Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 11.

3. února 2010 v 19:19 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže

sobota, 22. března 42
Ta televize mě normálně sere. Včera jsem tak dlouho čekal na zpožděný nový díl VELKOVLAKu, i kus sportovních zpráv jsem přetrpěl, dokonce i reklamu a teleshopping, ale to, co jsem pak zhlédl a co jsem si raději ručně nahrál, mě stejně neuspokojilo. Jednak zlobil zvuk, jenž na několik minut dokonce i úplně zmizel a byl přerušen i s obrazem (! že se to nikdy nestane při reklamách! - a vždycky, když něco natěšeně sleduji Já!), a za druhé jsem učinil zásadní a konečné poznání, že VELKOVLAK je jen slabým odvarem starých "Monty Pythonů". První díl byl vynikající, to bezesporu ano, ale jen proto, že to bylo nové a neokoukané a byly v něm ty nejlepší gagy. V dalších dílech jsou již zřejmě jen ty horší. A tak plně v souladu se současným trendem všechno falšovat a ochuzovat, počítá se zjevně s tím, že divák, naladěný příjemně tím skvělým prvním dílem, přijme jaksi ze setrvačnosti a ze zvědavosti i následující díly, i když ty už jsou a budou jen slabým odvarem nejen starých "Monty Pythonů", ale i svého vlastního prvního dílu. Je to prostě slabota. Zasmál jsem se jenom jednou; vlastně jsem se ani nezasmál, jen pousmál. Mám z toho vtíravý pocit, že jsem byl podveden a okraden - opět. Příště už na to nebudu čekat (a snášet všechnu tu propašovanou tlampárnu zpráv a reklam), nahraji si to sice, ale bude-li to i nadále špatné, jako že jistě bude, vymažu to po zhlédnutí. Škoda pásku na takovou slabotu.

Nad sídlištěm právě přeletěl párek kachen. Počasí je stále stejně špatné: sníh a pouhých 5°C. Odpoledne jsem se však přesto nechal zlákat volným dnem a suchým povětřím k procházce do lesa. Moc se mi to ale nelíbilo; šlo se špatně kvůli blátu a sněhu, foukal studený vítr, bylo mně zima a všude šmejdilo příliš lidí. Došel jsem jen k posedu, odkud jsem viděl tři srnky a slyšel zpívat střízlíka, chvíli jsem si tam poseděl, než mě začalo sužovat chladno a brnění v nohou, a hned jsem se vydal nazpátek. Nebavilo mě to.

Měl jsem raději zůstat doma a číst si Lúkiána. Z něj jsem si opsal jednu pěknou řeckou větu, kterou pronesl athénský aristokrat Hippokleidés a která se stala příslovečnou:

Ú frontis Hippokleidé
(Hippokleidovi je to fuk)

Takto prý Hippokleidés reagoval na to, že svým nevhodným chováním při hostině prohrál své šance v ucházení se o dceru sikyónského samovládce Kleisthena.

Pěkná slova. Ta budu s menší obměnou používat též. Škoda jen, že v té knize není přesný řecký přepis. Ale možná to bude vypadat nějak takto:

Ού φροντις Ιπποκλειδή

s malou obměnou potom:

Ού φροντις Μισανθρωπό
(Misantropovi je to fuk)

neděle, 23. března 42
Kráčím jitřním městem za svým osudem. Všude je pusto, až na dvě auta a jednoho psohlavce. Myslím, že jsem se trochu zatoulal, protože jsem přišel na dílnu nejen jako vždycky jako poslední, ale dokonce už všichni pracovali. Práce je jako smrt; měla by být rychlá a bezbolestná; často se to však vleče a misantrop mnoho zlého zakusí a dlouho se natrápí, než je konec. Dnes to však naštěstí nebyl ten případ. Pouze zase z mašin tekla voda. Na takzvaném "horním" provozu praskla hadice a horká voda či snad olej opařil jednu ženskou, která se zrovna motala poblíž. Strojník Péťa ji musel vézt až do Svitav na pohotovost. Zamrazilo mně; totéž se totiž může stát komukoliv a kdykoliv znovu. Nerozlučná dvojice strojníků Vráťa a Péťa se rozloučila, neboť Vráťa dal výpověď, a tak Péťa zatím zbyl na všechno sám. Nejsou lidi. Je to k nevíře, ale nikdo tam prý nechce jít dělat. Mně se tam docela líbí. Péťa mi tudíž učinil nabídku, zdali bych nechtěl být jeho pravou rukou, jak se vyjádřil. Odpověděl jsem nejprve automaticky, že ne, jak je mým dobrým zvykem, ale potom jsem mu na jeho naléhání aspoň slíbil, že když to schválí představenstvo, že bych to zkusil. Snad si tím nepohorším tu krásnou ženskou ulejvárnu. Ale ono to představenstvo beztoho neschválí, ježto nemám k té práci žádnou kvalifikaci. Inu, uvidíme. Prý jsem tam jediný chlap, který uzvedne pytel se sypkou plastickou hmotou, což je taky pravda.

Po šichtě jdu zase kolem mini-zoo. Papoušky si prohlížím lépe a déle. Ti dva bílí v jedné kleci s červenými líčky, to jsou nějací loriové. Nad nimi vpravo se v jiné kleci mihlo cosi hnědého a chlupatého, co mohlo být králíkem. Bílí loriové s červenými líčky dnes ani nepípli; Já taky ne; dnes jsem je čímsi znervózňoval, asi ze mne měli strach. Raději jsem šel pryč.

Počasí je hnusné. Doma mají haha to čiči (japonsky máma a táta) mejdan na oslavu tátových narozenin. Je mu právě 75 let. Za dveřmi je bot jako před orientálním chrámem. Zalézám honem do pokoje a zamykám se, aby mě nepřišli otravovat. Nemám rád tyhle sešlosti a cizí lidi navrch v bytě. I když to jsou příbuzní, mně příbuzní nejsou v ničem. A i kdyby nakrásně byli; chci být sám.

pondělí, 24. března 42
Zase je venku bílo. Bílo a ticho. Akorát čubka huláká. Je Velikonoční pondělí. Koledníků není moc vidět. Rok od roku jich ubývá. Přitom ještě o velikonocích 20. dubna misantropického roku 26 (kam se ty roky ztrácí!), tedy před šestnácti lety, jsem se mohl bavit pliváním na tupé hlavy koledníků z okna mého pokoje. Teď můžu plivat akorát tak na čokly - ale to by mi nestačily sliny, ty vzácné krůpěje pohrdání, jimiž plýtvat není nikdy marnotratné.

Venku je bílo a ticho (až na tu čubku). Nemohu uvěřit, že přesně za měsíc, na den svatého Jiří, má nastat skutečné jaro. Ale tak je to vždycky, každý rok. A před těmi už málem mýtickými šestnácti lety, kdy se započala moje iniciační pouť přírodního filosofa, to nebylo jinak.

Je bílo a ticho (jen čubka štěká). Velikonoce. To jsou prý "svátky jara". Pch! Leda tak po židovském způsobu! Tam na jihu, v poušti, u Semitů, už jaro možná bývá, ale tady u nás nikdy. Ještě je brzo. Keltský Beltine začíná až na Valpuržinu noc, kdy prý podle pověsti Anton Szandor LaVey sepsal svou slavnou Satanskou bibli. Ještě je čas. Jaro vypukne až po Vůdcových narozeninách.

Až kolem poledne se najednou s různými kolednickými chámy jako by roztrhl šourek. Inu, zlozvyky se drží dlouho; jen to dobré je krátkého trvání.

úterý, 25. března 42
V noci mrzne, -5°C, měsíčná noc. V robotě mi zase, už podruhé, ustřelil kousíček vyďoubávaného plastiku do oka. Až doma jsem jej s konečnou platností a v polospánku vyplavil hořkými slzami. Na tyhle oční nehody mám smůlu. Ještě mám v živé paměti, jak mi, jako malému děcku, museli jakési smítko z oka lovit na pohotovosti. Tenkrát mi to prý málem poškodilo rohovku. Dnes ten zpropadený mikroskopický ďoubaneček také dost dlouho a nebezpečně bloudil po oční bulvě!

Dnes jsem měl smůlu, ale zároveň i kus štěstí, také v tom, že když jsem ve fabrice nahoře ve skladu ležel a odpočíval se zavřenýma očima, vnikl mi tam zrovna ten starý, ale jinak pohodový vrátný na obchůzce. Šmejdil tam potmě s rozsvícenou baterkou a tahal za kliky dveří, mne si však naštěstí nevšiml; zůstal jsem ve tmě nehybný a tichý, schovaný za přepravními paletami. Kdoví, jestli by mě také udal? To by byla zase "aféra"! Uprchlý vězeň!

Ráno po šichtě, konečně volný, kráčím sám středověkým městem a po "kočičích hlavách" opět kolem kostela a okolo mini-zoo. Bílo-žlutí papoušci z čeledi loriovitých s červenou skvrnou na líčkách a chocholkou na hlavě mě znovu napjatě pozorují. V jiné kleci vedle té jejich nyní vidím a zřetelně rozeznávám pěknou malou líbeznou činčilu. To je tedy ten "králík"! Snažím se je příliš nepoděsit; nepřistupuji proto až těsně k oknu, avšak zdáli se jim obdivuji. Je mi jich však líto, hluboce líto až k pláči. Nejraději bych je vykoupil z jejich vězení. Ale u mne doma by si nepřilepšili; ani bych se o ně nemohl jak náleží starat. A vypustit je na svobodu, by jim v této zeměpisné šířce také nepomohlo, ba by je to spíše zahubilo. Trpím při pohledu na ty doživotně zavřené chudáky, ale zároveň mě přitahují jako magnet. Musím tudy chodit a navštěvovat ty smutné a nešťastné tvory s osudím podobným mému. Zkrátka musím.

V parku je ovšem živo s velkým "Ž"! Živo a svobodno, jak jen divoká zvířata mohou být! To je zcela jiný obrázek a zcela jiná hudba! Okamžitě se také rozveseluji tou symfonií různých ptačích hlasů, jež mě blaží jako nenadálé štěstí uprostřed pekelných útrap. Přistihuji se dokonce, že se mi ústa jaksi podivně doširoka otevírají od ucha k uchu! Není to snad - úsměv? Takovým mimickým svalovým stahům už můj obličej skoro odvykl! Lidé žádní, park teď patří zvířatům. Znovu si takto názorně uvědomuji, že se zmizením posledního žijícího člověka na této planetě, nikoli až za sto let, nikoli až za padesát let, nýbrž okamžitě! rozhostí se všude po Zemi království divočiny a zvířata ihned obsadí prázdné lidské ruiny a budou zase po zásluze vládnout světu, jako kdyby člověk nikdy neexistoval! Těším se na tu dobu. Tady je toho patřičný důkaz a malý závdavek věcí příštích. Koňadra prozkoumává hodnými lidmi vyvěšenou budku, kosi divoce poletují a pobíhají po zemi, špačci předvádějí naplno a bez zábran všechen rozsah svých hlasových možností a pěnkavy se ozývají v roztodivných nářečích. Vše v mé bezprostřední blízkosti, jako kdybych ani nebyl člověk, nýbrž jeden z nich, normální zvíře jako oni všichni. Možná to tak je. Γνώθι σεαυτόν, poznej sám sebe, platilo ještě u starých Řeků za nejvyšší moudrost. Prohlížím si o samotě některé obdivuhodné staré stromy, jež tu v parku rostou. Nade všechny ostatní se tu nejvíc vypínají dva mohutné javory stříbrné, rozložité, dvojkmenné, s obvodem kmene snad desetimetrovým. Nádhera. Jako bych je viděl poprvé. Ale když jsou tu později ve dne lidé, není na zevrubnou prohlídku zdejších krasavců potřebný klid a nerušenost. Teď běhám od jednoho stromu k druhému, jsa naprosto uchvácen tou liduprázdnou velebností a mírem a tou nesmírnou krásou. Všechna parkoviště bych zrušil, rozrušil pneumatickým kladivem, roztrhal ekrazitem - a zasázel bych tam stromy, jako jsou tyto zde. Krásné exempláře - a to ještě nemají svou kadeřavou zelenou královskou korunu z listoví! Už aby bylo jaro! Slunce se vyhouplo nad obzor, ale pak se spustila zase jedna ze sněhových přeháněk. Ach jo, kdy to konečně skončí?

Po příchodu na ubikaci mám vlčí hlad. Snídám chléb, ljutenicu, banán a pomerančovou šťávu. V ranním matiné v pořadu Partitury na stanici Vltava mi k tomu zní perfektní barokní hudba od jakéhosi méně známého italského mistra, jehož jméno ani název skladby jsem si, žel, nezapamatoval. Už totiž napůl spím. Zato Čubka se probudila - Kerberos z podsvětí. Tuto Čubku však žádný božský pěvec Orfeus neutiší svým zpěvem a hrou na lyru. Ach, kdyby mi tak bylo umožněno dostat se odsud pryč; přísahám, že bych neudělal stejnou chybu jako Orfeus a neohlédnul bych se; neztratil bych navěky svou mrtvou lásku, svou Eurydiku - svou přírodu! To ona si mě podmanila svými okouzlujícími zpěvy! Jí neodepřu náležitou úctu, jako se toho dopustil Orfeus vůči Dionýsovi a byl za to roztrhán bakchantkami. Podmalovávám si tak spánek alespoň Corellim - jeť to balzám na znavenou duši.

středa, 26. března 42
Ráno je bílo od sněhu, úplné závěje.
A ve fabrice byl vyhlášen poplach: Přijedou Japonci! Od rána se gruntuje, přestavuje, hýbe se vším, staví se Potěmkinova vesnice. Po fabrice se motá lidí, že je ani neznám, do všeho strkají nos, pletou se a zavazí, berou mi lepicí pásku, zdržují mě dotazy, připomínkami, rozkazy; chtějí můj podpis tuhle i támhle, přemístí mi stolek, zpřehází navyklé pomůcky, naruší můj navyklý způsob práce, neboť vše musí být najednou vzorové a podle předpisu. Místní počítačová síť se navíc přetížila, takže jednu dobu nešlo zase vůbec pracovat s počítačem - no poděs. Je to zmatek. Nesnáším denní směny pracovního dne! Přál jsem si, aby právě teď ti Japonci přišli. Ti by se asi podivili, co je jinde ve světě možné! Měli by jim ukázat nejen ty horečné přípravy, jako kdyby měla přijet na inspekční cestu sama carevna Kateřina II.; měli by jim předvést také výpadky elektřiny a ty věčně nefunkční počítače (na což by zvlášť Japonci asi vyvalovali bulvy), ale měli je provést i těmi loužemi vody a oleje a těmi narvanými záchody.

Vrcholem této absurdní potěmkinské frašky bylo to, když kdosi rozhodl a nařídil, že se má zastavit výroba jednoho sortimentu, jen z toho důvodu, aby to ti Japonci neviděli, poněvadž se to dělá pro ně! To už jsem si nepřipadal jen jako v bláznivé komedii, ale rovnou jako ve cvokhausu! Já tedy nevím, psychiatr nejsem, ale myslím, že právě takto nějak se projevuje psychicky nemocný mozek! Nevycházím z údivu. A Já, když už jsem se mylně domníval, že Japonci nakonec nepřijdou, neboť dlouho nešli (až hodinu před koncem šichty!), a posunul jsem o kousek zpátky nádobu na odpadní vtoky na nepředpisové místo, dostal jsem za to málem vynadáno! To zas bylo poděšeného křiku, pozdvižení a zhrození, co jsem to udělal! Napadla mě ta pěkná řecká věta ού φροντις Μισανθρωπό aneb Misantropovi je to fuk, ale nechal jsem si ji radši pro sebe a jen jsem si pomyslel, co to je za ubožáky, ti lidé, že mají "vítr" a plná kaťata z takových nanicovatostí - zřejmě má na mne neblahý vliv četba Lúkiána.

Po šichtě jdu zase kolem papoušků. Budou to asi on a ona, protože jeden z nich je bíložlutý, kdežto druhý je tmavě šedý; nicméně oba mají ta hezká červená líčka. Činčilu jsem dnes vůbec nespatřil; myslím, že spala v dřevěné boudě uvnitř svého vězení.

Sníh přes den odtál, i když se několikrát přehnala sněhová metelice. V parku je nasráno od psů a zevlují tam puberťáci. V neděli ráno je tu podstatně lepší procházka.

V baráku pitomém nešla po čas mého zaměstnání elektřina. Teď jde a výjimečně ta oprava dopadla dobře; všechno je, zdá se, v pořádku a nikomu se tedy naštěstí nepovedlo nic zkurvit, jak je to obvyklé při podobných takzvaných "opravách" (viz takzvaně "opravenou" lodžii).

pátek, 28. března 42
A stejně jednou na chvilku vypadnul proud! Někdo si s tím hrál.

Včera jsem se normálně těšil do fabriky na noční šichtu! Netěšil jsem se však na práci, nýbrž na to, že uniknu nepřestajnému hulákání Čubky. Co ta včera vyváděla, to přesahuje všechny meze! Celý den hulákala pod mým oknem a nepřestala! Copak nikdy nechcípne? Přitom Já (a ještě moje máma) jsme asi jediní v celém baráku, neřku-li na celém sídlišti, komu to její čubčí řvaní vadí. Ostatní nájemníci jsou zřejmě tupí jako špalci, že si to nechají líbit! Nebo je jim to jedno, což je ještě horší. Ale to je možné jen v Čechách; v každé jiné pořádné zemi by byla takováto nájemnice s jedním uřvaným čoklem vyhozena bez pardonu na ulici, pokud by ji dřív vzedmutá vlna všeobecného rozhořčení patřičně neumravnila! Jenže tady si každý nechá všechno líbit. A Já jediný mám být za blázna, za toho zlého a marně se rozčilovat? Ne, v této zemi je zvykem charakterní a rovné jednání umlčovat a nenávidět.

Naštěstí mám nové CD s třemi Bachovými klavírními partitami, jejichž poslech mi trochu pomáhal zmírnit disharmonující dopad toho neustálého čubčího štěkotu. Jedna z partitur je dokonce vložena v obalu ve formě faksimile Bachova původního rukopisu, věnovaného své druhé ženě Anně Magdaleně. Samotný obal se však vůbec nepovedl: Je na něm vyobrazen namísto geniálního autora pouhý interpret, takto jakási škaredá cvičená opice s hispánskými rysy a v kravatě. Ani Bachovo jméno není vypsáno celé, tedy Johann Sebastian Bach, nýbrž jen "Bach". Jako kdyby existoval jen jeden geniální Bach; přitom jeho synové jsou po otci stejně talentovaní - jen méně známí! Zato ta hispánská cvičená opice v kravatě a v obleku tam má celé jméno, jako kdyby to bylo důležité! Obal mi tedy přinesl rozčarování. Ovšem hudba - hudba, ta je naprosto nadlidská! S Johannem Sebastianem Bachem si uvědomíte, jaký harmonizující potenciál hudba, skutečně dobrá hudba, může mít. Je to prostě nádhera. A jak říkám: i to nepřestajné čubčí hulákání bylo hned snesitelnější. Těším se na dnešní noc, až si tuto skvostnou hudbu poslechnu pěkně nerušeně v tichu.

V práci jsem si zamluvil jeden den volna na 24. dubna. Nejsou lidi, a tak jsem zvědavý, jestli to volno dostanu. Také jsem zvědav na počasí, vydaří-li se.

V mini-zoo na mne dneska zareagoval svým hlasem ten třetí papoušek, který je za mřížemi sám. Je to asi nějaký ara z čeledi papouškovitých, pestře zbarvený ptáček, který vypadá trochu jako papuchalk nebo klaun. Hvízdal na mne a zvědavě a nebojácně si mě prohlížel. Já jsem učinil totéž. Ostatní dva papoušci byli zticha a jen po mně nedůvěřivě pokukovali. Činčilu jsem neviděl.

Vstávám v jednu hodinu po poledni. Venku je celkem hezky, 13°C. Dívám se dlouho z okna na ptactvo. Lidi mě nezajímají.

sobota, 29. března 42
Víkend budu mít o hodinu kratší, neb v noci ve 2:00 začne debilita zvaná "letní čas" a hodiny se přesunou na 3:00.

Včerejší pátý díl VELKOVLAKu se zase povedl a pokud jej náhodou nevymažu, nechám si jej. Příští pátek je už ovšem závěrečný díl šestý. Nápady došly brzy.

Venku je hezky a teplo nad deset stupňů Celsia, je však trochu mokro po dešti. Na procházku se mi nechce. Lidáci mají také víkend a mne nebaví chodit po venku a potkávat je. Zítra má být počasí o něco lepší, a tak si tu procházku nechám raději na zítřek. Abych si to užil, musím dojít hodně daleko, až tam, kde již lidáci nebudou, což mi zabere celý den. Nebaví mě vyjít ven a za pár minut se zase vracet do nenáviděného lágru.

neděle, 30. března 42
Slunečno, teplo, 12°C ve stínu, na sluníčku však přes dvacet stupňů! Nečekám na nic, nerozmýšlím se a okamžitě po procitnutí se oblékám a mířím ven. I tak jsem se zdržel tím, že byla noc kratší o celou hodinu. Táta projevil přání jít se mnou. Neodmítám. Je to již dlouho, co jsme spolu nikde nebyli. Kupodivu mi stačil v tempu a nechal se ochotně vést, kudy se mi zamanulo. Ukázal jsem mu všechny ptáky a zvířata, jež jsme potkali nebo viděli a zavedl jsem jej na svá oblíbená místa. Viděli jsme takto hned v polích za sídlištěm dnes již vzácnou křepelku, dále skřivánky, kachny, drozdy a z větších zvířat mnoho srn a jednoho koně. Z kvetoucích rostlin upoutal mé všímavé oko podběl lékařský a chudobky neboli sedmikrásky. Až na závěr začal táta trochu zlobit, že už dál nejde a že chce zpátky do civilizace, ptal se lidí na cestu a podobně. Ale to už byl stejně čas k návratu a my došli až na úplný okraj souvislých lesů. Mne také bolely nohy. Volná slunná neděle ovšem přilákala do lesa též plno lidáků v autech, na kolech a se psy, což už se mi líbilo méně. Učinil jsem poznání, že třebaže se sem chystám na pár dní pod stan, stejně s ním budu muset zalézt někam hodně daleko a být každý den jinde, pořád v pohybu, stále na cestě. Ve všedních dnech to tu snad bude lepší, pustší.

pondělí, 31. března 42
Kvůli tomu debilnímu "letnímu času" vstávám ráno do práce zase do tmy. Na obzoru se to sice již modrá a kosáci začali pohvizdovat z vrcholů stromů a krovů střech, ale tma je přesto stále tmoucí. Byl jsem zburcován, ale vůbec jsem se nevyspal; četl jsem dlouho do noci a celý den jsem pak byl ospalý, malátný, bez nálady, bolely mě oči a motala se mi hlava. Bylo to utrpení. Ještě k tomu bylo málo práce, takže nebylo co dělat, přičemž nebylo se kam skrýt, tudíž se to vleklo. Deptalo mě také to pomyšlení, že je opět krásný slunný den, teplo skoro jako v létě, ale Já tvrdnu a trápím se zavřený ve fabrice jako ve vězení. Chodil jsem se aspoň na vězeňský dvůr koukat na to nádherně čisté alkyonské nebe. A věříš, milý čtenáři, že i na tuto skromnou radost se našel úlisný a falešný závistník? Ano, skutečně! I tu kratičkou minutku, kdy jsem krátce postál na slunci s hlavou zvrácenou do nadzemských výšin, i tu pouhou minutku mi někdo pokrytecky záviděl! Že prý, jestli vím o tom, že naproti v rohu dvora je umístěna kamera, jež mě snímá. A že prý i kvůli menším přestupkům dostal někdo vyhazov.

Co na to říct? Ti lidé prostě žijí na jiné planetě! To jsou prostě ubožáci, ti lidé, znovu to musím opakovat! Celý život prožijí ve strachu z takových malicherností. Chtěl jsem říct tomu otrokovi - jenž se přede mnou tak licoměrně přetvařoval, snaže se do mé přízně vlichotit s nasazenou falešnou maskou "přátelského rádce" - chtěl jsem mu říct, že Já se nebojím ničeho a nikoho a na jeho "přátelské rady" zvysoka kálím, protože si vždycky budu dělat, cokoli se mi zamane a neleknu se nějaké blbé kamery, ani si nekecnu na zadek před žádným člověkem, ani se neposeru z toho, když mě vyhodí pro takovou malichernost. Rychle mě přijali, rychle mě mohou zase propustit - takový je život. Ale nebudu se třást před tím, že mě někdo načapá, jak nastavuji s rukama v kapsách sluníčku tvář! Než takto otrocky žít, to ať mě radši vyhodí, nebo třeba ať raději zemřu! To by bylo alespoň čestné a důstojné! Nechci dopadnout jako oni - být celý život ustrašeným otrokem! Chtěl jsem mu říct, že mě ještě pořádně nezná, protože jinak by věděl, že Já se takových maličkostí nezaleknu a že ού φροντις Μισανθρωπό - Misantropovi je to fuk.
To jsem se zase dostal mezi "pěknou" verbež! Fuj!

úterý, 1. dubna 42
Prospal jsem celou noc, což už se mi dlouho nestalo. Vstal jsem brzy ráno, vypil jsem si kávu a šel jsem ven. Je hezky, leč zatím chladno, těsně nad nulou, neboť v noci slabě mrzlo; však jsou dosud louže pokryté tenkou krustou ledu! Za hodinu jsem došel lesem k posedu, další hodinu jsem na něm proseděl a šel jsem zase zpátky do lágru. Docela jsem na tom posedu prochladl, ale bylo tam krásně.

Čubka není naštěstí doma (kéž by se odstěhovali!), ale zato soused odvedle vyměňuje okna za plastová, takže je zase po baráku pitomém plno vrtání a bušení do zdí.

středa, 2. dubna 42
Máma samozřejmě objednala plastová okna také. Nejsou sice potřeba, ale mají je prý všichni, tak ať má někdo pěkný kšeft z lidské hlouposti. To je jako se vším jiným; jeden začne a druhý se přidá, aby měl totéž, co jeho soused, i kdyby to byl čokl, plastová okna nebo ta největší pitomost na světě.

Čubka je zavřená sama doma a bez ustání vyje. Ale jak! Vůbec jsem se nevyspal po noční šichtě! Ty hrozné disharmonické pazvuky, jež ta bestie vydává, nejsou ani štěkotem, ani vytím, ani kňučením, nýbrž vším tím dohromady. Snad je to kvílení samého pekla! Je to strašné. Udělal se mi z toho na rtu opar. Musím pryč z baráku.

Na odchodu, když jsem míjel dveře přízemního bytu, za nimiž ta čubka uřvaná huláká, třískl jsem do nich vší silou pěstí. Čubka pitomá se za těmi dveřmi lekla a rozhulákala se ještě víc. Ale to už jsem byl na odchodu, takže mi to nevadilo.

Je to hrozné bydlet v baráku pod jednou střechou s takovou čubkou. A to můžu být rád, že s ní nesousedím přímo! Kdybych bydlel těsně nad nimi, myslím, že bych asi musel vyvraždit celou tu "povedenou" partaj, abych měl konečně od nich pokoj! To je hrůza! Půl dne jsem zavřený pod přísným dohledem ve fabrice, pak přijdu na ubikaci, kde se za mnou zabouchnou vstupní vrata s ohlušujícím třeskem jako brána pekelná za smrtelným hříšníkem, ale ani doma nemá misantrop od každého pokoj! Jak si mám odpočinout, jak mám nabrat sil do dalšího života? Chce se mi zemřít.

Venku v lese jsem naštěstí sám a je tam ticho. Trochu jsem se tím uklidnil a dal vůbec do pořádku. Moc dlouho se v lese pobýt také nedá, neboť brzy mě roztřásá chlad, způsobený studeným větrem.

Ode dneška jsou všude vidět rehci. Viděl jsem párek křepelek, viděl jsem i spoustu jiných ptáků - jako vždycky. Také mnoho srn a srnců jsem viděl a dlouze pozoroval. Ale báli se mě. Lidužel.
Ta zvířata se mají, že mohou žít stále v lese a že - podobně jako Ciceronův Biás - všechno své si nosí s sebou.

Hledal jsem nějaké pěkné místečko, kde bych si zřídil letní tábor, ale žádné se mi nelíbilo. Takové místo, jako to v Reinlebensbornu pod posvátným dubem, takové skvělé místo již nikdy nenaleznu - to vím. Na to budu truchlivě vzpomínat až po zbytek svého otráveného života; na to místo budu vzpomínat s povděkem, jež mi bylo rájem, a na tu dobu, kdy jsem byl mladý, veselý a volný. To všechno odnes' čas a otrávili lidi. Nenávidím je za to a chci vidět jejich zánik. Jenže ono by to při mé smůle stejně dopadlo tak, že by mě vzali do propadliště dějin s sebou. Už teď jsem ostatně mrtvý muž.

Napadají mě k tomu jen tklivá slova básníka Máje:

...neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj v lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?

Po návratu do lágru, jejž již odpoledne opět hlídají mnohočetné psohlavé hlídky bachařů, je Čubka konečně zticha. Máma má narozeniny. Nevím přesně kolikáté, asi jednasedmdesáté. Není prý co slavit. Moje řeč. Další zářez na zdi celosvětového kriminálu nezavdává žádný důvod k oslavám. Já svoje narozeniny také už dávno neslavím. A navíc - jak píše Schopenhauer - "v pozdním věku vzbuzuje každý prožitý den pocit podobný tomu, jaký má delikvent při každém kroku k popravišti".

čtvrtek, 3. dubna 42
Ráno pršelo. Fabrika mi začala lézt na nervy. To brzo. Všichni mě tam nenávidí (jako Já je); najdou se jen výjimky těch, jimž jsem lhostejný, protože mě ještě dostatečně nepoznali. Denně mě někdo za něco "zjebe", jak se říká vulgárně; "nenašli jsme si k sobě prostě cestu", jak se říká eufemisticky. Neustále mě někdo špehuje; jestli dělám; jestli se někde necourám; kdy, jak často a na jak dlouho odcházím na šatnu; kdy přicházím do práce a kdy z ní odcházím...; dostávám přednostně práci, kterou nikdo nechce a podobně. Masky spadly - všem.

Dnes jsem omylem zabalil výlisky i se zmetky a pak jsem to skoro celé znovu přebíral - dobrovolně sice, aby se neřeklo, ale i tak jsem si tím moc nepřilepšil.

Ještě že mi takové dusné, nepřátelské, falešnické ovzduší vadí méně než člověku společenskému - ten by se z toho asi brzo zhroutil nebo by se snažil mezi tu verbež zapadnout a nevyčnívat. A to, jak se říká, "držím hubu a krok"!

Po šichtě je venku zase hezky. Kráčím pomalou chůzí k ubikaci, abych tam přečkal čtyřiadvacet hodin do další šichty. Všichni tři papoušci v mini-zoo jsou ve svých klecích nápadně čilí a zvědavě okukují vše, co se děje venku za oknem jejich nedobrovolného vězení. Určitě by chtěli také frnknout ven, někam daleko, pryč od všech lidských klecí světa, někam tam domů do Amazonie. Určitě je s příchodem jara také jako mne volá ten mocný a neutišitelný vnitřní hlas, Call of the Wild. Musí to být hrozné strávit život zavřený. Oproti nim se mám ještě docela dobře; Já mohu být aspoň občas svobodný; těm papouškům je to již nadosmrti odepřeno. To je hrozné. Co udělali, že si zasloužili takový krutý trest?

Rozveselují mě teprve divocí ptáci v parku. Za městem v lesích jsou ptáci příliš plaší, nezvyklí na člověka... - totiž, co to říkám: právě že člověka znají, a proto jsou tak opatrní! Ale tady v parku ti ptáci vědí, že se po nich střílet nebude, a tak se nebojí ukazovat a projevovat i před zraky lidí - ti ostatně chodí kolem nich naprosto nevšímavě, jako kdyby na nich nebylo nic zajímavého. Já naopak chodím s hlavou zdviženou k větvím stromů tak důkladně a tak zaujatě, že mám co dělat, abych nešlápl vedle a nespadl do rybníka! Možná by mi to ani nevadilo, neb náhon buďto pročistila velká voda, nebo se konečně páni konšelé prošli pěšky v neděli po městě, plácli se do čela a tu veřejnou ostudu nechali odstranit. Ještě by odsud mohli vystrnadit ty tlupy puberťáků; tabákového dýmu a kraválu je tu od nich - od "dětí"! - hůř než v nejsprostší nálevně.

Doma ještě provozuji músicu a gymnastiku a pak poslouchám v rádiu pořad MUSICA ANTIQUA a v něm brilantní koncert pro cembalo a orchestr D dur od Antona Zimmermanna (1741 - 1781), nejslavnějšího slovenského skladatele 18. století. Ostatní jeho skladby už se mi tolik nelíbily. Žádnou nahrávku se sólovým cembalem nebo clavecinem ještě ve své obsáhlé sbírce nemám; měl bych to napravit.

pátek, 4. dubna 42
Zataženo, 6°C. Zpívají zvonci. Naproti nějaká škodlivá verbež ničí pruh trávníku podél chodníku. Není těžké uhodnout, co to asi bude až to bude; samozřejmě že určitě parkoviště - co jiného.

Zasrané sídliště je ještě zasranější; čokl z vedlejšího vchodu právě sere na rašící trávě. Schválně celou scénu pozoruji dál, jestli si to panička po sobě uklidí. Samozřejmě že ne. Fixuji ji očima, neboť vím, že ona ví, že se dívám. Neuhýbám před jejím pohledem, chtěje dosáhnout alespoň toho, že jí to bude trapné. Snad se mi to povedlo. Měl jsem sto chutí na ni zavolat, aby se tam vysrala taky.

Od toho dne, kdy jsem třísknul pěstí do dveří toho psince dole v přízemí, je po baráku o trošku méně čubčího hulákání - ale opravdu jen o trochu. Že by byl některý z podnájemníků doma, slyšel to a zatepla to sousedce vyzvonil? Možné to je. Nenávistí k té čubce se netajím a nahlas říkám, co si myslím - sice jen doma, ale v tomhle baráku pitomém mají i stěny uši, a tak se to jistě doneslo k těm správným uším; existuje též cosi jako přenos myšlenek na dálku; pohledy sousedů jsou ostatně výmluvné dostatečně. Ejhle, člověk! To věčné řvaní nikomu nevadí, ale sotva se neovládnu a třísknu vzteky do dveří, hned o tom ví celý barák.

Pošťák přinesl dvě nová CD do mé sbírky:
  1. Domenico Scarlatti - Sonatas (za 159 Kč)
  2. Dimmu Borgir - Enthrone Darkness Triumphant (za 409 Kč)


Proti obalům (jak jsou vidět nahoře) nemám tentokrát nejmenších námitek. A proti hudbě už vůbec žádných. Jen jsem předpokládal, že ty Scarlattiho sonáty budou zahrány na cembalo, a ne na klavír; podobnou nahrávku jsem si totiž koupil minule - od Bacha. Nicméně to je i tak dobrá hudba, hlavně k spánku a k pohodovému poslechu při práci na počítači. Sedmá skladba, sonáta C dur, je velice známá!

A Dimmu Borgir - již šesté moje album od nich! - si vyposlechnu za chvíli, až ulehnu na pár hodin ještě do postele, než se vydám na noční šichtu do fabriky. Nepochybuji však o tom, že se zklamání ani pro tentokrát nedočkám. Skladbu Spellbound (by the devil) také znám; mámť ji živě na DVD k albu Stormblåst.

Hle, toto je tedy ta ďábelská smečka z Temného hradu - norsky Dimmu Borgir řečeného!


Obě alba zde byla vcukuletu, za pouhé čtyři dni! Je to proto, že jsem změnil dodavatele: internetový obchod Vltava jsem vyměnil za CDCentrum, alias Patro.cz. Vltava dodávala zboží pozdě, často vůbec ne. Tenhle obchod je lepší; nabízejí zřejmě jen to, co mají skutečně na skladě.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm