Misantrop: Reinlebensborn - 9.

2. února 2010 v 17:47 | Misantrop |  Reinlebensborn
pondělí, 18. června 41
Další černý den pro Reinlebensborn! Pískal jsem si veselou písničku do pochodu, když tu mi vytanula myšlenka:

"Ty si bezstarostně pohvizduješ a zatím se kdovíco děje špatného tam nahoře v lese."

Podotýkám, že jsem nemohl v tu chvíli ještě slyšet žádné nekalé zvuky, neboť jsem se nacházel na předměstí, daleko od lesa. Přesto jsem měl neblahé tušení, které se mělo záhy potvrdit. V Reinlebensbornu zase řádila černá ruka drvoštěpova. Myslel jsem si, že už tady skončili s kácením, ale vrátili se znovu. Vypadá to, že se rozhodli prořezat celý věnec hustého stromoví, jež obklopuje jako obranný val můj posvátný háj uvnitř. Kdybych tak znal jejich úmysly! Je to o nervy. Nejsem sám, kdo je z toho řvaní motorové pily vyvedený z míry. Zajíc sedí mírně dezorientovaný v křoví a vyděšeně zírá na tu spoušť. Přemýšlím, zda by nebylo přece jenom lepší přestěhovat se jinam. Pár náhradních stanovišť mám sice vytipovaných - většinou jsou to místa, kde jsem už kdysi tábořil - , ale nikde to není tak malebné jako tady pod tím starým dubem. Rozhodně se mi nechce jen tak pro nic za nic opouštět dosavadní postavení. Myslím, že vytrvám dál ve vyčkávací taktice. Ta ničivá lidská "vichřice" se třeba přežene bez větších škod a mne se netkne; ostatně tady v mém táboře ani není co kácet - aspoň podle mého mínění. Jsou tu jen mladé smrčky, spousta křoví, kopřiv a jinak nic než pár vzrostlých solitérů. Není tu nic, co by se dalo "prořezat". Stan je navíc ze všech stran "neviditelný", jsa ukryt v bujné zeleni - to by nemuselo být tak zlé, jak to vypadá! Jo! Zůstávám. Nehnu se z místa, dokud mě odsud někdo výslovně nevykáže. Trochu uchlácholen tímto rozvažováním, pouštím se jako by nic do oběda. Konečně hluk ustává a trabant "combi" odjíždí. Jdu obhlédnout situaci na místě a zjistit stav škod. No ano, je to hrozné. Holoseč ani holokaust to sice není, ale zdecimováním už by se to dalo nazvat. Práci mají viditelně rozdělanou, takže ještě není zdaleka konec všemu utrpení. Jistě se znovu vrátí. Přestěhoval bych se, ale při mé smůle by jako na potvoru začali kácet i tam. Ne, lepší bude zůstat, nehýbat se a nechat to osudu; ono už to nějak dopadne.

Při prohlížení škod jsem jsem také náhodou objevil obrovské mraveniště. Ale jak obrovské! Je vysoké asi půl druhého metru a je to tudíž víc termitiště než mraveniště. Takhle veliké jsem ještě neviděl - a to už jsem viděl ledacos! Není divu: mravenci měli v těchto dříve nepřístupných částech lesa možnost absolutně nerušeného vývoje. O tuto výhodu nyní asi co nevidět přijdou - a Já s nimi. S napětím lze očekávat další dny a další pohromy, jež přinesou.

Večer jsem se šel podívat na temně rudý západ slunce - a další pohroma! Kousek od mého tábora, na světlince, kudy denně chodívám na procházky, na místě, kde jsem měl loni postavený stan, jsem nalezl nové stopy po souloži. Zase zválená tráva, zase dvě šprcky, zase odhozená prázdná krabička od cigaret, tentokrát ještě navíc i kus hajzlpapíru a nějaké papírky rozvěšené po bodlácích. Bordel jako v tanku. Tak to už je příliš! To byla ta příslovečná poslední kapka. Pohár mé trpělivosti přetekl. Kdyby si ten člověčník po sobě aspoň uklidili, bylo by to sice pořád nepříjemné zjištění, ale dalo by se to tolerovat; takhle toho mám dost. Všeho: lidí, přírody, lesa, života... Je vidět, že to jsou nějací mladí degéni bez jakéhokoliv kladného vztahu k přírodě. Můj chrám, můj nejvlastnější, nejmilovanější, nejčistší zdroj žití byl pošpiněn, poskvrněn, zhanoben, znesvěcen jakousi lidskou chamradí, která si nezaslouží žít! Je mi z toho na blití a chytá mě závrať. Musím pryč. Dnes už je pozdě, poněvadž se stmívá, ale hned zítra musím pryč. Z jedné strany se kácí stromy a lítají třísky, z druhé strany se mrdá, heká a stříká semeno. Mám toho dost. Musím pryč, musím se přesunout jinam. Musím odtud pryč, protože kdybych tady tu chamraď hnusnou někdy náhodou načapal, asi bych je musel ubít za tuto svatokrádež. Z toho, co tady dnes všichni spáchali, je mi zle. Hnusím si to tady. Musím pryč. Ještě letos a končím. Patnáct svých nejlepších, nejšťastnějších let jsem tu prožil volně, spokojeně a nerušeně jako divoké zvíře na pustém ostrově. Nyní je konec s touto idylkou. Definitivní konec. Tuším to už dlouho, ale bráním se to vzít plně na vědomí - tak jsem si to zde za ta léta zamiloval. Vzpomínky, ach jen ty vzpomínky, ty zůstanou. Lepší by však bylo, kdybych zapomněl, protože jestli nenajdu nový čistý ráj, ty vzpomínky mě budou jen drásat a soužit. Dnes toho všeho bylo na mě moc. Jediný pozitivní moment dnešního dne je večerní rej světlušek a hvězdnaté nebe nad hlavou.

úterý, 19. června 41
Jsem z posledních událostí tak nervově vyčerpaný, že jsem ani nemohl spát; spal jsem sotva dvě hodinky. Nic tak hrozného se mi sice neděje, pouze se mi hroutí život, ale přesto z toho mám žaludeční neurózu a střevní potíže; jíst mi nechutná... Dnes se v lesích Reinlebensbornu zase pracovalo. Nešťastný zajíček to zase pozoroval z téhož křoviska, co včera. Proplížil jsem se zadem k táboru, sbalil jsem stan a všechny věci a na dvakrát jsem je přenesl na nové místo, i s prknem ze starého zbořeného posedu, coby prahem. Na tomto novém místě jsem krátce tábořil předloni na jaře, ale ze stejného důvodu jako dnes jsem ho byl nucen opustit. Doufám, že už se letos nebudu muset stěhovat. Stan jsem tedy rozbil, leč později v poledne a odpoledne jsem zjistil, že jsem vybral naprosto nevhodné místo, a to na přímo pekelném výsluní. Horko se nedalo vydržet, ani když jsem použil osvědčeného triku s oběma otevřenými vchody. Máme to ale letos žhavé středomořské léto! Když si vzpomenu, že jsem se dříve za takovýchto teplot ještě na sucho opaloval...! Naštěstí jsem o kousek dál našel útulný stinný koutek pod jednou košatou břízou a přesunul se tam. Dvojí stěhování za jediný den! Uf! Jsem z toho celý uřícený v tom parnu. Není to tady tak hezké jako pod dubem, spíše stísněné, ale snad sem nebude nikdo lézt a šmejdit tady aneb šukat. Připomíná mi to tu tak trochu moje začátky: mladý lesík, hustý, mohl by mít budoucnost. Nu, uvidíme. Poletuje tu mnoho motýlů a ptačí osazenstvo je jiného složení. Vše má milé kouzlo novosti a naděje. Docela jsem se vpravil do dobré nálady. Viděl jsem jednoho nočního motýla nevšední krásy s křídly složenými do tvaru řeckého písmene delta. V knize se mu nejvíc podobá šedokřídlec jeřábový, ale tam už mi nepřipadá tak krásný jako v živé skutečnosti. Měl takový nápadně velký a nahoru zahnutý sosák a barvy pestřejší. Tak nevím, co jsem to vlastně viděl. Něco mezi ním a bekyní mniškou. Ale poseděl jsem na starém posedu, natrhal si trochu lesních jahůdek do pusy, nálada se mi vrátila. Večer zase svítil půlměsíc a Večernice a dole v ulicích bylo překvapivě docela pusto: jen pár koček a Já; žádní čoklisti ani cyklisti. Domů jsem šel zvesela jen v maskáčovém tričku a zelených šortkách. I komáři dali pokoj. Cestou jsem se bavil vymýšlením vtipných bonmotů a glos na lidstvo, potichu jsem si je nahlas odříkával, těše se z jejich břitkosti a libozvuku a sám jsem se jim potutelně smál. Jsou to blbci. Všichni čumí na nějakou pitomost v "bedně". Otevřenými okny doléhají ty melodramatické žvásty až na ulici.

středa, 20. června 41
Dnes jsem musel čekat doma až do půl druhé než otevřou městskou knihovnu, abych tam vrátil přečtené knihy a půjčil si další. Při hledání Platónovy Ústavy, mi padl do oka svazek Poeových povídek, jež neznám, s názvem Krajina stínů, a tyto dvě poměrně tlusté knihy jsem si tedy vypůjčil. Je vedro k padnutí, takže jsem rád, že si mohu lehnout v lese do stínu břízy a nic nedělat. Cestou jsem potkal jen jednu chytrou veverušku, jinak je klid a pohoda. Nořím se do četby Platóna. Přiletěl motýl okáč černohnědý, usedl normálně na stránku rozevřené knihy a svým dlouhým sosákem se jal nerušeně sát její stopové šťávy. Pobaveně jsem se nad ním usmíval, protože to vypadalo, jako by si chtěl také číst. Pak jsem se lekl, když se nedaleko odtud zřítila mezi maliníky nějaká velká větev nebo malý strom. Už jsem myslel, že se sem někdo tím křovím prodírá. Jakýsi velký hraboš nebo snad potkan pobíhal blízko stanu mezi stromky a dupal při tom jako jezevec. Horko veliké je i ve stínu; stan mám tedy dokořán, čehož čile využívají mravenci k průzkumu nového, jim neznámého území. Vlezou všude, dokonce i do bot na prahu, z nichž je musím potom vysypávat; lechtají mě a valí se dál jako dobyvačné hordy barbarů, ale to se nedá nic dělat; mravenci jsou prostě pány lesa, užiteční svému prostředí, například tím, že roznášejí rostlinná semínka. Mravenci mi nevadí; jak přicházejí, tak zase odejdou. Ze zkušenosti vím, že jedinci, uvěznění na noc, až se bude stan zavírat, příští den odejdou, nebo jim sám pomůžu ven. Poblíž, ve starém trouchnivém pařezu cosi slabounce šustilo. Od jisté doby nemám rád tyto podezřelé zvuky bez viditelného původce. Jenom aby tu nebyly zmije. Když se slunce klonilo k západu, šel jsem se projít a podívat se na staré tábořiště pod dubem. Zase se zde pracovalo a dnes dokonce pronikli i přímo dovnitř, do svatyně, kde jsem měl ještě včera stan! Právě včas, na poslední chvíli, jsem se odtud včera vypakoval! To byla zase intuice! Já to věděl, že přijdou! Porazili nemilosrdně pár břízek a dva kmínky z olšového soukmení. Lesanka zázrakem přežila a už mi sahá až k hlavě. S tímto hájem je tedy už definitivně ámen. Spadla opona, konec dalšího dějství. Plačte, přátelé! Rozloučil jsem se v duchu a pokračoval dál na posed. Přihopkali tam zase ti dva zaječí bratři a chvilku si tam hráli. Po setmění se odkudsi z luk a polí ozýval křepelák s tím svým "pět peněz, pět peněz". Toto jeho monotónní frázované volání by mohlo sloužit jako psychodiagnostická pomůcka. Je nesporně zajímavé, že lidé slyší v tomto bezeslovném zvuku právě cosi o penězích. Jiní v tom slyší pro změnu zase "pojďte žít, pojďte žít", jako kdyby ten ptáček sám zval lidi k žatvě, jež by mu zničila hnízdo. Nevyzývá je ani k životu, spíše ke smrti. Já v tom křepelčím volání alespoň slyším něco zcela jiného, totiž "chcípněte, chcípněte". Když jsem pak pil ze studánky, vznášely se po lese bludičky a jakýsi noční motýl, v té tmě blíže neidentifikovatelný, se mi uvelebil rovnou na láhev a nechtěl se hnout. Těch motýlů tam u té studánky poletovalo víc. Všichni jsme žízniví. Všichni máme žízeň po životě.

čtvrtek, 21. června 41
Tropické vedro uťala prudká bouře s krupobitím, právě když jsem se již chystal jít ven. Jedna včela vletěla oknem do mého pokoje, aby zde přečkala ten nejhorší liják. Je to přírodní živelné představení. Doufám jen, že mi ty kroupy neponičily stan. - Když se bouře přehnala a udělalo se zase hezky, stoupám již dychtivě po lesních pěšinkách k táboru. Přestálé kataklyzma kupodivu nikde nenadělalo žádné škody - člověk je horší pohroma. Travou se houževnatě probíjí jako evropský cestovatel džunglí jeden velký černý brouk s paličkovitými tykadly a s nákladem miniaturního potomstva na těle. V mém novém polesí mi v cestě stojí auto. Nedaleko obhlíží lesní dělník právě dodělanou práci. Rozřezával na klády loňské vyvrácené stromy. Ach ne! Už zas! Už jsou zase tady? Rok se tu nic nedělo, ale sotvaže sem dám stan, můžou se najednou samou pílí ztrhat. Takovou smůlu snad nemohu mít! Musím jít proto ke stanu oklikou a tam nacházím v jednom důlku ještě několik stále nerozmrzlých krup... No, "krup"; ono se jim říká "kroupy", ale tyhle kusy ledu mají spíš rozměry velkých fazolí! Stan je k mé úlevě v pořádku; bříza jej ochránila, když ztlumila razanci ledových kulí. Postupně a příležitostně pomáhám na svobodu mravencům, kteří jsou tu od včerejška uvězněni. Měl jsem je počítat, ale asi bych se nedopočítal. Pak se rozzuřila další bouře. Hromy a blesky se s ohlušujícím třeskotem zarývaly do země a rozrývaly nebe ohnivými brázdami z klik a háků, naplňujíce svět svou lítou zlobou. A udělalo se chladno. První letní den - a léto jím skončilo. Obloha je šedivá, všechno je mokré, studené, nevlídné, snáší se déšť. Jen světlušky si z toho pranic nedělají; černý les je poset jejich duchově se vznášejícími bludičkovými lucerničkami. Je to kouzelné jako v pohádce. Končí nejdelší den v roce, začíná nejkratší noc.

pátek, 22. června 41
V novém Reinlebensbornu, pořadové číslo 3, pokračují odklízecí práce; nepovažuji je však za ohrožení mého klidu. Zapřáhli tam nějakého koně, což jsem žel zjistil až následně podle stop; býval bych se byl podíval alespoň dalekohledem na ubožáka, jehož také donutili pracovat, kdežto on by se jistě raději proháněl po nedozírných svobodných stepích s ostatními koni. Jenže to by nesměl být člověk člověkem. Najednou vidím vnitřním zrakem všechna "domácí" zvířata zcela volně venku, všude kolem nás. Měli bychom v přírodě znovu krávy a ovce, stádečka koz a hejnka slepic, jichž kohout by kokrhal v lesích - utkvělá to představa též Thoreauova! Jak by to bylo krásné a rozmanité! Ale člověk, ta nenasytná bestiální zrůda, by je stejně zase brzy buď vyvraždil, nebo znovu uvrhl do otroctví... Místo toho živočichů a rostlin čím dál víc ubývá, vinou člověka, a dokud budou jeho počty vysoké, nebo se budou dokonce ještě dále zvyšovat, jako doposud, bude to i horší. Počítal jsem letokruhy na pařezech: čtyřicet - ten les je stejně starý jako Já! Zdravím tě, sourozenče! Začíná se mi tady líbit. Odpoledne dštilo a trochu též zabouřilo tam nahoře v cumulonimbech. Je pošmourno. Ten Platón není nic moc; nezáživné, nelíbí se mi to. Čtu to - tu Ústavu - ani ne tak pro autora samého, nebo pro toto jeho dílo, jako spíše kvůli vyhledávání marginálií a detailů, jež by mě přivedly na stopu nějakých neznámých starořeckých reálií, rčení, přísloví, pověstí, osobností, způsobu mluvy a podobně. V tom je ta kniha přínosem, jinak je to zatím všedně napsaná nuda a literární slabota, soudě zatím podle První Knihy s názvem "Sókratés". Dovolím si tvrdit, že Já píšu lépe. Opět poznávám to, co už jsem poznal dávno: že slavní lidé, všeobecně považovaní za největší velikány, jsou ve většině ti největší blbci.

sobota, 23. června 41
A je to tady! To, čeho jsem se nejvíc bál: houbařská sezóna. A už mi tam šmejdili nějací šmejdi, posraná rodinka greenhornů na víkendovém výletě, s dětičkami, s čoklem. Motali se tady dokola jako vítr v bedně, až málem zabloudili v tomhle "parčíku" ("Kdepak to jsme?"). Ještě že nezavřou na chvíli hubu a že nosí oblečení křiklavých barev; tak aspoň pěkně slyším a vidím, kde jsou. Začíná holt houbaření - národní sport českého ksindlu. Bylo hezky, pak zase sprchlo z bouřkového mraku. Denně chodím domů celý urousaný. Postál jsem chvíli na místě bývalého tábořiště pod dubem v zármutku v srdci jako truchlící pozůstalý na hřbitově. Tady to bylo stejně nejlepší. Ta Ústava začíná být konečně v druhé půli Knihy druhé čtivější. Začátek Knihy první také ušel, třeba ty hovory o stáří a o sexu s vynikajícím známým citátem od Sofoklea, když se ho kdosi zeptal:

"Jak se máš, Sofoklee, co se týče požitků lásky? Jsi ještě s to, abys obcoval s ženou?"
"Zadrž, člověče; věru s největší radostí jsem tomu unikl, jako bych byl utekl nějakému zuřivému a ukrutnému pánu."

Mně se hlavně nelíbily ty Sókratovy sofistické bláboly a sáhodlouhé výklady o tom, co je spravedlivé a co není a kdo je spravedlivý nebo kdo není... - to byla otrava; jako kdyby na tom záleželo. Teď už v Platónovi opět poznávám toho vytříbeného řeckého ducha antiky, jejž mám rád, s moudrostí prostnou a jasně formulovanou. Jeho Πολίτεια, tedy "Ústava" či "Stát" nebo "Obec" mi v něčem připomíná Hitlerův Mein Kampf; tam se také rozvíjí představy o podobě nového ideálního státu, jenž je přirovnáván k lidskému organismu a měl by být také tak spravován a léčen. Platónova rozprava o počátcích obce, kde dává v přímou souvislost neuměřené plození dětí s bídou a válkou, a nadbytečné hromadění majetku a zvyšování nepotřebných potřeb s těžším životem a s drahotou, to zase připomíná Malthuse. Kdyby Platón napsal takovouto knihu dnes, homofilové, demokrati a feministky by ho za to jistě roztrhali na cucky aneb mu oči vyškrábaly. Ale daleko pravděpodobněji by tohoto veleducha nikdo nečetl nebo vůbec neuznal za hodného pozornosti. Buď by se mu vysmáli, nebo by ho odmítli a zatratili, ale spíše by jej ignorovali. Dnes se, lidužel, píší a čtou zcela jiné knihy. Závažná díla nikoho nezajímají. Trapné nesmysly typu Denik Ostravaka - to teď frčí. Ani to není zábavné. Však takové škváry by Platón nepovoloval vůbec tisknout, natož číst! Obec, podle Platónových představ, by vůbec byla docela slušná nacistická totalita! Mám takové tušení, že Hitler Ústavu četl a mnoho věcí z ní použil do Mein Kampfu: cenzura umění, pěstování músiky a gymnastiky, přísná eugenická opatření, utracování méněcenných dětí, euthanasie nevyléčitelných jedinců, vláda aristokratické elity (čti NSDAP!), silná, vypěstovaná, vysoce uvědomělá třída vojensky vycvičených strážců (čti SS!), nerozšiřování obce (říše) nad její možnosti a její celistvost a podobně - ještě nejsem u konce. Zajímavá četba!

neděle, 24. června 41
Léto mi poskytuje praktickou výuku přírodních věd tou nejlepší formou - přímo v terénu. Naleznu-li nějakého zajímavého živočicha nebo nějakou zvláštní rostlinu, již neznám nebo již nedovedu pojmenovat, snažím se pomocí různých informačních kanálů na jméno té bytosti přijít a zjistit o ní něco víc. Ale dělám to i obráceně: dočtu-li se, nebo jinak dozvím, třeba o bylině, jménem černohlávek obecný, jdu ven do přírody a pokouším se ji tam najít. Dnes se mi to právě s tím černohlávkem povedlo. Jsem na sebe pyšný. Pomaloučku polehoučku získávám touto zábavnou metodou docela slušné znalosti. Otevírá mi to oči a podivuhodný svět přírody se tím stává ještě podivuhodnějším. Dnes nepršelo, ani zima nebyla, moje oblíbená podvečerní procházka lesem byla tudíž zase rozkošná. Viděl jsem pěkně zblízka tři mlynaříky štěbetat ve větvích bříz, pak jasný silný hlásek konopky... Vůbec je tu teď v novém místě víc rozličných menších ptáků, kteří se někdy osmělují i škrábat drápky po kupoli stanu a poskakovat kol kolem něj, z větších ptáků je tu proti minulému místu víc kosů než drozdů, víc motýlů a lesík je hustší a neprostupnější. Kéž by to tu vydrželo aspoň takhle ještě pár let! Je to již jen "na dožití", ale nešť! Po starých místech chodím samozřejmě pořád, hlavně obdivovat majestátní dub, procházet listnatými světlinkami, kde mám své vlastní soukromé pěšinky a kde se hlasy ptactva rozléhají, klenou se a šíří jako v lesní katedrále, a pak, znaven víc unylostí a krásou než skutečnou tělesnou únavou, usedám na starý zapomenutý posed, kde se tak dobře rozjímá a sní s otevřenýma očima vprostřed tiché zelené záplavy. Potkávám lepé srnky, coby víly, jež tančí k oslavě čistého zdroje žití a důvěrně dotýkám se stromů, jako když se sejdou staří dobří přátelé, kteří si potřásají rukou a plácají se po ramenou. Hledím jim do korun a jímá mě slastná závrať. Vzduch je svěží a voňavý. Zaveďte sem nevidoucí, nebo je raději odtud honem vyveďte, protože toto je Život. Dnes je ten den, kdy se zdánlivě nic neděje a právě proto je to tak blahoslavený čas. Slunce zapadá a zažehuje svými šikmými rudými paprsky v lese ohnivý požár. Cítím ten neuhasitelný žár až v srdci svém neklidném. Po setmění život nekončí, to si myslí jen ospalci, nýbrž začíná se nový, stejně plný a bohatý život dosud skrytých tajemných tvorů. A Já, jako němý svědek Méranýchtos, procházím oběma těmi dvěma světy. Pochodně světlušek mi světélkují na cestu jako při nějakém magickém pohanském rituálu očisty a loučení. Žába se mi vrhá k nohám, že jen tak tak stačím uhnout a nedošlápnout na ni plnou vahou. Na chodníku dole u lidí již leží jedna mrtvá rozplácnutá. Nejen na silnici, ale už ani na tom chodníku nejsou v bezpečí. Měsíc je čím dál větší, brzy bude v úplňku.

pondělí, 25. června 41
Lázeňský den. Zprvu jsem se koupal sám, ale sotva jsem doplaval na protější břeh, už se tam usadil zase jeden blbec rybářský. U břehu roste ve vodě okřehek, orobinec a také - světě, div se - leknín, který právě teď vykvetl ve třech krásných, velkých, růžových květech. Takovou raritu jsem u nás tedy ještě neviděl. Je zde jenom jeden takový malý ostrůvek jeho plovavých listů. Připlaval jsem až k němu, abych se zblízka pokochal nádherou jeho široce rozevřených květů. Ó ano, už je vidím - jsou opravdu pěkné. Vtom mě kousla nějaká rybka do nohy. Reflexívně jsem ucuknul, ta rybka se také lekla a vyskočila tím úlekem úplně nad hladinu. Dnes vůbec všechny ryby hodně vyskakují. Několik mrtvých nafouklých ryb vzplývá břichem vzhůru. Že by bylo něco s kvalitou vody? V létě se to stává často, když se bakterie přemnoží jako lidé a otráví vodu sirovodíkem, nebo když nepřitéká dost čerstvé okysličené vody. Ale žádný puch po zkažených vejcích necítím, ani voda není příliš teplá. Možná ty ryby prostě zemřely na stáří, kdo ví? Všechno je možné. A také bodají ovádi. Všude v lesích, kudy procházím, se pracuje. U mne též. Konečně vidím toho koníčka, jenž je tu nucen tahat klády jako vůl. Chudák, vypadá tak smutně a odevzdaně - úplně jinak než divoká zvířata. Na těch je patrná radost ze života, kdežto tento jejich bratr v jařmu je ztělesněné trápení. V jeho stopách nacházím dalšího mrtvého krtka. Později jsem v lese našel další příděl šprcek. Na stejném místě, co minule. Už mě to nešokuje, pociťuji již jen hnus. Udělali tady z toho "pěkný" mrdník a smetiště. Datlovi, jenž přistál na jednom stromě a nyní po něm šplhá vzhůru až do oblak, to nevadí. Tak Já se budu tvářit, že mi to je taky jedno. Když jsem seděl na posedu a dojedl právě rohlík, zahlédl jsem náhle před sebou svýma krátkozrakýma očima jakousi hnědavou skvrnu. Byla to srna. Přišla blízko, neznámo odkud, neznámo kdy, potichu jako lesní přízrak. Vydržel jsem se na ni dívat až do tmy. Takové záběry v televizi neuvidíte. Ještě jsem totiž neviděl půlhodinový přírodopisný film, který by tak dlouho snímal jen jedno jediné zvíře tak blízkým detailem jako Já svým dalekohledem. Takový film neuvidíte, který by se skládal jen ze záběrů, jak srna střídavě jí, lehá si, vstává a zase si lehá, očichává různé byliny, ukusuje je, žvýká a postupně polyká, boltci zahání obtížný hmyz, nastražuje uši, zahledí se kamsi nadlouho, větří cosi, olizuje se, drbe se - a to všechno pořád dokola. Takový film neuvidíte, poněvadž by to asi lidi nebavilo. Mne to však baví. Lidem se ukazují spíše takové momentky ze života zvířat, které jim mají dokázat, že zvířata jsou stejně brutální a hloupá, ne-li víc, jako člověk. Takovéto obrazy dokonalého klidu, harmonie a uvolnění by lidi nudily, protože by v nich nemohli poznat sami sebe. Mne to však baví tak, že zapomínám na čas, zapomínám na nepohodlí a na přesezené údy. Srna si lehla za dva stromy. Začíná se stmívat. Je zřejmé, že tu hodlá přenocovat. Avšak Já tady spát nehodlám! Umínil jsem si, že až budu slézat dolů z posedu, nesmím ji vyplašit. Lezl jsem tedy opatrně, tiše a pomalu jako lenochod dolů. A podařilo se! Úkol jsem splnil. Neviděla mě, protože jinak by jistě utekla. Jsem dobrý. Asi bych byl i dobrý lovec. Jenže srny bych nelovil. Jen škodnou - takže jen lidi. Jen bych se tím lovem nemohl živit, ježto jsou mi lidi tak odporní, že bych jejich maso nepozřel. Od západu se zšeřelou oblohou nasouvá jakási frontální oblačnost, která již zakrývá měsíc, Večernici však zatím ještě ne. Pozoruji chvilku proti tomu nebi netopýra. Rej bludiček se podobá hvězdám spadlým blíž k zemi. Ještě pár hltů skvostné vody od pramene a již kráčím osamělými ulicemi k domovu.

úterý, 26. června 41
V noci se přihnala vichřice a přinesla s sebou studený arktický vzduch. Oproti včerejšku poklesly teploty o 20°C. Včera jsem se toulal po lese jen v tílku, dnes v zimní bundě. A hodně jsem spal; šumění silného větru ve větvích stromů mě příjemně ukolébávalo. Někdo proniknul k posedu; byly tam polámané suché dolní větve smrků a odhrabané roští na zemi. Asi obhlížel situaci nějaký lesnický plánovač, který určuje, kde se bude co kácet. Doufám, že ten posed nezbourají; využívám ho již jen Já, a to často, a oblíbil jsem si chodit si na něj sednout. Byla by to další tupá rána do srdce Reinlebensbornu. Letos to tady kolem vůbec vypadá, jako kdyby se na mne všichni domluvili, že mě odtud vypudí. O kus dál, na svahu, kde je sjezdovka, zase navážejí zeminu a kamení a vrší je zde. Hotová "Putinova sjezdovka", jako když si ruský faraon Putin - nebo vlastně prezident, pardon! - nechal navršit umělý kopec na lyžování uprostřed ruské roviny. Anebo jinak: Je vám záhadou, proč Egypťané stavěli pyramidy? Přijeďte se podívat sem - a pochopíte. Nemají prostě roupama co dělat. Akorát že tohle není pyramida, jen pyramidální blbost. Vůbec všechny záhady světa jsou lépe pochopitelné z hlediska hlouposti, a ne rozumu. Když selžou všechna rozumová vysvětlení, budou platit ty hloupé důvody - abych trochu parafrázoval Sherlocka Holmese. Jsme celý život vedeni k tomu, abychom věřili, že člověk všechno koná z rozumných příčin a pak se divíme, jak je možné, že se stalo to nebo tamto. Jedině když se díváme na lidi jako na hlupáky a blbce a totální magory, a ne jako na rozumné bytosti, pak teprve dávají ty jejich věčné vylomeniny smysl. Večer na mne dole na ulici zaútočil pes. Chlap, který ho venčil, ho jen tak tak strhnul stranou a udržel na vodítku. Ty psy na ulicích bych zakázal. Jestli mě jednou nějaký čokl pokouše, povodím jeho páníčka po soudech tak exemplárně, že si příště každý rozmyslí lézt s takovou bestií nevychovanou ven!

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm