Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 13.

3. února 2010 v 19:37 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
pondělí, 14. dubna 42
Šli jsme s tátou na výlet do Korouhve. Počasí nám přálo. Vzali jsme to rovnou přes Šibeniční vrch, kolem nového rybníka za Jelínkem, do Korouhve jsme přišli u hřbitova, postáli jsme nad rodinnými hroby, pokračovali kolem bývalého dědova stavení, pak nahoru do stráně, cestou naším lesem do Kateřinek, stále dolů až do Lačnova a dál do Telecího, kde jsme odbočili na zkratku vedoucí lesem kolem Jezírka na Sádek. Jenže na té zkratce už tátovi vypovědělo tělo poslušnost a začal škemrat, že toho má dost a že se chce vrátit zpátky do Lačnova a odtud jet domů do Políček autobusem. Nechtělo se mi, ale nedalo se nic jiného dělat. Tak jsme asi čtyřicet minut počkali na první autobusový spoj, vystoupili jsme o jednu zastávku dřív v lese u Bořin a odtud jsme se ubírali k domovu znovu po svých unavených údech. Tedy, Já jsem byl v pohodě, neboť už jsem se po dlouhé zimě zase "rozchodil", ale táta se sotva vlekl. Měl toho dost. Mně se domů nechtělo.

Cestou jsem ho "zpracovával" ohledně našeho přestěhování někam na vesnici. Nic jsem si od toho sice nesliboval, nic konkrétního, nic souhlasného; jen chci, aby to věděl; že se mi nelíbí bydlet ve městě, na sídlišti, v baráku plném lidí a s rozhulákanou Čubkou k tomu.

Na venkově je totiž krásně: Málo lidí, nikde nikdo necourá a neotravuje se psy, neboť ti mají - tak jak to má být - své dostatečně prostorné výběhy na zahradách a na dvorcích. Vlastně jsem dnes na venkově viděl víc slepic, koček (a nádherných!) než psů. Příroda je tam pak ovšem naprosto dokonalá. Viděli jsme srnky, krávy, jednoho čerstvě mrtvého zajíce (právě v tom našem lese), krahujce v koruně vysokého stromu nad hřbitovem, červenku za zpěvu; slyšel jsem, leč neviděl, i nějakého dravce (nevím přesně jakého) ozývat se z hnízda ve staré zvonici, a tak dále. Líbilo se mi to. Škoda jen toho předčasného návratu do nenáviděného lágru. Býval bych se byl vrátil až někdy večer, kdyby to záleželo na mně. Jídla a pití jsme měli dost, zbytečně dost, neboť polovinu z toho množství jsme stejně přinesli domů, takže nebýt té slabé tátovy kondičky, mohl ten rodinný výlet po letech dopadnout a podařit se ještě lépe, podle mých představ.

Ve srovnání s tátou jsem však úplné divoké zvíře. Jím po cestě poupata blatouchů, ochutnávám vodu z jarních potůčků, zkoumám stopy zvířat i lidí, nasávám pachy a vůně, prohlížím si každou drobnou květinku, rostlinku, živočicha; dalekohledem pozoruji více či méně vzdálené obzory, zaostřuji jím na detaily ptáků i stromů - zkrátka nechovám se ani jako to divé zvíře, spíš jako divé zvíře puštěné z klece, nebo jako trestanec propuštěný právě z věznice (ačkoli ten by se šel nejspíš nejprve ožrat anebo shánět ženskou). Táta pro tyto přírodní věci jeví o poznání slabší zájem. Mně připadá jako tvor bez očí, bez uší (nahluchlý je, to je pravda) a bez dychtivosti. Táta musí mít s sebou hodinky, peníze, plno oblečení, jídla a pití, dokonce noviny! Mně by stačilo jen slunce a nebe nad hlavou, samota, pohodlné boty, lehký oděv, dva suché rohlíky do kapes a pak už jen samozřejmě můj nerozlučný dalekohled.

Zuby, dásně a celá spodní čelist mě stále bolí (ta je, myslím, i trochu oteklá). Doufám, že s tím nebudu muset k dentistovi a že to přejde. Nevím, trvá to nějak dlouho. Zatím se podobné události vyhojily jaksi samy, až na jeden případ, kdy mi od rostoucí boule na tváři musel odpomoci až radikální zákrok zubařův a následná antibiotická kúra. Bolesti se nebojím, tu snáším naopak až překvapivě dobře, podle toho, jak citlivé mám smysly, ale co nesnáším, je to nekonečně nudné a protivné čekání v ambulantní čekárně. To je na těch doktorech nejhorší: ty fronty a návaly. Také nemám rád, když na mne lidáci sahají a šťourají se ve mně. Problematický lidský chrup! To je nedokonalost sama!

úterý, 15. dubna 42
Předpověď počasí, slibující zataženou oblohu, přeháňky, déšť, někde až vytrvalý, či dokonce ve vyšších polohách sníh, se opět nepovedla. Venku je nad očekávání krásně, byť se studeným větrem.

Po včerejším pochodu jsem dlouho spal. V jedenáct jsem si šel nahoru na Šibeniční vrch pouze sednout na posed a trochu se projít okolo. To krmítko s pšenicí pro zvěř navštěvují hlavně brhlíci a pěnkavy; asi tři srnky jsem ovšem přece jen viděl také. Kolem poledne je v lese klid, potkal jsem jen jednoho kuřáka v červené zimní bundě. Rozhled z "Putinovky" je minimální, neb obzor je zamlžen.

Na posedu bylo příjemně, protože v ta místa svítí jarní sluníčko a je to tam za větrem, ale na otevřeném prostranství je hůř; roztřásl jsem se tam zimou z toho studeného větru a začaly mě zase víc bolet zuby. Už uvažuji o lékařské pomoci.

středa, 16. dubna 42
Předpovídaný déšť se dostavil se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním. A Já jsem právě nastoupil po víkendu do práce. Takhle by to mohlo být pořád, a ne obráceně! Zuby ovšem nepřestávají bolet. Měl bych využít toho škaredého počasí a zajít k zubaři, abych byl na hezké počasí zase zdráv a fit. Posledních deset let mám potíže se žvýkáním tuhé stravy.

"Rezavá krysa" Jílek, ten vůl, si přišel pro mou konečnou odpověď stran toho přeřazení na druhý, "horní" provoz. Na mé opětovné zamítnutí tentokrát neřekl nic, nežadonil, nesnažil se mě už víc přemlouvat. Zůstávám tedy, kde jsem.

Dnes jsem však po půl roce konečně poznal slečnu Markétku, s níž jsem dělal v pekárně a na niž nemám od té doby ty nejlepší vzpomínky. Dělá u nás v dílenské kanceláři mně přímo pod nosem! Teprve teď jsem ji poznal! A mně byla hned od začátku nějaká povědomá, ale říkal jsem si, že to není možné: ona - a v kanceláři? Už je to let, co jsme byli společně zaměstnáni v pekárně, ale že by ji tady posadili do kanceláře, to bych si v životě nepomyslel! Taková ficka blbá! Nechápu, jak se mi mohla líbit! Je vidět, že kancelářskou krysu může dělat opravdu každé trdlo bez vzdělání!

Taky po mně divně čumí; jí určitě netrvalo tak dlouho mě poznat! Naše kroky se rozešly ve zlém, a to se nezapomíná! Nevšímám si jí a ona mne; což zas není tak těžké, neboť se můžeme setkat nanejvýš letmo na dílně nebo u ní v kanceláři, když si tam jdu k tiskárně pro čárové kódy. Kdybych to uhodl dřív, že je to ona, asi bych se radši nechal přemístit "nahoru", abych ji nemusel vidět vůbec. Ale Políčka jsou malé město a koho nechceš potkat, toho stejně dříve či později potkáš v ten nejnevhodnější okamžik.

Myslím, že se teď jmenuje příjmením nějak jinak; zřejmě se vdala; a kdoví jestli nerodila, protože vypadá trochu jinak, asi starší a po hormonálním přerodu. Postavu má ale pořád k nakousnutí; však to její nezaměnitelné vrtění zadkem při chůzi mi bylo hned nějaké povědomé! Jenže to jsem celý Já: lidské bytosti se kolem mne míhají celý život, aniž by vzbudily můj trvalejší zájem a aniž bych je dovedl dlouho podržet v paměti. Jsou to jen nehmotné mrákoty bez významu. Pokud už o nich něco vím, pak je to tím, že mi jsou buď na obtíž, nebo k smíchu. Raději bych tedy o nich nevěděl zhola nic a vzdal se svého ušlechtilého mrzoutství za trochu toho duševního klidu. Neboť jak píše i Leopardi:

"Kdo se málo stýká s lidmi, zřídkakdy bývá misantropem. Skuteční misantropové nežijí v samotě, ale ve společnosti; nenávidět lidi učí život, nikoli filosofie. Když se misantrop vzdálí ze společnosti, ztratí ve svém ústraní svou zášť."


čtvrtek, 17. dubna 42
Ve snu jsem byl na Tahiti.

Bolest zubů mi kazí požitek ze života. Ani se mi nechce ven. Stejně mám jít za pár hodin na noční šichtu. Díval jsem se v zrcadle na ty zasrané zuby: mám tam jeden velký černý kaz a mnohé zuby se viklají. Začínám uvažovat o umělém chrupu; už by to bylo vážně potřeba; skoncoval bych tak jednou provždy s veškerými vleklými problémy okolo těch nedokonalých přírodních zubů a měl bych nadosmrti pokoj. Už mě to sere.

Předpověď počasí je sice pouze orientační služba, podle níž se nelze řídit a stoprocentně jí důvěřovat, ale přesto se ukazuje, že by mohlo být příští týden škaredě a chladno na můj o jeden den dovolené prodloužený víkend. Buď tu dovolenou zruším, nebo ji využiji na chození po zubařích - ale to by byla, myslím, přeci jen škoda.

Dočetl jsem "svého" Huysmanse.

Cestou na noční šichtu leje jako z konve. Sotva zapadnou za mnou vrata, přestává, jako obvykle, a noční oblohu prozařuje světlo téměř úplňkového měsíce, aby se dole u nás na zemi vlilo v mlhy a splynulo s nimi.

pátek, 18. dubna 42
Po noční je ráno jasno, leč mrazivo (-3°C). Šaty mám na sobě stále ještě mokré. A studený vzduch nijak neprospívá mým zubům.

Najedl jsem se - jídlo je také utrpením - vyspal jsem se trochu a o jedenácté pádím napřed do knihovny, potom k zubaři.

V knihovně jsem si vypůjčil tu žhavou novinku, která mi padla do oka již minule:
DĚJINY ČTENÍ od jakéhosi Alberta Manguela. Zde je náhled velice vkusně řešené obálky:


Obsah knihy, vydané obstojným brněnským nakladatelstvím Host v takzvané Teoretické knihovně, vypadá na první dojem a na letmý přehled také velmi zdařile. Vybral jsem si dobře.

Knížka čítá 478 stran, takže mám co dělat, abych ji za měsíc přečetl, a je to zatím neporušená panna; dosud ji nikdo nečetl, dosud z ní nikdo nesetřel její tiskařskou vůni, žádný hulvát ji dosud neomakal, nezašpinil, nepotřísnil žádnou omáčkou, nezhanobil blbými čmáranicemi tužkou. Kniha obsahuje četné obrázky a grafy. Těším se na poučení i zábavu, jež mi jistě mnoho poskytne. Již jen názvy některých kapitol jsou lákavé:

Akty čtení - Čtoucí stíny - Tiší čtenáři - Kniha paměti - Učit se číst - Obrázkové čtení - Předčítání - Tvar knihy - Čtení v soukromí - Metafory čtení - Síly čtenáře - Počátky - Uspořádaný vesmír - Čtení budoucnosti - Symbolický čtenář - Čtení za zdmi - Krádeže knih - Autor jako čtenář - Překladatel jako čtenář - Zakázané čtení - Kniha bláznů - ...a doslov Koncept čtenáře a čtení - nejkratší možné dějiny.

Budu jako ta nyvá dívka z přebalu - vlastně už jsem byl: když jsem čekal v čekárně zubařské ordinace!

Knížku jsem si obstaral - to je zatím ještě docela jednoduché - avšak zubaře jsem nesehnal ani jediného! Zní to neuvěřitelně, ale je tomu skutečně tak! Ačkoli jsem oběhal celé město s jeho devíti (!) zubařskými praxemi, ani jedna z nich nebyla buď otevřená, nebo sdostatek ochotná odpomoci od bolesti řádně vynuceně platícímu trpícímu pacientovi! Málem by se byli na mne ještě zle osopili, že obtěžuji!

Tohle na "doktorech" nenávidím právě nejvíc: že to tak všechno trvá a že je to všechno tak komplikované. A drahé! Hlavně že celý život platím jako mourovatý zdravotní pojištění, a když pak jednou za čas potřebuji pomoc, abych snad šel s prosíkem a čekal na nějaký zfušovaný zásah několik dní nebo si na to dokonce vybral z práce dovolenou! To je prostě šlendrián! Hlavně že lékaři pořád hlasitě křičí, že mají málo peněz! Přitom jejich pracovní morálku, jejich pohyblivou pracovní dobu a najmě jejich platy bych chtěl mít! Dnes je pátek, kolem poledního, a nikde už se neordinuje, všude už mají "padla"! ... No, všude sice ne; "Na zahradách" u dr. Kösslera měli "jen" asi dvouhodinovou pauzu na oběd (!) a jsou tam do šesti do večera, ale dnes tam už nejdu. Nejenže mě tam nepěkně odbyli, což musím potrestat přejitím ke konkurenci, ale navíc už se mi tam znovu nechce. Jsem unavený, rozhořčený, mám hlad a je mi vedro. Dnes je zrovna tak pěkný den! Mohl jsem jít do lesa; místo toho jsem si zkazil volno bezúčelným pobíháním po městě mezi všemi těmi lidáky a auty a psy... Musím to ještě pár dní vydržet; půjdu v pondělí, to budu mít tři dny volna, tak snad už něco za tu dobu vyřídím. Sere mě to. Před rokem už jsem se volně toulal přírodou a tábořil v lese. Letos, v roce nevolníka, v roce mrtvého muže, mi nic nevychází.

sobota, 19. dubna 42
Můj bývalý chrup se hroutí jako dominové kostky. Neukoušu už vůbec nic tvrdšího - co dím "tvrdšího"! - ani nic pevnějšího! Rohlíky si musím nalámat na malé kousky, vložit opatrně do úst, abych se nedotkl žádného churavého zubu, zaliji to sousto džusem, smíchám v puse dohromady, rozmělním a spolknu, aniž bych tuto batolecí stravu jakkoli dlouho a bolestivě žvýkal. To jsou konce! Mrtvý muž se rozpadá zaživa!

V práci byla pohoda, četl jsem si na šatně Dějiny čtení.
To je ale krásná kniha! V tvrdých deskách, dobře a poutavě napsané vyprávění s mnoha autorovými osobními zážitky a zpověďmi; dokonce zatím bez jakýchkoli tiskových chyb, což je dnes téměř rarita! Výborný počin nakladatelství Host!

Autor Alberto Manguel popisuje, jak se, coby čtyřletý, sám naučil číst. Podobné vzpomínky a podobnou zkušenost mám i Já, když píše:

"To vše jsem udělal já. Nikdo mi to kouzlo neprozradil. Já a ony tvary (to jest písmena) jsme byli spolu sami a odkrývali jsme se sobě navzájem v tichém, uctivém dialogu. Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v živoucí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst. Bylo to jako získat nějaký naprosto nový smysl."

Líbí se mi například i tato další část:

"Čtení mi poskytlo výmluvu pro soukromí. Později se nejbezpečnějším, nejodlehlejším místem na čtení stala moje postel v oné noční zamlžené krajině mezi bdělostí a spánkem."

Krásný obrat! Mimochodem: Já čtu nejraději také uprostřed noci, před spaním, kdy bývá všude ticho a klid a kdy se mohu naplno ponořit do četby a jakoby s ní splynout již v polospánku a nechat si o přečteném třebas i zdát.

Načež Alberto Manguel pokračuje touto skvělou pasáží:

"Nepamatuji si, že bych se někdy cítil osamělý; při těch řídkých příležitostech, kdy jsem se setkal s jinými dětmi, mi naopak jejich hry a řeči připadaly mnohem méně zajímavé než dobrodružství a dialogy, které jsem četl v knihách."

Jinde popisuje, jak knihy četl:

"Snažil jsem se dočíst knihu do konce a zároveň tento konec co nejvíce pozdržet, takže jsem se vracel o pár stránek zpět, hledal úryvek, který se mi líbil, nebo si ověřoval detaily, o nichž jsem si myslel, že mi unikly.
Nikdy jsem o svém čtení s nikým nemluvil.
Každá kniha byla svět sám o sobě a já jsem v něm nacházel útočiště." (celý Já)

Výborné jsou pak zvláště tyto dva odstavce:

"Čtení se neobávají jen totalitní režimy. Stejně jako ve vládních kancelářích a věznicích jsou čtenáři šikanováni i na školních dvorech a v šatnách. Téměř všude má čtenářská komunita nejednoznačnou pověst, která pramení z její získané autority a uvědomělé moci. Uznává se, že ve vztahu mezi čtenářem a knihou se nachází něco moudrého a plodného; je to však zároveň považováno za cosi pohrdavě výlučného a vylučujícího, snad proto, že obraz jedince schouleného někde v koutě, zdánlivě nevšímavého k hemžení okolního světa, svědčí o neproniknutelném soukromí, sobeckých očích a jedinečné uzavřené činnosti. ('Běž ven a žij!' říkávala mi matka, když viděla, že si čtu, jako kdyby moje tichá činnost byla v rozporu s tím, co znamenalo být naživu.) Obecný strach z toho, co asi čtenář dělá mezi stránkami knihy, je podobný věčnému strachu, který pociťují muži z toho, co asi ženy dělají na tajných místech svého těla a co asi čarodějnice a alchymisté dělají v temnotě za zavřenými dveřmi.
Realita - drsná, nezbytná realita - byla spatřována jako nesmiřitelný protiklad k vyhýbavému, snovému světu knih. S touto výmluvou a se vzrůstajícím účinkem mocní vždy tuto umělou dichotomii mezi životem a čtením aktivně podporují. Lidové režimy požadují, abychom zapomněli, a proto označují knihy za přebytečný luxus; totalitní režimy požadují, abychom nemysleli, a proto zakazují, hrozí a cenzurují; oba obecně požadují, abychom byli hloupí a abychom své ponížení pokorně přijímali, a proto podporují konzumaci braku. Za takových okolností nemohou být čtenáři nikým jiným než rozvratníky.

Skvěle napsáno!

Skvělá knížka! Obával jsem se trochu, že to bude jen snůška suchých faktů, suchým stylem a špatným jazykem napsaná, ale zdá se, že to bude nakonec jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Zatím dobrý.

neděle, 20. dubna 42
V noci jsem koukal na zajímavý televizní dokument Živý obraz lepšího světa o panu Josefu Mertlíkovi, samotářskému starci z Orlických hor. Žije sám na samotě u lesa, sám jen s kočkami a s ovečkami. Má originální nápady: do svého polorozpadlého domu chodí a vychází oknem, prý proto, aby mu tam dveřmi nelezli lidé. S lidmi má špatnou zkušenost, kterou prodělal už jen tím, že byl kdysi zavřený v jednom z komunistických koncentráků. Tam jej od jisté smrti - podle jeho slov - zachránilo přátelství se sýkorkou, která jej vždy jednou za tři dni (když se fasoval "oběd") navštěvovala v jeho cele a uždibovala nabízený kousek salámu, který pan Mertlík odmítal. Sám se stará o svůj sad a o svou zahrádku, sám si seče kosou trávu na seno pro své stádečko ovcí, sám si seká a řeže dříví na otop, sám si vaří z donesených potravin, jež mu dodávají hodní, leč hodně vzdálení sousedé, přičemž obyčejný rohlík s hořčicí je pro něj pochoutka, jednou za čas se i umyje, v hlavě to má celkem srovnáno, pouze se již špatně pohybuje a špatně vidí ("k žádnému šarlatánovi nepůjdu"). Sečtělý je sice asi jen v Bibli, ještě z dob jeho zbloudění mezi adventisty, ale jinak má názory svébytné a zdravé. Takzvané "světové dění" sleduje a dokáže si na ně vytvořit vlastní nezaujatý názor, ale pak jako by se rozpomněl, co je v životě důležitější, ukončí své krátké politické přemítání slovy "takový je život" a jde připravit ovečkám podestýlku. Hned bych s ním měnil.

V pořadu padla provokativní otázka: Do hor vždy přicházejí různí lidé, aby zde žili alternativně, intuitivně, podle přírody; co bude, až pan Mertlík tady jednou nebude?

"Pak se tam nastěhuju Já!" vzkřikl jsem ze šera televizního pokoje.

Kout světa je to tam pěkný, odstrčený, samé hory a lesy; "Trčkovské louky" se to tam jmenuje. Oblast je pod ochranou UNESCO. Našel jsem si to na internetu. Červená šipka na mapě ukazuje k Trčkovským loukám, tam někde žije pan Mertlík v domě, který vypadá ovšem zpustleji než tento na obrázku dole:







Ráno je venku zataženo, 11°C. Vykloněn z okna, střídavě v něm mize, schovávaje se před sousedy, uvažuji o tom, zda si mám jít sednout ven na posed do lesa.

Nechce se mi. Nachozený jsem dost z práce a kvůli půlhodince rozjímání uprostřed lesa nemá snad ani cenu muset absolvovat stejně dlouhou nepříjemnou cestu skrzevá lidská sídliště. Nemá to cenu.

Uvařil jsem si ovesnou kaši se zeleninou (to je teď má hlavní strava), zacvičil si trochu, početl něco - a večer mohu jít zase do fabriky. Ach jo... Já to věděl. Loni mi bylo líp.

pondělí, 21. dubna 42
To je den! Venku je krásně, Já mám víkend, ale nemohu jít ven na tramp, protože musím k zubaři (objednal jsem se na zítřek na druhou hodinu). Navíc jsem se zhrozil ještě i z mého počítače: zapnul jsem jej, ale nenaběhl; uvítala mě pouze černá stránka s bílými písmeny. Zavolal jsem k tomu opraváře. Ten zjistil, že je špatná klávesnice, a za čtvrt hodinky byl zpátky s novou. Jmenuje se Q śenn, vyrobena (zase!) v Číně, navržena v Koreji a je stříbrná s černými klávesami. Uf! To se mi ulevilo, že to nebyla závažnější porucha, například hard disku! Nerad bych přišel o všechna ta data, o všechny ty obrázky, o rozsáhlý herbář a bestiář, o všechny ty výpisky z četby, neřkuli o mé vlastní zápisky! Hlavně že mám pro případ těchto nehod zapisovatelný disk CD-RW, ale prázdný! Hned si na něj musím zkopírovat všechen ten drahocenný obsah mé zástupné paměti, již mám uloženu v počítači! Uf, to byl den! Jsem zvědavý, jak dopadnu zítra u zubaře. Ve čtvrtek bych si mohl případně vzít dovolenou, ale jestli budu mít ústa potlučená a rozmlácená od zubaře a nebudu-li moci kousat a žvýkat tuhou stravu, stejně nevím, co bych venku v přírodě asi tak jedl. Jo, jo..., kde jsou ty doby, kdy jsem mohl venku chroupat oříšky, jablka, mrkev, podomácku upečené suchary nebo syrové brambory, vykopané kdesi na poli! Letos se to všechno nějak hroutí. To je opravdu rok nevolníka!

úterý, 22. dubna 42
V rozhlase vysílají čtení ze Schopenhauerovy Metafyziky lásky (opět s blbou, patřičně nepatřičnou, předposranou před-omluvou). V pořadu Trylek pouštějí ukázky z hudebního umění concerta grossa, mé oblíbené žánrové formy z období baroka; včera to byl Sammartini, dnes Manfredini - samí téměř neznámí italští mistři.

Venku je zataženo, mokro po dešti, 11°C, takže mě nemusí mrzet, že jsem zůstal doma, i když Čubka pod okny trýzní mé ucho. Hezky má být zase až půjdu do práce.

V knize Dějiny čtení se začaly objevovat tiskové chyby; jako by korekturami prošly jen úvodní stránky a na zbytek se kdosi vykašlal. Z obsahu také začíná stále více vyplouvat na povrch - jako foetor judaicus, židovský zápach - autorovo židovství.

2:41 odp.
Právě jsem se vrátil od zubaře. Vynadal mi, že se o zuby řádně nestarám. Měl jsem chuť mu říct, že by byl jinak bez práce, byť zdaleka ne bez peněz, protože dneska mají šarlatáni, jako on, takovou velkou moc, že donutili platit jak ty nemocné, tak i ty zdravé. Tomu se říká falešná solidarita. Kdyby se do dnešních časů vrátil Molière, měl by nový námět na hořkou komedii. Mohla by se jmenovat Zdravý nemocný naruby a od původní verze by se odlišovala pouze v tom, že by v ní hlavní roli nehrál hypochondr, nýbrž jeho pravý opak - člověk zdravý, z nějž hypochondra dělají lékaři a zákon. Obě verze by však měly společného toho lstivého mastičkáře, který obratně zneužívá buď hlouposti svého dojného oslíka, nebo - v případě druhém - zákonné pravomoci k bezostyšnému odírání zdravých lidí, kteří přesto, že jsou zdrávi, musejí platit, jako kdyby byli nemocní. Zdraví nemocní naruby.

A navíc: když žijete svobodně, často se vám na dlouhá údobí stane, že nemáte čas jít k zubaři, vyčistit si zuby nebo si všímat s přepjatou hypochondrickou citlivostí, kde vás co píchne. Ve slepém střevě mě také občas zabolí - a také s tím hned neběžím k nejbližšímu felčarovi se skalpelem v prackách, navlečených do gumových, hygienicky čistých, chirurgických rukaviček. Svobodná zvířata sice nejsou pod stálým veterinárním dohledem, takže je může sklátit nemoc, nákaza, zranění či hlad a dožívají se leckdy i kratšího věku, ale zato jsou svobodná; a svoboda přece stojí za trochu toho nepohodlí, nebezpečí či za trochu bolesti!

Když mě tedy doktor nejprve řádně vyplísnil - v podstatě za to, že se snažím žít svobodně, mimo dosah a kontrolu lékařů - a obhlédl zběžně stav mého dentálního hřbitova, s pouhými náhrobky namísto pravých zubů, navrhl sám, že se ty pomníky bývalého chrupu mají vytrhat a nasadit místo nich protéza. Nemusel jsem ani nic říkat, jen souhlasně přikyvovat.

Pustil se do toho hned. Napíchal mi do dásně anestetikum a vytrhal mi prvních asi čtyři nebo pět zubů. Vůbec nic jsem necítil, kromě nepříjemného tlaku z vytahování stoliček, jako by to byly jen zbytky jídla uvízlé mezi zuby. V tu chvíli jsem si opravdu připadal jako mrtvý muž. Ještě teď, co píši tyto řádky, necítím pravou polovinu tváře.

Pusu jsem měl plnou krve a ještě na odchodu v čekárně jsem si musel před zrcadlem otřít krvavá ústa. Doktor mě na to vůbec neupozornil!

Zaplatil jsem 90 korun. Ať žije "bezplatné zdravotnictví"! Nejenže vůbec není bezplatné, ale navíc ještě platíš dvakrát: jednou za pojištění, podruhé za zákrok. Bordel v bordelu. Nikdy mě to nepřestane vytáčet.

Ty akutně bolestivé zuby, kvůli nimž jsem se konečně a jednou provždy odhodlal k tomuto radikálnímu kroku, nechal zatím být a vzal to od kraje - od pravého horního kraje. Na další sérii vyjmutí mám jít za týden, hned ráno po noční šichtě. Doufám už jenom, že to celé nebude trvat dlouho, abych se mohl ještě letos sdostatek potěšit bezstarostnými toulkami přírodou a neslyšet na pár dní tu Čubku, s níž jsem zavřený v baráku.

Fuj! Štvaly mě ty zuby dost dlouho; budu jen rád, až se jich nadobro zbavím. Pak už snad budu zase o trochu volnější a budu moci jíst všechno bez obav z bolestivých následků. Doktory nenávidím a těším se na den, kdy je nebudu potřebovat.

Když jsem dnes zasedl v prázdné čekárně, zuby mě zrovna nebolely a měl jsem chuť se zvednout a utéct; ale řekl jsem si "teď, nebo nikdy" - a lepší teď, než čekat na to, že by mě bolest zubů paralyzovala někdy uprostřed léta, kdy by mi to bylo nejméně vhod. Měl jsem jít k zubaři už v zimě.

V puse mám ještě vatu, nemám jíst po další dvě hodiny, a rány už začínají přicházet k sobě, cítím slabou bolest.

V Dějinách čtení jsem našel asi nejhorší vůbec možnou větu. Mluví se v ní o moudrosti, ale je to ten nejpitomější výklad holocaustu, s jakým jsem se setkal. Měl prý "smést veškerou židovskou moudrost z povrchu zemského", a to, prosím pěkně, jak je doslova psáno (co všechno papír snese!), "v místě souběhu německé, české a židovské kultury, kde kdysi vzkvétal chasidismus". To snad myslí Prahu!

Tak takovouto debilitu jsem si prostě musel opsat! To se nevidí! Nacisté a antisemité všech dob snad mají přece jen v něčem pravdu; totiž v tom, že Židé jsou ten nejnamyšlenější národ pod sluncem. Ale že by i nejmoudřejší? Nebo vůbec moudrý? A může si jeden národ nebo jedna víra usurpovat jako jediná nárok na všechnu moudrost světa? Já tedy nevím, ale zaobírat se a donekonečna vykládat takzvané "posvátné" texty, které jsou beztak všechny jen bezcennými podvrhy podvodníků a chorými bláboly náboženských cvoků, v tom Já nespatřuji žádný výraz moudrosti ani učenosti - spíš naopak.

To už mi lepší připadá tento citát od Franze Kafky, nalezený v téže knize:

"V podstatě si myslím," napsal Kafka v roce 1904 svému příteli Oskaru Pollakovi, "že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají (viz moje knihy). Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které nás činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř (pro mne je "nejhůř"!), napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás. Tomu věřím."

A Já věřím tomu, že Kafka tou knihou-sekerou, tou knihou Otřesů, určitě nemyslel nějaké připitomělé náboženské žvásty.

Kafka byl také Žid; ale, jak je vidět, není Žid jako žid. Chvástavé Židy a potrhlé pánbíčkářsko-moralistní židy také nemám rád (kdo by měl?), ale Kafku (nebo třebas jiného židáčka, Woodyho Allena) uznávám. Uznávám Žida Freuda za jeho přesvědčení, že nábožné "city" jsou projevem duševní choroby a že člověk je větší bestie než se zdá, byť na druhou stranu si ošklivím Freudovu posedlost sexem, jako u tolika mnohých jiných přesexualizovaných Židů. Uznávám i chytrost Žida Einsteina, i když u něho mi vadí zase to míchání fyziky s "boží" metafyzikou, jež je však více morálním hlediskem, pokrytectvím a - ano! - lží, než vědeckým problémem. Od Žida Kafky nemám sice od něho v lásce úplně všechno, co napsal, ale třeba jeho Proměna nebo jeho Aforismy se mi líbí hodně. V Proměně se hrdina Řehoř Samsa jednoho dne probudí proměněn v brouka a jeho dosud milující rodina jej zavrhne, protože se ho najednou štítí pro jeho hmyzí tělo, jakkoli mu lidský duch zůstal nezměněn. Je zajímavé, jak si různí lidé tuto zvláštní anti-bajku různými způsoby vysvětlují, každý podle svého naturelu, jejž tímto svým osobním hodnocením náhle zcela jasně osvětlují, aniž by osvětlili to, co původně chtěli osvětlit. Místo toho se víc utajeného dovídáme o nich samých, ne o povídce.

Bertold Brecht, typický židobolševik, četl Kafkovu Proměnu jako dílo "jediného opravdového bolševického spisovatele" (blbec - do plynu s ním!); maďarský kritik György Lukács ji četl jako typický produkt dekadentní buržoazie (kretén!); Borges ji četl jako převyprávění Zénónových paradoxů (není vzdálenějšího nesmyslu!); Vladimir Nabokov ji četl (částečně) jako alegorii úzkosti v době dospívání (to už je lepší, leč pořád špatně, pane pedofile!); a francouzská kritička Marthe Robert ji četla jako příklad jasnosti německého jazyka (nu, snad). Všichni tito jsou však vedle jak ta jedle!

Nejblíž ke správnému pochopení Proměny měl asi Kafkův přítel Gustav Janouch, který ji četl jako náboženskou a etickou parabolu (s tím už by se dalo jakžtakž souhlasit). Nejtrefnější a nejobjevnější ze všech názorů na Kafkovu Proměnu, jež autor Dějin čtení nashromáždil, je však určitě názor jeho dcery Rachel, která povídku četla ve třinácti letech a připadla jí humorná. Kam se hrabou všichni věhlasní pisálci a kritikastři na jednu chytrou dívenku! Mně také připadla Proměna humorná, ale jen v jistých pasážích, kde se Kafka (sám úředník) krátce strefuje hrotem ironie do drobných ponížených úředníčků, kteří se až nápadně podobají též hmyzu, například švábům, kteří žijí ve strachu před světlem a otevřeným prostorem v temných koutech a živí se odpadem. Nu a proměna člověka ve zvíře, či živočicha či jinou věc, to už je úplně moje stěžejní téma, jež se mi prostě ani nemůže nezamlouvat!

středa, 23. dubna 42
Venku je hezky. Ach jo..., co jsem to udělal! Rány po vytrhaných zubech se zacelují a přestaly bolet. Potíže mám ovšem s jídlem. Musím jíst jen kašovitou stravu; kousání mě bolí. Sušenky jsem jedl tak, že jsem si je namočil do misky s džusem a teprve až jím nasákly a rozměkly, mohl jsem je trochu poválet v ústech a spolknout. Venku pod stanem bych to takhle nemohl dělat. Čubka ještě k tomu od rána do večera huláká - no strašné.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm