pohybuji kolem stanu, dávám si pečlivý pozor, abych tento zelený pokryv nenarušil víc než je nutné; šlapu téměř po špičkách okolo něj po stále týchž cestičkách; rozhrnuji zeleň pod nohama a ta se pak za mými kročeji opět uzavírá, kloníc své dlouhé poléhavé stvoly křížem krážem přes cestu. Lenoším a čtu si nebo jen tak přemýšlím a koukám vleže z oken. Tohle by mělo trvat věčně. Večer jsem byl nějaký zmalátnělý a chtělo se mi spát. Jídlo na jeden den mi ještě zbývalo, a tak jsem opět přespal v lese.

neděle, 17. června 41
Noc byla krátká. Zdálo se mi o putování divukrásnými krajinami bez lidí a jiné pěkné sny. Procitnul jsem neobvykle brzy, ještě za šera, leč ptáci již svými popěvky dávno vítali nový den. Napadlo mě, že bych se mohl jít podívat na východ slunce. Nelenil jsem, oblékl jsem se do teplého kabátu a šel. A udělal jsem věru dobře! Procházka ranním pustým lesem byla skvostná a východ slunce ještě znamenitější! Dorazil jsem na vrchol holého kopce, obráceného k východu, právě včas. Scenérie, jaká se přede mnou otevřela, mi vzala dech, jak byla úchvatná. Celý obzor byl již celý rudý, takřka "nažhavený" nedočkavým čekáním na Slunce, na toho svrchovaného pána nad životem a smrtí nás všech, bídných pozemšťanů. Půlka nebe s několika roztroušenými obláčky a siluetami letících ptáků hrála všemi odstíny červené. Daleko na obzoru se jasně rýsují vzdálená úbočí Orlických hor, zdající se být nyní o polovinu blíž v tom jasném, chladném vzduchu. Pozoroval jsem to vše ani ne pět minut, když vtom mě osvítily první paprsky slunce, té obrovské, oslepující žhavé koule, již naši předkové uctívali jako boha. Opravdu je to nábožný zážitek! Ve zlomku sekundy se přede mnou rozestřelo něco, co má úžasnou sílu, moc a energii; něco, co mě nutí zaclonit si oči a odvrátit tvář. To bylo načasování! Zcela intuitivně, bez hodinek, jsem se dostavil v pravý čas na dostaveníčko s tímto veleobrovským hybatelem veškerenstva. Nevím, co víc k tomu dodat; jsem prostě asi opravdu dítě přírody; zrovna takové, jako všichni ti obdivuhodní tvorové kolem mne, kteří také přesně vědí, co kdy začít a s čím včas přestat. Jsem z toho všeho tak nadšen, že se ještě dlouho potom procházím zatím liduprázdnou krajinou, poněvadž i když mi kručí hlady v břiše, zpátky do tábora se mi vůbec nechce. Přesto po návratu ještě dospávám a asi tak kolem poledne jsem znovu na obchůzce lesem. Objevil jsem menší naleziště jahod a když jsem se na nich pásl, proběhli kolem dva nerozluční zaječí kamarádi, kteří obývají tento posvátný háj také. Včera jsem dočetl knihu o jarních rostlinách a dnes se vracím k rozečtenému románu o Janu Keplerovi. Večer vytvořil srpeček nového dorůstajícího měsíce pěknou symetrickou konjunkci s planetou Venuší, zvanou básníky "Večernice".

Luna tančí s Večernicí
jak by poét zatroubil
v měch a v troubel pod vinicí
kdo že je tam zasnoubil?

další část >>>

<<< předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm