Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 14.

3. února 2010 v 19:51 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
Včerejší díl Paměti stromů byl věnován stromům umělců. Ukazovali v něm dub Havlíčka Borovského, dub Antonína Dvořáka, stojícího na břehu malé lesní tůňky, kde skladatele možná napadl motiv na Rusalku, dub Slavíčkův, s výhledem do polí a kopců Vysočiny, pod nímž malíř maloval, lípu Karoliny Světlé, slavnou lípu semtínskou Fráni Šrámka, která však již nestojí, neboť ji zničil úder blesku, stromy Emy Destinnové v zátoce nad Nežárkou...

Opsal jsem si některé verše, které v pořadu zazněly, třeba tyto od Fráni Šrámka:

Tam u nás doma
tesknota k srdci míří
však zajdi k lípě semtínské
a dohoukají výři.

Nebo tato báseň od Emy Destinnové:

Ne, nevěřte lidem -
a nemám je ráda;
oč lepší je voda, slunce, stromy a zvířata.
Hodiny vydržím bez hnutí v zátoce nad Nežárkou,
týdny jsem truchlila nad stromy v parku,
které vyvrátila smršť.
I ta nejžhavější náruč jednoho dne zchladne,
i to nejvěrnější srdce zradí,
nevěřte lidem -
zklame vás každý;
vstulte se v náruč přírody
a nechtějte nic od člověka.

Velmi misantropická báseň od nejslavnější české pěvkyně, což?
Líbí se mi také její vlastní epitaf, umístěný na její pohřební mohyle uprostřed lesů:

Žijící,
již smíte dosud všechny tyto krásy zřít,
vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků,
samo v duše mé,
jež dozajista vtělena do některého z nich,
znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.

Odpoledne, po Trylku, v němž zazněla výtečná concerta grossa dalšího málo známého Itala Geminianiho, jsem se šel konečně také trochu projít ven. Kvetou petrklíče a chudobky. V lese na Šibeničním vrchu jsem si sedl na posed. Přišla tam na mne záhy dřímota. Nejraději bych si byl vlezl ve stanu do spacáku a spal až do večera, kdybych tady někde poblíž tábořil jako loni. Jenže letos je vše jinak a hůř. Přemýšlím, jak dostat bez velké námahy někam daleko do lesů stan a dost jídla na tři dny v polotekutém skupenství. Na nic jsem zatím nepřišel. Byla by to tíha, táhnout se s minimem deseti půlkilových sklenic s kaší. V baráku se nikdy tak dobře nevyspím jako v lese. Zkusil jsem si lehnout alespoň jen tak na tom posedu. Zjistil jsem, že to docela jde, a myslím, že jsem dokonce na pár minut usnul. Brzy mi však bylo chladno. Zpátky dolů do lágru se mi nicméně také nechtělo. Při vstávání jsem vyplašil sojku, která hodovala u krmítka. Za hodinu jsem uviděl jednu osamělou srnku. Popásá se na svěží zelené travičce. Docela bych si dal taky, kdybych měl v pořádku zuby. Srnka je krásná jako lesní víla. Tak teď už rozhodně nikam nepůjdu! Pozoroval jsem ji dobrou další hodinu; pak už mi bylo opravdu zima, a tak jsem se šel ještě projít po lese. Ten je stále řidší a řidší. Za pár let to tu už nepoznám. Dřevaři se do lesa zakousli hůř než obávaný kůrovec. Všude se válejí klády. Radost mi dělá snad jedině koberec právě kvetoucích šťavelů. Elysejská pole v představách starých Řeků byla porostlá asfodelem, můj Reinlebensborn pokrývá zelený koberec šťavelů. Je to pěkné.


čtvrtek, 24. dubna 42
Dnes jsem si přeci jen měl vzít tu dovolenou. Ráno sice byla teplota na bodu mrazu (nálada taktéž), ale přes den bylo krásně. Svatý Jiří opět nezklamal. Zklamal jsem Já. V práci jsem byl navíc úplně zbytečný, ježto bylo málo práce a hodně lidí. Měl jsem na starosti jenom jeden lis, a i ten za půl hodiny "kleknul", takže jsem pak neměl vůbec nic na práci. A když jsem pak v šatně nad knihou zapomněl na čas, ještě jsem dostal vynadáno, kdeže se furt courám. Potom, když už jsem dostal práci jinou, zase jako naschvál se kolem motal zahraniční audit. Byly to dvě mladé Francouzky. Rozuměl jsem, co si mezi sebou povídají. Naši se s nimi ovšem domlouvali špatnou angličtinou; francouzsky neumějí ani ceknout, ba ani vyslovit název výrobku - poussoir, česky "tlačítko".

Stále přemýšlím, jak to udělat, abych mohl jít o víkendu pod stan. Ach jo... - už abych měl zuby! V přírodě bych bez nich nepřežil. Bez civilizace bych prožil sice šťastný, avšak krátký život. V tomhle stavu bych patrně zemřel hlady.

pátek, 25. dubna 42
Zrovna, když jsem se najedl rohlíku rozmočeného v pečlivě umixované sójovo-fazolové omáčce, začalo venku pršet. I počasí je proti mně.

Na nástěnku jsem si pověsil nový pěkný plakát s chumlem pěti malých roztomilých koťátek. Kočky jsou fajn. V životě nepochopím, co kdo vidí na čoklech. Kočky mám rád, psy nenávidím.

sobota, 26. dubna 42
V práci na noční nebylo co dělat, a tak jsem si hlavně četl. Kapitola Čtení v soukromí se mi líbila; přečetl jsem ji celou. Pojednávala o čtení v posteli, na záchodě... - samá též oblíbená místa.

"Hledal jsem štěstí všude," vyznal Tomáš Kempenský na počátku patnáctého století, "nenašel jsem je však nikde, jen v koutku s malou knížkou."

V Životě svatého Řehoře z dvanáctého století je toaleta popsána jako "uzavřené místo, kde je možné číst tabulky bez vyrušování". Henry Miller s tím souhlasí: "Dobře jsem si početl jenom na záchodě," vyznal jednou. "V Odysseovi jsou pasáže, které je možné číst jenom na záchodě - když chce člověk v plnosti vychutnat vůni jejich obsahu." Ona místnůstka, "určená ke zvláštnějšímu a banálnějšímu účelu", byla ve skutečnosti pro Marcela Prousta místem, které používal "při všech svých činnostech vyžadujících neporušitelnou samotu: při četbě, snění, pláči a rozkoši".
Epikurejec Omar Khayyam doporučoval číst verše venku pod větvemi; o staletí později puntičkářský Sainte-Beuve radil číst Paměti Madame de Staël "pod listopadovými stromy". "Mým zvykem je," napsal Shelley, "vysvléct se, sedět na skále a číst si Hérodota."
Proust napsal: "Opravdové knihy musí být dítkami nikoli jasného světla a hovoru, ale šera a ticha."

Pěkné citáty, že?

Měl jsem v práci tolik volného času, že jsem začal číst ještě i další kapitolu Metafory čtení. V ní jsem narazil na další pěkný citát - je od Goetha z básně Sendschreiben (Poselství) z roku 1774:

Hleď, příroda je živá kniha,
nechápaná, ale ne nepochopitelná.

Po dopoledním spánku jsem si šel ven do lesa sednout na posed. Kvetou fialky a budníčci tak krásně zpívají... Zmámilo mě to, a tak jsem si zase na chvilku na tom posedu lehnul. Nízko nade mnou a nad štíhlými jasany přeletěla káně, vydavši svůj typicky krátký a ostrý pokřik. Vstal jsem, sestoupil z posedu a dlouze jsem se procházel po lese - po lese zjitřených vzpomínek. Vyplašil jsem při tom jednoho zajíce. Došel jsem na cestu a zdálo se mi, že je na ní dostatečně "čistý vzduch" na procházku. Lidužel nebyl. Netrvalo dlouho a zkazil mi to zase ten motorkář, který mi pil krev vloni i předloni, a pak jsem potkal ještě další dva lidáky. Byli to nějací zkriplení degéni ultramoderního světa, neuvyklí zjevně chůzi, protože šli jaksi celí nakřivo.

K večeři budu mít uvařenou a pečlivě rozmixovanou polévku ze všeho možného, co dům dal: z brokolice, z mrkve, ze ředkviček, z rajčete, z červené řepy, z česneku a cibule...

Na zítřek do roboty jsem se snažil v mixéru připravit kaši z vegetariánských utopenců, ale bez přídavku jedné naběračky polévky to nešlo. Na čundr do přírody přece nemůžu tahat několikery sklenice s tekutým obsahem! To bych se prohnul! A od úterý mi budou chybět další zuby! Letos to vypadá bledě. Nejlepší roční období mi uteče jako jarní voda v baráku, ve fabrice a u zubaře, zatímco Já toužím jen po lesních tišinách.

Asi dva dny jsem neslyšel ani neviděl Čubku. Náladu mám okamžitě lepší. Že by konečně chcípla? Nebo ji dali k někomu na návštěvu, aby "oblažovala" svým nesnesitelným jekotem zase nějaké jiné chudáky? Ne - nic z toho; už ji zase slyším.

neděle, 27. dubna 42
Ráno, když jsem šel do roboty, mi bylo zima, a večer, když jsem se vracel na ubikaci, bylo mi zase vedro. Byl krásný den! Ve fabrice mě to dvojnásob štvalo. Ale práce bylo zase málo, a tak jsem jen četl a četl.

Alberto Manguel, autor Dějin čtení, je zatížený na bibli a na toho vola Augustina, který pohrdal živočišností, tělesností a zvířaty; je zatížený na křesťanský středověk vůbec a na takové odpornosti. Mluví o nich pořád. "Jsme mezi Židy," řekl by Nietzsche.

Zajímavé bylo však vyprávění - nebo spíše spekulace -, že slavná alexandrijská knihovna měla mít svých půl miliónu svitků uložených jen tak volně každému k mání v podloubích, výklencích a nikách ulic. To by bylo dnes nepředstavitelné; v našich současných zkažených společenstvech obcí by bylo takové veřejné (opravdu veřejné!) zařízení brzy rozkradeno, poničeno, zmarněno.

Knihovníkem alexandrijské knihovny byl řecký učenec Kallimachos z Kýrény. Ten věřil, že literatura má být stručná a prostá. "Velká kniha, velká nuda," tak znělo Kallimachovo lakonické rčení.

Poučná byla i kapitola o počátcích písma, tedy o Mezopotámii; že staří Mezopotámci považovali ptáky za posvátné, neboť jejich kroky v mokré hlíně zanechávaly znaky připomínající klínové písmo, a představovali si, že kdyby dokázali rozluštit chaos těchto znaků, dozvěděli by se, co si myslí bohové; že symbolem mezopotamské bohyně písařů Nisaby bylo rydlo na rytí klínového písma na hliněné destičky; že od počátku bylo psaní a čtení aristokratickou dovedností - jakož ostatně i dnes, neboť dobré psaní a dobré čtení je vyhrazeno stále jen těm nejlepším, ostatní je brak a šmejd a lůza; a že většina mezopotamských písařů domýšlivě, nebo spíš hrdě, zakončovala své texty touto tiráží: "Ať moudří vyučují moudré, aby nevědomí zůstali nevědomými." Správně řečeno.

Na mezopotamských reáliích mě též zaujalo a pobavilo to, že Inanna byla bohyní zároveň lásky i války. Typické. Vždyť v lásce a válce je dovoleno vše, jakýkoli úskok.

Pěkný je citovaný výrok amerického filozofa španělského původu George Santayany (blíže jej neznám): "Existují knihy, v nichž poznámky pod čarou nebo komentáře naškrábané rukou nějakého čtenáře na okraji jsou zajímavější než text. Jednou z takových knih je svět." Toť přesné.

Další citát je také líbezný. Je od mistra takových krátkých a vtipných, leč pravdivých průpovídek - od Oscara Wilda. Výrok se týká jedné americké feministky a humanistky jménem Margaret Fullerová a zní takto: "Venuše ji obdařila vším kromě krásy a Pallas Athéna vším kromě moudrosti." Bravo!

Kapitola o Waltu Whitmanovi nevzbudila mé sympatie k tomuto básníkovi, třebaže jeho Zpěv o mně je naprosto skvělá báseň, již mám opsanou v jednom ze svých mnoha florilegií. Jinak je tu vylíčen jako nějaký křesťansko-humanistický fundamentalista, či co, což také nemusí být pravda. Autor je přece Žid. Mně totiž nepřipadá jako příliš humanistické a pobožnůstkářské toto osobní básníkovo sdělení ve verších "o sobě":

Myslím, že bych mohl odejít ke zvířatům a žít s nimi, jak jsou mírná a soběstačná,
Stojím a hledím na ně dlouho a dlouho,
Nepotí se, nevzdychají nad svým stavem,
Neleží potmě v bdění a nepláčou pro své hříchy,
Není mi z nich zle, protože nevykládají o povinnostech k Bohu,
Ani jediné není nespokojené, ani jediné nešílí posedlostí po majetku,
Ani jediné neklesá na kolena před druhým, aniž před sobě rovným, které žilo před tisíci lety,
Ani jediné po celé zemi není ctihodné nebo nešťastné.

Po šichtě jsem konečně na den osvobozen od hnusné fabriky a blížím se k ubikaci kolem mini-zoo, kde se papoušci věnují toaletě, probírajíce se peřím. V parku kvete nádherně bíle slivoň myrobalán. Je to nyní jediný bíle kvetoucí starý mohutný keř velikosti stromu v celém parku. Nádhera.


A Já se již dnes chystám na blížící se víkendový tramp. Mám zpoždění. Avšak nouze je učitelkou moudrosti. Přemýšlel jsem tak dlouho a vytrvale, co v přírodě jíst bez zubů, až jsem na to konečně přišel: sladké sušenky rozmočené ve vodě. Pouze si s sebou musím vzít nějakou vhodnou mističku, toť vše. Geniálně jednoduché řešení.

Nyní bych měl začít psát novou knihu s nepatrně, avšak významně pozměněným názvem: ZÁPISNÍK ŽIVÉHO MUŽE.

Ano, měl bych, neboť obživuji jako příroda a tvorové v ní.
Ale do zápisníku mrtvého muže patří ještě toto: že mám po návštěvě zubaře opět o pár stoliček méně - tentokrát všechny vlevo nahoře (zaplatil jsem 30 korun) - a také to snad patří k mrtvému muži, že se mi porouchal počítač. To jsem sice zjistil až po návratu z prvního letošního čundru, ale nešť: byl tak jako tak mrtvý, že?

Dnes je pátek 9. května a počítač už je spravený, zapojený a dobře fungující, dokonce se mi zdá, že pracuje tišeji. A Já jsem doma po dalším, druhém víkendu stráveném v lese. Ale tady již opravdu odkazuji na mé další misantropické veledílo s názvem ZÁPISNÍK ŽIVÉHO MUŽE.

<<< předešlá část

<<< <<< první část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm