Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 12.

3. února 2010 v 19:30 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
sobota, 5. dubna 42
Na noční měla se mnou službu ta lekavá vrátná, která by z fleku mohla dělat bachaře v kriminále. Dnes se však nějak zapomněla a vlídně se uvolila ke mně dvakrát promluvit jakýmisi jednoduchými frázemi, sestávajícími ze slov "dobrou chuť" (to když jsem se právě na šatně pustil do svačiny) a "nelekněte se" (to když jsme se střetli u východu z dílny, zrovna když jsem se vydal prozkoumat, zdali by se nedalo vylézt záchodovým okénkem ven před fabriku - nedalo; záchod byl zamčený). Opáčil jsem na to její "nelekněte se", že hlavně, aby se nelekla zase ona (...sere mě!).

Nahoře jsem si tentokrát poležel asi jen pět minut, když právě bachařka dokončila obhlídku rajónu. Stejně jsem byl jako na trní, ale už jsem to nemohl vydržet a prostě jsem se musel jít na chvilku natáhnout - riziko neriziko.

Měl jsem s sebou v práci tu knížku Lukavského nejmilejších veršů, ale mnoho jsem toho nepřečetl - kvůli té bachařce a částečně též vinou pálení očí a množství práce, jež na mne navalili.

Lúkiána mám tedy přečteného. Tenhle svazek jeho spisků, který se jmenoval v originále ΔΙΑΛΟΓΟΙ, tedy česky DIALOGY, a pro české vydání přejmenovaný na Šlehy a úsměvy (zase ta drze neomalená potřeba "opravovat" původní "málo atraktivní" názvy!) - tedy tenhle druhý Lúkiánův svazek mi připadal jaksi plonkový a druhořadý, o čemž svědčí i to, že jsem si z něho zatím neopsal skoro nic - vlastně jen tu jednu větu "ú frontis Hippokleidé, Hippokleidovi je to fuk". Jen poslední stať s názvem O zármutku je docela dobrá a ještě si ji jednou projdu znovu, protože si z ní asi některé úryvky opíšu. Ostatní kapitoly byly však nejen jaksi prázdné, ale až přímo odporné, jako třeba ta o Prométheovi (o jeho fatální vině a nerozumu, když podle pověstí stvořil lidi a dal jim ještě k tomu, blbec, oheň!); zde se píší takové odpornosti, jako například že svět by byl bez lidí pustý a bez jejich měst nepěkný (?!) - no, hrůza.

Lidi v robotě mi lezou na nervy. Jedna ženská čpí tak odporně lacinou voňavkou, že je to k zblití. Spolehlivě poznám po čichu, kudy prošla. Také umět se libě a uměřeně navonět a mít cit pro jemné vůně je umění, které se nedá naučit. S citem pro vyvážené vůně je to stejné jako s citem pro umění nebo s hudebním sluchem. Kdo nemá od přírody patřičně vyvinutý smysl pro vyšší cit, může snadno považovat za ušlechtilé a krásné i odporně zapáchající odér levného flakónu, jakož i nechutné songy pop music žalostné úrovně, nebo třeba psí štěkot. Nevkus, lidužel, vždy a všude převládá.

Po šichtě před fabrikou túruje jedna moje lžikolegyně své smradlavé auto na sytič, drhne zběsile z okének jinovatku a nakládá do kufru práci na doma. Tak takovou verbeží nejen z duše pohrdám, ale chovám k nim jen zášť. Já jsem rád, že tu práci tři volné dni neuvidím, a ona si ji ještě bere domů, aby se náhodou nenudila. Takové nízké otrocké duše z duše nenávidím. Já budu mít naopak plno starostí s tím, abych si vhodně rozvrhnul ten krátký volný čas pro mé soukromé, nepracovní aktivity. Mám toho spoustu co dělat: číst, psát výpisky a tento deník, poslouchat hudbu, sledovat přírodopisné filmy na videu... - je toho hodně. Ani ven na procházku nejdu, třebaže je tam hezky. Ale je sobota a všude bude jistě plno lidu. Jako bych to neznal. A že bych je musel vídat ještě po dvanácti hodinách strávených a otrávených s nimi a jim podobnými znovu venku o svém volném čase, to bych netvrdil, tomu se má mysl vzpírá. Jsem za uplynulých dvanáct hodin udobrýdenovaný až do přesycenosti. Teď chci být sám a nikoho z lidí už nevidět.

Ráno jsem ještě před spaním a při jídle (měl jsem rizoto a zmrzlinu) sledoval kousek včerejšího dílu Planety Země, pojednávající o lesích mírného pásma. Nádhera. Pěkné detailní a časosběrné záběry.

Dole se probudil Péťa Schwach a uspořádal tam jakousi diskotékovou tancovačku či co. Duní to zdola tím odporným diskotékovým rytmem, tou strašlivou bezduchou dupárnou, že je to až srovnatelné s tím hulákáním čubky. Ten Péťa se také nějak zvrhnul v poslední době; dřív jsem odtud slýchával úplně jinou hudbu (Sepulturu například a podobně!) - a teď tohle! Tahle dnešní jeho produkce také není žádná harmonická hudba, jako je tomu třeba u Dimmu Borgir nebo u Scarlattiho sonát. To druhé si pouštím ke spaní. Je to tak uklidňující a harmonizující hudba, že se mi potom po probuzení nechce ji vůbec vypnout, natož jít ven a poslouchat tam pazvuky lidské pakáže, řvaní jejich motorů a hulákání jejich čoklů. Stačí co zvenčí pronikne příliš propustnými stěnami do mého pokoje.

Ani výhled z okna na sídliště neskýtá kdovíco potěšujícího. Jeden magor primitivního vzezření tam u auta řve na svou ženu, že přišla pozdě a že "už tam dávno měli být", a kope přitom vztekle do kočárku s malým křičícím harantem. Je to dost vypjaté divadlo. Myslel jsem, že vezme tu montpáku, již třímal v pracce a že to děcko s ní snad přerazí! To jsou scény! To jsou magoři! Tak takovýto svět s nimi sdílet rozhodně nemusím!

Čiči to haha (japonsky táta a máma) jdou k sestře na rodinný mejdan. Marně mě vždycky zvou a když přijdou oni k nám, nevycházím raději z pokoje, aby mě neotravovali. Takto už se mi nějaké příbuzenstvo podařilo nevidět hezkou řádku měsíců! Místo takovéhoto podobného neužitečného plýtvání drahocenným soukromým časem si raději třeba opisuji z té Lúkiánovy docela dobré stati O zármutku toto (hodí se to mimochodem výborně do tohoto mého Zápisníku mrtvého muže!):

"...hořekování a bědování žen, všichni pak prolévají slzy, bijí se v prsa, rvou si vlasy a zkrvavují tváře; leckde si také trhají oděv a sypou si popel na hlavu - živí jsou na tom vlastně hůř nežli nebožtík. Neboť oni se válejí po zemi a tlučou hlavou o podlahu, ale on, úpravný a krásný, celý ověnčený si leží vystaven ve výši, jako by byl vyzdoben k průvodu.
Potom matka nebo dokonce otec vystoupí ze zástupu příbuzných a obejme ho a začne vydávat podivné a nesmyslné zvuky, na něž by mu i sám mrtvý odpověděl, kdyby nabyl řeči:
'Neblahý člověče, co křičíš? Proč mi působíš nesnáze? Přestaň si škubat vlasy a drásat si tváře! Proč mi spíláš a nazýváš mě ubohým a neblahým, když jsem se stal mnohem lepším a blaženějším nežli ty? Či si myslíš, že se mi stalo něco hrozného? Snad proto, že se ze mne nestal takový dědek, jako jsi ty? Holohlavý, celý svraštělý, shrbený, s neohebnými koleny a už svým stářím chorobný, když jsi naplnil množství měsíců a olympiád, nakonec takto blábolíš před tolika svědky?! Bláhový, co se ti vlastně zdá dobrým v životě, jehož již nebudeme účastni? Samozřejmě uvedeš jídlo a pití, oděvy a slasti lásky a bojíš se, abych nezahynul, když to nebudu mít. Nevíš, že nemít žízeň je mnohem lepší než pít, nemít hlad než jíst a nemrznout než mít dostatek oblečení?
Poněvadž se tedy zdá, že to nedovedeš, naučím tě zpívat pravdivější žalozpěv; začni znovu a křič: »Ubohý synku, už nebudeš mívat žízeň, už nebudeš hladovět, ani mrznout! Odešel jsi, ty nešťastný, a unikl nemocem, už se nebojíš horeček ani nepřítele ani samovládce, nebude tě trýznit láska, ani tě nezkazí zábavy se špatnými lidmi a nebudeš se cpát dvakrát či třikrát denně: jaké to neštěstí! Nebudou tebou pohrdat, až z tebe bude stařec a nebudeš mladým na obtíž, spatří-li tě!«
Budeš-li mluvit takto, otče, nemyslíš, že budeš říkat věci mnohem pravdivější a vtipnější nežli tamty? Proto se mi, při Tísifoně, už dávno chtělo rozchechtat nad tím, co děláte a co říkáte, ale zabránilo mi v tom to plátno a vlna, kterou jste mi tak pevně utáhli sanici!'
Namouvěru, kdyby se mrtvý obrátil, opřel se o loket a takhle promluvil, nedomnívali bychom se, že řekl věci zcela správné?"

Tolik tedy zhruba Lúkiános ve stati O zármutku. Z ní pochází i tento citát (zřejmě z Homéra), jejž jsem si zvolil i jako druhé motto této mé knihy:

"Tak tedy děl a nato jej zakryla mrákota smrti."

neděle, 6. dubna 42
Dopoledne mě burcuje zase hulákání Čubky. Před barákem pitomým je vyloženo plno sousedů. Vlastně jen všehovšudy tři, leč furt ti samí: Navrátilovi s Čubkou pendlují kolem svých dvou aut nebo v okolí garáže, a mladý pan Mach už zase vozí v dětském autíčku svého parchanta kolem dokola parkoviště jako nějaký pomatený blázen. Všichni mají choré mozky! Vždyť to na nich jasně vidím! Jo, jasně! Jen ho, vole, uč, že je normální nechodit pěšky, ale vozit se v autě! Děláte to "dobře".

Je to prostě normální neděle. Nenávidím neděle políčského měšťáka! Když to vidím a slyším, nechce se mi ani ven, i když počasí také není nic moc: studený vítr, 9°C a vypadá to na déšť. A venku za městem další halda odporných lidáků! Na to nejsem opravdu nijak zvědavý!

Ty Lukavského nejmilejší verše se mi zatím moc nelíbí. Jsou to všechno takové ty básničky, které nikoho neurazí, avšak také ničím nevynikají a znalce tudíž nepotěší. Docela dobrý a zvláštní je třeba Válmíkího indický epos Rámájanam, Máchův Máj nebo Vergiliova Aeneida, ale to je zatím vše. Co je však na této sbírce básní hrozného je od samého počátku průvodní slovo hercovo. To jsou plky! To jsou humanistické žvásty! To jsou politicky konjunkturalistické, pseudonábožné, křesťanství vyzvedající, semimarxistické člověčismy! Jednu z básní jsem po pár řádcích úplně vynechal, protože to se nedalo, jak byla špatná a mně protivná! Autorem je jakýsi malý, bezvýznamný barokní veršotepec jménem Bedřich Bridel (neznám) a ta jeho ubohá plytká veršovánka beze smyslu se jmenuje blbě Co Bůh? Člověk? Už ten název by měl misantropovi leccos napovědět. Lukavský tuto nemožnou slátaninu navíc blbě přirovnává k Máchovu Máji, což už je úplně vrchol nejapnosti a nepochopení! Opět se tedy ukazuje, že celé herectví, tak neoprávněně a přehnaně nadhodnocované hlupáky, je jen pouhým cirkusovým číslem a že herec je často jen cvičenou, vydrezúrovanou opicí, která nemá ponětí o tom, co a proč dělá a říká. Je to jen jeho sprostý džob, jeho všednodenní mizérie, jeho otlučený žlab, jeho žebrácké ponížené nastavování dlaně, jeho kurevská prostituce za prachy, jeho iluzionistické představení za účelem vymámení peněz z oblblého obecenstva, tedy jen druh "pojišťovacího" podvodu - nic víc. Herec něco prostě automaticky odříká (cokoliv, co mu podstrčíte), po šichtě si "odpíchne", ale hlubší smysl nedokáže stejně pochopit svým obyčejným mozkem obyčejného člověka. To se totiž nedá naučit. Může se jen naučit roli - toť vše. Může se jen domnívat, že je něčím víc než obyčejným člověkem, když se v práci zaobírá uměním - ale není; vždyť totéž by si mohl nalhávat i každý obyčejný tiskař knih v tiskárně, ba každý obyčejný hrabalovský třídič ve sběrných surovinách, jemuž projdou nemytýma prackama tisíce beletristických textů, aniž by zanechaly v jeho tupém mozku jakoukoli výraznější stopu!

pondělí, 7. dubna 42
První venkovní zvuk, jejž jsem si uvědomil, byl neúnavný zpěv koňadřin. Krásně se mísil s Bachovými partitami, k nimž se později přidaly i stejně neúnavné trylky zvonků. Tak takovéto probuzení do nového dne si nechám líbit! Barák je konečně téměř vylidněný, i to věčně přecpané a kolikrát i nedostačující parkoviště zeje prázdnotou - až na tři pozůstalá osamělá auta. A ten klid! V rádiu právě před okamžikem pouštěli nádhernou árii Rusalky ze stejnojmenné Dvořákovy opery - no prostě den jako vyšitý zlatou nití do brokátu! Škoda jen, že prší a je zima (5°C), takže nelze jít ven. Ale co - vždyť i básník Vladimír Holan vyřešil tu skoro hamletovskou otázku "Jak být?" tím, že navždy opustil svět lidáků, a hranicí mezi jejich světem a jeho "svobodným teritoriem" mu od té doby byly zdi jeho bytu, hranicí, kterou nepřekročil, ani když měl v italské Taormině převzít jednu ze světových cen za poezii.

"Říkám ti, že umění je nářek,
něco pro někoho, nic pro všechny,
neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti...
Dosud stále hledám bezplatnou jídelnu,
jejíž okýnko by nebylo okýnkem
ve dveřích žalářní cely, okýnkem, kterým je
žalářovaný pozorován (...)

(...) nebo i pod ztrátou hrdla přepilovat pouta
a raději si vyloupat oči,
aby neviděly ty dnešní hrůzy
a přece ještě zaslechly ty dávno mrtvé,
ale svobodné zpěváky...

A přece zlo stoupá míchou lidstva,
krvavě poplivanou jako schody k zubařovi... (Huysmans?!)

Je věkovité to zlo a unavené
a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech světců a básníků vypnout proud -
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.

Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím.

I kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest...

Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku: proč?
a nemohl jsem odpovědět.
Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Když poznávám člověka,
dávám se znovu do řku.
(Vladimír Holan: Noc s Hamletem)

úterý, 8. dubna 42
Nejmilejší verše nedávno zemřelého herce Radovana Lukavského jsem dočetl, leč nepřečetl celé. Některé jsem jen tak v rychlosti přelétl očima, zdali přece jen... - nicméně shledal jsem mnohé z nich pouhými neužitečnými požírači času; například čtyři rovné strany věnované jen takzvanému "kouzlu" vánoc! No, to bych musel být padlý na hlavu jako jistý pan "někdo"!

Vynechával jsem také básně, kde se vyskytovalo příliš Bohů, lásky a modliteb, nebo verše takzvaně "humorné", dětské, případně politicky či vlastenecky zabarvené. U hercova průvodního slova mi nejvíc vadila ta upřílišněná taktnost a slušnost, která nemá místa v kloudné literatuře. Taktnost a slušné, ničím nepopouzející jednání a chování je rozšířeno v denním styku s lidmi (to aby se nepozabíjeli); ale je falešné jako pozdravení. V literatuře, najmě v osobní zpovědi, ve svém vlastním názoru, má být pisatel upřímný a otevřený, i kdyby se to někomu, a třebas i každému, nelíbilo. V literatuře by měly jít všechny slaboduché ohledy stranou a měly by ustoupit holé pravdě.

Dále pak nesnáším ty "porevoluční" nářky, co všechno jsme nemohli, jichž je v té knížce také plno. Na takové neužitečné lkaní je totiž už poněkud pozdě. Tenkrát jste měli lkát a naříkat! Copak dnes - po funuse! Drželi jste hubu tehdy - držte ji tedy i tentokrát! Jenže takhle je to pohodlnější, že? A vám podobní na to milerádi skočí a přidají se! Ale takhle se to, vážení ublížení, nedělá! Takhle tedy ne! Tehdy jste se měli ozvat, "pozvednout hlas svědomí", jak to nyní tak rádi omíláte! Jenže to byste s největší pravděpodobností ztratili svá teplá místečka, že? Jiní - a lepší! - šli radši makat do fabrik a kotelen, než by se zaprodali jako ty kurvy!

Leč o mrtvých dobře, říká se - i když nevím proč. I tak toho nechám. Své už jsem řekl. Také Já neměl bych být dnes víc prostořeký než tenkrát.

Denní směna ve fabrice byl opruz. Celý víkend propršelo a sotva jsem nastoupil do toho kriminálu tam, udělá se hezky jako z pohlednice! Pokolikáté již? Doufám, že se ta smůla jednoho krásného dne zlomí. Doufám, že - řečeno s Jaroslavem Seifertem - že svatý Jiří (24. dubna) pozvedne kopí a vrazí je ve chřtán té sani zimě! Tehdy bych měl mít totiž o jeden den dovolené prodloužený víkend.

Kamera-nekamera, nenechal jsem se jí vyrušovat a chodil jsem aspoň na sluncem zalitý vězeňský dvůr - totiž podnikový - a hledal jsem jiřičky. Mají totiž vystavěná hnízda pod horními okny kanceláří, hned nad tou špiónskou kamerou, jejíž oko Velkého Bratra mě sleduje, na což nedbám. Ale neviděl jsem je nikde. Žádné jiřičky. Včera se mi zdálo, že jsem nějaké takové podobné posly skutečného jara zahlédl. Možná to byla jen ta pověstná jedna vlaštovka, která jaro ještě nedělá. Spatřil jsem tam jen jednoho rehka, kterak právě vylétal odkudsi z útrob vjezdového portálu. Asi tam má někde také hnízdo.

Jedna kolegyně (Jarka) se do mne pustila zase kvůli tomu, jestli bych nechtěl dělat seřizovače. Řekl jsem, že šéfové jsou jednak proti, a za druhé bych to ani dělat nechtěl. Já také dovedu být vychytralý jako ženské a držet se snadnější a jednodušší práce! To zrovna! Kam bych se tlačil! Nakonec misantrop stejně zjistí, že to nestálo za námahu, ba že to bylo dokonce k horšímu! To zrovna! Dělám dlouhý nos! Teď to budu odmítat už jenom proto, že si to "někdo" tak móc toužebně přeje!

A vidíte? Zase mi to útulné místečko někdo nepřejícný závidí! Zase někdo nerad vidí, že mám nějakou příjemnost a bezproblémovost navíc a už by mě z ní nejradši vyšoupli jinam, protože se jim zdám zřejmě málo využitý! Je to prostě pakáž - říkám to pořád. Můžu si za to jen a jen sám; jsem ještě příliš iniciativní, málo to flákám - tak je to.

Z okna šatny jsem viděl transport krav na jatka. Úplně jsem se zhrozil! Náhle jsem si opět uvědomil, že "to" stále existuje; že je smrt a vraždění nevinných; a že bůh Indra kdysi osvobodil krávy nadarmo. Stály tam, na zastřešené korbě nákladního vozu, namačkány na sebe jako lidský dobytek v tramvaji, a jely na smrt. Proč zrovna ony, nejušlechtilejší bytosti na světě! Proč ne třeba lidé, ta pakáž škodlivá? Určitě již musely tušit, kam je vezou a co je tam čeká. Bylo mi v té chvíli, jako kdybych tam stál s nimi. Byl to jen moment, ale sáhla na mne smrt. Přál bych ten úděsný pocit zažít každému lidákovi, který si pochutnává na "stejku".

V práci jsem četl takovou malou útlou brožurku od mámy o keltském "stromoskopu". Úvodní pojednání o Keltech a jejich kultuře a civilizaci a o jejich lásce a úctě ke stromům bylo celkem dobré - až na ty příšerné pravopisné chyby ovšem! Kdybych měl s sebou červenou tužku na podtrhávání chyb, celá ta zelená brožurka by se červenala studem! A co bylo horší, vyskytovaly se tam i věcné chyby, jako například když řeckého hrdinu Héraklea blbě zaměnili za řeckého filosofa Hérakleita z Efesu, a podobné držkopády! Prostě zase jeden z těch debilních výpotků, jakých je všude - hlavně na internetu - plno. Tohle bylo podobné. Ani se autor či autoři nepodepsali. Asi věděli proč. Já bych se k takové nepodařené slátanině také styděl přihlásit. A ten takzvaný keltský "stromoskop" jsem úplně vynechal, protože to byl jen klasický výcuc z prstu, jako každý jiný "zábavný" horoskop ze žurnálu pro blbé. Stejně jsem se z toho o Keltech nedověděl nic, co bych již dříve neznal. Vracím se nyní znovu k rozečtenému Huysmansovu Naruby (tam jsou ostatně také chyby a jiná "podezřelá" místa).

Po odchodu do práce jsem nechal nezamčené dveře od mého pokoje, protože máma v něm chtěla mermomocí umýt okna, ačkoli jsem jí to rozumnými důvody rozmlouval. Neměl jsem to však dělat! To jsem si dal! Naposledy jsem ji pustil do mého pokoje za mé nepřítomnosti! Však jsem věděl, proč pokoj zamykám a ji tam nepouštím! Jenže jsem to zapomněl a teď jsem si to pěkně názorně připamatoval! To byl totiž uragán! Se vším v místnosti hnuto, nic na svém místě, a venkovní teploměr rozbit! A přitom jsem na něj ráno koukal a říkal si "schovej ho také", ale Já bloud jsem se chlácholil, že přece není možné, aby normální člověk rozbil při mytí oken teploměr! A ouha! Jak jsem se mýlil! Je to možné!
Již nikdy! Povídám, již nikdy víc!

středa, 9. dubna 42
Ráno je krásné, jdu ven. Opuštění lágru se neobešlo bez vzteklého řvaní dvou čoklů, ale nevšímal jsem si jich jako by byli vzduch a kráčel jsem cílevědomě dál přes pole a meze směrem ku Baldskému lesu. Ozývají se tam už i budníčci, takže zvuková kulisa je dokonale kompletní. Je ticho. Škoda, že se musím rychle a včas vrátit, neboť mě večer čeká a nemine noční šichta. Z květin mě zaujala malá nepočetná kolonie zvonků a u potoka sasanky. Byl jsem pevně rozhodnut nenechat si zkazit ničím náladu - už nikdy - ale ono se to snáze řekne, než dodrží. Jenže když vám doslova kolem hlavy létá stíhačka, neubráníte se hlasitým nadávkám směřovaným a adresovaným tam nahoru.

čtvrtek, 10. dubna 42
Noc byla teplá. Myslím, že brzy začne moje "outdoorová" sezóna.

V práci mě pálily oči. Dvakrát jsem si šel na dvacet minut nahoru lehnout a zavřít oči, ale moc to nepomohlo. Ani čtyřhodinový spánek potom doma to strašlivé pálení očí nezmírnil.

Počasí je opět nádherné. Myslím, že už to začalo! Květiny kvetou rozmanitými barvami a tvary nejen na zahrádkách domů, ale zcela běžně i mimo město na loukách. Raší listí na keřích, zelená se příroda. Jdu tentokrát na opačnou stranu - do mého bývalého "Reinlebensbornu".

A je to tu stále horší. Ne rok od roku, nýbrž měsíc od měsíce! Nahoře na Šibeničním vrchu narážím například na stádo puberťáků na výletě po naučné stezce, o kousek dál potkávám dalšího člověka na procházce a za chvíli vidím opět to stádo! Už je z toho parčík, a ne les!

Vystoupal jsem na "Putinovku". Je odtud báječný výhled do daleka, až na Orlické hory nebo snad až do Polska!

V lese zřetelně ubylo vyrubaných stromů, prořídlo to tu. Přesto je tu k vidění stále dost srn a srnců. Jsou jako Já: pořád se tu zdržují, nemajíce kam by šli jinam.

Starý dobrý posed pořád sice stojí, a pořád je na něm výtečné posezení v tichu lesa, ale už opodál něj přitloukli lesníci na božský jasan žlab s obilnými zrny a solí pro oliz zvěře.

Na světlině sice ještě letos nikdo zřejmě nemrdal, ale pravý šok mi způsobil pohled na můj posvátný dub: Někdo ho objevil a natahal na něj jakési podlážky, vyrobené ze svázaných kmínků nařezaných asi někde okolo. Nahoru vede horolezecké lano. Zkrátka konec. Konec s tímto mně tak drahým místem. Už nikdy se sem nebudu moci vrátit, abych tu znovu prožil pohádku mládí, natož abych zde tábořil! Je mi z toho zjištění do breku. A Já to tušil, že se s tím dubem něco zlého stane! Tušil jsem to!

Strávil jsem dnes ve zdejším lese různými pochůzkami, obchůzkami, nasloucháním, pozorováním, prožíváním, užíváním, posedáváním a sněním čtyři hodiny. Není to sem tak daleko jako na Baldu a většinou tu bývá pořád ještě klid. Většinou. Na kratší procházky o pracovních dnech to tu ještě s přimhouřeným okem stačí. Ale na víkendy pomašíruji o hodně dál od města. Možná už příští víkend. Tím bych oživnul, z mrtvého muže by se stal muž opět živý, znovuzrozený a tím by musela skončit i tato kniha a musel bych začít psát knihu novou, živou, jarou a svobodnou, plnou slunce a štěstí.

pátek, 11. dubna 42
Je krásně teplo, dokonce i před svítáním; a už je zase trochu šero, když vstávám. Cesta do práce je ovšem hrozná. Políčská "magistrála" je tolik ucpaná smradlavými auty, že je mi na zalknutí! Smradu jako v Cařihradu! Strašné. Nejraději bych si navlékl na nos a přes ústa tu protismogovou roušku, jakou nosí Japonci v těch největších velkoměstech. Jedno auto za druhým! Pakáž líná, zpohodlnělá! Já bych jim ty smradlavé vehikly zakázal! Když si představím, že takových toxických smraďochů jsou na světě milióny a že denně vychrlí do zemské atmosféry tuny jedovatých zplodin, pak se to musí jednoho dne někde projevit a něco se musí stát. Takové to tu dřív nebývalo. Ani před pěti lety ne! Co bude za dalších pět, deset, dvacet let, to se bojím domyslet.

V práci mě oslovil šéf Jílek - ten vůl, nebo taky "ta krysa rezavá", jak mu říká naše kontrolorka Eva, která ho má rovněž "strašně ráda". Prý, jestli bych nechtěl dělat na druhém provozu; že prý tam potřebuje chlapa.

Nó, nechtěl! To jsem čekal! Čeho jsem se nejvíc bál, toho jsem se i dočkal! Řekl jsem mu, že se mi ten nápad vůbec nelíbí, protože bych to tam měl dvakrát tak daleko, ne-li dál, a vůbec; na tom druhém, "horním" provozu je kromě toho zaměstnaná jedna slečna, která se mnou dělala v pekárně, a ta mě nenávidí. Tu vidět nemusím.

Tento druhý závažný důvod jsem mu však nesděloval.
Přemlouval mě a nedal si říct, a tak jsem to s ním usmlouval alespoň na odklad na rozmyšlenou do středy, kdy mu mám povědět poslední slovo. Nicméně už teď vím, že jeho obmysl odmítnu.

Radil jsem se s holkami, co ony na to říkají, a také mi radí, abych se nenechal nachytat na žádnou kulišárnu, nenechal se sebou vláčet a nepřistupoval hned na všechno. Myslím, že je poslechnu. Zdá se, že by mě také měly radši tam, kde jsem teď. Musím se přiznat, že Já též a že mě holky mile překvapily. Myslel jsem, že spíš budou rády, když se mě zbaví, ale zřejmě ne.

Někomu jsem ovšem - jak to tak bývá - ani zdaleka nepřirostl k srdci! Kontrolorka ze směny D nevynechá jedinou příležitost, aby si na mně nezchladila žáhu. Stěžuje si na mne u naší kontrolorky, že prý uklízím jen tak na oko. "Jen tak na oko"? Ono to jde? Radši bych dal výpověď, než s ní být na jedné směně, nebo než chodit až dozadu na "horní" provoz.
Zasraná práce. Furt se do mne někdo sere!

Venku je krásně teplo a na dílně ještě větší. Lítal jsem zpocený od jednoho lisu k druhému jako pouťový maňásek. V takových dnech - v takových krásných dnech! - mě práce sere o to víc. Radši bych byl někde v lese pod stanem. Počasí už na to je.

Po šichtě se procházím opět parkem. Jedna pěnkava hopká kousek ode mne po zemi a vyluzuje hlasité kontaktní čiřikání. Všude už rostou a jsou rozvité žluté květy pampelišek. V parku jsem také viděl z těsné blízkosti mého prvního letošního králíčka obecného (nebo snad ohnivého?). Líbí se mi, že se tito jinak plaší ptáci v parku nebojí. Tak by to mělo být všude.

Někde jsou ovšem ptáci za mřížemi. V mini-zoo byl tentokrát za oknem vidět jen jeden papoušek, a ještě k tomu byl jaksi apatický. Bolí mě u srdce, když tudy procházím.

Čím víc se blížím k sídlišti, tím víc začíná přibývat čoklů. U nás před pitomým barákem samozřejmě nejvíc. Hlídkuje zde s kočárkem a se psem i ta píča, která nedávno vrhla mladé a ještě je neodstavila od cecíků.

Doma jsem si prohlížel katalog realitní kanceláře a při té příležitosti jsem propagandisticky zpracovával mámu, abychom tuto mizernou ubikaci uprostřed přelidněného psince prodali a koupili si za to domek na samotě u lesa. Nechce o tom sice ani slyšet, ale ať aspoň slyší, že tu nejsem spokojený. Jakmile budu s tímhle bytem disponovat, prodávám jej a stěhuji se někam na malou vísku, kde jsou psi za plotem a lesní tišiny za humny.

sobota, 12. dubna 42
Je zataženo, droboulince prší, fouká silný vítr, 8°C. Za zvuků hudby norských Mayhem jsem se probudil a vstal dosti pozdě na to, abych se vydal na výlet do lesů, neboť jdu večer na noční. Včera jsem dlouho do noci koukal na video na psy hyenovité a na hlubiny oceánů. Také kousek americké komedie Válka Roseových, o kruté a vynalézavé nenávisti mezi dvěma manželi v rozvodovém řízení a pod jednou střechou, mě v televizi docela pobavil. Vstal jsem však kvůli tomu pozdě, a tak dnes zůstávám raději doma. Stejně je sobota, lidáci mají volno, nohy mě bolí od včerejšího pobíhání v práci... - lepší je si odpočinout těch pár zbývajících hodin volna před noční šichtou.

Bolí mě od včerejška zuby. Asi to mám z toho, jak jsem svými opotřebovanými zuby drtil narychlo a zuřivě svačinu. Ach jo...

neděle, 13. dubna 42
Od zubů mě bolí celá čelist, celá hlava. Ještě k tomu, sotva jsem ulehl včera odpoledne do postele, abych se trochu prospal před noční šichtou, spustila Čubka dole sama doma zase svou obvyklou "hitovku". Je to k zbláznění. Hodinu kňučela, štěkala a vyla v pravidelných intervalech a zase jen Bachovy klavírní partity ty její kvílivé pazvuky zmírňovaly a částečně i přehlušovaly. A když za celou hodinu tohoto nesnesitelného psychického mučení a drásání nervů přišli páni bytu konečně domů, ani tehdy nebyl mému utrpení konec, spíše to bylo horší, neboť ji přivázali venku ke stromu u garáže, na její obvyklé "pódium", a tam štěkala znovu, ale tentokrát naplno. Vůbec jsem se nevyspal.

V robotě jsem měl naštěstí až do půlnoci pohodovou práci, takže jsem si chodil nahoru lehat. Načapal mě tam samozřejmě vrátný-strážný, takový mladý, který se sám chodí k nám na šatnu "zašívat", takže doufám, že mě neudá jako ta lekavá bachařka. Nic alespoň neříkal, když mě viděl ve tmě stát strategicky u okna, kde jsem předstíral, že mě cosi velmi zaujalo venku na ulici. Snad to bude dobré, protože jinak by měl šéf, ten vůl Jílek, zase plno keců a na oplátku (nebo za trest) by po mně mohl snáze chtít, abych šel dělat na ten "horní" provoz a dosáhnout tak svého ďábelského záměru. Ale zdá se, že už se mnou Jílek moc nepočítá, protože se dole na nástěnce objevil inzerát na místo skladníka nebo lisaře. Nu, alespoň Já s tím tedy rozhodně nepočítám. Svým neústupným postojem jsem si navíc zjednal zřejmě respekt u "dam" i u seřizovače Péti, takže "ledy se pohnuly". Dobrovolně se svého místa nevzdám.

Po půlnoci jsem sice vyfasoval tři lisy na obsluhování, takže jsem lítal jako hadr na holi, k tomu vytékala z jednoho stroje voda, ale aspoň to tím rychleji uteklo.

Je nedělní chladné ráno a kromě jednoho boxera, který se na mne sápe hned před východem z fabriky, je všude vylidněno, až na pár opožděných opilců ze sobotní noci. Jinak svět patří ptákům. Hrdlička si pyšně vykračuje přímo pod mýma nohama a nebojí se, neboť vidí, že se jí vyhýbám a že dávám pozor, abych na ni nešlápnul. Dokonce i po jindy přecpané políčské "magistrále" - kde se v jiných dnech dusím výfukovými zplodinami z nespočetných a z nepřetržitých kolon aut, jež vám ani nedovolí v klidu přejít na druhou stranu silnice - dokonce i tam se nerušeně, leč obezřele procházejí kačer s kačenou, vydavše se na průzkum "druhého břehu"! Tak podobný obrázek lze spatřit jen v neděli za úsvitu!

Klid, ten výjimečný klid a ticho, trvá dlouho do odpoledne, takže spím klidně, nahý, opět jen s tím skvělým Bachovým mistrovstvím "nekonečné" melodie bez jakýchkoliv rušivých fortissim. Tohle se dá bez omrzení poslouchat pořád dokola. Mé sny však klidné mnoho nejsou, neboť se mi před očima stále míhají jen ty tisíce výrobků z plastu, které za celou noc prošly mýma rukama. Stále je vidím. Ještě že mám teď "víkend", jinak bych z toho namouduši zcvoknul.

Ale ticho že dnes je! A na celém sídlišti! Takový klid tu bývával kdysi běžný. Lidužel, teď je to již jen sladká výjimka z trpkého pravidla. Po poledni vstávám a dobrých dvacet minut koukám z okna ven na ptáky a na to, jak "sě dřevo listem odievá". Příroda je čím dál zelenější, lákavější.

Na zítřek jsem slíbil tátovi, že spolu půjdeme na výlet po okolí Korouhve, tam, kde stojí bývalé dědovo stavení, mé každoroční téměř posvátné poutní místo. Jinak bych už býval vyrazil konečně na osamělý vandr pod stan. Ve dne je již dost teplo; dnes je 18°C!
Příště! To budu mít navíc k víkendu jeden den dovolené a bolest zubů snad již ustane.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm