Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 1.

3. února 2010 v 16:51 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže

"Co zbývá přemoženým?
Pro ně je jen jediná spása -
nedoufat v spásu!"

"Tak tedy děl
a nato jej zakryla
mrákota smrti."


Zima 2007/ 2008
Rok nevolníka
Misantropický rok 42

pátek, 2. listopadu 42
První den v pekle. Nastoupil jsem jako lisař do Koh-i-nooru. Závidím kachnám na rybníce jejich svobodu. Těm jsem záviděl jejich život ostatně vždycky, ale po dnešku závidím i zvířatům v kleci. I ona se mají lépe než Já. Aspoň nemusejí nic dělat. Po mé první dvanáctihodinové noční směně jsem se probudil a posadil se na posteli s výrazem absolutního děsu a zoufalství. Jsem mrtvý muž. Můj život skončil. A ještě k tomu o tom vím. Uvědomuji si plně svou životní prohru.

sobota, 3. listopadu 42
Stalo se ze mne to, čím jsem odevždy opovrhoval. Ale není to tak zlé. Po dnešku už to není tak zlé. Zřejmě si začínám zvykat. I když Já si nikdy nezvyknu. Nezvyknu si být člověkem, být s lidmi, kteří mi nikdy nepřirostli k srdci... Díval jsem se oknem továrny na okolní lesy. Ach, tam bylo krásně! Jakpak se asi mají má zvířata, mé "myšičky" kupříkladu? Ach, proč jen jsem člověk, ač jím být odmítám, proč nejsem zvíře a proč nemohu žít divoce v lesích jako srny? Na mostě v parku jsem potkal dva lidi, kteří táhli na vodítku fretku. Strašné, ano, tohle je opravdu strašné. Té fretce tedy rozhodně nezávidím. Já také nejsem úplně svobodný, ale aspoň budou prachy a občas pár dní volna, skutečného volna, kdy se zase volný jako mustang rozeběhnu po jarní louce. Pustil jsem si v počítači zpěv černohlávka. Nádhera.


úterý, 6. listopadu 42
Bál jsem se, že chytnu jako práci nějakou kurvárnu, ale zatím to ujde. Dvanáctihodinové směny jsou sice dlouhé, ale pak mám den volna a čtyřikrát do měsíce tři volné dny. Oproti pekárně je to zlepšení dosti podstatné. Vyspím se, odpočinu, mám čas na všechny své záliby a koníčky, nepředřu se, mám dvě půlhodinové přestávky. V dílně je čisto, teplo, není tam žádný velký rámus; stroje si tiše předou, přesně tolik hlasitě, aby nebyl slyšet hovor lidí a puštěné rádio, jež stejně nikdo neposlouchá... Včera na noční směně jsem se v práci tak nudil, že jsem málem usnul v šatně, schovaný za skříněmi zaměstnanců. Prochodil jsem z nudy celou fabriku od sklepa po půdu, hledaje tichý koutek a kanape. Vleklo se to. Takhle nějak to vypadalo na vojně a takhle nějak to asi vypadá v base - fuj! S nikým se tam zatím moc nebavím, pokud to nevyžaduje práce. O čem bych se s lidmi také bavil, že? Stačí znát jednoho. Dnes mám jít na vstupní lékařskou prohlídku. Venku chumelí. Ach jo...

neděle, 11. listopadu 42
Sněží. Hnusný sníh, nemám ho rád. V práci si zvykám, i když je to stále učení-mučení; dnes se dokonce trochu prolomily ledy mezi mou přirozeně nespolečenskou chladností a ostatním lidským kolektivem - ovšem že ne mým přispěním. Pořád však hledím zasněně o přestávkách ven do lesů a polí a vzpomínám na svobodné časy. Bankovní konto mě donutili si otevřít v bance - no hrůza.

Velkou výpravnou knihu z knihovny s názvem Svět dávných Slovanů už mám přečtenou. Zajímavá kniha! Zaujalo mě například, že Bulhaři nejsou původem slovanský národ, nýbrž turko-tatarští nájezdníci, kteří se teprve později poslovanštili. Slované také používali jako symbol svastiku, což jsem vlastně věděl už dřív, neboť svastika, hákový kříž, je prastarý, výlučně indoevropský, árijský symbol, a proto si jej nacisté, jako bojovníci za přežití bílé rasy, vetkli do znaku. Specialitou Slovanů byla ovšem jiná chvályhodná věc, a sice uctívání pramenů a studánek. Škoda, že musím použít minulý čas... Dvakrát byly v raném středověku učiněny pokusy o politické sjednocení Čechů a Poláků (a potřetí, myslím, ještě za Přemysla Otakara II.?), ale vždy se postavil na odpor nějaký pokaždé jiný německý panovník a znemožnil vytvoření takové mocné říše v těsném sousedství Německa. Zajímavá kniha.

Nyní čtu další knihu z knihovny, jenže vyřazenou a volně k rozebrání, takže už je teď definitivně v mém soukromém vlastnictví. Jmenuje se Neobvyklá setkání a pojednává o fascinujícím životě hmyzu. To je také dobrá kniha. Hmyzí kutikula je vlastně vytvořena z podobného materiálu, s jakým ob den pracuji v té zpropadené lisovně plastických hmot, která bude nejspíš mým osudem. Jen rostu nad popisem různých hrůzných pokusů na chudácích hmyzácích. A často se o tom skvělém a nedostižném hmyzu mluví otřesným způsobem, jejž používali nacisté vůči Židům. Ne že by to snad bylo schválně, protože jinak je kniha psána pěkně a čtivě, občas i trošičku antihumánně (ale opravdu jenom trošičku!), uctivě a s nakažlivým zaujetím přírodovědce, jež se dokáže přenést i na přírodního filosofa, to jest na mne. Nejvíc mě zatím zaujalo, že chce-li samička kudlanky (nebo chovatel) donutit samečka k páření, musí mu nejprve ukousnout hlavu, aby byl svolný. Pro pesimistického přírodního filosofa, jakým jsem já, je to informace k nedocenění a více než příznačná pro život jako takový. Divím se, že takovou výbornou knihu, již jsem si chtěl již dávno přečíst, může někdo vyřadit z městské knihovny. Asi o ni není zájem, což zase až takový div není, známe-li lidi.

Jinou vyřazenou knihu s názvem Do Afriky za zvěří jsem také okamžitě zabavil pro sebe. Lidi takové úchvatné věci, jako je život zvířat, prostě nezajímá - k jejich škodě. Tak se od nich nic moudrého nikdy nenaučí. Pro lidi jsou zvířata odporní a zlí blbci, kteří se hodí akorát tak nějakému hovadu na talíř nebo na pekáč. Nikdy jsem neměl rád tu lidskou nadutou hloupost a pýchu.

Jinak žiji normálním životem jako dřív. Cvičím dvě stě kliků, stejný počet dřepů, padesát přítahů činek na bicepsy a po pětadvaceti na ramena do stran a dopředu a učím se dál řecky (právě jsem u 82. lekce!) a přidal jsem si znovu i moji zamilovanou němčinu.

pondělí, 12. listopadu 42
Astronomickou senzaci těchto dnů tvoří neobvykle jasná kometa Holmes, která by prý měla být vidět pouhým okem, Já jsem ji však dosud viděl jen díky internetovým snímkům. Magnitudu má asi jako třetina Měsíce a její koma i ohon září modrozeleným ionizovaným světlem. Nádhera. Toto je však snímek z reálného pohledu na noční oblohu, tak jak se jeví pouhým okem. (Ty drobné bílé čárky budou nejspíš jen větrem smetané sněhové vločky.)


Chumelí. Čubka celý den huláká pod okny. Tady se vážně nedá bydlet. Už aby chcípla. K obědu jsem měl ovesnou kaši se zeleninou.

úterý, 13. listopadu 42
Po sedmé šichtě jsem poprvé hodně unavený. Dostal jsem od mistrové kousek dortu (zřejmě slavila narozeniny). Bylo mi po něm akorát špatně a pak jsem zůstal hladový až do čtyř hodin do rána. Práce je to někdy pohodová, jindy honička anebo hnus. Hlavně že jsem v teple a pod střechou; to je teď v zimě největší výhoda. Totéž si zřejmě myslí i jeden střevlíček, jejž jsem zpozoroval lézt po podlaze přímo v lisovně plastických hmot, kde pracuji. Nyní mám tři dny volna. K obědu mám ředkvičkový salát a tortellini s lečem. Venku chumelí a hulákají čokli.

Přemýšlím, které náboženství je nejblíž pravdě. Ovšemže se všechna mýlí, protože člověk nemá pravdu nikdy, ale třebas hinduismus, šintoismus, satanismus, animismus nebo uctívači Slunce jsou hodně blízko pravdě. Hlavně se mýlí každý monoteismus. On se nejenže mýlí, on je dokonce směšný a hloupý. Nemůže existovat jediný Bůh, bůh stvořitel všehomíra. Neboť pak by i On musel mít svého stvořitele a tento stvořitel Boha zase jiného svého stvořitele a tak dále donekonečna. Možná to tak i je, ale v nekonečném množství. A jak již řekl Epikúros, bohové se nestarají o tento svět ani o žádný jiný. Nikdo tedy není v přírodě a v kosmu jediným Bohem, nikdo není takový božský suverén, aby nezávisela jeho existence od jiných entit, jejichž počet je nekonečný. Zdaž se tento nekonečný počet entit nenazývá "příroda" či "kosmos"? Tyto entity nikdo neřídí; všechno ve vesmíru funguje a udržuje se samo sebou v závislosti na všem ostatním, co v něm je. Je to chaos, ale i chaos nás dovede nakonec ke smrti a k řádu - a naopak. Blízko pravdě je tedy hinduismus, jenž zná skromně toliko na sto tisíc různých božstev; blízko pravdě je i šintoismus, který uctívá božskou přírodu a moudrost předků, neboť pravým bohem je jen příroda; a prvotní myšlenka, tedy myšlení předků, je vždycky nejsprávnější a neměla by se měnit. Blízko pravdě je i satanismus, v němž je každý svým vlastním bohem, byť ne naprosto suverénním; blízko k pravdě je animismus, první a nejlepší náboženství, jež přiznává všem těmto nekonečným přírodním a kosmickým entitám duši; blízko k pravdě jsou i uctívači Slunce, protože ono se udržuje zdánlivě samo sebou a zdánlivě vystupuje každý den nad obzor jako neporazitelný suverén a dárce života a světla. Ale ani Slunce není nesmrtelné a zcela nezávislé na okolí. Není tedy jediný Bůh, bohů je nekonečné množství, což se nazývá "příroda" či "vesmír".

středa, 14. listopadu 42
V pokoji se mnou přezimuje zlatoočka obecná z hmyzího nadřádu síťokřídlých. Jsem zvědav, jestli vydrží naživu až do jara. Zatím je aktivní; pokaždé ji najdu v jiné části pokoje. Někdy spí a nehýbá se, jindy kymácí nitkovitými tykadly ze strany na stranu jako radar. Není to úžasné, jak skvěle doplňuje mé nynější entomologické studium? Díky četbě o hmyzu jsem mnohem vnímavější k těmto pozoruhodným, leč lidmi neprávem opovrhovaným a přehlíženým živočichům.


čtvrtek, 15. listopadu 42
Zlatoočka zalezla dovnitř dvojitého okna. Je tam s ní ještě jedna. Nevím, jestli to tak chtěly, ale zpátky se budou možná dostávat těžko. Kdoví, zda si pamatují, kudy se tam dostaly?

Kniha o hmyzu Neobvyklá setkání se mi líbí čím dál méně. Poučná je sice velice velmi, ale je mi čím dál zřejmější, že vědecké poznávání života hmyzu, nikoli filosofické, se tu děje za jediným účelem: ne pro obdiv, nýbrž pro lepší jeho likvidaci. Autor se tyto důvody vědeckého poznávání snaží umně zastřít, leč daří se mu to čím dál méně. To jsou prostě lidi. Hmyz je pro ně prostě jen "škůdce", kterého je potřeba zlikvidovat, jako kdyby i ten často obtížný hmyz nebyl nakonec lepší než lidé a jako by naopak lidstvo nebylo samo tím největším škůdcem přírody. Opakuje se tak opět situace tak častá i u jiné mé četby, totiž že Já si z ní odnáším vyšší filosofické poznání, úctu a obdiv k přírodě, zatímco lidé, kteří ji napsali a kteří ji čtou, měli na zřeteli zámysly méně ušlechtilé, cíle vulgárně materialistické, ba přímo barbarské nebo rovnou neeticky obscénní. Kdyby se takto cynicky psalo o lidech, jako se píše o hmyzu, byl by hned oheň na střeše a zvedl by se humanistický odpor. Lidé by zase říkali, že mám být s takovými názory radši zticha a moc je navenek neprojevovat. Je to prostě pakáž.

neděle, 18. listopadu 42
Pěkný obrázek senzačně zjasněné komety Holmes se objevil na Internetu. Zátiší jí tvoří stínové siluety borovic v jižní Francii, souhvězdí Perseus vpravo a tenká linka po družici vlevo ve větvích.


Ve fabrice byla prvních šest hodin pohoda: málo práce, málo lidí. Našel jsem jednu prázdnou místnost s hřejivým radiátorem topení, kam jsem si zašel dvakrát na půlhodinku lehnout na podlahu. Sem se budu chodit zašívat častěji. Paráda. Zalezlý jako ta krysa. Na parapetu zamrzlého okna jsem objevil mrtvého motýla babočku kopřivovou, ještě docela zachovanou. Pak jsem vyfasoval škaredou práci na hale, kde jsem byl po zbytek směny připoután k mašině, která mi nedopřála oddechu. Fuj! Ještě že tuhle kurvárnu nemusím dělat každý den. Bolely mě z toho oči.

A škrábe mě v krku. Od začátku listopadu bojuji s nachlazením - nebo možná s lidskými viry a bakteriemi, jimž jsem za tři roky prázdnin odvykl, jakož i lidem. Nadále se tam s nikým mimopracovně nebavím. Lepší, když nedám nijak najevo, ani jedinou známkou v řeči, kdo jsem - lepší pro obě osudově znepřátelené strany. Navíc se začíná čím dál víc ukazovat, že to tam je asi samá verbež. Jaké "překvapení"!

pondělí, 19. listopadu 42
Včera večer vypadla elektřina asi na dvě hodinky. Už jsem se chtěl radovat, že je po civilizaci a že ráno nebudu muset do práce, ale chyba lávky: zase to někdo spravil a jede se dál. Škoda. Tyhle výpadky proudu se ostatně mohou stávat jen tady v tom pitomým městě či spíš v tomhle pitomým baráku. Nenávidím. Zcestoval jsem celý svět, ale tohle se zažije jen tady. Ani na Seychellech, kde domorodci vytloukají špínu z prádla na kamenech v potoce, nevypadnul proud, i když se kolem přehnal tropický cyklon. V Americe by už lidé vycházeli potmě rabovat, protože by si mysleli, že je konec světa nebo snad nukleární válka. Tady jsou výpadky elektřiny běžné.

Další kousek přírody jsem objevil u nás v bytě: motýlka zavíječe paprikového (Plodia interpunctella). To je ten "mol" ze spižírny. Tentýž motýlek, jenž je lidmi popisován jako "nebezpečný škůdce". Nebezpečný? A škůdce? A co jsou potom lidi? S tímhle drobným nenápadným motýlkem vyjdu vždycky; s lidmi nikdy.


S nastalou tmou se probouzí vždycky za oknem (respektive v okně) zlatoočka a znovu komíhá svými tykadly. Dříve, v dávných dobách, bývali živočichové s rohy, parohy, parůžky, růžky a tykadly posvátní, protože se věřilo, že je jejich "anténa" na hlavě nějak spojuje s nebem, odkud prý pocházejí, neb jsou božského původu. Křesťanství z nich však udělalo čerty a zlé a hloupé tvory, zautomatizované necitlivým strojem zvaným "evoluce" či "Boží stvoření", případně "čertovo kvítko" - to když lidem takzvaně "škodí", místo aby jim sloužili jako poddaní.

V práci jsem znovu zkoumal toho mrtvého motýla babočky kopřivové. Je už pěkně ztuhlý; nedají se mu například vůbec rozložit křídla; ta jsou naopak dosud krásně a jasně vybarvena, jako kdyby jen spal a na jaře se měl znovu probudit, vstát z mrtvých. Podle tlustších konečků jeho tykadel usuzuji, že to byl asi sameček. Nevím, mám-li jej litovat, nebo mu závidět.


Dnes to bylo v práci nicméně docela dobré; neměl jsem mnoho práce, a tak jsem zase chodil různě po podniku a hledal, kde se dobře "zašít". Jedna ženská, která jediná si se mnou už tyká, mě zve příští měsíc na podnikovou schůzi. Asi se jí líbím, protože se na mne pořád hezky usmívá a snaží se na mne mluvit. Teď se mě zřejmě snaží dostat někam ven, "do společnosti". Nevím, co si ode mne slibuje nebo co vlastně chce a tudíž nevím, jak se zachovám. Ona se mi líbí taky, i když je to celé samozřejmě velké nedorozumění, které se jistě velmi brzy objasní. Já se nemohu nikomu líbit. A když, tak jenom omylem a nakrátko. Jistě jde z její strany jen o zdvořilost, tak jako z mé. Navíc mám pocit, že jsem dostatečně společensky vyžitý už jenom tím, že chodím do práce a trávím tam s lidmi dvanáct společných hodin. Po příchodu z práce nejsem na nikoho dalšího zvědavý - neřkuli na toho samého.

V práci jsem pořád jakoby v šoku. Nemluvím, pokud nemusím, a tvářím se určitě hrozně smutně a vystrašeně. Prostě jako v šoku. V civilizačním šoku! Svačívám na šatně a ačkoli tam jsem většinou sám, stejně kolem furt někdo chodí. V Japonsku se prý považuje za společensky nepřijatelné pít nebo i jíst na veřejnosti. Úplně tomu pěknému zvyku rozumím. Já také raději jím sám, mimo zraky lidí. Koukám se při tom pořád ven z okna, jako bych stále nemohl pochopit, kde jsem se tu v té proklaté lidnaté fabrice vzal a proč nejsem raději se zvířaty tam někde v lese, na nějž mám odsud nádherný výhled. Ach, osude, proč se mi vysmíváš? Teď v zimě to ještě ujde, neboť beztak bych jen dřepěl doma a peníze nevydělával, nýbrž utrácel, ale na jaře a v létě mě to tu bude jistojistě štvát a hnát ven do přírody. Jiný takový celkem dobrý džob bych asi už nesehnal. Budu tu muset zůstat pracovat navěky. Ach jo... To jsou vyhlídky...

Další zlatoočku jsem objevil na záchodě. Tam je to pro ni velmi riskantní místo. Moc na očích. Mohl by ji totiž někdo zabít. Raději bych ji viděl u mne v pokoji, kde by byla v bezpečí. Ale zřejmě se vydala sama za hlasem svých nervových uzlin. Pouze jsem ji tedy uchopil jemně za křídla a vypustil ji po bytě. Na tom záchodě bych o ni měl starost.

středa, 21. listopadu 42
Zachvacují mě nápory kašle. V práci jsem byl zase připoutaný k nezastavitelné mašině v hale. Vraceje se domů, čekali už na mne hned zkraje sídliště dva Páskovic čokli. Hlavně že je jakoby okřikuje - leč není to nic platné. Jedním slovem psinec. Hrozné. Svalil jsem se polomrtvý na lože a usínal za hulákání Navrátilovic čubky pod mými okny. Tohle není život.

Dnešní astronomický snímek přinesl nový záběr úžasné komety Holmes z havajské observatoře. Kometa má nadále komu větší než Slunce. Úžasné.


čtvrtek, 22. listopadu 42
Ráno jsem byl v bance pro kartu do bankomatu. Rázně jsem odmítl všechny další nabízené (vnucované) "výhody", jako jsou různá spoření či pojištění (na tohle slovo už mám alergii). Čůze bankovnické šmelinářské, která se mi zprvu potají posmívala, že nemám mobil, děti ani auto, spadla čelist, ztvrdly jí rysy a prohodila jenom:
"No, jak chcete, to záleží na vás."
Měl jsem sto chutí jí říct:
"To jsem rád, že aspoň něco záleží na mně."
Ale nechtěl jsem zbytečně prodlužovat mou nedobrovolnou návštěvu v tom zpropadeném peněžním ústavu, který teď budu muset živit. Ona by se mě při své nechápavosti ordinérního člověka ještě určitě zeptala, jak jsem to myslel a na vysvětlování už jsem neměl čas ani náladu. Mám tři dny volna a nemíním je trávit venku mezi lidmi. Před bankou na náměstí probíhá pravidelný čtvrteční Wochenmarkt a tudíž se ještě musím protlačit těmi odpornými zástupy trhovců a trhovkyň. Hnus. Už abych byl doma.

Uvařil jsem si špagety s omáčkou ze sójového "masa" a zanedlouho už zvonil pošťák. Přinesl mi nový kompaktní disk do mé bohaté sbírky: CD rakouské dvojice DARGAARD s názvem The Dissolution Of Eternity za 494 Kč. Pěkná hudba.


Trochu to připomíná nějaký soundtrack k historickému velkofilmu nebo jinou rakouskou skupinu Samsas Traum, říznutou až keltským popem irské zpěvačky Enyi. Není to žádný metalový nářez, ale bude se to dobře poslouchat při usínání a procitání. Je to pomalé, tiché, zasněné, jsou tam harfy, krásný ženský zpěv, démonický mužský hlas... Nyní to poslouchám při psaní těchto řádků. Album se nese v silně melancholické náladě, což je zrovna převládající můj duševní stav, takže jsem si nemohl vybrat lepší hudbu pro následující temný čas. Čiší z toho totiž nekonečný smutek a mrazivý chlad severských bájí. Ostatně sám název skupiny - Dargaard - silně připomíná nordickou mytologii a bude asi znamenat něco jako "temné území". Obal se hemží posvátnými runami, které umím číst; je jimi totiž zapsán pouze název alba. Z předního obalu však zcela fatálně zmizelo písmeno "E" ve slově "Eternity"! To je neuvěřitelný lapsus! A na obale! No, co se divím, vždyť někteří lidé nedovedou ani správně napsat svoje vlastní jméno, že? Texty jsem ještě pořádně nečetl; ale jsou tam také dva latinsky od Horatia. To bude nesmírně zajímavé!

pátek, 23. listopadu 42
Rozloučil jsem se se zahrádkou, naložil jsem si na záda krosnu s trampskou výbavou, vzal si svou kynickou hůl proti psům a odnesl to vše domů do sklepa. Jako naschvál bylo zrovna dnes na zahrádce hezky pusto a ticho, jen koňadry švitořily. Po cestě také proběhlo vše hladce, bez zbytečných extempore, například v podobě obtěžování psy či příliš velkého provozu. Ulice jsou ovšem od psů zaneřáděny až hrůza. Já bych ty psy zakázal. Jednou k tomu stejně bude muset dojít, až to začne konečně vadit i někomu "důležitějšímu a mocnějšímu" nade mne. Chodníky jsou ledovaté, špatně se na tom chodí; trochu mi pomáhalo, že jsem se mohl opřít o tu moji hůl. Tak tedy věčné sbohem, zahrádko, má bývalá "poustevno" zašlých dobrých časů! Stýskat se mi nebude, leč vzpomínky na to dobré, co jsme spolu prožili, ty zůstanou.

Odpoledne ve čtyři hodiny se již stmívá a oknem nahlíží přímo do mého pokoje na východě vycházející měsíc. Jestli vydrží jasná obloha, bude dnes pěkná úplňková noc. Ani lampičku nebudu muset rozsvěcet.

Vážím 66 kg. Kašel pomalu odeznívá, čemuž mohu asi děkovat častým polévkovým a čajovým výplachům toxinů a mé oblibě v cibuli a česneku.

sobota, 24. listopadu 42
Ráno před úsvitem pršelo. Zaslechl jsem venku kosa. Na trávníku pod lampou si již hledal potravu. Ten se má... V práci jsem se tak flákal, až jsem se bál, že dostanu vyhazov. Ale nic se nestalo a nikomu jsem nechyběl. Málo práce, stroje se pořád zastavovaly, materiál docházel... Nebavilo mě to. Bloumal jsem po podniku a zašíval se na stero způsobů. Za oknem jsem našel mrtvou ploštici kněžici zelenou, nyní však již zčernalou. Venku štěkali psi jako u nás na blbém sídlišti. Není úniku. Po návratu domů jsem snědl kopec šťouchaných brambor s hráškem a karotkou, podíval se na Internet do herbáře a na astronomický snímek dne, zopakoval jednu lekci řečtiny a jednu němčiny a pak jsem si šel hned lehnout. Za trýznivých zvuků skupiny FACEDOWNINSHIT jsem spal od sedmi až do půlnoci. "Face down in shit" - držkou v hovně - to přesně vystihuje moji situaci. Jsem unavený. V televizi za chvíli poběží Ostrov dr. Moreaua s Marlonem Brandem v hlavní roli.

neděle, 25. listopadu 42
Ten film se mi vůbec nelíbil. V reklamních přestávkách jsem přepínal na ČT2, kde se vysílal koncert die Toten Hosen, ale ani to se mi nelíbilo. Před dvaceti lety v Lochotíně jsem se na nich bavil víc. Teď mi to připomínalo již jen vykopávku z lepších časů, takové ty koncerty bývalých vyhaslých hvězd, které si o sobě myslí, že jim to furt šlape, jenže přitáhnou možná početné, avšak samé obyčejné davy. Navíc tam byli všichni nějak divně vysmátí - a to mě v současnosti nejenže nikterak neoslovuje, nýbrž naopak odpuzuje. Není proč se smát. Už to zkrátka není ono. To už mi bylo milejší, když před dvaceti lety ožralý zpěvák Campino nerozdával úsměvy, jako dnes, nýbrž pivo, které lil punkáčům na číra. A neměl blbé kecy o tom, že náboženství má také své dobré momenty, například že sbližuje lidi. Někdo je prostě ochoten spatřovat dobro i v koncentráku nebo ve zničené Zemi. Takhle mluví ti, co potřebují mít své oddané masy; jinak by museli chodit do práce taky třebas do takové hnusné továrny jako Já.

Film Ostrov dr. Moreaua mě také zklamal. Klasická hollywoodská zpotvořenina původního námětu H. G. Wellse. Celkové vyznění filmu se bohužel nedostalo z řádně již projetých kolejí bezduchých moralit a klišé, na něž se jedině člověk zřejmě zmůže, to jest: člověk si nemá hrát na boha a nemá se chovat jako zvíře (rozuměj jako zlé, kruté a násilnické stvoření). Obrovské zklamání. Já bych s tímto nabízejícím se zoantropickým tématem naložil podstatně jinak a lépe. Ale jaképak "bych"! Vždyť je to ústřední téma mého celoživotního díla! Co však můžeme na toto téma koneckonců čekat od lidí, že? Měl jsem z toho filmu, avízovaného dosti sporně jako horor, akorát pěkný sen, v němž se protnuly scény s lidozvířaty s domyšlenými zážitky z mého zašívání se ve fabrice. Za zvukové pozadí toho snu mi pak skvěle posloužila naprosto úchylná tvorba Lydie Lunch na jejím albu Krvavé líbánky (Honeymoon in red). Ten film měl být nějaký horor? Nesouhlasím. Ta fabrika - to je teprve ten pravý horor!

další část >>>

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm