J. J. Rousseau: Rozpravy - 2. - O původu nerovnosti mezi lidmi (díl první) - výpisky

10. února 2010 v 23:50 | Misantrop |  Četba

O PŮVODU

NEROVNOSTI

MEZI LIDMI



PŘEDMLUVA

Ze všech lidských znalostí nejužitečnější, ale nejméně pokročilá, se mi zdá znalost člověka.[1] Odvažuji se říci, že pouhý nápis na chrámu delfském[2] obsahuje přikázání důležitější a závažnější než všechny tlusté spisy moralistů. Podobně jako sochu Glaukovu[3] znetvořil čas, moře a bouřky tak, že se podobala více dravému zvířeti než bohu, byla i lidská duše poškozena v lůně společnosti tisícerými a stále se opakujícími příčinami, tím, že přijala množství znalostí a omylů, že změnami těla i stálými otřesy vášní změnila, abychom tak řekli, svůj vzhled natolik, že ji téměř nemůžeme poznat.

Ještě krutější je to, že všechen pokrok lidského pokolení je stále vzdaluje od primitivního stavu.
Když uvažuji o první a nejprostší činnosti lidské duše, myslím, že tu pozoruji dvě zásady, starší než rozum: jedna nás nutí zajímat se o svůj blahobyt a své zachování, druhá nám vnuká přirozený odpor, když vidíme hynout nebo trpět kteroukoliv citlivou bytost, především své bližní.

Nemusíme dělat z člověka filozofa dříve, než z něho uděláme člověka. Jeho povinnosti vůči druhým mu nejsou ukládány pozdějším poučením moudrosti. Protože neodporuje vnitřním popudům svého soucitu, nezpůsobí nikdy zlo druhému člověku, ba ani žádné citlivé bytosti, jen v případech sebeobrany, kdy má obavu o své zachování a musí dát přednost sám sobě. Tím ukončíme i někdejší spory o účasti zvířat na přirozeném zákonu: je zřejmé, že tento zákon nemohou poznat, neboť nemají osvětu a svobodu; protože však mají něco z naší povahy a je jim dána citlivost, soudíme, že mají jistě také účast na přirozeném právu a že člověk k nim má určité povinnosti. Vskutku, zdá se, že jsem vázán neubližovat žádnému ze svých bližních spíše proto, že je bytostí citlivou, než proto, že je myslící. Jelikož je citlivost společná vlastnost zvířete i člověka, má zvíře právo, aby s ním člověk nenakládal špatně.

Pozorujeme-li lidskou společnost klidným a nezaujatým pohledem, vidíme zpočátku jen krutost lidí mocných a utlačování slabých.



POJEDNÁNÍ O PŮVODU

A PŘÍČINÁCH NEROVNOSTI MEZI LIDMI


Člověče, ať jsi odkudkoliv, ať je tvé myšlení jakékoliv, slyš: toto jsou tvé dějiny, tak se domnívám je číst ne v knihách lidí tobě podobných, kteří lžou, ale v přírodě, jež nelže nikdy. Všechno, co z ní vzejde, bude pravda. Nebude tu omylů kromě těch, které nechtě přidám ze svého. Časy, o nichž budu mluvit, jsou velmi vzdáleny; jak jsi se změnil od té doby! Cítím, že byl věk, v němž jednotlivec chtěl setrvat. Zvolíš si dobu, u níž, podle tvého přání, se mělo tvé pokolení zastavit. Nespokojen se svou přítomností, protože zvěstuje tvým nešťastným potomkům ještě větší nepříjemnosti, chtěl bys snad mít možnost vrátit se. Tento pocit bude chválou tvých prvních předků, kritikou současníků, hrůzou těch, kteří k svému neštěstí budou žít po tobě.

DÍL

PRVNÍ


Zbavím-li (lidskou) bytost všech nepřirozených darů a všech umělých schopností, spatřím živočicha slabšího než jedni, méně obratného než druzí. Vidím, jak ukájí hlad pod dubem a žízeň v prvním potoce, své lože nalézá u paty téhož stromu, který mu poskytl potravu; tím jsou jeho potřeby ukojeny.

Země, ponechaná ve své přirozené plodnosti,[4] pokrytá nesmírnými lesy, které sekera nikdy nezmrzačila, poskytuje na každém kroku své zásobárny a skrýše živočichům všeho druhu. Lidé, roztroušeni mezi nimi, pozorují a napodobují jejich činnost a dostupují tak až k pudu zvířat. Protože každý druh má jen svůj vlastní pud a člověk asi žádný, který by mu zcela náležel, přivlastní si je všechny a živí se současně většinou rozličných potravin,[5] o které se jiná zvířata rozdělují.

Příroda nakládá s lidmi stejně jako nakládal zákon ve Spartě s dětmi občanů: ty, kteří jsou dobré tělesné soustavy, učiní silnými a mohutnými a všechny ostatní nechá zahynout. Tím se liší od naší společnosti.

Hobbes tvrdí, že člověk je přirozeně neohrožený a vyhledává boj. Naproti tomu jeden slavný filozof myslí, že není tvora bázlivějšího, než je člověk v přírodním stavu, který se stále třese a je připraven prchnout, jakmile zaslechne sebemenší hluk nebo zpozoruje nepatrné hnutí. Dodejme, že zvíře patrně nepřepadá člověka svévolně, leda v obraně nebo z hladu, ani mu neprojevuje silné nepřátelství.

Jinými, nebezpečnějšími nepřáteli, proti nimž člověk nemá ochrany, jsou tělesné vady, dětství, stáří a nemoci všeho druhu, smutná to znamení naší slabosti. První jsou společná všem živočichům, poslední patří hlavně člověku žijícímu ve společnosti. Je-li u nás dětství delší, téměř se to vyrovná tím, že je náš život také delší.[6]

Jestliže nás příroda předurčila ke zdraví, odvažuji se tvrdit, že přemýšlení je proti přírodě a člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře. Když uvážíme, jak dobrou konstituci mají divoši, alespoň ti, které jsme nezničili svou kořalkou, víme-li, že téměř neznají jiných nemocí než zranění a stáří, musíme uvěřit, že studujíce dějiny lidské společnosti zaznamenáváme dějiny lidských nemocí. Celsius píše, že dietu, tak potřebnou dnes, vynalezl teprve Hippokratés.

Od myslivce se snadno dovíme, najde-li na svých pochůzkách mnoho nemocných zvířat. Víc najde takových, která mají velmi dobře zajizvenou těžkou ránu, kterým zlomené kosti a údy srostly bez chirurga, pouze časem, bez jakékoliv jiné diety, než je jejich obvyklý život, a která jsou nicméně zcela uzdravena, třebaže nebyla trápena operacemi, otravována drogami a vyčerpávána půsty.

Příroda nakládá se všemi živočichy odkázanými na její péči s takovou láskou, jako by ukazovala, jak je na toto právo žárlivá. Kůň, kočka, býk ba i osel mají v lese celé složení těla mohutnější, víc životnosti, síly a odvahy než v domě. Jakmile se stanou domácími, ztrácejí polovinu svých výhod; řekli bychom, že všechna naše starost, jak s těmito zvířaty zacházet a jak je živit, je jenom degeneruje. Stejně je tomu s člověkem. Když se stane společenským a otrokem, stane se též slabým, bázlivým, plazivým. Jeho měkký a zženštilý způsob života ničí jeho sílu a odvahu. Zvláštní příčinou toho, proč člověk degeneroval citelněji, je všechno to pohodlí, které si vytvořil a jemuž zvykl.

Pro prvního člověka není tedy velkým neštěstím nahota, nedostatek obydlí i všech těch zbytečností, které my považujeme za potřebné, ani to není velkou překážkou pro jeho zachování. Je zřejmé, že ten, kdo si první zhotovil šaty nebo postavil obydlí, získal věci nepříliš potřebné, protože až do té doby se bez nich obešel.

Prostopášní lidé se oddávají výstřednostem, které jim způsobují horečku a smrt, protože duch porušuje smysly a vůle mluví ještě tehdy, kdy příroda již mlčí.

Každé zvíře má myšlenky, protože má smysly; užívá svého myšlení až do jisté míry. V tom se člověk od zvířat více či méně liší. Někteří filozofové dokonce tvrdili, že je větší rozdíl mezi některými lidmi a zvířaty. Příroda poroučí všem živočichům; a zvíře poslouchá. Člověk zakouší stejný dojem, ale cítí, že má volnost souhlasu nebo nesouhlasu.

Bylo by pro nás smutné, kdybychom museli doznat, že tato odlišná vlastnost, téměř neomezená, je pramenem lidského neštěstí, že nás vyvedla během času z toho původního postavení, v němž bychom trávili dny klidné a nevinné, že časem rozvinula naši osvětu i naše chyby, naše ctnosti i nectnosti a učinila nás nakonec tyrany sebe samých i přírody.[7]

Divoch, odkázaný přírodou jen na pud, začíná činností zcela živočišnou.[8] Jeho první stav bude pozorovat a cítit, což je společné všem zvířatům.

Byl bych rád, kdyby mi někdo vysvětlil, jaká může být bída svobodného tvora, jehož srdce je mírné a tělo zdravé. Ptám se, který život, civilizovaný nebo přírodní, se snáze stane nesnesitelný těm, kteří jej žijí. Kolem sebe vidíme téměř jen takové lidi, kteří si na svůj způsob života stěžují a mnozí z nich se ho zbavují. Ptám se, slyšel-li někdo, že by volného divocha vůbec napadlo stěžovat si na svůj život a spáchat sebevraždu. Suďme tedy s menší pýchou, kde je skutečná bída.

V tom případě bychom nazvali nejctnostnějším toho, kdo by nejméně odporoval prostým impulsům přírody.

Nebudeme dovozovat jako Hobbes, že člověk je od přírody zlý, protože nemá žádnou představu dobra a protože si představuje, že je jediným vlastníkem světa. Zlý člověk, říká, je silné dítě. Není výstřelků, kterých by se nedopustil.

Je ostatně i jiný prvek, který Hobbes nezpozoroval a který je dán člověku, aby za jistých okolností oslaboval prudkost jeho sebelásky. Myslím tím soucit, vlohu vhodnou pro bytosti tak slabé a podléhající tolika bolestem jako my, ctnost, která je tak přirozená, že někdy pozorujeme její sotva znatelné projevy i u zvířat. Nemusíme mluvit ani o něžnosti matky k dětem a o nebezpečích, jimž čelí, aby děti před nimi uchránila. Stačí, že denně pozorujeme odpor koně, když má šlápnout na živé tělo. Zvíře nejde bez nepokoje kolem mrtvého zvířete svého druhu; jsou dokonce mezi zvířaty některá, která ho pohřbí. Smutné bučení dobytka vstupujícího na jatky vyjadřuje dojem, který má z hrozné podívané, jež se mu naskýtá.

Bernard Mandeville, autor Bajky o včelách, dobře cítil, že při veškeré své morálce by lidé byli jen obludy, kdyby jim příroda k podpoře rozumu nebyla dala soucit.

Soucit je opravdu tím silnější, čím více se zvíře pozorující ztotožňuje se zvířetem trpícím.
I když Sókratés a jeho druhové uměli dosáhnout ctnosti rozumem, lidstva by už dávno nebylo, kdyby jeho zachování záviselo na rozumování těch, z nichž se skládá.

Vidím však nebezpečnější cit, a proto o něm promluvím.
Mezi vášněmi, které vzrušují lidská srdce, je jedna, prudká a bouřlivá, která způsobuje, že jedno pohlaví potřebuje druhé. Je to vášeň strašná. Něžný a sladký cit, který vnikl do duše, se při sebemenším odporu mění ve vzteklou zuřivost.

Začněme tím, že v pocitu lásky odlišíme stránku morální a fyzickou. Morálka lásky je cit umělý, zrozený se společností a užívaný ženami velmi obratně a pečlivě tak, aby založil jejich nadvládu a dal převahu tomu pohlaví, které by mělo poslouchat.

Útlak. Člověk se může snadno zmocnit ovoce, které natrhal druhý, zvěřiny, kterou zabil, jeskyně, která druhému sloužila za útočiště. Jak by ho však přiměl k poslušnosti? Jaká mohou být pouta závislosti mezi lidmi bez majetku? Když mě někdo vyžene se stromu, mohu jít k jinému. Když mě někdo znepokojuje na jednom místě, co mi brání odejít jinam? Najde-li se člověk značně silnější než já a k tomu dost zkažený, dost líný a dost divoký, aby mě donutil opatřovat mu potravu, zatímco on zůstane zahálčivý, je třeba, aby se rozhodl neztratit mě z očí ani na okamžik, spoutat mě pečlivě po dobu spánku ze strachu, abych mu neutekl nebo abych ho nezabil, a to znamená, že se musí dobrovolně podrobit námaze mnohem větší, než je ta, jíž se chtěl vyhnout, a než je ona, kterou uložil mně. A když jeho bdělost na okamžik ochabne, když nepředvídaný hluk ho donutí, aby otočil hlavu, udělám v lese dvacet kroků, mé okovy jsou zlomeny a on mě v životě víckrát neuvidí.


POZNÁMKY:

[1] (Upozornění k poznámkám:
Připojil jsem několik poznámek k tomuto dílu ze svého líného zvyku pracovat nesouvisle. Tyto poznámky se často od předmětu vzdalují, takže doporučuji číst je souběžně s textem. Umístil jsem je tedy na konec pojednání (Já, s dovolením, na konec stránky - pozn. Misantropa) ve snaze zachovat jeho souvislou linii. Ti, kteří budou mít odvahu číst tyto řádky znovu, mohou se pobavit zkoumáním a pokusit se pročíst poznámky; neškodí, že jiní je nepřečtou vůbec. - J. J. Rousseau)

Od samého začátku se s důvěrou opírám o jednu z těch autorit, jichž si váží všichni filozofové, protože vycházejí z pevného a vznešeného rozumu, který jen oni dovedou najít a cítit:
"Třebaže se zajímáme o to, poznat sebe samotné, nevím, neznáme-li lépe všechno ostatní. Od přírody nadáni orgány určenými pouze k našemu zachování, užíváme jich jen k přejímání vnějších dojmů, snažíme se jen šířit se vně, žít mimo sebe, množíme příliš úkoly svých smyslů a zvětšujeme vnější rozlohu své bytosti, takže málokdy užíváme toho vnitřního smyslu, který nás omezuje na naše skutečné rozměry a který od nás vzdaluje všechno vedlejší. Přesto právě tohoto smyslu musíme použít, chceme-li poznat sebe, jenom podle něho se můžeme posuzovat. Jak ale uvádíme tento smysl v činnost v celém jeho objemu? Jak zprostíme svou duši, v níž sídlí, všech výmyslů svého ducha? Odvykli jsme si užívat ho, zůstává bez cviku uprostřed zmatku našich tělesných citů, vysychá žárem našich vášní. Srdce, duch, smysly, to všechno je proti němu." (Hist. nat. O přirozenosti člověka.)= míněno patrně dílo Historia Naturalis od Plinia Staršího - pozn. Misantropa.

[2] ΓΝΩΤΙ ΣΕΑΥΤΟΝ = řecky POZNEJ SÁM SEBE (pozn. Misantropa)

[3] Glaukos = řecký bůh moře (pozn. Misantropa)

[4] Kdyby se mezi mými čtenáři našel snad takový, který by byl tak neuvědomělý, že by odporoval mému předpokladu této přirozené plodnosti země, odpovím mu touto pasáží: "Protože rostliny získávají ze vzduchu a vody víc své výživy nežli ze země, vracejí zemi při svém hnití víc, než z ní přijaly. Ostatně les usměrňuje deště tím, že zastavuje páry. Tedy v lese, který by se zachoval hodně dlouho netknutý, by se vrstva země, jež prospívá rostlinám, značně zvětšila. Protože však zvířata vracejí zemi méně, než z ní přijala, a lidé spotřebují množství dřeva a rostlin na oheň a jiné účely, vrstva úrodné země se v obývaných krajích jistě zmenšuje a dopadne to tak jako ve vnitřní Arábii a v tolika jiných provinciích Orientu, jež jsou skutečně nejdéle obývanými končinami. Zde najdeme jen sůl a písek, protože pevná sůl rostlin a zvířat zůstává, zatímco ostatní složky se vypaří." (Hist. nat., čl. 7.) - také zřejmě z Plinia (pozn. Misantropa).

Ničení země, tj. ztráta podstaty vhodné ke vzrůstu rostlin, se zrychluje tím více, čím více země je obděláváno a čím více jejích plodů všeho druhu spotřebují stále pracovitější obyvatelé. Mou nejdůležitější poznámkou je ta, že plody stromů poskytují živočichu hojnější potravu než ostatní rostliny. Tento pokus jsem udělal sám, když jsem pozoroval výnos dvou území stejné rozlohy i stejných vlastností, z nichž jedno bylo porostlé kaštany a druhé oseté obilím.

[5] U čtvernožců se masožravci odlišují dvěma nejobecnějšími znaky: tvarem zubů a odlišnou soustavou střev. Zvířata živící se rostlinami, jako kůň, vůl, skopec, zajíc, mají všechny zuby ploché; masožravci, jako kočka, pes, vlk, liška, je mají špičaté. Co se týče střev, mají býložravci některá, jako tračník, která chybějí masožravým. Protože člověk má zuby a střeva jako zvířata býložravá, zdá se, že by se měl přirozeně řadit do této třídy. Tento názor potvrzují nejen anatomická pozorování, ale jsou mu velmi příznivé i starověké památky. "Dikaiarchos," říká sv. Jeroným, "uvádí ve svých knihách Řeckých starožitností, že za vlády Saturna, kdy země byla ještě sama sebou úrodná, žádný člověk nejedl maso, ale všichni se živili plody a zeleninou, které rostly samy." Tento názor se může opřít také o zprávy mnoha současných cestovatelů. F. Corréal dosvědčuje mezi jiným, že většina obyvatelů Lucayes (starý název pro dnešní Bahamy - pozn. Misantropa), které Španělé převezli na ostrovy Kuba a San Domingo i jinam, zemřela, protože jedli maso. Z toho je jasné, že nedbám mnoha výhod, které bych mohl uplatnit. Protože kořist je téměř jedinou příčinou zápasu mezi masožravci a protože býložravci žijí mezi sebou ve stálém míru, je jasné, že pro lidské pokolení by bylo lepší, kdyby patřilo k těm posledním. Snadněji by zůstalo v původním stavu a mělo by méně příčin a příležitostí jej opustit.

[6] Délka života koní, říká Buffon, je - stejně jako u všech ostatních druhů živočichů - v poměru k době jejich růstu. Člověk, který roste 14 let, může žít 6 až 7krát tak dlouho, tj. 90 - 100 let. Kůň, jehož růst trvá 4 roky, může žít 6 - 7krát tak dlouho, tj. 25 až 30 let. Tažní koně, kteří rostou rychleji než klusáci, žijí také kratší čas, tj. jsou staří již v 15 letech.

[7] Slavný autor, který spočítal zlo a dobro lidského života a porovnal tyto dva součty, zjistil, že první o mnoho převyšuje druhý a že podle všeho je v přítomnosti život pro člověka dost zlý. Můžeme věřit, že kdyby byl sestoupil až k člověku přírodnímu, byl by zpozoroval, že člověk má téměř jen to zlo, které si sám dal, a příroda by byla ospravedlněna. Nepodařilo se nám bez námahy stát se tak nešťastnými. Uvážíme-li nesmírnou lidskou práci, tak prohloubené vědy, tolik vynalezených umění, využití tolika sil, zasypané propasti, vyrovnané hory, vylámané skály, usplavněné řeky, zoranou zemi, vyhloubené rybníky, vysušené močály, ohromné budovy postavené na zemi a moře pokrytá loďmi a námořnictvem a najdeme-li po zralé úvaze skutečné výhody, které z toho všeho vznikly pro dobro lidského pokolení, jsme zaraženi překvapujícím nepoměrem, který mezi tím je, a musíme oplakávat zaslepenost člověka, který živí svou zaslepenou pýchu a prázdný obdiv k sobě samému a žene se prudce za vší bídou, jíž může dosáhnout a kterou dobrotivá příroda od něho pečlivě vzdálila.

Smutná a stálá zkušenost činí zbytečným důkaz, že lidé jsou zlí. Ať obdivujeme lidskou společnost jak chceme, nebude méně pravdivé, že vede lidi nutně k tomu, aby se vzájemně nenáviděli, tím více, čím více rostou jejich zájmy, aby si vzájemně prokazovali navenek službu, ale ve skutečnosti všechno možné zlo. Není snad zámožného člověka, kterému by chtiví dědici, a často i jeho vlastní děti, nepřáli tajně smrt! Není na moři lodě, jejíž ztroskotání by nebylo dobrou zprávou pro nějakého obchodníka! Není obchodního domu, který by nepoctivý dlužník nechtěl vidět v plamenech se všemi jeho papíry! Není národa, který by se netěšil z neštěstí svých sousedů. Takto získáváme svou výhodu ze škody svých bližních, ztráta jednoho prospívá vždy druhému. Je však ještě nebezpečnější, že množství jedinců očekává s nadějí obecné pohromy (např. Já! - pozn. Misantropa): jedni chtějí nemoci, jiní úmrtnost, další války, někteří hlad. Viděl jsem lidi strašně plakat bolestí, když byl úrodný rok. Z velkého a zhoubného požáru Londýna, který stál tolik nešťastníků život i majetek, zbohatlo snad přes deset tisíc osob. Vím, že Montaigne odsuzuje Athéňana Démada, že dal potrestat dělníka, který prodával rakve příliš draho a získával tak mnoho ze smrti občanů. Jako důvod Montaigne uvádí, že by bylo potřeba potrestat všechny lidi. Je tedy jasné, že jeho důvody podporují moje. Ať člověk pronikne lehkomyslnými projevy k tomu, co se děje uvnitř srdce, ať uvažuje, jaký je to stav, kde všichni lidé si musí lichotit a ničit se navzájem, kde se stávají nepřáteli z povinnosti a pokrytci svými zájmy. Není takového poctivého zisku, aby nebyl převýšen nepoctivým, a křivda způsobená bližnímu je vždy výnosnější než služba.

Nejdříve jde o dosažení nejnutnějšího, potom nadbytku. Pak přijdou rozkoše, nesmírné bohatství, dále poddaní a otroci, není chvilka klidu. Nejpodivnější je, že čím jsou potřeby méně přirozené a nutné, tím víc se zvětšuje touha po nich. Ještě horší je to, že se zvětšuje i moc je uspokojit. Tak po dlouhém blahobytu, když nahrabal hodně bohatství a udělal mnoho lidí nešťastnými, můj hrdina konečně všechny zabije, takže se stane jediným pánem světa. Takový je ve zkratce morální obraz ne-li lidského života, tak alespoň tajné touhy srdce každého civilizovaného člověka.
Draze nás příroda nutí platit za to, že pohrdáme jejím naučením.

Často jsou šťastnější ti, které jejich odvaha a sama ctnost vyrvaly životu dříve, než je barbarské násilí přinutilo trávit svůj život ve zločinu a zoufalství! Promiňte mi, rodiče, věčně politováníhodní. Zatrpkl jsem, mám soucit s vaší bolestí.

Připojme k tomu všemu také množství nezdravých zaměstnání, která zkracují život nebo ničí zdraví. Spojíme-li všechny tyto případy, spatříme v založení a zdokonalení společnosti důvod ke zmenšování druhu, které pozoruje nejeden filozof (včetně mne - pozn. Misantropa).

Společnost pod záminkou, že živí chudé (čehož nebylo zapotřebí), ochuzuje všechny ostatní.
Přepych je lékem mnohem horším, než je zlo, které domněle napravuje. On sám je nejhorším ze všech zel v každém státě, velkém nebo malém. Aby uživil zástup sluhů a bídníků, které sám takovými udělal, utlačuje a ničí rolníka i měšťana.

Ze společnosti a přepychu, který vytvořila, vznikla svobodná umění a všechny ty zbytečnosti, které působí rozkvět průmyslu a obohacují a hubí stát. Všechna umění jsou výnosná v obráceném poměru k jejich užitečnosti a nejpotřebnější se stanou nakonec nejvíce zanedbanými. A tak vidíme, co si máme myslit o pravých výhodách průmyslu a o skutečném účinku tohoto pokroku.

Takové jsou skutečné příčiny té bídy, do níž nakonec nadbytek vrhne nejobdivovanější národy. Čím více se šíří průmysl a umění, tím častěji opovržený rolník, zatížený daněmi nutnými pro udržení přepychu a odsouzený trávit svůj život v práci a hladu, opouští svá pole a odchází do města hledat chléb, který by tam měl donášet. Čím více hlavní města udivují hloupé oči lidu, tím více by bylo třeba naříkat, když vidíme opuštěný venkov, nezoraná pole, cesty naplněné nešťastnými občany, kteří se stali žebráky nebo zloději a jsou odsouzeni skončit svou bídu na kole (zřejmě popravčím - pozn. Misantropa) nebo na hnoji.

Obávám se, že mi nakonec někdo odpoví, že všechny ty velké věci, znalosti, umění, věda a zákony byly lidmi moudře vynalezeny jako spásný mor, aby se předešlo přílišnému rozmnožení druhu, ze strachu, že svět, který nám byl určen, se stane pro své obyvatele příliš malým.

Což je třeba společnost zničit a vrátit se k životu v lesích mezi medvědy? Ó vy, kteří neslyšíte nebeský hlas a neznáte pro svůj rod jiné určení než skončit v míru tento krátký život, vy kteří můžete nechat uprostřed měst své neblahé zisky, svého neklidného ducha, svá zkažená srdce a své bezuzdné tužby, přijměte znovu, neboť to záleží jen na vás, svou starobylou a prvotní nevinnost. Odejděte do lesů a ztraťte z očí a z mysli zločiny svých současníků a nebojte se, že zhoršíte svůj druh, odřeknete-li se své osvěty, abyste se odřekli svých nectností.

[8] Většina zvířat - člověka nevyjímaje - je přirozeně líná a odmítá všechny starosti, které nejsou naprosto nezbytné.

další část >>>

<<< první část


Odkaz:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm