J. J. Rousseau: Rozpravy - 3. - O původu nerovnosti mezi lidmi (díl druhý) - výpisky

10. února 2010 v 23:56 | Misantrop |  Četba

DÍL

DRUHÝ


S větším počtem lidstva se množily i jeho nesnáze.

Lidé začali využívat nadbytek volného času k tomu, aby si pro své pohodlí opatřili různé věci, jež jejich otcové ještě neznali. Bylo to první břemeno, které si uložili, aniž na to mysleli, a první pramen zla, jež připravili svým potomkům, neboť toto pohodlí podporovalo další změkčování těla i ducha a zvykem pozbylo téměř vší příjemnosti, kleslo na pouhou nutnost a radost z jeho nabytí nevyvažovala krutost jeho ztráty. Lidé byli nešťastni, když o své pohodlí přišli, ale nebyli šťastnější, když je měli.

Všechen pozdější pokrok, vedoucí zdánlivě ke zdokonalení jedince, vedl ve skutečnosti ke zkáze lidského pokolení.

Pokud lidem stačily k obývání jejich malebné chýše, pokud se spokojovali s tím, že šili svůj oděv z kůží trním a kostmi ryb, že se ozdobovali cizím peřím a mušlemi, že si malovali těla různými barvami, že zdokonalovali a krášlili své luky a šípy, že vyřezávali ostrými kameny své rybářské čluny nebo některé hrubé hudební nástroje, pokud se tedy věnovali jen takové práci, kterou mohli dělat sami, a umění, k němuž nebylo zapotřebí součinnosti mnoha rukou, žili volní, zdraví, dobří a šťastní, jak jen mohli být podle své povahy, a zahrávali si mezi sebou něžností nezávislého styku. Ve chvíli, kdy jeden člověk potřeboval pomoci druhého, kdy zpozoroval, že je užitečné, aby jeden měl zásoby pro dva, však rovnost zmizela. Zavedlo se vlastnictví, práce se stala nezbytnou a hluboké lesy se měnily v líbezná pole, která bylo třeba zavlažovat lidským potem a na nichž brzo pozorujeme klíčit otroctví i bídu, vzrůstající úměrně s úrodou.

Hutnictví a rolnictví, to byla ona umění, jejichž objev vyvolal tuto velkou revoluci. Pro básníka je to zlato a stříbro, ale pro filozofa je to železo a obilí, jež zcivilizovaly člověka a zahubily lidské pokolení.

Je nesnadné uhodnout, jak se lidé naučili znát a užívat železa, protože je neuvěřitelné, že by sami přišli na to, jak dobývat rudu z dolů, jak ji zpracovat, aby se dala tavit, kdyby nevěděli, co z ní vznikne. Tím méně můžeme přičíst tento objev náhodnému požáru, protože ložiska se tvoří jen na místech neplodných a holých, kde není stromů ani rostlin. Člověk by řekl, že se příroda postarala o to, aby nám toto osudné tajemství odňala.

Byla to jen práce, která dala rolníkovi právo na plody země, již oral, a následkem toho i právo na půdu, přinejmenším až do žní, a to každoročně, a tak se tato stálá držba lehce změnila ve vlastnictví. Když Řekové, jak říká Grotius, dali bohyni Ceres přídomek "zákonodárkyně" a svátku slavenému na její počest jméno Thesmoforie[1], dali tím najevo, že rozdělení země vytvořilo nový druh práva, to jest právo vlastnictví, jež je rozdílné od toho, které bylo výsledkem přirozeného zákona.

Člověk, dříve volný a nezávislý, stal se množstvím nových potřeb podrobeným takřka celé přírodě a hlavně svým bližním, stal se v jistém smyslu jejich otrokem, i když byl jejich pánem. Bohatý potřeboval jejich služeb, chudý jejich pomoci, ba ani prostřednost nikomu neumožnila obejít se bez nich.

Rodící se společnost ustoupila nejhroznějšímu válečnému stavu. Zneuctěné a zoufalé lidské pokolení, které se již nemohlo ani vrátit zpět, ani vzdát nešťastných nabytých zisků, které jen ke své hanbě zneužívalo své čestné schopnosti, došlo samo na práh své zkázy.
Attonitus novitate mali, divesque,
miserque effugere optat opes, et
quae modo voverat odit.[2]
Všichni běželi vstříc svým okovům a věřili, že si zajistí svobodu.

Takový byl asi původ společnosti a zákonů, které přinesly nové překážky slabým a novou sílu bohatým,[3] zničily nenávratně přirozenou svobodu, zajistily navždy zákon vlastnictví a nerovnosti, z obranného uchvatitelství učinily neodvolatelné právo a pro zisk několika ctižádostivých podrobily od té doby celé lidstvo práci, služebnosti a bídě.

Je rozumné se domnívat, že věc byla vymyšlena spíš těmi, kterým byla užitečná, než těmi, kterým škodila.

Jelikož nejhorší, co může ve vztazích člověka k člověku nastat, je být vydán druhému na milost, nebylo by bývalo proti zdravému rozumu odložit a svěřit do rukou nějakého náčelníka to jediné, k jehož zachování potřebovali jeho pomoci? Jakou protihodnotu by jim mohl nabídnout za to, že mu svěřili tak krásné právo?

Vím, že první stále chválí mír a klid, jimž se těší ve svých poutech, a že miserrimam servitutem pacem appellant,[4] ale když vidím zvířata narozená na svobodě, jak nenávidí zajetí a rozbíjejí si hlavy o mříže svých vězení, když vidím množství divochů, zcela nahých, kteří pohrdají rozkoší Evropanů a čelí hladu, ohni, železu a smrti, aby zachovali svou nezávislost, cítím, že nepřísluší otrokům uvažovat o svobodě.

Tytéž chyby, které si vynutí společenské zřízení, jsou i příčinou jeho nevyhnutelného zneužití: jeho zákony, většinou slabší než vášně, drží lidi na uzdě, ale nemění je - s výjimkou jediné Sparty, kde zákon bděl především nad výchovou dětí a kde Lykúrgos zavedl takové mravy, že téměř nepotřeboval přidávat k nim zákony.[5]

Úředník nemůže uchvátit nezákonnou moc bez spoluviníků. Část z ní jim však musí postoupit. Ostatně občané se dají utlačovat jen potud, pokud jsou vedeni slepou ctižádostí. A protože se dívají více pod sebe než nad sebe, mají raději vládu než nezávislost a souhlasí s nošením svých pout, aby je sami mohli dát druhým. Je velmi nesnadné podrobit poslušnosti člověka, který se nesnaží poroučet. I nejobratnějšímu politikovi by se nepodařilo podmanit si lidi, kteří touží jen po svobodě. Zato se nerovnost snadno šíří mezi ctižádostivými a zbabělými dušemi, které jsou vždy ochotné dát v sázku vše a vládnout nebo sloužit skoro lhostejně, podle toho, jak to či ono je pro ně příznivé.

Kde vládne despotismus, cui ex honesto nulla est spes[6]. Jedinou ctností, která otrokům zbývá, je slepá poslušnost.

To je cílem nerovnosti a posledním bodem, který uzavírá kruh a dotýká se začátku. Tady se všichni jednotlivci znovu stávají rovnými, protože nic neznamenají. Vše se zde vrací k jedinému právu silnějšího a tím k novému přírodnímu stavu, který se liší od onoho, s nímž jsme započali, jen tím, že tento byl přírodním stavem ve své čistotě, kdežto ten poslední je plodem krajní korupce. Vše se děje podle přírodního řádu.

Lidské pokolení jednoho věku není lidským pokolením věku jiného a Diogenés nenašel člověka proto, že mezi svými současníky hledal člověka z doby minulé. Cato, řekne si čtenář, zahynul s Římem a svobodou, protože ve svém století nebyl na místě; největší z mužů mohl udivit svět, kdyby mu byl vládl o pět set let dříve. Tento čtenář si vysvětlí, jak se lidské duše a vášně neznatelně pozměňují, a tak mění takřka svou přirozenost. Divoch a člověk civilizovaný se liší pouze základem srdce i sklony. První touží jen po odpočinku a svobodě, chce jen žít a zůstat zahálčivý a ani duševní klid stoika se nepřibližuje jeho hluboké lhostejnosti ke všemu ostatnímu. Naproti tomu občan žije ve stálé činnosti, potí se, jedná, ustavičně se stará, aby našel zaměstnání ještě namáhavější, pracuje až do úpadu a spěchá vstříc smrti, jen aby se udržel naživu, nebo se vzdává života, aby získal nesmrtelnost. Dvoří se velkým, které nenávidí, a bohatým, jimiž pohrdá, nevyhýbá se ničemu, aby se mu dostalo cti jim sloužit. Chlubí se pyšně svým ponížením a jejich protekcí, je hrdý na své otroctví a mluví s pohrdáním o těch, kteří nemají čest je sdílet. Divoch žije pro sebe, ale člověk společenský vždy pro svět, umí žít jen v mínění druhých a dovede cítit svou vlastní existenci takřka jen podle jejich úsudku. Z tohoto uspořádání vzniklo takové množství krásných řečí o morálce, že při ustavičném soustředění na vzhled se vše stává hraným a umělým, přátelství, čest a ctnost a často i chyby; že uprostřed takové filozofie, humanity, zdvořilosti a vznešených maxim máme jen vnějšek, lživý a lehkomyslný, čest bez ctnosti, rozum bez moudrosti, radost bez štěstí.


***

další část >>>

<<< 2. část


Odkaz:

Poznámky:

[1] Z řeckých slov "zákon" a "nesu". (Thesmoforie byly třídenní ženské slavnosti, slavené ve starověkém Řecku 11. - 13. října. Rousseauův text v této větě ovšem obsahuje malou věcnou chybu: Ceres nebyla řeckou bohyní, nýbrž římskou. Řecká bohyně plodnosti a rolnictví se jmenovala Démétér. Záměna řeckých božstev za jejich římské obdoby je sice běžná, nicméně nesprávná. - pozn. Misantropova)

[2] Ohromen neslýchaným neštěstím přeje si ubohý boháč uniknout majetku a nenávidí to, po čem před chvílí toužil. - Ovidius, Proměny XI.

[3] Maršál de Villars vyprávěl, že když při jednom jeho válečném tažení způsobilo přílišné zlodějství jednoho dodavatele potravin v armádě hlad a reptání, přísně ho pokáral a pohrozil mu, že ho dá oběsit. "Tato hrozba se mě netýká," odpověděl odvážně zloděj, "a těší mě, že vám mohu povědět, že se nevěší člověk, který má sto tisíc tolarů." "Nevím, jak se to stalo," dodal naivně maršál, "ale on opravdu nebyl oběšen, ačkoliv to stokrát zasloužil."

[4] Bídné otroctví nazývají mírem. (Tacitus, Dějiny IV. 17.)

[5] Rousseauovi je zřejmě starověká Sparta sympatická tím, že se vyznačovala výjimečnou rovností svých občanů. Lykúrgovy reformy zahrnovaly např. rozdělení pozemkového vlastnictví na stejně velké díly (kléros) pro každého, zákaz veškerého přepychu a rozmařilostí, zákaz užívání zlatých a stříbrných mincí, a mimo jiné též na dnešní dobu značně pitoreskní zákaz písemných zákonů. (pozn. Mis.)

[6] Kdo je poctivý, nemá naději. (upravený citát z Tacita - pozn. Mis.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm